Václav Klaus a pád Topolánkovy vlády

V úterý 24. března 2009 vyjádřila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR nedůvěru vládě Mirka Topolánka. Dva dny poté ve čtvrtek 26. března předseda vlády Mirek Topolánek předal prezidentu republiky Václavu Klausovi demisi vlády. Po přijetí demise prezident nejmenoval nikoho předsedou nové vlády. Dal však politickým stranám ultimátum. Tak bylo možné označit čtyři současně jen velmi těžko splnitelné podmínky pro sestavení nové vlády:

Řešení musí být rychlé. Vyžaduje to jak složitá hospodářská situace, tak naše předsednictví Rady Evropské unie, které musí vykonávat plnohodnotná vláda.

Nepřipustím neřešení situace, tedy setrvávání v dnešním provizorním stavu, jak někteří spekulují, např. do konce našeho předsednictví Rady Evropské unie či do řádných nebo i předčasných voleb.

Jsem připraven jmenovat pouze takovou vládu, která bude založena na politické dohodě v Poslanecké sněmovně. Přeběhlictví jako metoda vzniku vlád pro mne osobně, ale i pro celou českou veřejnost nepřichází v úvahu. Tento způsob vytvoření minulé vlády nás přivedl do dnešní situace.

Pokud by mi Mirek Topolánek nebo někdo jiný byl schopen přinést nejméně 101 podpisů poslanců slibujících umožnění vzniku jeho budoucí vlády, dal bych mu k tomu příležitost.

Třetí a čtvrtá z uvedených podmínek - v podstatě pouhé populistické fráze - mohou jít nad rámec Ústavy ČR. „Prezident si nemůže klást podmínky, nemůže například vyloučit některé poslance. To jsou kroky, které před právem neobstojí." upozorňuje Vojtěch Cepl, že Ústava k tomu prezidentovi právo nedává.

Václav Klaus zde zřejmě nerespektuje zákaz imperativního mandátu ve smyslu čl. 26 Ústavy: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy.“ Proto např. není možné zbavit poslance mandátu na základě jeho vyloučení ze strany, za kterou byl zvolen. Stejně tak dohody, které by poslance zavazovaly hlasovat podle pokynů poslaneckého klubu nebo orgánů politické strany jsou vzhledem k ustanovení tohoto čl. 26 neplatné. Poslanec podle čl. 23, odst. 3 Ústavy mimo jiné „slibuje na svou čest, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Mirek Topolánek ve středu 25. března pozdě večer v ČT uvedl: „O roli Tlustého, Béma a Klause v této hře snad nikdo nepochybuje… Slavilo se na Mariánském náměstí na pražském magistrátu, slavilo se na Pražském hradě - do půl druhé ráno, jak jsem slyšel. Slavilo se podle mě v Kremlu a na ruské ambasádě a možná se trochu také slavilo v Lidovém domě.“

„Od toho loňského podzimu (tzn. od prohry ODS v senátních a krajských volbách) zcela otevřeně vystupuje proti mně a proti mé vládě. Zcela jednoznačně si nepřeje schválení Lisabonské smlouvy, zcela jednoznačně si nepřeje náš úspěch při řízení Evropy. V tomto smyslu neříkám, že to celé organizoval, ale zcela nepochybně byl jedním z hybatelů. V tomto smyslu je to sice nepříjemné, ale musím to vzít jako fakt.“, řekl Mirek Topolánek podle zpravodajství iHNed.

Zabránit jmenování Pavla Béma premiérem. To bylo podle Mirka Topolánka motivem jeho středečních prohlášení v televizi. „Všichni museli pochopit, že to, že jsem ho jmenoval v televizi, tak jedním z cílů tohoto poměrně nestandardního kroku, který samozřejmě vyvolá pnutí v ODS, bylo zamezit takovému řešení.“, řekl Mirek Topolánek v rozhovoru pro Lidové noviny ze soboty 28. března.

V rozhovoru pro deník Právo premiér Topolánek poukázal na obsah rozhovoru s Václavem Klausem z roku 1997: „Říká v něm, že česká ústava nezná pojmy jako úřednická vláda nebo vláda odborníků. Uvedl také, že by bylo tichým politickým převratem, pokud by taková vláda vládla do řádných voleb.“

V pondělí 30. března, přestože se již rýsovala shoda ČSSD a stran končící vládní koalice na konání předčasných voleb v září nebo v říjnu tohoto roku, prezident Václav Klaus vzkázal představitelům politických stran, aby vyjednávání o sestavení nové „úřednické vlády“ urychlili. Když však Klausova vláda v roce 1997 podala demisi, byla v ní měsíc, než vznikla vláda nová.

A Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Lidové noviny zveřejněném v úterý 31. března 2009:

„LN Stál za nedůvěrou mimo jiné Václav Klaus, jak tvrdí premiér?

Já nemám tak důkladné informace, jako má ministerský předseda, zejména pokud jde o nitro ODS, ale člověk si pokládá otázku cui bono - tedy komu prospělo vyslovení nedůvěry. Role prezidenta jest nyní rozhodující.

LN Mirek Topolánek řekl, že pád vlády byla těžká rána pro zemi a ve srovnání s ní byl rozpad Československa „fajnovou záležitostí“. Souhlasíte?

Samozřejmě nedělá dobrý dojem, že uprostřed předsednictví a ekonomické krize padne vláda a očividně se pak nikdo nehrne, aby tu odpovědnost přijal. To byla pro ostatní poněkud úžasná scéna. Podali jsme o sobě zprávu nestabilní země, kde jsou pochybné politické mravy. V chápání západní Evropy jsme se zase šťastně vrátili na východ.

Proč by měl Václav Klaus škodit své vlastní zemi?

Pan prezident má silné vlastní názory a bezpochyby je přesvědčen, že nejlépe by vládl této zemi jen on sám, což mu bohužel ústava neumožňuje. Mezi ním a vládou je spor o postoj k Lisabonské smlouvě a vůbec Evropské unii, takže usiluje o to, aby byla ustavena vláda, která bude sdílet jeho názor.

Takže sleduje prezident cíl pohřbít Lisabon?

Řekněme, že by mu to zajisté nevadilo.“

Zatímco 24. března Jiří Paroubek říkal, že kabinet může dál vládnout v demisi do konce českého předsednictví v EU, nyní musí Topolánkova vláda skončit 8. května. Zejména proto, že premiér a jeho ministři se „příliš bratříčkují s bruselskými papaláši“. Tak vysvětlil důvody prezidenta republiky Václava Klause v televizním pořadu Události a komentáře tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl.

Ještě 7. května se však v Praze uskuteční zakládající Summit k Východnímu partnerství. Tato nová iniciativa v rámci Evropské politiky je jednou z hlavních priorit českého předsednictví pokud jde o oblast vnějších vztahů Unie. Jde o vrcholnou schůzku EU 27 na úrovni hlav států a vlád zástupců Arménie, Azerbajdžánu, Gruzie, Moldavska, Ukrajiny a Běloruska.

A 8. května se rovněž v Praze bude konat summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“ za účasti představitelů zemí ležících na trase plánovaného plynovodu Nabucco, států Kaspického regionu, které patří mezi největší vývozce zemního plynu a ropy Azerbajdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu i zemí tranzitních jako je Gruzie a Turecko.

Současně bylo v neděli 5. dubna večer oznámeno, že předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval novým předsedou vlády Jana Fischera, dosavadního předsedu Českého statistického úřadu. Nový předseda vlády navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval ostatní členy vlády z řad nestranických odborníků.

Česká strana sociálně demokratická měla doporučit novému předsedovi vlády kandidáty na ministra zahraničních věcí, ministra vnitra, ministra průmyslu a obchodu, ministra zemědělství, ministra pro evropské záležitosti, ministra práce a sociálních věcí a ministra pro místní rozvoj; strany dosavadní vládní koalice kandidáty na ministra obrany, ministra spravedlnosti, ministra financí, ministra životního prostředí, ministra dopravy, ministra školství, ministra kultury a ministra zdravotnictví.

Součástí této dohody mezi čtyřmi politickými stranami zastoupenými v Poslanecké sněmovně - s výjimkou KSČM - bylo i stanovení termínu předčasných voleb do 15. října. Volby se mají uskutečnit 9. a 10. října 2009.

Prezident republiky Václav Klaus jmenoval dne 9. dubna Jana Fischera předsedou vlády, ostatní ministři měli být podle dohody předsedů stran končící vládní koalice jmenováni za měsíc, a to dne 9. května. Novou úřednickou vládu však jmenuje Václav Klaus již 8. května odpoledne, tedy na státní svátek. Klaus to oznámil 24. dubna po jednání s designovaným premiérem Janem Fischerem. Kompletní seznam ministrů ještě nebyl hotov, Jan Fischer řekl, že by ho chtěl uzavřít do 30. dubna.

Václav Klaus po schůzce s Janem Fischerem naznačil, že by byl raději, kdyby byl seznam ministrů už hotov. „Jsem přesvědčen, že ta vláda musí být jmenována rychle, protože všichni vidíme, že vláda bez mandátu prostě svou funkci normálně vykonávat nemůže a naše země určitě zcela fungující vládu potřebuje.“, řekl. Znamená to, že Václav Klaus chtěl novou vládu jmenovat ještě před koncem dubna? To by ovšem znamenalo, že Mirek Topolánek by již nemohl vést ani Summit o Východním partnerství ani summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“.

Rusko ústy svého ministra zahraničí Lavrova EU obviňuje, že si Východním partnerstvím buduje novou sféru vlivu na východě Evropy. Lavrov hovoří o postranních úmyslech, které směřují k tomu že se Unie chce v tomto směru rozšiřovat. Rusko bylo však fakticky doposud mezi postsovětskými státy Bruselem upřednostňováno. Východní partnerství do jisté míry ruší jeho exkluzivní postavení vůči unii. Ještě více než Východní partnerství ale Rusům vadí následný summit Jižního koridoru, který by měl otevřít cestu pro plyn ze Střední Asie přímo do Evropy.

Otázkou po vyslovení nedůvěry vládě bylo: bude se nyní prezident Václav Klaus chtít místo Mirka Topolánka také ujmout funkce předsedy Evropské rady? Na podzim minulého roku po krajských volbách prohlašoval: „Evropské předsednictví je nevýznamná věc. Je to taková hra na demokracii.“. Podle Václava Klause Evropu tradičně ovládají čtyři velké země, a to Německo, Británie, Francie a Itálie. Stejné země v září 1938 podepsaly také mnichovskou dohodu, v níž vyjádřily souhlas s Hitlerovým požadavkem na rozsáhlá pohraniční území Československa. Česká republika by si podle něj neměla hrát na to, že svým předsednictvím něco změní.

„Předsedu Evropské komise Barrosa jsem ubezpečil, že my předsednictví zvládneme a že jsem připraven v případě potřeby do toho nějak vstoupit.“ řekl v rozhlasovém rozhovoru v pondělí 6. dubna. Již 27. března oznámil stálý představitel Ruska při Evropské unii Vladimír Čižov, že Václav Klaus bude reprezentovat české předsednictví na summitu EU - Rusko 21. a 22. května v Chabarovsku. Summit EU-Korea povede český prezident Václav Klaus, summit se uskuteční 23. května v jihokorejském hlavním městě Soulu. Oznámili dne 21. dubna český premiér v demisi Mirek Topolánek a předseda jihokorejské vlády Hang Sung-su. Prezidentu Klausovi zřejmě připadne také předsednictví vrcholné schůzky s Čínou 20. května v Praze.

Summit EU-Japonsko 4. května v Praze bude řídit prezident Václav Klaus, na pracovní oběd bude přizván také designovaný premiér Jan Fischer, oznámil dne 25. dubna Hrad. Na tomto setkání by se mělo hovořit mimo jiné o klimatických změnách a systému emisních povolenek. Summitu v takzvaném trojkovém formátu se za unii zúčastní předseda Evropské komise José Barroso a vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana, Japonsko zastoupí premiér Taró Aso.

Václav Klaus může rovněž chtít řídit klíčové zasedání Evropské rady 18. a 19. června v Bruselu. Všech 27 členských států se zde musí shodnout na „irských garancích“. Irsko před konáním druhého referenda žádá od Evropské unie záruky stran vojenské neutrality, rodinné politiky, možného zavádění evropských daní a vlastního evropského komisaře. Potom by se ještě letos na podzim letošního roku mělo v Irsku konat opakované referendum. Výsledek tohoto referenda rozhodne o celkovém osudu Lisabonské smlouvy. V červnu se bude rovněž jednat o novém předsedovi Evropské komise a novém složení této komise. Má být také - po jednáních, které vedl jménem unie ministr životního prostředí Martin Bursík v Japonsku, Austrálii i v USA - dohodnuta evropská pozice pro klíčovou prosincovou konferenci v Kodani o klimatických změnách.

V této souvislosti je namístě položit otázku, nakolik za četnými aktivitami prezidenta republiky Václava Klause v oblasti klimatických změn nestojí také zájmy jemu blízké ruské ropné společnosti Lukoil. Šéf této firmy Vagit Alekperov je podle tajných služeb USA považován za jednoho z pěti nejvlivnějších miliardářů světa. Je považován za jednoho z nejbližších spolupracovníků Vladimíra Putina.

Pokud se ujme řízení předsednictví prezident Václav Klaus, vůbec poprvé se ocitne ve vedení EU člověk, který má zcela jiné názory než ostatní nejen na Lisabonskou smlouvu a další směřování unie, ale - i když se to zatím neodvážil sdělit explicitně - i na EU jako takovou, tedy de facto na její existenci. Ve svém projevu v Evropském parlamentu 19. února například odmítl existující institucionální uspořádání EU - Smlouvu o Evropské unii čili Maastrichtskou smlouvu, která vstoupila v platnost v listopadu 1993 a byla změněna a doplněna Amsterdamskou smlouvou k 1. květnu 1999 a Smlouvou z Nice k 1. únoru 2003.

Dne 27. listopadu 2008 v článku nazvaném „Proč se Klaus neptal, když se do unie hlásil?“ Daniela von Bethlenfalvy Vachová zaměstnaná jako poradkyně Ústavního výboru Evropského parlamentu píše: „Námitky vznášené dnes Václavem Klausem by byly nepochybně relevantní, kdyby s nimi přišel v době před vstupem Česka do Evropské unie. Ta totiž funguje již od samých začátků na principu sdílené suverenity. Jako premiér podepsal Václav Klaus žádost Česka o vstup do unie v roce 1995, proč své otázky nepředložil Ústavnímu soudu už tehdy?“ A dále: „vstupní smlouvy z roku 2004, které byly přijaty referendem, princip sdílené suverenity obsahují také.“. V Lisabonské smlouvě jde o něco úplně jiného: o roli a fungování Evropy v globalizovaném světě. Proto se má podle ní napříště o otázkách spojených s energetikou, dopravou, životním prostředím a bojem proti terorizmu spolurozhodovat na evropské úrovni. To ovšem neznamená, že by Česko ztratilo svou suverenitu. Rozhodovat přece nebude nějaký anonymní bruselský aparát, ale demokraticky zvolení reprezentanti jednotlivých členských států, tedy i Česka. Navíc pokud bude Česko „Lisabon“ ratifikovat, má podle něho právo z unie vystoupit, pokud by se principy sdílené suverenity dostaly do fatálního rozporu s jeho cíli a zájmy.

Václav Klaus tedy odmítá Evropskou unii samu o sobě jako největší zlo. EU je podle něho „reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie a její reálným produktem, spolkem, kde vládne nesvoboda“. Tento jeho postoj nepochybně souvisí s jeho dlouhodobou vstřícností k postsovětskému Rusku. Od poloviny 90. let Václav Klaus totiž zcela konzistentně hájí kremelské imperiální zájmy. Například v loňském roce v srpnu český prezident v podstatě jako jediný západní(?) státník podpořil vpád ruských vojsk do Gruzie.

Zcela se tak ztotožnil s jedním z principů v době války v Gruzii vyhlášené tzv. Medveděvovy doktríny: Ochrana životů a důstojnosti našich občanů, ať už se nacházejí kdekoliv, je pro nás nezpochybnitelnou prioritou. Naše zahraničně politická rozhodnutí budou založena na této potřebě. Budeme také bránit zájmy naší obchodní komunity v zahraničí. Mělo by být každému jasné, že odpovíme na každý agresivní akt namířený proti nám. Rusko bude tedy chránit zájmy Rusů ať jsou kdekoliv - i když žijí v Gruzii nebo v Estonsku. Případně i v českých Karlových Varech? Podobnost s Brežněvovou doktrínou o společné obraně socialismu v zemích Varšavské smlouvy - byla vyhlášena v červenci 1968 - jistě není náhodná.

Stejně jako v případě jiných zemí, existují oblasti, v nichž má Rusko privilegované zájmy. V těchto oblastech leží země, s nimiž sdílíme zvláštní historické vztahy a spojuje nás s nimi přátelství a dobré sousedství. Naši činnosti v těchto regionech budeme věnovat zvláštní pozornost a budeme s těmito zeměmi, našimi blízkými sousedy, budovat přátelské vztahy. Tak zní další z pěti bodů zmíněné Medveděvovy doktríny.

Před dvěma měsíci na tiskové konferenci po jednáních mezi delegacemi EU a Ruska dal ruský ministr zahraničí Lavrov jasně najevo, že podle Kremlu mezi země, v nichž má Rusko privilegované zájmy, patří jak Česko tak i další středoevropské země. Evropa se tak má vrátit do stavu z roku 1975, kdy byl podepsán Helsinský závěrečný akt. Západ tehdy nejen oficiálně uznal poválečné rozdělení Evropy, ale přijal i doktrínu o omezené suverenitě východoevropských moskevských satelitů. Současné ruské elity - odvolávající se stále na oběti a vítězství ve druhé světové válce - nemají dnes žádné pochybnosti o příslušnosti českých zemí k ruské sféře vlivu.

Pád Topolánkovy vlády - také přičiněním prezidenta republiky Václava Klause - a řešení vládní krize vytvořením nové „vlády složené z nestranických odborníků“ uprostřed půlročního období českého předsednictví EU určitě velmi oslabuje postavení České republiky pokud jde o schopnost prosazovat naše cíle a zájmy, a to nejen v rámci Evropské unie, ale i v širším kontextu mezinárodních vztahů. Vesměs se poukazuje také na skutečnost, že současná česká vládní krize negativně ovlivnila i postavení ostatních nových členských zemí Evropské unie z oblasti střední a východní Evropy jak ve vztahu k větším členským zemím EU na západě tak i pokud jde o schopnost čelit sílícím tradičním imperiálním ambicím Ruska.

Důsledků české vládní krize v době pražského předsednictví se však mohou obávat všechny malé a střední členské státy unie. Velké a silné země dostaly argument pro své požadavky na posílení jejich role v rozhodování právě na úkor zmíněných členských států. Vícerychlostní Evropa se tak může stát faktem. Je možno konstatovat, že velký obhájce naší národní suverenity prezident republiky Václav Klaus se svými posledními skutky usilovně snaží oslabit reálný vliv české politiky na dění v Evropě i ve světě. A zjevně mu není vůbec proti mysli vývoj, jehož výsledkem bude přeměna České republiky v jednoho ze satelitů Kremlu.

Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky: Prezident republiky - který je hlavou státu - není z výkonu své funkce odpovědný. Senát však může zřídit Dočasnou komisi, která by zkoumala, zda se prezident republiky Václav Klaus svým jednáním nedopouští velezrady, kterou se podle §96 zákona č182/1993 o ústavním soudu rozumí jeho jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Podle čl. 65 odst. 2 Ústavy: Prezident republiky může být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.

Podle §97 odst. 1 citovaného zákona „Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se prezident republiky dopustil velezrady. Řízení je zahájeno doporučením žaloby Ústavnímu soudu.“

Připomeňme, že v Senátu i v tomto volebním období působí obdobná Dočasná komise pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy.

V Liberci dne 30. dubna 2009

Čestmír Hofhanzl, poslanec v období 1990 - 1998

Josef Ježek, poslanec v období 1990 - 1996

Špinavá role „české“ politiky v procesu integrace Evropy

Motto: „Člověk, jednotlivec i společnost - roste i vyspívá, má-li pozitivní příklady. Dítě vyrostlé a vychovávané ve vlčí smečce se stává vlkem. Společnost po více generací vystavená demoralizaci komunizmem, přestává být společenstvím správných odpovědných lidí. Takovou společnost lehce ovládne jakýkoli lotr a demagog, zneužije její vlastní hlouposti proti bytostným zájmům celého společenství.“

Evropské hodnoty pojetí světa a vnímání role člověka vyrostly z principů, na nichž se ustavila Západní evropská civilizace. Podobný základ měla i Východní byzantská sestra. Obě křesťanské civilizace měly společné židovsko-řecko-římské kořeny. Přijetí křesťanství v již rozkládajícím se Římě, bylo největším „vynálezem“ římské civilizace. Díky křesťanství se v klášterních knihovnách zachovalo dědictví řecké filosofie a římského práva a cesta k budoucí evropské svobodě a vynalézavosti nebyla uzavřena.

Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si bez rozdílu původu a postavení rovni před Bohem“, otevřelo cestu ke svobodě. I nejponíženější otrok byl uznán člověkem. Dostal naději, že se svou přičinlivostí může povznést. Část Ježíšova poselství, že „Bůh sleduje a váží všechny naše činy, u posledního soudu je bude soudit“, bylo základním „morálním“ mementem, které - dokud byla víra živá, drželo ďábla lidské vynalézavosti v mezích a míře.

Po rozdělení Říma se vývoj společností, které integrovaly křesťanství, vyvíjel odlišně v Západní - římské a jinak ve Východní - byzantské části. Západní křesťanství, jeho institucionální hlava papežství si přes všechny dějinné zvraty udrželo duchovní nezávislost a odstup od světské moci. Zůstalo mocí duchovní, ale i nikdy neupadlo zcela do područí světských vládců. V Západní církvi věroučné spory a herese byly o principech víry a věrouky. To se odrazilo v pojetí a přístupu západní společnosti k praktickému světu. Západní člověk začal kriticky posuzovat a rozvažovat principy věcí i světa. Začal využívat získaného poznání. V praktickém životě se otevřela cesta Evropy, jejího vzestupu k pravdivé filozofii a ke vědě. Důsledkem byla i expanse evropských zemí a států do světa.

Ve Východnícírkvi se věroučné spory a herese týkaly vnějších forem a projevů církevního obřadu, nebyly o principech víry. Patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti na světských vládcích. I duchovní mocí byli jen formálně, svůj duchovní úřad vykonávali díky světskému panovníkovi, v jeho zájmu i k jeho potřebě. Východní společnost zůstala zakonzervovaná a stagnovala.

Moskevský kníže po úpadku moci Chanátu Zlaté hordy - Tatarů, kteří po několik století parazitovali na obrovských prostorách stepí, dnešního jihu Ruska, převzal jejich funkci i metody. Car svou stavbu pravoslavné - ruské velmoci završil vyhlášením Moskvy za „Třetí Řím“. Rusko a Rusové převzali metody a mentalitu Tatarů, pravoslaví sloužilo k udržování lidu v poddanosti a poddajnosti. I v praktickém necírkevním životě se myšlení nesoustřeďovalo na principy věcí. Soustřeďovalo se na schémata, která zakrývala skutečné úmysly. Zárukou daného slova, smlouvy , byla jen účinná hrozba nebo mocenská vymahatelnost.

Úpadek západních hodnot ve velkém nastupuje osvícenstvím. Imperativ „Jednej tak, jak bys jednal sám k sobě a abys obstál před Bohem u Posledního soudu“ byl osvíceným člověkem nahrazen formálními smlouvami a prohlášeními. Prohlášeními, která může garantovat jen velmi vrtkavá lidská moc. Ztrátou víry začíná úpadek Západní evropská civilizace. Dokladem nevěrohodnosti osvícenského zbožštění člověka je „Listina práv občana“ vyhlášená ve Francouzské revoluci. Již ti, kteří „Listinu“ vyhlásili, v jejím jménu gilotinovali své skutečné i jen domnělé odpůrce. Důsledkem ztráty opravdovosti a víry a jejich nahrazení formálními „listinami“, jsou v Evropě vymyšlené totalitní ideologie a podle těchto ideologií pak organizované totalitní státy. Tragické vyšinutí mělo za následek dvě světové války, které vyšly z evropské půdy. Tyto války dokonaly dílo demoralizace evropské společnosti.

Evropský duch se z té hrůzy dosud nedokázal vzpamatovat. Z myšlení Evropanů odešlo přesvědčení, že co konají, dělají v pravdě a mají tak na to svaté právo. Zůstala touha žít život v pohodlí a „chtěná víra“, že se to dá zajistit formálními smlouvami - bez odvahy vstupovat s přesvědčením o své pravdě do velkých rizik.

V Evropě vymyšlené totalitní technologie ovládání společnosti se staly smrtelným jedem pro vlastní organizmus evropského myšlení. Nacistický exces a jím vyvolaná světová válka otevřela cestu do středu Evropy Sovětsko-Ruské totalitní mocnosti. Totalitní komunizmus vymyšlený a zkonstruovaný Marxem v anglických knihovnách byl šitý na míru ruskému pojetí ovládání společnosti. Bytostně pragmatický asijský demagog a manipulátor Lenin vystihl „neomezené“ možnosti, které ta společenská technologie dává ke „zdokonalení“ způsobu „panování“ ruské mentalitě vlastní. Následující půlstoletí ukázalo, co se stane ve společnostech, které z historických a kulturních důvodů nemají obrané látky kritického myšlení. Co se stane, když do těchto společností je vnesen toxický virus komunizmus. Netřeba snad pádnějších důkazů než bylo Rusko, Čína, Kambodža či Kuba.

Československo, s přípravným obdobím šesti roků nacistické okupace, bylo součástí sovětské totalitní říše téměř půl století. Více než dvě generace vyrostly v nesvobodě, od nejranějšího dětství byly vychovávány bez pozitivních příkladů. Jejich mysl byla indoktrinována nepravdivými „ideály“ komunismu. Nejdříve fašisté a pak komunisté cíleně likvidovali společenskou elitu. V české, dlouhodobě (z různých důvodů...) ateismu nakloněné společnosti nezůstal žádný pevný bod, na kterém by se mohla udržet naděje, že existuje vyšší smysl naší lidské existence. Československo, zvláště česká část, má smutný primát mezi zeměmi sovětského bloku v počtu politických procesů a trestů smrti v období komunizace. Stejné platí pro nejvyšší počet členů komunistické strany v poměru k počtu obyvatel.

V přelomovém období technologické změny mocenského komunizmu konce osmdesátých a počátku devadesátých let nebyl problém odvést pozornost „lidu“ od zásadních problémů postkomunistické společnosti a doby. Stačilo do české „komunistické“ společnosti vyhlásit slogan, že všechno vyřeší „ekonomická reforma“. Českému „lidu“ to stačilo. V naší zemi nebyla, tak jako v Polsku, vážená katolická církev, která veřejnost oslovovala a trvala na tom, že život není jen o blahobytu a dovolené u moře. O stavu českých církevních činovníků i struktur církve vypovídá i moje osobní zkušenost. Již v lednu 1990 organizovala mé vyloučení z Občanského fóra, které jsem zakládal, evangelická farářka - registrovaná agentka Státní bezpečnosti proto, že jsem o těchto věcech veřejně mluvil.

Jedinou „zárukou“ toho, že se vlci a hyeny, kteří ve jménu „rodné“ strany půl století parazitovali na našich tělech i duších, změní v jehňátka, byla „Listina práv a svobod“. Bezcenný papír, ničím nezaručený. Absurdních debat kolem schvalování této listiny v Parlamentu jsem byl přítomen a vyslovil jsem své výhrady. „Filozof“ na Hradě esteticky kázal o etice a morálce, o hodnotách, podle kterých nikdy nejednal a kterými se neřídil ani ve státnické funkci.

Naše sametová revoluce byla smutná fraška, za estetickou fasádou se odehrával pragmatický převod strategického majetku a jeho objemu do rukou stejného typu lidí, jací „řídili“ naši zemi před rokem 1990. Peníze a zdroje na investice do politiky měli jenom ti samí lidé. Všechny mediální aféry s financováním politických stran byly připravené, sehrané, „svobodní“ novináři iniciativně spolupracovali. Smyslem těch kampaní nebyla „čistota“ financování politiky, byla to technologie úpravy politiky i „politiků“ k použitelnosti: nacvičování správných instinktů.

Přibližně do roku 1998 byli z veřejné scény odstraněni všichni, kdo tam podle „třídního klíče použitelnosti“ nepatřili. Viděl jsem to, zažil na vlastní kůži a měl tak příležitost celý proces v čase zasadit do kontextu. V naší zemi po půl století „panování“ nacistických a komunistických „pánů tvorstva“ neexistovala společenská vrstva ukotvená v jiných, vyšších hodnotách. Někteří, jako smutná postavička sametového prezidenta, o nich dovedli hezky psát i vyprávět, ve své osobnosti je však neměli.

Ve sněmovně, při projednávání klíčových zákonů a dokumentů důležitých pro zajištění vývoje k odpovědné demokracii, vždy seděli komunisté a jim blízcí padouši. Z druhé, tehdy početně větší části, bývalo přítomno minimum. „Svobodné“ občany venku zajímalo, za kolik je ve sněmovní kantýně whisky, účelově v médiích hrané kecy o imunitě, nebo podrazy rozehrávané cenzorem Sládkem. O podstatu toho, co se skutečně odehrává, se nezajímal téměř nikdo.

Tak zvaný, „Sarajevský“ atentát, zaranžovaný pokus o „svržení“ Václava Klause z vedení Občanské demokratické strany, byla připravená zpravodajská politická hra. Ve skutečnosti šlo o zásadní změnu kurzu politiky posametového období. Organizátory Občanské demokratické strany byli na samém počátku právě Josef Zielienec a Václav Klaus - oba sovětští kádrové. Zielienec vyrostl v Moskvě. To, co se dnes objevuje v médiích o identitě i stycích Václava Klause bylo známo - i novinářům - již v počátku devadesátých let. Sarajevský atentát byl vypočítaný proces „bolševizace“ strany ODS. Nepevné kádry se odhalily a odešly do Unie Svobody.

Následující „vládní krize“ zakončená „slavnou“ Havlovou řečí v Rudolfinu hru rozvinula. Šlo o definitivní vyřazení Občanské demokratické aliance z parlamentní scény. Organizátoři počítali s vítězstvím „Sociální demokracie“ v předčasných volbách.

Hlavním účelem šarády a následující „Opoziční smlouvy“ bylo, „prohlasovat“ společně v Parlamentu zákon o většinovém volebním systému. Nastavenými „pravidly“ redukovat počet parlamentních stran na dvě. Dva „divadelní soubory“ se dají jednoduše přes monopol v médiích a peníze ovládat a řídit. Šaráda nevyšla díky ústavním pravomocem Senátu a Ústavního soudu. Václav Klaus i Miloš Zeman v té „normalizační hře“ spolupracovali. Platí to i pro celé období po roce 1989 - oba pocházejí ze stejné líhně. Spory obou „státníků“ byly po celé období devadesátých let dohodnuté a hrané. Tak i „konflikt“ Josefa Zielience kolem financování ODS nebylo samozřejmě nic jiného než divadlo.

Po roce 2000 si „hybatelé“ přestali hrát na dodržování formálních zákonných postupů. Na přední místa volebních kandidátek se již nedostane nezávislý člověk. Ještě více to platí pro důležité úřady a státní instituce. Proto se Václav Klaus stal prezidentem po Václavu Havlovi. Změnil se divadelní žánr, tragikomedii vystřídal padoušský epos a tomu odpovídá tvář i talent hlavní postavy.

Jak režie hraje na jistotu, můžeme vidět z obou prezidentských „voleb“. V první „volbě“ byli oba hlavní kandidáti, Václav Klaus i Miloš Zeman, ze stejné stáje. Přednost dostal jistější a spolehlivější kůň - s tím druhým by bývala mohla být větší sranda. Ve druhé „volbě“, šlo o totéž - nebylo co vybírat. Jeden plnokrevník reprezentoval stáj KGB a druhý GRU; opět šli na jistotu.

Chybička se vloudila při výměně a „volbě“ nového principála „pravicového“ souboru ODS. Nový „leader“ Mirek Topolánek, ač dobrého původu, zdá se, že nebyl „stejné mysli“. Část ODS se spolu se svým šéfem začala chovat jinak než podle ústřední režie. Takový problém nikdy nehrozil u komunistů a jejich klonu, který se nazývá Sociální demokracie.

Osudným českým povahovým rysem je, že i v životě důležitých rozhodnutí nedokážeme být důslední, tak nakonec vždy skončíme tam, čemu jsme se mohli vyhnout. Ostravský chachar Topolánek pomohl Klause do funkce zvolit, ač mohl přesně očekávat, jak se bude ve funkci chovat a jaké to bude mít pro osud země důsledky. Neodvážím se domnívat, že i to byla dobře zahraná scéna.

Vyslovení nedůvěry vládě uprostřed našeho předsednictví Evropské unie má stejné schéma jako „vládní krize“ na konci podzimu 1997, hlavním aktérem je opět Václav Klaus. Změna je v tom, že z role oběti v tragikomedii, která maskovala vloupání, je dnes Václav Klaus v roli prvního milovníka. Ve skutečnosti je to náhončího hampejzu, do kterého nás chtějí všechny zavřít.

Smyslem a cílem té šarády je zabránit ratifikaci Lisabonské smlouvy, zpochybnit a oddálit instalaci radarové stanice protiraketového systému USA na našem území. Udělat z České republiky nedůvěryhodného partnera, který jako ruský Trojský kůň funguje uvnitř ustavujícího se společenství Evropské unie.

„Rozpad“ ruské koloniální mocnosti, Sovětského svazu, byl vynucenou změnou mocenské politické technologie. Dnešní navzájem informačně popropojovaný svět brání možnosti, aby příslušní vládci určitou část světa zcela zakonzervovali. Sovětské impérium v sedmdesátých a osmdesátých letech již neřídilo politbyro, moc již drželo ve svých rukách vedení tajných služeb. Jejich špičky věděly, že musí zorganizovat a provést změnu technologie ovládání nového společenského „stroje“ a impéria. Byli k tomu donuceni hospodářským úpadkem a především úpadkem své vojenské moci a technologií, která je celou dobu jistila. V průběhu toho procesu přišla ruská koloniální mocnost o velkou část území, nad kterým byla po půl století faktickým suverénem. Neprohráli ve válce, která by jim zničila zemi, aby věděli, jaká je cena. Stejně jako po první světové válce Německo neprohrálo dost, Hitler pak mohl válkou zdivočelé Němce a vrahy prošlé hrůzami zákopů zfanatizovat pro opakovaný pokus.

Rusko trpící mindrákem svého mocenského úpadku a velikosti, vedené kádry vyrostlými a vycvičenými v KGB, je dnes nebezpečnější než Sovětský svaz ovládaný komunizmem. Dnešní vládnoucí garnitura ruského státu se nevyhne žádnému použití násilí, pokud bude mít naději na úspěch. Použijí čehokoli, aby obnovili svoji moc a vliv - nic jiného neumějí. Byl jsem v Rusku jako pozorovatel OBSE průběhu voleb v letech 1993 a 1995 a měl možnost vidět a pocítit atmosféru té země. S Ruskem a jeho dnešními vládci nelze mít „korektní“ styky, nejsou-li tvrdě a důsledně zaručeny vojenskou mocí. Jedinou nadějí Evropy na udržení svéprávnosti, natož svobody, je její integrace a vybudování dostatečné vojenské síly. Jsme-li vůbec schopni si z toho, čím naše země prošla v posledních sedmdesáti letech, vyvodit zkušenost, máme jedinou naději: být součástí Evropy, přispívat k její odpovědné integraci a obranyschopnosti.

To, co se dnes děje na české politické scéně, je vlastizrada a Václav Klaus je hlavním aktérem.

Zakletí postkomunistického práva a soudnictví

Motto: „Komunisté rádi používali pojem třídní právo. Smyslem kontinuity právního systému, vyhlášené sametovými právními revolucionáři, bylo přenesení principu třídního práva do postkomunistických poměrů. Vykládat právo podobně, jako platilo za komunizmu. V „nových“ poměrech - podle potřeby a v zájmu mocnějšího.“

Totalitní systémy, podobně dnešní globální doba, směřují k nahrazení staletími ověřené zkušenosti a tradice i zdravého rozumu technologickými schématy příkazů a zákazů. Základní kvality lidskosti jsou nahrazovány manipulačními technologiemi.

Individuální myšlení si zvyká, přijímáme myšlenková i hodnotová schémata ze svého většinového okolí, rozhodující roli v tomto procesu hrají média a ti, kdo je ovládají. Přestáváme rozvažovat o pravdivosti a vnitřním obsahu informací a věcí. Většinové pojetí světa, jeho hodnot - tedy představa o realitě v hlavách lidí, se může s autentickou skutečností a pravdou zcela rozcházet. To se také děje a společenství, profesní, či politická komunita žije pak chimérou, ze které jí může vyvést jen nemilosrdný náraz zvenčí. Kdo na konci komunizmu byl ještě schopen vidět, mohl takový stav kolem sebe pozorovat. Společnost byla hodnotově tak rozložena, že z vnitřních sil nebyla schopna se obrodit a postižení komunizmem se zbavit.

Smyslem komunistického „práva“ bylo, sloužit „předvoji pracujícího lidu“. Daleko za touto prioritou byl vlastní smysl práva - hledání míry a pravidel nejen podle formálních psaných paragrafů. Právníci a soudci, tedy profesní vykladači komunistického práva, tuto roli buď přijali, nebo odešli přežívat v roli podnikových právníků. Čtyřicet let trval profesní lidský výběr dle nastavených kritérií. Nakonec většině právníků pojetí práva v duchu komunistického „práva“ přešlo do krve, stalo se jejich zvykem, myšlenkovým schématem, z něhož nemají úniku.

Co mě se týká, Nikdy jsem komunistické právo a to, co bylo považováno za „správné“, nepřijal. Nikdy jsem také komunistické zákony nepotřeboval. Žil jsem podle zákona mravního, který do mé mysli vložili moji rodiče; podle toho, co oni považovali za správné. Když jsem roky nesměl do školy, překonal jsem to svým úsilím, odešel ve čtrnácti letech z domova, aby o mně nevěděli. Opakovaně jsem se pokoušel o přijetí na studia, musel jsem být lepší, než ostatní, až to vyšlo. V „normalizaci“ počátku sedmdesátých let jsem byl žalován za napadení veřejného činitele, svědky neměli, vyšetřovatel mi sliboval pět let. Vyšetřovateli jsem odpověděl: „Nedělám si iluze o našem soudnictví, když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je a nikdy to nezapomenu, nevím, z čeho mne žalujete.“ Dotáhnul jsem to až k Nejvyššímu soudu na Pankrác. Zde jsem soudci řekl: „Pane soudce, žil jsem svůj život jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já.“ Dívali se na mne vždy jako na exota, jako na něco, co nikdy neviděli.

Tehdy mé stíhání zrušili pro nedostatek důkazů. Většinou mi dali pokoj, nesměli mít ale šanci na mě něco vytáhnout, pracovně jsem musel být lepší než jiní a bral jsem vždy menší plat. Pětkrát jsme se s rodinou stěhovali a začínal jsem vždy znovu, od nuly. To, v jaké míře lidé přijali komunistické poměry, jejich pojetí práva a „správnosti“, vidím i v tom, že moji známí a kamarádi mne označovali za anarchistu. Proto, že jsem svým životem v mírnosti trval na tom, že na kriteria mravnosti se nesmí rezignovat ani je překračovat. Celá léta jsem věděl, že zůstanu vždycky sám a ponesu za své postoje následky.

Do parlamentu jsem se dostal svou vůlí a přesvědčením, že ten nemravný systém se musí změnit. Nevím, jak bych to lépe řekl: děkuji Bohu, že jsem ten „sametový“ způsob revoluce viděl zevnitř, mohl pozorovat jednání aktérů v konkrétních, jedinečných situacích. Uvědomit si kontext, ducha doby, pochopit souvislosti, záměry „hybatelů“ a především to hluboké postižení všech komunizmem. Díky tomu jsem pochopil, o co šlo „otcům“ kontinuity právního systému.

Společnost neměla vnitřní sílu postavit se ničemné minulosti, oddělit se od ní a začít obnovovat základy, z nichž naše kultura vyrostla. Iniciativy se chopili ti, kdo sami byli celou svou bytostí produktem komunizmu. Na „změnu“ byli připraveni, někteří ji již léta připravovali. Společenská změna v jejich pojetí znamenala, že oni zůstanou „vedoucí silou a předvojem podnikatelů“. Plody společenské práce nebude jako dosud shrabovat pod sebe a svou pravomoc „rodná strana“, ale v největší míře oni sami, tedy ti, kteří ten parazitní systém vytvářeli a udržovali. V žádném případě nechtěli změnu - (kontra)revoluci - v pravém smyslu toho slova. To by znamenalo, že začnou platit fair play poměry, právo bude hledáním spravedlnosti, soudy budou hledat pravdu, soudci budou rozhodovat na podkladě zjištěných faktů a podle ducha zákonů. To se nesmělo stát a proto měla „kontinuita“ právního systému s komunistickým právem tak klíčový význam pro „zdárný“ průběh „sametové perestrojky“.

Měl jsem příležitost některé „otce“ právní kontinuity vidět v akci při uvádění komunistického práva do „demokratické“ praxe, poznal jsem osobně tyto „pilíře“ postkomunistického práva. JUDr. Zdeněk Jičínský - spoluautor komunistické Ústavy z roku 1960 byl zkamenělá dialektika sama. Ten člověk snad nebyl schopen lidského myšlení a citů. JUDr. Masopust - federální komunistický poslanec, profesor na právech, byl agentem Státní bezpečnosti. JUDr. Pavel Rychetský - jako místopředseda Federální vlády nás na podzim roku 1990 v klubu Občanského fóra přesvědčoval o nezbytnosti „kontinuity“, přestaly by prý platit sňatky a podobně, považoval nás za blbce. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho odpovědnosti za zrušení zákona O státním majetku a vlastnictví a nenahrazení této normy jiným zákonem. V čele Ústavního soudu je symbolem kontinuity komunistického práva. JUDr. Otakar Motejl - od roku 1970 měla toho pána na špagátě Státní bezpečnost, pod jejím starostlivým vedením obhajoval disidenty. Díky té staré známosti udělal po „revoluci“ kariéru nejspravedlivějšího. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho podílu na právní kontinuitě. JUDr. Leon Richter - ministr spravedlnosti v Pithartově vládě, od pohledu sympatický pán, byl v registru Státní bezpečnosti. JUDr. Jiří Novák - byl ministr spravedlnosti po odstoupení Leona Richtera. „Bača“ Novák posloužil, jak si hybatelé přáli. Vždy, když jako ministr přišel do sněmovny, říkal mi žertovně: „Čestmíre, ty budeš viset první“. Dnes má s Tomášem Sokolem úspěšnou advokátní kancelář. JUDr. Tomáš Sokol - na podzim roku 1990 jako městský prokurátor v Praze udělal závratnou kariéru vyhlášením o zákazu komunistů. Jako ministr vnitra v Pithartově vládě pečlivě dbal na to, aby se nic nezměnilo a komunistům nic nestalo. Dnes je veleúspěšným obhájcem, zná a ovládá postkomunistické právo.

Koncem roku 1990 jsme v České národní radě déle než měsíc projednávali „Listinu práv“, jednali o ní všechny výbory. Tlachali jsme o prázdném formálním prohlášení, jehož vznosné formulace jsou nevymahatelné, za jejichž nedodržování nelze ukládat jasné sankce a trest. Nejaktivnější v průběhu toho procesu byli komunisté a s nimi spřízněné typy. Připadalo mi to celé absurdní, tehdejšímu Generálnímu prokurátoru, JUDr. Ludvíku Brunnerovi, jsem řekl: „Nerozumím tomu. Místo toho, abychom projednávali normy a opatření, kterými se jasně oddělíme od komunistické minulosti a dáme na vědomí, že zneužití a zločin se budou nekompromisně trestat, maříme čas prázdnými frázemi.“ Bylo vidět, že jsem pana prokurátora postavil před něco, co nečekal. Nesvůj mi odpověděl jako od věci: „Pane poslanče, já u těch dohod byl, nelíbilo se mi to, teď se s tím již nedá nic dělat.“

Od samého počátku rozhodující aktéři „nového“ sametového pořádku směřovali postkomunistický stát, jeho instituce, právo a politickou „pluralitu“ k tomu, že to vše bude pouhou formální slupkou. Za touto slupkou budou struktury moci veřejnosti neznámé a také veřejně neodpovědné. To byl ústření politický konflikt v celém průběhu devadesátých let. Veřejně to nikdo nikdy neřekl a nepojmenoval. V tomto mlčení byla na prvním místě média. V listopadu 1994 na mítinku v Třebíči Jan Kalvoda, tehdy papírově ještě ne-JUDr., rozšafně řečnil, že máme položené demokratické základy státu. Náš stát má vytvořené instituce, dělbu politické moci atd. Nevydržel jsem, vzal si slovo a odpověděl: „Pan předseda nemá pravdu. Ano, formálně jsme demokratickým státem, máme instituce demokratického státu, avšak dokud v jejich čele nebudou lidé, kteří nastaví normy jejich fungování, je to fikce. Za pár týdnů, měsíců tomu může být jinak.“ Po mítinku jsem nevěřícně zíral na reakci Honzíka Kalvody, časem jsem pochopil svou trefu do černého.

Jak měli „hybatelé“ kontinuitu práva i jeho vykonavatelů promyšlenou je patrné z toho, že vláda - výkonná moc předkládala seznamy jmenovaných soudců sněmovně ČNR ke schválení. V roce 1990 a ještě v roce 1991 jsme hlasováním schvalovali předložené seznamy soudců. Z povrchního pohledu revoluční opatření, nová nekomunistická sněmovna mohla odmítnout komunistické soudce. Ve skutečnosti alibismus, sametová sněmovna tak, jak byla sestavena, nemohla výběr výrazně ovlivnit, jen nás použili k legalizaci svého výběru kontinuity soudcovského stavu. Velmi brzy jsem odmítl účastnit se hlasování a řekl: „Nezvednu ruku pro žádného komunistického soudce.“

Aniž se cokoli důsledně udělalo k oddělení se od komunistické minulosti a jejích praktik v soudnictví, bylo veledůležité udělat zákon o nezávislosti soudů a soudců. Nebyla žádná přechodná doba, ve které by bylo jasně dáno najevo, jak se úloha soudů a soudců mění. Soudci dostali formálně velké pravomoci, nezávislost a vysoké platy. V kontextu to znamenalo - budete fungovat a soudit tak, jak bylo zvykem, jste za to dobře zaplaceni. Ne, aby vás napadlo, svou nezávislost vzít vážně, opravdu tak jednat.

Sledoval jsem soudní řízení s Vladimírem Hučínem, účastnil se soudních jednání. Celé to bylo smutné divadlo - o postkomunistickém právu, jeho úrovni, o nezávislosti soudů, o tom, jak si „nezávislí“ soudci neváží sami sebe. Kauza obvinění Vladimíra Hučína byla trapně a hloupě připravená i sehraná. Kdyby zpravodajská média byla nezávislá a nesloužila „hybatelům“, byla by z celého procesu veřejná ostuda. V mediálním tichu či dokonce v prostředí, kdy média takto zneužité moci přizvujiká, by přes všechnu hloupost obvinění a nevěrohodnost svědků byl Vladimír Hučín nakonec odsouzen. Nebyl odsouzen jen proto, že už, nebo ještě nelze sehrát vše v úplné tajnosti a zabránit veřejnosti v přístupu na soudní jednání. Soudy odstoupily od obvinění a rozhodli spravedlivě jen proto, že kdo jsme ještě nerezignovali a na jednání soudů chodili, jsme způsobili, že „právo“ se začalo stydět. Hybatelé usoudili, že při dalším trvání procesu by si ostudu nakonec přece jen utržili. Ukázkou, jak se „nezávislé“ soudy bojí vytvoření precedentu, že lze rozhodovat se smyslem pro spravedlnost, je nedávný rozsudek Obvodního soudu na Vinohradech v Praze v kauze náhrad za vazbu stíhání Vladimíra Hučína. Soud za rok vazby a sedm let stíhání přiřkl Hučínovi náhradu ve výši dvou set tisíc korun. Rozsudek pobouřil u soudu přítomnou zástupkyni ministra spravedlnosti Mgr. Hanu Staňkovou, žádala zamítnutí rozsudku. Argumentovala prošlou promlčecí dobou, uvedla příklad odmítnutí náhrady osvobozenému členu mafie u italského soudu, navíc ještě popřela verdikt Ústavního soudu v kauze stíhání Vladimíra Hučína.

Jak se náš svět a jeho pojetí změnilo, můžeme vidět na jedné z pohádek našeho dětství. V pohádce O Šípkové Růžence, kterou spolu s jejím okolím zlá čarodějnice zaklela tak, že usnuli a zkameněli, je cesta ze zakletí. Najde-li se statečný princ, Růženku políbí, kletbu zruší, život pak běží šťastně dál. Naše zakletí je prokleté, čarodějnice komunizmu nás zatáhla do spolupodílnictví na vlastním prokletí. Většině se ten polomrtvý stav začal i líbit. Náš sametový princ Osvoboditel se s čarodějnicí dohodnul - slíbila mu, že on i jeho družina budou rovnější mezi rovnými. On pak začal šířit mezi polospícím lidem legendu, že přece nejsme jako ta čarodějnice, abychom ji nechali vyhnat z království. Vždyť přece nejsme hrdinové. Země, která potřebuje hrdiny je nešťastná, nakonec bychom se snad museli podle nich i chovat. Dobře se nám za čarodějnice spalo, můžeme teď svobodně polospát. Čarodějnice nám tu zůstala, zajistila se kontinuitou a usilovně plodí mladá čarodějčata, už se skoro nedá rozlišit, kdo je a kdo není. Nás už žádný princ neosvobodí, sami se musíme vzbudit, cesta ze zakletí bude neuvěřitelně těžká. Není možná bez hrdinů, kteří se budou chovat jako svobodní, odpovědní lidé. Svým příkladem začnou obnovovat a vytvářet „normy“ ve svém okolí. Všichni je budou nejdříve považovat za blázny, čarodějná moc z nich udělá nebezpečné padouchy. Už přestala veškerá legrace, znovu se nás pokoušejí uvázat na východní Ruský řetěz.

Odkaz „Vítězného února“

Motto: „Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunizmus i jen jedné generaci panovati měl.“ (František Palacký na Žofínském ostrově v roce 1866)

„Vítězný únor“ svým „odkazem“ poznamenal již tři generace v naší zemi. To, co komunisté oslavovali jako vítězství pracujícího lidu, bylo organizovaným převratem řízeným cizí mocností. Dnes již všichni, kdo chtějí vědět, ví, že o žádný pracující lid nešlo. Smyslem a cílem únorového puče bylo rozšíření a upevnění moci Ruska, které v té době se nazývalo Sovětský svaz.

Od samého počátku expanze Moskevského knížectví „pacifikovali“ Rusové obsazená území a národy tím, že likvidovali místní elitu a brali okupovaným národům jejich kulturu i tradice. V Evropě vymyšlená ideologie komunizmus ideálně hodila bolševikům - floskule „proletářského internacionalizmu“ se dala použít k potlačení kultury, tradic i náboženství.

Naše krize měla kořeny již před světovou válkou, dědové a otcové se nepostavili Hitlerovskému Německu, nebránili se zbraní v ruce svou zemi a svébytnost. Stejně tak se po válce nepostavili komunistické spodině. O to horší byla demoralizace, která po „Vítězném únoru“ následovala.

Vina komunistů a těch, kdo se na Únorovém puči podíleli je veliká tím, že posloužili cizí moci proti vlastnímu národu a kultuře. Největším zločinem komunistické éry byla systematická likvidace autentické elity. Celým komunizmem prostupuje snaha narušit a zpochybnit tradiční křesťanský morální a hodnotový systém. Stavba komunizmu je zločinná a padoušská tím, že i jen morální, čestný člověk jim byl nebezpečný, byl potenciálním nepřítelem. Komunisté to věděli, cíleně ničili to, na čem lidské společenství stojí a přetrvává věky.

Odkazem „Vítězného února“ byla i „Sametová revoluce“. Nebyla to vzpoura proti nemravnému systému, který ničil samé základy civilizované lidské existence, který vše podřizoval mocenskému zájmu úzké parazitní vládnoucí vrstvy. Terminologie pracujícího lidu, rovnoprávnosti, nejnověji lidských práv, byly a jsou prázdné pojmy a zvuky, za kterými je prázdno, často opak. Stačí se podívat nazpět po ruské a později komunistické „tradici“.

Smyslem a cílem „Sametové revoluce“ byla „modernizace“ proletářského internacionalizmu, stará schémata ovládání mas přestala být efektivní a účinná. Sám „předvoj pracujících“ pochopil, že v zájmu vlastního přežití se musí přestrojit - stát se „předvojem podnikatelů a kapitalistů“. Centralizovaná banda parazitů, zastřešená komunistickou ideologií se decentralizovala. „Předvoj“ postkomunistických podnikatelů, manažerů a miliardářů tvoří stejní lidé, se stejnými hodnotami jako jejich „předvojoví pracující“. Jako „nová“, profesní společenská vrstva jsou svými způsoby a ve své většině též „odkazem“ „Vítězného února“.

„Plebsu“, který je většinově svými hodnotami i morálkou rovněž odkazem „Vítězného února“ - předestřeli jediné „ideální“ řešení a cestu ke spáse - ekonomickou reformu a splynutí duší ve jménu humanizmu; co jsme si, to jsme si. Většinová společnost vykořeněná čtyřmi desetiletími vymývání mozků, zvyklá se přikrčit a přežít, se nepletla do her pánů, soudruhů, parazitů. Hlasů, které varovaly, že od pradávna nikdy nefungovalo splynutí duší a věčný mír mezi vlky a ovečkami - že vlk nebude žrát trávu, bylo poskrovnu a nikdo je nechtěl slyšet.

„Elita“ sametových revolucionářů přijala a dále rozvíjela revoluční hru na „jako“. Ta podivná elita nevěděla a nechtěla vědět, že lež vždy nese jedovaté ovoce, že nepotrestané zlo je vždy semenem pro zlo budoucí - nesou vinu. Většina předních „sametových revolucionářů“ svou osobností, hodnotami i morálkou byla rovněž odkazem „Vítězného února“. Nedokázali a ani nechtěli překročit svůj stín.

Pokládám to, co se po devadesátém roce v naší zemi odehrálo a dále se rozvíjí za nejméně stejný zločin, jako byl „Vítězný únor“. V únoru 1948 komunistická spodina zradila vlastní zemi, za své povznesení se upsala bolševickému ďáblu. Po roce 1990 jsme měli příležitost začít napravovat zkázu, kterou přinesl komunizmus - nebyli jsme pod žádným akutním nátlakem, neměli jsme za humny okupační armádu. Sami, vlastníma rukama jsme tu příležitost prošustrovali. Jedni lhali, druzí kradli, další chtěli zůstat v zatuchlém smradu ruských sluhů, většina seděla na pivě a hloupě kecala.

Můžete mi nyní nadávat, že jsem tam byl a nic neudělal. Protože jsem tam byl, prožil si napadání a nadávání, když jsem tyto věci říkal, vím, že je to odkaz „Vítězného února“ - poslužte si.

Dnes máme ve své společenské duši jak odkaz „Vítězného února“, tak navíc i odkaz „Sametové revoluce“. Budou-li chtít naše děti přežít jako svéprávní lidští tvorové, čeká je proces bolestného vyrovnávání s těmi smutnými „odkazy“. Napřed se budeme muset odnaučit lhát; lež je odkaz obou těch „epochálních ér“.

České zemědělství - obraz poznamenání země komunismem

Motto: Na zemědělské půdě se nepodniká, násobně to platí pro les. Odpovědný zemědělec, lesník hospodaří. Přírodní procesy a podstata půdy určují dlouhodobou udržitelnost produkce zemědělské půdy. Hranice, které dává příroda, překračuje jen neodpovědný hlupák. Komunistický způsob výroby potravin i postkomunistické podnikání na půdě jsou jen jiné formální názvy drancování přírodní podstaty půdy.

Za našeho života se odehrála neuvěřitelná změna v přístupu k práci, k životu na zemědělské půdě, i v pojetí produkce potravin. Přes velké zvýšení výnosů plodin a omezení potřeby lidské práce to nebyla změna dobrá. Následky již neseme a ponesou je generace po nás.

Moji rodiče byli zemědělci, jako malý kluk jsem na vlastní kůži zažil „socializaci“ venkova - nastolování „lepšího příští“ na věčné časy. Mého otce pro výstrahu ostatním zavřeli do pracovního tábora, hospodářství zůstalo na mámě s námi čtyřmi nedospělými dětmi, do družstva nešla. Měl jsem příležitost vidět a pochopit, co ti zločinní pomatenci dělali s venkovem, jak cílevědomě zničili elitu hospodářů na půdě. Aby neměli kritiky, nebylo srovnání, vykořenili to, co je v každém oboru lidské činnosti nejdůležitější: nositele tradice a, dnes tak módně označovaného, know how.

Pro udržitelnost hospodaření na půdě je nesmírně důležitá dlouhodobá odpovědnost. Nejlépe dlouhodobou odpovědnost zajišťovalo přímé vlastnictví půdy a kontinuita vlastnictví v rodové linii hospodáře.

Komunismus byl produktem mechanistické filosofické potroublosti, jeho „duchovní otcové“ a konstruktéři vymýšleli technologický systém a návod, podle kterého by z milionů individuálních lidských bytostí udělali jednoduše ovladatelný stroj. Desatero, které člověka pozdvihovalo z jeho biologické a živočišné přízemnosti a činilo z něj tvora schopného chovat se a jednat civilizovaně a rozumně, nahradili bičem. Ten bič přirozeně nakonec držel v ruce jakýkoli dobytek. Komunisté likvidovali existující společenské elity proto, že takoví lidé bývají nositeli étosu své společenské vrstvy i povolání. „Budovatele“ komunismu neomlouvá, že ve valné většině ani nevěděli, co ničí - ničili hodnoty, o kterých ve své ničemnosti ani nevěděli, že existují.

Za mého dětství se každý sedlák nějak lišil od druhého, ještě dnes po padesáti-šedesáti letech bych některé dokázal popsat podle jejich vlastností. Každý musel denně přemýšlet a rozhodovat se, reagovat na rozmary přírody a nejen na ně. Proto na venkově vyrůstaly osobnosti. Platilo a dodnes platí, že tak, jak vypadá venkovská krajina, jak se s ní zachází, tak v důsledcích vypadá země, kultura, morálka i hodnoty jejího obyvatelstva. Anglický historik Trevelyan v Sociálních dějinách Anglie napsal: „Základ velikosti Anglie položili drobní venkovští Yeomani, lidé svobodní, nezávislí, živící se vlastní prací. Jejich děti šly do měst, staly se obchodníky, námořníky, řemeslníky.“

Když jsem v roce 1996 na celostátní konferenci ODA napsal, co cituji o hodnotě venkova do zemědělského programu Občanské demokratické aliance, překvapil mě neuvěřitelný útok Vladimíra Dlouhého, že toto v programu být nesmí, žádal revizi hlasování o mém návrhu. Podivné bylo, jak vehementně se k Vladimíru Dlouhému připojil Pavel Bratinka. Na takovýchto věcech a reakcích jsem poznával a začínal chápat kontext sametové hry a role jednotlivých herců.

Viděl jsem v počátku padesátých let, jak svobodným hospodářům místo přírody začali diktovat blbci a snaživí podrazáci, kteří sami byli schopni „pěstovat“ jen kopřivy. Kdo se nepoklonil a nepřizpůsobil, toho zavřeli a pak přestěhovali stovky kilometrů jinam. Ze svobodných, přemýšlivých lidí udělali nádeníky, nakonec se většina jimi stala i duchovně.

Dokud byla družstva záležitostí jedné obce, měli lidé v nich pracující ještě k práci nějaký vztah, pracovali na pozemcích, ke kterým měli přímý poměr. Když v sedmdesátých letech začali družstva sdružovat ve velké několikatisíci hektarové celky, pojem hospodáře se zcela vytratil. Zůstali technologové, technologie a nádeníci. Tento akt „zcelování“ uzavíral etapu destrukce venkova a pojmu „hospodaření“ na půdě. První tu změnu zaregistrovala příroda; v sedmdesátých letech téměř z volné přírody, v níž se „vyráběly“ potraviny, zmizela drobná zvěř.

Ukázkou, na jakých principech komunismus fungoval, jak si vybíral a dokázal zneužít i obtížné vyčerpatelnosti přírody, je prominentní postavení družstev v „normalizaci“ sedmdesátých let. Nejlépe to lze demonstrovat na fenoménu „podnikatelského zázraku“ Slušovického družstva. „Výrobu“ potravin, která se konala pod širým nebem, nešlo přesně svázat účetními položkami a předpisy, jako to lze udělat a kontrolovat v továrně či dílně. „Šikovný“ předseda a jeho ekonom měli příležitost, kryti rozmary přírody, vytvářet si a držet černé fondy. V sedmdesátých letech se předsedové družstev stali členy okresních polytbyr. Kdo z vyžírků si chtěl něco přilepšit, zvýšit životní úroveň, stal se funkcionářem družstva nebo kamarádem předsedy.

Slušovický předseda František Čuba byl natolik „prozíravý“, že nabídl své družstevní panství jako dílnu a laboratoř postproletářským „novátorům a vynálezcům“. Budoucí „komunisto-podnikatelé“ si na kopanicích zkoušeli a ověřovali koncepty modernizace komunistických podnikatelských technologií. Tak, jako vše, nač komunismus a jeho průkopníci a novátoři sáhli, i Slušovické „podnikatelství“ vyrůstalo z podvodů a „progresivisté“ sloužili zločinu. Kopaničářský kolchoz dostával státní dotaci za to, že prvý plnil státní dodávky obilí - obilím, které dovezli ze Žitného ostrova. Vyvážel zbraně italským mafiánům a Rudým brigádám. Dovážel přes Vietnam z Tchajwanu a Hongkongu komponenty počítačových technologií pro Sovětské rakety.

Na konci osmdesátých let „zemědělská prvovýroba“, „vyrábějící“ potraviny a zemědělské produkty, byla kompletně v „technologických celcích“, které se jmenovaly zemědělská družstva nebo státní statky. Tyto celky byly řízeny a spravovány kastou předsedů, ředitelů a funkcionářů družstev a statků. Stejně platilo pro výkupy, jatka, zpracovatelské podniky a továrny. Jejich ředitelé tvořili podobnou technologickou kastu „správců“ majetku Ústředního výboru. Až na výjimky není možno hovořit o tom, že by se snad někdo z těchto technologů a správců „majetku“ ÚV KSČ, mohl chovat jako dlouhodobě odpovědný hospodář.

Jako poslanec, nejdříve České národní rady a později Poslanecké sněmovny (od voleb 1990, do léta 1998) jsem byl členem Zemědělského výboru. Mohl jsem tedy v průběhu osmi „postsametových“ let sledovat skutečné úmysly a záměry „reformátorů“ a aktérů postkomunistické zemědělské „reformy“. Proklamovaná podpora obnovy soukromého vlastnictví, restituce a odpovědné hospodaření na půdě, byly jenom proklamace. Skutečné úmysly z úrovně státních orgánů, ministrů a státních úředníků byly jiné. V Parlamentu, tak jak byla „pluralitní“ politická scéna od počátku „sametovými pravidly“ sestavena, nebylo možno skutečnou změnu prosadit již vůbec. První dva roky, 1990 až 92, byla zemědělská komise České národní rady scénou representantů zemědělských družstev. Každého zasedání „komise“ se účastnili experti typu Františka Trnky či Jana Fencla. Členové komise obvykle odhlasovávali jezeďácká usnesení. Fungoval jsem ty dva roky jako jejich oponent a snažil jsem se hlasovaná usnesení bourat.

Všechny výhody, rozhodovací pravomoci, informace i vztahy s úředníky ministerstev však měli funkcionáři družstev a bývalí straníci plně pod svojí kontrolou. Když se na jaře 1991 v zákoně č. 229/1991 Sb., O půdě v klíčovém paragrafu řeklo, že oprávněná osoba se s osobou povinnou dohodne, nebylo o čem diskutovat. Když družstvo restituentovi nechtělo majetek vydat, nemuselo. Bylo v pozici silnějšího.

Někdy na podzim roku 1990 jsem na jednání komise ČNR řekl: „Chcete-li obnovit přirozené poměry hospodaření na půdě, máme po tom, co komunismus po sobě zanechal, jedinou možnost. Najděte na každé vsi jednoho, dva, tři lidi, kteří umějí pracovat. Těmto lidem vraťte půdu, poskytněte jim půjčky, případně dejte nějaké dotace. Vše zpětně provažte proti zneužití, když tito lidé prokáží svou prací dobré hospodaření, splátky půjček jim odpusťte. Celá ves je nejdříve znenávidí, budou jim dělat, co nejhoršího půjde. Až tito lidé prokáží ostatním, že se jde postavit na vlastní nohy, ostatní je budou chtít napodobit, pak pomozte jim. Současná družstva, statky zatím radikálně nerušte, ale systém důsledně tlačte k osobní odpovědnosti a přímému vlastnictví.“

Samozřejmě, že nikdo z organizátorů zemědělské postkomunistické „perestrojky“ neměl v úmyslu skutečný návrat odpovědného hospodaření na půdě. Nechtěli znovu obnovit a vybudovat, jako základ zemědělství a páteř venkova, systém zemědělských hospodářství-farem, na nichž by žili a hospodařili vlastníci hospodáři. Žádný takový skutečný úmysl nebyl, většina nomenklatury zemědělských družstev chtěla jen takovou změnu, že oni zůstanou šéfy, dostanou více pravomocí a případný zisk bude z většiny jejich. Rizika dále ponese stát a ten jim bude dorovnávat případné ztráty.

Restituce nebyly povinné a obtížně se vymáhaly. Současně též nebyla na znovunabyvatele majetku vkládána vymahatelná povinnost odpovědného zacházení s nabytým majetkem. Šéfy družstev a nově vznikajících právnických osob v té době nezajímalo, že by tlačili politiky k obnovení propojení prvovýrobců se zpracovateli - s podílem na zisku pro prvovýrobce. Starostí předsedů družstev bylo udržet si svého vrabce v hrsti, bez ohledu na souvislosti oboru, budoucí závislost a škody. Kdo u čeho z komunistického času byl, chtěl si to přihrát pro sebe a svou partu. Sametoví revolucionáři ve výkonných funkcích a úřadech s nimi, ve své většině, spoluhráli.

„Privatizace“ výkupů a zpracovatelských podniků šla cíleně do rukou těch, kdo je drželi z komunismu, pomocí fondů a bank si je centralizovali. Skutečným smyslem postkomunistické zemědělské „reformy a privatizace“ bylo udržet centralizované ovládání „zemědělských výrobců“ potravin. To se organizátorům „modernizace“ komunistické výroby potravin, v podobě převládajícího způsobu „podnikání“ na půdě a „podniků“ - družstev a právnických osob, podařilo.

Lidé, kteří v restitucích dosáhli navrácení majetků a začali hospodařit, byli oproti stávajícím družstvům a právnickým osobám v nevýhodě; většinou začínali z ničeho. Politická atmosféra byla příznivá a jednala ve prospěch právnických osob, které navazovaly na bývalé „kolchozy“. Tomu odpovídala vytvářená legislativa, předpisy i centralizace zpracovatelů do monopolních celků. V nejvyšším patře nešlo o ekonomiku, ale o politicko-mocenské ovládnutí odvětví „potravinářství“.

O čem byla a kam směřovala „sametová revoluce“ zemědělství je možno doložit na „osobnostech“ porevolučních ministrů zemědělství. Komunistu Tomana, o čem bylo a kam směřovalo jeho úsilí, nejlépe doložíme tím, že rodina Tomanů je dnes jedním z monopolních „podnikatelů“ ovládajících potravinářství. Bohouš Kubát se stal revolučním ministrem zemědělství díky tomu, že jako veterinář ošetřoval Havlova psa. Bohouš dovedl ohnivě řečnit pro restituce, na počátku i vymohl pro začínající restituenty dotace. Nebyl ale schopen systematické, soustavné práce, připravovat si pozice, zpevňovat půdu pod nohama. Skákal z jámy do jámy, které mu oponenti nastražovali. Josef Lux byl celou svojí bytostí odchovanec kolchozů. Sice řečnil, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, byla to však jen rétorika, neudělal pro to nic. Josef Lux byl „politicky“ velmi učenlivý, v demagogii a podrazech byl na scéně jednička, dovedl své zboží prodávat velmi sugestivně. Svou činností na ministerstvu zemědělství připravil cestu a půdu pro své následovníky. Jan Fencl byl jako ministr zemědělství „neklamným znamením o prdu, co je na cestě…“. Bezskrupulozní komunisto-podnikatel nastoupil přirozeně do pozic připravených Pepino Luxem. Fencl dokončil jeho práci na tom, že „páteří“ postkomunistického zemědělství budou technologické celky, vzniklé z bývalých kolchozů a statků. Jaroslav Palas pokračoval. Zgarba byl epizodou, snad ho trochu brzdilo, že sám má statek a na něm své zájmy. Mládek překlenoval hluchou dobu a držel pozice. Petr Gandalovič je univerzální klon, který nemá o zemědělství ponětí, dostatečně silný tlak jej usměrní k libovolnému použití.

Po devadesátém roce byla jedinečná příležitost napravit škody, které způsobil komunizmus v zemědělství a na stavu venkova. V té době byla výjimečná možnost zahájit pozemkové úpravy krajiny, vydávat restituované pozemky už v celcích, podle pozemkových úprav. Šlo připravit a realizovat je na extenzivní zemědělské hospodaření s agroturistikou. Především to byla neopakovatelná šance obnovit jako základ hospodaření na půdě zemědělská hospodářství - farmy, které jsou dle staletých zkušeností prakticky jako jediné způsobilé udržovat dlouhodobé hospodaření na půdě.

Nic takového se cíleně, s budoucí perspektivou, nedělalo a nebyla žádná vůle to dělat. Rodinná hospodářství a farmy jsou v menšině a současný politický režim dělá, co je v jeho silách, aby těmto vlastníkům jejich existenci a odbyt produktů co nejvíce ztížil.
Většinové „komunistické podnikání“ ve „výrobě potravin“, v podnicích zemědělských družstev a právnických osob je podstatně méně efektivní, a jejich politická „loby“ čile vymáhají dotační peníze na státu. Nic tyto podniky nepřinutí, aby se ze své vůle chovaly k půdě a ke krajině s dlouhodobou perspektivou. Každá výměna vedení v těchto podnicích vyvolaná prostým odchodem do důchodu ohrožuje existenci takového subjektu. Předsedové - manažeři si hlídají své pozice, nejsou ochotni si vychovávat nástupce.

Postkomunistická „reforma“ zemědělství a „podnikání“ na půdě odložila a prodloužila krizi českého zemědělství i venkova - zatím, zdá se, na dobu neurčitou.

Augiášův chlév

Motto: „Nevyčistili jsme Augiášův chlév, vpustili jsme do chléva řeku a nechali zavřená vrata. Naředili jsme sajrajt, hladina stoupá, již jsme v tom po ústa, utopíme se.“ (Úryvek z řeči, kterou jsem pronesl v debatě Poslanecké sněmovny k lustračnímu zákonu.)

Kdyby to šlo, stydím se za to, co předvádí „kulturní elita“ v médiích, ke zveřejnění záznamu udání, které měl učinit Milan Kundera v roce 1950. Je mi hanba, nejde o Kunderu, zveřejnění záznamu uvolnilo zábrany, pokřivenci a poserové hájí sami sebe.

Rozhovor Milana Uhdeho s Renatou Kalenskou v Lidových novinách je příkladem. To, že Uhde nechal rozhovor zveřejnit, nemohu hodnotit jinak, než že Milan Uhde ztratil schopnost rozlišovat, co které slovo znamená. Podal výpověď o sobě a „vzdělancích“ své doby.

Prožil jsem život v komunismu, nepřizpůsobil jsem se, stejně jako se nepřizpůsobily moji rodiče. Od doby, kdy jsem začal vnímat své okolí, více než padesát let žiji paralelní život. Poslední roky mi okořeňují následky komunismu - to, že jsme se nepokusili s tím zločinným systémem vyrovnat.

V neděli, 9. listopadu 2008 jsem se díval v televizi na záznam pořadu o holocaustu židů. Hitlerovi a nacismu vadili židé a jejich náboženství - byli výluční, nebyli použitelným materiálem pro choromyslné plány. Výlučnost židů ohrožovala šílený záměr udělat z lidského společenství jednoduchý stroj fungujících součástek. V rámci jednoduchosti a přímočarosti bezbožné nacistické ideologie byla ke konečnému řešení krátká cesta: celou sortu lidí vyvraždit, s ní i nebezpečný způsob myšlení. Samotní realisátoři i ostatní tím dostávali signál, že nebudou-li poslušní a použitelní, můžou následovat.

Komunismus byl ve své nejvnitřnější podstatě o tomtéž. Lenin se Stalinem to v ruských poměrech ukázali více než názorně. Nejdříve zničili a vyhladili ruskou elitu. Při její likvidaci k tomu použili židy, Lotyše a Baškiry, které, v duchu výše uvedeného, potkal po vykonání špinavé práce stejný osud. Technologie likvidace celých národů odpovídala ruským zvykům a podmínkám. Přestěhovali je do oblastí, kde většina pomřela, nebo vyvolali hladomor - bylo to efektivnější než německé plynové komory a spalovací pece.

V československých poměrech po válce nešlo budování nejlepšího ze světových řádů tak jednoduše a přímočaře. Přesto na rukách budovatelů lepších zítřků zůstalo dost krve a mnoho špíny. Dokonale zlikvidovali intelektuální a morální elitu země. Nahradili ji hlupáci a snaživci bez zábran. Z Československa udělali věrného vazala Východní říše. Morálně rozložili společnost, z vyspělé země udělali rozvojový stát.

Následníci a žáci komunistické „revoluční elity“ nás po létech, když ideologie vyčpěla, osvobodili od komunismu sametovou revolucí. Nevinnost a nedotknutelnost si zajistili listinou práv a svobod. Byl jsem při jejím schvalování. Pak si bez zábran rozkradli stát. Navzájem se mezi sebou provázali a zajistili korupcí. Virtuálními politickými stranami zastřešili „svou“ pluralitní demokracii. Jako zkušení sadaři „kontinuálně“ naštěpovali komunistické „právo“ na zakrslý stromek demokracie. Policii, soudce i úředníky sbormistři vyučili zpívat píseň „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Co a jak se v naší zemi i společnosti po roce 1990 odehrálo, bylo přirozené a logické. Neděláme-li nic ke skutečné změně, nemáme si na co stěžovat. Pro individuální lidskou existenci, i ve společenských procesech platí zákony fyziky. Stejně jako u fyzikálního systému energeticky i hmotově degradovaného, bez dodání energie a hmoty, jeho degradace dále pokračuje a prohlubuje se. Stejně, jedinec i společenství, bez vzchopení se, odstranění příčin rozkladného stavu a pochodu, dále upadá a stáváme se dobytkem.

Měl jsem příležitost pochopit, jak si je „bývalá-současná“ elita vědoma platnosti obecných zákonitostí. Když jsem v počátku devadesátých let podobně argumentoval ve sněmovně, nenávistně na mne syčeli. Mám celoživotní osobní zkušenost, že pokud se člověk nepoddal, přežil a dokonce dosáhl většiny věcí, které si umínil. Nakonec, si na něj nedovolili ani hajzli.

Nedostal jsem posudky a opakovaně nesměl na střední a tím spíše ani vysokou školu. Musel jsem odejít z domova, aby o mně nevěděli. S odstupem let jsem vystudoval. Nikdy jsem za komunistů nešel volit a ustál jsem si to. Převedl jsem přes čáru do Rakouska Vietnamce, kterého měli kolegové na koleji - chtěl utéct na Západ a nevěděli co s ním. Věděl jsem, že když to někdo vyzradí, zabijou ho.

Byl jsem žalovaný za napadení veřejného činitele. Spolupracovník, který toužil být ředitelem, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Dostal beze svědků po hubě, za hodinu mne přišli sebrat. Odmítl jsem podepsat protokol, který sepsali a řekl, že nevím, z čeho mne obviňují. Vyšetřovateli, když mi vyhrožoval s pěti lety vězení, jsem odpověděl, „vím, že když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je, ale nikdy to nezapomenu.“ Vždy jsem pak odpovídal - k tomu, co jsem řekl poprvé, nemám co dodávat. Věděl jsem, že v žádném případě nesmím dát najevo, že se něčeho bojím, nebo mi na něčem záleží. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu, zde jsem soudci odpověděl, „Celý svůj život jsem žil jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já“.

Mé jednání mělo přirozeně následky, měl jsem jistotu, že neudělám kariéru a měl vždy nejnižší plat. Nakonec jsem skončil jako nádeník. Důsledně jsem odmítl dělat profesní podvody a jednat nemorálně. V těch desetiletích jsem měl dost času, abych pochopil, jak komunismus a život v něm změnil u lidí schopnost vnímání „pachů“. Nesmrděli moji šéfové, začal jsem pro své okolí zapáchat já. Nepřizpůsobil jsem se „standardnímu“ smradu a rušil pohodu odéru, na který si většina zvykla.

V konci osmdesátých let jsem šel do politiky. Byla naděje na změnu a věděl jsem, že věci se nemění samy. Do parlamentu jsem se dostal díky tomu, že větry vyvolané atmosférickými poruchami, na krátký čas, rozehnaly mraky standardního smradu a tak jsem chvilku nebyl cítit.

Zkušenost, kterou jsem prošel v sametově revolučním parlamentu je nezaplatitelná penězi. Téměř nikdo nechtěl skutečnou změnu. Na standardní smrad si všichni tak zvykli, že bez něj se cítili sirotky. Úkolem „revolučních státníků“ bylo na čas přidávat do základního smradu esenci lesní vůně. Přes připravené scénáře se v okamžicích krizí ukazovaly za maskami skutečné tváře. Lesní vůně nepřeřvala základní smrad.

Žádný lidumil a obhájce nevinných a hodných agentů mne nepřesvědčí. Viděl jsem jednání těch lidí - v kritických situacích a v čase. Na všechno musí být dva, jeden, kdo mne do špatného chování nutí a druhý, který se podvolí a přijme to. Řekl jsem v parlamentní debatě: „Chápu a pochopím, každý můžeme někdy ve slabé chvilce selhat i upsat se ďáblovi. Nechápu ale, proč se nikdo z těch nevinných nezvedl z kolen a dodnes nezúčtoval s tím, kdo ho na kolena srazil. Kdyby se to stalo mně, nemilosrdně bych toho, kdo mne ponížil ve slabé chvilce, dnes zabil. Nemohl bych s tím ponížením žít.“ Nikdo mi neodpověděl, bylo ticho.

V naší zemi se zřejmě nikdo nestyděl a nestydí. Naopak, chtějí, abychom se styděli my, kdo takové věci a jednání připomínáme. Jsme nestoudní a drzí, že připomínáme standardní smrad, kterým páchne naše společnost. Naředění zvýšení hladiny sajrajtu po sametové revoluci v našem chlévě vyvolala vývojové adaptace, projevila se genetická variabilita stáda. Z talentů, které prokázaly schopnosti již na komunistické hluboké podestýlce, se dokonce vyvinuli obojživelníci. Vědci zaznamenali nový druh „komunisto-podnikatele“. Slabší jedinci klesají ke dnu, topí se, na hladině není místo pro všechny.

Jak v tom uzavřeném chlévě děláme všichni pod sebe, sajrajt se zahušťuje, plavání je obtížnější, zvyšuje se počet obětí. Obojživelníkům vysoká hladina sajrajtu nevadí, ke svému životu ji potřebují - usilovně drží vrata uzavřená, utěsňují škvíry ve vratech. Zajímavé je, jak se „kulturníci“ - svědomí národa, obětavě vlastním tělem pokoušejí ucpávat hrozící trhliny v naší fekální jímce.

Dvakrát se nevstupuje do stejné řeky špinavýma nohama

Motto: „Stará moudrost říká: náboženství, státy, lidské instituce se obnovují z původních idejí-kořenů. Platí to, jsou-li kořeny zdravé, odrážejí pravdy - pak lze na jejich podkladě vdechnout staré myšlence, instituci nový život.“

Ad Lidové noviny, úterý 4. listopadu 2008, Miroslav Macek - „Co s ODS? Zpět ke kořenům.“

Sloupek Lidových novin ze 4. listopadu mne přinutil zareagovat na prázdné, zavádějící „chumly“ slov, které naplňují český mediální prostor. Text Miroslava Macka k prohře ODS v krajských volbách je prázdným chumlem slov.

Dokladem schopnosti obrozovat se z původních kořenů je dva tisíce let stará historie křesťanství a jeho institucí. Ideje, na kterých křesťanství stojí, jsou obecně pravdivé. V hrubé, nelidské době, kdy byly vysloveny, to byl veliký objev, naděje pro slabé a ponížené. Ježíšova slova, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, dala naději nejubožejším. Slova „každý člověk je tvůj bližní, jednej s ním, jako bys přistupoval sám k sobě“ říkala: hledejme míru, jednejme jako lidé. Slova „Bůh otec váží naše činy a bude je soudit“ držela na uzdě běsy v lidské duši. Ježíš a zakladatelé křesťanství svým utrpením a obětí prokázali opravdovost svého přesvědčení a učení.

V křesťanství nebyly líbivé lži, že lidé jsou si rovni na tomto světě, nebyla by to pravda a odporovalo by to lidské přirozenosti. Křesťanství nepotřebovalo „listiny práv a svobod“, nejsou pravdivé a odporují lidské přirozenosti. Nebyly zapotřebí, jednání a život podle křesťanských zásad udržovaly míru vztahů mezi lidmi. Jedině kultura, v tom nejširším slova smyslu, může garantovat naše vzájemné vztahy a jejich dodržování. Žádná listina vyhlášená člověkem nebude platit, není-li pevně zakotvená v kultuře nebo Boží víře, nejlépe v obojím.

Každé „boží“ i lidské učení, byť sebepravdivější, stane-li se lidskou institucí, bývá zneužito. I křesťanské náboženství ve své historii prošlo epizodami a dobami svého zneužití. Vzroste-li význam a vliv jakékoli lidské instituce či učení, přitahuje lidi špatné a zlé. Pravdivé zásady v „kořenech“ náboženství, učení, pravdivý étos otců zakladatelů jsou jediným nosným pilířem návratu ke kořenům a nadějí následné obrody. Křesťanství takové základy mělo, proto bylo schopné návratu ke kořenům a trvá do dnešního času.

Nejde obrodit komunismus návratem k původním idejím, byla to lež, jeho základem bylo popření, zničení kultury. Stejně se nelze vracet ke kořenům a idejím „sametové revoluce“, jejím institucím, „osobnostem, vůdcům“. Sametová „revoluce“ byla smutná fraška, hlásané ideje byly lží, „státníci“ - tajtrlíci, nebo přímo řízení agenti.

Společenské procesy, které dějiny nazývají revolucí, znamenají hluboké změny společenského uspořádání, odstranění a výměnu privilegovaných vrstev. Mobilizaci nových talentů, radikální změnu organizace společnosti. To v žádném případě sametová „revoluce“ nebyla a takové změny nevyvolala. Společnost po několik generací ovládaná totalitním komunizmem byla ubitá a duchovně polomrtvá. Platí to pro společnost československou a násobně pro společnost „sovětsko-ruskou“.

Snad až na pár jedinců byli jedinými, kdo byli schopni registrovat krizi systému vládnutí, příslušníci elity tajné bezpečnosti, která již v sedmdesátých a osmdesátých létech držela v „sovětském“ systému moc. V „sovětském táboře socializmu“, mimo vládnoucí mocenské struktury, neexistovala alternativní společenská vrstva schopná se zorganizovat a vyvolat proces, který by mohl vést k revizi systému vládnutí, k tomu, co by bylo možné nazvat skutečným převratem - revolucí.

Čtyřicet let jsem měl příležitost pozorovat vývoj a degeneraci komunistického systému panování, postupující společenský rozklad. Československá společnost v konci osmdesátých let byla nehybná, duchovně polomrtvá, neexistovaly ani malé nezávislé skupinky s nekomunistickým programem. To, co se nazývalo „dissent“, nepovažuji za alternativní opoziční politické hnutí. Společenský „pohyb“, který v konci osmdesátých let vyústil v tzv. „sametovou revoluci“, vyvolali oni sami - vnitrostranické mocenské centrum, koordinované Státní bezpečností. Disent měli profízlovaný křížem krážem. Zvláště po tom, co jsem viděl se odvíjet v průběhu devadesátých let, tvrdím - nepřímo řídili a usměrňovali aktivity svých „odpůrců“.

Mne samotného přivedl do jihlavské „opoziční“ skupinky registrovaný agent Státní bezpečnosti. Občanské fórum v Jihlavě jsme zakládali v bytě agenta. V Telči tomu bylo stejně, tam jsem jim přebral při zakládání Občanského fóra iniciativu. Na počátku potřebovali lidi mého typu, aby se proces rozběhl, počítali s tím, že část z nás zdiskreditují a koupí. Nepoužitelné odstraní.

Byl jsem u zakládání Občanského fóra, viděl chaos, neschopnost a manipulace. Účastnil jsem se v parlamentu zakládání Meziparlamentního klubu demokratické pravice, potom i dělení Občanského fóra. Viděl jsem, jak se vedení větší části demokratické pravice chopil Václav Klaus a Josef Zieleniec.

Od počátku jsem byl členem Občanské demokratické aliance, ve které se sešla skupinka inteligentních, vzdělaných lidí. Jako venkovský prosťáček jsem nedovedl pochopit, proč otcové zakladatelé hlásají politickou „moudrost“ a slogan „co není zakázáno, je dovoleno“. Ve společnosti, která byla peleší lotrovskou mělo být i prosťáčkovi jasné, jaké důsledky takový politický přístup bude mít. Nechápal jsem v té době, jak vzdělaní, inteligentní lidé mohou v reálné společenské situaci něco takového vypustit z úst. Časem jsem pochopil, že i nás založili, byli jsme určeni na úvodní „nečistou“ práci. Cesta vymanění se z komunismu, dnes z postkomunismu, není tolik o inteligenci, nadání, vzdělání. Když je zle, nejsou téměř k ničemu. Není-li v situaci, kdy se zdá, že vše je marné, na svém místě charakter, morálka, přesvědčení - zvykově výchovou pevně ukotvené -, není nic, není, o co se opřít. Ani ke kořenům té malé party z ODA se není kam vracet.

Měl jsem příležitost poznat Miroslava Macka. Byl z federálních poslanců při zakládání klubu Meziparlamentní demokratické pravice nejaktivnější. Poté spoluorganizoval přechod většiny jeho členů do nově budované politické strany - Občanské demokratické strany. Macek byl inteligentní, bystrý, vnímavý a přizpůsobivý chlapec. Na komunismu mu vůbec nevadilo, že to byl systém nemravný. Sametová „revoluce“ byla pro něho příležitostí povznést se, udělat kariéru. Chopil se té příležitosti a byl hvězdou „pravicové“ politiky prvých sametových let. Chtěl vše najednou - kariéru, prachy, baby, přitom však do té „správné“ party nepatřil od počátku. Dostala jej tam až privatizace „Melantrichu“, která musice na jedné straně podrazila nohy, ale zároveň, protože byl ohebný, mu zajistila setrvání na scéně a použitelnost (byl vydíratelný - tedy použitelný k čemukoli; kdyby se cuknul, mohl být kdykoli odstraněn…). Jeho partnerem v privatizaci, kde šlo především o lukrativní budovy v centru Prahy, byl agent Státní bezpečnosti.

Od počátku byla Občanská demokratická strana budována jako postkomunistická „virtuální“ pravice, svědčí o tom „osobnosti“ jejích prvních vůdců a organizátorů. Václava Klause přivedl do Občanského fóra ve Špalíčku agent StB a KGB Karel Köcher. Celá další činnost a aktivity dnešního prezidenta ukazují, jaké zadání měl a čí zájmy zastupuje v „české“ politice. Josef Zieleniec byl vychován a vyrostl v Moskvě, oba jeho rodiče byli pracovníky Kominterny. Zieleniec byl organizátorem a strážcem „správné“ stavby a fungování ODS. Konflikt o čistotu financování mezi Klausem a Zieleniecem bylo fiktivním divadelním představením. Kdo jiný mohl lépe celou dobu znát financování strany než Pepa Zieleniec. A pak náhle procitnul?

Na počátku byli v ODS i lidé, které vynesla „převratová“ doba a kteří chtěli změnu. Prvým sítem byly volby 1992, nepoužitelní lidé se nedostali na kandidátku, na přední místa. Pak odešli federální poslanci. Proces „normalizace“ revolučního nástroje završil „Sarajevský atentát“. Vnitrostranický „puč“, to uměle vyvolané a sehrané divadlo. Tvrdím to na základě své zkušenosti: byl jsem v politice a měl možnost vnímat atmosféru okamžiku, poznal jsem aktéry. Celé to byl aktivní proces „bolševizace“ strany, odešli „menševici“ - lidé nepevní a nespolehliví. Peníze na založení Unie svobody dala Unionbanka, „ústav“, ve kterém skončilo několik rovněž vykradených menších bank. Šéfpučisté Pilip a Ruml dostali záruku trafiky.

Není se čeho dovolávat, česká společnost, natož politika posledních šedesáti let, nemá žádné kořeny, na kterých by se dala obnovit, natož postavit solidní, pevná stavba. Z houbového mycelia, na kterém ty desítky let rostou v české džungli prašivky mnoha druhů, nemůže vyrůst nic jiného, než zase jen jedovaté prašivky.

Co se dnes pohybuje po české parlamentní politické scéně, jsou virtuální přízraky, není to ani „levice“ ani „pravice“. Někdy to vypadá, jako bychom všichni žili a jednali jako přízraky. Jen chci doufat, že krizi, která se navršuje, nebudou „řešit“ již jen banditi, snad zde ještě jsou tolik vzývaní a citovaní „slušní lidé“.

České postkomunistické panoptikum

Motto: „Morálka, abstraktní myšlení, schopnost jednat v etických pojmech, jsou plodem kultury. Člověk a jeho společnost bez pozitivních podnětů a příkladů upadá, pomalu se stáváme stádem sobě navzájem nebezpečných bestií.“

Prožil jsem svůj život v prostředí, jehož hodnoty nastavoval komunismus. Počítám v to i posledních dvacet let. Na obsahu hodnot, které svým příkladem udávala nová „revoluční elita“, se nic nezměnilo. Negativní podněty, kterými na mne prostředí působilo, mne nutilo o věcech hlouběji přemýšlet.

Fenoménem naší stádní doby byl jednotný mustr, který chtěli vnutit všem. „Vytvářeli“ nové lidi - „zombie“ bez paměti a věkovité lidské zkušenosti, která tvoří kulturu. Kulturním zločinem naší doby je vyprázdnění obsahu pojmů, které označují hodnoty, na nichž stojí a trvá lidská společenská existence. Dnes se většinová společnost domnívá, že obsah důležitých pojmů je opačný, než jaký ve skutečnosti je.

V dětství jsem viděl, jak v našem městečku začali rozhodovat hlupáci, zlí lidé a lenoši. Z nejlepších hospodářů udělali pronásledovanou spodinu. Nakonec společenskou vrstvu dobrých venkovských hospodářů doslova osobnostně vyhubili. Většinu donutili k mlčení, „vychovali“ je ke lhostejnosti.

Člověk bez pozitivních podnětů duchovně chátrá, jeho život se stává uzavřeným cyklem opakování živočišných a fyziologických potřeb. I většina z mála těch, kdo komunistická schémata „normálu“ nepřijali, byla postižena. Vzdor se odrazil v prioritách, které byly anomální nebo pohodlné. Nepřizpůsobit se, trvat na hodnotách, zůstat člověkem vyžadovalo kázeň, vytrvalost, odolnost. Naděje na změnu či kariéru nebyla žádná, člověku zbýval k tomu, o co je možné se opřít, jen pocit vlastní sebeúcty.

Žádného ze svých šéfů, kteří prošli mým životem, jsem si nemohl vážit a přirozeně je respektovat. Kriteria, která komunistický systém nastavil pro profesní, i společenskou cestu vzhůru vylučovala, aby jimi prošel eticky a morálně nepoškozený člověk. Krize systému v roce 1968 a následná „normalizace“ znamenaly prohloubení společenského rozkladu. Lidé, kteří svoji spolupráci s režimem, díky které udělali své kariéry, si dosud mohli omlouvat „vírou“ nebo hloupostí, přišli o berličku tišící svědomí. Kariéry v sedmdesátých a osmdesátých letech dělali lidé bez etických a morálních zábran. Padoušství se v těch letech stalo regulérním kvalifikačním předpokladem.

Můj šéf z těch let byl krystalickou ukázkou talentu, jakým ta doba otevřela cestu ke kariéře. Pochopil změnu priorit, iniciativně se stal „normalizátorem“. V sedmdesátých letech jsem v baťovském komunistickém Gottwaldově měl jedinečnou příležitost prožít a do důsledků pochopit, co se stane, když se cíleně institucionálně potlačí a zničí morální systém a obsah morálních pojmů vůbec.

Nenechal jsem se ve své práci nikdy přinutit, abych napsal výsledek vyšetření ne podle pravdy, ale tak jak to na mně bylo žádáno - tak, jak se k tomu, a k daleko horším věcem, nechali přinutit moji lékařští kolegové. Všichni byli cíleně dotlačeni dělat ve své práci těžké přestupky proti lékařské etice. Podle potřeby jim to pak šéf ve vhodnou chvíli připomínal.

V normalizačním Gottwaldově jsem prošel průpravou, školením na to, co se odehraje po „sametové revoluci“ v celé zemi a asi v celém postsovětském prostoru. V sedmdesátých a osmdesátých létech, v prostředí rozkládajícího se komunismu, jehož „normy“ v Československu nastavil „geniální padouch“ a mocenský kariérista Gustav Husák, vyrostla druhá-třetí generace nových komunistických lidí. „Mlčící“ většina byla lhostejná ke všemu, co se netýkalo její fyzické existence. Již dědičně se ukotvující nomenklatura stranických aparátčíků a hospodářských a úřednických technokratů mezi sebe přijímala z mlčící většiny talenty akceptující jejich hodnoty. Malá skupinka, které se říkalo disent, žádala lidská práva - ne fair play poměru, právo rozhodovat o svém vlastním osudu a směrování společnosti. Následně tak mimo Polska neexistovala na území sovětského komunistického bloku společenská vrstva schopná se postavit ideově a mocensky technokratické vrstvě pohrobků komunismu.

Desetiletí slyším omílat fráze o totalitním komunismu. Obecné fráze, nic o tom, co znamenal - jak destruoval tradiční struktury společnosti, ničil hodnoty, na kterých stála. Nikdo veřejně neřekne, že i když formálně komunismus odešel ze scény, jsme všichni v různé míře jeho pohrobky. Jsme „noví“ lidé, odchovaní jeho hodnotami. Anomální „elita“, kterou komunismus vytvořil, zůstala „elitou“ i dnes, ač si říká jinak. Jsme lidské panoptikum kreatur, většina to nevidí a ani vidět nechce.

Bytostné přesvědčení mne v konci osmdesátých let přivedlo do politiky. Bylo to jediné období, lépe řečeno okamžik, kdy se člověk mých názorů mohl v naší zemi dostat na veřejnou politickou scénu. Díky tomu jsem mohl vlastníma očima vidět a v hlavě si srovnat technologii „sametového komunistického přesmyku“. Mohl jsem pozorovat jednání a chování „revolucionářů“ a „státníků“, kteří v té jedinečné době mohli změnit duchovní prostředí naší země a neudělali poctivě nic. V těch létech jsem si uvědomil hloubku devastace společnosti komunismem. Posléze i to, že uvolnění, účelová orientace společnosti na hmotné poměry, bude znamenat další úpadek a hodnotový rozklad.

Již v počátku devadesátých let jsem pochopil, že přirozeným nástupcem a pokračovatelem komunismu bude vláda regulérního zločinu. Formálně bude mít náš stát instituce demokratického státu - politické strany, Parlament, Ústavu, zákony - rozhodovat se ale bude jinde. „Hybatele“, kteří budou rozhodovat o nás a našem státu, nebude mít kdo volat k odpovědnosti, veřejnost je ani nebude znát. To byl hlavní smysl a cíl sametové revoluce, k tomu „státníci“ počátku devadesátých let nastavili cestu. Pozoroval jsem v této přechodové době, kdy se zdá, že jedna epocha končí, jak lidé očekávají změnu a jsou vnímaví. Viděl jsem na scéně jednání aktérů, na očích všech, jak nastavují příklad, mustr, pro chování a jednání společenské masy, která přihlíží. Viděl jsem, jak se schéma jednání „nové elity“ pomalu stává zvykovým vlastnictvím „mlčící většiny“ a „nový systém“ se tak stabilizuje do doby příští katastrofy.

Václav Havel… celým svým životem ten člověk hrál divadlo, doposud neví, že život je doopravdy. Ústy etik a moralista, v roli prezidenta dal lidu příklad, že za těmi vznešenými pojmy není nic.

Václav Klaus… nový člověk z projekční dílny vyrábějící řídící kádry pro Orwellovu Euroasii. Nedotčený pojmy historické zkušenosti, citu, odpovědnosti. Ekonom, který neznal pojmu „špinavé peníze“ a nevěděl - nebo věděl příliš dobře -, že trh, tržní hospodářství, není-li ohraničen pevně nepsanými zákony civilizované morálky, může být jen loupeží a základem zločinu. Člověk, pro kterého účel světí všechny prostředky.

Josef Lux… zemědělec s rukama pacholíčka, hlásající „vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno“, zakonzervoval pod novými názvy staré kolchozy. Věřící, který svou víru ostentativně předváděl, se podílel na tom, že církev nedostala zpět majetek, ze kterého mohla vydělávat na udržování kostelů a památek. Spolupracoval na tom, aby se církev nestala nezávislou a svéprávnou morální institucí, tak potřebnou v našem čase.

Miloš Zeman… tlučhuba, tržně-moralizační, sociálně se tvářící varianta číslo dvě k Václavu Klausovi. Oba ze stejné líhně. Hubou vyřvávající fráze o zlodějích a rozkrádání státu, po roce 1998 dokončil práci na tomto poli, kterou nestačila stihnout garnitura varianty číslo jedna.

Vladimír Dlouhý… prototyp českého Pepíka úspěšného v jakémkoli režimu - proto se tak líbil mlčící většině.

Petr Pithart… liberální komunistický intelektuál nemohl překročit hranice prostředí, které jej odkojilo a v němž vyrostl.

Pavel Rychetský… jeden z otců kontinuity komunistického práva, dnes tu „kontinuitu“ garantuje v roli předsedy Ústavního soudu. Jeho tvář je dokladem toho, jak do ní věk zapisuje povahu a duši člověka.

Takto bych mohl pár slovy či větami charakterizovat další velikány, kteří porazili komunismus, aby jej zachovali. Svým příkladem nastavili tyto „osobnosti“, které povýšili mravní krizi naší společnosti o další řád, „normy“ mlčící postkomunistické většině.

Výsledek nedávných krajských voleb je dokladem toho, jak lidová tvořivost nastavený příklad dále rozvíjí. Lidé nevěří v žádný pozitivní úmysl, „elita“ jim dala dost příkladů, aby se takový superskeptický přístup nastavil a zakořenil (ono v mnoha případech stačilo efektivně podpořit a připomenou nedůvěru zasetou před rokem 89…). Pro jistotu se tak lidé přivinou k tomu, kdo vypadá více nebezpečný a bezohledný. Střílečka a vražda na Paroubkově oslavě zvýšila popularitu jeho party. Již dávno nejsme civilizovaná společnost se smyslem pro fair play - tohle je jedním z viditelných plodů tohoto stavu.

Veřejná scéna naší země se stala panoptikem kreatur a stalo se tak zákonitě. Je v lidské povaze, že bez pozitivního příkladu, když zlo má všechny preference a výhody, chátráme a vlčíme. Obávám se, že překročí-li se určitá hranice duchovní devastace, přestávají lidé rozumné argumenty nejen poslouchat, ale i slyšet. Pak se již jen padá…

„Investigativní“ žurnalistika v postkomunistickém vydání

Motto: „Zlo nelze potírat zlem.“

Naše doba je smutným časem duchovního úpadku. Proces rozkladu hodnot v evropské civilizaci souběžně sledoval vývoj vědy a vymoženosti technologií - ty usnadňovaly život a zvyšovaly životní úroveň milionů lidí. Pohodlí demoralizuje, lidé přestávají slyšet a přemýšlet.

Technologický úspěch vymožeností vědy vrcholí v evropské civilizaci prosazením se totalitních technologií v politice. Moci nad společností se chápou třetiřadé „talenty“ - lidská morální a intelektuální spodina. Výsledkem byl nacismus a komunismus.

Rovnováha mezi preferencí hmotných vymožeností a vírou v náboženské, filosofické a etické hodnoty života se převrátila. Vytratily se hodnoty, které držely biologického ďábla v nás v uměřenosti a pokoře. Vytratily se hodnoty, které po tisíciletí zajišťovaly setrvalost lidského rodu v čase. Kultura, která povznášela člověka nad hmotné biologické „já“, podlehla pudům.

Komunismus navršil společenskou krizi, začalo upadat i to, co nazývali hmotnou „kulturou“. „Nejlepší“ společenský řád, založený na materiálních „hodnotách“, neobstál v soutěži s hmotnou kulturou Západu.

Zločineckou vrstvu, kterou komunismus stvořil, ohrožovalo, že neobstál v soutěži vojenských a mocenských technologií. Ztratili schopnost vojensky vydírat okolní svět.

Politický proces, který v rozměrech Sovětské říše byl nazván „pádem komunismu“, v našich poměrech „sametovou revolucí“, nebyl revoluční změnou. Nedošlo k výměně „elit“ ovládajících společnost, změny technologie vládnutí byly formální.

Privatizace, ve své podstatě znamenala převod strategického majetku a strategicky rozhodujícího objemu majetku státu do rukou „právnických osob“ a „státních společností“. Konkrétní odpovědný vlastník je fakticky neidentifikovatelný. Společnosti jsou ovládány mocenskými uskupeními, jejichž základ tvoří bývalá „technologická elita“, která dříve ovládala komunistický stát.

Politická „pluralita“ byla vytvořena tak, že v samém počátku „revoluce“, zdroje pro investice do politiky měli jenom lidé a mocenské skupiny, které nám vládly v době komunismu politickým nástrojem a mechanismem jediné existující politické strany. V počátečním období sametové revoluce - díky monopolu ekonomických zdrojů, informací, připravených kádrů, obsazení státních úřadů, policie, soudů svými lidmi - zabránili ustavení se autentické pluralitní politické scény.

Po realizaci „svého“ způsobu privatizace, se kterým souběžně proběhlo ovládnutí médií, mají dnes ve svých rukách všechny mocenské páky, s nimiž mohou o něco složitější technologií manipulovat celou společnost - opět fakticky totalitním způsobem.

„Tržní hospodářství“ je prázdnou fikcí, když je možno, aby jedna mocenská skupina mohla podle své vůle ovlivňovat a řídit chování a jednání politických subjektů a orgánů státu. Monopolem ovládání rozhodujícího objemu majetku mohou po určitý čas beztrestně porušovat všechna pravidla. Společnost je nesvéprávná a demoralizovaná, neschopná si vynutit dodržování jakýchkoli civilizovaných norem.

Základním rozdílem mezi tím, co samo sebe nazývalo komunismem a jeho dnešní podobou, tu směle můžeme nazvat „postkomunismem“, rozdíl je prostý a výmluvný - je v zásadě tento: Za „legálního“ komunismu bylo možno ještě formálně dohledat odpovědnou osobu, či úřad. Po linii i spektru úředních institucí, i po linii státostrany - ještě šlo nalézt člověka, nebo úřad, který formálně nesl odpovědnost. Postkomunismus zdokonalil svou „pluralitně-totalitní“ technologii řízení „demokratickou“ vymožeností: v jakémkoli oboru činnosti již nelze dohledat osobu, či instituci, která by se k odpovědnosti hlásila. Komunismus se sametově-revoluční cestou přesublimoval v legální gangsterismus.

To, co nám politici, novináři, podnikavci, investigativci (jak si všichni říkají), na scéně předvádějí, je „standardní“ produkt nastavené technologie „přirozeného“ jednání a chování.

V časech státostrany bylo kvalifikací ke vstupu do úzkého kruhu vyvolených nečestné jednání a spoluúčast na zločinech. To byl princip, který tu tlupu svazoval dohromady. Plynule a „tvůrčím“ způsobem tuto zásadu rozvinuli „kormidelníci“ sametové revoluce.

Byla to úmyslná neochota zákonem stanovit jakákoli pravidla v privatizaci i u ostatních klíčových procesů „ přechodu“ z komunismu. Kdo neměl zábrany, chtěl se stát bohatým, postoupit v kariéře - ten využil možností jedinečné doby, stal se spoluviníkem a je vydíratelný. Jako poslanec Parlamentu v rozhodujícím období devadesátých let jsem měl příležitost technologii „úpravy“ aktérů, účastníků toho politického a společenského procesu k použitelnosti z přímého pohledu vidět.

Na samém počátku devadesátých let se ještě sem tam i v té lidské bídě dostal do politiky jedinec, který usiloval o skutečnou změnu. Veřejnosti ucpali oči i uši prázdnými kecy o sametovém splynutí duší, cestě k blahobytu přes privatizaci a ekonomickou reformu. Zaniklo pár varovných hlasů, které se i ve sněmovně ozvaly a žádaly důsledné potrestání zla. Tyto hlasy se díky „svobodným“ novinářům, „poctivě“ hledajícím pravdu, nedostaly ani za zdi sněmovny.

Veřejnost takové věci nezajímaly, ústředním problémem debat v hospodách i na veřejnosti nebylo to, co se skutečně na scéně i za ní odehrává; byly to platy poslanců, jejich požitky, a podobné „důležité“ věci…

První měsíce v Parlamentu jsem měl plat pět tisíc, do roku 1996 šestnáct tisíc. Do té doby jsem neměl ani svoji židli, natož kancelář, ve které bych ji mohl postavit. Až po roku 1996 se platy poslanců zvýšily nad třicet tisíc měsíčně - to již měli ve sněmovně své loutky.

V těch letech jsem se rozešel s většinou své rodiny, když mi sestra s mužem řekli, že všichni kradou a já taky. Odpověděl jsem, „znáte mne celý život, žádný z vás už nepřekročí práh mého domu“. Na vlastní kůži jsem zažil systematický a promyšlený tlak, jak mne zkorumpovat a dostat - i s pokusy o fyzickou likvidaci. Podporu jsem nemohl čekat nikde a u nikoho. To, co se označuje za veřejnost, si rádo říká „slušní lidé“ - jako celek odmítli přemýšletk, natož převzít na sebe jakoukoli odpovědnost.

S Vlastimilem Tlustým jsem byl šest let členem parlamentního zemědělského výboru, měl jsem příležitost jej poznat. Vlasta Tlustý byl za legálního komunismu členem jejich strany - chtěl dělat kariéru. Prvé devadesáté roky prosazoval v zemědělství správný způsob reformy: restituce a obnovu soukromých hospodářství - zemědělských farem. Když jsme prohráli, tak z toho vycouval - chtěl pokračovat v kariéře.

Samozřejmě se staral i o sebe, aby z toho něco měl. Proto mohl zůstat v politice. Byl použitelný a vydíratelný. Nezapomenu, jak vícekrát v zemědělském výboru napadl Josefa Luxe za jeho činnost na ministerstvu zemědělství. Většinou měl pravdu. Skončilo to vždy tak, že Pepino Lux s ním, obrazně řečeno, vytíral špinavou podlahu. Tlustý byl vydíratelný, dalo se na něj leccos vytáhnout, Josef Lux, co se týče intrik a hajzlovin, byl jednička. Uměl zneužít každou slabinu protivníka a nestyděl se ničeho. Až mi bývalo Tlustého líto.

S Vlastimilem Tlustým jsem se naposledy setkal v roce 1999 na sešlosti bývalých členů zemědělského výboru v Hluboké nad Vltavou. Nepodal jsem mu ruku a řekl, že šmejdům ruce nepodávám. Přesto si dosud myslím, že na rozdíl od ostatních „velikánů“, které vidím pohybovat se po politické scéně, by Vlastimil Tlustý měl vůli prosazovat rozumné a obecně prospěšné věci.

V současné mediálně předváděné kauze nepřekročil svůj stín. Nepochopil a asi není schopen si uvědomit, že s profesionálními padouchy není dobré soutěžit v jejich disciplíně. Opět s ním vytírají podlahu ti, kteří jsou horší než on sám.

S lidmi, kteří se dnes živí novinařinou, mám své zkušenosti - žádné pozitivní. Pro ty, kteří v branži přežili, platí doslovně postkomunisticko tržní „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Otec „investigativce“ Janka Kroupy Dan byl jedním z otců zakladatelů Občanské demokratické aliance. Byl jsem prvým venkovským členem ODA a jejím poslancem v Parlamentu. Dan hlásal konzervatismus, přesto mu nevadilo spojit se s kýmkoli, jen aby se udržel v politice. Když byla ODA likvidována, nebyl jsem již jejím členem, přijal Dan úlohu šéfa. Pro veřejnost, která nevěděla, o co jde, zastřešil svým jménem partičku banditů, kteří byli do ODA vstoupeni s profesionálním úkolem ji zlikvidovat. Vyneslo mu to, že v politice přežil o pár let déle, pak ho stejně zařízli.

Janek Kroupa chce žít, hraje roli „investigativce“. Kdyby měl i jen profesionální cit, co nesmí udělat, co není lidsky i profesně „estetické“. Kdyby měl přehled o tom, co a jak se na scéně i za ní hraje - nikdy by do takového případu nemohl vlézt, natož aby jej svým „tvůrčím“ způsobem rozvinul. Udělal, co si „kormidelníci“ přáli, posvinil to, čemu se v civilizovanějších zemích říká investigativní novinařina a zamazal sám sebe. Zvýšil svou „kvalifikaci“, jistě ještě dostane zakázky k rozvíjení svého talentu, než ho chlebodárci ušpiněného zaříznou.

Na závěr malou poznámečku: Vlastíkova kauza nebyl originál, jen napodobil případ z polovice devadesátých let, jistě i jemu známý. Metodiku, kterou dnes tolik skloňovaní „podnikatelé“ na nejmenovaném státním podniku dostali šéfa velice důležitého ústředního úřadu. Při jisté přátelské akci jej ožrali a opilému strčili do postele mladou kozatou krásku - všechno si nafilmovali. Potom mu dnešní ctihodný velkopodnikatel řekl, „jsi takhle veliký hovno, takhle malý hmyz“.

Jsme křehké, humánní duše, máme starosti s právy teploušů a našich romských bratrů, povinnosti a odpovědnost, ani jejich ani naše nás nezajímá, zlo již nejsme schopni rozeznat, natož se mu bránit.

Otevřený dopis ministru zemědělství

Ministerstvo zemědělství
Těšnov 17
Praha 1, 117 05
k rukám ministra Petra Gandaloviče


Pane ministře,

žil jsem svůj život poctivě a s vírou, že tak se chovat a jednat je správné. Nikdy jsem nepřistoupil na to, abych kvůli osobní výhodě nebo kariéře ustoupil od svých zásad. Protože jsem komunistický režim považoval za nemravný, nikdy jsem nešel a nezúčastnil se toho, co nazývali volbami. Ač jsem nebyl žádný veřejný disident, zjistil jsem po devadesátém roce, že si mne vedli ve svých záznamech nepřátel jako nepřítele jejich státu první katetorie.

Na konci osmdesátých let jsem sám, z vlastní vůle, šel do politiky, abych pomohl ten nemrvný zločinný systém vykořenit a změnit. Na jaře 1990 jsem se na kandidátce Občanského fóra dostal do České národní rady a spolu s Vámi jsem byl jedním ze zakladatelů Klubu demokratické pravice.

Jako člen Výboru pro životní prostředí a Zemědělské komise České národní rady jsem brzo zjistil, že tak zvaná „reforma“ lesního hospodářství je falešná hra. Hospodářské odvětví, jehož předmět „podnikání“ je les, má stoletý hospodářský cyklus a minimální ziskovost (1 až 4% za sto let). Má mimořádný význam pro stav a setrvalost životního prostředí a reformátoři jej chtěli „reformovat“ tak, že z celého procesu hospodaření s lesem vypadla dlouhodobá odpovědnost za setrvalost lesa. Celý princip a systém jejich reformy spočíval v tom, jak nekontrolovaně vytěžit (vykrást) z lesů zásoby dřeva, které ušetřily předchozí generace. Je smutné, musím to říct, že komunistický režim oproti tomu, co následovalo po roce 1990, hospodařil s lesem neporovnatelně odpovědněji.

Když jsem na přelomu roku 1990-91 pochopil, co se hraje a co znamená tak zvaná „reforma“ lesního hospodářství, že jde o cílený pokus o vykradení celého odvětví do rukou připravené skupiny, začal jsem o tom ve sněmovně mluvit a psát.

První interpelaci na vládu jsem ve sněmovně podal v roce 1991, kde jsem řekl, co se připravuje a jaké to bude mít důsledky na hospodaření s lesem.

Druhou interpelaci na způsob „hospodaření“ v českých lesích jsem podal v roce 1996 na premiéra Václava Klause. Řekl jsem ve sněmovně: „Pane, postavili jste pyramidu české politiky a ekonomie na hlavu, spadne to na nás.“. Je to absurdní, ale něco to vypovídá - po interpelaci za mnou přišel komunistický poslanec a řekl mi: „pane poslanče, vy se nebojíte?“. Jistě věděl, o čem mluví.

Na podzim roku 1994 jsem se stal cílem připravené a zinscenované havárie na dálnici u Velkého Meziříčí - tehdy jsem přežil náhodou. Policejní záznam nehody byl zapsán zcela jinak, než jak se nehoda stala. Auto, které mě rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. V tisku, kde se o každém poslaneckém drcnutí psalo týdny, nebylo čárky. Policie, i když jsem vyšetření nehody žádal, nic nevyšetřovala. Byl jsem poslanec, a přesto jsem neměl šanci. O dva roky později mne mezi sebe vzaly dva kamiony. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl ujet a zmizet. Do třetice jsem se před pěti lety probral na mlýně, kde hospodařím, s velikou boulí na temeni hlavy, s otřesem mozku a absolutní amnézií. Nepamatuji si, kde jsem k bouli mohl přijít, jen mi bylo divné, že bych se praštil přímo do temene hlavy.

Od samého počátku jsem věděl, že nemohu vyhrát, řekl jsem si: budeš svědek. Již sedmnáct roků připomínám a píši o tom, co „sametová - podnikatelská reforma“ v lesnictví znamenala. Byl a dosud to je jeden z největších zlodějských tunelů do hospodářství a společenské podstaty země. Viděl jsem celý průběh toho zločinného „podniku“, jeho hráče i kam šly peníze z něho získané.

V loňském roce jste, pane ministře, měl šanci věci změnit, doufám, že si pamatujete, jak jsem se Vás v květnu ve sněmovně zeptal: „dotáhnete to do konce?“.

Ustoupil jste banditům, kteří v tom kšeftu jednou, ti ocenili Vaši ústupnost tím, že rozjeli novou hru - tentokrát o Vaši ministerskou hlavu. Takové jsou zákony zločinu. Viděl jsem tyto hry, jejich cíle i výsledky v posametových dvou desetiletích opakovaně. Kdyby šlo jen o Vaši hlavu, čert ji vem, sám jste si na ty ďábelské vidle vlezl.

Jistě stejně dobře jako já víte, o co se hraje v současné mediální kampani kolem výběrových řízení a hospodaření ve Státních lesích. Víte, že jde o vytvoření vnějšího dojmu špatného hospodaření se Státními lesy a bezbřehou korupci. Víte, že dlouhodobě celou kampaň organizují ti, kdo ten stav zapříčinili. Vy jste jim uhnul a stal se spoluhráčem. Víte, že na konci té hry má být „privatizace“ strategické - lukrativní části státního lesa do „správných zločineckých rukou“. Dosáhnou-li toho, připomínám Vám, že Vaše hlava bude hozená do kýble s pomyjemi a oni sami ji tam hodí.

Pane ministře, co jsem viděl se po „sametové revoluci“ odehrát kolem odvětví lesního hospodářství byl nejen hospodářský zločin. V důsledcích i způsobu provedení to byla cíleně zorganizovaná vlastizrada. Pomocí peněz a prostředků vykradených ze státního lesa znovu obnovili svou moc pohrobci komunismu. Vy jste nedokázal řict ne, budete spoluvinen.

S pozdravem,

v Třeštici, 3. září 2008,

Čestmír Hofhanzl