Moje cesta k sametu V.

Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.

Stav české společnosti na konci osmdesátých let

Komunistická „normalizace“ sedmdesátých let měla za následek hluboký úpadek mravů. Místo těch, kteří „selhali“ a nebyli již ochotni dostatečně věrně sloužit zločinnému systému, nastoupili lidé, kteří již nevěřili ničemu. Lidé, kteří neměli žádné zvykové zábrany a vystihli příležitost, kterou by při svých lidských kvalitách nikdy nedostali, nastoupili cestu ke kariérám. Režim ve svém rozkladu sáhl hlouběji do zdrojů lidské spodiny.

Odrazilo se to na stavu a úrovni těch, kteří na veřejnosti prezentovali komunistickou stranu a politiku. Stejné se stalo na scéně společenské, umělecké a vzdělanecké. Postihlo to i kruhy odborné.

Abychom nezapomněli, nejtvrdší negativní „kvalitativní“ výběr proběhl ve společenské vrstvě, která v tom období za scénou přebírala skutečné rozhodovací pravomoci. Byla to hospodářská, aparátnická a úřednická technokracie provázaná s bezpečnostními strukturami. V té době lidé a struktury z veřejného pohledu neviditelné, pokládali základy k přeměně komunistického systému. V normalizační době byly položeny základy „sametové varianty revoluce - perestrojky“ komunismu.

Úpadek odborný i mravní měl často rysy smutné absurdity a frašky. V gottwaldovské nemocnici byla koloritem postava primáře patologie. Starý pán denně již před polednem s velkou koženou brašnou obcházel odpadkové koše v areálu nemocnice a vybíral z nich papír do sběru pro své vnuky. V nemocnici bylo všeobecně známo, že pitevní zprávy se píší podle anamnézy v chorobopise, aby jí odpovídaly. Rozstřihla se kůže a sešila. Pitvalo se, když byl zvláštní zájem. Starý pán měl pověst erudovaného patologa. Potkávali jsme se v ústavní knihovně. Nezapomenu na jeho mírný a laskavý úsměv. Jednou, když jsem byl u ředitele nemocnice žádat o povolení jet na odborný seminář, ozvalo se zaklepání. Vešel pan primář s koženou brašnou a dovolil se ředitele, zda může z koše na odpadky vybrat vyhozený papír. Měl při tom svůj laskavý, mírný úsměv. Jednání starého pána mi připadalo jako svérázná pomsta těm, kterým se nedokázal postavit. Měl jsem nutkání, ale nenašel jsem odvahu se pana primáře zeptat, proč to dělá. Ke konci mého pracovního působení v gottwaldovské nemocnici odsunuli starého pána do důchodu. Místo měj nastoupil mladý primář, který přišel z olomoucké kliniky. Začal pitvat a dával najevo, že si do toho nenechá mluvit. Můj šéf si ho zavolal a řekl mu: „Kolego, v naší nemocnici jsou některé dobré zvyky. Vyplatí se je dodržovat.“. Přizpůsobil se.

Úpadek mravu postihl i ty, kteří v sedmdesátých i osmdesátých letech začali být označováni za odpůrce režimu, disidenty. Společenství lidí, kteří v normalizační době veřejně různými způsoby protestovali proti režimu. Universálním zaklínadlem se stalo dožadování se lidských práv. Znal a stýkal jsem se s některými lidmi z oficielního disentu od konce šedesátých let. Nebyl jsem schopen přijmout koncepci dožadování se práv na těch, kdo neměli žádné právo rozhodovat o mém osudu. Komunismus mě hluboce urazil. Ta ideologie si myslela, že člověk je svou podstatou dobytek a jediné o co jde, je uspokojit základní fyziologické potřeby lidské masy. O mém životě a osudu rozhodovali lidé, kteří na to neměli žádné právo a kterých jsem si nemohl vážit. Mými šéfy byli lidé, kterým jsem se musel vzepřít. Tito lidé nemohli být mým příkladem a většinou ode mě nechtěli ani poctivou práci.

Komunismus a lidé, které vynesl do panského postavení, mě urazili. Mysleli si, že ze mne udělají dobytek, jak se jim to u většiny lidí podařilo. Nemohl jsem na takových lidech žádat práva. Oni museli být ze svých pozic odstraněni. Já chtěl fair play způsoby.

Práva, kterých se normalizační disent dožadoval, jsem nepotřeboval. Na lidech, které jsem znal jako disidenty, mi vadilo, že nebyli lepší než ti, proti kterým protestovali. Moje životní zkušenost mi říkala, že mám-li si ustát a udržet svou tvář a postoj, musím být lidsky o mnoho lepší než ti, kteří se mne snaží ovládat. Metodika komunistického vládnutí byla postavena na tom, že každý byl něčím vydírán. Komunismus stál na lidských slabostech a nectnostech.

Můj šéf v Gottwaldově na mě při konfliktech syčel: „Já si na tebe něco najdu.“. Když jsem nereagoval ani na vyhrožování, že mi zařídí, aby se moje děti nedostaly do školy, mi nakonec řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“. Sám žádné děti neměl. Já jsem na své děti myslel, ale chtěl jsem, aby byly stejné nebo lepší než já. Budou-li toho schopny, aby si mě po letech vážily, jako si já vážím svých mrtvých rodičů za to, jak žili a jednali.

Henry Ford, zakladatel americké podnikatelské dynastie, napsal: „Vláda, proti které se postaví mravní cit lidu, je vláda ztracená.“. Od doby, kdy Ford tato slova napsal ve společenských poměrech amerického anglosaského smyslu pro fair play, uplynulo více než sto let. Ve Spojených státech snad toto pojetí politiky a veřejné správy ještě platí. V českých poměrech se bohužel proti komunistické vládě nemělo co postavit. Téměř tři generace komunistické vlády hluboce poškodily mravnost, nemluvě o smyslu pro férové jednání. Nelze dosáhnout skutečné změny společenských poměrů a způsobů politické vlády dožadováním se lidských práv. V nejlepším případě lze dosáhnout jen vylepšení technologie ovládání. Občas se využije cukr a bič z volské kůže se nahradí bičem z volského lejna.

Mí kamarádi z větší části emigrovali. Z těch, kteří zde zůstali, jsem polovinu našel po roce 1990 v registrech tajné bezpečnosti jako agenty. Důvodem obvykle bylo nepevné mravní přesvědčení, které by jim dalo udržet se rovnými. Chtěli žít pohodlně a dělat své kariéry. Měli své slabosti a nectnosti, nedokázali říct ne.

Dobře jsem poznal Egona Bondyho - Zbyňka Fišera, dlouholetého guru undergroundu. Bondy, veřejně známý svými drsňáckými texty, byl ve skutečnosti křehký intelektuál a slaboch. Z estébáků měl panickou hrůzu. Když měli přijít, třásl se strachy jako huspenina. Byl v registru tajné bezpečnosti od počátku padesátých let. Myslím, že si Bondyho pěstovali a on jim sloužil. V jeho obdivovatelích si registrovali pro ně rizikovou společenskou vrstvu mladých lidí. Bondy, aby mohl žít svým způsobem, si nechal přiklepnout psychiatrickou diagnózu. Přijal švindl s režimem a nakonec tím sám sebe zničil. Rozešel jsem se s Bondym dost pro něj typickým způsobem. V osmdesátých letech jsme se ženou našli Bondymu v Telči domek a občas jsem mu s něčím pomohl. Zakládal si na tom, že rukama nedělá. Jednou jsem mu vyprávěl, jak jsem kradl se svým synem balík slámy. Choval jsem ovce a na zimu se těžko sháněla sláma na podestýlku. Tak jsem se rozhodl, že ukradnu z pole JZD velký slisovaný balík. Nevěděl jsem, jak je těžký. Nikdy jsem se tak nenadřel jako při tomto lupu. V roce 1993 jsem potkal Bondyho v Telči a řekl mu. „Bondy, proč to děláš, je to zapotřebí?“. Bondy zklamán, že není středem obecného obdivu, dělal v té době zase věřícího komunistu. Bondy na mě začal křičet: „Vy nejste také žádný svatý, ukradl jste balík slámy.“.

Většinu oficielního disentu v postnormalizační době tvořili lidé z okraje společnosti. Valná část z nich se na okraji ocitla svou prohrou v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak zde byli lidé již odchovaní dobou a jejími hodnotami, kteří se odmítli zařadit a žili svým způsobem na okraji. V disentu bylo málo lidí, které bychom mohli považovat za solidní střední vrstvu, která ctí hodnoty, z nichž vyrostla evropská křesťanská civilizace. Málo bylo lidí, kteří se postavili proti, protože režim a systém byl nemravný.

Teprve tehdy, existuje-li ve společenství silná vrstva lidí s takovým přesvědčením a postaví se proti vládnoucím způsobům, až tehdy je naděje na pozitivní změnu. Nebylo problémem pro režim a jeho tajnou službu mít obec odpůrců režimu profízlovanou křížem krážem. Jak se také ukázalo po devadesátém roce.

Komunismus semlel společnost v beztvarou masu, vzal lidem ideály. Každý, kdo měl svou individualitu, se stával již pouhou svou existencí drhnoucím kamínkem v kolečkách jejich obludného politického stroje. Proto půl století systematicky hubili každý zárodek osobnosti, která by se mohla stát pro své okolí pozitivním příkladem. Komunisté a jimi řízené loutky, které se pohybovaly na veřejné scéně v jejich režii, svým jednáním dávali negativní příklad. Nastavovali „normy“, kterými se rozkládal pojmový svět hodnot, na kterých stála předkomunistická společnost. Lidé si zvykali, až si většina zvykla.

Příkladem hodným obdivu se stali vychytralci, kteří převlékali kabát, kdykoli se jim to hodilo. Takové jednání nebylo považováno za osobní hanbu a potupu. V konci osmdesátých let byla česká společnost těžce poznamenána takovým pojetím „občanských ctností“. Většina je vzala za své, protože „svět tak chodí“ a málokoho takové jednání pobuřovalo. Od doby, kdy jsem začal být schopen vnímat svět kolem, rozlišovat příčiny a následky, jsem při svých srážkách s realitou měl příležitost vidět reakce svého okolí. To, že jsem věci, které jsem považoval za nesprávné, nedělal, považovalo mé okolí za anomálii. Ač jsem své jednání žádným způsobem nevystavoval na odiv a nebyl jsem veřejně známým disidentem, byl jsem svému okolí nakonec nepříjemný. Mé chování dráždilo mé nadřízené a ti, když nemohli na mě, svou nepřízeň částečně přenášeli na mé spolupracovníky a lidi kolem. Místo toho, abych byl příkladem, že se člověk nemusí podělat a že je možné stát na svém, stal jsem se pro své okolí nepříjemnou morální výčitkou a vztyčeným prstem. Jak rádi by mě často někteří shodili a podrazili, jen aby se zavděčili. Neudělali to většinou proto, že nevěděli co udělám. Skoro celý život jsem věděl, že zůstanu sám.

Opakovaně se mě v průběhu let někdo ptal, jak můžu s takovou skepsí žít. Odpovídal jsem, že to není skepse, ale realita, ve které žijeme. Lhát si v základních věcech znamená nic nedělat a pak se divit, až celá ta hrůza spadne. Svéprávný člověk má vědět, kdy už má za zády zeď nebo propast a není kam couvnout.

Česká „komunistická“ společnost v konci osmdesátých let byla zapáchající, hnijící bažinou. Občas v hloubi společenského bahna zabublalo, hladina se rozčeřila a na povrch vyskočila bublina. Lidé a struktury, které ve jménu „nejspravedlivějšího“ společenského řádu ze společenství lidí ten marast umíchali, se již ani nesnažili moc cukat, aby nezapadli. Masa lidských atomů tvořících základ média společenské slatě byla za půl století promývání a pošlapávání od sebe oddělena tak, že je nespojovaly žádné společné hodnoty. Hodnoty, které jsou spojujícími stavebními prvky, na nichž se vytváří ostrůvky pevné země a na kterých může vyrůstat pocit sounáležitosti a odpovědnosti.

Jedinou společenskou skupinou drženou pohromadě spoluúčastí na zločinném zneužití neštěstí vlastní země byli ti, kdo po srpnové okupaci udělali kariéry. Ve dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let upevnili své postavení. Formálně rozhodující veřejné funkce nezaujali, rozhodovali ze svých pozic v pozadí. Nenesli veřejnou odpovědnost. Zdánlivě šedé myši, které nebyly chápány jako příčina neutěšeného stavu, se mohly navenek chovat téměř jako odpůrci komunismu, průkopníci soukromého vlastnictví i pluralitního pojetí politiky. Patologická sedlina vyprodukovaná rozpadajícím se komunismem byla v konci osmdesátých let jedinou vrstvou komunistického společenství, kterou spojoval společný zájem a vůle k moci. Je to smutné a tragické, že tito lidé byli hybnou silou přestavby komunismu.

„Nejspravedlivější“ společenský řád, kterým podle jeho ideologů a hlasatelů měl být komunismus, svou prolhaností a zločineckou praxí rozvrátil systém společenských hodnot. Hodnot a zvyklostí, které se utvářely po staletí a umožňovaly lidem spoluexistovat jako civilizované společenství. Zpochybnil a často ve svůj opak obrátil vnitřní obsah klíčových pojmů etiky, morálky, práva a spravedlnosti. Hybnou silou přestavby komunismu, kterou oni nazvali „sametovou revolucí“, se stali lidé a živly, které komunismus sám zplodil. Lidé, kteří by v civilizovaném právním státě byli chápání a bylo s nimi jednáno jako s kriminálními živly. Tato společenská subkultura připravená a vyškolená komunismem dostala v konci osmdesátých let svou příležitost. Jejich čas přicházel.

Budete a můžete mě napadat, že také já jsem byl účastníkem a pozorovatelem sametové revoluce. Podobně jako celý svůj život jsem se snažil jednat a nestranně soudit, co jsem viděl se odehrávat. Divadelní představení, které se v devadesátých letech kolem nás a s námi odehrálo, bylo předurčeno okolnostmi a kulisami, ve kterých se hrálo.

Lež je hybnou silou postkomunistické politiky

Motto: „Klíčové pojmy, jako je pravda, statečnost, poctivost, hrdinství a na druhé straně zločin, vražda, krádež, vlastizrada, jsou stále méně určovány kritérii morálky. Veřejné elity postkomunistického světa vytvářejí umělá schémata pojmů a ta již nemají s kritérii pravdy a morálky nic společného.“

Ad Bohumil Doležal: „U Dunaje stejně jako u Vltavy“, Lidové noviny, sobota 18. 8. 2007.

„Politologická“ úvaha Bohumila Doležala o podobnosti politických scén v Maďarsku a České republice mne přiměla napsat názor na postkomunistickou politickou „pluralitu“.
Není pravda, co tvrdí Doležal, že „hybnou silou politiky v Čechách a stejně v Maďarsku je nenávist, která je pokračováním třídního boje jinými prostředky…“. Je to nepravdivé schéma odvádějící pozornost od skutečnosti politických a zpravodajských her, které se za scénou hrály a dodnes hrají.

Nejprve je nutno si uvědomit, co se ve společnosti a politice děje, když zaniká morálka, systém zvykových hodnot a tabu, které lidské společenství přijalo v průběhu staletí a díky nimž lidé přežili jako civilizované společenství. V takových dobách se na veřejné scéně začínají objevovat běsi, jako nedílná součást lidské povahy. Nacismus a komunismus urychlily hodnotový rozklad evropské křesťanské civilizace. Praktický komunismus hlásal rovnost všech na této zemi. Ve skutečnosti však vytvořil rigidní systém vládnoucí partajní elity. K zajištění svého trvání „na věčné časy“ zakladatelé komunismu vytvořili tajnou službu, která mohla vše. Smyslem i cílem existence a fungování politického stroje komunismu se stalo udržení privilegovaného postavení stranické věrchušky. Účelem politiky bylo udržení moci bez ohledu na pravdu a na důsledky takového počínání.

Šéfové komunismu zcentralizovali vše a všichni jsme se stali zaměstnanci státu. Bdělé oko tajné bezpečnosti i jiných institucí státu kontrolovalo naše jednání i život. Chtěli vytvořit „nového člověka“ takového, který bude myslet a chovat se, jak oni budou právě potřebovat. Šli až tam, kde myšlení a hodnotové ukotvení začíná vznikat - do dětské kolébky. Pokoušeli se ovládat výchovu dětí od narození.

Všude, kde komunismus po delší dobu vládnul, byl výsledkem hodnotový rozklad. Přestalo být špatným lhát, krást a myslet jen na své pohodlí. Na popravištích, ve vězeních a vyhnáním do emigrace zničili a odstranili přirozené elity.
Více než dvě generace prošly paranoidním mlýnem „výchovy komunistického člověka“. Výsledkem této „výchovy“ bylo poškození kulturní podstaty lidských bytostí. Dlouholetý život v komunistickém státě poničil v lidech to, co dělá člověka schopným z vlastní vůle pracovat, přemýšlet a ctít zájem bližního. Poznamenalo nás to v různé míře všechny.

Česká společnost vstoupila v konci osmdesátých let do „perestrojky“ komunismu jako nesvéprávná. Lidé, kteří pamatovali dobu předkomunistickou, byli starci. V komunistické zemi neexistovala žádná společenská vrstva, která by celým svým životem vyrostla v hodnotovém prostředí nepokřiveném komunistickou praxí.

Společenství, které po roce 1970 začalo být označováno jako disent, nebylo společenstvím skutečných ideových odpůrců komunismu. Většina z těch lidí byla původně členy komunistické strany a do opozice je postavila jejich prohra ve vnitrostranickém konfliktu.

Celé období sedmdesátých a osmdesátých let, s jeho disidenty, se stalo jen předstupněm k jiné politice. Na konci osmdesátých let neexistovala v Československu ani malá skupinka lidí, kteří by se programově připravovali politicky vystoupit na veřejnou scénu s nekomunistickým politickým programem. Politické strany podle jména nekomunistické, s nekomunistickým programem, začaly být zakládány až na konci roku 1989 a měly pár lidí. Lidová strana svou tradicí posledních čtyřiceti let byla jen odnoží své totalitní sestry.

Občanské fórum vyhlášené v listopadu 1989 bylo připraveným předstupněm budoucí „pluralitní“ postkomunistické politické scény. Jeho název i program vnukli „revolucionářům“ komunističtí technokraté, kteří jim formálně předávali moc. První šéfové Občanského fóra byli pečlivě vybráni. Zakládal jsem OF doma v Telči i v Jihlavě. Jak jsem zjistil později, na obou místech byli při jeho zakládání přítomni agenti Státní bezpečnosti. Od jara 1990 jsem měl možnost přímo sledovat vývoj OF i jednání jeho vrcholných představitelů na centrální úrovni. Účastnil jsem se zakládání Klubu demokratické pravice v České národní radě i Federálním shromáždění na podzim 1990. Stejně tak jsem byl přítomen roztržce a přeměně Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Viděl jsem výběr a jednání představitelů nových politických subjektů.

Od prosince 1989 jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Z bezprostřední blízkosti jsem měl možnost pozorovat, jak se začínala dělat pluralitní politika na nejvyšší úrovni. Viděl jsem, kdo se mohl stát předsedou strany, ministrem a jaká byla kritéria výběru. Mohl jsem porovnávat realitu a obraz, jaký podávala média veřejnosti, mediálně hrané šarády. Velikou zkušeností o metodách manipulování a řízení postkomunistické „pluralitní“ politiky byla pro mne zpravodajská mediální hra o dluhu ODA.

Sametová revoluce nebyla spontánním revolučním procesem. Byla cíleně, s připravenou základní strategií, vyvolána. Dnes je již dost dobře známo, co se dělo na Národní třídě. Statisíce na náměstích nebyly hrozbou pro „elitu“ minulého režimu. Bez vůdců to byla jen beztvará masa.

Lidé, kteří se i z poctivého úmyslu angažovali v občanských fórech, byli ve své většině bez jakékoli vize, neschopní kohokoli vést. Nebyli navyklí na dlouhodobou systematickou politickou práci. Osobnost s přehledem, vědomá si toho co se děje a o co jde, byla nesmírná vzácnost. V devadesátých letech jsem si trpce uvědomil neexistenci mravní, vzdělanecké, natož politické elity v naší zemi. I těch několik lidí, které jsem v parlamentu potkal a kteří o něčem byli, se v druhé polovici devadesátých let rozložilo. Snad je ani neurazilo, k čemu a jak byli zneužiti.
Stratégům perestrojky stačilo postavit do čela obnovovaných „demokratických“ institucí použitelné figurky. Jejich osobnosti měli léta zmapované, někteří byli pro určité role připraveni.

Komunistická strana v Čechách nebyla přejmenována z ryze českých, pragmatických důvodů. Na rozdíl od Polska a Maďarska chybělo v Čechách sedmdesátých a osmdesátých let období pragmatického přizpůsobování se komunistické ideologie společenské realitě. Kdyby v počátku devadesátého roku došlo k přejmenování komunistické strany, hrozilo, že zástupci přejmenovaného subjektu neprojdou volbami a nedostanou se do zastupitelských sborů. Voličstvo komunistů nebylo na takovou taktickou variantu připravené. V klíčové době změny politické strategie na počátku devadesátých let, v čase, který měl stále ještě rysy spontaneity, by ti, kteří celou hru vyvolali, byli ohroženi ztrátou pozic na jevišti veřejné, „formální“ parlamentní politické hry.
Slogany typu „nejsme jako oni“, „kontinuita právního systému“ a „lidská práva“ jistily, že rozhodující bankovní, hospodářské, bezpečnostní a soudní pozice zůstanou v rukou tzv. odborníků, u kterých byla jistota, že budou spolupracovat a držet linii perestrojky.

Viděl jsem tu scénu zblízka, zejména jednání klíčových herců v určitých situacích. Asi nejlepším příkladem byl „odborník, slušný člověk, který na nikoho nedonášel“, bývalý komunista a agent Státní bezpečnosti Josef Tošovský. V devadesátých letech v čele České národní banky garantoval, že přesun základního objemu strategického majetku státu a financí půjde do „správných“ rukou. Největší veřejně viditelnou kvalitou Josefa Tošovského bylo krásné, moudré mlčení. Nezapomenu na nadšení, s jakým Tošovského vítali ve sněmovně České národní rady tehdy stísnění komunisté.
Rozhodující pro budoucí politickou pluralitu, stav právního systému a fungování demokratických institucí, byl signál vyslaný představiteli nové „nekomunistické“ vlády, že nejsme jako oni, tudíž zločin, zneužití a vlastizrada se v „novém“ pluralitním státě trestat nebudou. Důsledkem humánního přístupu bylo i to, že jediný, kdo v samém počátku měl zdroje použitelné jako investice do politiky, byla technokratická státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu.

Tvrdím, že u zakládání většiny politických stran sametové revoluce byli lidé zaúkolovaní k ovládnutí subjektu nebo jeho kontrole. Zcela určitě to platí pro parlamentní politické strany. Všechny aféry kolem financování politických stran byly připravené a měly určitou mediální strategii. Aféry sloužily k „umravnění“, diskreditaci nebo připravovaly likvidaci nepohodlného subjektu. S objektivitou a snahou o čistotu financování politiky neměly nic společného.

Všem nevěřícím, kteří mě budou bez postranního úmyslu obviňovat z teorií spiknutí znovu připomínám: Metoda sametové revoluce zajistila, že to byla výhradně technokratická a státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu, kdo měl v rukou zdroje na financování politiky.

V letech 1991 až 1996 proběhla privatizace základního strategického objemu majetku státu do rukou této skupiny a do společností, které ovládala. Garantem strategie této privatizace byla „pravicová“ vláda Václava Klause. Ve stejné době proběhla základní etapa „konsolidace“ politické scény, ve které byli z politiky vyřazení lidé, kteří se nehodili. Sem patří i likvidace ODA jako parlamentní strany. V tom čase konsolidovali i svou moc nad médii a od té doby usměrňují co, kdo a jak bude psát i publikovat.
Ukončení základní etapy obnovy a konsolidace moci zahájila uměle vyvolaná vládní krize na konci roku 1997. Na této šarádě spolupracovali formální šéfové vládnoucí pravice, vůdci pučistů v ODS a stejně tak i opozice. Spoluhrál Václav Havel v roli prezidenta a také vnitřní likvidátoři ODA. Slušný, tichý agent Tošovský v roli předsedy přechodné vlády splnil poslední část svého úvazku na domácím dvorku převedením politického scénáře pluralitní hry z varianty A na variantu B. Bijec tunelářů a zlodějů Miloš Zeman pak završil privatizaci do stejných rukou jako ti, kteří to podle jeho veřejných prohlášení před ním tunelovali a rozkrádali. V mnohém byl ještě lepší, neboť některé z těch rukou patřily našim bývalým rudým bratrům. Nesplnil úkol obnovit a uzákonit vedoucí úlohu staronové vedoucí třídy proletářo-kapitalistů zákonem o většinovém volebním systému.

Do podrobností jsem viděl od samého počátku způsob takzvané reformy celého jednoho odvětví národního hospodářství. Na příkladu toho, co jsem viděl se odehrávat v lesním hospodářství, jsem pochopil cíle a souvislosti celého procesu perestrojky. Ta „reforma“ znamenala jen metodu vykradení zdrojů hospodářského odvětví do rukou „správné party“. Byly to, a doposud jsou, nekontrolovatelné „keš“ peníze na financování politiky, uplácení médií a na další „lidumilné a demokratické“ praktiky.
Na podzim 1996 se na Právnické fakultě konal politologický seminář s panelovou diskusí na téma „Většinový volební systém, jeho výhody“. Čtyři páni profesoři hlásali a diskusí mezi sebou vyzdvihovali výhody většinové volby. Výhody toho, že díky nastaveným kritériím při svobodné volbě projdou a do parlamentu se dostanou jenom dva politické subjekty, které dostanou nejvíce voličských hlasů.

V následné diskusi jsem se přihlásil a řekl jim: „Co to zde hlásáte? Vždyť dobře musíte vědět, že co funguje v anglosaských zemích a je dobrým kompromisem mezi vládou královskou a demokracií, neplatí a nebude platit v postkomunistické zemi. V anglosaských zemích politika vznikla z náboženství a rámec jí dal puritanismus se zásadou, že určité věci se nedělají. V postkomunistické zemi většinový systém bude znamenat vládu jedné patry banditů, kteří budou jenom střídat a pozměňovat varianty.“ Dále jsem vysvětlil, jak ve skutečnosti funguje vnitřní politická scéna v České republice, viděno zkušeností poslance parlamentu. Když jsem mluvil, díval jsem se do auditoria a viděl jsem, jak přítomní politologové usilovně přikyvovali mým argumentům. Žádný z nich však nikdy nic podobného nenapsal ani veřejně neřekl.
V loňském roce jsem na „Veřejném slyšení“ v Senátu vyslechl přednášku jednoho z těch slovutných profesorů přednášejícího dnes politologii na Karlově univerzitě. O přestávce jsem za ním šel a viděl, jak se snaží vyhnout rozhovoru se mnou. Počkal jsem a řekl mu: „Pane profesore, pamatujete se na mne?“ Přikývl a já jsem pokračoval: „Chci se zeptat, proč přednášíte takové věci, vždyť jistě víte, že to není pravda. Skutečnost je jiná, zde neplatí v literatuře a demokratické praxi používaná schémata.“ Ctihodný pán v tísni, aby se mne zbavil, odpověděl: „Co mám dělat, nějaké schéma si musím vytvořit a použít.“

V počátku devadesátých let jsem se dlouho pokoušel dostat článek o tom, co se děje v lesní transformaci a privatizaci, do renomovaného „seriózního“ týdeníku. Tehdejšího šéfredaktora jsem znal ještě z doby před devadesátým rokem. Neměl jsem šanci, nic mi nikdy nezveřejnili, ač jsem byl poslancem. Letos na jaře po výměně vedení státních Lesů České republiky vyšlo ve zmíněném listu několik článků a textů, ve kterých bylo popsáno to, co jsem patnáct let předtím neměl šanci zveřejnit. Doslovné pasáže.
Protože jsem nepříjemný a protivný patron, navštívil jsem před dvěma měsíci editora zmíněného listu. Opět bylo zřejmé, že mě nevidí rád a nemá čas. Řekl jsem: „Nebudu zdržovat, mám jenom dotaz. Ve vašem listu vyšlo několik pěkných článků o situaci ve státních lesích. Fakticky stejné texty, které jsem se snažil k vám prosadit před patnácti roky. Jsem tomu rád, jen by mne zajímalo, proč tehdy to nešlo a dnes ano.“ První odpověď byla: „Mysleli jsme si, že jedete se Žlábkem v obchodu se dřevem.“ Odpověděl jsem, že na Šumavě jsem jako zaměstnanec národního parku byl o roky později a je to tudíž hloupost. Jeho druhá odpověď byla: „Vaše texty byly nesrozumitelné, nebyl jste věrohodný.“

Úplně stejné odpovědi jsem dostával na počátku devadesátých let ve sněmovně, když jsem v konkrétních věcech říkal a argumentoval, co je lež a krádež. Také skoro nikdo „nerozuměl“ co říkám a myslím. Jedinečný v tom byl „státník“ Josef Lux. Pravdou je to, že nejvíc všem vadilo, že na mě neměli co vytáhnout.

Podobných příkladů jako ty dva, které jsem uvedl, bych mohl poskytnout mnoho. Všechny vypovídají o tom, jakých rozměrů dosáhla demoralizace společnosti. Totalitní komunistický stát a společenský prostor, do kterého nebyla zvenčí vložena pomoc demokratické energie, se jen dále morálně a společensky degradoval.
Jeden centralizovaný parazit komunismu se rozložil na segmenty lokálních, odvětvových či systémových parazitních center. Ty si již nemohou organizovat vyžírání celého prostoru zákazy, příkazy či vězením, nebo i regulovat a omezovat svou žravost. Žerou nekoordinovaně, konflikty o prostor, ve kterém parazitují, mezi sebou řeší jako mafie - dohodami o vymezení území, personálními uniemi a někdy střelbou. Jejich společným zájmem je, aby ti, na kterých žerou, to nevěděli. Proto v postkomunismu přímé násilí, které bylo za komunismu hlavním nástrojem řízení společnosti, nahradila všudypřítomná lež.

Nejsme demokracií, nemáme politickou pluralitu ani právní stát. Jsme přechodnou společností rozkládajícího se totalitního státu. Ta nemůže být setrvalým stavem. Máme před sebou dvě cesty. Návrat k ještě blbější totalitě nebo velmi pracnou a bolavou cestu ke svéprávnosti. Na této cestě si nejdříve musíme uvědomit, jaká je skutečná realita, ve které žijeme, a co je hodnotou života. Poté musíme něco skutečně začít dělat a denně nastavovat kůži. Na té cestě půjde o život.

Technologie postkomunistické politiky - hloubka kořenů jejich pojetí světa

Motto: „Společenství, v němž hrdost a osobní čest se stanou posměšně chápanými pojmy, se přizpůsobí všemu. Taková společnost nemá vlastní identitu, podrobí si ji každý bandita a nemravný systém.“

České země se po tisíc let své existence nacházely na pomezí evropského Západu a Východu. Síly a hodnoty, které se na našem území po staletí potýkaly a prosazovaly svůj vliv, se vepsaly do mentality obyvatelstva. V době, kdy převažoval kulturní a mocenský vliv Západu, přiklánělo se obyvatelstvo k hodnotám západním. V období převahy Východu, bez problémů se klonilo k mentalitě východní.

Evropský Západ za svou individualitu vděčí mimořádné souhře historických, náboženských, geografických, kulturních i mocenskopolitických okolností.
V době „temných staletí“ po rozpadu Římské říše díky klášterům a jejich knihovnám nezmizely zcela do zapomnění výdobytky myšlení proroků staré Judeje, řeckých a římských myslitelů. Jejich myšlenky byly živnou půdou pro křesťanské poselství vzešlé z půdy římské pohanské krutosti. Poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni a každý má jednat tak, jak by činil sám sobě.

Křesťanské náboženství dalo nejnižšímu člověku naději, že je člověkem. Pootevřelo cestu k pozvednutí se vlastní přičinlivostí, cestu k poznání i ke svobodě.
Fenoménem západní křesťanské větve po rozluce s východní byzantskou církví bylo, že římský papež byl nejen představitelem moci duchovní, ale zůstal i světským suverénem, kterého žádná světská moc nemohla udělat svým poníženým vazalem a sluhou. Papež měl své vojsko, které bylo schopné obhájit jeho suverenitu.

Šlechticem, feudálním suverénem se stal ten, kdo v době rozvratu, kdy Evropu pustošily loupeživé hordy, dokázal se svou družinou obhájit svoje území.
Prvorozenectví, podle kterého postavení a majetek po otci přebíral nejstarší syn, zajišťovalo kontinuitu moci a majetku, tradici i nárůst kultury. V „západní“ tradici začal platit nepsaný zvyk - zákon, že majetek a suverenita nad určitým územím jsou spojeny s odpovědností za stav majetku i obyvatelstva.

Větší území integrovala moc krále, který při vnějším ohrožení byl schopen se svými suverény shromáždit vojsko a území bránit.

Po staletí na území Západu musely tyto tři moci, přes vzájemné konflikty a různé zájmy, nakonec hledat cestu k dohodě a dohadovat se. Po celé dlouhé historické období žádný ze světských mocných nedosáhl takové moci, aby z ostatních udělal své poddané a otroky. Nikdo nemohl zneužít moc totálně.

Přes mnohá zakolísání si po celé historické období svou nezávislost udržela duchovní moc, instituce církve a papeže. Jedinečná byla schopnost křesťanské církve obrozovat se v dobách svého nejhlubšího úpadku z původních idejí. Příkladem byla doba Svatého Františka. V naší době tím bylo zvolení polského papeže Wojtyly.

Evropský Východ, především Rusko, měl odlišný vývoj. Síly, které na něj po staletí působily, se hluboce vepsaly do pojetí vlády i mentality obyvatelstva. Východní patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti ve světském postavení jako římští papežové. Byli a zůstali sluhy světské moci.

Věroučné spory v západní křesťanské větvi se vedly o principy věrouky. Ve východní byzantské církvi konflikty a hereze vznikaly kvůli formálnímu vedení chrámové liturgie.

Kyjevská Rus ve svých počátcích byla výběžkem středomořské civilizace městských států. Kolem přelomu tisíciletí přebrali moc v jejích městech vikingští Varjagové, kteří jako kupci a nájezdníci splouvali na jih Ruska po řekách z evropského severu. Varjagové vytvořili vládnoucí vojenskou vrstvu, která vládla místnímu „pravoslavnému národu“. Dobu Kyjevské Rusi ukončila expanze Tatarů chanátu Zlaté Hordy z oblasti Krymu.

Nové civilizační centrum se vytvořilo v oblasti dnešní Moskvy, Novgorodu a dalších měst. Vládci ruských měst zůstali vazaly Zlaté Hordy a odváděli jejím chánům daň.
Moskva a moskevský kníže dosáhli svého úředního postavení mimo jiné proto, že moskevský kníže vybíral a odváděl od ostatních knížat daně pro Zlatou Hordu. Monopol prostředníka s tatarskými pány se stal zdrojem budoucí velikosti a moci moskevského cara.

Vládce v Rusku byl absolutním pánem všeho a všech. Majetek, půdu, vesnice i s jejich obyvatelstvem svým vazalům a vojákům jen propůjčoval do správy. Kdykoli mohl své šlechtice a vazaly jejich postavení a majetku zbavit.

Prvorozenectví zavedl u svých potomků až moskevský kníže Ivan Kalita. Ve stejné době vyvraždil ostatní knížecí rody. Kdo přežil, nesměl mít potomstvo.

Ruský historik Ključevskij popisuje přijetí prvého anglického poselstva na Rusi takto: „Car se zeptal poselstva, jak vládne anglická královna. Po odpovědi, že anglická královna je první z Angličanů a vládne v zájmu anglického lidu, odmítl s poselstvem jednat, nepovažoval královnu za sobě rovnou“.

Carovi patřilo Rusko jako „votčina“, mohl s majetkem i lidmi dělat cokoli se mu zlíbilo. Nebyl odpovědný nikomu. Jedinečnou ukázkou ruského pojetí vlády byla „opričnina“ cara Ivana Hrozného.

Evropští humanisté, dnešní liberálové a socialisti nikdy nebyli schopni pochopit, že vymoženosti západního myšlení a vědy mohou mít a většinou mají v jiném kulturním prostředí zcela jiné, mnohdy opačné efekty.

Carevna Kateřina Veliká si dopisovala s francouzskými encyklopedisty a pod jejich vlivem jako první na světě zrušila v Rusku trest smrti. Byl nahrazen čtyřiceti ranami železnou tyčí. Odsouzený byl zbaven života daleko brutálnější torturou - přerazili ho na čtyřicet kusů. Odsouzence tloukli do chodidel, nikdo to nepřežil.

Petr Veliký se vydal na zkušenou do Evropy proto, že švédské vojenské sbory o síle několika tisíc mužů pochodovaly Ruskem. Kde se utkaly s ruským vojskem, porážely carovy sto až dvěstětisícové armády. Petr přivezl z Evropy holandské stavitele lodí, skotské plukovníky a děla. Zároveň vydal „ukaz“, v němž zakázal vlastnictví a šíření evropských filosofických spisů.

Po dlouhá staletí dokázala evropskou individuální svobodu myšlení a vynalézavost udržovat v určitých hranicích ta část Ježíšova křesťanského poselství, která říkala: „Čiň tak, jak bys činil sám sobě. Bůh shlíží na tvé činy a bude je soudit.“. V jiné kultuře, ruské, nebylo zpětné vazby náboženského a filozofického pohledu na svět a jednání člověka v něm. Vládci si toho byli vědomi a bránili své poddané před nákazou „škodlivými“ myšlenkami Západu.

Kdykoli v dějinách Západu byla potlačena část křesťanského morálního poselství, „měj míru, nechovej se zločinně“, následovala zvůle a tendence k totalitě. Zřetelně to můžeme pozorovat na evropských dějinách.

Nacismus, komunismus a světové války prvé poloviny dvacátého století byly projevem a důsledkem duchovní krize evropského myšlení a kultury.

Osvícenství se svou vírou ve schopnosti a nadřazenost člověka, opomenutím temných stránek lidské duše, porušilo věkovitou rovnováhu, kterou po staletí udržovala křesťanská víra. Listinu práv občana ve Francii jako první zneužili ti, kteří ji vyhlásili. Osvícenství otevřelo cestu k totalitním ideologiím a světovým válkám dvacátého století.

Je logickým trestem, že teorie o masách, nadřazenosti státu či rasy dovedl k absurdnosti a zrůdnosti malíř pokojů Adolf Hitler. A ten, stále ještě byl z evropského prostředí, své zrůdnosti a žraloctví otevřeně hlásal.
Logické a smutné je, že komunistické teorie zneuznaného grafomana Karla Marxe uvedli do děsivé praxe ruský syfilitik Lenin s kavkazským mafiánem Stalinem v zaostalém Rusku. O padesát let později pak v Kambodži studenti pařížské Sorbony Pol Pot a Heng Samrin.

Oproti „pravdomluvnosti“ Adolfa Hitlera, při svých vraždách milionů lidi, vyhlazování celých populací a ras hlásali svobodu a práva proletariátu či osvobozenecký boj. Osvobozovali ty miliony lidí od jejich tělesných stránek.

Tragické, ale asi logické je, že si ti lidé vyrostlí v jiné kultuře vybírali z výplodů evropského myšlení to nejhorší.

Československo a naše část evropského světa, přechodná zóna mezi Východem a Západem, po válce, která vzešla z evropské hlouposti, připadla do mocenské a kulturní sféry bolševického Ruska. Stali jsme se na čtyřicet let součástí komunismem ideologicky „zdokonaleného“ ruského Východu. Stalo se to navýsost hladce, bez ozbrojeného odporu a s širokou spoluprácí vnitřních zrádců.

Český komunismus a jeho vykonavatelé byli v provádění rozkazů a přání svých sovětských bratrů nejdůležitější. Zestátnili nás všechny, udělali závislými na své blahovůli, jen nás nechali si přikrádat. Ničeho se nemuseli bát, protože hrdých a statečných osobností, které nebyly ochotné žít v ponížení, bylo málo. Zažil jsem si to na příkladu rodičů a chování společenství rodné obce, když tátu zavřeli. Opakovaně pak, v průběhu celého života, na chování okolí, když jsem odmítal přijmout panující zvyky a přizpůsobit se.

Nejschopnějším na lámání charakterů, odborník specialista, byl poslední československý komunistický vládce Gustáv Husák. Z marasmu osmdesátých let jsme pak nastoupili „svou“ cestu ke svobodě, demokracii a privatizaci.

Jaksi se dnes zcela zapomnělo, že budovatelé a konstruktéři komunismu hlásali svou říši na věčné časy. Hitler byl skromnější, Německá říše měla být jen tisíciletá. Ústřední institucí, hybatelem strany a garantem věčnosti byla tajná služba. Základy k ní položili Vladimír Iljič s poetou Dzeržinským. Tak, jak byla ustavena, jaké měla funkce a pravomoci, stala se tato mocenská instituce garantem kontinuity nastoleného zlořádu. V posledních dvou desetiletích oficielního komunismu bylo šéfům této mocenské instituce jasné, že proletářský komunismus je rozkládající se mrtvola. Mocenský stroj strany i státu řídili již oni. Rozhodli se oživit upadající stroj a říši ze společenské a hospodářské technologie Západu. Tak, jak to dělali po staletí jejich ještě nekomunističtí předchůdci. Chtěli jen přenést hospodářskou technologii, technologii výroby a ovládání veřejného mínění i vnějších atributů „pluralitní“ politiky. Udělali zároveň vše, co bylo v jejich silách, aby do jejich hájemství a říše nepřešly ideje a prostředí, ze kterých ty technologie vyrostly a které udržovaly lidskou míru.

Alfou a omegou sametové revoluce byla „hospodářská reforma“ bez právního rámce, kontinuita právního systému, komunisti v parlamentu a monopol peněz na financování politik. Mužíčka na Hradě nechali pronášet estetické řeči o morálce, etice a gestikulovat pěstěnýma ručkama. Privatizace u strategických odvětví proběhla zcela ve smyslu „východního“ pojetí majetku a vlastnictví - šlo o kontinuitu moci. Odpovědnost k zemi, občanům a budoucnosti byla mimo. Nikdo ostatně tu otázku nekladl. Lid byl za padesát let zvyklý držet ústa, nemíchal se do veřejných věcí a přikrádal si. Desetiletí života v ponížení z myslí většiny vymyla smysl pro hrdost a čest. Stejně tak i zásadu, že bývají chvíle a doby, kdy nepostavím-li se na vlastní nohy a nepřiložím ruku ke společnému dílu, ztratím znovu na desítky let naději na změnu.
Oficielní odpůrci režimu - disidenti - žádali na komunistech lidská práva. Nežádali jasná pravidla pro všechny, potrestání zločinů a jejich pachatelů. Netrvali na tom, že úkolem státu má být garantování spravedlivých pravidel a poměrů.

Dostali jsme formální papír nazvaný „Listina práv a svobod“. Prázdná slova a prohlášení, jejichž obsah byl vyprázdněn v samém počátku, když ji schvalovali ti, kteří celou svou existenci postavili na popření těch vznešených prohlášení. Ti, kteří za to nebyli potrestáni a mohli pokračovat.

Když jsem všechny ty věci říkal na počátku devadesátých let ve sněmovně, provázel mě posměch nebo ticho. Na novinářské galerii pak povzdechy „svobodných“ mistrů zpravodajského pera, že „už tam ten blbec zase jde“.

Dnes mě - baču pasoucího ovce v Třeštici - uráží, kdo je v mé zemi médii vyhlašován za intelektuální elitu a osobnosti. Děsí mě hloupost jejich veřejných prohlášení a výzev. Poslední výzva „padesáti osobností“ je při mediální masáži, kterou obyvatelstvo denně dostává, výzvou k vlastizradě. Jako bychom neměli paměť, neviděli a nezažili, co se v naší zemi v druhé polovině dvacátého století pod vlivem ruského komunismu stalo.

Po léta mě chytráci napadají slovy „vždyť jsi tam byl a co jsi udělal, kritizuješ čeho ses účastnil a neříkáš jak z toho“. Když někdy dostanu do rukou reakce na mé texty, je z nich patrné, že i to málo těch, kteří snad o věcech přemýšlí, si dosud není vědomo, co se v naší zemi stalo.

To, co se dnes děje na veřejně předváděné politické scéně, co do vás cpou média, o čem je právní systém a soudnictví, jaká je funkce státní správy, je přirozeným chodem modernizovaného společenského stroje ovládaného technology, kteří vzešli z líhně „východního komunismu“. Komunismus přešel ve vládu mocenských a hospodářských mafií ovládajících média a politiku. Byli připraveni a proti nim nestála žádná společenská vrstva opřená o hodnoty a zásadu, že život má přece jen vyšší smysl.

Až toto pochopíte, budete se muset rozhodnout, zda zůstat kusem hadru nebo začít pracovat na změně a nejdříve sami na sobě.

Étos a řád komunistické reformy a privatizace

Motto: „Étos a řád vzniká trváním na hodnotách, na jejich žití i za nejtěžších podmínek. Cestu k řádu otevírají velké osobnosti svým příkladem.“

Ad Tomáš Ježek: „Kam se poděl reformní étos“ - Lidové noviny, 7. června 2007.

Omlouvám se, že reaguji na zveřejněný text se zpožděním.

Připletl jsem se na přelomu osmdesátých a devadesátých let do sametové perestrojky komunismu. Měl jsem možnost zblízka a zevnitř vidět „étos a hodnoty“ revolucionářů a reformátorů. Do politiky mě přivedl étos, který v mé paměti a povaze jako mentální dar zanechali moji rodiče, kteří ještě podle řádu žili.

Tomáš Ježek byl předním komunistickým reformátorem, měl jejich „étos a hodnoty“. Pomáhal otevírat cestu postkomunistickému „zlořádu“. I on byl svou povahou a některými vlastnostmi intelektuálním plodem komunistického prostředí a jeho pokřivených hodnot. Jeho cesta k řádu bez problémů vedla přes členství v komunistické straně.

Tomáš přeložil knihy liberálně konzervativního ekonoma Hayeka. V tichu a pohodlí pracovny zapomněl, že teorie liberálního ekonoma vyrostla na půdě definované a ohraničené zvykovými pravidly civilizace, ve které platilo, že za určitou hranici se i v podnikání nesmí. V takové civilizaci po určitou dobu mohly liberální teorie platit a fungovat.

Ve společnosti morálně zničené komunismem „liberální“ ekonomický přístup a postupy byly přímou cestou ke zneužití. O české společnosti na konci osmdesátých let platilo rčení Tomáše Akvinského o „peleši lotrovské“. V komunismem prošlé společnosti „formálně“ prosazovaný politický a ekonomický liberalismus znamenal cílenou podporu lotrům. Lidé, kteří po desítky let zneužívali komunismu, bez problému a strachu mohli pokračovat. Formálně hlásaná „rovnost před zákonem“ při privatizaci, u soudů či před úřady byla fikcí. Byla to lež, nikdo důsledně nenarušil a neodstranil nerovnost, kterou mravně, existenčně i hmotně nastolil komunismus. Rovnost v nerovnosti byla nerovností. Všechny výhody společenského postavení, pozic ve státních úřadech, přístupu ke zdrojům kapitálu a informacím měla společenská vrstva, která svého postavení dosáhla díky přijetí „hodnot a pravidel“ komunismu. Půl století měla tato společenská skupina čas na to, aby své hodnoty a postavení zvykově přijala jako dědičné. Tomáš Ježek, chtěl-li dělat skutečnou poctivou reformu, to měl vědět.

Byl jsem členem Občanské demokratické aliance, tak jako Tomáš Ježek, a parlamentním poslancem. Měl jsem příležitost vidět „věrohodnou“ tvář otce privatizace zblízka, i rozpornost člověka, který se za tou tváří skrýval. Opakovaně jsem se jej snažil, ve věcech kterým jsem rozuměl a dobře je poznal, přesvědčit, jaké budou důsledky jejich „státnických“ činů a postupů.

Člověk, který mluví o řádu, by nikdy nesouhlasil s větou „…nejlépe by bylo zhasnout…, právní rámec by brzdil privatizaci“. Majetku se ve tmě bez civilizovaných pravidel museli zmocnit ti, které na roli zlodějů komunismus nejlépe připravil.

K podstatě člověka patří, nedrží-li jej v míře civilizovaná zvyková pravidla nebo zákony, že zneužívá i krade. Je přirozené, že při obrovské změně majetkových poměrů jakou znamenala postkomunistická privatizace, se výskyt jednotlivých excesů dal předpokládat. Zásadní rozdíl je však v tom, že postkomunistická privatizace byla jako exces nastavena.

Smyslem a cílem sametové privatizace byla především kontinuita moci. Liberální přístup byl formální a byl liberální proto, aby realita nebyla zřejmá a viditelná. Nemohli veřejně nastavit pravidla tak, aby klíčový strategický majetek státu podle zákona přešel do rukou těch, kterým před rokem 1989 patřil jako majetek ÚV KSČ. Proto taková pravidla vyhlášena a zákonem kodifikována nebyla. Strategický majetek státu přešel do jejich rukou fakticky mechanizmem loupeže. Způsob a metoda ve svých důsledcích poznamenaly dnešní držitele toho majetku, skutečné držitele moci v našem státě. Zloděj má jedinou odpovědnost, a to odpovědnost k sobě, aby nebyl lapen a najevo nevyšel jeho zločin a aby ho nestihla spravedlnost.

Co se dnes odehrává na politické scéně, jaká je funkce médií, jak pracuje policie, o čem je právo a čemu slouží ve své většině státní správa, bylo určeno v samém počátku nepoctivé a podvodné „reformy“. Zadání vložené „reformátory“ v počátku devadesátých let do „společenského stroje“ vybralo a vytřídilo společenskou „elitu“. Okolnosti, za kterých a jak vznikla, určily její program. Ti lidé se nepostaví sami proti sobě. Nevezmou na sebe obecnou odpovědnost za svou společnost a stát, neboť v čase by to znamenalo sebezáhubu.

Zmíním se o cestě, po které jsem viděl kráčet reformátora Tomáše Ježka k „řádu“. Skoro pět roků jsem byl předsedou kontrolní rady Fondu životního prostředí. Do funkce mě, přes odpor parlamentních kolegů, jmenoval tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal. Ivan věděl, že mě nikdo neuplatí. Členem rady byl ze své funkce ministra privatizace Tomáš Ježek. Ač jsem byl předsedou kontrolního orgánu instituce, která peníze na předložené projekty uvolňovala a rozdělovala, dozvěděl jsem se o úmyslu z Fondu národního majetku uvolnit 6,1 miliard korun na program ozdravení ovzduší - plynofikace až v okamžiku předložení zákona ve sněmovně. Protestoval jsem u Tomáše Ježka, že bez celkové politiky cen topných médií to budou jen peníze darované plynařům.

V zimě 1990-1991 jsem pochopil, že navrhovaná „reforma“ lesního hospodářství je ve skutečnosti metodou „legálního“ vykradení kapitálu uloženého ve dřevě lesů. Pokoušel jsem se opakovaně Tomáši Ježkovi vysvětlit, jaké to bude mít pro hospodaření s lesem důsledky. Na zasedání vlády, kam jsem se jako poslanec vlámal, Tomáš Ježek koncepci podpořil a mimo jiné řekl: „Když babičky, které dostaly les v restituci budou potřebovat motyčky, tak si je koupí“.

Protestoval jsem proti privatizaci lesních závodů na lesní akciové společnosti kupónovou privatizací. V odvětví lesního hospodářství byla nejjednodušší cesta ke vzniku malého a středního podnikatelského stavu vykonávajícího práce v lese a těžbu dřeva.

V roce 1993 jsem byl přítomen oficielnímu předávání privatizačních projektů lesních akciových společností do kupónové privatizace. Postavil jsem se tvrzení ing. Domese, který projekty předával, že „v lesním hospodářství je konkurenční tržní prostředí a podniká v něm více než osm tisíc firem“. Řekl jsem Tomáši Ježkovi: „Lžou, opsali z živnostenských rejstříků na okresech, kdo si zapsal motorovou pilu. Skutečnost je taková, že lesní hospodářství bude ovládat jedna monopolní skupina“. Později několikrát, když jsem Tomáše potkal, vtipkoval: „Čestmíre, stromy jsou zelený.“.

Zajímavý byl přestup Tomáše Ježka z ODA do ODS. V zimě 1992 -1993, v době mediálních kampaní proti ODA, v čase, kdy ODA měla asi tři sta členů v celé republice, jsme zjistili, že v České Lípě, kde měl Tomáš poslaneckou kancelář, máme dva kluby. Oficielní klub ODA měl šest členů. Pak byl ještě klub Tomáše Ježka, který měl přes sto členů. Místní podnikatel zaplatil svým zaměstnancům legitimace a stranické příspěvky. Padla na nás hrůza, kdy to média vytáhnou a začnou nás mazat. Pepa Reichman s Liborem Kudláčkem jeli v tajnosti klub likvidovat.

Jak česká média fungují, věc se na stránky novin dostala až mnohem později, při naší konečné likvidaci. Novinářka milující otevřenou tvář reformátora, nebo na zakázku, v celostránkovém článku popsala skutečnost zcela opačně.

„Smutek“ Tomáše Ježka ze ztráty étosu tolik let po sametové revoluci mi dovolil s odstupem let zamyslet se nad tím, čeho jsem byl v počátku devadesátých let svědkem.
Tomáš Ježek je nepopiratelně ekonomicky vzdělaný člověk, expert ve svém oboru, je ale také ukázkou, jak komunismus takové lidi poškodil mentálně a morálně.

Když chtěli dělat svůj obor, postupovat po stupních kariéry a prosazovat své odborné koncepce, přestali a museli přestat vidět souvislosti a prostředí, ve kterém se pohybují. Tomáš měl své nastudované ekonomické teorie jako hračku a chtěl tu hračku vidět fungovat. Funkční ztráta zraku, jako průvodní jev komunistického expertství způsobila, že v jedinečné době, kdy mohl skutečně něco vykonat, získaná slepota způsobila, že se stal mouřenínem na nečistou práci.

Před léty jsem na jednom pracovišti, kterým jsem na své cestě životem prošel, pochopil jak důsledně komunismus svým vnitřním zadáním třídil a vybíral lidi do vedoucích postavení. U svého šéfa jsem měl jistotu, že vše, co půjde, zneužije. Kolegům lékařům jsem říkal: „Chcete-li navrhnout jakékoli zlepšení, v prvé řadě uvažujte, zda se váš návrh nedá zneužit. Bude-li taková možnost, mlčte, zneužije to.“.

Po roce 1990 jsem totéž ve velkém viděl odehrávat se na úrovni celé společnosti a státu. „Reforma, demokratizace a privatizace“ bez důsledného postupu proti zločineckým základům komunistické společnosti, nemohla být ničím jiným než jen inovací a modernizací původní zločinecké technologie ovládání a formování společnosti.

Tomáš Ježek na ekonomickém poli, podobně jako Václav Havel na společenské a etické scéně, neschopností chápat věci v celé jejich souvislosti, svým sobectvím, se kterým se chtěli udržet ve vrcholných pozicích, otevírali cestu „zlořádu“. Připravovali cestu pro horší.

U Tomáše je podivné, že dosud nic nepochopil. Jinak by se nemohl podivovat nad „ztrátou reformního étosu“ či nad tím, že bývalý přítel Václav Klaus mu nepodepsal profesuru.

Budete-li na mě někteří chtít plivat, máte dobrý důvod. Všechny tyto věci jsem říkal ve sněmovně již na počátku devadesátých let

Posametová demokracie - dokonalý komunismus nebo virtuální perpetum mobile?

Motto: „Bůh není, morálka, odpovědnost - zapomenuté pojmy premediální historie. Máme ještě naději se vyhnout nárazu do zdi?“

Jsem exaktně vzdělaný biolog. Co jsem od dětství viděl odehrávat se ve světě kolem, mne dovedlo k poznání. Nade vším, co pozoruji či změřím, musí stát filozofie - metoda pomocí které změřené, viděné i pociťované mohu zařadit do uceleného systému.
To, čemu říkáme civilizace, je plodem kultury jako systému hodnot, které většina lidského společenství zvykově přijala, podle nich žije a jedná.

Posametová doba, tím co se v ní odehrálo, mi důrazně vtiskla do vědomí fakt, že bez obecně přijatého a žitého kulturního hodnotového systému, kterému říkáme morálka, neexistují civilizované normy i samo exaktní poznání. Bez morálky jsou ekonomie i právo prázdné, formální pojmové systémy - dialekticky, podle potřeby použitelné. Sám pojem „pravdy“ je bez morálky mlhovinovou kaší bez pevné struktury. Podle potřeby, později ze zvyku, lze relativizovat vše.

Sametoví „revolucionáři“ byli sami bez výjimky plody komunismu, jeho hodnot i pojetí světa. Nevadilo jim, že komunismus svými „idejemi“ i praxí popřel lidskou, kulturní podstatu člověka. Nevadilo jim, nebyli schopni domýšlet, že ta zmrzačená ideologie popírala zásadní podíl kultury na lidské existenci biologického druhu člověk. A už vůbec některým z těch podivných „revolucionářů“ nevadilo, že komunismus po desítky let systematicky pracoval na vyvrácení klíčových kulturních pojmů z mysli lidí, kterým vládl.

Společnost, která prošla půlstoletím komunismu, nebyla svéprávná. Kdyby svéprávná byla, vyhnala by sametové vůdce s jejich populistickými slogany, za kterými byla jen lež.

Slogan „nejsme jako oni“ neznamenal: „nebudeme se mstít a spravedlivě posoudíme vinu všech na tom, kam komunismus naši zemi a společnost dovedl“. Byl ve skutečnosti jen signálem pro všechny, kdo se na zneužití a zvěrstvu komunismu podíleli: „nikomu z vás se nic nestane, chvilku mlčte, pokračujeme“. Byl to jeden ze základních kamenů „posametové demokracie“.

Slogan „lidských práv“ neznamenal: „našim úmyslem a cílem je obnovit právní stát, vrátit klíčovým pojmům jejich původní význam; vrátíme státu, jeho institucím zastřešující a regulační funkci, aby dbal na dodržování pravidel, která si společnost sama dala; obnovíme kulturní funkci státu, která dbá na dodržování fair play způsobů a v případě potřeby chrání slabé“. Jedině takovým způsobem lze udržet míru a zajistit to, co někteří nazývají „lidskými právy“.

Člověk na tomto světě má jediné nezadatelné právo, které mu nelze vzít: jednou - dříve či později - zemře. Všechna ostatní „práva“ si musí ustát, vděčí za ně společenské kultuře, ve které žije.

Byl jsem členem parlamentu, který v době, kdy jsme měli konat základní legislativní i politické kroky k oddělení se naší společnosti i státu od totalitní a zločinecké minulosti, projednával „Listinu práv a svobod“. Cár papíru, který sami ti, kteří jeho kodifikaci iniciovali, nebrali vážně. Bylo to jenom divadlo, sloužící k odvedení pozornosti od toho, co měla politická instituce zákonodárné sněmovny v ten čas dělat.
Žádná lidská instituce nebo sepsaný seznam nezajistí dodržování toho, co nazýváme „lidskými právy“. Takové chování a jednání může garantovat jenom Bůh nebo kultura, která drží zvíře v člověku v míře, že se bude chovat lidsky. Řekl jsem to v ten čas ve sněmovně a byl jsem jediný.

Listina práv a svobod byla přijímána jen proto, aby byla okamžitě zneužita. Byl to druhý základní kámen „posametové demokracie“.

„Kontinuita právního systému“ neznamenala: „nemůžeme teď náhle změnit všechny zákonné normy, zhroutil by se stát, nic by nemohlo fungovat“, jak „tvůrci kontinuity“ v ten čas argumentovali. Slibovali: „Budeme postupně zákonné normy novelizovat a měnit“. Politický slogan „kontinuity právního systému“ byl svou vnitřní podstatou politickým poselstvím všem uživatelům a interpretům totalitního práva: „mění se vnější technologie politiky; právo bude používáno i interpretováno tak, jak tomu bylo v době kodifikace - podle potřeby a v zájmu silnějšího“. Svědčí pro to praxe, která se od počátku rozběhla. Byly zrušeny zákony, které se nehodily a roky je nenahradila jiná norma. V květnu 1990 byl zrušen zákon o socialistickém státním majetku a nenahradila jej žádná právní norma, podle které by bylo možno z hlediska obecného zájmu posuzovat přesuny majetku do „správných rukou“. Generálním prokurátorem České republiky v té době byl dnešní nejvyšší dohlížitel nad svéprávností, právem a spravedlností předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Jeden z otců právní kontinuity s totalitním zákonodárstvím.

Měl jsem příležitost do podrobností pozorovat, jak se „demokratizovalo“ a vytvářel se „právní rámec“ celého jednoho odvětví národního hospodářství. Odvětví, jehož dobrý stav je mimořádně významný pro všechny obyvatele státu. „Reformátoři“ lesního hospodářství od počátku prosazovali taková „pravidla“, která zajišťovala připravené a zasvěcené skupině legální vykrádání zdrojů lesa. Když jsem to v té době jednomu z reformátorů, pozdějšímu dlouholetému řediteli Lesů České republiky řekl, odpověděl mi ten bohatýr: „Děláme jen to, co na nás žádají nejvyšší představitelé státu“. Dnes je tento odborník na tunelování lesa docentem na lesnické fakultě. Máme perspektivu, že vychová další špičkové odborníky ve své specializaci. Reformátor Zdeněk Domes ve sněmovním výboru prohlásil: „Lesní hospodářství je překapitalizované, část zdrojů je třeba převést do jiných odvětví…“. Zdeněk Domes dnes rovněž přednáší na univerzitě.
Čtyři roky 1990 - 1994 blokovali novelizaci zákona o lesích, přestože již od jara 1991 bylo zřejmé, že se v důsledku restitucí u velké části lesů změní vlastník. Novela lesního zákona byla blokována úmyslně jen proto, aby nejasností mohli využívat pro své záměry.

Nový návrh lesního zákona, který předložili koncem roku 1994 byl připraven tak, aby mohli pokračovat. Vím, o čem mluvím, byl jsem sněmovním zpravodajem zákona. Když byly v zemědělském výboru mé návrhy na úpravu zákona zamítnuty, odstoupil jsem z místa zpravodaje se slovy: „Pokládám své místo zpravodaje zákona, nedám své jméno k paskvilu“. Celé zákony se po léta dělaly tak, aby je bylo možno zneužít.

Po krátkém období „chaosu“ prvých dvou-tří let po „sametu“ nebyl a dnes již vůbec není problém přesvědčit ve stranickém klubu poslance jak mluvit, zvedat ruku nebo mlčet. Ostatně, nic jiného mu nezbývá, alternativou by byla politická sebevražda. U klíčových věcí jdou dohody „napříč politickým spektrem“, rozhoduje se o nich mimo sféru struktur oficiální veřejné politiky. Základy sametové demokracie byly položeny tak, že stěžejní vnitřní i zahraniční politická rozhodnutí se dělají jinde než ve volených oficiálních politických strukturách. Např. poslance, který by v takových případech jednal jinak než mu bylo „doporučeno“, by nikdo nezveřejnil. To, co média předvádějí kolem „vzpurných“ poslanců, je dohodnuté, sehrané představení. Znám ty věci z vlastní zkušenosti, a to před deseti roky nebyl systém ještě zcela uzavřený. Dnes média předvádějí pimprlové divadlo.

Sametoví demokraté a jejich nesametoví kormidelníci nastavili příklad, že skutečné zločiny se trestat nebudou. Smyslem „sametové metody“ revoluce bylo získání času ke změně technologie ovládání společnosti a řízení státu přes prostředníky. Společenská vrstva lidí bez morálky, parazitů, jejichž počet komunismus zmnohonásobil, se chopila jedinečné příležitosti.

Zpočátku zneužívali pozic a informací ti, kteří u toho byli a věděli, co se hraje. Jak čas pokračoval, přizpůsobili se sametové technologii pojetí tvorby zákonů, podnikání, použití práva a nakonec i pojetí morálky všichni, kdo měli ctižádost a nechtěli zůstat outsidery. Ostatní rezignovali a dnes již většinou nejsou schopni ani ochotni rozlišovat, co se kolem odehrává.

K napsání tohoto textu mě přivedla zkušenost ze „semináře“ zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Výboru, jehož jsem byl v devadesátých letech osm roků členem. Na semináři předkládalo nové vedení státního podniku Lesy České republiky svou koncepci hospodaření. Jako hlavní oponent původní „reformy“ jsem dostal možnost ve výboru promluvit. Bylo nad mé síly sledovat argumentaci zástupců firem, které se již přes patnáct let v „tunelu“, který vede ze státních lesů, dobře živí. Fakticky co slovo, promítnutý graf či tabulka, to byla lež. Tito lidé a firmy mají již dlouhá léta veškerý prostor v médiích. O podstatě problému a souvislostech v těch pořadech nikdy není řečeno slova.

Po létech jsem, ke konci semináře, dostal příležitost se k dosavadnímu způsobu „hospodaření“ se státním lesem vyslovit. V základních faktech jsem shrnul specifiku hospodaření s lesem a co takzvaná reforma znamenala. Nakonec jsem řekl: „Všichni víte, že celý systém je podvodný, jste zvyklí se bát a mlčíte. Někteří si myslíte, že si také líznete. Nelíznete si. V podvodném systému vždy vyhraje největší podvodník a nakonec zůstává jediný. To čemu se říká reforma, byla profesní hanebnost…“. Reakce byla jedinečná. Jako bych vylezl na stůl, sundal si kalhoty a vystrčil na přítomné pozadí.

Uvědomil jsem si, jak si zase všichni pomalu zvykli. Tak, jak se před desetiletími většina přizpůsobila komunismu a přijala jeho kulturu, tak dnes se opět většina zařídila v podvodném podnikatelském systému. Vysloví-li se pravda a pojmenují se principy, na nichž systém funguje a kterému se přizpůsobili, dotkne se a urazí téměř všechny.

O týden později, 24. května, jsem byl přítomen veřejnému slyšení v Senátu na téma: „Nebezpečí kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava“. To, co se v jednací síni Senátu dělo, lze popsat dvěma slovy -„rej bláznů“. Až na řídkou výjimku, kdo vystoupil a promluvil, zneužíval tématu, kecal nebo z hrdla lhal. V roli ředitele parku seděl za předsednickým stolem Ing. František Krejčí, jmenovaný na toto místo ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem. Dotyčný František Krejčí na samém počátku po založení parku, kdy jeho ředitelem byl Ing. Kec (registrovaný důvěrník státní bezpečnosti), se v roli náměstka pokusil činnost parku privatizovat do společnosti Park servis. Instituce národního parku by se tak stala fakticky prázdnou slupkou.

Za „legálního komunismu“ ještě bylo možno obsah pojmu „morálka“ vnímat. Společnost se dělila na „my a oni“. Dělat kariéru mohl jen ten, kdo mezi ně patřil, měl výhody a neplatily pro něj některé zákazy. Byl „oni“, mohl jednat tak, aby mezi ně patřil. Určité jednání a vnější odraz některých důležitých pojmů bylo možno personifikovat k určité společenské vrstvě. Ten, kdo nebyl mezi nimi a jako oni nejednal, si mohl udržovat určitou osobní identitu.

Vnitřní společenské důsledky zneužitého sloganu „nejsme jako oni“ a to, že zlo a zločin zůstaly beztrestné, má strašlivý obecný morální dopad - z nás se stali „oni“. Tolerancí a mlčením ke zjevným zločinům jsme na sebe vzali jejich vinu. Stali jsme se spolupodílníky.

Celý průběh privatizace státního majetku, rozklad politické scény, specifické fungování práva i státní správy a podobné zaměření i funkce médií byly pak již jen přirozeným posloupným vývojem.

Staronová „elita“ posametové demokracie si je vědoma, čemu vděčí za své privilegované výsostné postavení. Proti době „legálního komunismu“ se leccos uvolnilo, lidé mají reálný větší pocit volnosti a dočkali se větší spotřeby. Zatím není potřeba z úrovně státu, při formální liberální ideologii, hrozit vězením nebo vyřazením „nepřizpůsobivých“. Případ Vladimíra Hučína však ukazuje, že i takové prostředky jsou v repertoáru.

V dnešním čase je nejvýznamnější mocenskou metodou posametových demokratů rozklad tradičních civilizačních hodnot ve společenství, jehož se stali „elitou“.
Viděl jsem, jací lidé z mých bývalých kolegů v politice udělali kariéru. Všichni, kdo o něčem byli, zmizeli v propadlišti. Nebyl problém je odstranit, neboť naše doba nemá světce a mučedníky. Většinová společnost by je stejně nepoznala, natož aby je podpořila a následovala je.

Mohl jsem po dosti dlouhou dobu porovnávat, co se dělo uvnitř politické scény a jaký obraz byl médii podáván navenek. Ve společenství, které rezignovalo na morální hodnoty, není problém prostřednictvím médií natvarovat většinovou společnost do jakékoli absurdity.

Sametová demokracie vyplnila nejsmělejší sny parazitů, které stvořil komunismus. Stali se bohatými a mocnými. Stali se jimi snadno, rychle a bez dlouhodobé práce. Zřekli se odpovědnosti, kterou takové postavení přináší, a navíc jsou si jisti, že se jim nikdy nemůže nic stát.

Demokracie je dlouhodobě možná jen ve společnosti, která většinově ctí hodnoty fair play a morálky, podle nich jedná a žije. Posametová doba povýšila morální rozklad o řád. Nejhmatatelnějším důsledkem sametového zlořádu je, že budeme-li i mít příležitost ke změně, nejsme schopni se dohodnout a shodnout na prioritách. Nemáme společné hodnoty.

Netrpíme ztrátou paměti? - Význam americké radarové základny na našem území

To, co vidím v posledním roce odehrávat se na veřejné a mediální scéně kolem americké radarové základny, mne přinutilo položit si několik otázek. Máme právo mít vlastní stát? Jsme schopni rozlišovat základní předpoklady svobodné, svéprávné existence? Připravíme se vlastní hloupostí a nestatečností opět o právo patřit mezi svobodné národy?

Všechny listiny práv a svobod a rovněž tak smlouvy jsou prázdným cárem papíru, nejsou-li podloženy ochotou k velkým obětem. V lidském světě má právo na důstojnou existenci jen ten, kdo si své místo a postavení uhájí.

V roce 1939 se naše země nebránila. Na vlastním území nebojovali naši otcové a dědové proti nacistické přesile, za vlastní stát. Naše zbabělost poskytla alibi vládám Anglie a Francie, se kterými jsme měli spojenecké smlouvy o vzájemné obraně. Do budoucna jsme poválečným sovětským pánům ukázali, co všechno si vůči nám budou moci dovolit. Sousední Poláci na koních proti tankům bránili svoji zemi proti nacistům i ruským armádám. Finové na lyžích déle než půl roku odolávali mnohonásobné ruské přesile. Svým hrdinstvím obě země vybojovaly, že po válce si sovětská komunistická moc i vlastní zrádci nikdy nedovolili je tak ponížit, jak se to stalo nám.

V únoru 1948 jsme byli pro komunisty snadnou obětí. Všechny krysy bez obav vylezly. Naše země se pro ně, pod patronátem sovětského vítěze, stala kořistí, na které čtyřicet let parazitovaly. Velmi málo lidí se jim skutečně bránilo.

Většinu života jsem prožil v komunismu. Již od dětství jsem měl příležitost pochopit příčiny i důsledky určitého chování a jednání. Mám celoživotní zkušenost se svými komunistickými šéfy i s tajnou bezpečností. Všichni si byli schopni uvědomit, že si na nepoddajného a hrdého člověka nemohou dovolit to, co dělali ostatním. Má zkušenost platí v odpovídajícím poměru i pro společenství a stát.

Od voleb 1990 jsem byl osm let poslancem parlamentu. Měl jsem příležitost vidět i pochopit, o čem byla ta podivná sametová revoluce - perestrojka. To nebyla revolta svobodných, svéprávných lidí, kteří se postavili totalitnímu režimu, lidí, kteří chtěli obnovit svobodné fair play poměry v naší vlasti. Byla to režírovaná přestavba technologického ovládání společnosti.

Komunistická ideologie i její techniky vládnutí byly neefektivní a mrtvé. Inteligentnější komunističtí technokraté si byli vědomi, že chtějí-li se udržet a přežít ve svých privilegovaných pozicích, musí změnit svou mocenskou základnu i technologii vládnutí.

Mocenskou základnou v komunistické etapě vlády „předvoje pracujících“ byl aparát strany a státu. Smyslem a cílem „sametové perestrojky“ byl převod základního objemu majetku státu do rukou - „vlastnictví“ technokratické společenské vrstvy, která řídila a ovládala komunistický stát v posledních dvou desetiletích jeho existence.

Dnes je důležité si uvědomit, že lidé, kteří ovládali komunistický stát, přešli do formálně demokratických poměrů se všemi svými zvyky, hodnotami i zahraničně-politickými vazbami na své dřívější „rukovoditele“. Tito lidé i dnes rozhodují o základní ekonomické, společenské i politické orientaci naší země. Od počátku „sametové anomálie“ oni jediní měli ekonomické zdroje a peníze, které mohli investovat do politiky i ovládnutí médií. Dnes vyrábějí veřejné mínění a agitace proti americkému radaru je toho ukázkou.

Spojené státy americké v minulém století třikrát svou vojenskou pomocí zachránili Evropu před sebezničením vlastní hloupostí. Bylo to v prvé i druhé světové válce. Potřetí Evropu zachránil Ronald Reagan tím, že uzbrojil Sovětský svaz svým projektem protiraketové obrany.

Radarová protiraketová základna na našem území je až teprve teď naší vstupenkou do společenství svobodných zemí. Všichni postkomunisté vědí, že až poté nastane v naší zemi skutečná změna. Změna, která ohrozí jejich politickou i ekonomickou hegemonii.

Měl by již konečně přicházet čas, kdy si lidé, kteří ještě nezapomněli co znamená pojem odpovědnost, začali uvědomovat svůj podíl odpovědnosti za svoji kulturu i stát.

„Socialismus s lidskou tváří“ roku 1968 i „sametová revoluce“ devadesátých let s následujícím komunistickým „tržním kapitalismem“ byly jen etapami měknutí a degenerace komunismu.

Zatím nejsme odpovědnou demokracií a svobodnou zemí. Umístění radarové základny protiraketové obrany na našem území znamená, že naše země se stane součástí obrany svobodného světa.

Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromážděn „Radar? Jen malá splátka za svobodu!“ na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR pořádaného Konzervativní stranou (www.konzervataivnistrana.cz).

Postkomunistická „reforma“ lesního hospodářství a syndrom „Krále Lávry“

Znalost písma, čísel i metod jednoduché matematiky nás řadí mezi gramotné národy. Všichni jsme na obecné škole absolvovali hodiny sčítání i odčítání. Tyto základní znalosti, spolu se zdravým selským rozumem, by měly postačit k posouzení věrohodnosti dnešního hospodaření se státními lesy.

Nedovolím si pochybovat o tom, co všichni víte - hospodářský cyklus lesa je sto let. Lesník stromy sází, pečuje o rostoucí les, vkládá do něj svou práci i peníze. Šedesát let trvá, než les začne přinášet nějaký zisk. Výnosovost lesa je malá, udává se mezi jedním až čtyřmi procenty vložených nákladů. Dovolím si připomenout, že tomu tak je ve stoletém cyklu. Přeloženo do praktických pojmů to znamená, že ukradne-li na konci stoletého cyklu zloděj nebo ten, kdo kupuje les na pni, vlastníkovi ze sto stromů čtyři, nemá vlastník žádný zisk.

Kdo ještě pamatuje co znamená pojem odpovědnost ví, že za setrvalost lesa, jeho obnovu a udržování je před zákonem odpovědný vlastník. V případě nedodržení povinností je ze zákona možno stíhat pouze jeho.

V lesnicky civilizovaném světě jsou tato přírodní povahou lesa daná fakta obecně akceptována. Po staletí z nich vychází lesní zákonodárství, podřizují se jim způsoby hospodaření i vlastnictví lesa.

Od voleb 1990 jsem byl poslancem České národní rady a později Poslanecké sněmovny. Jako člen výboru pro životní prostředí a zemědělského výboru jsem měl příležitost se seznámit s návrhy „reformy a transformace“ lesního hospodářství. Udivila mne prvá verze lesnické reformy. V té době existující lesní závody měly být přeměněny na akciové společnosti. Tyto společnosti měly les, který dosud spravovaly ústřednímu výboru strany, dostat do dlouhodobého nájmu. Lesní půda měla formálně zůstat ve vlastnictví státu. Smlouvy o nájmu měly být uzavírány na dobu třiceti let. Jeden státní lesník, který by kontroloval dodržování smluv, měl mít dohled nad dvaceti pěti až třiceti tisíci hektary lesa.

Tato koncepce byla ze samého svého principu nehorázná a v prostředí obecného morálního rozkladu a nezodpovědnosti nekontrolovatelná. Řekl jsem tehdy jejímu předkladateli Zdeňku Domesovi: „Vaše koncepce může posloužit jen nekontrolovatelnému vykradení lesa“. Odpověď „reformátora“ zněla: „Pane poslanče, vy nedůvěřujete lidem“.
Prvý návrh „reformy“ se nám ve sněmovně ještě podařilo zablokovat. Následně na to v zákonu o půdě byla prosazena restituce lesní půdy.

Prostřednictvím varianty kupónové privatizace lesních závodů a zorganizováním neprůhledného řízení a hospodaření státního podniku Lesy České republiky se, za tichého souhlasu politických špiček, podařilo reformátorům realizovat svůj plán „vykrádání lesa“ v lesích patřících státu.

Výnosovost lesního majetku, hospodářský cyklus přesahující generace a celospolečenský význam lesa, by měly nemilosrdně diktovat ekonomiku hospodaření s lesem. Pro dobré hospodaření je mimořádně důležitá dlouhodobá vlastnická odpovědnost, která rovněž má přesahovat generace. Práce v lese mají vykonávat malé místní, nejlépe rodinné firmy, které mají malou režii. Největší část zisku z prodeje dřeva by se měla vracet vlastníkovi, který je odpovědný za obnovu a setrvalost lesa. Ten, kdo kupuje dřevo, nesmí do lesa, natož aby si sám těžil, měřil a udával kvalitu. Vlastník, má-li mít zisk, musí dřevo prodávat na odvozním místě nebo z dřevoskladu, roztříděné podle kvality a tím i ceny.

Všechna tato neúprosná fakta jsem v počátku té podivné „reformy“ opakoval v zemědělském výboru, ve sněmovně, na poradě ekonomických ministrů i při zasedání vlády, kam jsem se jako poslanec vlámal. Moje argumenty opakovaně slyšel také tehdejší předseda vlády a dnešní prezident Václav Klaus. Václava Klause jsem v této věci ve sněmovně rovněž interpeloval.

Dosavadní „poreformní“ způsob hospodaření i prodeje dřeva na pni ze státního lesa, v postkomunistické zemi prolezlé korupcí, kde politická pravidla, ale i důležité hospodářské mechanizmy neurčují ti, kteří jsou formálně odpovědní, je prostě a přímo řečeno loupež, navíc „legalizovaná loupež“. Všichni lesníci, kteří ještě nerezignovali, to vědí.

Je dobré znát historii a vědět, že po každé válce nebo převratu v posledních staletích v Evropě, byly v příslušných zemích poškozeny a vyrabovány lesy. Stalo se tak po pruských válkách za Marie Terezie v Čechách, po Velké francouzské revoluci ve Francii a stejně tak v Rakousku v době rakousko - uherského vyrovnání. Podobný pokus o drancování lesů se odehrál také na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, po ustanovení Československé republiky v roce 1918. Tehdy tomu zabránil prvý ředitel Československých státních lesů a statků inženýr Opletal, velká osobnost československého lesnictví. K rabování lesů docházelo vždy, když došlo ke zpochybnění právního řádu.

Je dobré vědět, že podnětem k zakládání pracovních táborů v bolševickém Rusku po revoluci, byla potřeba otrocké práce na těžbu dřeva. Bolševický režim v prvých deseti letech své existence byl živen z peněz získaných vývozem dřeva. Rozdělení lesního hospodářství, po komunistickém puči v Československu, na část těžební a pěstební mělo tytéž důvody. Podobnost této komunistické reformy s reformou devadesátých let není náhodná.

Byl jsem svědkem „reformy“, znám reformátory a viděl jsem kam šly peníze reformou získané. Byl to a dosud je zdroj nekontrolovatelných „cash“ peněz na politiku a nejen na ni. V roce 1996 dostala ODA dvacet sedm milionů korun na volební kampaň od lesních akciových společností s podmínkou, abych již nebyl zvolen do parlamentu.

V bajce Karla Havlíčka Borovského „Král Lávra“ všichni věděli, že král má oslí uši, nikdo to neřekl a obdivovali královu krásu. Stejně dnes všichni, kdo pracují a podnikají v oboru les a dřevo vědí, že celý systém je podvodný. Nikdo to však veřejně neřekne. Jsou zvyklí bát se a mlčet. Bláhově doufají, že si také někde líznou. Ještě jim nedošlo, že v podvodném systému vždy vyhraje největší podvodník. Nepostaví-li se tomu, zůstane nakonec jen ten nejhorší.

To, co bylo po roce 1990 nazváno reformou lesnictví, byla hanebnost profesní, morální, ekonomická a především politická.

Prokletí české povahy a šlendriánu

Motto: „Jako jedinci si celý život neseme hodnoty a způsoby, které na nás působily v mládí, v době, kdy jsme poznávali svět. Společenská paměť je násobně setrvalejší a zvyková, nemá možnosti individuálního rozumu a morálního étosu.“

V naší zemi je trpěným, zaběhlým úzusem, že za zločiny nejsou trestáni, ze společnosti vyřazováni jejich původci a hlavní aktéři. Němce, celé etnikum, po válce s největším nadšením vyháněli kolaboranti a udavači. Ti samí se stali o pár let později nejužitečnějšími pomocníky komunistů při nastolování diktatury.

Nezapomenutelným obrazem mého dětství a obtiskem, který zůstal natrvalo v mé paměti je, jak z nejpracovitějších a nejlepších hospodářů mé rodné obce se stala týraná a ponižovaná spodina. O našem životě začali rozhodovat lenoši a hlupáci. Předseda národního výboru, hromotlucký nádeník, mé matce na žádost, ve které prosila, aby tátu propustili z pracovního tábora, napsal: „jmenovaná je výkonná zemědělská sýla“. Dosazený tajemník národního výboru jednoho dne náhle zmizel, v obci se objevili dva mladí Slováci, kteří jej hledali – v koncentráku jim umlátil tátu.

Rok 1968 jsem zažil jako student vysoké školy v Praze. Po letech, kdy jsem studovat nesměl, jsem se v tomto „obměku“ komunismu do školy dostal. V srpnu jsem kolem ruských kolon z Vysokých Tater prošel celým Československem a viděl okupaci země. Dubčekovi soudruzi se nechali odvézt do Moskvy, všichni, až na životem poučeného doktora Kriegla, podepsali. Pak ještě „reformátoři komunismu“ pomohli vykonat špinavou práci „normalizace“ a byli svými soudruhy vyhozeni. Novou „elitou“ země i jejich rodné strany se v sedmdesátých letech stali lidé ještě špinavější a prodejnější.

Zažil jsem a viděl proces „normalizace“ v Baťově slušovickém Gottwaldově. To město a kraj bylo jedinečnou arénou, obrazem a učebnicí toho, co se ve dvacátém století v české společnosti kulturně a hodnotově odehrálo.

Tomáš Baťa počátkem století v zaostalém kopaničářském kraji uvedl do života centralizovaný model průmyslové výroby. Život celého města a kraje byl svázán, musel se podřídit cílům produkce, expanze továrny a jejího šéfa. K továrně patřili všichni. Model fungoval a byl úspěšný, protože společenské i politické prostředí bylo ještě otevřené a rozhodovala kvalita. Princip pragmatického „účel světí prostředky“, masového se podřízení materiálním hodnotám a kariéře a toho, že jedinec je jen součástí společenského výrobního stroje, poznamenal a poškodil místní mentalitu. Přejmenování Zlína na Gottwaldov bylo následkem hodnot a mentality, kterou zakladatel do místa a lidí vložil. Prošel jsem na své životní pouti velkou část Československa, město Gottwaldov bylo jednáním svých prominentů ukázkou důsledků komunismu. Fenomén „Slušovic“, jeho předseda Josef Čuba, byl „kulturní“ syntézou batismu s komunismem. S patnáctiletým předstihem jsem zde měl možnost vidět, na své kůži zažít, co bude hybným momentem, kam bude směřována „revize komunismu“. Kdo bude „hybnou“ silou „sametové revoluce“.

Již v sedmdesátých letech v místní gottwaldovské politice měla převahu skupina hospodářských technokratů kolem předseda Josefa Čuby. Nepodléhali, nebyli podřízeni stranickým direktivám a stranickému postupu. Měli přímou návaznost na vnitrostranické mocenské centrum státní bezpečnosti. Kvalifikací ke vstupu a účasti v tom „progresivním“ teamu bylo vědomé porušování zákonů, popření morálky. Josef Čuba i jeho napodobitelé používali celý systém výběru a výchovy kádrů. Každý musel být do něčeho namočen, ztratit osobní a morální identitu, aby neměl cestu zpátky. Jsem historicky vzdělán, zažil jsem ten způsob výchovy na vlastní kůži a tvrdím: byl to rukopis KGB.

Jedinečné a odporné bylo, jak si ti gauneři na svých mejdanech vyprávěli anekdoty o své rodné straně.

V sedmdesátých a osmdesátých letech cesta do hospodářských, společenských, odborných i výchovných postavení a funkcí vedla přes stranickou knížku. S vnitřní osobní rezignací na morální hodnoty. Gustav Husák své pověření „normalizovat“ československou komunistickou společnost splnil jako odborník specialista. Snad aby se nám pomstil všem.

„Revize a perestrojka“ historického fenoménu komunismu v celé Východní Evropě, v české společnosti zvláště, započala koncem osmdesátých let v hodnotově vykořeněné společnosti. Ve společnosti bez přirozených vůdců, jejichž individualita by měla své hluboké kořeny v předkomunistickém pojímání světa.

V devadesátých letech jsem pochopil jak v lidském společenském životě je veledůležitá jemná abstraktní pavučina obecně sdílených hodnot. Hodnot přirozeně vstřebaných, vrostlých do individuální mentality a morálky v kulturním společenském prostředí. Komunisté se svou zvrhlou vizí vytvoření „nového člověka“ byli úspěšní, kulturní dědictví celých staletí téměř zničili.

Kolaps sovětské komunistické říše byl procesem přeměny společensko-náboženského kánonu. Byla to modernizace technologie mocenského ovládání společnosti i hospodářství. Proletářská ideologie, kterou po sedmdesát let své existence komunistický systém odůvodňoval své trvání, byla prázdná. Průmyslová, ke spotřebním hodnotám tíhnoucí společnost vyžadovala změnu společensko náboženského kánonu.

V přechodové době konce osmdesátých a počátku devadesátých let byla šance proces přeměny totalitní společnosti významněji posunout k otevřenému, odpovědnému systému. Stalo se to jen v omezené míře. Významnou roli sehrály vnitřní podmínky jednotlivých satelitních zemí bývalé sovětské říše. V procesu přechodu komunismu v postkomunismus si určitý kulturní řád a odpovědnost k národní společenské identitě zachovaly země, ve kterých se komunismu nepodařilo zcela zničit tradici křesťanských hodnot udržovanou církví a v rodinné tradici. Příkladem je Polsko a pro srovnání s námi Čechy vysmívané Slovensko. Slováci nemají na politické scéně silnou komunistickou stranu i s jejím názvem. Dokázali z vlivu vytlačit a marginalizovat fenomén Mečiara. Slovenská politická elita byla schopna se pozvednout nad přízemnost dědictví komunistických zvyků. Našly se v ní osobnosti, které nastavily vlastní kůži a prosadily hospodářskou a společenskou reformu. To platí i pro Jánem Langošem prosazený Ústav paměti národa. V Maďarsku podobný vliv měla uherská aristokratická tradice, ta udržovala národní identitu a vytyčovala hranici, za kterou není slušné jít.

Na to, co se odehrálo v české „sametové perestrojce“, byl smutný pohled, s odstupem času jsou mé pocity stále tristnější.

V přejmenování komunistických stran ve většině bývalých sovětských satelitů byl určitý moment, kterým všichni ti parazité a mocenští technologové uznali, že značka je zdiskreditovaná. Měli, pod tlakem okolností, odvahu se značky zbavit a tím začít proces odtržení se od minulosti. V českém prostředí si všichni ti kariéristé a vyžírkové, kteří na komunismus nikdy nevěřili, znali jenom svůj osobní prospěch, nechali otevřená vrátka. Kontinuita komunistické strany v českém prostředí je hlubokým vnitřním znamením české společenské duše, že na svých nectných způsobech nehodlá ničeho měnit.

„Sametová revoluce“ nebyla společenskou revolucí, pokusem o systémovou změnu stávajících společensko-politických způsobů, nebylo v ní vědomého úsilí o odstranění privilegované parazitické společenské vrstvy stvořené komunismem. Svým průběhem a výsledkem to byl proces modernizace způsobů ovládání společnosti. Na principech a cílech, jak je nastolil mocenský komunismus, se významně nic nezměnilo. Prozíravější část mocenské a hospodářské technokracie ve vlastním zájmu přistoupila na aktivní změnu, navenek se formálně zaštítila terminologií „lidských práv“.

Původní vládnoucí vrstva komunistických ideologů své postavení udržovala systémem povinného uctívání ideologických schémat. Svůj vliv uvnitř monstrózního mocenského stroje, který sestrojili, začali otcové a budovatelé komunismu ztrácet v okamžiku, když z „estetických“ důvodů přestali provádět pravidelné krvavé čistky. V té době se skutečnými držiteli moci v sovětské říši a jejích satelitech staly tajné služby a bezpečnostní složky.

Už jsem řekl, že proces vnitřní přeměny mocenské komunistické ideologie jsem měl možnost pozorovat už v průběhu sedmdesátých let ve „Slušovickém Gottwaldově“. Pozoruhodné v tom městě bylo, že v „normalizaci“ počátku sedmdesátých let se řediteli gottwaldovských podniků stali řadoví příslušníci Státní bezpečnosti a její agenti. Když jsem se o dvacet let později, jako poslanec České národní rady, začal angažovat proti prosazované „reformě“ lesního hospodářství, brzo jsem zjistil, že její původ je z oblasti bývalého Gottwaldova. Autory té podivné „reformy“ byli lidé, kteří dvacet let předtím nastoupili do hospodářských kariér jako „koně“ státní bezpečnosti.

Počátek devadesátých let bylo jediné období, kdy člověk mého typu a zásad se mohl dostat a prosadit v politice. Dostal jsem příležitost z přímé zkušenosti vidět, co se v naší zemi odehrává na politické, společenské i hospodářské scéně. Objektivně jsem pozoroval jaká je skutečnost, jakými způsoby a kdo co hraje. Veřejně jsem říkal, co si myslím, co vidím a podle toho jsem i jednal. Byl jsem si vědom jedinečnosti té doby, díky té přechodné době jsem i v politice poměrně dlouho přežil. Při svém přímočarém vystupování jsem při konfrontacích a nárazech měl možnost spatřit věci a jednání, které by mi jinak zůstalo skryté a nepochopitelné.

Koncem osmdesátých let neexistovala v naší zemi společenská a politická elita vyrostlá v nekomunistických poměrech a hodnotách. Společenství označované jako „disent“ nebyl politický disent s nekomunistickým programem, s připravenými, přesvědčenými lidmi. Velkou část politických odpůrců si vytvořila sama tajná bezpečnost a kontrolovala je. Kdo zná více ruskou politickou tradici ví, že to byla úspěšná metoda politiky již za cara. Po sametové revoluci některé z těchto disidentů pokračovatelé té „bohulibé“ tradice a „zrušené“ organizace obsadili do politických funkcí.

Noví lidé v politice, kteří nebyli na špagátu a měli vůli po změně, byli poznamenáni dobou, ve které vyrostli. Neměli zkušenost s politikou, potřebné návyky. Ve své většině nevěděli, co je dlouhodobá odpovědnost. Za sebou neměli nikoho, veřejnost si nebyla vědoma toho, co se děje, sama se nechtěla vymanit z navyklých, pohodlných zvyklostí.

Z toho, co jsem mohl v průběhu devadesátých let vidět, tvrdím: od samého počátku byl ten proces přestavby a modernizace komunistického, totalitního státu a mocenské technologie pod kontrolou. Měli své připravené lidi při zakládání všech významnějších politických stran, čas to ukázal. Množství politických stran a hnutí, které se náhle objevily, nebylo plodem náhlého nadšení a možnosti mluvit do věcí a organizovat se. Cíleně tyto strany a subjekty zakládali „bývalí“ sami, aby se naředila možnost, že skutečně nezávisle vznikne životaschopný subjekt, který osloví mnoho lidí. Peníze na politiku, zaplacení lidí i celých institucí, měli jen lidé spojení s bývalým režimem. V čele stran byli od počátku lidé nasazení nebo ovlivnitelní. Nebyl problém člověka, který se nehodil, ve vhodný okamžik odstranit. Zažil jsem si takové hry na vlastní kůži, vím o čem mluvím.

Politické schéma vládní strany – opozice fungovalo jen tehdy, když o nic nešlo. Hlasování ve sněmovně o klíčových politických problémech byla vždy dohodnuta a spočítána za scénou. Ve sněmovně se sehrálo divadlo. Spektrum existujících „parlamentních“ stran, lidé, kteří byli v jejich čele, zaručovalo, že „zákonodárným“ sborem nemůže projít žádná norma nebo zákon, které by vytvářely prostředí pro skutečnou politickou a společenskou změnu. I v případě, že příslušný parlamentní výbor nějakou věc zablokoval a popsal o co jde, stejně neměl šanci. Výkonná moc, ministerstva, si udělala, co chtěla. Jak čas a vývoj pokračoval, „zvolený parlament“ přestával být problémem, z poslanců se stali loutky, kdo chtěl v politice přežít, dělal jen to, co mu bylo předloženo a doporučeno.

V zemědělském výboru, jehož členem jsem byl osm let, měli první dva roky jasnou převahu příznivci „socialistického družstevního způsobu hospodaření“. Fungoval jsem v něm jen v tom smyslu, že jsem se snažil bourat jejich usnesení – to jsem byl vládní poslanec. V letech 1992-96 zákony předkládané Josefem Luxem – za vládu, prohlasovávali lidovci společně s komunisty, Trnkovci a Sládkovými republikány. Někdy se nám podařilo největší nehoráznosti zablokovat a donutit Josefa Luxe k opravě. Tehdejší předseda zemědělského výboru Jan Černý z ODS byl ještě muž dobré vůle.

Způsob, kterým mediální parlamentní zpravodajové popisovali a komentovali věci odehrávající se ve sněmovně, téměř nikdy nebyl o podstatě jednání a věci. Natož aby odkrýval pozadí, o které a jak se hraje. Často jsem nestačil zírat, když jsem v médiích viděl nebo četl o věcech, u kterých jsem osobně byl. Někteří lhali programově, ostatní se chtěli uživit, psali to, co chlebodárci žádali. Když jsem se někdy dotyčného novináře zeptal, proč to napsal, dostával jsem od slušnějších odpověď, „já se stydím, nějak se ale musím živit“, nebo „nic jiného neumím, co mám dělat“, nebo mlčeli a vyhýbali se mi. Dnešní „renomovaní“ političtí komentátoři a politologové bez bázně a hany lžou. Virtuální mocensko-politický stroj je již přebral a vytřídil. Myslím, že se již ani nestydí. Ctihodný profesor politologie mi nedávno na moji otázku, „pane profesore, proč vykládáte to, co vykládáte, vždyť sám musíte vědět, že to není pravda, tady žádné schéma pravice – levice neplatí“ mi odpověděl: „co mám dělat, nějaké schéma si musím vytvořit“ a hleděl zmizet z dosahu mých nepříjemných otázek.

Za celá ta léta jsem se nepotkal a neviděl jsem novináře, o kterém bych mohl říci, že objektivně hledal pravdu a snažil se jí zveřejnit, bez ohledu na důsledky, které to v postkomunistickém prostředí mohlo na něho mít. Dnešní stav je takový, že novináři plní zakázky, pomáhají vytvářet „virtuální realitu“. Mají tak veliký podíl na degradaci a dehonestaci celé společnosti.

Není nelogické, že ústředním tématem a heslem „sametové revoluce“ byla „hospodářská reforma“. Ekonomičtí „experti“ vytrénovaní a připravení v Prognostickém ústavu ÚV KSČ se ujali plnění tohoto historického úkolu. Organizátoři přestrojení proletářského komunismu v komunismus kapitalistický přesně věděli, co chtějí a čím i „masy“ osloví.

Způsob, průběh a metody privatizace státního majetku nebyly chyby z nezkušenosti. Zásady byly připraveny, v průběhu procesu se jen, podle potřeby nebo z nutnosti, pozměňovaly varianty. Tvrdím to, protože jsem celý proces viděl, protestoval a mohl pozorovat reakce. Privatizace bez zákonů, které by proces účinně regulovaly, byla úmyslná, i proto byla „kontinuita“ právního systému. Když bylo třeba, existující norma se zrušila a roky jí nenahradila nová. Na jaře 1990 byl zrušen zákon o majetku v socialistickém vlastnictví, roky pak nešlo prosadit vytvoření a schválení nové normy. Úmyslně neměla existovat formální norma, podle které by soudy mohly – v případě dobré vůle – posuzovat podivuhodné přesuny majetku, kterým se dnes říká tunelování. Kupónová privatizace, propojení privatizačních fondů s bankami, mechanismus tunelování byly způsobem „primární akumulace kapitálu do správných rukou“. Do rukou těch, kteří na počátku celý proces vyvolali a kontrolovali jeho průběh.

V „proletářském komunismu“ bylo ještě možné formálně identifikovat držitele moci a „odpovědné“ mocenské ústředí – ústřední výbor a předsednictvo vládnoucí strany. V „komunistickém kapitalismu“ žádná, byť jen formálně odpovědná, veřejně známá struktura, „hybatel“, není identifikovatelná. Politické strany, tak jak jsem měl možnost vidět jejich vznik, fungování, výběr a výrobu jejich vůdců, jsou společnosti s ručením omezeným. Jsou to divadelní soubory ochotníků s několika vloženými profesionálními „bílými koňmi“, kteří plní roli vůdců a špílmachrů.

Virtuální „pluralitní“ stav demokratické postkomunistické scény je logický, má svůj původ v totalitním zničení různorodosti a hodnot společnosti, jíž prošel komunismus. V konci komunistické éry neexistovaly v komunismem postižených společnostech nezávislé, svéprávné, hospodářsky silné společenské vrstvy, jejichž zástupci by šli do politiky a měli na obhajobu svých představ a zájmů prostředky. V České republice neexistoval „solidní“ kapitál, který by vložil peníze do politiky proto, aby politika zajistila existenci zákonného – fair play prostředí. Ve všech sférách, které po roce 1990 kolem financování politických stran v médiích proběhly, nikdy nešlo o to odkrýt a ukázat na podivné zdroje a zajistit průhledné financování politiky. Viděl jsem vznik, průběh a využití mediální aféry dluhu ODA. Tvrdím, že i sponzoři ODS byli záměrně tak hloupě vymyšleni, aby bylo možno sehrát tuto mediální hru bez jejího dotažení do konce.

V „komunistickém kapitalismu“ základní objem majetku již není v rukou státu, jak tomu bylo v předcházející etapě – v rukou mafie Ústředního výboru strany. Základní objem „privatizovaného“ majetku státu v komunistickém kapitalismu byl přesunut do majetku velkých „soukromých“ společností či společností se státní účastí. Skutečný vlastník těchto finančních či průmyslových společností není znám. Mladí muži s pěstěným vousem, tváří manekýnů, uvádění jako miliardáři a vlastníci těchto společností jsou ve skutečnosti „bílí koně“. Snad je jen náhodnou podobností, že stejný institut „sitz předsedů“ byl těsně po revoluci používán i v mateřské zemi komunismu.

V sedmdesátých letech jsem viděl úspěšné mladé „bílé koně“ ve Slušovicích. Neběhali po tehdy slavném závodišti, byli šéfy podniků progresivního kolchozu. Tvrdě trénovaní, ponižovaní, držení v nejistotě. Pevné usazení u žlabu řetězem z privilegií, kompromitujících materiálů a vědomím, že předseda může všechno.

V devadesátých letech mocenský totalitarismus přivedený na svět sovětským komunismem omládl, zjemnil metody, přijal novou krev. Demoralizovanou společnost, kterou vnitřně nespojují žádné vyšší hodnoty, které by z ní civilizovanou společnost dělaly, lze ovládat „humánnějšími způsoby“, než jsou tankové brigády, šibenice, vězení.

Před tisíciletími člověk žijící v tlupě, jen podle pudových schémat, se vytvářením a předáváním náboženských představ začal měnit v kulturního tvora. Schopnost abstraktního myšlení mu dala možnost vidět dál. Nepovraždit se kvůli jednomu chutnému soustu. Celá ta ohromná stavba dnešní hmotné lidské civilizace vyrostla v průběhu tisíciletí na hodnotách, které nejsou exaktně měřitelné. Nelze je popsat chemickými reakcemi, vidět v mikroskopu. Celou tu ohromnou stavbu vytvořila schopnost abstraktního myšlení. V okamžiku, kdy člověk přestane tyto hodnoty vnímat, ctít je a řídit se jimi, nastupuje konec civilizace a to i té hmotné.

Od roku 1994 se veřejně na mediální scéně i uvnitř politiky hraje závěrečná hra o uzavření a zakonzervování epochálního pokusu přeměny mocenského proletářského komunismu v mocenský kapitalistický komunismus. Po více než půl století komunističtí vládci svůj monopol jistili povolením jen jednoho názoru a jedné politické strany. Napsali si to i do Ústavy. Kapitalističtí komunisté byli okolnostmi donuceni uznat, že toto již nejde, nezbylo jim než uznat formální pluralitu. V jejich pojetí to znamená dvě parlamentní politické strany, mezi kterými by si voliči mohli „svobodně“ vybírat. V praxi to znamená zákonem prosadit volební systém, který by bez ohledu na mínění většiny obyvatel země určil dvě politické strany, které budou zastoupeny v parlamentu. Byly by to ty, které by určil ten, kdo ovládá velký kapitál, média a státní úřady. Nelze lépe ukázat na rozdíl mezi západní – anglosaskou politickou kulturou, jejími hodnotami a institucemi, díky jimž tyto společnosti a země dodnes demokraticky fungují a efektem, který by mělo zavedení podobné instituce v postkomunistické politické kultuře „východní“. Tím příkladem je takzvaný většinový volební systém.

V Anglii vznikl většinový volební systém v puritánské náboženské tradici. Svou podstatou je to kompromis mezi vládou jednoho – krále – vládou, která je schopna rychle, nekomplikovaně jednat, snadno a často je zneužitá. A vládou demokratickou, vládou mnoha – vládou, která lépe může odrážet zájmy většiny, která ale jedná pomalu a obtížně dosahuje shody. Většinový volební systém převzaly Spojené státy americké, které vzešly ze stejné kulturní i politické tradice. V obou těchto mocných státech funguje tento volební systém doposud a přetrval pokusy o zneužití.

Demokratické poměry i svoboda v obou těchto klasických zemích, i přes omezení plurality na dva, se po více než dvě století udržuje díky politické kultuře smyslu pro fair play. Určité věci se nedělají, i když nejsou psány v zákoně. Dojdou-li voliči k přesvědčení, že výkonná a politici dané strany s nimi nehrají poctivou hru, ve volbách je smetou. Takový volební systém může spolehlivě fungovat jen ve společenství, které ctí poctivé hry a samo tyto hodnoty dodržuje.

V postkomunistické zemi, jejíž „elity“ dosáhly svého postavení díky flagrantnímu popírání férového jednání již po generace, ve všech sférách lidské činnosti, ve společnosti, jejíž dnešní „elita“ v průběhu posledních šestnácti let dala příklad, že nečestné, často zločinné jednání je nejvyšší kvalifikací podnikatelskou a „státnickou“, ve společnosti, kde většina obyvatelstva si přivykla, že to tak chodí a podle toho se zařídila, v takové společnosti by většinový volební systém formálně „zákonným, demokratickým“ způsobem zajistil modernizovanou verzi totalitní vlády až do „vyhnití“.

Na veřejné scéně by se pohybovaly dva soubory herců podle scénáře připraveného jednou tlupou banditů. Podle potřeby nebo hnutí mysli autorů scénáře, by střídali role, nebo vyměňovali první milovníky. Kulturní, mediální i podnikatelské prostředí v zemi by se zdroji a pákami, které již dnes mají v rukou, udržovali ve stavu, kdy jiný názor by neměl šanci se dostat na veřejnost, natož aby se jeho zastánci měli šanci zorganizovat. Formálně, v předepsaných intervalech, by se s pompou konaly „svobodné volby“. Oproti „zavrženíhodné“ době komunistické totality, kdy se vybíral „jeden z jednoho“, by vybírali voliči „dva ze dvou“ – budou stejné krve. Ostatní v té hře by již nastavenými pravidly byli pro parádu. „Pravidla“ by zaručovala, že ve hře jsou jen dva vybrané soubory „bílých koňů“.

Celá hra je o jednoduché mocenské matematice, dva – nejsou-li zatíženi žádnými vyššími hodnotami – se pragmaticky snadno dohodnou, zvláště když je to pro ně všestranné výhodné a když alternativou je sebelikvidace. Při vyšším počtu než tři může již některý spekulovat i s ideály a pravdou, systém se stává nejistý a nákladný. Naši „hybatelé“ velice dobře vědí, že v takovém případě může některá politická skupina vzít svou roli vážně. Nenechá se uplatit nebo zastrašit a začne ohrožovat jejich dobře vymyšlený systém.

Výčepní Paroubek se před pár dny buď špatně naučil scénář, nebo nepochopil svou roli. Při svém prohlášení o nebezpečí „Února“, řekl totiž Pravdu. Řekl ji ale herec, který v té „Únorové hře“ hraje jednu z klíčových rolí. Na demokratické pluralitě „jednoho ze dvou“ pracují naši „hybatelé“ intenzivně po celé období „revize“ proletářského komunismu. Výsledek svobodných postkomunistických voleb 2006 vytvořil ideální příležitost pro závěrečné dějství sametové perestrojky.

Očekávám několik na veřejnost sehraných politických krizí, podivných hlasování, kdy se nepůjde dohodnout, nepůjde sestavit vládu. A to i přes „státnické, moudré“ kroky prezidenta Klause. Lid bude přesvědčován, že řešením je jedině změna volebního systému.

Prosazením jejich „většinového volebního systému“, by „sametoví“ komunističtí revolucionáři dosáhli zajištění výdobytků svého snažení, všeho, co si nakradli, zešvindlovali. Jenom jsem zvědav, jestli se v současné „politické elitě“ najde jediný člověk, ozve jediný hlas, který veřejně řekne, co se skutečně hraje. Jestli se mezi nimi najdou jedinci, kteří se této nepoctivé politické hře postaví. Nebo dodrží českou politickou tradici a jako naši političtí dědové v Únoru 1948 odjedou na prázdniny. Do emigrace zatím jezdit nemusí, doba je „civilizovanější“.