Komunismus není mrtev

Motto: „Člověk se svou schopností myslet vymknul z řádu přírody. Nejlepší duchové v počátcích civilizačního vývoje dospěli zjevenou zkušeností k tomu, že v zájmu přežití své skupiny i druhu musí mít myšlení pevná pravidla a řád. Tak a i proto vzniklo náboženství a filosofie.“

Křesťanství pozvedlo svým etickým a morálním poselstvím evropskou civilizace ke světské a technologické velikosti. Platilo to jen do doby, kdy víra zůstávala živá a zpětná vazba „božího oka“, vážícího všechny naše činy, platila: jednej vždy tak, abys nepřekročil zásady morálního poselství, hledej míru sám k sobě.

K napsání úvahy o aktuálnosti a nových formách komunismu mne vyzval televizní pořad o slušovickém kolchoze odvysílaný v úterý 10. června. Záminkou pro uvedení na obrazovku byla písnička pěvců Janíka a Palečka z polovice osmdesátých let. „Stateční“ pěvci, v době, kdy jejich písnička byla šlágrem, jistě nevěděli, co za fenoménem Slušovic stojí. Podle toho, jak jsem je viděl se na obrazovce tvářit a k čemu se dali použít, to nevědí dosud. O velikosti slušovického podnikatelského zázraku z obrazovky rozprávěl slušovický „profesor“ Trnka a důstojník Státní bezpečnosti, „privatizátor“ Dušan Tříska.

Cestu ke komunismu započali francouzští osvícenci. Jean Jacques Rousseau sepisoval traktáty o původní čistotě a nezkaženosti lidí a společenské blaženosti. O svou rodinu a potomky se nikdy nestaral.

Společenské a duchovní základy pro osvícenství položil za Ludvíka XIII. kardinál Richelieu. On vtiskl francouzskému království metody a rysy totalitního státu. Ze šlechty, která v té době byla politickým národem, udělal sluhy a neodpovědné příživníky. Prvotní velmocenský úspěch centralisace ve svých důsledcích vytvořil společenské „duchovní“ prostředí, které vyústilo ve Francouzské revoluci. Myšlení ztratilo korekční mechanismy. V mocné říši nebylo kriticky myslících osobnostní, které svým jednáním a činy udržují ve společnosti míru a rovnováhu.

„Listinu práv občana“ jako první zneužili ti, kdo ji v revoluci vyhlásili. V jejím jménu gilotinovali své konkurenty, domnělé soupeře i obyčejné nešťastníky.

Komunismus byl vymyšlen v evropském prostředí, když ztratilo své křesťanské duchovní brzdy a korekce. Systémově, jako státní moc a ideologie, se poprvé ujal v Rusku. To bylo velmi pravděpodobné, neboť v samoděržavně ovládaném státu byly pro uplatnění se stádní mocenské politické technologie ideální podmínky. Ruský stát a společnost neměl společenskou elitu, která by zvykově, zkušeností i vědomím odpovědnosti byla schopna zabránit pádu společnosti do duchovního pravěku. Tím komunismus bezpochyby je.

Vývoj Evropy je ve dvacátém století se světovými válkami, německým fašismem, komunismem a růstem moci sovětského impéria svědectvím úpadku evropského ducha a jeho hodnot. Evropané přestali být společenstvím vedeným nosnou a stabilizující ideou.

V Československu, přesněji řečeno v jeho české části, bylo po únorovém převratu nejvíce politických trestů smrti. Česká komunistická strana měla vzhledem k jiným sovětským satelitům poměrně nejvyšší počet registrovaných členů.

Na své cestě životem v komunistickém Československu jsem prošel celou zemi. Nebyl jsem ochoten se přizpůsobit a „zařadit se“, tak jsme se s rodinou vždy po pár letech stěhovali. V Gottwaldově jsem žil a pracoval deset let. Na své vlastní kůži jsem okusil „moderní, podnikatelské způsoby řízení“, jaké ve slušovickém podnikatelském zázraku předseda Čuba užíval. Pracoval jsem v nemocnici, můj šéf patřil do stejné mocenské skupiny, která se v Gottwaldově vytvořila po srpnové okupaci roku 1968 z lidí, kteří včas pochopili vývoj a postavili se na „správnou stranu barikády“. Všichni byli kmenovými příslušníky a nebo agenty Státní bezpečnosti.

Tvrdím, že v sedmdesátých a osmdesátých letech si mocenské centrum uvnitř komunistického aparátu koordinované Státní bezpečností ve Slušovicích zkoušelo a ověřovalo „nové, moderní“ způsoby řizení. Připravovali se na změnu technologie řízení toho, co dosud bylo nazáváno komunismem.

Nový, k „odpovědnosti“ vychovávající způsob řízení, který v televizním pořadu líčil soudruh Trnka, ve skutečnosti vypadal takto: lidé byli pomalu ohýbáni a zbavováni identity, museli se naučit, že mohou být použiti k čemukoli. Nakonec, aniž by jim to muselo být nařizováno, byli ochotni udělat jakékoli svinstvo, dělat věci, které byly nemorální a protizákonné; pomalu byli do takového jednání vtahováni. Žádný vedoucí pracovník neměl své místo a postavení ani na okamžik jisté, nevěděl, co bude dělat zítra. Nesplnil-li úkol, který považoval za profesně a/nebo morálně špatný, následoval trest: přeřazení nebo rovnou vyhazov. Plnil-li tyto úkoly a prokazoval iniciativu, měl naději na postup a finanční odměnu. Den „otevřených dveří“ u předsedy znamenal, že podřízení pracovník mohl v určitý čas přijít k předsedovi Čubovi a stěžovat si tam na svého nadřízeného - co dělá špatně a navrhnout zlepšení. Hlavní smysl „osvíceného“ institutu však nebylo zlepšení práce a fungování provozu, ale permanentní rozeštvávání lidí mezi sebou. Předseda podle potřeby využil to, co vyhovovalo jeho aktuálním záměrům. Každý vedoucí pracovník musel být namočen do protizákonného jednání, aby byl použitelný a nemohl říct ne. Dva vedoucí provozů mi v sedmdesátých letech řekli: „Nechal jsem se přinutit dělat protizákonné věci, už nemohu říci ne. Odmítnu-li, sám předseda mě shodí, mám naději dostat tak deset, patnáct let.“

Podnikatelský zázrak měl při svém hotelu ve Všemině i „sexuální pracovnice“. Nebylo problémem si v případě potřeby nafilmovat „zajímavého“ prominenta v prekérních situacích - i tento moderní způsob řízení jsem viděl používat o léta později, během Sametové revoluce.

Na mezinárodní scéně plnil kopaničářský kolchoz některé funkce a činnosti, které za sovětské bratry nemohl dělat ani snaživý satelit - Československý stát. Vyváželi zbraně teroristickým skupinám, přes Vietnam dováželi špičkové komponenty počítačových technologií pro rakety sovětských bratrů,…

Prodělal jsem pokusy o tento způsob převýchovy na sobě a měl jsem možnost pozorovat účinky na nejbližším okolí. Moji kolegové se museli naučit, kdy správně diagnostikovat a léčit a komu „ulehčit“ cestu do lovišť Velkého Manitoua. Důvodem a smyslem výchovy nebyla úchylka nebo zločinná paranoia - byl to pragmatický, promyšlený postup jak si ověřit, do čeho a jak se dají lidé natvarovat.

Odešel jsem sám a věděl jsem, že svůj obor již nikdy dělat nebudu - můj „pán“ mě o tom také ujistil. Následujících deset let bylo pro mě, po tom co jsem viděl v Gottwaldově, těžkým vnitřním traumatem. Naučil jsem se však díky tomu důsledně přemýšlet o vážných věcech a ta zkušenost mě nakonec dovedla do Parlamentu. Dnes, s odstupem let, za ni děkuji. Pochopil jsem, o čem je komunistický způsob myšlení a bytí a jaké jsou jeho důsledky. Ta zkušenost mi umožnila vidět tam, kde většina neviděla nebo vidět nechtěla. V průběhu devadesátých let jsem pozoroval, jak se na úrovni celého státu odehrává totéž, čeho jsem byl svědkem v sedmdesátých letech v gottwaldovské experimentální dílně.

Nejprve „pokrokovou, všeobjímající lásku a odpuštění“, v Parlamentu hektické projednávání a schvalování „Listiny práv a svobod“ na scéně a za scénou cukr a bič, kterými byli nezasvěcení účastníci vé veliké hry upravování k použití. Stejně tak, jako jedno-dvě desetiletí před tím v gottwaldovské dílně - na povrchu „moderní, progresivní“ technologie, uvnitř lež, špína a zločin.

„Státníci“, jak je v té době média označovala, byli tajtrlíci nebo naprogramovaní representanti mocenské mafie, která zemi ovládala před „velkým sametovým přesmykem“.

Komunismus neprohrál, on jen rozšířil své spektrum metod a technologií. Máme parlament, v něm pět „politických stran“ - ve skutečnosti divadelních souborů. Formálně jsou to jiné firmy, jejich chování na scéně však odvisí od toho, jakou funkci právě plní, jaký je úkol od těch, kteří je (všechny) platí. V situaci, v jaké je a čím prošla naše společnost, je to logické a přirozené.

„Standardní“ komunismus byl mocenskou politickou technologií, která pod firmou vlády proletariátu vytvořila privilegovanou vládnoucí vrstvu, která se časem stala fakticky dědičnou. Byla to společenská vrstva neodpovědná a zločinecká, zcela závislá na držení politické moci. Smyslem jejího konání se tak přirozeně nakonec stalo udržení centralisované moci a to světilo všechny prostředky. Čas a přirozené zákonitosti nepodléhající vůli ani sebevětšímu teroru komunistických technologů však prokázal neudržitelnost tohoto způsobu politické technologie.

Způsob „sametové revoluce“ znamenal decentralisaci společnost ovládající politické moci. Ústředním smyslem „privatisace“ byl přesun strategického majetku v jeho rozhodujícím objemu do společností nebo bank, které reprezentanti této původní a v důsledku toho tedy i současné moci ovládají. Faktická politická moc se přesunula ze sekretariátů „samojediné“ strany do rukou lidí, kteří ovládají klíčové hospodářské a mediální podniky a struktury. Jak prokázal nejeden výzkum o rekrutaci elit ve střední a východní Evropě, jde de facto o tytéž lidi, kteří dříve seděli na zmíněných sekretariátech.

Celý tento politický a hospodářský proces „změny“ mocenské technologie byl logický a „přirozený“ - připraveni na něj byli pouze ti, kdo moc drželi a měli s ní půlstoletou zkušenost. Společnost jako celek, až na jedince, byla v otrockém stavu, neschopná rozlišovat co je co. „Vzdělanci“ vykonali kázáním o morálce a etice, o neoplácení „zla zlem“, špinavou práci. Svou tvář sami nenastavovali, mohli si za to také trochu líznout.

To, že nebyl ani učiněn důsledný pokus o potrestání zla a nalezení spravedlnosti, ztrvdilo ústřední princip komunistického způsobu vládnutí a bytí - totiž že „účel světí všechny prostředky“.

Přes vnější nátěr a krásná slova o pluralitě a svobodě jsme dále pokročili na cestě totálního společenského sebezničení, systém se svou podstatou nezměnil, změnil se jen způsob výkonu moci. Za „standardního“ komunismu bylo ještě možno identifikovat odpovědné struktury nebo lidi. V modernizované „posametové demogracii“ se po scéně pohybují loutky, rozhoduje se zcela jinde. Hybatelé jsou přesvědčeni, že se jim, ať udělají cokoli, nemůže nic stát. Mají pravdu? Zatím rozhodně ano.

Virtuální tance církevních restitucí

Motto: „Jak se v tradici evropských pohádek a pověstí síly zla děsily symbolu kříže, tak se dnes dědicové mocenského komunismu obávají materiální nezávislosti církve na jejich státu.“

Tradice evropské tolerance, svobody a zvídavosti lidského ducha má své počátky v instituci proroků staré Judeie a v na ni navazujícím křesťanství. Největším plodem židovsko-antické civilisace bylo Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si před Bohem rovni a u posledního soudu bude Bůh soudit všechny jejich činy“. Od tohoto základního poselství a principu vedla stoletími cesta k osvobození lidského ducha. Víra a strach z Božího soudu udržovala člověka i jeho společnost v míře, bránila excesům zla.

Jedinečným fenoménem Západní křeťanské větvě po oddělení Východní - Byzantské větve křesťanství, byla její nezávislost na světské moci. Západní papežství bylo nejen institucí duchovní, ale zůstalo částečně i mocí světskou - zejména s funkcí kontrolní. Papež měl i své vojsko a dokázal tak uhájit svou tolikrát napadanou nezávislost na moci světské. Svou nezávislost si Západní církev dokázala uhájit přes všechny konflikty a vnitřní krize jdoucí napříč stoletími. Církev, její biskupové a kněží se (až na výjimky) nestali sluhy vládnoucích panovníků. Spory a herese uvnitř Západní církve se ve své většině týkaly principů věrouky.

Východní - Byzantská větev si nikdy takové postavení nevydobyla, patriarchové byli podřízenými „úředníky“ světských vládců, sloužili jim i v duchovní oblasti. Spory a herese uvnitř Byzanstké křesťanské větve se tak odvíjely od vnějších forem a symbolů náboženského obřadu.

Základy evropské civilizace jsou ukotveny v křesťanství, to vytvořilo prostor pro rozvoj vynalézavosti lidského ducha a evropského pojetí hodnot. I po ztrátě víry a náboženského pojímání světa zůstalo křesťanství a církev garantem dodržování morálních hodnot a jim odpovídajícího jednání v životě.

Jak odcházel a víra a strach z Božího soudu, otevřela se cesta k největšímu zlu - člověk zbožštil sám sebe. V evropské civilizaci to znamenalo cestu k totalitním ideologiím a totalitně organizovaným státům. Minulé století s německým fašismem, z Evropy do Ruska exportovanou mocenskou technologií komunismu, prokázalo neschopnost člověka udržet sama sebe v míře. Obě tyto totalitní ideologie a jejich vládci za svého největšího nepřítele považovali křesťanství a křesťanské nábořenství.

Komunismus spolu s fašismem, jak jsme je půl století zažili na vlastní kůži i duších, těžce poškodil hodnotový systém a pojímání světa nás všech. Poškodil i duše většiny sluhů Božích, kteří se v době komunismu věnovali kněžské službě. I mezi nimi církevní tajemníci a Státní bezpečnost vykonali svou práci zla.

Mé celoživostní přesvědčení a neschopnost dědiců komunismu v prvých sametových devadesátých létech ovládnout a kontrolovat vše a všechny mi dali příležitost doestat se do parlamentu. Z přímého pohledu a zkušenosti jsem mohl vidět a poznat technologii „postkomunistického parlamentarismu a demokracie“.

Ti, kdo od počátku devadesátých let rozhodovali o směrování „demokraticky sametové politiky“, nikdy neměli v úmyslu vydat církvi majetek, který by vydělával, nesl zisk a dal tak námoženskému a kulturnímu společenství k ní patřícímu skutečnou nezávislost na státu.

Připomínám - při „sametové“ technologii revoluce měli ekonomické zproje, které mohli vložit do ovládnutí médií a politiky, pouze ti, kdo zemi vládli před rokem 1989. Oni též drželi klíčová místa státní správy, policie, bankovnictví i soudnictví. Zásadní politické i ekonomické kroky rozhodovali lidé, kteří se po veřejné scéně nepohybovali a nebyli známí. V každé parlamentní „politické straně“ měli své klíčové figury, za kterými byla finanční podpora a měli přístup do médií.

Církvím byl bez větších problémů vydán majetek, nemovitosti a kostely ve zdevastovaném stavu. Nemovitosti, které potřebovaly opravy a péči. Bez vlastních zdrojů se církev stala jen správcem, který bude závislý na „dobročinnosti“ postkomunistického státu.

Smyslem a cílem komunistické privatisace bylo převést strategický majetek státu do společnosti, které ovládali, jejichž skutečný vlastník většinou není znám a nebou jsou to „bílí koně“. Posloužila k tomu kuponová privatizace, neexistence a nevymahatelnsto potřebných zákonů. Proto nešlo v kriticky významném období privatisovat banky - do rukou zahraničních vlastníků, které neovládali. I proto dodnes České státní lesy ovládá někdo jiný než stát a zisky ze státních lesů jdou jinam než do pokladny státu. I proto jsou většinovým způsobem hospodaření na zemědělské půdě nástupnické subjekty bývalých kolchozů, které mají nejasnou vlastnickou strukturu.

Vydání lesů a zemědělské půdy církvi by vznikl poměrně velký hospodářský subjekt, který by neovládali a který by nastavoval srovnání s „hospodařením“ jejich postkomunistických „privatisovaných“ společností. Tak jak to dnes již dělají v lesním hospodářství lesy patřící městům, obcím a šlechtické majetky.

Osm let jsem byl členem zemědělského výboru České národní rady a poslanecké sněmovny, do podrobností jsem mohl pozorovat průběh a směrování zemědělských restitucí, způsob a záměr „privatisace“ zpracovatelských podniků i blokování jejich návaznosti na prvovýrobce. Jedinečným modelem záměrů komunistické privatisace byla „jejich reforma“ lesního hospodářství.

Dlouholetý lidovecký předseda a ministr zemědělství Josef Lux okázale vyhlašoval, že „vše co bylo ukradeno musí být vráceno“. Ve skutečnosti on byl garantem pokračování kolchozního hospodáření a připravil půdu pro své následovníky - Fencla, Palase, Zgarbu, Mládka i Gandaloviče. Zvláště „nepěkně“ se on i jeho poslanci zachovali při prosazování i projednávání církevních restitucí. Na veřejnosti i v médiích vyhlašoval maximální požadavky vydání bývalého církevního majetku. Při projednávání ve sněmovně mlčeli jako ryby. V polovici devadesátých let jsem se pokoušel několika pracovníkům hospodářské správy Pražského arcibiskupství vysvětlit hru, která se s nimi hraje a nabízel pomoc. Neprojevili zájem, důvěřovali Josefu Luxovi.

Technologie podávání zákonů, jejichž schválení v účinné formě „kormidelníci“ v žádném případě nechtějí dopustit, je v zásadě taková: Vláda podá vládní návrh, který má některá znění, jež lze zpochybnit a napadout. To provede buď opozice, nebo i někdo z vládních poslanců. Pak někdo z poslanců, či skupina, předloží kompromisní návrh - ten odpovídá tomu, co „kormidelníci“ byli ochotni připustit. Nebo je postup opačný - poslanecká skupina předloží svůj návrh, který je záměrně maximalistický a vláda se nabídne předložit návrh „komromisní“, který opět odpovídá tomu, co si „řídící orgány“ přály.

V současné době předložený nývrh zákona „vyrovnání se“ s církvemi je záměrně špatný a napadnutelný. Postupné splácení „dluhu státu“ by na dlouhá léta závislost církve na státu neodstranilo - vždyť každá nová vláda by mohla tento závazek kdykoli zrušit. Mimo to čísla desítek a stovek miliard vyvolávají u „lidu“, který nemá žádný pojem o tom o co se hraje, v Čechách přirozenou závist a averzi. Vláda, která by měla skutečný poctivý zájem o vyrovníná se s církvemi by předložila jednoduchý návrh zákona, který by církvím vydal lesy a půdu - tedy majetek, který nese zisk a udělal by církev ve značné míře nezávislou na „dobročinnosti“ státu. Zároveň by funčně a užitečně propojil organismus církve s praktickým životem.

Všichni ti hlasatelé duchovního naplnění, odevzdání se „duchovnímu úkolu“, kteří hlásají, že církev nemá mít majetek, někdy z hlouposti, ale častěji záměrně lžou. Jsou to právě „hybatelé“ státu, v dnešní době a politicko-společenském klimatu ovládající scénu, kteří potřebují církev závislou, kdykoli zastrašitelnou, bezrannou. Proto se snaží jí i celé společnosti „vysvětlit“, že se má oddat pouze tomu „duchovnímu úkolu“ a že jen ten jí přísluší. Ve skutečnosti jim jde o udržení možnosti kdykoli mocensky vyřadit sebemenší autentickou a hlouběji založenou odchylku od jejich způsobu ovládání státu a společnosti. Materiální závislotí církve na jejich státu se tak dědicové komunismu chystají „tvůrčím způsobem“ rozvinout a pokud možno dokončit dílo svých přechůdců.

Poznal jsem Vlastimila Tlusného dost zblízka. Dobře ví, co dělá - pozná, v čem je problém. Jeho jednání v kauze návrhu zákona vyrovnání se s církvemi považuji za politicky účelové a intelektuálně nečestné.

Poezie postkomunismu IV.

Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“

Na Štědrý den v roce 2001 jsem se probral na mlýně, na posteli, na temeni jsem měl bouli jako slepičí vejce a dodnes nevím, kde jsem k ní přišel. Nic jsem si nepamatoval, jen mi bylo divné, že jestli jsem někde spadl, proč mám bouli zrovna na místě, jako kdyby mě někdo praštil topůrkem. Měl jsem otřes mozku a lízal jsem se toho dva měsíce.
Za necelých deset let od té doby, co jsem „byl vymeten“, jak správně ohlásil Mirin Sládek, jsem mezi náhonem a potokem v džungli a bažinách kolem třeštického mlýna udělal pět malých rybníků. Mimo základní díry vyrýpnuté bagrem, všecko ostatní je dílem mých rukou. Materiál a kameny jsem navážel na kolečku, protože s žádným strojem a mechanismem se do těch míst nedostanu. Zatloukl jsem stovky kůlů.

Údolí za potokem, kam se mechanizace typu tankové brigády nedostane, kosili na senáž kolchozníci takovým způsobem, že posečenou trávu a rákosí foukali do džungle a do potoka. Pomalu jsem tok a jeho okolí čistil, zpevňoval břeh kůly, vysazoval na zpevnění břehů olše, jasany a doubky. První roky jsem těleso náhonu i celé okolí potoka ručně kosil. Když začala růst tráva, denně jsem se - od jara do podzimu - tak tři, čtyři hodiny oháněl kosou. Teprve až narostl drn a břehy se zpevnily, jsem tam mohl pustit poloautomatické sekačky - ovce.

Před třemi roky jsem se dohodl se správou místní farmy kolchozu, že ohradím zamokřenou část údolí kolem potoka, kam se stroji stejně nemohou, a budu tam pást ovce. Dohoda pro kolchoz maximálně výhodná - oni berou dotace a já dělám práci. Za tři roky udělaly ovce ze zaplavované mokřiny pěknou louku a pastvinu. Skoro kilometr potoka po desítkách let opět meandruje esteticky krásnou zelení.

„Sametová revoluce“ svou podstatou znamenala inovaci komunistické mocenské technologie ovládání a využívání masy komunistických otroků. Trochu jim povolili uzdu, mohou si povyrazit i dopřát nějakou tu sprosťačinku, říkají tomu lidská práva. Mohou si v supermarketech nakoupit i k moři vyjet, ale museli za to zvýšit pracovní výkon. Rozhodující objem majetku, vliv v médiích, v politice i rozhodování o tom, co je „správné“, si ponechali bývalí parazité. Dnes sami sebe chápou jako „predátory“, jen žerou násobně víc, než když byli komunistickými parazity. Proto se asi stejné pojetí prosadilo i v ochraně přírody, kterou moderně nazýváme ekologií. Přednost a výhodu dostali predátoři, kteří jsou na konci potravního řetězce a žerou ty pod sebou.

Dokud jsem kolem rybníků nenatáhl elektrický ohradník, kupoval jsem na vánoce kapra. Vydra spolehlivě sklidila za mne. Hůř na tom je potok a ryby v něm. Zimu v potoce, ze kterého se stala krásná živá voda, nemá šanci přežít rybička větší než deset centimetrů. Vodoteče v okolní krajině jsou devastované a mrtvé. Když se sloví a zamrznou rybníky, chránění predátoři se sejdou tam, kde ještě něco je. V zimě živím celý kraj. Postkomunistický způsob ochrany přírody je podivný, chrání predátory a ochráncům nevadí, že jejich chráněnci nemají v krajině co žrát. Ten způsob bude mít jediný a přirozený důsledek - lidé vezmou zákon do svých rukou a nastaví novou, svoji rovnováhu.
Postkomunističtí „predátoři“ jsou na tom zatím lépe. Myslí si, že porušení společenské rovnováhy se jich netýká, i když žerou násobně víc, než žrali jejich „adaptovaní“ komunističtí vývojoví předchůdci. Dnešní pojetí ochrany přírody věrně odpovídá postkomunistickému pojetí společenské hierarchie. I na postkomunistické „predátory“ dojde. Přijde čas, kdy ti „žraní“ si začnou uvědomovat a chápat porušení společenské rovnováhy.

Prožil jsem většinu života v komunismu, dost dlouho jsem byl v politice v postkomunistickém čase. Nemám žádné iluze, že by staronoví parazito-predátoři byli schopni komunisticko-kapitalistický paradox pochopit a míru a rovnováhu sami hledat.

Nemám básnické střevo, neumím tragickou absurditu světa, ve kterém se dnes odvíjejí naše životy, zachytit a vystihnout veršem. Cítím ale, že nastává čas pro Francoise Villona postkomunismu. Pro básníka, který by drsným veršem zachytil a vyjádřil naši prolhanou, umazanou dobu a její velikány.

Poezie postkomunismu III.

Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“

Rok a půl jsem dělal v Národním parku Šumava. Byl jsem u zakládání parku a znal celou tu hru, která se od jeho založení kolem tohoto strategicky jedinečného území hraje. Nakonec se ředitel parku Ivan Žlábek bál, co kde řeknu a napíšu. Chtěl přežít, tak dělal „kompromisy“, do kterých ho ti, kteří celou hru organizovali, přinutili. „Kompromisy“ využívali k rozehrávání další hry. Mediální kampaně, již více než patnáct let od vyhlášení parku stále podle potřeby vedené, nemají s pravdou a realitou nic společného. Tak, jako vždy a všude, jde i zde o to, že skuteční „kormidelníci“ postkomunismu mají o „správném využití území národního parku“ jinou představu. Podobně jako komunisté ve jménu „nejspravedlivějšího řádu“ sloužili zločinu, „ekologisté“ - ve jménu přírody - na Šumavě sloužili zločincům. To platí i pro „pravicového“ teatrologa Vladimíra Justa, který se roky proti šumavskému parku, ve jménu čisté přírody, mediálně angažoval. Po parku jsem ho prováděl a snažil se mu věci vysvětlit, věděl, co je. Ze své profese teatrologa by mohl být zasvěcen do teorie her.

V celé té po léta trvající kampani kolem Národního parku Šumava nešlo o přírodu, kůrovec byl záminkou k rozehrávání strategické mocenské hry o ovládnutí jedinečného území uprostřed Evropy. V komunismem rozložené zemi a ve společnosti, v níž lidé za ty desítky let zapomněli, co který fakt znamená a jaká je jeho váha, lze veřejně tvrdit cokoliv. Arbitrem „pravdy a správnosti“ zůstali ti, kteří zemi a společnost do stavu rozvratu přivedli. V hodnotovém a lidském marasmu, který po sobě zanechali, vždy najdou dostatek ochotných, kteří viditelnou špinavou práci - ve jménu nejvyšších idejí - udělají za ně.

Nakonec jsem na Šumavě dal sám výpověď a zažádal o předčasný odchod do důchodu. U toho, co se se šumavským parkem hrálo a do čeho jsem již neměl šanci promluvit, jsem být nemusel. Nikdo mé texty nezveřejnil, ředitel parku chtěl přežít a bál se, co kde řeknu.

Na podzim 1997 jsem za peníze, které jsem si coby poslanec vydělal, koupil mlýn v Třeštici u Telče. Poslední majitel a obyvatel mlýna se regulérně uchlastal v roce 1993. Před léty jsem si řekl, že chci, aby můj život skončil tak, jak jsem začínal. Navíc můj praděda byl mlynářem v Klikově na Lužnici, u rakouské hranice. Postkomunismus mi přece dal „lidské právo“ z vlastní vůle se udřít až do aleluja.

Moje drobná upracovaná maminka mi před čtyřiceti roky jednou řekla: „Víš, já jsem kdysi byla citlivé děvče, viděla jsem krásu a dokázala se z ní těšit, ale po té hrůze, kterou šel náš život, jsem si nedávno uvědomila, že už toho nejsem schopna.“

Nikdy jsem nedokázal dělat věci na rozkaz, nebo abych vydělal peníze. Od klukovských let jsem potřeboval mít pocit, že co dělám, má smysl. Komunismus mne osobně hluboce urazil, ti dobytkové - a nemohu jeho „budovatele“ jinak než dobytkem nazvat - si mysleli, že mne upraví ke svému obrazu. Myslím si, že i loupežný vrah, pokud ještě zůstává člověkem, někdy musí mít pocit, že něco hezkého udělal.

Moje osobní životní zkušenost je, že cokoliv jsem udělal a vybudoval v zaměstnání, i o co jsem se snažil po devadesátém roce v politice, ti, co přišli po mně, zničili. Dědictví komunismu je zde, skoro v každém z nás, stále přítomné.

Téměř v šedesáti letech jsem v džungli třeštického mlýna začal uskutečňovat své klukovské sny. Do reality posametového, „svobodného“ postkomunismu mne uvítala povzbuzující slova vševědoucích, statečných a vždy vše přeživších sousedů a spoluobčanů: „Vítáme emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my…“, „…zkrachovaný poslanec se přišel povalovat na mlýn…“ a „…to sis nakrad na ten mlýn“. S autorem posledního výroku, o dvacet let mladším, jsem vymetl hospodu.

Někdy lenost nebo láska k pivu může mít i tvůrčí aspekt - zachovat pro budoucnost krásu, která mohla v případě přičinlivé blbosti, kterou komunismus tak úspěšně pěstoval, zmizet v nenávratnu. Z džungle kolem třeštického mlýna vyčnívaly staleté stromy, které - jak jsem okolí pomalu čistil a dával do původního stavu - se objevovaly v plné kráse.

Nedlouho poté, co jsem se na mlýně usadil, se stromy, které přežily komunismus, málem staly obětí modernizované postkomunistické politiky - „majetek je moc a prostředek k ovládání“. Jihomoravští plynaři, kterým dnešní ministr kultury přihrál jako starosta Telče Šiškův mlýn k vybudování golfového střediska, plynofikovali okolní vísky. Akce mimo jakékoliv ekonomické uvažování, náklady, které se nikdy nemohou vrátit. Vísky o maximálně třiceti, čtyřiceti číslech, kde téměř ke každé chalupě patří kus lesa a málokdo z obyvatel bude mít peníze na topení plynem. Jediný smysl plynofikace byl mít okolí a jeho obyvatele závislé a na špagátu. Trasa plynového potrubí měla vést kolem dubové aleje těsně u pat stromů.

Na ducha doby ukazuje i postkomunistická historie mlýnského náhonu, kterým padesát let netekla voda a který jsem obnovil. Koupil jsem mlýn i s okolními pozemky, náhon je veden po hraně svahu údolí, kterým protéká Třešťský potok. Těleso náhonu, který je uprostřed mých pozemků, pokrývala neprostupná džungle. Brzy jsem zjistil, že formálně - podle platného zákona - mi náhon nepatří, není můj. Po sedmdesátém roce bylo vodní právo převedeno na stát, a tudíž pozemek náhonu mi nepatří, je státní. Ještě jako poslanec jsem zažádal o jeho převedení do mého vlastnictví, že jej koupím a chci obnovit. Opakované žádosti byly bez odpovědi. Nakonec jsem zajel na Povodí Moravy do Brna a řekl, že náhon obnovím a jestli mi bude někdo dělat potíže, budu se bránit se sekerou v ruce. Totéž jsem oficiálně sdělil odboru životního prostředí na okrese v Jihlavě s tím, že jsem biolog a vím, co dělám. Takzvaná „privatizace“ podniku Povodí z počátku devadesátých let byla stejným zločinem a stejnou loupeží jako „lesní reforma“, proti které jsem jako poslanec celé devadesáté roky vystupoval. Sametoví kormidelníci mi vraceli mé angažování se proti jejich „komunistické privatizaci“.

Pět let jsem na obnově náhonu pracoval. Byla to nepředstavitelná dřina, téměř všechno jsem dělat rukama. Pro ilustraci - náhon je čtyři sta metrů dlouhý, na několika místech byl protržený, a když jsem začal napouštět vodu, na mnoha místech tekl. Tři roky jsem postupně napouštěl vodu, kopal a likvidoval myší díry. V roce 2003 jím tekla voda a nebyl můj.

V té době Jaroslav Palas, ministr zemědělství za divadelní soubor s politickou značkou sociálních demokratů, v rámci boje o kořist odvolal ředitele Státních lesů, bílého koně v zelené uniformě, Jiřího Olivu. Byl jsem v té době požádán, jestli bych nenapsal článek o „reformě“ lesního hospodářství a o „hospodaření“ Státních lesů. Dostal jsem ujištění, že bude zveřejněn.

Napsal jsem článek o průběhu, smyslu a účelu takzvané reformy lesního hospodářství i o tom, kdo byli jejími hlavními aktéry. Popsal jsem největší posametový „tunel“, kterým do „správných“ kapes proteklo nejméně sto miliard a stále ještě protékají další. Textu jsem dal název „Lesní pych“ a poslal jej do časopisu Týden spolu s žádostí o potvrzení příjmu. Odpověď jsem nedostal a text zveřejněn nebyl. Po čtrnácti dnech jsem dal článek i s komentářem na internet. Během tří dnů jsem původní text dostal z Týdne zpět se sdělením „text nebyl vyžádán“. Po několika dalších dnech jsem dostal od právníka Povodí Moravy dopis s dotazem, zda ještě stále žádám vydání náhonu. Během tří týdnů jsem měl náhon převeden a zapsán do katastru nemovitostí. Jak jsem později zjistil, bylo příčinou náhlé horlivosti to, že Palas vyhazoval ředitele povodí. Protože v postkomunismu není nic náhodné, asi po zveřejnění mého textu na internetu to některému z menších kormidelníků sepnulo, domnívali se, že jedu s Palasem a náhon mi vydali.

Poezie postkomunismu II.

Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“

V listopadu 1989 jsem vylezl v Telči na kašnu a vyzval lidi: „Kdo jste zde slušný člověk, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to teď, až přejdou city, znovu vylezou ty svině a vy budete zase jen nadávat doma v kuchyni!“ Zakládal jsem Občanské fórum v Jihlavě, v Telči i v nemocnici. Ve volbách 1990 jsem se dostal do České národní rady.

Své poslanecké kariéře vděčím za to, že jsem měl příležitost přímo, nezprostředkovaně vidět a zažít to, o čem byla „sametová revoluce“, jaký je skutečný stav těch, kteří si v naší zemi říkají „elita“, jaký je stav morálky české společnosti.

Opakovaně jsem ve sněmovně žádal potrestání lidí odpovědných za komunismus, za hospodářskou a morální devastaci země a společnosti. Argumentoval jsem: „Bez poctivého pokusu o spravedlnost nemá naše země budoucnost. Nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, možná horšího.“ Řekl jsem ve sněmovně: „Kladete základy zločineckému státu“. Popsal jsem, jak poběží vývoj, kdo bude elitou této země - tak, jak se to později skutečně stalo. Reakcí na mé apely a varování bylo ticho a výsměch. Na novinářské galerii, když jsem se přihlásil do debaty, si svobodní strážci demokracie povzdechli: „Už tam ten blbec zase jde!“

Na podzim 1994 mne na silnici cestou z Brna rozjel Ford Transit s přívěsem, v připravené skrumáži, auto za mnou jelo od Brna. Přežil jsem se zatraceným štěstím na jediném místě, které v autě zůstalo volné. Druhý den jsem zjistil, že policejní záznam nehody je zapsán zcela jinak, než se nehoda stala. Auto, které mne rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. Ač okolo každého poslaneckého škrábnutí byly vždy plné noviny, o mé nehodě nepsal žádný celostátní deník. O dva roky později, opět na dálnici, mne mezi sebe vzaly dva kamiony - úmysl byl jasný. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl zmizet, protože jsem věděl, že nemám šanci.

Bylo by dobré, kdyby si každý, kdo má kousek šedé kůry mozkové, pomalu začal uvědomovat, kteří jediní na začátku „sametové revoluce“ měli zdroje, které mohli investovat do politiky, ovládnutí médií, udržení pozic v policii, soudnictví a v aparátu státních úřadů. Že to byla mocenská nomenklatura „předvoje pracujících“. Při stavu demoralizace společnosti pak už jen záleželo na velikosti tlaku, investici, aby politická scéna a figurky, které se na ní pohybují, fungovaly „správně“.

Dnešní pan prezident prvé roky po roce devadesát mluvil o tom, že věci se mají dělat „správně a dobře“, nesmí být žádná ideologie a „třetí cesta“. Pak se ten pán stal pravičákem a dnes je i konzervativcem. Žádnému lotrovi odpovědnému za komunismus se nic skutečně nestalo. „Přirozeným“ během věcí je právo a soudnictví „objektivní a spravedlivé“, konkurzy vyhrávají „ti nejlepší“. Proti „správným“ zlodějům a vrahům nelze najít důkazy. Zločinci, kteří vyrostli v hodnotovém a pojmovém prostředí komunismu, se v sametové revoluci „dopracovali“ k ideálu.

Již není třeba hloupě a humpolácky dokazovat nebo nařizovat. Vyrobí-li se ve společnosti „správně“ řídký nihilismus, pak stačí zvýšit výkon čerpadla, jinak nastavit směrové klapky a společenskou tekutinu promixovat. A z těch pár zatvrdlíků, kteří nechtějí pochopit co je „správné a spravedlivé“, se udělají kverulanti. Ještě lépe je si jich nevšímat. Nikdo jejich argumenty nezveřejní - nejsou. Není je třeba ani zavírat, zbytečně to vyvolává pozornost - jako u Vladimíra Hučína. Budou-li příliš „agresivní“, stane se jim nehoda. Postkomunismus je „humánní“, dal většině „lidské právo“ hodnotově a morálně zdegenerovat na uspokojování fyziologických funkcí. Oproti komunismu je to „pokrok“, ten chtěl stejného výsledku dosáhnout přes pracovní tábory, šibenice, vězení nebo kulku.

Kontinuita „jejich“ pojetí práva, dialektického pojetí hodnot, morálky, ekonomie i způsobu politiky bezpečně zajistila společenské vrstvě, která sebe sama dříve nazývala „předvojem proletariátu“, vedoucí úlohu v posametové éře. Podle potřeby dnes sami sebe nazývají podnikateli, pravičáky, sociálními demokraty, komunisty a všichni jsou „demokraté“.

Neudělali jsme žádný zásadní krok k oddělení se a rozloučení s komunistickou minulostí, takže přirozeně a logicky pokračujeme v budování jejich způsobu „lepšího“ světa.

Na jaře 1998 mne ve sněmovně - od řečnického pultíku - slovně napadl bývalý cenzor, v technologickém přestavbovém týmu „republikán a ultrapravičák“ Miroslav Sládek. Nepamatuji si už původní příčinu, na mne neměl co vytahovat, a tak kontraverze proběhla standardně: odpověděl jsem mu a slušnými slovy ho poslal, kam patřil. To se zopakovalo. Po třetí „ultrapravicový cenzor“ došel za mluvítko, chvíli se rozhlížel po sněmovně, pousmál se svým laskavým způsobem a pravil téměř přesně to samé, čím se před léty se mnou rozloučil můj „normalizační“ gottwaldovský šéf: „Co já se tady budu s poslancem Hofhanzlem dohadovat, až ho vymetou - a brzy už ho vymetou - nikdo ho nezaměstná.“

Na konci roku 1998, po svém „vymetení“, jsem si zašel v Telči Pod kaštan na jedno pivo. Uvítal mne jeden místní tlučhuba slovy: „Vítám emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my.“ Došel jsem ke stolu a dotyčnému jsem odpověděl: „Jestli jsi malý hovno ty, tak takhle veliký. Já jsem pan Hofhanzl, bydlím tam v tom rohu, víš kde. Rval jsem se jako lev, vy dovedete jenom hloupě kecat!“ Otočil jsem se k hospodě a řekl jim: „Vy mi můžete něco políbit.“ Reakce byla jedinečně česká - všichni mi chtěli poručit rum.

Poezie postkomunismu I.

Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“

V lidské paměti zůstávají vepsány, někdy až vryty, vzpomínky na události, situace nebo slova při takových příležitostech vyslovená. Zkušenost, kterou člověk v dětství a mládí prošel, může tvarovat mysl, tříbit vnímání světa, vést k hlubšímu pochopení příčin a důsledků událostí.

U většiny lidí mohou takové zážitky působit opačně - vyvolávat mechanismus vymazání paměťové stopy na takovou zkušenost. Schopnost nepamatovat si, zapomínat, zdánlivě ulehčuje cestu životem. Problémem je, že při takovém způsobu myšlení zůstává člověku na celý život jen údiv nad tím, co a proč na nás stále odkudsi padá.

V paměti mi zůstala vryta vzpomínka na naši drobnou maminku, jak v zimě, ráno před pátou hodinou, vstávala do syrové tmy a chladu, aby nakrmila dobytek a podojila krávy. My děti jsme mohly ještě dvě hodiny zůstat pod teplou peřinou. Cítil jsem, jak je to těžké a nepříjemné. O pár let později mne to vedlo k uvažování, proč „tvrdá ruka dělnické třídy“ - či přesněji: několik lenochů a hlupáků - vybrala našeho tátu do „kvóty“ živnostníků, kteří naplnili pracovní tábory.

Máma byla silná povaha. Pocházela ze samoty Větrná, od Malše u Římova. Její otec - můj děda - zemřel na zánět slepého střeva, s takovými prkotinami se k doktorovi nechodilo. Když otce sebrali, máma zůstala s námi čtyřmi dětmi sama, do družstva stejně nešla. Dva roky jsme s ní sami hospodařili. Pamatuji si, jak říkala - když jsme zlobili a ona už nemohla - že od nás uteče. Museli jsme si navzájem pomáhat. Naučilo mne to pracovat a poznat hodnotu rodinné vzájemnosti.

Nejstarší sestru půl roku před maturitou vyhodili ze střední školy, my ostatní jsme žádný na střední školu nesměli. Ve čtrnácti letech jsem musel odejít z domova, aby o mně nevěděli, a pak jsem se do školy dostal. Když to soudruzi zjistili, žádali mé vyloučení.

Nespravedlnost, které jsem byl od nejútlejšího dětství svědkem, mě udělala citlivým na špatné jednání. Nebyl jsem, a dodnes nejsem, schopen takové jednání a lidi respektovat.

Ze střední školy jsem nedostal posudek na vysokou, i když jsem končil s vyznamenáním. Zajímavé je, že při závěrečných zkouškách na základní škole inspektor - a pak na střední ředitel školy - přikázali učitelům, že nesmím mít vyznamenání, musím dostat nějakou trojku. Lidé, které ten zvrhlý systém vytřídil do vedoucích pozic, měli nos na to poznat, kdo má svou hlavu. Základním principem trvání komunistického systému bylo v zárodku likvidovat možnost utváření se svéprávného, samostatně přemýšlejícího individua.

Nedostal jsem posudek na vysokou školu ani z vojny, když jsem končil základní vojenskou službu. S odstupem dalšího roku jsem bez posudku začal studovat dálkově vysokou školu zemědělskou. Po roce jsem přestoupil na přírodovědeckou fakultu, rovněž na dálkové studium. Po dalších dvou letech jsem svou cestu komunistickým školstvím završil přestupem na denní studium.

Studium vysoké školy jsem zakončil stejně jako předchozí dva stupně. Ač jsem měl poslední dva roky všechny zkoušky na výbornou, při obhajobě diplomové práce mě vedoucí katedry chtěl vyhodit, za záminku si vzal statistické hodnocení. Vlastním důvodem bylo, že jsem půl roku před tím na semináři katedry řekl, že to, co se na katedře dělá, není pravda. Když jsem panu docentovi odpověděl, že si přes prázdniny na práci něco dodělám a po prázdninách si ji podám jako doktorát, byla mi obhajoba bez dalšího schválena. I ve školství byla hustota třídícího síta nastavena tak, aby nikdo nepřečněl.

Bydleli jsme v té době ve Vysokých Tatrách, žena pracovala jako lékařka ve Vyšných Hágoch. Na Štrbském plese jsem chtěl nastoupit do Výzkumného ústavu humánní bioklimatologie. Po dvou dnech v práci jsem zjistil, že to, co tam dělají, je čistá fikce, a to jsem dělat nemínil.

Přestěhovali jsme se do Jablunkova, kde jsme se ženou nastoupili práci v plicním sanatoriu. Čtyři roky v Jablunkově byly nejefektivnějším obdobím mého života. Nechal jsem si posílat pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem většinu času studoval. Vyučil jsem se svému oboru tím, že jsem si sám zopakoval původní práce. Slušné přístrojové vybavení na pracovišti bylo, leč opět jsem přišel do konfliktu s duchem komunismu. Primář - předseda ROH - toužil stát se „v normalizaci“ ředitelem a hledal zásluhy. Běhal po fízlech, že jsem protistátní živel - nebyl jsem členem ROH. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mne přišli sebrat. Na policii jsem odmítl vypovídat a nepodepsal jsem protokol, který sepsali. Vyšetřování se táhlo pět roků a nakonec jsem skončil u Nejvyššího soudu na Pankráci. Soudci jsem řekl: „Souzen by měl být v této zemi někdo jiný, ne já.“ Moje stíhání zrušili pro nedostatek důkazů.

Přestěhovali jsme se do Gottwaldova, kde v nemocnici zakoupili moderní laboratoř pro funkční vyšetřování plic a srdce. Typ mi dal kamarád. Můj nový šéf udělal kariéru jako „normalizační“ kádr.

V gottwaldovském Zlíně jsem dostal školu života. Do důsledku jsem v tom městě i na pracovišti měl příležitost poznat a pochopit mocenskou technologii komunistického systému a režimu. Měl jsem příležitost vidět a na vlastní kůži prožít, kam až „nejhumánnější“ ideologie a řád dokáže dojít v „péči“ o zdraví člověka. Jací lidé se i v oboru zdravotnictví prosadí na vedoucí pozice.

Každý musel být do něčeho namočen, lékaři se museli naučit, kdy mohou adekvátně léčit a kdy ne, a nakonec spáchat svůj profesní a morální zločin. A to vše proto, aby byli použitelní a vydíratelní.

Vybudoval jsem i v těchto poměrech jednu z nejlepších laboratoří na vyšetřování funkce plic v Československu. S jedinou výjimkou - nikdy jsem nepodepsal nález, který neodpovídal pravdě. Nenechal jsem se přinutit, abych fungoval podle potřeby a požadavků „vše mohoucího“. Odborně ani pracovně nešlo na mne nic vytáhnout, ale prožil jsem si různé buzerace. Jedinečné bylo, když na mne šéf mezi dveřmi syčel: „Já si na tebe něco najdu!“ Z beznaděje - když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se mé děti nedostaly na studie - řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“ Kolegovi řekl: „Přece uznáš, že tady nemohu mít člověka, který chodí do práce rád, práce ho těší a nebojí se.“

Skončil jsem „standardně“ - nakonec jsem na šéfa vzal židli a poslal ho tam, kde začínají dolní končetiny. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel na mne: „Já jsem vedoucí!“ Odpověděl jsem: „Nechováte se tak, nejsem dobytek.“ Dal jsem výpověď, protože jsem věděl, že nemám šanci. A stejně tak jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.

Nechtěli mi dát posudek, bývalý šéf mi řekl: „Napiš si ho sám, napiš tam, jaký vztah máš k socialismu, jaký máš názor na vstup spřátelených armád…“. Odpověděl jsem: „Víte dobře, že bych nikdy nic takového neudělal. Vy mi ho napište i s tím, co jste teď řekl, a dáte mi kopii, ze zákona na to mám právo.“ Ubezpečil mě, že zajistí, aby mne nikdo v celém Československu nezaměstnal.

Dělal jsem správce lyžařské chaty na Portáši a pak tenisových kurtů v Gottwaldově. Bývalí kolegové se mi vyhýbali, báli se, aby je se mnou nikdo neviděl.

Přestěhovali jsme se na Vysočinu, koupili jsme v Telči starý dům ve zpustlé zahradě. Dostal jsem práci laboranta v jihlavské nemocnici. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní. Vyučil jsem se při opravách zedničině. Do „sametové revoluce“ jsem dům opravil a dal do pořádku zahradu.

Principy nemravné politiky

O tom, že současná politika je nemravná, nemusím snad nikoho přesvědčovat. Také politické osobnosti mravností neoplývají, nemravnost neskrývají, možná se domnívají, že je tak spíše budou nemravní občané volit. Konečně proč se nějak přetvařovat, předsudky jsme již dávno odhodili, milenky měly a stálé střídání partnerů praktikovaly důležité osobnosti vždy, proč tedy nějaké opičárny a předstírání? Jediné co ještě lze nějak zakrývat a tajit jsou mafiánské praktiky, provázanost politiky s penězi a lobbyizmem. Ale i tady se mnoho neutají a když se na to přijde, tak se prostě nic neděje. Proč také? Dělají to tak všichni. Lobbyizmus, kdysi ošklivé a odsouzeníhodné slovo, se stalo normálním. Není na to trest, a co není zakázáno zákonem, je dovoleno. Politici si nenastavují přísnější morálku než obyčejní občané, nemají morální pravidla, která by měla pro ně platit s větším akcentem, než pro občany. Zdá se, že je to spíše naopak.

Určitě se mnozí občané zeptají, proč tomu tak je, co jsme komu udělali, že musíme mít v politice lidi nemravnější než je obecný průměr? Mnozí si to vysvětlují tím, že politika takové lidi přitahuje, že se tam soustřeďují lidé prahnoucí po snadno získaných penězích. Potom není šance, protože pokud jsou nastaveny systémové parametry tak, že nemorálnější vítězí, potom není šance než změnit systém. Ale náš systém přece je stejný jako jinde, byl takový i v dobách, kdy v politice byli lidé morální (Masaryk, Kramář, Rašín). Proč to najednou nejde a musíme se zhnuseni dívat na volbu prezidenta, která byla manifestací vzplanutí nejnižších pudů v touze po moci a penězích?

Jsou opravdu politici sedlina ode dna, rekrutují se opravdu ze souboru ziskuchtivců a morálně upadlých lidí, nebo jsou jen obrazem průměrného občana a v podstatě kdokoliv náhodně na ulici vybraný by se choval v průměru stejně? Asi ano. To, co najdeme v politice, najdeme i jinde. Možná pouze je v politice prostředí, které zvyšuje příležitost k nemorálnosti.

Řekněme si příklad: Jistý senátor slibuje občanům svého obvodu, kde jej občané znají jako schopného manažera, že zajistí dotace na sportovní stadion. To ovšem je v podstatě nemorální slib. Znamená to získat peníze na úkor jiných obcí lobbyizmem a zákulisními nemravnými metodami. Ale občané neřeknou: „Pane senátor, my takové dotace nechceme, to by bylo nemorální. Morální je si vybudovat stadión vlastními prostředky a vlastní prací.“ Naopak tleskají mu a zvolí ho. Je tedy nemorální jen senátor? Nikoliv, nemorální jsou občané protože by správně měli zvolit senátora, který bude občany nabádat, aby pracovali, na stadion si vydělali a postavili si ho ze svých vydělaných peněz. Ale takový by asi sklidil jen smích. Ale právě takoví byli ti mravní politici kdysi - přečtěte si jejich předvolební projevy - vyzývali občany k poctivé práci a tvrdili, že jen prací (nikoliv lobbyizmem a podvody) je možno něčeho dosáhnout.

Nemorální občané tedy volí nemorální politiky. Není šance v nemorálním národě, kterého morální jednání neoslovuje, mít morální demokratickou politiku.
Ani snad již nemusím dávat příklad starosty, který slibuje občanům, že vymůže dotace z EU. Starostové a obecní zastupitelstvo, místo, aby organizovalo práci v obci, jsou vymahači dotací a vítězí ten, který je zběhlejší v různých paragrafech a využívání nabídek účelově vázaných peněz. Jaký je to potom člověk, takový starosta? Ano schopný, ale opravdu jen ve své profesi, která už neobsahuje práci s občany, už neusměrňuje občany k morálnímu chování, ale jen k vymáhání peněz. Přitom starosta se tak chovat musí, protože systém, který nastavila nemravná EU jiný přístup nedovoluje. To už je provázanost - nemorální podmínky přitahují lidi, kteří nemusí být svojí podstatou nemorální, ale nemorálně se chovat musí. Podobně samozřejmě i ten senátor z předchozího příkladu. Kvalita prostředí v obci a služby občanům tedy nepochází z poctivé práce občanů obce, ale z lobbyizmu starosty. Občané nemají být na co hrdi, snad jen na svého starostu, který oblafl ty všechny úředníky nahoře a také, jak jinak, své spoluobčany, protože nemorálnost nepřichází sama od sebe a nemá obvykle nějaké hranice. Potom také - lehce nabyl, lehce pozbyl, prostředky nenabyté poctivou prací se obvykle rychle vytratí. Plýtvání je prvořadým atributem takové politiky. Některá obec má sportovní stadion, který zarůstá travou, jiná má jen jakousi louku ušlapanou mnoha občany, kteří ji používají, ale to není tím, že by občané té druhé obce byli hloupí a líní, ale proto, že prostě politika je nemravná.

Další manifestací nemorálnosti jsou volby. Představme si, že ve volbách se objeví nová strana s vynikajícím programem a vynikajícími lidmi. Ale bez peněz. Co se asi stane? Občané si jí ani nevšimnou. Budou opět a zase po mnohokráté volit staré osvědčené nemorální politiky, protože prý nemají výběr nikoho jiného, nebo znechuceně prohlašovat, že k volbám nepůjdou. Obvykle to ovšem pravda není, pouze svojí leností nevyužívají pravomoc, kterou jim volební systém dává.

Politická strana, má-li být ve volbách úspěšná, potřebuje obrovské množství peněz na volební kampaň, aby se neangažocaným občanům vnutila, aby prostě tu hloupou a manipulovatelnou většinu ovlivnila. Tyto peníze nastavují jakousi mez obtížnosti, aby se do politiky nedostala strana, která peníze nemá. Tedy už z principu rozhodují peníze o úspěšnosti. To ovšem nikdo „shora“ uměle do politiky nezatáhl, to je dáno psychikou voličů, jejich netečností a neangažovaností. Nelze za to nikoho obviňovat.

Do politiky se tedy nedostane nikdo, kdo není spojen s penězi. Tím peníze v politice vládnou. Je to částečně dáno též pětiprocentní hranicí pro vstup do parlamentu, ale hlavně prostě neschopností občana vyhledat a potom zvolit někoho jiného, než toho, kdo je na billboardech a masivně se nabízí svojí líbivou tváří s neméně líbivými sliby. Opět je to voličova chyba, že v politice jsou ti lidé, kteří tam jsou. Na co si potom vlastně voliči stěžují? Že není demokracie, že jsou manipulováni? Demokracie chce angažovanost a manipulovat se nechají jen hlupáci.

Jenže to není všechno. Prostředí uvnitř politických stran přece může být morální a vybrat na kandidátku morální politiky. Ale není. Proč? Protože prostě členové politických stran jsou takoví jako všichni ostatní, nemorální a leniví. Nenajde se skupina členů, která by na kandidátku v primárkách prosadila svého morálního kandidáta. A když snad ano, potom je to jen černá vrána, která se stejně musí zase přizpůsobit velké politice. Nikdo přece nemůže odmítnout státní zakázku sponzorovi, který jim sponzoroval volby. A to nejsou malé peníze. Prostě ti, kteří peníze do voleb dají, je musí dostat zpět. Proto jsou tu státní dotace, státní zakázky a státní podniky, ve kterých je nutno obsadit místa ve správních radách. Zadarmo ani kuře nehrabe. Toto prostředí si politici pěstují. Nechtějí, aby se změnilo, aby třeba státní podniky byly samostatné nebo vůbec neexistovaly, aby dotace nebyly a obce by si vše stavěly z vlastních daní. Nechtějí, aby nerozhodovali o různých fondech pro obce. Nemohou připustit, aby se jim tyto zdroje odebraly a oni by neměli jak své sponzory a různé podporovatele zaplatit z peněz občanů. Museli by mít vysoké členské příspěvky a tím by strany ztratily své členy, vždyť řadovým členem strany bez ambicí je přece obvykle člověk, který nebude platit velký příspěvek, a obvykle jen takový, aby si jej vybral v občerstvení na stranických schůzích nebo členstvím v různých placených komisích. Opět nemorálnost začíná u člena strany.

Co lze na tom změnit? Je možno nastartovat morálku změnou systémových parametrů? Je pravda, že lidské konání je syntézou morálky a prospěchu. Úplně nemorální jsou jen velcí zločinci a úplně morální jen andělé. Ale jak vybrat ty morálnější, jaký nastavit systém, aby se projevila morálka v občanech i v jimi zvolených zastupitelích? Především jsou nemorální jakékoliv dotace. Některým se nevyhneme, ale je nutno je odbourat v té obrovské míře, která tak ovlivňuje náš život. Je nutno, aby obce měly svoje daně a z nich si platily téměř vše. Kandidáti ve volbách, pokud budou chtít být úspěšní, budou vyzývat občany, aby se snažili pracovat, podnikat a obci přinesli peníze a sami budou chtít, aby občané spolurozhodovali.

Stát by měl být co nejmenší ve svém ekonomickém rozhodování. Prostě všechno státní, co jen trochu je o penězích, je vždy jen cílem útoků vykradačů fondů.
Jinak je to jen otázka občanské morálky. Politici by měli být též morálními osobnostmi a občanům nejen sloužit (vždyť nejsou prodavači v supermarketu), ale i vést a organizovat, a občany nabádat jak se mají chovat. Vždyť mnozí občané nevědí, co je to morálka a jak vypadá. Někdo jim to musí říct a dát vzor. Statečný politik, který jde příkladem, obětuje se pro občany, má právo být i učitelem národa. A občané musí jeho chování ohodnotit, což je ovšem další problém, neboť občané toho obvykle nejsou schopni. Potom je taková oběť zbytečná a mnohý takový poctivý a obětavý člověk si řekne: „Pro ty blbce se přece nebudu snažit. Oni za to nestojí, když poctivou práci ohodnotit nedovedou!“ A začne se chovat jako ten prodavač v supermarketu, udělá jen to, za co má zaplaceno. A když bude mít příležitost práci ošidit, tak to udělá, nebo si něco sem tam přivlastní.

Takže milí občané, je to jen a jen na vás. Systém, který je nastaven, není sice ideální, nicméně je prakticky připraven k jakékoliv změně, jen chtít.

Nechci mít společné dějiny s nepotrestanými zločinci

Motto: „Nepotrestané zlo je vždy základem zla budoucího a horšího.“

Ad. Anna Šabatová: „Mašíni rozdělují. Dokážeme mít společné dějiny?“, Lidové noviny, úterý 8. dubna 2008.

Kdybych si nepamatoval a narodil se až někdy v sedmdesátých letech jako mé děti, snad by mne úvodník Anny Šabatové nepobouřil a nemusel urazit. Pamatuji, jak naše drobná maminka zůstala s námi čtyřmi dětmi sama, když tátu pro výstrahu ostatním zavřeli do pracovního tábora. Ještě jsme měli štěstí, nepověsili ho, jenom z nás udělali dobytek. Viděl jsem, jak úmyslně, systematicky zničili a vykořenili elitu českého venkova. Venkovské selské rody, jejichž děti byly navyklé těžké práci a dodržování morálních norem, se stávaly elitou celé země. Tak jako na konci středověku v Anglii, základy velikosti Británie položili potomci drobných venkovských zemanů - Yeomanů.

Anna Šabatová mě smrtelně urazila, jestliže si myslí, že mám mít a přijmout za morální dějiny „jejich“ zločinu, úmyslné a systematické likvidace morální, společenské i hospodářské elity naši země. Je až neuvěřitelně arogantní, že si takové mínění a text dovolí publikovat dcera Jaroslava Šabaty, komunistického funkcionáře a aktivisty z počátku padesátých let.

Jako poslanec „svobodného sametového“ parlamentu jsem měl příležitost vidět, jak nová „elita“ vytvořená a vyrostlá z komunismu bez bázně a hany rozkradla stát. Udělala to stejně úmyslně a systematicky, tak jako půl století před tím fyzicky zlikvidovala autentickou elitu země. Velkou část špinavé práce, v tomto procesu druhé vlastizrady vykonali lidé, o kterých Anna Šabatová píše, že „delegitimizovali“ režim a „mocí bezmocných“ vybojovali „svobodu“.

Lež je smrtelně zhoubná. Přijmout z hlouposti nebo rezignace „Společné dějiny“ se zločinci a vlastizrádci znamená zradit sám svoji zemi.

Všechny tyto věci jsem na počátku devadesátých let ve sněmovně říkal i argumentoval důsledky, které bude mít nevyrovnání se s minulostí. Řekl jsem ve sněmovně: „Kladete základy zločineckému státu, nepotrestané zlo bude základem zla budoucího a možná většího.“.

Rodina Mašínů byla vlasteneckou elitou nového Československého státu, synové Josefa Mašína, hrdiny prvé i druhé světové války / odboje, šli ve stopách svého otce. Nevytrhávejte věci ze souvislostí, nepište je tak, jak se vám hodí.

Tak máme prezidenta paní Nováková

Motto: „Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jedné generaci panovati měl.“ (František Palacký, Žofín 1866)

Zažil jsem devět prezidentů. Prvého Emila Háchu, rodáka z blízkých Trhových Svin, si jako nemluvně nepamatuji. Nedokázal říct „ne“ a posloužil jako onuce Hitlerovi. Byla to smutná postava.

Edvarda Beneše si vzhledem ke svému dětskému věku, kdy jsem nebyl schopen vnímat svět kolem, rovněž nepamatuji. Přečetl jsem však jeho knihy a studoval historii doby. Za prvé světové války i roky po ní vykonal největší díl organizační práce pro vznik Československa a stabilizaci nového státu. Beneš však trpěl komplexem malosti a v rozhodujících okamžicích nedokázal jednat jako muž. Komunisti mu jeho slabost osladili, zakřepčili si nad jeho již bezvládným tělem a myslí. Nemohu si ho vážit.

Klementa Gottwalda, prvního „dělnického prezidenta“, si pamatuji. V hlavě mi zůstala vzpomínka a obrázek jeho největšího „státnického činu“. Po návratu z Moskvy od mrtvého těla „Rukovoditele“ Josifa Vissarionoviče mu praskla syfilitická výduť aorty a následoval svého šéfa do podsvětí. Pamatuji katafalk postavený v Borovanech před kampeličkou, kterému se museli lidé chodit klanět. Pamatuji stařičkého faráře Suchdola, kterého přivedli a musel u toho pohanského božiště stát čestnou stráž. Nedlouho poté jej na dlouhá léta zavřeli do vězení.

Gottwald mi připomínal hrdinu z Haškova Švejka, snad Haška samotného, jako rudého komisaře v Ulan Ude u Bajkalu.

Na Tondovi Zápotockém byly originální jeho uši. Kdyby zůstal kameníkem, mohly po něm na hřbitovech zůstat náhrobky.

Po Tondovi Novotném zbyly vzpomínky na jeho státnická prohlášení „soudruzi, maso bude“, Martinská výzva a „Růženo, nic neber a poď“.

Ludvík Svoboda posloužil jako voják v roce 1948 komunistům. V roce 1968 ho „obrozující“ se komunisté oživili a udělali prezidentem. Setkal jsem se v tom čase u starého přítele Artura Eisnera, vojáka západní fronty, politického vězně a doživotního nádeníka, s jeho velitelem u Dunquerku. Zeptal jsem se starého pána, kdo je Ludvík Svoboda. Odpověděl mi: „Učil jsem se se Svobodou před válkou na vojenské akademii, není to dobrý člověk“. V roce 1969 byl v televizi pořad „Hovory s velitelem“. Na pokračování v něm rozmlouval Ludvík Svoboda s generálem Klapálkem. Na studentské koleji na Petřinách, kde jsem bydlel, hned za vrátnicí byla místnost s televizí. Jednou večer jsem se vracel na kolej a z televizní místnosti se ozýval hlahol a veselí. Šel jsem se podívat, co se děje. Na obrazovce byly ony „Hovory s velitelem“. Před obrazovkou seděli arabští a černošští studenti, kteří na bloku bydleli. Ohromně se bavili nad blbostmi, které sklerotický pan prezident vykládal. Hluboce jsem se styděl, ti cizí lidé se smáli nám.

Gustáv Husák je dokladem důslednosti technologického třídícího mechanismu komunistického mocenského stroje. Husák sám sebou doložil, co se stane a jaký člověk se dostane na vrchol mocenské pyramidy, vloží-li se do společenské třídičky jako zkladní zadání zneužití, lež a podvod. Myslím, že žádný z jeho soudruhů by v době „normalizace“ sedmdesátých let nedokázal vytvořit a nastavit tak dokonale demoralizující společenské prostředí jako Gustáv Husák. Gustáv Husák měl způsoby a technologii pokoření lidských bytostí propracovanou staletími zkušeností „východních bratrů“ dokonale zažitou. Pomstil se svým soudruhům a mocenským konkurentům, kteří jej dlouho drželi od „mocenského lizu“. Pomstil se i nám všem i jen za to, že existujeme. Nezapomenutelné byly „francouzáky“, které při vítání a loučení na nádraží vlepoval na líčko milovaného Leonida Iljiče. Gustáv Husák byl jedním z hlavních autorů složení živné půdy v Petriho misce české komunistické společnosti, ze které vyrostl bacil „sametové revoluce“.
V průběhu padesáti let jsem pozoroval, jak se česká společnost, její morálka a hodnoty rozkládají.

Hudební koncerty se zpěvem obhroublých písniček, sepisování petic za lidská práva nebo náboženské aktivity jsem nepovažoval za adekvátní reakci na zlo, které naši zemi ovládalo. V konci osmdesátých a začátkem devadesátých let jsem dělal to, co jsem považoval za správné. Dostal jsem se do České národní rady a stal se poslancem. Přímá účast v parlamentní politice devadesátých let mi poskytla příležitost poslední dva české prezidenty vidět a poznat přímo, nejen jejich zprostředkovaný mediální obraz. Viděl jsem prostředí, ze kterého vyšli, „kvality“, díky kterým se stali kandidáty na nejvyšší státní funkci, a jejich skutečné „osobnosti“.

S Václavem Havlem bych se jako horolezec na společné lano nenavázal. Ten pán nežil autentický život, jeho svět byl virtuální realitou. Hodnoty jeho světa, o kterých psal a mluvil, se slovem i v psané formě zdály odrážet pojmy, které to mluvené či psané slovo znamenalo v předkomunistické době. Václav Havel si ještě pamatoval obsah těchto pojmů a literárně je dovedl skládat do vět a prohlášení. Sám podle pojmů morálky, svědomí a odpovědnosti nikdy nežil, a to zvláště jako prezident. Byl typem závislého intelektuála, jaké zplodil virtuální svět uvadajícího komunismu.

Jaksi se zapomnělo, co napsal George Orwell před více než půl stoletím ve své vizi budoucího totalitního světa „Rok 1984“. Úkolem „ministerstva lásky“ bylo zkoumat a znát myšlení obyvatel Euroasie. Hlavním úkolem komunistické tajné policie bylo mapovat a znát lidi, kteří mohli být režimu nebezpeční nebo užiteční. To byl ústřední smysl vytváření a vedení registrů tajné bezpečnosti. Václava Havla, jeho osobnost, slabosti, hříchy, ctižádost i ješitnost, znali pracovníci komunistického „ministerstva lásky“ do podrobností. To byla hlavní deviza a předpoklad hvězdné kariéry toho malého pána. Díky svým vlastnostem a použitelnosti se stal Václav Havel mediální hvězdou a prezidentem v historické etapě vymanění se komunismu ze starých schémat. Posloužil pro nezasvěcenou veřejnost i svět k odvedení pozornosti od toho, co se za kulisami skutečně odehrávalo.

Mám svou část spoluviny. Při prezidentské volbě v roce 1993 jsem jako poslanec České národní rady svůj hlas Václavu Havlovi dal. Kdybych věděl to, co jsem zjistil o týden později, můj hlas by nedostal. V roce 1998 jsem mu hlas nedal. Zdržel jsem se hlasování a veřejně jsem to řekl. Václav Havel pro veřejnost představoval „lidskou tvář“ postkomunismu, jak ji v té přechodné etapě kormidelníci potřebovali. Václav Havel věděl čemu slouží. Pro pochybnou slávu posloužil k oklamání a hlubokému poškození morálky společenství, jemuž měl být příkladem. Připravil půdu pro svého následovníka, kterým se logicky stal Václav Klaus.

Václav Klaus celou bytostí, myšlením i hodnotami je technologickým produktem komunismu a jeho „hodnot“. Oproti Václavu Havlovi, potomku předkomunistické prominentní společenské vrstvy, který ještě věděl co se nemá, ale dělal to, si Václava Klause dovolím označit za osobnost „bezmorální“. Ve světě, ve kterém vyrostl se, takové hodnoty a pojmy nevyskytovaly.

V sedmdesátých letech v Gottwaldově, kde jsem žil, místní elita, která udělala své kariéry v „normalizaci“ přes stranickou knížku a státní bezpečnost, na svých večírcích a mejdanech o své rodné straně vtipkovala prakticky stejnými slovy jako Václav Klaus při svých vystoupeních po sametové revoluci. S těmi samými lidmi jsem se setkal po roce 1990 jako s největšími privatizátory, pravičáky a konzervativci.

Není náhodou, že pravičáka Klause přivedl v počátku „sametu“ do koordinačního centra Občanského fóra bývalý superšpicl Karel Köcher.

Měl jsem v devadesátých letech příležitost pozorovat technologii „demokratizace, privatizace, právní kontinuity, pluralizace i objektivizace svobodných médií“. Václav Klaus byl v roli ministra financí, později premiéra, jedním z technologů tohoto procesu. V průběhu celého procesu obnovy moci si vysloužil „právo“ stát se v roli prvního úředníka postkomunistického státu symbolem kontinuity a „stability“.

„Předvoj pracujících“ již v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let procházel vnitřní proměnou. Tu završila „sametová revoluce“. V devadesátých letech se z této parazitní společenské vrstvy stali podnikatelé, pravičáci a nakonec „konzervativci“.

Na prezidentské volbě 2008 bylo autentické to, že „symbolicky“ měl být „zvolen“ kandidát navržený „politickým subjektem“, který v celé té virtuální politické hře je formálně označován za pravici - Občanskou demokratickou stranou. V té divadelní frašce, která se před námi odehrávala na televizní obrazovce, první i druhý milovník patřili ke stejné kočovní divadelní společnosti. Jednotlivé scény i finále dramatu byly v režii dramaturga. Jediný v komparsu, kdo snad pochopil a pokusil se zachovat si tvář, byl senátor Barták.

Tak paní Nováková, máme prezidenta a jistotu kontinuity s dělnickými prezidenty druhé poloviny dvacátého století. Odvážím se tvrdit, že Václav Klaus po letech zůstane v obecné paměti jako symbol doby, ve které vysoké postavení zaručovalo možnost popírat existenci nosu mezi očima.

Pár slov na rozloučení s Viktorem Dobalem

Připadl mi smutný a nelehký úkol rozloučit se s kamarádem, excelentním intelektuálem, poctivým člověkem, s - na naši dobu - příliš křehkou duší.

Myslím, že to nejlépe učiním slovy krátké eseje, kterou jsem napsal před dvanácti roky, kdy špinavé mocenské šachy vyřadily Viktora z možnosti pokračovat ve své práci poslance parlamentu.

Úvaha povolební - neb „Svině matička“

Ruský spisovatel Merežkovský ve skvělé eseji „Svině matička“ (1909) s hořkostí vlastní duši ruského intelektuála vystihl tragické postavení a osud ruských vzdělanců. Ruští intelektuálové vždy pykali za to, že vyčněli nad své prostředí. Vládnoucí moc, v okamžicích potíží, poštvávala veřejné mínění a sedlinu ruské společnosti na vzdělance a Židy. Fungovalo to dosud a v té zemi spolehlivě funguje.
Skupina českých intelektuálů v prosinci 1989 vdechla do základů ODA svou víru ve svobodu a otevřenost politických způsobů. Stalo se to v prostředí a společnosti, které po čtyřicet let vládly východní byzantinské způsoby a zvyky. Ta doba hluboce zasáhla a poškodila hodnotový a morální systém českého společenství.

Lidé, kteří se dostali po převratu do čela českého státu, nevzali tuto skutečnost v úvahu, sami byli plodem minulosti a kus byzantinství na nich ulpěl. Ulpěl i na nás a vstoupil do našich řad. Jsme cizorodým prvkem v naší postbyzantinské společnosti. Říkáme svým programem, že chceme držet slovo, zříkáme se výhod, které kynou z mocenského postavení. Žádáme vytvoření institucí a zpětných vazeb, které by omezily naši moc v případě, že ji získáme. To je pro člověka, který vyrosl a prožil svůj život v byzantinském prostředí, nepochopitelné a nerozumí té řeči. Nerozumí jí a nechtějí rozumět i někteří z nás. Celé trápení prvé poloviny roku 1995 v kauze našeho dluhu bylo šarádou z tohoto soudku.

Pokračování se konalo na mimořádném sněmu v restauraci „V Dlouhé“ kolem rozhodování, kdo postoupí v druhém volebním skrutiniu za ODA do Poslanecké sněmovny. Průběh a způsob debaty hluboce ranil moji duši.

Loď českého státu má proražený kýl, piráti již zahákovali své lodice, přeskakují na palubu a probíjejí se ke kormidlu. Důstojnický sbor sedí v podpalubí a unfair způsobem se sváří o přednostní právo, kdo z posádky při mezipřistání dostane vycházku do přístavního nevěstince. Nepůjde tam nikdo, až polezou lodním příklopem na palubu, piráti je jednoho po druhém nemilosrdně podřežou.
Ranilo mne, že spor byl veden o Viktora Dobala, excelentníhi intelektuála a člověka. Nejvýkonnějšího poslance poslaneckého klubu ODA i sněmovny. Člověka oddaného svobodě a své zemi. Jméno Viktora Dobala by mělo být vytesáno do kamene.

Postoupili jsme na cestě vlastního sebezničení, odstraňujeme své nejlepší lidi, protože přečněli. Nakonec na nás bude poštvána lůza, tak jako v Rusku. Nezbývá mi než povzdechnout, tak jako Merežkovský před stoletím: „Svině matička“.

Bylo mi osobním potěšením a štěstím, že jsem mohl po několik roků s Viktorem Dobalem spolupracovat v poslaneckém klubu ODA, jeho způsob uvažování a jednání mne obohatily a povzbudily na mé další cestě životem. Jako krásná květina těžce snáší nepohodu a mráz, Viktora těžce deprimovala srážka s blbostí, neuměl jí vzdorovat. Česká politika byla a stále více je naplněna blbostí, trauma devadesátých let poznamenalo poslední roky Viktorova života.

Viktor Dobal byl jednou z velmi mála vzácných postav české politiky devadesátých let.