Motto: „Nepotrestané zlo je vždy základem zla budoucího a horšího.“
Ad. Anna Šabatová: „Mašíni rozdělují. Dokážeme mít společné dějiny?“, Lidové noviny, úterý 8. dubna 2008.
Kdybych si nepamatoval a narodil se až někdy v sedmdesátých letech jako mé děti, snad by mne úvodník Anny Šabatové nepobouřil a nemusel urazit. Pamatuji, jak naše drobná maminka zůstala s námi čtyřmi dětmi sama, když tátu pro výstrahu ostatním zavřeli do pracovního tábora. Ještě jsme měli štěstí, nepověsili ho, jenom z nás udělali dobytek. Viděl jsem, jak úmyslně, systematicky zničili a vykořenili elitu českého venkova. Venkovské selské rody, jejichž děti byly navyklé těžké práci a dodržování morálních norem, se stávaly elitou celé země. Tak jako na konci středověku v Anglii, základy velikosti Británie položili potomci drobných venkovských zemanů - Yeomanů.
Anna Šabatová mě smrtelně urazila, jestliže si myslí, že mám mít a přijmout za morální dějiny „jejich“ zločinu, úmyslné a systematické likvidace morální, společenské i hospodářské elity naši země. Je až neuvěřitelně arogantní, že si takové mínění a text dovolí publikovat dcera Jaroslava Šabaty, komunistického funkcionáře a aktivisty z počátku padesátých let.
Jako poslanec „svobodného sametového“ parlamentu jsem měl příležitost vidět, jak nová „elita“ vytvořená a vyrostlá z komunismu bez bázně a hany rozkradla stát. Udělala to stejně úmyslně a systematicky, tak jako půl století před tím fyzicky zlikvidovala autentickou elitu země. Velkou část špinavé práce, v tomto procesu druhé vlastizrady vykonali lidé, o kterých Anna Šabatová píše, že „delegitimizovali“ režim a „mocí bezmocných“ vybojovali „svobodu“.
Lež je smrtelně zhoubná. Přijmout z hlouposti nebo rezignace „Společné dějiny“ se zločinci a vlastizrádci znamená zradit sám svoji zemi.
Všechny tyto věci jsem na počátku devadesátých let ve sněmovně říkal i argumentoval důsledky, které bude mít nevyrovnání se s minulostí. Řekl jsem ve sněmovně: „Kladete základy zločineckému státu, nepotrestané zlo bude základem zla budoucího a možná většího.“.
Rodina Mašínů byla vlasteneckou elitou nového Československého státu, synové Josefa Mašína, hrdiny prvé i druhé světové války / odboje, šli ve stopách svého otce. Nevytrhávejte věci ze souvislostí, nepište je tak, jak se vám hodí.
středa 9. dubna 2008
neděle 16. března 2008
Tak máme prezidenta paní Nováková
Motto: „Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jedné generaci panovati měl.“ (František Palacký, Žofín 1866)
Zažil jsem devět prezidentů. Prvého Emila Háchu, rodáka z blízkých Trhových Svin, si jako nemluvně nepamatuji. Nedokázal říct „ne“ a posloužil jako onuce Hitlerovi. Byla to smutná postava.
Edvarda Beneše si vzhledem ke svému dětskému věku, kdy jsem nebyl schopen vnímat svět kolem, rovněž nepamatuji. Přečetl jsem však jeho knihy a studoval historii doby. Za prvé světové války i roky po ní vykonal největší díl organizační práce pro vznik Československa a stabilizaci nového státu. Beneš však trpěl komplexem malosti a v rozhodujících okamžicích nedokázal jednat jako muž. Komunisti mu jeho slabost osladili, zakřepčili si nad jeho již bezvládným tělem a myslí. Nemohu si ho vážit.
Klementa Gottwalda, prvního „dělnického prezidenta“, si pamatuji. V hlavě mi zůstala vzpomínka a obrázek jeho největšího „státnického činu“. Po návratu z Moskvy od mrtvého těla „Rukovoditele“ Josifa Vissarionoviče mu praskla syfilitická výduť aorty a následoval svého šéfa do podsvětí. Pamatuji katafalk postavený v Borovanech před kampeličkou, kterému se museli lidé chodit klanět. Pamatuji stařičkého faráře Suchdola, kterého přivedli a musel u toho pohanského božiště stát čestnou stráž. Nedlouho poté jej na dlouhá léta zavřeli do vězení.
Gottwald mi připomínal hrdinu z Haškova Švejka, snad Haška samotného, jako rudého komisaře v Ulan Ude u Bajkalu.
Na Tondovi Zápotockém byly originální jeho uši. Kdyby zůstal kameníkem, mohly po něm na hřbitovech zůstat náhrobky.
Po Tondovi Novotném zbyly vzpomínky na jeho státnická prohlášení „soudruzi, maso bude“, Martinská výzva a „Růženo, nic neber a poď“.
Ludvík Svoboda posloužil jako voják v roce 1948 komunistům. V roce 1968 ho „obrozující“ se komunisté oživili a udělali prezidentem. Setkal jsem se v tom čase u starého přítele Artura Eisnera, vojáka západní fronty, politického vězně a doživotního nádeníka, s jeho velitelem u Dunquerku. Zeptal jsem se starého pána, kdo je Ludvík Svoboda. Odpověděl mi: „Učil jsem se se Svobodou před válkou na vojenské akademii, není to dobrý člověk“. V roce 1969 byl v televizi pořad „Hovory s velitelem“. Na pokračování v něm rozmlouval Ludvík Svoboda s generálem Klapálkem. Na studentské koleji na Petřinách, kde jsem bydlel, hned za vrátnicí byla místnost s televizí. Jednou večer jsem se vracel na kolej a z televizní místnosti se ozýval hlahol a veselí. Šel jsem se podívat, co se děje. Na obrazovce byly ony „Hovory s velitelem“. Před obrazovkou seděli arabští a černošští studenti, kteří na bloku bydleli. Ohromně se bavili nad blbostmi, které sklerotický pan prezident vykládal. Hluboce jsem se styděl, ti cizí lidé se smáli nám.
Gustáv Husák je dokladem důslednosti technologického třídícího mechanismu komunistického mocenského stroje. Husák sám sebou doložil, co se stane a jaký člověk se dostane na vrchol mocenské pyramidy, vloží-li se do společenské třídičky jako zkladní zadání zneužití, lež a podvod. Myslím, že žádný z jeho soudruhů by v době „normalizace“ sedmdesátých let nedokázal vytvořit a nastavit tak dokonale demoralizující společenské prostředí jako Gustáv Husák. Gustáv Husák měl způsoby a technologii pokoření lidských bytostí propracovanou staletími zkušeností „východních bratrů“ dokonale zažitou. Pomstil se svým soudruhům a mocenským konkurentům, kteří jej dlouho drželi od „mocenského lizu“. Pomstil se i nám všem i jen za to, že existujeme. Nezapomenutelné byly „francouzáky“, které při vítání a loučení na nádraží vlepoval na líčko milovaného Leonida Iljiče. Gustáv Husák byl jedním z hlavních autorů složení živné půdy v Petriho misce české komunistické společnosti, ze které vyrostl bacil „sametové revoluce“.
V průběhu padesáti let jsem pozoroval, jak se česká společnost, její morálka a hodnoty rozkládají.
Hudební koncerty se zpěvem obhroublých písniček, sepisování petic za lidská práva nebo náboženské aktivity jsem nepovažoval za adekvátní reakci na zlo, které naši zemi ovládalo. V konci osmdesátých a začátkem devadesátých let jsem dělal to, co jsem považoval za správné. Dostal jsem se do České národní rady a stal se poslancem. Přímá účast v parlamentní politice devadesátých let mi poskytla příležitost poslední dva české prezidenty vidět a poznat přímo, nejen jejich zprostředkovaný mediální obraz. Viděl jsem prostředí, ze kterého vyšli, „kvality“, díky kterým se stali kandidáty na nejvyšší státní funkci, a jejich skutečné „osobnosti“.
S Václavem Havlem bych se jako horolezec na společné lano nenavázal. Ten pán nežil autentický život, jeho svět byl virtuální realitou. Hodnoty jeho světa, o kterých psal a mluvil, se slovem i v psané formě zdály odrážet pojmy, které to mluvené či psané slovo znamenalo v předkomunistické době. Václav Havel si ještě pamatoval obsah těchto pojmů a literárně je dovedl skládat do vět a prohlášení. Sám podle pojmů morálky, svědomí a odpovědnosti nikdy nežil, a to zvláště jako prezident. Byl typem závislého intelektuála, jaké zplodil virtuální svět uvadajícího komunismu.
Jaksi se zapomnělo, co napsal George Orwell před více než půl stoletím ve své vizi budoucího totalitního světa „Rok 1984“. Úkolem „ministerstva lásky“ bylo zkoumat a znát myšlení obyvatel Euroasie. Hlavním úkolem komunistické tajné policie bylo mapovat a znát lidi, kteří mohli být režimu nebezpeční nebo užiteční. To byl ústřední smysl vytváření a vedení registrů tajné bezpečnosti. Václava Havla, jeho osobnost, slabosti, hříchy, ctižádost i ješitnost, znali pracovníci komunistického „ministerstva lásky“ do podrobností. To byla hlavní deviza a předpoklad hvězdné kariéry toho malého pána. Díky svým vlastnostem a použitelnosti se stal Václav Havel mediální hvězdou a prezidentem v historické etapě vymanění se komunismu ze starých schémat. Posloužil pro nezasvěcenou veřejnost i svět k odvedení pozornosti od toho, co se za kulisami skutečně odehrávalo.
Mám svou část spoluviny. Při prezidentské volbě v roce 1993 jsem jako poslanec České národní rady svůj hlas Václavu Havlovi dal. Kdybych věděl to, co jsem zjistil o týden později, můj hlas by nedostal. V roce 1998 jsem mu hlas nedal. Zdržel jsem se hlasování a veřejně jsem to řekl. Václav Havel pro veřejnost představoval „lidskou tvář“ postkomunismu, jak ji v té přechodné etapě kormidelníci potřebovali. Václav Havel věděl čemu slouží. Pro pochybnou slávu posloužil k oklamání a hlubokému poškození morálky společenství, jemuž měl být příkladem. Připravil půdu pro svého následovníka, kterým se logicky stal Václav Klaus.
Václav Klaus celou bytostí, myšlením i hodnotami je technologickým produktem komunismu a jeho „hodnot“. Oproti Václavu Havlovi, potomku předkomunistické prominentní společenské vrstvy, který ještě věděl co se nemá, ale dělal to, si Václava Klause dovolím označit za osobnost „bezmorální“. Ve světě, ve kterém vyrostl se, takové hodnoty a pojmy nevyskytovaly.
V sedmdesátých letech v Gottwaldově, kde jsem žil, místní elita, která udělala své kariéry v „normalizaci“ přes stranickou knížku a státní bezpečnost, na svých večírcích a mejdanech o své rodné straně vtipkovala prakticky stejnými slovy jako Václav Klaus při svých vystoupeních po sametové revoluci. S těmi samými lidmi jsem se setkal po roce 1990 jako s největšími privatizátory, pravičáky a konzervativci.
Není náhodou, že pravičáka Klause přivedl v počátku „sametu“ do koordinačního centra Občanského fóra bývalý superšpicl Karel Köcher.
Měl jsem v devadesátých letech příležitost pozorovat technologii „demokratizace, privatizace, právní kontinuity, pluralizace i objektivizace svobodných médií“. Václav Klaus byl v roli ministra financí, později premiéra, jedním z technologů tohoto procesu. V průběhu celého procesu obnovy moci si vysloužil „právo“ stát se v roli prvního úředníka postkomunistického státu symbolem kontinuity a „stability“.
„Předvoj pracujících“ již v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let procházel vnitřní proměnou. Tu završila „sametová revoluce“. V devadesátých letech se z této parazitní společenské vrstvy stali podnikatelé, pravičáci a nakonec „konzervativci“.
Na prezidentské volbě 2008 bylo autentické to, že „symbolicky“ měl být „zvolen“ kandidát navržený „politickým subjektem“, který v celé té virtuální politické hře je formálně označován za pravici - Občanskou demokratickou stranou. V té divadelní frašce, která se před námi odehrávala na televizní obrazovce, první i druhý milovník patřili ke stejné kočovní divadelní společnosti. Jednotlivé scény i finále dramatu byly v režii dramaturga. Jediný v komparsu, kdo snad pochopil a pokusil se zachovat si tvář, byl senátor Barták.
Tak paní Nováková, máme prezidenta a jistotu kontinuity s dělnickými prezidenty druhé poloviny dvacátého století. Odvážím se tvrdit, že Václav Klaus po letech zůstane v obecné paměti jako symbol doby, ve které vysoké postavení zaručovalo možnost popírat existenci nosu mezi očima.
Zažil jsem devět prezidentů. Prvého Emila Háchu, rodáka z blízkých Trhových Svin, si jako nemluvně nepamatuji. Nedokázal říct „ne“ a posloužil jako onuce Hitlerovi. Byla to smutná postava.
Edvarda Beneše si vzhledem ke svému dětskému věku, kdy jsem nebyl schopen vnímat svět kolem, rovněž nepamatuji. Přečetl jsem však jeho knihy a studoval historii doby. Za prvé světové války i roky po ní vykonal největší díl organizační práce pro vznik Československa a stabilizaci nového státu. Beneš však trpěl komplexem malosti a v rozhodujících okamžicích nedokázal jednat jako muž. Komunisti mu jeho slabost osladili, zakřepčili si nad jeho již bezvládným tělem a myslí. Nemohu si ho vážit.
Klementa Gottwalda, prvního „dělnického prezidenta“, si pamatuji. V hlavě mi zůstala vzpomínka a obrázek jeho největšího „státnického činu“. Po návratu z Moskvy od mrtvého těla „Rukovoditele“ Josifa Vissarionoviče mu praskla syfilitická výduť aorty a následoval svého šéfa do podsvětí. Pamatuji katafalk postavený v Borovanech před kampeličkou, kterému se museli lidé chodit klanět. Pamatuji stařičkého faráře Suchdola, kterého přivedli a musel u toho pohanského božiště stát čestnou stráž. Nedlouho poté jej na dlouhá léta zavřeli do vězení.
Gottwald mi připomínal hrdinu z Haškova Švejka, snad Haška samotného, jako rudého komisaře v Ulan Ude u Bajkalu.
Na Tondovi Zápotockém byly originální jeho uši. Kdyby zůstal kameníkem, mohly po něm na hřbitovech zůstat náhrobky.
Po Tondovi Novotném zbyly vzpomínky na jeho státnická prohlášení „soudruzi, maso bude“, Martinská výzva a „Růženo, nic neber a poď“.
Ludvík Svoboda posloužil jako voják v roce 1948 komunistům. V roce 1968 ho „obrozující“ se komunisté oživili a udělali prezidentem. Setkal jsem se v tom čase u starého přítele Artura Eisnera, vojáka západní fronty, politického vězně a doživotního nádeníka, s jeho velitelem u Dunquerku. Zeptal jsem se starého pána, kdo je Ludvík Svoboda. Odpověděl mi: „Učil jsem se se Svobodou před válkou na vojenské akademii, není to dobrý člověk“. V roce 1969 byl v televizi pořad „Hovory s velitelem“. Na pokračování v něm rozmlouval Ludvík Svoboda s generálem Klapálkem. Na studentské koleji na Petřinách, kde jsem bydlel, hned za vrátnicí byla místnost s televizí. Jednou večer jsem se vracel na kolej a z televizní místnosti se ozýval hlahol a veselí. Šel jsem se podívat, co se děje. Na obrazovce byly ony „Hovory s velitelem“. Před obrazovkou seděli arabští a černošští studenti, kteří na bloku bydleli. Ohromně se bavili nad blbostmi, které sklerotický pan prezident vykládal. Hluboce jsem se styděl, ti cizí lidé se smáli nám.
Gustáv Husák je dokladem důslednosti technologického třídícího mechanismu komunistického mocenského stroje. Husák sám sebou doložil, co se stane a jaký člověk se dostane na vrchol mocenské pyramidy, vloží-li se do společenské třídičky jako zkladní zadání zneužití, lež a podvod. Myslím, že žádný z jeho soudruhů by v době „normalizace“ sedmdesátých let nedokázal vytvořit a nastavit tak dokonale demoralizující společenské prostředí jako Gustáv Husák. Gustáv Husák měl způsoby a technologii pokoření lidských bytostí propracovanou staletími zkušeností „východních bratrů“ dokonale zažitou. Pomstil se svým soudruhům a mocenským konkurentům, kteří jej dlouho drželi od „mocenského lizu“. Pomstil se i nám všem i jen za to, že existujeme. Nezapomenutelné byly „francouzáky“, které při vítání a loučení na nádraží vlepoval na líčko milovaného Leonida Iljiče. Gustáv Husák byl jedním z hlavních autorů složení živné půdy v Petriho misce české komunistické společnosti, ze které vyrostl bacil „sametové revoluce“.
V průběhu padesáti let jsem pozoroval, jak se česká společnost, její morálka a hodnoty rozkládají.
Hudební koncerty se zpěvem obhroublých písniček, sepisování petic za lidská práva nebo náboženské aktivity jsem nepovažoval za adekvátní reakci na zlo, které naši zemi ovládalo. V konci osmdesátých a začátkem devadesátých let jsem dělal to, co jsem považoval za správné. Dostal jsem se do České národní rady a stal se poslancem. Přímá účast v parlamentní politice devadesátých let mi poskytla příležitost poslední dva české prezidenty vidět a poznat přímo, nejen jejich zprostředkovaný mediální obraz. Viděl jsem prostředí, ze kterého vyšli, „kvality“, díky kterým se stali kandidáty na nejvyšší státní funkci, a jejich skutečné „osobnosti“.
S Václavem Havlem bych se jako horolezec na společné lano nenavázal. Ten pán nežil autentický život, jeho svět byl virtuální realitou. Hodnoty jeho světa, o kterých psal a mluvil, se slovem i v psané formě zdály odrážet pojmy, které to mluvené či psané slovo znamenalo v předkomunistické době. Václav Havel si ještě pamatoval obsah těchto pojmů a literárně je dovedl skládat do vět a prohlášení. Sám podle pojmů morálky, svědomí a odpovědnosti nikdy nežil, a to zvláště jako prezident. Byl typem závislého intelektuála, jaké zplodil virtuální svět uvadajícího komunismu.
Jaksi se zapomnělo, co napsal George Orwell před více než půl stoletím ve své vizi budoucího totalitního světa „Rok 1984“. Úkolem „ministerstva lásky“ bylo zkoumat a znát myšlení obyvatel Euroasie. Hlavním úkolem komunistické tajné policie bylo mapovat a znát lidi, kteří mohli být režimu nebezpeční nebo užiteční. To byl ústřední smysl vytváření a vedení registrů tajné bezpečnosti. Václava Havla, jeho osobnost, slabosti, hříchy, ctižádost i ješitnost, znali pracovníci komunistického „ministerstva lásky“ do podrobností. To byla hlavní deviza a předpoklad hvězdné kariéry toho malého pána. Díky svým vlastnostem a použitelnosti se stal Václav Havel mediální hvězdou a prezidentem v historické etapě vymanění se komunismu ze starých schémat. Posloužil pro nezasvěcenou veřejnost i svět k odvedení pozornosti od toho, co se za kulisami skutečně odehrávalo.
Mám svou část spoluviny. Při prezidentské volbě v roce 1993 jsem jako poslanec České národní rady svůj hlas Václavu Havlovi dal. Kdybych věděl to, co jsem zjistil o týden později, můj hlas by nedostal. V roce 1998 jsem mu hlas nedal. Zdržel jsem se hlasování a veřejně jsem to řekl. Václav Havel pro veřejnost představoval „lidskou tvář“ postkomunismu, jak ji v té přechodné etapě kormidelníci potřebovali. Václav Havel věděl čemu slouží. Pro pochybnou slávu posloužil k oklamání a hlubokému poškození morálky společenství, jemuž měl být příkladem. Připravil půdu pro svého následovníka, kterým se logicky stal Václav Klaus.
Václav Klaus celou bytostí, myšlením i hodnotami je technologickým produktem komunismu a jeho „hodnot“. Oproti Václavu Havlovi, potomku předkomunistické prominentní společenské vrstvy, který ještě věděl co se nemá, ale dělal to, si Václava Klause dovolím označit za osobnost „bezmorální“. Ve světě, ve kterém vyrostl se, takové hodnoty a pojmy nevyskytovaly.
V sedmdesátých letech v Gottwaldově, kde jsem žil, místní elita, která udělala své kariéry v „normalizaci“ přes stranickou knížku a státní bezpečnost, na svých večírcích a mejdanech o své rodné straně vtipkovala prakticky stejnými slovy jako Václav Klaus při svých vystoupeních po sametové revoluci. S těmi samými lidmi jsem se setkal po roce 1990 jako s největšími privatizátory, pravičáky a konzervativci.
Není náhodou, že pravičáka Klause přivedl v počátku „sametu“ do koordinačního centra Občanského fóra bývalý superšpicl Karel Köcher.
Měl jsem v devadesátých letech příležitost pozorovat technologii „demokratizace, privatizace, právní kontinuity, pluralizace i objektivizace svobodných médií“. Václav Klaus byl v roli ministra financí, později premiéra, jedním z technologů tohoto procesu. V průběhu celého procesu obnovy moci si vysloužil „právo“ stát se v roli prvního úředníka postkomunistického státu symbolem kontinuity a „stability“.
„Předvoj pracujících“ již v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let procházel vnitřní proměnou. Tu završila „sametová revoluce“. V devadesátých letech se z této parazitní společenské vrstvy stali podnikatelé, pravičáci a nakonec „konzervativci“.
Na prezidentské volbě 2008 bylo autentické to, že „symbolicky“ měl být „zvolen“ kandidát navržený „politickým subjektem“, který v celé té virtuální politické hře je formálně označován za pravici - Občanskou demokratickou stranou. V té divadelní frašce, která se před námi odehrávala na televizní obrazovce, první i druhý milovník patřili ke stejné kočovní divadelní společnosti. Jednotlivé scény i finále dramatu byly v režii dramaturga. Jediný v komparsu, kdo snad pochopil a pokusil se zachovat si tvář, byl senátor Barták.
Tak paní Nováková, máme prezidenta a jistotu kontinuity s dělnickými prezidenty druhé poloviny dvacátého století. Odvážím se tvrdit, že Václav Klaus po letech zůstane v obecné paměti jako symbol doby, ve které vysoké postavení zaručovalo možnost popírat existenci nosu mezi očima.
pátek 8. února 2008
Pár slov na rozloučení s Viktorem Dobalem
Připadl mi smutný a nelehký úkol rozloučit se s kamarádem, excelentním intelektuálem, poctivým člověkem, s - na naši dobu - příliš křehkou duší.
Myslím, že to nejlépe učiním slovy krátké eseje, kterou jsem napsal před dvanácti roky, kdy špinavé mocenské šachy vyřadily Viktora z možnosti pokračovat ve své práci poslance parlamentu.
Úvaha povolební - neb „Svině matička“
Ruský spisovatel Merežkovský ve skvělé eseji „Svině matička“ (1909) s hořkostí vlastní duši ruského intelektuála vystihl tragické postavení a osud ruských vzdělanců. Ruští intelektuálové vždy pykali za to, že vyčněli nad své prostředí. Vládnoucí moc, v okamžicích potíží, poštvávala veřejné mínění a sedlinu ruské společnosti na vzdělance a Židy. Fungovalo to dosud a v té zemi spolehlivě funguje.
Skupina českých intelektuálů v prosinci 1989 vdechla do základů ODA svou víru ve svobodu a otevřenost politických způsobů. Stalo se to v prostředí a společnosti, které po čtyřicet let vládly východní byzantinské způsoby a zvyky. Ta doba hluboce zasáhla a poškodila hodnotový a morální systém českého společenství.
Lidé, kteří se dostali po převratu do čela českého státu, nevzali tuto skutečnost v úvahu, sami byli plodem minulosti a kus byzantinství na nich ulpěl. Ulpěl i na nás a vstoupil do našich řad. Jsme cizorodým prvkem v naší postbyzantinské společnosti. Říkáme svým programem, že chceme držet slovo, zříkáme se výhod, které kynou z mocenského postavení. Žádáme vytvoření institucí a zpětných vazeb, které by omezily naši moc v případě, že ji získáme. To je pro člověka, který vyrosl a prožil svůj život v byzantinském prostředí, nepochopitelné a nerozumí té řeči. Nerozumí jí a nechtějí rozumět i někteří z nás. Celé trápení prvé poloviny roku 1995 v kauze našeho dluhu bylo šarádou z tohoto soudku.
Pokračování se konalo na mimořádném sněmu v restauraci „V Dlouhé“ kolem rozhodování, kdo postoupí v druhém volebním skrutiniu za ODA do Poslanecké sněmovny. Průběh a způsob debaty hluboce ranil moji duši.
Loď českého státu má proražený kýl, piráti již zahákovali své lodice, přeskakují na palubu a probíjejí se ke kormidlu. Důstojnický sbor sedí v podpalubí a unfair způsobem se sváří o přednostní právo, kdo z posádky při mezipřistání dostane vycházku do přístavního nevěstince. Nepůjde tam nikdo, až polezou lodním příklopem na palubu, piráti je jednoho po druhém nemilosrdně podřežou.
Ranilo mne, že spor byl veden o Viktora Dobala, excelentníhi intelektuála a člověka. Nejvýkonnějšího poslance poslaneckého klubu ODA i sněmovny. Člověka oddaného svobodě a své zemi. Jméno Viktora Dobala by mělo být vytesáno do kamene.
Postoupili jsme na cestě vlastního sebezničení, odstraňujeme své nejlepší lidi, protože přečněli. Nakonec na nás bude poštvána lůza, tak jako v Rusku. Nezbývá mi než povzdechnout, tak jako Merežkovský před stoletím: „Svině matička“.
Bylo mi osobním potěšením a štěstím, že jsem mohl po několik roků s Viktorem Dobalem spolupracovat v poslaneckém klubu ODA, jeho způsob uvažování a jednání mne obohatily a povzbudily na mé další cestě životem. Jako krásná květina těžce snáší nepohodu a mráz, Viktora těžce deprimovala srážka s blbostí, neuměl jí vzdorovat. Česká politika byla a stále více je naplněna blbostí, trauma devadesátých let poznamenalo poslední roky Viktorova života.
Viktor Dobal byl jednou z velmi mála vzácných postav české politiky devadesátých let.
Myslím, že to nejlépe učiním slovy krátké eseje, kterou jsem napsal před dvanácti roky, kdy špinavé mocenské šachy vyřadily Viktora z možnosti pokračovat ve své práci poslance parlamentu.
Úvaha povolební - neb „Svině matička“
Ruský spisovatel Merežkovský ve skvělé eseji „Svině matička“ (1909) s hořkostí vlastní duši ruského intelektuála vystihl tragické postavení a osud ruských vzdělanců. Ruští intelektuálové vždy pykali za to, že vyčněli nad své prostředí. Vládnoucí moc, v okamžicích potíží, poštvávala veřejné mínění a sedlinu ruské společnosti na vzdělance a Židy. Fungovalo to dosud a v té zemi spolehlivě funguje.
Skupina českých intelektuálů v prosinci 1989 vdechla do základů ODA svou víru ve svobodu a otevřenost politických způsobů. Stalo se to v prostředí a společnosti, které po čtyřicet let vládly východní byzantinské způsoby a zvyky. Ta doba hluboce zasáhla a poškodila hodnotový a morální systém českého společenství.
Lidé, kteří se dostali po převratu do čela českého státu, nevzali tuto skutečnost v úvahu, sami byli plodem minulosti a kus byzantinství na nich ulpěl. Ulpěl i na nás a vstoupil do našich řad. Jsme cizorodým prvkem v naší postbyzantinské společnosti. Říkáme svým programem, že chceme držet slovo, zříkáme se výhod, které kynou z mocenského postavení. Žádáme vytvoření institucí a zpětných vazeb, které by omezily naši moc v případě, že ji získáme. To je pro člověka, který vyrosl a prožil svůj život v byzantinském prostředí, nepochopitelné a nerozumí té řeči. Nerozumí jí a nechtějí rozumět i někteří z nás. Celé trápení prvé poloviny roku 1995 v kauze našeho dluhu bylo šarádou z tohoto soudku.
Pokračování se konalo na mimořádném sněmu v restauraci „V Dlouhé“ kolem rozhodování, kdo postoupí v druhém volebním skrutiniu za ODA do Poslanecké sněmovny. Průběh a způsob debaty hluboce ranil moji duši.
Loď českého státu má proražený kýl, piráti již zahákovali své lodice, přeskakují na palubu a probíjejí se ke kormidlu. Důstojnický sbor sedí v podpalubí a unfair způsobem se sváří o přednostní právo, kdo z posádky při mezipřistání dostane vycházku do přístavního nevěstince. Nepůjde tam nikdo, až polezou lodním příklopem na palubu, piráti je jednoho po druhém nemilosrdně podřežou.
Ranilo mne, že spor byl veden o Viktora Dobala, excelentníhi intelektuála a člověka. Nejvýkonnějšího poslance poslaneckého klubu ODA i sněmovny. Člověka oddaného svobodě a své zemi. Jméno Viktora Dobala by mělo být vytesáno do kamene.
Postoupili jsme na cestě vlastního sebezničení, odstraňujeme své nejlepší lidi, protože přečněli. Nakonec na nás bude poštvána lůza, tak jako v Rusku. Nezbývá mi než povzdechnout, tak jako Merežkovský před stoletím: „Svině matička“.
Bylo mi osobním potěšením a štěstím, že jsem mohl po několik roků s Viktorem Dobalem spolupracovat v poslaneckém klubu ODA, jeho způsob uvažování a jednání mne obohatily a povzbudily na mé další cestě životem. Jako krásná květina těžce snáší nepohodu a mráz, Viktora těžce deprimovala srážka s blbostí, neuměl jí vzdorovat. Česká politika byla a stále více je naplněna blbostí, trauma devadesátých let poznamenalo poslední roky Viktorova života.
Viktor Dobal byl jednou z velmi mála vzácných postav české politiky devadesátých let.
sobota 12. ledna 2008
Prezidentská volba, únor 2008
Motto: „Sametová revoluce zaručila kontinuitu parazitů, které stvořil komunismus. Václav Klaus byl jedním z nejvýznamnějších technologů přechodu této společenské vrstvy do formálně nových poměrů. V prezidentské funkci byl a bude garantem neměnnosti poměrů. Neznámý emigrant Jan Švejnar vnáší do stabilizovaného systému prvek nejistoty“.
Nezadržitelně se blíží čas dvaceti roků, které v příštím roce uplynou od takzvané „sametové revoluce“. Dvacet roků je věk jedné generace. To je čas, kdy se ti, kteří zneužili svého výhodného postavení a otrockého stavu společnosti ke zbohatnutí a obnovení své moci, přibližují hranici, kde příroda nastavuje své limity fyzické i mentální. Je to i čas, kdy si většina, která o době, v níž žije, hlouběji nepřemýšlí, začíná uvědomovat souvislosti, příčiny i následky událostí, které poznamenaly její život.
Komunismus a komunistická ideologie byla technologickým návodem pro společenský typ lidí neschopných tvořivé invence, jak zneužít lidské nedůslednosti, slabosti a nectností ke svým kariérám a ovládnutí lidského společenství. Všude, kde se komunismus na delší dobu etabloval a ovládl stát, vždy vytvořil hierarchicky uspořádanou vládnoucí vrstvu parazitů, hluboce rozdělil společnost na vládnoucí a ovládané, narušil systém hodnot a téměř zničil to, čemu říkáme mravnost. Důsledkem onemocnění komunismem byl vždy také hospodářský úpadek postižených zemí. Úpadek hospodářský, vojenský a mocenský bylo to jediné, co vládnoucí parazité byli schopni zaregistrovat a pochopit. Ohrožovalo to jejich postavení a moc.
Technologické špičky „moderní“ komunistické technokracie si byly vědomy, že jejich přežití v privilegovaném postavení je možné jen za předpokladu, že oni sami uskuteční technologickou reformu. Reforma v jejich pojetí znamenala jen uvolnění některých ideologických pout a schémat. V žádném případě neznamenala obnovení fair play poměrů, uvolnění tvořivých sil jedince i společnosti a cestu ke svobodě. Proto veřejné divadelní představení sametové revoluce i „privatizace“ proběhlo tak jak proběhlo. Výsledkem sametové reformy byla modernizace staré komunistické mocenské technologie. Parazité zůstali parazity, jen se jinak jmenují.
V rozhodující době po roce 1990 jsem byl osm let poslancem parlamentu. Měl jsem příležitost v konkrétních situacích vidět jednání významných aktérů té podivné revoluce. Do podrobností jsem v průběhu času mohl sledovat „reformu“ jednoho celého hospodářského odvětví, její účel a smysl. Stal jsem se svědkem nehorázného zneužití moci a zlodějství. Viděl jsem a někdy i slyšel to, co „revolucionáři“, reformátoři a disidenti nikdy veřejně nepřiznají. Na konci osmdesátých let existovala v české společnosti jediná společenská vrstva, která měla zkušenost s politikou a řízením státu. Byla to partajní, úřednická a hospodářská technokracie. Všichni ti lidé za své postavení i technologickou výchovu vděčili stranické knížce. Mnoho z nich i své spolupráci s tajnou bezpečností. Všichni ostatní jsme byli zaměstnanci, fakticky otroci komunistického státu, vychovaní a navyklí vykonávat pouze některé úkony a funkce. V komunistickém státě neexistoval společenský stav, který označujeme pojmy „malý a střední stav“, to jest společenství lidí, kteří se povznesli vlastními schopnostmi. Neexistoval prostě žádný nezávislý stav, o aristokracii se snad v našich podmínkách nemá smysl ani zmiňovat. Neexistovala intelektuální, vzdělanecká a mravní elita nezávislá na státu - ať již z jakéhokoli společenského zdroje.
Společenství označované jako disent se v žádném případě nemohlo stát iniciačním centrem obnovy demokratické elity. V totalitním státě ovládaném tajnou bezpečností bylo toto společenství profízlované křížem krážem. Ve společnosti rozložené totalitním komunismem neexistovala žádná skupina, která by byla schopna předložit a prosazovat nekomunistický politický program. Disent po roce 1990 posloužil jako „tkáňová banka“ součástek použitelných v určitých fázích reformy totalitního komunismu.
Úkolem tajné bezpečnosti bylo sbírat informace o lidech, kteří mohli být režimu nebezpeční nebo v budoucnosti použitelní. Většina lidí registrovaných v seznamech tajné bezpečnosti jako spolupracovníci v různých kategoriích se tam dostala na podkladě vydírání nebo nabídnutých výhod. Státní bezpečnost měla za dlouhé roky zajímavé osobnosti dobře zmapované. Znala jejich slabosti, hříchy i ješitnost. Vkládala do disidentského prostředí své vlastní lidi, kteří tam vystupovali jako „odpůrci režimu“ a byli připravováni pro budoucí využití. Zažil jsem mnohé na vlastní kůži. Po roce 1990 jsem viděl v praktické politice využití takto získaných informací a podobně i politické kariéry vyrobených kádrů.
Do podstaty a příčin společenské choroby se nezasáhlo. Listiny práv a svobod, lustračního zákona, ochrany menšin, apod. bylo využíváno k vytváření mlhy a odvedení pozornosti od ústředního problému. Klíčové úřady, banky a hospodářské instituce zůstaly v rukou lidí, kteří je řídili a pracovali v nich za vlády „matky strany“. Pokud se do vedení takové instituce dostal člověk, který chtěl změnu, neměl šanci. V takto nastaveném systému nemohl svůj úřad zcela přebudovat a vyměnit úředníky na rozhodujících postech. Neměl je ani kde vzít.
Rozhodující ministerská křesla v nové „reformní, protikomunistické“ vládě obsadili lidé vychovaní v Prognostickém ústavu řízeném ÚV KSČ. Čas ukázal, že to byli lidé připravení a prověření.
U zakládání většiny politických stran byli lidé záměrně do těch stran dosazení, s úkolem je ovládnout. Zcela jistě to platí pro všechny parlamentní strany. Kapitál, který bylo možné vložit do politiky na ovládnutí politických stran, na propagaci a jejich provoz, měli jen lidé a struktury spojené s bývalým režimem.
Byl jsem členem Občanské demokratické aliance od jejího založení. Dnes tvrdím, že i nás založili. Byli jsme stranou na úvodní „špinavou“ práci. Protože někteří jsme se vymkli, stihl za to stranu nekompromisní trest likvidace a veřejného pošpinění.
Všechny aféry s financováním politických stran byly předem připraveny a sehrány. Žádná z těchto afér se netýkala jednoúčelových stran přechodného období, jako byli moravisté, Sládkovi republikáni či Trnkova zemědělská strana. Totéž se týká i komunistů. S moravisty a Sládkovou stranou bylo sehráno divadlo v okamžiku, kdy byli stahováni z oběhu. Měl jsem možnost po léta sledovat chování těchto subjektů a jejich představitelů v konkrétních politických situacích, proto nepochybuji o celkové režii.
Úkolem, smyslem a cílem privatizace majetku státu, lépe řečeno majetku Ústředního výboru KSČ, bylo převedení strategického majetku, nebo alespoň jeho většinového objemu do „soukromých“ nebo státních společností. Skuteční vlastníci těchto společností jsou často fiktivní nebo nejsou známi. V rozhodujících časech privatizace měli prominenti bývalého režimu ve svých rukou kontrolu bankovního systému. Jejich záměrům posloužila kupónová privatizace, neexistence odpovídajících zákonů, a stejně tak i nevymahatelnost práva zakotveného v zákonech platných. Ti, kdo využili specifického prostředí výhodného pro loupeže a připojili se, stali se jejich komplici a spojenci. Tvrdím, že všichni ti šlechetní a krásní mladíci, představovaní v médiích jako šéfové společností a miliardáři, jsou „bílí koně“. Před léty jsem ve Slušovicích viděl cválat jejich prototypy.
Technologie ovládání společnosti příkazy, zákazy a hrozbou vězení přestala v posledních letech komunismu fungovat. Hospodářství i vojenská moc tábora míru a socialismu upadala. Kormidelníci při své vynucené změně technologie vsadili na nepřímou vládu korunou, obsazení klíčových institucí svými lidmi a na progresivní vymývání společenské duše prostřednictvím médií. Parlamentní systém a svobodu nemysleli v žádném případě vážně.
Byl jsem svědkem vznikání a následné „normalizace“ pluralitního spektra politických stran, vývoje a fungování postkomunistického parlamentarismu. Je iluzorní a hloupé myslet si, že něco takového může fungovat a platit v posttotalitní zemi, kde všechny zdroje a důležité pozice zůstaly v rukou politických a společenských struktur, které dříve rozhodovaly o všem; v zemi, kde značná část obyvatelstva ztratila morálku a nevěří v nic. Navíc v zemi, která ve své době nemá hrdiny, bez nichž skutečné změny prosadit nelze.
Schéma „vládní strana a opozice“ zde nikdy neplatilo. V zásadních věcech se kormidelníci za scénou vždycky dohodli. Ve sněmovně jsme se mohli vydovádět, když o nic nešlo. Média referovala vždy účelově a ne o tom, co se skutečně dělo a o co šlo. Větší vliv jsme měli jen asi rok, od ledna 1991 do jara 1992. V té době byla napsána Ústava, která byla schválena jen díky tomu, že se k 1. lednu 1993 dělil stát. Díky ústavním pravomocím Senátu a Ústavního soudu se nepodařilo za vlády Miloše Zemana prosadit většinový volební systém, v jehož důsledku by došlo k faktickému zakotvení vedoucí úlohy postkomunistické „dvoustrany“. Především takto nastavené a zákonem podepřené rozdělení moci bylo cílem „opoziční smlouvy“. Jistě v tom lze vidět pokrok oproti vedoucí úloze komunistické strany zakotvené v předchozí Ústavě.
Doba vlády Miloše Zemana a neúspěch s „legálním“ prosazením většinového volebního systému ústavním zákonem znamená předěl v technologii „normalizace“ posametového parlamentarismu. Kormidelníci rezignovali na prosazování svých záměrů legálními postupy, na základě parlamentem odhlasovaných a přijatých zákonů. Důsledně nastoupili cestu obsazování důležitých pozic a úřadů svými spolehlivými lidmi. Proto se stal Pavel Rychetský předsedou Ústavního soudu, Václav Klaus prezidentem a Otakar Motejl Veřejným ochráncem práv. Jmenovat by bylo možné ještě řadu dalších.
Formálně je Česká republika pluralitním státem se stejně formálně oddělenou mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Vstoupili jsme do Evropské unie i Severoatlantické aliance. Skutečnou parlamentní demokracií a svobodnou zemí však zatím nejsme. Naše země je dnes trojským koněm v politickém, hospodářském i obranném společenství svobodného světa.
V průběhu devadesátých let jsem mohl pozorovat vývoj, který jako první ukázal, že se rozhoduje jinde než v parlamentu a institucích státu. Mohl jsem pozorovat, jak média prováděla záměrnou a úmyslnou devalvaci parlamentu před veřejností. Šéfy politických stran se stávali lidé do jejich vedení dosazení, kterým byla zaplacena podpora i kampaň. Na kandidátkách stran zůstali jen lidé použitelní. Bylo dosaženo toho, že v dnešní sněmovně již nelze najít člověka, který by byl osobností, měl morálku a odpovědnost ke své zemi. Snad ještě v horní komoře lze předpokládat výskyt jedince schopného nadhledu.
První posametový prezident Václav Havel byl klíčovou figurou, která kryla a maskovala skutečný účel a smysl sametové reformy. Kde měl říct „ne“ nebo mlčet, blábolil hlouposti nebo vedl estetické povídačky a šermoval ručkama. Václav Havel byl pro veřejnost hlavní postavou, která odvedla pozornost od skutečné hry. Jeho řídící orgány za tři desítky let poznaly slabosti a ješitnost tohoto malého pána. Svou roli hrál s nasazením. Nezapomenu, jak se mu při jeho proslovech ve sněmovně komunisté a další zasvěcení smáli. Připravil půdu pro svého nástupce, kterým se logicky stal Václav Klaus.
Kormidelníci sametové reformy komunismu pochopili, že své udržení se u moci nemohou zajistit a stabilizovat jen zneužitím formálních institucí demokratického státu a jejich fungování podle demokratických pravidel. Uvědomili si, že jedinou možností, jak lze tento postkomunistický mocenský systém nějaký čas udržet, jsou personální unie. To znamená důsledné obsazování důležitých postů a funkcí v orgánech státu, hospodářství, armády, policie a soudnictví svými „spolehlivými“ lidmi. Většinou se jedná o lidi svázané společným „hříchem“ a zločinem. Od počátku si vychovávají a trénují svůj dorost. Dohody o konkrétních lidech jdou napříč „politickým spektrem“.
Z toho, co o české postkomunistické politice vím, se domnívám, že dohoda o pokračování Václava Klause ve funkci prezidenta byla již dávno uzavřena. Obávám se, že kandidatura pro nezasvěcené neznámého emigranta Jana Švejnara má podpořit volbu Václava Klause. Udělat jí stravitelnou pro lid, který nemá rád emigraci. Jan Švejnar nic netratí, může jen získat ve své akademické obci.
Pro českou politickou i společenskou scénu je bohužel specifické, že hlavním podporovatelem volby Václava Klause prezidentem je politická strana, která sama sebe označuje za pravicovou a konzervativní - Občanská demokratická strana. Podpora volby Václava Klause, který od samého počátku sametové reformy byl reprezentantem a dnes je i garantem jiných, než českých zájmů, by snad měla již otevřít oči těm, kdo usilovně nechtějí vidět ani slyšet.
Nezadržitelně se blíží čas dvaceti roků, které v příštím roce uplynou od takzvané „sametové revoluce“. Dvacet roků je věk jedné generace. To je čas, kdy se ti, kteří zneužili svého výhodného postavení a otrockého stavu společnosti ke zbohatnutí a obnovení své moci, přibližují hranici, kde příroda nastavuje své limity fyzické i mentální. Je to i čas, kdy si většina, která o době, v níž žije, hlouběji nepřemýšlí, začíná uvědomovat souvislosti, příčiny i následky událostí, které poznamenaly její život.
Komunismus a komunistická ideologie byla technologickým návodem pro společenský typ lidí neschopných tvořivé invence, jak zneužít lidské nedůslednosti, slabosti a nectností ke svým kariérám a ovládnutí lidského společenství. Všude, kde se komunismus na delší dobu etabloval a ovládl stát, vždy vytvořil hierarchicky uspořádanou vládnoucí vrstvu parazitů, hluboce rozdělil společnost na vládnoucí a ovládané, narušil systém hodnot a téměř zničil to, čemu říkáme mravnost. Důsledkem onemocnění komunismem byl vždy také hospodářský úpadek postižených zemí. Úpadek hospodářský, vojenský a mocenský bylo to jediné, co vládnoucí parazité byli schopni zaregistrovat a pochopit. Ohrožovalo to jejich postavení a moc.
Technologické špičky „moderní“ komunistické technokracie si byly vědomy, že jejich přežití v privilegovaném postavení je možné jen za předpokladu, že oni sami uskuteční technologickou reformu. Reforma v jejich pojetí znamenala jen uvolnění některých ideologických pout a schémat. V žádném případě neznamenala obnovení fair play poměrů, uvolnění tvořivých sil jedince i společnosti a cestu ke svobodě. Proto veřejné divadelní představení sametové revoluce i „privatizace“ proběhlo tak jak proběhlo. Výsledkem sametové reformy byla modernizace staré komunistické mocenské technologie. Parazité zůstali parazity, jen se jinak jmenují.
V rozhodující době po roce 1990 jsem byl osm let poslancem parlamentu. Měl jsem příležitost v konkrétních situacích vidět jednání významných aktérů té podivné revoluce. Do podrobností jsem v průběhu času mohl sledovat „reformu“ jednoho celého hospodářského odvětví, její účel a smysl. Stal jsem se svědkem nehorázného zneužití moci a zlodějství. Viděl jsem a někdy i slyšel to, co „revolucionáři“, reformátoři a disidenti nikdy veřejně nepřiznají. Na konci osmdesátých let existovala v české společnosti jediná společenská vrstva, která měla zkušenost s politikou a řízením státu. Byla to partajní, úřednická a hospodářská technokracie. Všichni ti lidé za své postavení i technologickou výchovu vděčili stranické knížce. Mnoho z nich i své spolupráci s tajnou bezpečností. Všichni ostatní jsme byli zaměstnanci, fakticky otroci komunistického státu, vychovaní a navyklí vykonávat pouze některé úkony a funkce. V komunistickém státě neexistoval společenský stav, který označujeme pojmy „malý a střední stav“, to jest společenství lidí, kteří se povznesli vlastními schopnostmi. Neexistoval prostě žádný nezávislý stav, o aristokracii se snad v našich podmínkách nemá smysl ani zmiňovat. Neexistovala intelektuální, vzdělanecká a mravní elita nezávislá na státu - ať již z jakéhokoli společenského zdroje.
Společenství označované jako disent se v žádném případě nemohlo stát iniciačním centrem obnovy demokratické elity. V totalitním státě ovládaném tajnou bezpečností bylo toto společenství profízlované křížem krážem. Ve společnosti rozložené totalitním komunismem neexistovala žádná skupina, která by byla schopna předložit a prosazovat nekomunistický politický program. Disent po roce 1990 posloužil jako „tkáňová banka“ součástek použitelných v určitých fázích reformy totalitního komunismu.
Úkolem tajné bezpečnosti bylo sbírat informace o lidech, kteří mohli být režimu nebezpeční nebo v budoucnosti použitelní. Většina lidí registrovaných v seznamech tajné bezpečnosti jako spolupracovníci v různých kategoriích se tam dostala na podkladě vydírání nebo nabídnutých výhod. Státní bezpečnost měla za dlouhé roky zajímavé osobnosti dobře zmapované. Znala jejich slabosti, hříchy i ješitnost. Vkládala do disidentského prostředí své vlastní lidi, kteří tam vystupovali jako „odpůrci režimu“ a byli připravováni pro budoucí využití. Zažil jsem mnohé na vlastní kůži. Po roce 1990 jsem viděl v praktické politice využití takto získaných informací a podobně i politické kariéry vyrobených kádrů.
Do podstaty a příčin společenské choroby se nezasáhlo. Listiny práv a svobod, lustračního zákona, ochrany menšin, apod. bylo využíváno k vytváření mlhy a odvedení pozornosti od ústředního problému. Klíčové úřady, banky a hospodářské instituce zůstaly v rukou lidí, kteří je řídili a pracovali v nich za vlády „matky strany“. Pokud se do vedení takové instituce dostal člověk, který chtěl změnu, neměl šanci. V takto nastaveném systému nemohl svůj úřad zcela přebudovat a vyměnit úředníky na rozhodujících postech. Neměl je ani kde vzít.
Rozhodující ministerská křesla v nové „reformní, protikomunistické“ vládě obsadili lidé vychovaní v Prognostickém ústavu řízeném ÚV KSČ. Čas ukázal, že to byli lidé připravení a prověření.
U zakládání většiny politických stran byli lidé záměrně do těch stran dosazení, s úkolem je ovládnout. Zcela jistě to platí pro všechny parlamentní strany. Kapitál, který bylo možné vložit do politiky na ovládnutí politických stran, na propagaci a jejich provoz, měli jen lidé a struktury spojené s bývalým režimem.
Byl jsem členem Občanské demokratické aliance od jejího založení. Dnes tvrdím, že i nás založili. Byli jsme stranou na úvodní „špinavou“ práci. Protože někteří jsme se vymkli, stihl za to stranu nekompromisní trest likvidace a veřejného pošpinění.
Všechny aféry s financováním politických stran byly předem připraveny a sehrány. Žádná z těchto afér se netýkala jednoúčelových stran přechodného období, jako byli moravisté, Sládkovi republikáni či Trnkova zemědělská strana. Totéž se týká i komunistů. S moravisty a Sládkovou stranou bylo sehráno divadlo v okamžiku, kdy byli stahováni z oběhu. Měl jsem možnost po léta sledovat chování těchto subjektů a jejich představitelů v konkrétních politických situacích, proto nepochybuji o celkové režii.
Úkolem, smyslem a cílem privatizace majetku státu, lépe řečeno majetku Ústředního výboru KSČ, bylo převedení strategického majetku, nebo alespoň jeho většinového objemu do „soukromých“ nebo státních společností. Skuteční vlastníci těchto společností jsou často fiktivní nebo nejsou známi. V rozhodujících časech privatizace měli prominenti bývalého režimu ve svých rukou kontrolu bankovního systému. Jejich záměrům posloužila kupónová privatizace, neexistence odpovídajících zákonů, a stejně tak i nevymahatelnost práva zakotveného v zákonech platných. Ti, kdo využili specifického prostředí výhodného pro loupeže a připojili se, stali se jejich komplici a spojenci. Tvrdím, že všichni ti šlechetní a krásní mladíci, představovaní v médiích jako šéfové společností a miliardáři, jsou „bílí koně“. Před léty jsem ve Slušovicích viděl cválat jejich prototypy.
Technologie ovládání společnosti příkazy, zákazy a hrozbou vězení přestala v posledních letech komunismu fungovat. Hospodářství i vojenská moc tábora míru a socialismu upadala. Kormidelníci při své vynucené změně technologie vsadili na nepřímou vládu korunou, obsazení klíčových institucí svými lidmi a na progresivní vymývání společenské duše prostřednictvím médií. Parlamentní systém a svobodu nemysleli v žádném případě vážně.
Byl jsem svědkem vznikání a následné „normalizace“ pluralitního spektra politických stran, vývoje a fungování postkomunistického parlamentarismu. Je iluzorní a hloupé myslet si, že něco takového může fungovat a platit v posttotalitní zemi, kde všechny zdroje a důležité pozice zůstaly v rukou politických a společenských struktur, které dříve rozhodovaly o všem; v zemi, kde značná část obyvatelstva ztratila morálku a nevěří v nic. Navíc v zemi, která ve své době nemá hrdiny, bez nichž skutečné změny prosadit nelze.
Schéma „vládní strana a opozice“ zde nikdy neplatilo. V zásadních věcech se kormidelníci za scénou vždycky dohodli. Ve sněmovně jsme se mohli vydovádět, když o nic nešlo. Média referovala vždy účelově a ne o tom, co se skutečně dělo a o co šlo. Větší vliv jsme měli jen asi rok, od ledna 1991 do jara 1992. V té době byla napsána Ústava, která byla schválena jen díky tomu, že se k 1. lednu 1993 dělil stát. Díky ústavním pravomocím Senátu a Ústavního soudu se nepodařilo za vlády Miloše Zemana prosadit většinový volební systém, v jehož důsledku by došlo k faktickému zakotvení vedoucí úlohy postkomunistické „dvoustrany“. Především takto nastavené a zákonem podepřené rozdělení moci bylo cílem „opoziční smlouvy“. Jistě v tom lze vidět pokrok oproti vedoucí úloze komunistické strany zakotvené v předchozí Ústavě.
Doba vlády Miloše Zemana a neúspěch s „legálním“ prosazením většinového volebního systému ústavním zákonem znamená předěl v technologii „normalizace“ posametového parlamentarismu. Kormidelníci rezignovali na prosazování svých záměrů legálními postupy, na základě parlamentem odhlasovaných a přijatých zákonů. Důsledně nastoupili cestu obsazování důležitých pozic a úřadů svými spolehlivými lidmi. Proto se stal Pavel Rychetský předsedou Ústavního soudu, Václav Klaus prezidentem a Otakar Motejl Veřejným ochráncem práv. Jmenovat by bylo možné ještě řadu dalších.
Formálně je Česká republika pluralitním státem se stejně formálně oddělenou mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Vstoupili jsme do Evropské unie i Severoatlantické aliance. Skutečnou parlamentní demokracií a svobodnou zemí však zatím nejsme. Naše země je dnes trojským koněm v politickém, hospodářském i obranném společenství svobodného světa.
V průběhu devadesátých let jsem mohl pozorovat vývoj, který jako první ukázal, že se rozhoduje jinde než v parlamentu a institucích státu. Mohl jsem pozorovat, jak média prováděla záměrnou a úmyslnou devalvaci parlamentu před veřejností. Šéfy politických stran se stávali lidé do jejich vedení dosazení, kterým byla zaplacena podpora i kampaň. Na kandidátkách stran zůstali jen lidé použitelní. Bylo dosaženo toho, že v dnešní sněmovně již nelze najít člověka, který by byl osobností, měl morálku a odpovědnost ke své zemi. Snad ještě v horní komoře lze předpokládat výskyt jedince schopného nadhledu.
První posametový prezident Václav Havel byl klíčovou figurou, která kryla a maskovala skutečný účel a smysl sametové reformy. Kde měl říct „ne“ nebo mlčet, blábolil hlouposti nebo vedl estetické povídačky a šermoval ručkama. Václav Havel byl pro veřejnost hlavní postavou, která odvedla pozornost od skutečné hry. Jeho řídící orgány za tři desítky let poznaly slabosti a ješitnost tohoto malého pána. Svou roli hrál s nasazením. Nezapomenu, jak se mu při jeho proslovech ve sněmovně komunisté a další zasvěcení smáli. Připravil půdu pro svého nástupce, kterým se logicky stal Václav Klaus.
Kormidelníci sametové reformy komunismu pochopili, že své udržení se u moci nemohou zajistit a stabilizovat jen zneužitím formálních institucí demokratického státu a jejich fungování podle demokratických pravidel. Uvědomili si, že jedinou možností, jak lze tento postkomunistický mocenský systém nějaký čas udržet, jsou personální unie. To znamená důsledné obsazování důležitých postů a funkcí v orgánech státu, hospodářství, armády, policie a soudnictví svými „spolehlivými“ lidmi. Většinou se jedná o lidi svázané společným „hříchem“ a zločinem. Od počátku si vychovávají a trénují svůj dorost. Dohody o konkrétních lidech jdou napříč „politickým spektrem“.
Z toho, co o české postkomunistické politice vím, se domnívám, že dohoda o pokračování Václava Klause ve funkci prezidenta byla již dávno uzavřena. Obávám se, že kandidatura pro nezasvěcené neznámého emigranta Jana Švejnara má podpořit volbu Václava Klause. Udělat jí stravitelnou pro lid, který nemá rád emigraci. Jan Švejnar nic netratí, může jen získat ve své akademické obci.
Pro českou politickou i společenskou scénu je bohužel specifické, že hlavním podporovatelem volby Václava Klause prezidentem je politická strana, která sama sebe označuje za pravicovou a konzervativní - Občanská demokratická strana. Podpora volby Václava Klause, který od samého počátku sametové reformy byl reprezentantem a dnes je i garantem jiných, než českých zájmů, by snad měla již otevřít oči těm, kdo usilovně nechtějí vidět ani slyšet.
pondělí 3. prosince 2007
Moje cesta k sametu I.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Poznávání světa
Moji rodiče byli venkovští lidé, otec hostinský, řezník a k tomu měl ještě asi šest hektarů polí, tak jak to dříve na venkově bývalo. Po „vítězství pracujícího lidu“ mu nejdříve vzali řeznictví, potom hospodu a pak ho poslali do pracovního tábora. Máma zůstala se čtyřmi dětmi ve věku do sedmnácti roků sama. Do pracovního tábora poslali tátu proto, že sedláci se bránili, že půjdou do družstva až půjde Hofhanzl. Rodiče hospodařili soukromě do polovice šedesátých let. Do družstva šli, když už nic nezbývalo a byli staří. Přes všechnu dřinu, pronásledování a ponižování moje máma považovala život na vlastních nohách za lepší, než úděl družstevní nádenice.
Moji rodiče „nový“ způsob života nikdy nepřijali, nepřizpůsobili se „novým hodnotám“ a dožili svůj život tak, jak považovali za správné. Měl jsem jejich příklad. Od okamžiku, kdy jsem začal být schopen vnímat věci kolem, jsem pozoroval nespravedlnost, které byli vystaveni. Viděl jsem, jak se lidé měnili, přizpůsobovali se a přestávali mít svůj názor, až pomalu a nepozorovaně většina ztratila schopnost mít trvalejší názor a mínění.
Zkušenost dětských let ze mě udělala anomálii. Celoživotně se mi stalo nepsaným zákonem to, co máma ještě v devadesáti letech opakovala: „to se nedělá, takové věci se nedělají“. Co jsem považoval podle příkladu svých rodičů za nesprávné, jsem nedělal. Odmítl jsem se účastnit rituálů, kterými režim lidi ohýbal a udržoval v poddanství a použitelnosti. Poprvé jsem šel k volbám v roce 1990.
Mělo to přirozené následky. Nesměl jsem na střední školu a opakovaně jsem nedostal doporučení na vysokou školu. Časem jsem zjistil, že když se člověk nedá a nerezignuje, dají mu nakonec pokoj. Nepodlehl jsem a jak život šel, stal jsem se nakonec zaujatým pozorovatelem toho, co se s naší společností a zemí stalo.
Když tátu zavřeli do pracovního tábora, nikdo se ho nezastal. Ti, kteří se na něj před tím odvolávali, se nám začali vyhýbat. Matka s námi čtyřmi dětmi dva roky sama hospodařila. Spolu s bratrem jako kluci ve věku deseti a dvanácti let, jsme zaseli, sklidili, zorali pole a usušili seno na zimu pro dobytek. Jako desetiletý jsem jezdil sám orat. Máma mi pomohla zapřáhnout koně, naložit pluh na vůz a řekla „dej pozor“. Starší sestru čtyři měsíce před maturitou vyhodili ze školy. Každá klukovina v obci byla svedena na mě nebo mého bratra. Bylo to jako bychom byli postaveni mimo zákon. Vůči nám bylo vše dovoleno.
Jako děcko jsem pochopil, že komunismem ovládaná společnost funguje jako vlčí smečka. Kdo je ze smečky vyloučen, začne kulhat - může být sežrán.Většina se přizpůsobila a podle toho jednala.
Nevystěhovali nás jako kulaky a vesnické boháče díky tomu, že se našel statečný člověk, ředitel školy Kluzák, který se postavil proti. Tentýž učitel Kluzák, který na konci války zachránil Opařany před osudem podobným Lidicím. O něco později nová ředitelka školy na prosbu mámy, aby mladší sestru nechali jít na střední školu, protože je nadané děvče, odpověděla: „ať se radši fláká“.
Dosazený tajemník národního výboru, kterému se říkalo „krutihlav“, protože stále nervózně kroutil hlavou, se náhle vytratil z obce, když ho tam přišli hledat dva mladí Slováci, kterým v koncentráku umlátil tátu. Předseda národního výboru, skoro dvoumetrový bývalý nádeník, napsal mámě, když prosila, aby tátu pustili z pracovního tábora, protože má čtyři děti: „Jmenovaná je výkoná zemědělská sýla.“.
Jako děcko jsem viděl, jak se rozpadalo vesnické společenství. Do vedení obce byli dosazeni hlupáci a lenoši. Z nejlepších hospodářů a dříčů udělali týranou a pronásledovanou spodinu. Komunisté zkolchozněním venkova vykořenili a zničili společenskou vrstvu venkovských hospodářů, ze které v jejich dětech po generace vyrůstala a vycházela skutečná elita země.
Ze základní školy jsem nesměl jít na střední školu. Ve čtrnácti letech jsem musel jít z domova, aby o mně nevěděli. Na střední školu jsem se pak dostal bez posudku obce díky tomu, že tátův spoluvězeň znal krajského inspektora. Po čase, když domácí „elita“ zjistila, že studuji, žádali mé vyloučení ze školy. Učil jsem se dobře, škola byla sto kilometrů daleko, učitelé se mě zastali a domácí budovatelé lepších zítřků nebyli dost důslední. Ze školy mě nevyhodili.
Stejné se opakovalo, když jsem končil střední školu a žádal o posudek na vysokou. Dostal jsem umístěnku do družstva, posudek na vysokou školu jsem nedostal. Předsedkyně družstva, metráková dáma, když jsem ji žádal, aby mi napsala, že na umístěnce netrvají, mi s potěšením odpověděla: „Místo nemáme, ale už se těším, jak budeš rozhazovat hnůj.“. Jako devatenáctiletý kluk jsem jí tehdy řekl: „Nedostanete mě sem, jednou si pro vás přijdu.“. V té době jsem byl druhým nejlepším dorosteneckým skokanem o tyči. Kádrovák podniku, do kterého jsem nastoupil, řekl, že mě čtyři měsíce do vojny udrží.
Po dvou letech na vojně jsem znovu žádal o posudek ke studiu. Nedostal jsem posudek ani z vojny. Na rotě, kde jsem ty dva roky sloužil, měl její velitel všechno založeno na donášení vojáků. Nepřistoupil jsem na fungující způsoby a za všech okolností jsem si držel odstup.
Ve stejné době, kdy mi odmítli dát posudek ke studiu, jsem byl předvolán k plukovnímu politrukovi. Když jsem se zařadil, malý chlapík v civilu mě začal verbovat ke speciální vládní ochrance. Odpověděl jsem přímo: „Nerozumím tomu, vždycky jsem byl nespolehlivý, ani teď z vojny jsem nedostal posudek na vysokou školu. Kozel přece není dobrý zahradník.“. Sliboval, že mě nechají vystudovat. Poděkoval jsem a dovolil se odejít.
Bývalého velitele roty jsem potkal po několika letech v Brně. Zeptal jsem se ho: „Proč jste mi nedal posudek na školu, když jsme se přece už nikdy nemuseli vidět? Na školu jsem se stejně dostal.“.
V roce 1965 mě přijali na dálkové studium Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích bez posudku. Škola byla nově založena, neměli dost přihlášek ke studiu, tak přimhouřili oko. Po druhém semestru jsem požádal o přestup na Přírodovědeckou fakultu Karlovy university, dálkové studium biologie. Znovu jsem začal od prvého ročníku.
Poznávání světa
Moji rodiče byli venkovští lidé, otec hostinský, řezník a k tomu měl ještě asi šest hektarů polí, tak jak to dříve na venkově bývalo. Po „vítězství pracujícího lidu“ mu nejdříve vzali řeznictví, potom hospodu a pak ho poslali do pracovního tábora. Máma zůstala se čtyřmi dětmi ve věku do sedmnácti roků sama. Do pracovního tábora poslali tátu proto, že sedláci se bránili, že půjdou do družstva až půjde Hofhanzl. Rodiče hospodařili soukromě do polovice šedesátých let. Do družstva šli, když už nic nezbývalo a byli staří. Přes všechnu dřinu, pronásledování a ponižování moje máma považovala život na vlastních nohách za lepší, než úděl družstevní nádenice.
Moji rodiče „nový“ způsob života nikdy nepřijali, nepřizpůsobili se „novým hodnotám“ a dožili svůj život tak, jak považovali za správné. Měl jsem jejich příklad. Od okamžiku, kdy jsem začal být schopen vnímat věci kolem, jsem pozoroval nespravedlnost, které byli vystaveni. Viděl jsem, jak se lidé měnili, přizpůsobovali se a přestávali mít svůj názor, až pomalu a nepozorovaně většina ztratila schopnost mít trvalejší názor a mínění.
Zkušenost dětských let ze mě udělala anomálii. Celoživotně se mi stalo nepsaným zákonem to, co máma ještě v devadesáti letech opakovala: „to se nedělá, takové věci se nedělají“. Co jsem považoval podle příkladu svých rodičů za nesprávné, jsem nedělal. Odmítl jsem se účastnit rituálů, kterými režim lidi ohýbal a udržoval v poddanství a použitelnosti. Poprvé jsem šel k volbám v roce 1990.
Mělo to přirozené následky. Nesměl jsem na střední školu a opakovaně jsem nedostal doporučení na vysokou školu. Časem jsem zjistil, že když se člověk nedá a nerezignuje, dají mu nakonec pokoj. Nepodlehl jsem a jak život šel, stal jsem se nakonec zaujatým pozorovatelem toho, co se s naší společností a zemí stalo.
Když tátu zavřeli do pracovního tábora, nikdo se ho nezastal. Ti, kteří se na něj před tím odvolávali, se nám začali vyhýbat. Matka s námi čtyřmi dětmi dva roky sama hospodařila. Spolu s bratrem jako kluci ve věku deseti a dvanácti let, jsme zaseli, sklidili, zorali pole a usušili seno na zimu pro dobytek. Jako desetiletý jsem jezdil sám orat. Máma mi pomohla zapřáhnout koně, naložit pluh na vůz a řekla „dej pozor“. Starší sestru čtyři měsíce před maturitou vyhodili ze školy. Každá klukovina v obci byla svedena na mě nebo mého bratra. Bylo to jako bychom byli postaveni mimo zákon. Vůči nám bylo vše dovoleno.
Jako děcko jsem pochopil, že komunismem ovládaná společnost funguje jako vlčí smečka. Kdo je ze smečky vyloučen, začne kulhat - může být sežrán.Většina se přizpůsobila a podle toho jednala.
Nevystěhovali nás jako kulaky a vesnické boháče díky tomu, že se našel statečný člověk, ředitel školy Kluzák, který se postavil proti. Tentýž učitel Kluzák, který na konci války zachránil Opařany před osudem podobným Lidicím. O něco později nová ředitelka školy na prosbu mámy, aby mladší sestru nechali jít na střední školu, protože je nadané děvče, odpověděla: „ať se radši fláká“.
Dosazený tajemník národního výboru, kterému se říkalo „krutihlav“, protože stále nervózně kroutil hlavou, se náhle vytratil z obce, když ho tam přišli hledat dva mladí Slováci, kterým v koncentráku umlátil tátu. Předseda národního výboru, skoro dvoumetrový bývalý nádeník, napsal mámě, když prosila, aby tátu pustili z pracovního tábora, protože má čtyři děti: „Jmenovaná je výkoná zemědělská sýla.“.
Jako děcko jsem viděl, jak se rozpadalo vesnické společenství. Do vedení obce byli dosazeni hlupáci a lenoši. Z nejlepších hospodářů a dříčů udělali týranou a pronásledovanou spodinu. Komunisté zkolchozněním venkova vykořenili a zničili společenskou vrstvu venkovských hospodářů, ze které v jejich dětech po generace vyrůstala a vycházela skutečná elita země.
Ze základní školy jsem nesměl jít na střední školu. Ve čtrnácti letech jsem musel jít z domova, aby o mně nevěděli. Na střední školu jsem se pak dostal bez posudku obce díky tomu, že tátův spoluvězeň znal krajského inspektora. Po čase, když domácí „elita“ zjistila, že studuji, žádali mé vyloučení ze školy. Učil jsem se dobře, škola byla sto kilometrů daleko, učitelé se mě zastali a domácí budovatelé lepších zítřků nebyli dost důslední. Ze školy mě nevyhodili.
Stejné se opakovalo, když jsem končil střední školu a žádal o posudek na vysokou. Dostal jsem umístěnku do družstva, posudek na vysokou školu jsem nedostal. Předsedkyně družstva, metráková dáma, když jsem ji žádal, aby mi napsala, že na umístěnce netrvají, mi s potěšením odpověděla: „Místo nemáme, ale už se těším, jak budeš rozhazovat hnůj.“. Jako devatenáctiletý kluk jsem jí tehdy řekl: „Nedostanete mě sem, jednou si pro vás přijdu.“. V té době jsem byl druhým nejlepším dorosteneckým skokanem o tyči. Kádrovák podniku, do kterého jsem nastoupil, řekl, že mě čtyři měsíce do vojny udrží.
Po dvou letech na vojně jsem znovu žádal o posudek ke studiu. Nedostal jsem posudek ani z vojny. Na rotě, kde jsem ty dva roky sloužil, měl její velitel všechno založeno na donášení vojáků. Nepřistoupil jsem na fungující způsoby a za všech okolností jsem si držel odstup.
Ve stejné době, kdy mi odmítli dát posudek ke studiu, jsem byl předvolán k plukovnímu politrukovi. Když jsem se zařadil, malý chlapík v civilu mě začal verbovat ke speciální vládní ochrance. Odpověděl jsem přímo: „Nerozumím tomu, vždycky jsem byl nespolehlivý, ani teď z vojny jsem nedostal posudek na vysokou školu. Kozel přece není dobrý zahradník.“. Sliboval, že mě nechají vystudovat. Poděkoval jsem a dovolil se odejít.
Bývalého velitele roty jsem potkal po několika letech v Brně. Zeptal jsem se ho: „Proč jste mi nedal posudek na školu, když jsme se přece už nikdy nemuseli vidět? Na školu jsem se stejně dostal.“.
V roce 1965 mě přijali na dálkové studium Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích bez posudku. Škola byla nově založena, neměli dost přihlášek ke studiu, tak přimhouřili oko. Po druhém semestru jsem požádal o přestup na Přírodovědeckou fakultu Karlovy university, dálkové studium biologie. Znovu jsem začal od prvého ročníku.
Moje cesta k sametu II.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Rok 1968 a doba normalizace
V zimě 1967-68 jsem přestoupil na denní studium. Byl jsem již ženatý, a abych mohl přestoupit na denní studium, přestěhovali jsme se z Českých Budějovic do Vysokých Tater. Žena byla vystudovaná lékařka a dostala místo s bytem v plicní léčebně ve Vyšných Hágoch. V roce 1968 jsem udělal zkoušky za dva roky studia. Zúčastnil jsem se všech demonstrací v Praze a viděl, jak je všechno povrchní. Věděl jsem, že kdyby zasáhla policie všichni utečou.
V noci na dvacátého prvního srpna mě přišla vzbudit žena, která měla lékařskou službu, a řekla: „Rusové jsou tady.“ Nad údolím mezi Vysokými a Nízkými Tatrami byl letecký most. Jedno letadlo mizelo nad obzorem u Rožmberka a nové se objevovalo nad Popradem.
Ráno jsem se rozloučil se ženou a řekl jí: „To je historie, chci ji vidět.“. V tom srpnové týdnu jsem stopem projel kolem ruských kolon celou zemí až do Prahy. Viděl jsem obsazování své země.
V letech „normalizace“ po sovětské invazi jsem pochopil to, jak systém funguje, jak inovuje svou mocenskou technologii.
Na katedře fakulty, kde jsem dělal diplomovou práci, mě těžce deprimovala prolhanost, která se skrývala za vnějším vědeckým nátěrem. Nesnášel jsem to a neuměl se přetvařovat. Nebyl jsem schopen dělat něco, co nebyla pravda a v co jsem nevěřil. Témata prací navrhoval vedoucí diplomové práce, student to zpracovával. Odborným vedoucím mé práce byl šéf katedry, který práce studentů publikoval. Brzo jsem zjistil, že to, co mám měřit a na čem to mám měřit, nelze věrohodně definovat. Na Ústavu akademie věd jsem prosil lidi, kteří v oboru dělali, aby mě podpořili a řekli to. Smáli se, i když věděli o čem to je a jaká je hodnověrnost prací, ale nikdo nebyl ochoten riskovat. Oni sami na fakultě habilitovali, schvalovaly se tam jejich vědecké hodnosti a tituly.
Na fakultním semináři, kde jsme přednášeli zatímní výsledky svých prací, jsem to řekl sám a stal se tak padouchem. Naši učitelé získali své tituly obhajobou prací podobně metodicky vedených. Ten poslední rok nebyl lehký, přesto jsem ho přežil a dostudoval. Byla to příležitost vidět, kdo se i na odborné scéně a na vysoké škole stává úspěšným. Platilo, že žádný ze šéfů si nevybere za spolupracovníka někoho, kdo by ho mohl přerůst a ohrozit.
V zimě 1970-71 jsme se přestěhovali z Tater do Jablůnkova, kde jsme dostali zaměstnání v plicní léčebně. Sedmdesáté roky byly asi nejefektivnějším a nejhezčím obdobím mého života. V těch deseti letech jsem položil základy svého všeobecného i odborného vzdělání a prochodil Slovensko křížem krážem. Mnoho jsem pochopil o světě, ve kterém běží náš život. Nechal jsem si posílat asi pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem studoval a dělal si kartotéku prací z oboru. Večer jsem četl, dělal si poznámky a výpisky z knih, které jsem četl. Od polovice šedesátých let jsem v Praze v antikvariátech hledal filosofii a historii. O víkendech a dovolené jsem se toulal po slovenských horách a lezl stěny v Tatrách.
Odloučený svět plicní léčebny byl jedinečnou společenskou sondou, co dělají pokřivené obecné poměry s izolovaným lidským vzorkem. Ředitel, lékař který své okolí převyšoval o pás, za dvacet pět let v tom prostředí ztratil lidské i odborné korekce. Žena, která nevylezla na strom, včetně pacientek, neměla šanci. Pronásledovaly ho bývalé milenky i vlastní žena. Odborně neměl vnitřní korekce, do čeho smí a nesmí jít, vždy vše prošlo. Nakonec neměl tu korekci sám u sebe a skoro ho to stálo život. Předsedou strany byl vrátný, jednonohý invalida, který o nohu přišel jako německý voják u Stalingradu. Ten z nich byl ještě nejsoudnější. Měl zkušenost, že svět se všelijak obrací. Lidé v tom kraji v prvých padesáti letech dvacátého století šestkrát změnili státní příslušnost. V domě, kde jsme bydleli, jsme měli dva sousedy údržbáře. Za války byli oba stíhači německé Luftwafe, navzájem si udělali co nejhorší mohli.
Nebyl jsem v ROH, odmítl jsem se účastnit všeho mimo pracovní povinnost. Primář, který chtěl využít normalizační doby ke svému vzestupu na ředitele, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mě přišli sebrat. Protokol, který na mě sepsali jsem odmítl podepsat s tím, že nevím z čeho mě obviňují. Stejné jsem opakoval při dalších vyšetřováních, která se táhla pět roků. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Zde jsem soudci odpověděl: „Celý život jsem žil jako čestný muž, souzen by zde měl být někdo jiný.“.
Mám celoživotní zkušenost, že na všechno musí být dva. Jeden, který mě nutí abych se podělal a druhý, který se podělá. Musím být čistý a nevydiratelný, vědět, že všechno mohu ztratit a nic se nestane. Nesmím se bát nebo musím dokázat strach přemoct. Život tak chodí, takové situace se stávají, že člověk všechno prohraje.
Kamarád mi dal tip, že v Gottwaldově koupili do nemocnice moderní vybavení funkční laboratoře. Napsal jsem tam a dostal odpověď, že místo je. Přestěhovali jsme se do Otrokovic, kde žena nastoupila na místo obvodní lékařky. Mladý lékař, který byl iniciátorem ustavení laboratoře, měl vyšší ambice. Měl vyhlédnuté místo v IKEM, takže potřeboval za sebe náhradu. Uváděl jsem do provozu jednu z nejlépe přístrojově vybavených laboratoří na funkční vyšetření plic v Československu.
Můj nový šéf byl prototypem garnitury „talentů“, jaké vynesla do postavení posrpnová „normalizace“. Včas vystihl, co nová doba žádá. Měl k tomu přirozený „talent“, který ještě umocnila operace výdutě cévy na mozku. Jak jsem měl brzy příležitost poznat, ten člověk neměl žádné zábrany, zcela u něj absentovalo vnímání pojmu morálky. Napodoboval v nemocnici způsoby a metody, kterými v té době populární František Čuba řídil slušovický kolchoz.
V Gottwaldově jsem měl příležitost pozorovat, jak se v „normalizaci“ měnila mocenská technologie režimu, jak se to odráželo v jednání lokálních mocenských špiček, na jakých principech a jakými metodami se dělaly kariéry.
František Čuba přijal v „normalizačním“ období do družstva lidi, kteří v roce 1968 neodhadli dobu. Vlezli do nesprávného kariérního vlaku, byli na nesprávné straně a v prověrkách přišli o svá místa. Čuba je přijal a dal jim místo. Jeden z nich mi jako pacient při vyšetřování řekl: „Pane doktore, dělám věci, které jsou protizákonné. Přistoupil jsem na to, již nemohu říct ne. Kdybych odmítl, sám Čuba mě potopí. Dostanu deset let.“. Podobné mi řekl o něco později jiný šéf slušovického provozu.
Systém výchovy a řízení „progresivního socialistického gigantu“ byl založen a fungoval na principu komplictví, každý musel být do něčeho namočen. Systematicky byli nuceni v případě potřeby jednat protizákonně nebo, když nebyli dostatečně spolehliví, mohli být kriminálně stíháni. Žádný z šéfů si nesměl být jistý svým postavením a místem. Všichni museli vědět, že jejich postavení, platy i život jsou závislé na libovůli předsedy Čuby. Byli kdykoli odvolatelní, žádný se to, co dělal, nesměl skutečně naučit, aby se nepokoušel trvat na poznané odborné pravdě. Kdykoli bylo třeba, museli být ochotni popřít, co dělali.
Způsob výchovy „úspěšný“ v progresivním kolchoze napodoboval můj šéf při řízení nemocničního oddělení a nemocnice. Lékaři se museli naučit, kdy a u koho smí adekvátně diagnosticky a léčebně postupovat a kdy nikoli. Každý z nich byl při určitých psychologicky vypočítaných situacích nucen k jednání eticky i odborně špatnému a zločinnému. Nechali se k tomu donutit a podle potřeby jim to bylo později připomenuto. Za dobu, kdy jsem na oddělení pracoval, asi dva-tři lékaři, když zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z nich mi po letech řekl: „Naučil jsem se v Gottwaldově, co nikdy jako lékař nesmím udělat.“.
Měl jsem, jako specializovaný odborník, proti svým kolegům výhodu v tom, že nebylo snadné mě podle potřeby přehazovat z místa na místo a rychle mě nahradit. Když na mně šéf žádal vyšetření s tím, jak má vyjít, dělal jsem, že nevím, co ode mě žádá. Jednou jsem udělal výsledek vyšetření, aby vyšlo jak si to šéf přál. Bylo mi pacienta líto. Zajistil jsem ale, aby doklad záznamu z přístroje odpovídal udaným výsledkům. Ta slabost mi byla při nejbližším konfliktu připomenuta. Okamžitě jsem žádal, aby mi bylo přesně řečeno, co jsem udělal.
Odborné práce a studie, které jsem dělal při normální práci a provozu a o kterých šéf nesměl vědět, že je dělám, pak publikoval pod svým jménem. Klíčový problém byl, že jsem věděl jak věci na pracovišti chodí a přitom jsem nebyl na špagátu a vydiratelný. Vždy, když už jsem si myslel, že ten člověk musí jít sedět, postoupil ve své kariéře.
Pracovně na mě nebylo co vytáhnout. Když nemohl na mě, začal pronásledovat lidi kolem mě na pracovišti, a ti neměli moji odolnost. Jen si chtěli udržet zaměstnání. Do práce jsem chodil se vztekem, každý den jsem mohl čekat nějaký podraz. Práce mě přestala bavit. Uvědomil jsem si, podobně jak mi to před lety řekla máma, že mě již nebaví ani toulky po horách a nevidím krásu. Jednoho dne na počátku září 1982 jsem se odpoledne po příchodu z práce převlékl do trenek a trička a uběhl čtyřicet kilometrů. Pak jsem si sedl a napsal výpověď. Žena byla v té době na mateřské se třetím potomkem. Zároveň jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.
Rok 1968 a doba normalizace
V zimě 1967-68 jsem přestoupil na denní studium. Byl jsem již ženatý, a abych mohl přestoupit na denní studium, přestěhovali jsme se z Českých Budějovic do Vysokých Tater. Žena byla vystudovaná lékařka a dostala místo s bytem v plicní léčebně ve Vyšných Hágoch. V roce 1968 jsem udělal zkoušky za dva roky studia. Zúčastnil jsem se všech demonstrací v Praze a viděl, jak je všechno povrchní. Věděl jsem, že kdyby zasáhla policie všichni utečou.
V noci na dvacátého prvního srpna mě přišla vzbudit žena, která měla lékařskou službu, a řekla: „Rusové jsou tady.“ Nad údolím mezi Vysokými a Nízkými Tatrami byl letecký most. Jedno letadlo mizelo nad obzorem u Rožmberka a nové se objevovalo nad Popradem.
Ráno jsem se rozloučil se ženou a řekl jí: „To je historie, chci ji vidět.“. V tom srpnové týdnu jsem stopem projel kolem ruských kolon celou zemí až do Prahy. Viděl jsem obsazování své země.
V letech „normalizace“ po sovětské invazi jsem pochopil to, jak systém funguje, jak inovuje svou mocenskou technologii.
Na katedře fakulty, kde jsem dělal diplomovou práci, mě těžce deprimovala prolhanost, která se skrývala za vnějším vědeckým nátěrem. Nesnášel jsem to a neuměl se přetvařovat. Nebyl jsem schopen dělat něco, co nebyla pravda a v co jsem nevěřil. Témata prací navrhoval vedoucí diplomové práce, student to zpracovával. Odborným vedoucím mé práce byl šéf katedry, který práce studentů publikoval. Brzo jsem zjistil, že to, co mám měřit a na čem to mám měřit, nelze věrohodně definovat. Na Ústavu akademie věd jsem prosil lidi, kteří v oboru dělali, aby mě podpořili a řekli to. Smáli se, i když věděli o čem to je a jaká je hodnověrnost prací, ale nikdo nebyl ochoten riskovat. Oni sami na fakultě habilitovali, schvalovaly se tam jejich vědecké hodnosti a tituly.
Na fakultním semináři, kde jsme přednášeli zatímní výsledky svých prací, jsem to řekl sám a stal se tak padouchem. Naši učitelé získali své tituly obhajobou prací podobně metodicky vedených. Ten poslední rok nebyl lehký, přesto jsem ho přežil a dostudoval. Byla to příležitost vidět, kdo se i na odborné scéně a na vysoké škole stává úspěšným. Platilo, že žádný ze šéfů si nevybere za spolupracovníka někoho, kdo by ho mohl přerůst a ohrozit.
V zimě 1970-71 jsme se přestěhovali z Tater do Jablůnkova, kde jsme dostali zaměstnání v plicní léčebně. Sedmdesáté roky byly asi nejefektivnějším a nejhezčím obdobím mého života. V těch deseti letech jsem položil základy svého všeobecného i odborného vzdělání a prochodil Slovensko křížem krážem. Mnoho jsem pochopil o světě, ve kterém běží náš život. Nechal jsem si posílat asi pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem studoval a dělal si kartotéku prací z oboru. Večer jsem četl, dělal si poznámky a výpisky z knih, které jsem četl. Od polovice šedesátých let jsem v Praze v antikvariátech hledal filosofii a historii. O víkendech a dovolené jsem se toulal po slovenských horách a lezl stěny v Tatrách.
Odloučený svět plicní léčebny byl jedinečnou společenskou sondou, co dělají pokřivené obecné poměry s izolovaným lidským vzorkem. Ředitel, lékař který své okolí převyšoval o pás, za dvacet pět let v tom prostředí ztratil lidské i odborné korekce. Žena, která nevylezla na strom, včetně pacientek, neměla šanci. Pronásledovaly ho bývalé milenky i vlastní žena. Odborně neměl vnitřní korekce, do čeho smí a nesmí jít, vždy vše prošlo. Nakonec neměl tu korekci sám u sebe a skoro ho to stálo život. Předsedou strany byl vrátný, jednonohý invalida, který o nohu přišel jako německý voják u Stalingradu. Ten z nich byl ještě nejsoudnější. Měl zkušenost, že svět se všelijak obrací. Lidé v tom kraji v prvých padesáti letech dvacátého století šestkrát změnili státní příslušnost. V domě, kde jsme bydleli, jsme měli dva sousedy údržbáře. Za války byli oba stíhači německé Luftwafe, navzájem si udělali co nejhorší mohli.
Nebyl jsem v ROH, odmítl jsem se účastnit všeho mimo pracovní povinnost. Primář, který chtěl využít normalizační doby ke svému vzestupu na ředitele, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mě přišli sebrat. Protokol, který na mě sepsali jsem odmítl podepsat s tím, že nevím z čeho mě obviňují. Stejné jsem opakoval při dalších vyšetřováních, která se táhla pět roků. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Zde jsem soudci odpověděl: „Celý život jsem žil jako čestný muž, souzen by zde měl být někdo jiný.“.
Mám celoživotní zkušenost, že na všechno musí být dva. Jeden, který mě nutí abych se podělal a druhý, který se podělá. Musím být čistý a nevydiratelný, vědět, že všechno mohu ztratit a nic se nestane. Nesmím se bát nebo musím dokázat strach přemoct. Život tak chodí, takové situace se stávají, že člověk všechno prohraje.
Kamarád mi dal tip, že v Gottwaldově koupili do nemocnice moderní vybavení funkční laboratoře. Napsal jsem tam a dostal odpověď, že místo je. Přestěhovali jsme se do Otrokovic, kde žena nastoupila na místo obvodní lékařky. Mladý lékař, který byl iniciátorem ustavení laboratoře, měl vyšší ambice. Měl vyhlédnuté místo v IKEM, takže potřeboval za sebe náhradu. Uváděl jsem do provozu jednu z nejlépe přístrojově vybavených laboratoří na funkční vyšetření plic v Československu.
Můj nový šéf byl prototypem garnitury „talentů“, jaké vynesla do postavení posrpnová „normalizace“. Včas vystihl, co nová doba žádá. Měl k tomu přirozený „talent“, který ještě umocnila operace výdutě cévy na mozku. Jak jsem měl brzy příležitost poznat, ten člověk neměl žádné zábrany, zcela u něj absentovalo vnímání pojmu morálky. Napodoboval v nemocnici způsoby a metody, kterými v té době populární František Čuba řídil slušovický kolchoz.
V Gottwaldově jsem měl příležitost pozorovat, jak se v „normalizaci“ měnila mocenská technologie režimu, jak se to odráželo v jednání lokálních mocenských špiček, na jakých principech a jakými metodami se dělaly kariéry.
František Čuba přijal v „normalizačním“ období do družstva lidi, kteří v roce 1968 neodhadli dobu. Vlezli do nesprávného kariérního vlaku, byli na nesprávné straně a v prověrkách přišli o svá místa. Čuba je přijal a dal jim místo. Jeden z nich mi jako pacient při vyšetřování řekl: „Pane doktore, dělám věci, které jsou protizákonné. Přistoupil jsem na to, již nemohu říct ne. Kdybych odmítl, sám Čuba mě potopí. Dostanu deset let.“. Podobné mi řekl o něco později jiný šéf slušovického provozu.
Systém výchovy a řízení „progresivního socialistického gigantu“ byl založen a fungoval na principu komplictví, každý musel být do něčeho namočen. Systematicky byli nuceni v případě potřeby jednat protizákonně nebo, když nebyli dostatečně spolehliví, mohli být kriminálně stíháni. Žádný z šéfů si nesměl být jistý svým postavením a místem. Všichni museli vědět, že jejich postavení, platy i život jsou závislé na libovůli předsedy Čuby. Byli kdykoli odvolatelní, žádný se to, co dělal, nesměl skutečně naučit, aby se nepokoušel trvat na poznané odborné pravdě. Kdykoli bylo třeba, museli být ochotni popřít, co dělali.
Způsob výchovy „úspěšný“ v progresivním kolchoze napodoboval můj šéf při řízení nemocničního oddělení a nemocnice. Lékaři se museli naučit, kdy a u koho smí adekvátně diagnosticky a léčebně postupovat a kdy nikoli. Každý z nich byl při určitých psychologicky vypočítaných situacích nucen k jednání eticky i odborně špatnému a zločinnému. Nechali se k tomu donutit a podle potřeby jim to bylo později připomenuto. Za dobu, kdy jsem na oddělení pracoval, asi dva-tři lékaři, když zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z nich mi po letech řekl: „Naučil jsem se v Gottwaldově, co nikdy jako lékař nesmím udělat.“.
Měl jsem, jako specializovaný odborník, proti svým kolegům výhodu v tom, že nebylo snadné mě podle potřeby přehazovat z místa na místo a rychle mě nahradit. Když na mně šéf žádal vyšetření s tím, jak má vyjít, dělal jsem, že nevím, co ode mě žádá. Jednou jsem udělal výsledek vyšetření, aby vyšlo jak si to šéf přál. Bylo mi pacienta líto. Zajistil jsem ale, aby doklad záznamu z přístroje odpovídal udaným výsledkům. Ta slabost mi byla při nejbližším konfliktu připomenuta. Okamžitě jsem žádal, aby mi bylo přesně řečeno, co jsem udělal.
Odborné práce a studie, které jsem dělal při normální práci a provozu a o kterých šéf nesměl vědět, že je dělám, pak publikoval pod svým jménem. Klíčový problém byl, že jsem věděl jak věci na pracovišti chodí a přitom jsem nebyl na špagátu a vydiratelný. Vždy, když už jsem si myslel, že ten člověk musí jít sedět, postoupil ve své kariéře.
Pracovně na mě nebylo co vytáhnout. Když nemohl na mě, začal pronásledovat lidi kolem mě na pracovišti, a ti neměli moji odolnost. Jen si chtěli udržet zaměstnání. Do práce jsem chodil se vztekem, každý den jsem mohl čekat nějaký podraz. Práce mě přestala bavit. Uvědomil jsem si, podobně jak mi to před lety řekla máma, že mě již nebaví ani toulky po horách a nevidím krásu. Jednoho dne na počátku září 1982 jsem se odpoledne po příchodu z práce převlékl do trenek a trička a uběhl čtyřicet kilometrů. Pak jsem si sedl a napsal výpověď. Žena byla v té době na mateřské se třetím potomkem. Zároveň jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.
Moje cesta k sametu III.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Zkušenosti ze zlínského Gottwaldova
Ve slušovickém Gottwaldově jsem jako v laboratorních podmínkách viděl, co znamenala „normalizace“ sedmdesátých let. V Gottwaldově se při normalizační výměně kádrů stali řediteli místních podniků kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti nebo jejich agenti. Mocenská „elita“ města a kraje se rozdělila na dvě zájmové skupiny. Členové obou měli legitimaci komunistické strany. Jedna skupina dosáhla svých postavení „legální“ cestou, vzestupem po kariérním žebříčku funkcí v aparátu strany nebo státní správy. Druhou skupinu tvořili ředitelé podniků a činovníci spojení svou kariérou se Státní bezpečností. Mezi oběma skupinami panovala nevraživost, často nastal ostrý konflikt o postavení a vliv na místní věci a dění. V druhé polovině sedmdesátých let již vládla slušovická skupina s přímou návazností na Státní bezpečnost.
Co jsem viděl odehrát se v sedmdesátých letech na úrovni gottwaldovské provincie, bylo odrazem celkového procesu, který po sovětském obsazení Československa proběhl uvnitř ideologicko - mocenského stroje komunistického aparátu ovládajícího celý sovětský prostor. Okupací Československa skončila doba ideologů. Kormidla moci se chopili Dzeržinského chlapci „zvláštního ražení“. Zvláštní kvality a metody sovětské tajné služby, založené Leninem a vybudované Dzeržinským, zdokonalil a uzpůsobil nové době Jurij Andropov. Technologická šelma, kterou stvořili zakladatelé ruského komunismu, požrala své tvůrce a nastoupila na jejich místo.
Co jsem na vlastní kůži okusil v sedmdesátých letech, byl přijímací rituál, kterým byl opracováván lidský materiál. Byl to způsob úpravy a ověřování, kdo je použitelný a je „hoden“ být přijat mezi vyvolené. Každý musel být namočen do zločinu, podle potřeby být použitelný k čemukoli a opakovaně to prokázat. S úžasem jsem při opakovaných konfliktech zjistil, že si můj šéf myslel, že musím mít někoho za zády. Hráli proti sobě navzájem, nevěřili, že někdo může mít zásady, které nepřekračuje.
Progresivní slušovický kolchoz směl na domácí půdě dělat věci, které jiní nesměli. Směrem ven za to platil aktivitami, které si na mezinárodní scéně nemohl dovolit ani komunistický stát. Kopaničářský kolchoz vyvážel do zahraničí zbraně teroristickým skupinám. Slušovická výstavba hotelů ve Vietnamu a výroba počítačů v kopaničářském družstvu, byly krycí firmou pro dovoz špičkových komponent výpočetní techniky. Prvky výpočetních technologií zakázané Kongresem USA vyvážet do zemí východního bloku, nakupovali „stavbařští experti“ na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Dováželi je do Československa pro sovětské rakety.
Přeměnu způsobů „předvoje pracujících“ obráží episoda z počátku osmdesátých let. Když po smrti Brežněva nastoupil na kremelský stolec Jurij Andropov, konala se ve Slušovicích veřejná stranická schůze. Předseda stranické organizace a „osobní šofér“ předsedy Čuby na ní přítomné slušovjany varoval: „Uvědomte si, všichni jsem na jedné lodi. Nebudeme-li jednotní, půjdeme ke dnu všichni.“.
Co se v „normalizační“ době odehrálo na scéně politické a společenské, se odrazilo i na scéně odborné. V lékařské společnosti Patofyziologie dýchání, jejímž jsem byl členem, se kolem poloviny sedmdesátých let vyměnilo vedení. Důsledkem kádrové změny byl úpadek kvality prací a seminářů společnosti. Ještě kolem poloviny sedmdesátých let byly prezentovány původní práce. Přednášeli je obvykle šéfové pracovišť, kteří ještě byli schopni pochopit co udělali jejich podřízení. V normalizačních čistkách se na vedoucí místa prodrali lidé, kteří nikdy nepracovali. Nahoru se dostali díky jiným než odborným a morálním kvalitám. V druhé polovině sedmdesátých let se semináře staly čtením rešerší z literatury. V přednášení se střídala skupinka, která ovládla společnost. Nebyly původní práce a normalizační šéfové kolem sebe nesnesli nikoho, kdo by svou práci byl schopen brát vážně a přemýšlet.
Můj šéf, když zjistil, že pracoviště je spojováno s mým jménem a ne s ním, rozpoutal kolem mne buzeraci. Dostal jsem zákaz studovat v práci, jezdit na semináře a publikovat. Co jsem zažil na vlastní kůži, se odehrálo obecně.
Pacifikace československých stranických heretiků hrubou vojenskou silou rozhodla dlouhodobý vnitřní konflikt mezi dvěma skupinami mocenských technologů.
Ideologové a partajní funkcionáři, i když sami již nevěřili, zůstávali formálními strážci idejí. Trvali na dodržování rituálů, protože jim děkovali za své postavení, ale realita byla již jinde. Místo toho, aby namazali některá mocenská kolečka a převody a vyměnili drhnoucí a již nefunkční, pokusili se problém řešit pneumatickým kladivem, kterým byla hrubá vojenská síla.
Uvedení vojenské a státně bezpečnostní mašinérie do akce takového rozměru, jako byla okupace Československa, se rovnalo předání moci vnitřní stranické opozici soustředěné kolem tajné bezpečnosti. Sedmdesátá a osmdesátá léta v samotném Rusku i jeho satelitech byla procesem a dobou definitivní ztráty vlivu stranického aparátu. Moc v těchto letech přešla do rukou formálně veřejně nepojmenovaných, a proto i neznámých a neodpovědných mocenských skupin, které koordinovala Státní bezpečnost.
Ozbrojená paže předvoje proletariátu sestrojená ke konání špinavé práce a službě ideologům se díky svým pravomocím a rozkladu ideologického systému dostala na vrchol mocenské pyramidy.
V sedmdesátých letech došlo k hluboké změně stavu a fungování mocenského aparátu, který na počátku dvacátého století sestrojili praotcové ruského komunismu. Proces byl projevem rozkladu systému, jeho směřování bylo zakódováno v genech zločinné ideologie. Centralizovaný parazit aparátu komunistické strany žil po desítky let svým vlastním životem. Soustřeďoval rozhodovací pravomoc stále do menšího množství rukou a jednoho centra. Stále více se ocital mimo realitu, život šel již svou cestou jinde. Tajné služby ustavené jako poslušná represivní složka na špinavou práci nemusely v zájmu efektivity dodržovat tuhá ideologická schémata. Bylo jen otázkou času, kdy své pány přerostou a nastoupí na jejich místo. Šéfové tajných služeb soustřeďovali ve svých rukou klíčové informace, vládli mocenskými prostředky. Jako poslušná podřízená složka se mohli chovat jen do té doby, dokud Stalin i jeho následovníci v pravidelných intervalech krvavě likvidovali šéfy této organizace. V okamžiku, kdy krvavý rituál přestal fungovat a platit, bylo rozhodnuto.
V postnormalizačních letech jsem se vícekrát zúčastnil mejdanu oslav, které každoročně pořádal můj šéf. Rádi předváděli svou velikost a utvrzovali se v ní. Účast pro podřízené „poddané“ byla povinná. Odporné bylo, jak při těchto seancích rádi vtipkovali o své rodné straně.
Účelem stranických čistek a normalizačních represí v zaměstnání byla výměna typů lidí ve stranickém aparátu i hospodářských funkcích. Demoralizující účinek okupace byl rozhodujícím způsobem navýšen „vstřícným“ gestem normalizačního generálního tajemníka Gustáva Husáka, „kdo odvolá, pokloní se a podrazí své přátele, je jedním z nás“. Normalizace vytvořila klasické demoralizující prostředí. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly položeny základy „sametovévarianty revoluce - perestrojky“.
Ztráta iluzí a morální rozklad v konci sedmdesátých let byly všeobecné. V té době mí vrstevníci, kteří mysleli na své povznesení a kariéru, vstoupili do komunistické strany a začali se podle toho i chovat. Kariéra primáře měla přednost před vlastní sebeúctou. Mí kamarádi, se kterými jsem lezl stěny v Tatrách a v zimě přecházel hřebeny slovenských hor, byli nádeníci a horníci. Viděl jsem je chovat se v extrémních situacích.
Zkušenosti ze zlínského Gottwaldova
Ve slušovickém Gottwaldově jsem jako v laboratorních podmínkách viděl, co znamenala „normalizace“ sedmdesátých let. V Gottwaldově se při normalizační výměně kádrů stali řediteli místních podniků kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti nebo jejich agenti. Mocenská „elita“ města a kraje se rozdělila na dvě zájmové skupiny. Členové obou měli legitimaci komunistické strany. Jedna skupina dosáhla svých postavení „legální“ cestou, vzestupem po kariérním žebříčku funkcí v aparátu strany nebo státní správy. Druhou skupinu tvořili ředitelé podniků a činovníci spojení svou kariérou se Státní bezpečností. Mezi oběma skupinami panovala nevraživost, často nastal ostrý konflikt o postavení a vliv na místní věci a dění. V druhé polovině sedmdesátých let již vládla slušovická skupina s přímou návazností na Státní bezpečnost.
Co jsem viděl odehrát se v sedmdesátých letech na úrovni gottwaldovské provincie, bylo odrazem celkového procesu, který po sovětském obsazení Československa proběhl uvnitř ideologicko - mocenského stroje komunistického aparátu ovládajícího celý sovětský prostor. Okupací Československa skončila doba ideologů. Kormidla moci se chopili Dzeržinského chlapci „zvláštního ražení“. Zvláštní kvality a metody sovětské tajné služby, založené Leninem a vybudované Dzeržinským, zdokonalil a uzpůsobil nové době Jurij Andropov. Technologická šelma, kterou stvořili zakladatelé ruského komunismu, požrala své tvůrce a nastoupila na jejich místo.
Co jsem na vlastní kůži okusil v sedmdesátých letech, byl přijímací rituál, kterým byl opracováván lidský materiál. Byl to způsob úpravy a ověřování, kdo je použitelný a je „hoden“ být přijat mezi vyvolené. Každý musel být namočen do zločinu, podle potřeby být použitelný k čemukoli a opakovaně to prokázat. S úžasem jsem při opakovaných konfliktech zjistil, že si můj šéf myslel, že musím mít někoho za zády. Hráli proti sobě navzájem, nevěřili, že někdo může mít zásady, které nepřekračuje.
Progresivní slušovický kolchoz směl na domácí půdě dělat věci, které jiní nesměli. Směrem ven za to platil aktivitami, které si na mezinárodní scéně nemohl dovolit ani komunistický stát. Kopaničářský kolchoz vyvážel do zahraničí zbraně teroristickým skupinám. Slušovická výstavba hotelů ve Vietnamu a výroba počítačů v kopaničářském družstvu, byly krycí firmou pro dovoz špičkových komponent výpočetní techniky. Prvky výpočetních technologií zakázané Kongresem USA vyvážet do zemí východního bloku, nakupovali „stavbařští experti“ na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Dováželi je do Československa pro sovětské rakety.
Přeměnu způsobů „předvoje pracujících“ obráží episoda z počátku osmdesátých let. Když po smrti Brežněva nastoupil na kremelský stolec Jurij Andropov, konala se ve Slušovicích veřejná stranická schůze. Předseda stranické organizace a „osobní šofér“ předsedy Čuby na ní přítomné slušovjany varoval: „Uvědomte si, všichni jsem na jedné lodi. Nebudeme-li jednotní, půjdeme ke dnu všichni.“.
Co se v „normalizační“ době odehrálo na scéně politické a společenské, se odrazilo i na scéně odborné. V lékařské společnosti Patofyziologie dýchání, jejímž jsem byl členem, se kolem poloviny sedmdesátých let vyměnilo vedení. Důsledkem kádrové změny byl úpadek kvality prací a seminářů společnosti. Ještě kolem poloviny sedmdesátých let byly prezentovány původní práce. Přednášeli je obvykle šéfové pracovišť, kteří ještě byli schopni pochopit co udělali jejich podřízení. V normalizačních čistkách se na vedoucí místa prodrali lidé, kteří nikdy nepracovali. Nahoru se dostali díky jiným než odborným a morálním kvalitám. V druhé polovině sedmdesátých let se semináře staly čtením rešerší z literatury. V přednášení se střídala skupinka, která ovládla společnost. Nebyly původní práce a normalizační šéfové kolem sebe nesnesli nikoho, kdo by svou práci byl schopen brát vážně a přemýšlet.
Můj šéf, když zjistil, že pracoviště je spojováno s mým jménem a ne s ním, rozpoutal kolem mne buzeraci. Dostal jsem zákaz studovat v práci, jezdit na semináře a publikovat. Co jsem zažil na vlastní kůži, se odehrálo obecně.
Pacifikace československých stranických heretiků hrubou vojenskou silou rozhodla dlouhodobý vnitřní konflikt mezi dvěma skupinami mocenských technologů.
Ideologové a partajní funkcionáři, i když sami již nevěřili, zůstávali formálními strážci idejí. Trvali na dodržování rituálů, protože jim děkovali za své postavení, ale realita byla již jinde. Místo toho, aby namazali některá mocenská kolečka a převody a vyměnili drhnoucí a již nefunkční, pokusili se problém řešit pneumatickým kladivem, kterým byla hrubá vojenská síla.
Uvedení vojenské a státně bezpečnostní mašinérie do akce takového rozměru, jako byla okupace Československa, se rovnalo předání moci vnitřní stranické opozici soustředěné kolem tajné bezpečnosti. Sedmdesátá a osmdesátá léta v samotném Rusku i jeho satelitech byla procesem a dobou definitivní ztráty vlivu stranického aparátu. Moc v těchto letech přešla do rukou formálně veřejně nepojmenovaných, a proto i neznámých a neodpovědných mocenských skupin, které koordinovala Státní bezpečnost.
Ozbrojená paže předvoje proletariátu sestrojená ke konání špinavé práce a službě ideologům se díky svým pravomocím a rozkladu ideologického systému dostala na vrchol mocenské pyramidy.
V sedmdesátých letech došlo k hluboké změně stavu a fungování mocenského aparátu, který na počátku dvacátého století sestrojili praotcové ruského komunismu. Proces byl projevem rozkladu systému, jeho směřování bylo zakódováno v genech zločinné ideologie. Centralizovaný parazit aparátu komunistické strany žil po desítky let svým vlastním životem. Soustřeďoval rozhodovací pravomoc stále do menšího množství rukou a jednoho centra. Stále více se ocital mimo realitu, život šel již svou cestou jinde. Tajné služby ustavené jako poslušná represivní složka na špinavou práci nemusely v zájmu efektivity dodržovat tuhá ideologická schémata. Bylo jen otázkou času, kdy své pány přerostou a nastoupí na jejich místo. Šéfové tajných služeb soustřeďovali ve svých rukou klíčové informace, vládli mocenskými prostředky. Jako poslušná podřízená složka se mohli chovat jen do té doby, dokud Stalin i jeho následovníci v pravidelných intervalech krvavě likvidovali šéfy této organizace. V okamžiku, kdy krvavý rituál přestal fungovat a platit, bylo rozhodnuto.
V postnormalizačních letech jsem se vícekrát zúčastnil mejdanu oslav, které každoročně pořádal můj šéf. Rádi předváděli svou velikost a utvrzovali se v ní. Účast pro podřízené „poddané“ byla povinná. Odporné bylo, jak při těchto seancích rádi vtipkovali o své rodné straně.
Účelem stranických čistek a normalizačních represí v zaměstnání byla výměna typů lidí ve stranickém aparátu i hospodářských funkcích. Demoralizující účinek okupace byl rozhodujícím způsobem navýšen „vstřícným“ gestem normalizačního generálního tajemníka Gustáva Husáka, „kdo odvolá, pokloní se a podrazí své přátele, je jedním z nás“. Normalizace vytvořila klasické demoralizující prostředí. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly položeny základy „sametovévarianty revoluce - perestrojky“.
Ztráta iluzí a morální rozklad v konci sedmdesátých let byly všeobecné. V té době mí vrstevníci, kteří mysleli na své povznesení a kariéru, vstoupili do komunistické strany a začali se podle toho i chovat. Kariéra primáře měla přednost před vlastní sebeúctou. Mí kamarádi, se kterými jsem lezl stěny v Tatrách a v zimě přecházel hřebeny slovenských hor, byli nádeníci a horníci. Viděl jsem je chovat se v extrémních situacích.
Moje cesta k sametu IV.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Odchod z Gottwaldova, osmdesátá léta
Když jsem v poslední den roku 1982 odcházel ze svého pracoviště, potkal jsem kolegu lékaře, který dělal šéfovi zástupce a byl u mnohých konfliktů. Viděl proč a jak jsem se choval a jednal. Jako lékař byl dobrým internistou, ale lidská onuce. Křičel na mě: „Jsi sobec, nemyslíš na svoje děti, jdeš se povalovat na Portáš.“. Nebyla to jeho slova a nebylo mu hanba opakovat, co slyšel od svého chlebodárce. Stejné mi řekl, v tom okamžiku již bývalý šéf, když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se moje děti nedostaly do školy a nikdo mě v celém Československu nezaměstnal. To vše se odehrávalo v situaci, kdy moje žena byla na mateřské dovolené a já věděl, že ke svému oboru se již nedostanu. Co si pak má člověk o lidech kolem sebe myslet.
Své ženě jsem před podáním výpovědi řekl, že zůstane na mateřské, protože já je uživím i kdybych měl kopat kanály. Dělal jsem přes zimu správce lyžařské chaty na Javorníkách, od jara pak správce tenisových kurtů v Gottwaldově. Smutné bylo, jak se mi bývalí spolupracovníci a známí vyhýbali, aby je nikdo neviděl, že se se mnou stýkají.
Krátká doba, po kterou jsem vydělával denní chléb tímto způsobem, mi poskytla další zkušenost, jak věci chodí. Na lyžích a zvláště na tenisových kurtech se scházela smetánka. Bylo to jedinečné místo pro získání kontaktů a informací. Na takovém místě se člověk mohl stát významným mafiánem a zařadit se mezi ty, kteří hýbali politikou a kšefty ve městě. Už v té době rozpadající se komunismus fungoval v paralelních strukturách.
Udělal jsem si řidičský průkaz na nákladní auto. Po tom, co jsem viděl v gottwaldovské nemocnici, tj. jak se dělá medicína, už jsem nechtěl ve zdravotnictví pracovat. Ve stejné době byl vypsán konkurs na místo ekologa v Muzeu Jižní Moravy, které sídlilo v Gottwaldově. Přišla s tím žena, která chtěla, abych se přihlásil. Věděl jsem, že to nemá smysl, ale abych se vyhnul výčitkám, přihlásil jsem se. Při pohovoru jsem mluvil jak mi zobák narostl a po pravdě odpovídal co jsem si myslel. Řekli mi, že do tří dnů dostanu vyrozumění, jak jsem uspěl. Za tři týdny mi oznámili, že jsem pohovor vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány byl vybrán jiný uchazeč. Byli alespoň slušní.
Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Žena dostala místo závodní lékařky s bytem v Třešti, já místo laboranta v biochemické laboratoři v jihlavské nemocnici.
Když člověk vícekrát změní místo svého pobytu a existuje na určitém místě několik let, vnímá změny místní mentality. Pro Zlín - Gottwaldov byl charakteristickým kariérismus a bezohlednost bez zábran. To město nemělo základy staleté kulturní tradice, která se předává zvykově díky místním rodům a rodinám, které v místě žily po generace. Město vyrostlo kolem Baťovy továrny a mělo pouze krátkou tradici podnikavosti a zbohatlictví. Tomu odpovídala mentalita zdejších lidí. Před komunismem drželo zpětnou vazbu to, že systém byl ještě otevřený. Práce, která se odvedla, musela mít hodnotu. Důkazem, že již v Baťově éře byl kulturní základ města nezdravý je jméno, které mu dali noví kariéristé, kteří nastoupili do pozic po „vítězství“ pracujícího lidu v roce 1948. Jméno Gottwaldov odráželo mentalitu „elity“ tohoto města, jak jsem ji poznal v sedmdesátých letech. Byl to bezohledný, zločinecký kariérismus a ničím neusměrněná víra, že všechno se dá zešvindlovat. Slušovický podnikatelský „zázrak“ vyrostl z této tradice.
Někdy v konci sedmdesátých let jsem odebíral krev na vyšetření vnitřního prostředí umírajícímu pacientovi, bývalému šéfovi gottwaldovské Státní bezpečnosti z počátku padesátých let. Selhávalo mu srdce, měl edém plic a již Kussmaulovo dýchání. Na prahu věčnosti ta bestie dokázala svým způsobem vtipkovat a sípal na mě: „Doktore máš ruce od krve.“.
Přestěhovali jsme se na Vysočinu, kde jsme nikoho neznali. V biochemické laboratoři jihlavské nemocnice jsem jako laborant dělal rutinní analýzy vzorků krve na vnitřní prostředí. Protože jsem problém znal, bylo mi okamžitě jasné, že výsledky, které měřím a dávám lékařům, nemají se skutečným stavem nic společného. Udělal jsem ze všech oddělení, která vyšetření požadovala, kontrolní odběry u deseti pacientů z každého oddělení. Krev jsem si od nich ve stejném čase odebral sám, změřil jsem hodnoty a porovnal je s výsledky získanými při „normálním“ postupu. Výsledky byly samozřejmě zcela jiné. Od té doby jsem si krev na vyšetření chodil odebírat sám. Nejtragičtější situace byla na pooperačním oddělení chirurgie, kde často šlo o akutní stavy. Chirurgové možná uměli něco uříznout, ale o tom, co se děje v organismu, neměli páru. Tam porovnání, které jsem udělal, mělo ten efekt, že vyšetření přestali požadovat.
Když jsem se trochu porozhlédl, nabídnul jsem, že když mě i s tím mizerným vybavením, které v nemocnici je, nechají pracovat, jsem během týdne schopen dělat na slušné úrovni základní funkční vyšetření. Výsledek byl nulový. Jeden se bál druhého a každý si hlídal svůj způsob „škrábání brambor“, svoji odbornou bídu.
Jihlava měla svou specifickou mentalitu a obecně rozšířený nihilismus, jazykem ulice řečeno „já na to, ty na to, my na to“ - já si dělám své, ty si děláš své a nebudeme si dělat problémy. Nemocnice byla nově postavená a na úrovni se tam nedělalo nic. Obrazem té mentality je obchodní dům na náměstí, architektonická obluda vražená do středu rozlehlého historického náměstí. Odsunem Němců po druhé světové válce ztratilo to město tradiční měšťanskou vrstvu a svou kulturní duši. I proto po roce 1948 místní Státní bezpečnost a soudci dávali tresty smrti nevinným. Každý hlupák a vychytralec tam mohl a doposud může dělat kariéru. Laťka nepsaného pravidla „co už se nedělá“ je nastavena nízko.
Na podzim 1984 jsem koupili v Telči ve velké zpustlé zahradě dům. Chtěl jsem už mít místo, které bude naše, kde budu stát nohama na své zemi. Žena mi po pátém stěhování řekla, že se stěhuje naposled a dodala: „Jestli se ještě někdy vzbouříš, půjdeš ty za prací. Já už se stěhovat nebudu.“. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní, což znamenalo, že dluhy musíme v nejbližší době splatit. Prvého dubna měla žena nastoupit na místo obvodní lékařky v Telči. Do té doby jsem musel udělat dům obyvatelným. Odpoledne na cestě z práce mi manželka u autobusu předala tašku s potravou a já jsem pokračoval na druhou směnu do Telče. Dělal jsem do půlnoci a pak zalehl v koutě na matraci. Ráno v šest jsem jel autobusem do Jihlavy do práce. Počátkem dubna jsme se přestěhovali. Pět let jsme se živili většinou tím, co jsme vypěstovali na zahradě. Za ten čas jsme splatili i dluhy. V Telči mě lidé před devadesátým rokem znali jako nádeníka, který opravoval dům nebo sušil seno pro ovce, které jsem měl ve starém ovocném sadu na kraji města.
Občas jsem zajel do Prahy na odborný seminář z oboru, který jsem již nedělal a bral jsem si na to dovolenou. Bývalí kolegové se mi vyhýbali. Můj bývalý šéf byl v té době státním internistou a diabetologem.
Někdy v roce 1985 jsem byl v Bratislavě na výstavě laboratorní techniky INCHEBA. Když jsem po nábřeží Dunaje odcházel z výstaviště, spatřil jsem proti sobě jít bývalého šéfa. Uviděli jsme se ve stejný okamžik, kolem nebyl nikdo. Zastavili jsme se proti sobě a on se mne zeptal co dělám. Chvíli jsem se na něho díval a pak odpověděl: „Podej, přidrž, počkej. Většina z toho co dělám je k ničemu.“. Bylo to k nevíře, když mi ten člověk řekl: „Škoda, že neděláte co jste uměl.“. Odvětil jsem: „Pane, každá doba si žádá určité typy lidí. Vy si v této době zasloužíte být profesorem a statním internistou, já si zasloužím podej a přidrž.“. Šel jsem dál.
Měl jsem z toho setkání mindrák. Uvědomil jsem si, že mi toho člověka bylo líto. Tehdy jsem se rozhodl, že mi už nesmí být žádné svině líto. Člověk by měl vždy trvat na tom, aby zločin a lidé, kteří se takových zločinů dopouštěli, byli po právu potrestáni. Jinak nemá nic smysl.
Na podzim 1986 se konal v Lékařském domě v Praze lékařský den na téma „Vyšetřovací metody pro plicní funkce a vnitřní prostředí“. Připravil jsem si diapozitivy o tom, jak vypadá běžná praxe. Přihlásil jsem se v diskusi a řekl: „Co bylo předneseno je stav současných znalostí, skutečnost je však jiná. Ukážu vám srovnání z mého pracoviště. Výsledky jaké změřím z běžně prováděných odběrů a jaké výsledky získám, provedu-li si odběry a měření sám.“ Promítl jsem diapozitivy a okomentoval je. Své vystoupení jsem uzavřel slovy: „Prošel jsem tři pracoviště a na všech to vypadalo podobně. Kdo věci rozumíte, víte, že je to obecný stav.“. Reakce byla výmluvná. Jako bych v lepší společnosti vylezl na stůl a sundal kalhoty. Následovalo ticho, nikdo neodpověděl.
Asi za tři měsíce jsem dostal od sekretáře odborné společnosti nabídku, zda bych si připravil přednášku na školící den společnosti na téma „Metody odběrů a vyšetření krve na stav vnitřního prostředí“. Přednášku jsem si připravil a přednesl. Na závěr jsem řekl: „Co jsem přednesl jsou zkušenosti, které mám. Člověk, který vyšetření provádí a interpretuje výsledky, musí mít hluboké znalosti dynamiky měřených veličin, zejména u patologických stavů. Obecně neutěšený stav v kvalitě těchto vyšetření, stav, kdy ti, kdo vyšetření provádějí, nevědí co naměřená hodnota vypovídá, je výsledkem obecného marasmu, ve kterém se nachází naše společnost. Dokud nebudou lidé vybíráni na vedoucí místa podle svých odborných a morálních kvalit, bude i to, co jsem zde přednesl, mlácením prázdné slámy.“. Měl jsem aplaus. Chodili mě poplácávat ti, kteří mě již několik let neznali a neviděli. Na chvíli přestali mít strach tam, kde se nebylo čeho bát. Přednáška byla mojí labutí písní rozloučení se s oborem.
Odchod z Gottwaldova, osmdesátá léta
Když jsem v poslední den roku 1982 odcházel ze svého pracoviště, potkal jsem kolegu lékaře, který dělal šéfovi zástupce a byl u mnohých konfliktů. Viděl proč a jak jsem se choval a jednal. Jako lékař byl dobrým internistou, ale lidská onuce. Křičel na mě: „Jsi sobec, nemyslíš na svoje děti, jdeš se povalovat na Portáš.“. Nebyla to jeho slova a nebylo mu hanba opakovat, co slyšel od svého chlebodárce. Stejné mi řekl, v tom okamžiku již bývalý šéf, když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se moje děti nedostaly do školy a nikdo mě v celém Československu nezaměstnal. To vše se odehrávalo v situaci, kdy moje žena byla na mateřské dovolené a já věděl, že ke svému oboru se již nedostanu. Co si pak má člověk o lidech kolem sebe myslet.
Své ženě jsem před podáním výpovědi řekl, že zůstane na mateřské, protože já je uživím i kdybych měl kopat kanály. Dělal jsem přes zimu správce lyžařské chaty na Javorníkách, od jara pak správce tenisových kurtů v Gottwaldově. Smutné bylo, jak se mi bývalí spolupracovníci a známí vyhýbali, aby je nikdo neviděl, že se se mnou stýkají.
Krátká doba, po kterou jsem vydělával denní chléb tímto způsobem, mi poskytla další zkušenost, jak věci chodí. Na lyžích a zvláště na tenisových kurtech se scházela smetánka. Bylo to jedinečné místo pro získání kontaktů a informací. Na takovém místě se člověk mohl stát významným mafiánem a zařadit se mezi ty, kteří hýbali politikou a kšefty ve městě. Už v té době rozpadající se komunismus fungoval v paralelních strukturách.
Udělal jsem si řidičský průkaz na nákladní auto. Po tom, co jsem viděl v gottwaldovské nemocnici, tj. jak se dělá medicína, už jsem nechtěl ve zdravotnictví pracovat. Ve stejné době byl vypsán konkurs na místo ekologa v Muzeu Jižní Moravy, které sídlilo v Gottwaldově. Přišla s tím žena, která chtěla, abych se přihlásil. Věděl jsem, že to nemá smysl, ale abych se vyhnul výčitkám, přihlásil jsem se. Při pohovoru jsem mluvil jak mi zobák narostl a po pravdě odpovídal co jsem si myslel. Řekli mi, že do tří dnů dostanu vyrozumění, jak jsem uspěl. Za tři týdny mi oznámili, že jsem pohovor vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány byl vybrán jiný uchazeč. Byli alespoň slušní.
Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Žena dostala místo závodní lékařky s bytem v Třešti, já místo laboranta v biochemické laboratoři v jihlavské nemocnici.
Když člověk vícekrát změní místo svého pobytu a existuje na určitém místě několik let, vnímá změny místní mentality. Pro Zlín - Gottwaldov byl charakteristickým kariérismus a bezohlednost bez zábran. To město nemělo základy staleté kulturní tradice, která se předává zvykově díky místním rodům a rodinám, které v místě žily po generace. Město vyrostlo kolem Baťovy továrny a mělo pouze krátkou tradici podnikavosti a zbohatlictví. Tomu odpovídala mentalita zdejších lidí. Před komunismem drželo zpětnou vazbu to, že systém byl ještě otevřený. Práce, která se odvedla, musela mít hodnotu. Důkazem, že již v Baťově éře byl kulturní základ města nezdravý je jméno, které mu dali noví kariéristé, kteří nastoupili do pozic po „vítězství“ pracujícího lidu v roce 1948. Jméno Gottwaldov odráželo mentalitu „elity“ tohoto města, jak jsem ji poznal v sedmdesátých letech. Byl to bezohledný, zločinecký kariérismus a ničím neusměrněná víra, že všechno se dá zešvindlovat. Slušovický podnikatelský „zázrak“ vyrostl z této tradice.
Někdy v konci sedmdesátých let jsem odebíral krev na vyšetření vnitřního prostředí umírajícímu pacientovi, bývalému šéfovi gottwaldovské Státní bezpečnosti z počátku padesátých let. Selhávalo mu srdce, měl edém plic a již Kussmaulovo dýchání. Na prahu věčnosti ta bestie dokázala svým způsobem vtipkovat a sípal na mě: „Doktore máš ruce od krve.“.
Přestěhovali jsme se na Vysočinu, kde jsme nikoho neznali. V biochemické laboratoři jihlavské nemocnice jsem jako laborant dělal rutinní analýzy vzorků krve na vnitřní prostředí. Protože jsem problém znal, bylo mi okamžitě jasné, že výsledky, které měřím a dávám lékařům, nemají se skutečným stavem nic společného. Udělal jsem ze všech oddělení, která vyšetření požadovala, kontrolní odběry u deseti pacientů z každého oddělení. Krev jsem si od nich ve stejném čase odebral sám, změřil jsem hodnoty a porovnal je s výsledky získanými při „normálním“ postupu. Výsledky byly samozřejmě zcela jiné. Od té doby jsem si krev na vyšetření chodil odebírat sám. Nejtragičtější situace byla na pooperačním oddělení chirurgie, kde často šlo o akutní stavy. Chirurgové možná uměli něco uříznout, ale o tom, co se děje v organismu, neměli páru. Tam porovnání, které jsem udělal, mělo ten efekt, že vyšetření přestali požadovat.
Když jsem se trochu porozhlédl, nabídnul jsem, že když mě i s tím mizerným vybavením, které v nemocnici je, nechají pracovat, jsem během týdne schopen dělat na slušné úrovni základní funkční vyšetření. Výsledek byl nulový. Jeden se bál druhého a každý si hlídal svůj způsob „škrábání brambor“, svoji odbornou bídu.
Jihlava měla svou specifickou mentalitu a obecně rozšířený nihilismus, jazykem ulice řečeno „já na to, ty na to, my na to“ - já si dělám své, ty si děláš své a nebudeme si dělat problémy. Nemocnice byla nově postavená a na úrovni se tam nedělalo nic. Obrazem té mentality je obchodní dům na náměstí, architektonická obluda vražená do středu rozlehlého historického náměstí. Odsunem Němců po druhé světové válce ztratilo to město tradiční měšťanskou vrstvu a svou kulturní duši. I proto po roce 1948 místní Státní bezpečnost a soudci dávali tresty smrti nevinným. Každý hlupák a vychytralec tam mohl a doposud může dělat kariéru. Laťka nepsaného pravidla „co už se nedělá“ je nastavena nízko.
Na podzim 1984 jsem koupili v Telči ve velké zpustlé zahradě dům. Chtěl jsem už mít místo, které bude naše, kde budu stát nohama na své zemi. Žena mi po pátém stěhování řekla, že se stěhuje naposled a dodala: „Jestli se ještě někdy vzbouříš, půjdeš ty za prací. Já už se stěhovat nebudu.“. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní, což znamenalo, že dluhy musíme v nejbližší době splatit. Prvého dubna měla žena nastoupit na místo obvodní lékařky v Telči. Do té doby jsem musel udělat dům obyvatelným. Odpoledne na cestě z práce mi manželka u autobusu předala tašku s potravou a já jsem pokračoval na druhou směnu do Telče. Dělal jsem do půlnoci a pak zalehl v koutě na matraci. Ráno v šest jsem jel autobusem do Jihlavy do práce. Počátkem dubna jsme se přestěhovali. Pět let jsme se živili většinou tím, co jsme vypěstovali na zahradě. Za ten čas jsme splatili i dluhy. V Telči mě lidé před devadesátým rokem znali jako nádeníka, který opravoval dům nebo sušil seno pro ovce, které jsem měl ve starém ovocném sadu na kraji města.
Občas jsem zajel do Prahy na odborný seminář z oboru, který jsem již nedělal a bral jsem si na to dovolenou. Bývalí kolegové se mi vyhýbali. Můj bývalý šéf byl v té době státním internistou a diabetologem.
Někdy v roce 1985 jsem byl v Bratislavě na výstavě laboratorní techniky INCHEBA. Když jsem po nábřeží Dunaje odcházel z výstaviště, spatřil jsem proti sobě jít bývalého šéfa. Uviděli jsme se ve stejný okamžik, kolem nebyl nikdo. Zastavili jsme se proti sobě a on se mne zeptal co dělám. Chvíli jsem se na něho díval a pak odpověděl: „Podej, přidrž, počkej. Většina z toho co dělám je k ničemu.“. Bylo to k nevíře, když mi ten člověk řekl: „Škoda, že neděláte co jste uměl.“. Odvětil jsem: „Pane, každá doba si žádá určité typy lidí. Vy si v této době zasloužíte být profesorem a statním internistou, já si zasloužím podej a přidrž.“. Šel jsem dál.
Měl jsem z toho setkání mindrák. Uvědomil jsem si, že mi toho člověka bylo líto. Tehdy jsem se rozhodl, že mi už nesmí být žádné svině líto. Člověk by měl vždy trvat na tom, aby zločin a lidé, kteří se takových zločinů dopouštěli, byli po právu potrestáni. Jinak nemá nic smysl.
Na podzim 1986 se konal v Lékařském domě v Praze lékařský den na téma „Vyšetřovací metody pro plicní funkce a vnitřní prostředí“. Připravil jsem si diapozitivy o tom, jak vypadá běžná praxe. Přihlásil jsem se v diskusi a řekl: „Co bylo předneseno je stav současných znalostí, skutečnost je však jiná. Ukážu vám srovnání z mého pracoviště. Výsledky jaké změřím z běžně prováděných odběrů a jaké výsledky získám, provedu-li si odběry a měření sám.“ Promítl jsem diapozitivy a okomentoval je. Své vystoupení jsem uzavřel slovy: „Prošel jsem tři pracoviště a na všech to vypadalo podobně. Kdo věci rozumíte, víte, že je to obecný stav.“. Reakce byla výmluvná. Jako bych v lepší společnosti vylezl na stůl a sundal kalhoty. Následovalo ticho, nikdo neodpověděl.
Asi za tři měsíce jsem dostal od sekretáře odborné společnosti nabídku, zda bych si připravil přednášku na školící den společnosti na téma „Metody odběrů a vyšetření krve na stav vnitřního prostředí“. Přednášku jsem si připravil a přednesl. Na závěr jsem řekl: „Co jsem přednesl jsou zkušenosti, které mám. Člověk, který vyšetření provádí a interpretuje výsledky, musí mít hluboké znalosti dynamiky měřených veličin, zejména u patologických stavů. Obecně neutěšený stav v kvalitě těchto vyšetření, stav, kdy ti, kdo vyšetření provádějí, nevědí co naměřená hodnota vypovídá, je výsledkem obecného marasmu, ve kterém se nachází naše společnost. Dokud nebudou lidé vybíráni na vedoucí místa podle svých odborných a morálních kvalit, bude i to, co jsem zde přednesl, mlácením prázdné slámy.“. Měl jsem aplaus. Chodili mě poplácávat ti, kteří mě již několik let neznali a neviděli. Na chvíli přestali mít strach tam, kde se nebylo čeho bát. Přednáška byla mojí labutí písní rozloučení se s oborem.
Moje cesta k sametu V.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Stav české společnosti na konci osmdesátých let
Komunistická „normalizace“ sedmdesátých let měla za následek hluboký úpadek mravů. Místo těch, kteří „selhali“ a nebyli již ochotni dostatečně věrně sloužit zločinnému systému, nastoupili lidé, kteří již nevěřili ničemu. Lidé, kteří neměli žádné zvykové zábrany a vystihli příležitost, kterou by při svých lidských kvalitách nikdy nedostali, nastoupili cestu ke kariérám. Režim ve svém rozkladu sáhl hlouběji do zdrojů lidské spodiny.
Odrazilo se to na stavu a úrovni těch, kteří na veřejnosti prezentovali komunistickou stranu a politiku. Stejné se stalo na scéně společenské, umělecké a vzdělanecké. Postihlo to i kruhy odborné.
Abychom nezapomněli, nejtvrdší negativní „kvalitativní“ výběr proběhl ve společenské vrstvě, která v tom období za scénou přebírala skutečné rozhodovací pravomoci. Byla to hospodářská, aparátnická a úřednická technokracie provázaná s bezpečnostními strukturami. V té době lidé a struktury z veřejného pohledu neviditelné, pokládali základy k přeměně komunistického systému. V normalizační době byly položeny základy „sametové varianty revoluce - perestrojky“ komunismu.
Úpadek odborný i mravní měl často rysy smutné absurdity a frašky. V gottwaldovské nemocnici byla koloritem postava primáře patologie. Starý pán denně již před polednem s velkou koženou brašnou obcházel odpadkové koše v areálu nemocnice a vybíral z nich papír do sběru pro své vnuky. V nemocnici bylo všeobecně známo, že pitevní zprávy se píší podle anamnézy v chorobopise, aby jí odpovídaly. Rozstřihla se kůže a sešila. Pitvalo se, když byl zvláštní zájem. Starý pán měl pověst erudovaného patologa. Potkávali jsme se v ústavní knihovně. Nezapomenu na jeho mírný a laskavý úsměv. Jednou, když jsem byl u ředitele nemocnice žádat o povolení jet na odborný seminář, ozvalo se zaklepání. Vešel pan primář s koženou brašnou a dovolil se ředitele, zda může z koše na odpadky vybrat vyhozený papír. Měl při tom svůj laskavý, mírný úsměv. Jednání starého pána mi připadalo jako svérázná pomsta těm, kterým se nedokázal postavit. Měl jsem nutkání, ale nenašel jsem odvahu se pana primáře zeptat, proč to dělá. Ke konci mého pracovního působení v gottwaldovské nemocnici odsunuli starého pána do důchodu. Místo měj nastoupil mladý primář, který přišel z olomoucké kliniky. Začal pitvat a dával najevo, že si do toho nenechá mluvit. Můj šéf si ho zavolal a řekl mu: „Kolego, v naší nemocnici jsou některé dobré zvyky. Vyplatí se je dodržovat.“. Přizpůsobil se.
Úpadek mravu postihl i ty, kteří v sedmdesátých i osmdesátých letech začali být označováni za odpůrce režimu, disidenty. Společenství lidí, kteří v normalizační době veřejně různými způsoby protestovali proti režimu. Universálním zaklínadlem se stalo dožadování se lidských práv. Znal a stýkal jsem se s některými lidmi z oficielního disentu od konce šedesátých let. Nebyl jsem schopen přijmout koncepci dožadování se práv na těch, kdo neměli žádné právo rozhodovat o mém osudu. Komunismus mě hluboce urazil. Ta ideologie si myslela, že člověk je svou podstatou dobytek a jediné o co jde, je uspokojit základní fyziologické potřeby lidské masy. O mém životě a osudu rozhodovali lidé, kteří na to neměli žádné právo a kterých jsem si nemohl vážit. Mými šéfy byli lidé, kterým jsem se musel vzepřít. Tito lidé nemohli být mým příkladem a většinou ode mě nechtěli ani poctivou práci.
Komunismus a lidé, které vynesl do panského postavení, mě urazili. Mysleli si, že ze mne udělají dobytek, jak se jim to u většiny lidí podařilo. Nemohl jsem na takových lidech žádat práva. Oni museli být ze svých pozic odstraněni. Já chtěl fair play způsoby.
Práva, kterých se normalizační disent dožadoval, jsem nepotřeboval. Na lidech, které jsem znal jako disidenty, mi vadilo, že nebyli lepší než ti, proti kterým protestovali. Moje životní zkušenost mi říkala, že mám-li si ustát a udržet svou tvář a postoj, musím být lidsky o mnoho lepší než ti, kteří se mne snaží ovládat. Metodika komunistického vládnutí byla postavena na tom, že každý byl něčím vydírán. Komunismus stál na lidských slabostech a nectnostech.
Můj šéf v Gottwaldově na mě při konfliktech syčel: „Já si na tebe něco najdu.“. Když jsem nereagoval ani na vyhrožování, že mi zařídí, aby se moje děti nedostaly do školy, mi nakonec řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“. Sám žádné děti neměl. Já jsem na své děti myslel, ale chtěl jsem, aby byly stejné nebo lepší než já. Budou-li toho schopny, aby si mě po letech vážily, jako si já vážím svých mrtvých rodičů za to, jak žili a jednali.
Henry Ford, zakladatel americké podnikatelské dynastie, napsal: „Vláda, proti které se postaví mravní cit lidu, je vláda ztracená.“. Od doby, kdy Ford tato slova napsal ve společenských poměrech amerického anglosaského smyslu pro fair play, uplynulo více než sto let. Ve Spojených státech snad toto pojetí politiky a veřejné správy ještě platí. V českých poměrech se bohužel proti komunistické vládě nemělo co postavit. Téměř tři generace komunistické vlády hluboce poškodily mravnost, nemluvě o smyslu pro férové jednání. Nelze dosáhnout skutečné změny společenských poměrů a způsobů politické vlády dožadováním se lidských práv. V nejlepším případě lze dosáhnout jen vylepšení technologie ovládání. Občas se využije cukr a bič z volské kůže se nahradí bičem z volského lejna.
Mí kamarádi z větší části emigrovali. Z těch, kteří zde zůstali, jsem polovinu našel po roce 1990 v registrech tajné bezpečnosti jako agenty. Důvodem obvykle bylo nepevné mravní přesvědčení, které by jim dalo udržet se rovnými. Chtěli žít pohodlně a dělat své kariéry. Měli své slabosti a nectnosti, nedokázali říct ne.
Dobře jsem poznal Egona Bondyho - Zbyňka Fišera, dlouholetého guru undergroundu. Bondy, veřejně známý svými drsňáckými texty, byl ve skutečnosti křehký intelektuál a slaboch. Z estébáků měl panickou hrůzu. Když měli přijít, třásl se strachy jako huspenina. Byl v registru tajné bezpečnosti od počátku padesátých let. Myslím, že si Bondyho pěstovali a on jim sloužil. V jeho obdivovatelích si registrovali pro ně rizikovou společenskou vrstvu mladých lidí. Bondy, aby mohl žít svým způsobem, si nechal přiklepnout psychiatrickou diagnózu. Přijal švindl s režimem a nakonec tím sám sebe zničil. Rozešel jsem se s Bondym dost pro něj typickým způsobem. V osmdesátých letech jsme se ženou našli Bondymu v Telči domek a občas jsem mu s něčím pomohl. Zakládal si na tom, že rukama nedělá. Jednou jsem mu vyprávěl, jak jsem kradl se svým synem balík slámy. Choval jsem ovce a na zimu se těžko sháněla sláma na podestýlku. Tak jsem se rozhodl, že ukradnu z pole JZD velký slisovaný balík. Nevěděl jsem, jak je těžký. Nikdy jsem se tak nenadřel jako při tomto lupu. V roce 1993 jsem potkal Bondyho v Telči a řekl mu. „Bondy, proč to děláš, je to zapotřebí?“. Bondy zklamán, že není středem obecného obdivu, dělal v té době zase věřícího komunistu. Bondy na mě začal křičet: „Vy nejste také žádný svatý, ukradl jste balík slámy.“.
Většinu oficielního disentu v postnormalizační době tvořili lidé z okraje společnosti. Valná část z nich se na okraji ocitla svou prohrou v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak zde byli lidé již odchovaní dobou a jejími hodnotami, kteří se odmítli zařadit a žili svým způsobem na okraji. V disentu bylo málo lidí, které bychom mohli považovat za solidní střední vrstvu, která ctí hodnoty, z nichž vyrostla evropská křesťanská civilizace. Málo bylo lidí, kteří se postavili proti, protože režim a systém byl nemravný.
Teprve tehdy, existuje-li ve společenství silná vrstva lidí s takovým přesvědčením a postaví se proti vládnoucím způsobům, až tehdy je naděje na pozitivní změnu. Nebylo problémem pro režim a jeho tajnou službu mít obec odpůrců režimu profízlovanou křížem krážem. Jak se také ukázalo po devadesátém roce.
Komunismus semlel společnost v beztvarou masu, vzal lidem ideály. Každý, kdo měl svou individualitu, se stával již pouhou svou existencí drhnoucím kamínkem v kolečkách jejich obludného politického stroje. Proto půl století systematicky hubili každý zárodek osobnosti, která by se mohla stát pro své okolí pozitivním příkladem. Komunisté a jimi řízené loutky, které se pohybovaly na veřejné scéně v jejich režii, svým jednáním dávali negativní příklad. Nastavovali „normy“, kterými se rozkládal pojmový svět hodnot, na kterých stála předkomunistická společnost. Lidé si zvykali, až si většina zvykla.
Příkladem hodným obdivu se stali vychytralci, kteří převlékali kabát, kdykoli se jim to hodilo. Takové jednání nebylo považováno za osobní hanbu a potupu. V konci osmdesátých let byla česká společnost těžce poznamenána takovým pojetím „občanských ctností“. Většina je vzala za své, protože „svět tak chodí“ a málokoho takové jednání pobuřovalo. Od doby, kdy jsem začal být schopen vnímat svět kolem, rozlišovat příčiny a následky, jsem při svých srážkách s realitou měl příležitost vidět reakce svého okolí. To, že jsem věci, které jsem považoval za nesprávné, nedělal, považovalo mé okolí za anomálii. Ač jsem své jednání žádným způsobem nevystavoval na odiv a nebyl jsem veřejně známým disidentem, byl jsem svému okolí nakonec nepříjemný. Mé chování dráždilo mé nadřízené a ti, když nemohli na mě, svou nepřízeň částečně přenášeli na mé spolupracovníky a lidi kolem. Místo toho, abych byl příkladem, že se člověk nemusí podělat a že je možné stát na svém, stal jsem se pro své okolí nepříjemnou morální výčitkou a vztyčeným prstem. Jak rádi by mě často někteří shodili a podrazili, jen aby se zavděčili. Neudělali to většinou proto, že nevěděli co udělám. Skoro celý život jsem věděl, že zůstanu sám.
Opakovaně se mě v průběhu let někdo ptal, jak můžu s takovou skepsí žít. Odpovídal jsem, že to není skepse, ale realita, ve které žijeme. Lhát si v základních věcech znamená nic nedělat a pak se divit, až celá ta hrůza spadne. Svéprávný člověk má vědět, kdy už má za zády zeď nebo propast a není kam couvnout.
Česká „komunistická“ společnost v konci osmdesátých let byla zapáchající, hnijící bažinou. Občas v hloubi společenského bahna zabublalo, hladina se rozčeřila a na povrch vyskočila bublina. Lidé a struktury, které ve jménu „nejspravedlivějšího“ společenského řádu ze společenství lidí ten marast umíchali, se již ani nesnažili moc cukat, aby nezapadli. Masa lidských atomů tvořících základ média společenské slatě byla za půl století promývání a pošlapávání od sebe oddělena tak, že je nespojovaly žádné společné hodnoty. Hodnoty, které jsou spojujícími stavebními prvky, na nichž se vytváří ostrůvky pevné země a na kterých může vyrůstat pocit sounáležitosti a odpovědnosti.
Jedinou společenskou skupinou drženou pohromadě spoluúčastí na zločinném zneužití neštěstí vlastní země byli ti, kdo po srpnové okupaci udělali kariéry. Ve dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let upevnili své postavení. Formálně rozhodující veřejné funkce nezaujali, rozhodovali ze svých pozic v pozadí. Nenesli veřejnou odpovědnost. Zdánlivě šedé myši, které nebyly chápány jako příčina neutěšeného stavu, se mohly navenek chovat téměř jako odpůrci komunismu, průkopníci soukromého vlastnictví i pluralitního pojetí politiky. Patologická sedlina vyprodukovaná rozpadajícím se komunismem byla v konci osmdesátých let jedinou vrstvou komunistického společenství, kterou spojoval společný zájem a vůle k moci. Je to smutné a tragické, že tito lidé byli hybnou silou přestavby komunismu.
„Nejspravedlivější“ společenský řád, kterým podle jeho ideologů a hlasatelů měl být komunismus, svou prolhaností a zločineckou praxí rozvrátil systém společenských hodnot. Hodnot a zvyklostí, které se utvářely po staletí a umožňovaly lidem spoluexistovat jako civilizované společenství. Zpochybnil a často ve svůj opak obrátil vnitřní obsah klíčových pojmů etiky, morálky, práva a spravedlnosti. Hybnou silou přestavby komunismu, kterou oni nazvali „sametovou revolucí“, se stali lidé a živly, které komunismus sám zplodil. Lidé, kteří by v civilizovaném právním státě byli chápání a bylo s nimi jednáno jako s kriminálními živly. Tato společenská subkultura připravená a vyškolená komunismem dostala v konci osmdesátých let svou příležitost. Jejich čas přicházel.
Budete a můžete mě napadat, že také já jsem byl účastníkem a pozorovatelem sametové revoluce. Podobně jako celý svůj život jsem se snažil jednat a nestranně soudit, co jsem viděl se odehrávat. Divadelní představení, které se v devadesátých letech kolem nás a s námi odehrálo, bylo předurčeno okolnostmi a kulisami, ve kterých se hrálo.
Stav české společnosti na konci osmdesátých let
Komunistická „normalizace“ sedmdesátých let měla za následek hluboký úpadek mravů. Místo těch, kteří „selhali“ a nebyli již ochotni dostatečně věrně sloužit zločinnému systému, nastoupili lidé, kteří již nevěřili ničemu. Lidé, kteří neměli žádné zvykové zábrany a vystihli příležitost, kterou by při svých lidských kvalitách nikdy nedostali, nastoupili cestu ke kariérám. Režim ve svém rozkladu sáhl hlouběji do zdrojů lidské spodiny.
Odrazilo se to na stavu a úrovni těch, kteří na veřejnosti prezentovali komunistickou stranu a politiku. Stejné se stalo na scéně společenské, umělecké a vzdělanecké. Postihlo to i kruhy odborné.
Abychom nezapomněli, nejtvrdší negativní „kvalitativní“ výběr proběhl ve společenské vrstvě, která v tom období za scénou přebírala skutečné rozhodovací pravomoci. Byla to hospodářská, aparátnická a úřednická technokracie provázaná s bezpečnostními strukturami. V té době lidé a struktury z veřejného pohledu neviditelné, pokládali základy k přeměně komunistického systému. V normalizační době byly položeny základy „sametové varianty revoluce - perestrojky“ komunismu.
Úpadek odborný i mravní měl často rysy smutné absurdity a frašky. V gottwaldovské nemocnici byla koloritem postava primáře patologie. Starý pán denně již před polednem s velkou koženou brašnou obcházel odpadkové koše v areálu nemocnice a vybíral z nich papír do sběru pro své vnuky. V nemocnici bylo všeobecně známo, že pitevní zprávy se píší podle anamnézy v chorobopise, aby jí odpovídaly. Rozstřihla se kůže a sešila. Pitvalo se, když byl zvláštní zájem. Starý pán měl pověst erudovaného patologa. Potkávali jsme se v ústavní knihovně. Nezapomenu na jeho mírný a laskavý úsměv. Jednou, když jsem byl u ředitele nemocnice žádat o povolení jet na odborný seminář, ozvalo se zaklepání. Vešel pan primář s koženou brašnou a dovolil se ředitele, zda může z koše na odpadky vybrat vyhozený papír. Měl při tom svůj laskavý, mírný úsměv. Jednání starého pána mi připadalo jako svérázná pomsta těm, kterým se nedokázal postavit. Měl jsem nutkání, ale nenašel jsem odvahu se pana primáře zeptat, proč to dělá. Ke konci mého pracovního působení v gottwaldovské nemocnici odsunuli starého pána do důchodu. Místo měj nastoupil mladý primář, který přišel z olomoucké kliniky. Začal pitvat a dával najevo, že si do toho nenechá mluvit. Můj šéf si ho zavolal a řekl mu: „Kolego, v naší nemocnici jsou některé dobré zvyky. Vyplatí se je dodržovat.“. Přizpůsobil se.
Úpadek mravu postihl i ty, kteří v sedmdesátých i osmdesátých letech začali být označováni za odpůrce režimu, disidenty. Společenství lidí, kteří v normalizační době veřejně různými způsoby protestovali proti režimu. Universálním zaklínadlem se stalo dožadování se lidských práv. Znal a stýkal jsem se s některými lidmi z oficielního disentu od konce šedesátých let. Nebyl jsem schopen přijmout koncepci dožadování se práv na těch, kdo neměli žádné právo rozhodovat o mém osudu. Komunismus mě hluboce urazil. Ta ideologie si myslela, že člověk je svou podstatou dobytek a jediné o co jde, je uspokojit základní fyziologické potřeby lidské masy. O mém životě a osudu rozhodovali lidé, kteří na to neměli žádné právo a kterých jsem si nemohl vážit. Mými šéfy byli lidé, kterým jsem se musel vzepřít. Tito lidé nemohli být mým příkladem a většinou ode mě nechtěli ani poctivou práci.
Komunismus a lidé, které vynesl do panského postavení, mě urazili. Mysleli si, že ze mne udělají dobytek, jak se jim to u většiny lidí podařilo. Nemohl jsem na takových lidech žádat práva. Oni museli být ze svých pozic odstraněni. Já chtěl fair play způsoby.
Práva, kterých se normalizační disent dožadoval, jsem nepotřeboval. Na lidech, které jsem znal jako disidenty, mi vadilo, že nebyli lepší než ti, proti kterým protestovali. Moje životní zkušenost mi říkala, že mám-li si ustát a udržet svou tvář a postoj, musím být lidsky o mnoho lepší než ti, kteří se mne snaží ovládat. Metodika komunistického vládnutí byla postavena na tom, že každý byl něčím vydírán. Komunismus stál na lidských slabostech a nectnostech.
Můj šéf v Gottwaldově na mě při konfliktech syčel: „Já si na tebe něco najdu.“. Když jsem nereagoval ani na vyhrožování, že mi zařídí, aby se moje děti nedostaly do školy, mi nakonec řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“. Sám žádné děti neměl. Já jsem na své děti myslel, ale chtěl jsem, aby byly stejné nebo lepší než já. Budou-li toho schopny, aby si mě po letech vážily, jako si já vážím svých mrtvých rodičů za to, jak žili a jednali.
Henry Ford, zakladatel americké podnikatelské dynastie, napsal: „Vláda, proti které se postaví mravní cit lidu, je vláda ztracená.“. Od doby, kdy Ford tato slova napsal ve společenských poměrech amerického anglosaského smyslu pro fair play, uplynulo více než sto let. Ve Spojených státech snad toto pojetí politiky a veřejné správy ještě platí. V českých poměrech se bohužel proti komunistické vládě nemělo co postavit. Téměř tři generace komunistické vlády hluboce poškodily mravnost, nemluvě o smyslu pro férové jednání. Nelze dosáhnout skutečné změny společenských poměrů a způsobů politické vlády dožadováním se lidských práv. V nejlepším případě lze dosáhnout jen vylepšení technologie ovládání. Občas se využije cukr a bič z volské kůže se nahradí bičem z volského lejna.
Mí kamarádi z větší části emigrovali. Z těch, kteří zde zůstali, jsem polovinu našel po roce 1990 v registrech tajné bezpečnosti jako agenty. Důvodem obvykle bylo nepevné mravní přesvědčení, které by jim dalo udržet se rovnými. Chtěli žít pohodlně a dělat své kariéry. Měli své slabosti a nectnosti, nedokázali říct ne.
Dobře jsem poznal Egona Bondyho - Zbyňka Fišera, dlouholetého guru undergroundu. Bondy, veřejně známý svými drsňáckými texty, byl ve skutečnosti křehký intelektuál a slaboch. Z estébáků měl panickou hrůzu. Když měli přijít, třásl se strachy jako huspenina. Byl v registru tajné bezpečnosti od počátku padesátých let. Myslím, že si Bondyho pěstovali a on jim sloužil. V jeho obdivovatelích si registrovali pro ně rizikovou společenskou vrstvu mladých lidí. Bondy, aby mohl žít svým způsobem, si nechal přiklepnout psychiatrickou diagnózu. Přijal švindl s režimem a nakonec tím sám sebe zničil. Rozešel jsem se s Bondym dost pro něj typickým způsobem. V osmdesátých letech jsme se ženou našli Bondymu v Telči domek a občas jsem mu s něčím pomohl. Zakládal si na tom, že rukama nedělá. Jednou jsem mu vyprávěl, jak jsem kradl se svým synem balík slámy. Choval jsem ovce a na zimu se těžko sháněla sláma na podestýlku. Tak jsem se rozhodl, že ukradnu z pole JZD velký slisovaný balík. Nevěděl jsem, jak je těžký. Nikdy jsem se tak nenadřel jako při tomto lupu. V roce 1993 jsem potkal Bondyho v Telči a řekl mu. „Bondy, proč to děláš, je to zapotřebí?“. Bondy zklamán, že není středem obecného obdivu, dělal v té době zase věřícího komunistu. Bondy na mě začal křičet: „Vy nejste také žádný svatý, ukradl jste balík slámy.“.
Většinu oficielního disentu v postnormalizační době tvořili lidé z okraje společnosti. Valná část z nich se na okraji ocitla svou prohrou v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak zde byli lidé již odchovaní dobou a jejími hodnotami, kteří se odmítli zařadit a žili svým způsobem na okraji. V disentu bylo málo lidí, které bychom mohli považovat za solidní střední vrstvu, která ctí hodnoty, z nichž vyrostla evropská křesťanská civilizace. Málo bylo lidí, kteří se postavili proti, protože režim a systém byl nemravný.
Teprve tehdy, existuje-li ve společenství silná vrstva lidí s takovým přesvědčením a postaví se proti vládnoucím způsobům, až tehdy je naděje na pozitivní změnu. Nebylo problémem pro režim a jeho tajnou službu mít obec odpůrců režimu profízlovanou křížem krážem. Jak se také ukázalo po devadesátém roce.
Komunismus semlel společnost v beztvarou masu, vzal lidem ideály. Každý, kdo měl svou individualitu, se stával již pouhou svou existencí drhnoucím kamínkem v kolečkách jejich obludného politického stroje. Proto půl století systematicky hubili každý zárodek osobnosti, která by se mohla stát pro své okolí pozitivním příkladem. Komunisté a jimi řízené loutky, které se pohybovaly na veřejné scéně v jejich režii, svým jednáním dávali negativní příklad. Nastavovali „normy“, kterými se rozkládal pojmový svět hodnot, na kterých stála předkomunistická společnost. Lidé si zvykali, až si většina zvykla.
Příkladem hodným obdivu se stali vychytralci, kteří převlékali kabát, kdykoli se jim to hodilo. Takové jednání nebylo považováno za osobní hanbu a potupu. V konci osmdesátých let byla česká společnost těžce poznamenána takovým pojetím „občanských ctností“. Většina je vzala za své, protože „svět tak chodí“ a málokoho takové jednání pobuřovalo. Od doby, kdy jsem začal být schopen vnímat svět kolem, rozlišovat příčiny a následky, jsem při svých srážkách s realitou měl příležitost vidět reakce svého okolí. To, že jsem věci, které jsem považoval za nesprávné, nedělal, považovalo mé okolí za anomálii. Ač jsem své jednání žádným způsobem nevystavoval na odiv a nebyl jsem veřejně známým disidentem, byl jsem svému okolí nakonec nepříjemný. Mé chování dráždilo mé nadřízené a ti, když nemohli na mě, svou nepřízeň částečně přenášeli na mé spolupracovníky a lidi kolem. Místo toho, abych byl příkladem, že se člověk nemusí podělat a že je možné stát na svém, stal jsem se pro své okolí nepříjemnou morální výčitkou a vztyčeným prstem. Jak rádi by mě často někteří shodili a podrazili, jen aby se zavděčili. Neudělali to většinou proto, že nevěděli co udělám. Skoro celý život jsem věděl, že zůstanu sám.
Opakovaně se mě v průběhu let někdo ptal, jak můžu s takovou skepsí žít. Odpovídal jsem, že to není skepse, ale realita, ve které žijeme. Lhát si v základních věcech znamená nic nedělat a pak se divit, až celá ta hrůza spadne. Svéprávný člověk má vědět, kdy už má za zády zeď nebo propast a není kam couvnout.
Česká „komunistická“ společnost v konci osmdesátých let byla zapáchající, hnijící bažinou. Občas v hloubi společenského bahna zabublalo, hladina se rozčeřila a na povrch vyskočila bublina. Lidé a struktury, které ve jménu „nejspravedlivějšího“ společenského řádu ze společenství lidí ten marast umíchali, se již ani nesnažili moc cukat, aby nezapadli. Masa lidských atomů tvořících základ média společenské slatě byla za půl století promývání a pošlapávání od sebe oddělena tak, že je nespojovaly žádné společné hodnoty. Hodnoty, které jsou spojujícími stavebními prvky, na nichž se vytváří ostrůvky pevné země a na kterých může vyrůstat pocit sounáležitosti a odpovědnosti.
Jedinou společenskou skupinou drženou pohromadě spoluúčastí na zločinném zneužití neštěstí vlastní země byli ti, kdo po srpnové okupaci udělali kariéry. Ve dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let upevnili své postavení. Formálně rozhodující veřejné funkce nezaujali, rozhodovali ze svých pozic v pozadí. Nenesli veřejnou odpovědnost. Zdánlivě šedé myši, které nebyly chápány jako příčina neutěšeného stavu, se mohly navenek chovat téměř jako odpůrci komunismu, průkopníci soukromého vlastnictví i pluralitního pojetí politiky. Patologická sedlina vyprodukovaná rozpadajícím se komunismem byla v konci osmdesátých let jedinou vrstvou komunistického společenství, kterou spojoval společný zájem a vůle k moci. Je to smutné a tragické, že tito lidé byli hybnou silou přestavby komunismu.
„Nejspravedlivější“ společenský řád, kterým podle jeho ideologů a hlasatelů měl být komunismus, svou prolhaností a zločineckou praxí rozvrátil systém společenských hodnot. Hodnot a zvyklostí, které se utvářely po staletí a umožňovaly lidem spoluexistovat jako civilizované společenství. Zpochybnil a často ve svůj opak obrátil vnitřní obsah klíčových pojmů etiky, morálky, práva a spravedlnosti. Hybnou silou přestavby komunismu, kterou oni nazvali „sametovou revolucí“, se stali lidé a živly, které komunismus sám zplodil. Lidé, kteří by v civilizovaném právním státě byli chápání a bylo s nimi jednáno jako s kriminálními živly. Tato společenská subkultura připravená a vyškolená komunismem dostala v konci osmdesátých let svou příležitost. Jejich čas přicházel.
Budete a můžete mě napadat, že také já jsem byl účastníkem a pozorovatelem sametové revoluce. Podobně jako celý svůj život jsem se snažil jednat a nestranně soudit, co jsem viděl se odehrávat. Divadelní představení, které se v devadesátých letech kolem nás a s námi odehrálo, bylo předurčeno okolnostmi a kulisami, ve kterých se hrálo.
středa 12. září 2007
Lež je hybnou silou postkomunistické politiky
Motto: „Klíčové pojmy, jako je pravda, statečnost, poctivost, hrdinství a na druhé straně zločin, vražda, krádež, vlastizrada, jsou stále méně určovány kritérii morálky. Veřejné elity postkomunistického světa vytvářejí umělá schémata pojmů a ta již nemají s kritérii pravdy a morálky nic společného.“
Ad Bohumil Doležal: „U Dunaje stejně jako u Vltavy“, Lidové noviny, sobota 18. 8. 2007.
„Politologická“ úvaha Bohumila Doležala o podobnosti politických scén v Maďarsku a České republice mne přiměla napsat názor na postkomunistickou politickou „pluralitu“.
Není pravda, co tvrdí Doležal, že „hybnou silou politiky v Čechách a stejně v Maďarsku je nenávist, která je pokračováním třídního boje jinými prostředky…“. Je to nepravdivé schéma odvádějící pozornost od skutečnosti politických a zpravodajských her, které se za scénou hrály a dodnes hrají.
Nejprve je nutno si uvědomit, co se ve společnosti a politice děje, když zaniká morálka, systém zvykových hodnot a tabu, které lidské společenství přijalo v průběhu staletí a díky nimž lidé přežili jako civilizované společenství. V takových dobách se na veřejné scéně začínají objevovat běsi, jako nedílná součást lidské povahy. Nacismus a komunismus urychlily hodnotový rozklad evropské křesťanské civilizace. Praktický komunismus hlásal rovnost všech na této zemi. Ve skutečnosti však vytvořil rigidní systém vládnoucí partajní elity. K zajištění svého trvání „na věčné časy“ zakladatelé komunismu vytvořili tajnou službu, která mohla vše. Smyslem i cílem existence a fungování politického stroje komunismu se stalo udržení privilegovaného postavení stranické věrchušky. Účelem politiky bylo udržení moci bez ohledu na pravdu a na důsledky takového počínání.
Šéfové komunismu zcentralizovali vše a všichni jsme se stali zaměstnanci státu. Bdělé oko tajné bezpečnosti i jiných institucí státu kontrolovalo naše jednání i život. Chtěli vytvořit „nového člověka“ takového, který bude myslet a chovat se, jak oni budou právě potřebovat. Šli až tam, kde myšlení a hodnotové ukotvení začíná vznikat - do dětské kolébky. Pokoušeli se ovládat výchovu dětí od narození.
Všude, kde komunismus po delší dobu vládnul, byl výsledkem hodnotový rozklad. Přestalo být špatným lhát, krást a myslet jen na své pohodlí. Na popravištích, ve vězeních a vyhnáním do emigrace zničili a odstranili přirozené elity.
Více než dvě generace prošly paranoidním mlýnem „výchovy komunistického člověka“. Výsledkem této „výchovy“ bylo poškození kulturní podstaty lidských bytostí. Dlouholetý život v komunistickém státě poničil v lidech to, co dělá člověka schopným z vlastní vůle pracovat, přemýšlet a ctít zájem bližního. Poznamenalo nás to v různé míře všechny.
Česká společnost vstoupila v konci osmdesátých let do „perestrojky“ komunismu jako nesvéprávná. Lidé, kteří pamatovali dobu předkomunistickou, byli starci. V komunistické zemi neexistovala žádná společenská vrstva, která by celým svým životem vyrostla v hodnotovém prostředí nepokřiveném komunistickou praxí.
Společenství, které po roce 1970 začalo být označováno jako disent, nebylo společenstvím skutečných ideových odpůrců komunismu. Většina z těch lidí byla původně členy komunistické strany a do opozice je postavila jejich prohra ve vnitrostranickém konfliktu.
Celé období sedmdesátých a osmdesátých let, s jeho disidenty, se stalo jen předstupněm k jiné politice. Na konci osmdesátých let neexistovala v Československu ani malá skupinka lidí, kteří by se programově připravovali politicky vystoupit na veřejnou scénu s nekomunistickým politickým programem. Politické strany podle jména nekomunistické, s nekomunistickým programem, začaly být zakládány až na konci roku 1989 a měly pár lidí. Lidová strana svou tradicí posledních čtyřiceti let byla jen odnoží své totalitní sestry.
Občanské fórum vyhlášené v listopadu 1989 bylo připraveným předstupněm budoucí „pluralitní“ postkomunistické politické scény. Jeho název i program vnukli „revolucionářům“ komunističtí technokraté, kteří jim formálně předávali moc. První šéfové Občanského fóra byli pečlivě vybráni. Zakládal jsem OF doma v Telči i v Jihlavě. Jak jsem zjistil později, na obou místech byli při jeho zakládání přítomni agenti Státní bezpečnosti. Od jara 1990 jsem měl možnost přímo sledovat vývoj OF i jednání jeho vrcholných představitelů na centrální úrovni. Účastnil jsem se zakládání Klubu demokratické pravice v České národní radě i Federálním shromáždění na podzim 1990. Stejně tak jsem byl přítomen roztržce a přeměně Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Viděl jsem výběr a jednání představitelů nových politických subjektů.
Od prosince 1989 jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Z bezprostřední blízkosti jsem měl možnost pozorovat, jak se začínala dělat pluralitní politika na nejvyšší úrovni. Viděl jsem, kdo se mohl stát předsedou strany, ministrem a jaká byla kritéria výběru. Mohl jsem porovnávat realitu a obraz, jaký podávala média veřejnosti, mediálně hrané šarády. Velikou zkušeností o metodách manipulování a řízení postkomunistické „pluralitní“ politiky byla pro mne zpravodajská mediální hra o dluhu ODA.
Sametová revoluce nebyla spontánním revolučním procesem. Byla cíleně, s připravenou základní strategií, vyvolána. Dnes je již dost dobře známo, co se dělo na Národní třídě. Statisíce na náměstích nebyly hrozbou pro „elitu“ minulého režimu. Bez vůdců to byla jen beztvará masa.
Lidé, kteří se i z poctivého úmyslu angažovali v občanských fórech, byli ve své většině bez jakékoli vize, neschopní kohokoli vést. Nebyli navyklí na dlouhodobou systematickou politickou práci. Osobnost s přehledem, vědomá si toho co se děje a o co jde, byla nesmírná vzácnost. V devadesátých letech jsem si trpce uvědomil neexistenci mravní, vzdělanecké, natož politické elity v naší zemi. I těch několik lidí, které jsem v parlamentu potkal a kteří o něčem byli, se v druhé polovici devadesátých let rozložilo. Snad je ani neurazilo, k čemu a jak byli zneužiti.
Stratégům perestrojky stačilo postavit do čela obnovovaných „demokratických“ institucí použitelné figurky. Jejich osobnosti měli léta zmapované, někteří byli pro určité role připraveni.
Komunistická strana v Čechách nebyla přejmenována z ryze českých, pragmatických důvodů. Na rozdíl od Polska a Maďarska chybělo v Čechách sedmdesátých a osmdesátých let období pragmatického přizpůsobování se komunistické ideologie společenské realitě. Kdyby v počátku devadesátého roku došlo k přejmenování komunistické strany, hrozilo, že zástupci přejmenovaného subjektu neprojdou volbami a nedostanou se do zastupitelských sborů. Voličstvo komunistů nebylo na takovou taktickou variantu připravené. V klíčové době změny politické strategie na počátku devadesátých let, v čase, který měl stále ještě rysy spontaneity, by ti, kteří celou hru vyvolali, byli ohroženi ztrátou pozic na jevišti veřejné, „formální“ parlamentní politické hry.
Slogany typu „nejsme jako oni“, „kontinuita právního systému“ a „lidská práva“ jistily, že rozhodující bankovní, hospodářské, bezpečnostní a soudní pozice zůstanou v rukou tzv. odborníků, u kterých byla jistota, že budou spolupracovat a držet linii perestrojky.
Viděl jsem tu scénu zblízka, zejména jednání klíčových herců v určitých situacích. Asi nejlepším příkladem byl „odborník, slušný člověk, který na nikoho nedonášel“, bývalý komunista a agent Státní bezpečnosti Josef Tošovský. V devadesátých letech v čele České národní banky garantoval, že přesun základního objemu strategického majetku státu a financí půjde do „správných“ rukou. Největší veřejně viditelnou kvalitou Josefa Tošovského bylo krásné, moudré mlčení. Nezapomenu na nadšení, s jakým Tošovského vítali ve sněmovně České národní rady tehdy stísnění komunisté.
Rozhodující pro budoucí politickou pluralitu, stav právního systému a fungování demokratických institucí, byl signál vyslaný představiteli nové „nekomunistické“ vlády, že nejsme jako oni, tudíž zločin, zneužití a vlastizrada se v „novém“ pluralitním státě trestat nebudou. Důsledkem humánního přístupu bylo i to, že jediný, kdo v samém počátku měl zdroje použitelné jako investice do politiky, byla technokratická státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu.
Tvrdím, že u zakládání většiny politických stran sametové revoluce byli lidé zaúkolovaní k ovládnutí subjektu nebo jeho kontrole. Zcela určitě to platí pro parlamentní politické strany. Všechny aféry kolem financování politických stran byly připravené a měly určitou mediální strategii. Aféry sloužily k „umravnění“, diskreditaci nebo připravovaly likvidaci nepohodlného subjektu. S objektivitou a snahou o čistotu financování politiky neměly nic společného.
Všem nevěřícím, kteří mě budou bez postranního úmyslu obviňovat z teorií spiknutí znovu připomínám: Metoda sametové revoluce zajistila, že to byla výhradně technokratická a státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu, kdo měl v rukou zdroje na financování politiky.
V letech 1991 až 1996 proběhla privatizace základního strategického objemu majetku státu do rukou této skupiny a do společností, které ovládala. Garantem strategie této privatizace byla „pravicová“ vláda Václava Klause. Ve stejné době proběhla základní etapa „konsolidace“ politické scény, ve které byli z politiky vyřazení lidé, kteří se nehodili. Sem patří i likvidace ODA jako parlamentní strany. V tom čase konsolidovali i svou moc nad médii a od té doby usměrňují co, kdo a jak bude psát i publikovat.
Ukončení základní etapy obnovy a konsolidace moci zahájila uměle vyvolaná vládní krize na konci roku 1997. Na této šarádě spolupracovali formální šéfové vládnoucí pravice, vůdci pučistů v ODS a stejně tak i opozice. Spoluhrál Václav Havel v roli prezidenta a také vnitřní likvidátoři ODA. Slušný, tichý agent Tošovský v roli předsedy přechodné vlády splnil poslední část svého úvazku na domácím dvorku převedením politického scénáře pluralitní hry z varianty A na variantu B. Bijec tunelářů a zlodějů Miloš Zeman pak završil privatizaci do stejných rukou jako ti, kteří to podle jeho veřejných prohlášení před ním tunelovali a rozkrádali. V mnohém byl ještě lepší, neboť některé z těch rukou patřily našim bývalým rudým bratrům. Nesplnil úkol obnovit a uzákonit vedoucí úlohu staronové vedoucí třídy proletářo-kapitalistů zákonem o většinovém volebním systému.
Do podrobností jsem viděl od samého počátku způsob takzvané reformy celého jednoho odvětví národního hospodářství. Na příkladu toho, co jsem viděl se odehrávat v lesním hospodářství, jsem pochopil cíle a souvislosti celého procesu perestrojky. Ta „reforma“ znamenala jen metodu vykradení zdrojů hospodářského odvětví do rukou „správné party“. Byly to, a doposud jsou, nekontrolovatelné „keš“ peníze na financování politiky, uplácení médií a na další „lidumilné a demokratické“ praktiky.
Na podzim 1996 se na Právnické fakultě konal politologický seminář s panelovou diskusí na téma „Většinový volební systém, jeho výhody“. Čtyři páni profesoři hlásali a diskusí mezi sebou vyzdvihovali výhody většinové volby. Výhody toho, že díky nastaveným kritériím při svobodné volbě projdou a do parlamentu se dostanou jenom dva politické subjekty, které dostanou nejvíce voličských hlasů.
V následné diskusi jsem se přihlásil a řekl jim: „Co to zde hlásáte? Vždyť dobře musíte vědět, že co funguje v anglosaských zemích a je dobrým kompromisem mezi vládou královskou a demokracií, neplatí a nebude platit v postkomunistické zemi. V anglosaských zemích politika vznikla z náboženství a rámec jí dal puritanismus se zásadou, že určité věci se nedělají. V postkomunistické zemi většinový systém bude znamenat vládu jedné patry banditů, kteří budou jenom střídat a pozměňovat varianty.“ Dále jsem vysvětlil, jak ve skutečnosti funguje vnitřní politická scéna v České republice, viděno zkušeností poslance parlamentu. Když jsem mluvil, díval jsem se do auditoria a viděl jsem, jak přítomní politologové usilovně přikyvovali mým argumentům. Žádný z nich však nikdy nic podobného nenapsal ani veřejně neřekl.
V loňském roce jsem na „Veřejném slyšení“ v Senátu vyslechl přednášku jednoho z těch slovutných profesorů přednášejícího dnes politologii na Karlově univerzitě. O přestávce jsem za ním šel a viděl, jak se snaží vyhnout rozhovoru se mnou. Počkal jsem a řekl mu: „Pane profesore, pamatujete se na mne?“ Přikývl a já jsem pokračoval: „Chci se zeptat, proč přednášíte takové věci, vždyť jistě víte, že to není pravda. Skutečnost je jiná, zde neplatí v literatuře a demokratické praxi používaná schémata.“ Ctihodný pán v tísni, aby se mne zbavil, odpověděl: „Co mám dělat, nějaké schéma si musím vytvořit a použít.“
V počátku devadesátých let jsem se dlouho pokoušel dostat článek o tom, co se děje v lesní transformaci a privatizaci, do renomovaného „seriózního“ týdeníku. Tehdejšího šéfredaktora jsem znal ještě z doby před devadesátým rokem. Neměl jsem šanci, nic mi nikdy nezveřejnili, ač jsem byl poslancem. Letos na jaře po výměně vedení státních Lesů České republiky vyšlo ve zmíněném listu několik článků a textů, ve kterých bylo popsáno to, co jsem patnáct let předtím neměl šanci zveřejnit. Doslovné pasáže.
Protože jsem nepříjemný a protivný patron, navštívil jsem před dvěma měsíci editora zmíněného listu. Opět bylo zřejmé, že mě nevidí rád a nemá čas. Řekl jsem: „Nebudu zdržovat, mám jenom dotaz. Ve vašem listu vyšlo několik pěkných článků o situaci ve státních lesích. Fakticky stejné texty, které jsem se snažil k vám prosadit před patnácti roky. Jsem tomu rád, jen by mne zajímalo, proč tehdy to nešlo a dnes ano.“ První odpověď byla: „Mysleli jsme si, že jedete se Žlábkem v obchodu se dřevem.“ Odpověděl jsem, že na Šumavě jsem jako zaměstnanec národního parku byl o roky později a je to tudíž hloupost. Jeho druhá odpověď byla: „Vaše texty byly nesrozumitelné, nebyl jste věrohodný.“
Úplně stejné odpovědi jsem dostával na počátku devadesátých let ve sněmovně, když jsem v konkrétních věcech říkal a argumentoval, co je lež a krádež. Také skoro nikdo „nerozuměl“ co říkám a myslím. Jedinečný v tom byl „státník“ Josef Lux. Pravdou je to, že nejvíc všem vadilo, že na mě neměli co vytáhnout.
Podobných příkladů jako ty dva, které jsem uvedl, bych mohl poskytnout mnoho. Všechny vypovídají o tom, jakých rozměrů dosáhla demoralizace společnosti. Totalitní komunistický stát a společenský prostor, do kterého nebyla zvenčí vložena pomoc demokratické energie, se jen dále morálně a společensky degradoval.
Jeden centralizovaný parazit komunismu se rozložil na segmenty lokálních, odvětvových či systémových parazitních center. Ty si již nemohou organizovat vyžírání celého prostoru zákazy, příkazy či vězením, nebo i regulovat a omezovat svou žravost. Žerou nekoordinovaně, konflikty o prostor, ve kterém parazitují, mezi sebou řeší jako mafie - dohodami o vymezení území, personálními uniemi a někdy střelbou. Jejich společným zájmem je, aby ti, na kterých žerou, to nevěděli. Proto v postkomunismu přímé násilí, které bylo za komunismu hlavním nástrojem řízení společnosti, nahradila všudypřítomná lež.
Nejsme demokracií, nemáme politickou pluralitu ani právní stát. Jsme přechodnou společností rozkládajícího se totalitního státu. Ta nemůže být setrvalým stavem. Máme před sebou dvě cesty. Návrat k ještě blbější totalitě nebo velmi pracnou a bolavou cestu ke svéprávnosti. Na této cestě si nejdříve musíme uvědomit, jaká je skutečná realita, ve které žijeme, a co je hodnotou života. Poté musíme něco skutečně začít dělat a denně nastavovat kůži. Na té cestě půjde o život.
Ad Bohumil Doležal: „U Dunaje stejně jako u Vltavy“, Lidové noviny, sobota 18. 8. 2007.
„Politologická“ úvaha Bohumila Doležala o podobnosti politických scén v Maďarsku a České republice mne přiměla napsat názor na postkomunistickou politickou „pluralitu“.
Není pravda, co tvrdí Doležal, že „hybnou silou politiky v Čechách a stejně v Maďarsku je nenávist, která je pokračováním třídního boje jinými prostředky…“. Je to nepravdivé schéma odvádějící pozornost od skutečnosti politických a zpravodajských her, které se za scénou hrály a dodnes hrají.
Nejprve je nutno si uvědomit, co se ve společnosti a politice děje, když zaniká morálka, systém zvykových hodnot a tabu, které lidské společenství přijalo v průběhu staletí a díky nimž lidé přežili jako civilizované společenství. V takových dobách se na veřejné scéně začínají objevovat běsi, jako nedílná součást lidské povahy. Nacismus a komunismus urychlily hodnotový rozklad evropské křesťanské civilizace. Praktický komunismus hlásal rovnost všech na této zemi. Ve skutečnosti však vytvořil rigidní systém vládnoucí partajní elity. K zajištění svého trvání „na věčné časy“ zakladatelé komunismu vytvořili tajnou službu, která mohla vše. Smyslem i cílem existence a fungování politického stroje komunismu se stalo udržení privilegovaného postavení stranické věrchušky. Účelem politiky bylo udržení moci bez ohledu na pravdu a na důsledky takového počínání.
Šéfové komunismu zcentralizovali vše a všichni jsme se stali zaměstnanci státu. Bdělé oko tajné bezpečnosti i jiných institucí státu kontrolovalo naše jednání i život. Chtěli vytvořit „nového člověka“ takového, který bude myslet a chovat se, jak oni budou právě potřebovat. Šli až tam, kde myšlení a hodnotové ukotvení začíná vznikat - do dětské kolébky. Pokoušeli se ovládat výchovu dětí od narození.
Všude, kde komunismus po delší dobu vládnul, byl výsledkem hodnotový rozklad. Přestalo být špatným lhát, krást a myslet jen na své pohodlí. Na popravištích, ve vězeních a vyhnáním do emigrace zničili a odstranili přirozené elity.
Více než dvě generace prošly paranoidním mlýnem „výchovy komunistického člověka“. Výsledkem této „výchovy“ bylo poškození kulturní podstaty lidských bytostí. Dlouholetý život v komunistickém státě poničil v lidech to, co dělá člověka schopným z vlastní vůle pracovat, přemýšlet a ctít zájem bližního. Poznamenalo nás to v různé míře všechny.
Česká společnost vstoupila v konci osmdesátých let do „perestrojky“ komunismu jako nesvéprávná. Lidé, kteří pamatovali dobu předkomunistickou, byli starci. V komunistické zemi neexistovala žádná společenská vrstva, která by celým svým životem vyrostla v hodnotovém prostředí nepokřiveném komunistickou praxí.
Společenství, které po roce 1970 začalo být označováno jako disent, nebylo společenstvím skutečných ideových odpůrců komunismu. Většina z těch lidí byla původně členy komunistické strany a do opozice je postavila jejich prohra ve vnitrostranickém konfliktu.
Celé období sedmdesátých a osmdesátých let, s jeho disidenty, se stalo jen předstupněm k jiné politice. Na konci osmdesátých let neexistovala v Československu ani malá skupinka lidí, kteří by se programově připravovali politicky vystoupit na veřejnou scénu s nekomunistickým politickým programem. Politické strany podle jména nekomunistické, s nekomunistickým programem, začaly být zakládány až na konci roku 1989 a měly pár lidí. Lidová strana svou tradicí posledních čtyřiceti let byla jen odnoží své totalitní sestry.
Občanské fórum vyhlášené v listopadu 1989 bylo připraveným předstupněm budoucí „pluralitní“ postkomunistické politické scény. Jeho název i program vnukli „revolucionářům“ komunističtí technokraté, kteří jim formálně předávali moc. První šéfové Občanského fóra byli pečlivě vybráni. Zakládal jsem OF doma v Telči i v Jihlavě. Jak jsem zjistil později, na obou místech byli při jeho zakládání přítomni agenti Státní bezpečnosti. Od jara 1990 jsem měl možnost přímo sledovat vývoj OF i jednání jeho vrcholných představitelů na centrální úrovni. Účastnil jsem se zakládání Klubu demokratické pravice v České národní radě i Federálním shromáždění na podzim 1990. Stejně tak jsem byl přítomen roztržce a přeměně Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Viděl jsem výběr a jednání představitelů nových politických subjektů.
Od prosince 1989 jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Z bezprostřední blízkosti jsem měl možnost pozorovat, jak se začínala dělat pluralitní politika na nejvyšší úrovni. Viděl jsem, kdo se mohl stát předsedou strany, ministrem a jaká byla kritéria výběru. Mohl jsem porovnávat realitu a obraz, jaký podávala média veřejnosti, mediálně hrané šarády. Velikou zkušeností o metodách manipulování a řízení postkomunistické „pluralitní“ politiky byla pro mne zpravodajská mediální hra o dluhu ODA.
Sametová revoluce nebyla spontánním revolučním procesem. Byla cíleně, s připravenou základní strategií, vyvolána. Dnes je již dost dobře známo, co se dělo na Národní třídě. Statisíce na náměstích nebyly hrozbou pro „elitu“ minulého režimu. Bez vůdců to byla jen beztvará masa.
Lidé, kteří se i z poctivého úmyslu angažovali v občanských fórech, byli ve své většině bez jakékoli vize, neschopní kohokoli vést. Nebyli navyklí na dlouhodobou systematickou politickou práci. Osobnost s přehledem, vědomá si toho co se děje a o co jde, byla nesmírná vzácnost. V devadesátých letech jsem si trpce uvědomil neexistenci mravní, vzdělanecké, natož politické elity v naší zemi. I těch několik lidí, které jsem v parlamentu potkal a kteří o něčem byli, se v druhé polovici devadesátých let rozložilo. Snad je ani neurazilo, k čemu a jak byli zneužiti.
Stratégům perestrojky stačilo postavit do čela obnovovaných „demokratických“ institucí použitelné figurky. Jejich osobnosti měli léta zmapované, někteří byli pro určité role připraveni.
Komunistická strana v Čechách nebyla přejmenována z ryze českých, pragmatických důvodů. Na rozdíl od Polska a Maďarska chybělo v Čechách sedmdesátých a osmdesátých let období pragmatického přizpůsobování se komunistické ideologie společenské realitě. Kdyby v počátku devadesátého roku došlo k přejmenování komunistické strany, hrozilo, že zástupci přejmenovaného subjektu neprojdou volbami a nedostanou se do zastupitelských sborů. Voličstvo komunistů nebylo na takovou taktickou variantu připravené. V klíčové době změny politické strategie na počátku devadesátých let, v čase, který měl stále ještě rysy spontaneity, by ti, kteří celou hru vyvolali, byli ohroženi ztrátou pozic na jevišti veřejné, „formální“ parlamentní politické hry.
Slogany typu „nejsme jako oni“, „kontinuita právního systému“ a „lidská práva“ jistily, že rozhodující bankovní, hospodářské, bezpečnostní a soudní pozice zůstanou v rukou tzv. odborníků, u kterých byla jistota, že budou spolupracovat a držet linii perestrojky.
Viděl jsem tu scénu zblízka, zejména jednání klíčových herců v určitých situacích. Asi nejlepším příkladem byl „odborník, slušný člověk, který na nikoho nedonášel“, bývalý komunista a agent Státní bezpečnosti Josef Tošovský. V devadesátých letech v čele České národní banky garantoval, že přesun základního objemu strategického majetku státu a financí půjde do „správných“ rukou. Největší veřejně viditelnou kvalitou Josefa Tošovského bylo krásné, moudré mlčení. Nezapomenu na nadšení, s jakým Tošovského vítali ve sněmovně České národní rady tehdy stísnění komunisté.
Rozhodující pro budoucí politickou pluralitu, stav právního systému a fungování demokratických institucí, byl signál vyslaný představiteli nové „nekomunistické“ vlády, že nejsme jako oni, tudíž zločin, zneužití a vlastizrada se v „novém“ pluralitním státě trestat nebudou. Důsledkem humánního přístupu bylo i to, že jediný, kdo v samém počátku měl zdroje použitelné jako investice do politiky, byla technokratická státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu.
Tvrdím, že u zakládání většiny politických stran sametové revoluce byli lidé zaúkolovaní k ovládnutí subjektu nebo jeho kontrole. Zcela určitě to platí pro parlamentní politické strany. Všechny aféry kolem financování politických stran byly připravené a měly určitou mediální strategii. Aféry sloužily k „umravnění“, diskreditaci nebo připravovaly likvidaci nepohodlného subjektu. S objektivitou a snahou o čistotu financování politiky neměly nic společného.
Všem nevěřícím, kteří mě budou bez postranního úmyslu obviňovat z teorií spiknutí znovu připomínám: Metoda sametové revoluce zajistila, že to byla výhradně technokratická a státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu, kdo měl v rukou zdroje na financování politiky.
V letech 1991 až 1996 proběhla privatizace základního strategického objemu majetku státu do rukou této skupiny a do společností, které ovládala. Garantem strategie této privatizace byla „pravicová“ vláda Václava Klause. Ve stejné době proběhla základní etapa „konsolidace“ politické scény, ve které byli z politiky vyřazení lidé, kteří se nehodili. Sem patří i likvidace ODA jako parlamentní strany. V tom čase konsolidovali i svou moc nad médii a od té doby usměrňují co, kdo a jak bude psát i publikovat.
Ukončení základní etapy obnovy a konsolidace moci zahájila uměle vyvolaná vládní krize na konci roku 1997. Na této šarádě spolupracovali formální šéfové vládnoucí pravice, vůdci pučistů v ODS a stejně tak i opozice. Spoluhrál Václav Havel v roli prezidenta a také vnitřní likvidátoři ODA. Slušný, tichý agent Tošovský v roli předsedy přechodné vlády splnil poslední část svého úvazku na domácím dvorku převedením politického scénáře pluralitní hry z varianty A na variantu B. Bijec tunelářů a zlodějů Miloš Zeman pak završil privatizaci do stejných rukou jako ti, kteří to podle jeho veřejných prohlášení před ním tunelovali a rozkrádali. V mnohém byl ještě lepší, neboť některé z těch rukou patřily našim bývalým rudým bratrům. Nesplnil úkol obnovit a uzákonit vedoucí úlohu staronové vedoucí třídy proletářo-kapitalistů zákonem o většinovém volebním systému.
Do podrobností jsem viděl od samého počátku způsob takzvané reformy celého jednoho odvětví národního hospodářství. Na příkladu toho, co jsem viděl se odehrávat v lesním hospodářství, jsem pochopil cíle a souvislosti celého procesu perestrojky. Ta „reforma“ znamenala jen metodu vykradení zdrojů hospodářského odvětví do rukou „správné party“. Byly to, a doposud jsou, nekontrolovatelné „keš“ peníze na financování politiky, uplácení médií a na další „lidumilné a demokratické“ praktiky.
Na podzim 1996 se na Právnické fakultě konal politologický seminář s panelovou diskusí na téma „Většinový volební systém, jeho výhody“. Čtyři páni profesoři hlásali a diskusí mezi sebou vyzdvihovali výhody většinové volby. Výhody toho, že díky nastaveným kritériím při svobodné volbě projdou a do parlamentu se dostanou jenom dva politické subjekty, které dostanou nejvíce voličských hlasů.
V následné diskusi jsem se přihlásil a řekl jim: „Co to zde hlásáte? Vždyť dobře musíte vědět, že co funguje v anglosaských zemích a je dobrým kompromisem mezi vládou královskou a demokracií, neplatí a nebude platit v postkomunistické zemi. V anglosaských zemích politika vznikla z náboženství a rámec jí dal puritanismus se zásadou, že určité věci se nedělají. V postkomunistické zemi většinový systém bude znamenat vládu jedné patry banditů, kteří budou jenom střídat a pozměňovat varianty.“ Dále jsem vysvětlil, jak ve skutečnosti funguje vnitřní politická scéna v České republice, viděno zkušeností poslance parlamentu. Když jsem mluvil, díval jsem se do auditoria a viděl jsem, jak přítomní politologové usilovně přikyvovali mým argumentům. Žádný z nich však nikdy nic podobného nenapsal ani veřejně neřekl.
V loňském roce jsem na „Veřejném slyšení“ v Senátu vyslechl přednášku jednoho z těch slovutných profesorů přednášejícího dnes politologii na Karlově univerzitě. O přestávce jsem za ním šel a viděl, jak se snaží vyhnout rozhovoru se mnou. Počkal jsem a řekl mu: „Pane profesore, pamatujete se na mne?“ Přikývl a já jsem pokračoval: „Chci se zeptat, proč přednášíte takové věci, vždyť jistě víte, že to není pravda. Skutečnost je jiná, zde neplatí v literatuře a demokratické praxi používaná schémata.“ Ctihodný pán v tísni, aby se mne zbavil, odpověděl: „Co mám dělat, nějaké schéma si musím vytvořit a použít.“
V počátku devadesátých let jsem se dlouho pokoušel dostat článek o tom, co se děje v lesní transformaci a privatizaci, do renomovaného „seriózního“ týdeníku. Tehdejšího šéfredaktora jsem znal ještě z doby před devadesátým rokem. Neměl jsem šanci, nic mi nikdy nezveřejnili, ač jsem byl poslancem. Letos na jaře po výměně vedení státních Lesů České republiky vyšlo ve zmíněném listu několik článků a textů, ve kterých bylo popsáno to, co jsem patnáct let předtím neměl šanci zveřejnit. Doslovné pasáže.
Protože jsem nepříjemný a protivný patron, navštívil jsem před dvěma měsíci editora zmíněného listu. Opět bylo zřejmé, že mě nevidí rád a nemá čas. Řekl jsem: „Nebudu zdržovat, mám jenom dotaz. Ve vašem listu vyšlo několik pěkných článků o situaci ve státních lesích. Fakticky stejné texty, které jsem se snažil k vám prosadit před patnácti roky. Jsem tomu rád, jen by mne zajímalo, proč tehdy to nešlo a dnes ano.“ První odpověď byla: „Mysleli jsme si, že jedete se Žlábkem v obchodu se dřevem.“ Odpověděl jsem, že na Šumavě jsem jako zaměstnanec národního parku byl o roky později a je to tudíž hloupost. Jeho druhá odpověď byla: „Vaše texty byly nesrozumitelné, nebyl jste věrohodný.“
Úplně stejné odpovědi jsem dostával na počátku devadesátých let ve sněmovně, když jsem v konkrétních věcech říkal a argumentoval, co je lež a krádež. Také skoro nikdo „nerozuměl“ co říkám a myslím. Jedinečný v tom byl „státník“ Josef Lux. Pravdou je to, že nejvíc všem vadilo, že na mě neměli co vytáhnout.
Podobných příkladů jako ty dva, které jsem uvedl, bych mohl poskytnout mnoho. Všechny vypovídají o tom, jakých rozměrů dosáhla demoralizace společnosti. Totalitní komunistický stát a společenský prostor, do kterého nebyla zvenčí vložena pomoc demokratické energie, se jen dále morálně a společensky degradoval.
Jeden centralizovaný parazit komunismu se rozložil na segmenty lokálních, odvětvových či systémových parazitních center. Ty si již nemohou organizovat vyžírání celého prostoru zákazy, příkazy či vězením, nebo i regulovat a omezovat svou žravost. Žerou nekoordinovaně, konflikty o prostor, ve kterém parazitují, mezi sebou řeší jako mafie - dohodami o vymezení území, personálními uniemi a někdy střelbou. Jejich společným zájmem je, aby ti, na kterých žerou, to nevěděli. Proto v postkomunismu přímé násilí, které bylo za komunismu hlavním nástrojem řízení společnosti, nahradila všudypřítomná lež.
Nejsme demokracií, nemáme politickou pluralitu ani právní stát. Jsme přechodnou společností rozkládajícího se totalitního státu. Ta nemůže být setrvalým stavem. Máme před sebou dvě cesty. Návrat k ještě blbější totalitě nebo velmi pracnou a bolavou cestu ke svéprávnosti. Na této cestě si nejdříve musíme uvědomit, jaká je skutečná realita, ve které žijeme, a co je hodnotou života. Poté musíme něco skutečně začít dělat a denně nastavovat kůži. Na té cestě půjde o život.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)