Postkomunistická demokracie - virtuální pluralita

Motto: „Schopnost abstrakce, z příčin a souvislostí odvozovat následky, je vzácná rostlinka - v půdě zarostlé buření hlouposti a zločinu se jí nedaří. Člověk přijímá myšlenková schémata, která jej od raného dětství obklopují, zapisují se do jeho mysli a zvyků. Se skutečností a pravdou nemusí mít plody takového myšlení nic společného. Společnost vystavená po dlouhý čas prostředí bez pozitivních příkladů a vzorů tak může být snadno ovládnuta zločinným systémem, který s ní pak může libovolně manipulovat…“

Chceme-li popsat dnešní postkomunistickou „pluralitní“ politiku, musíme se vrátit ke kořenům, ze kterých vyrostla. Člověk jako jedinec je ve svém jednání, zvycích a vzorcích chování v reakci na okolní svět v obrovské míře ovlivněn rodinným a společenským prostředím, ve kterém se odvíjel jeho život. Potažmo je takto ovlivněna společnost jako celek. Tři generace v naší zemi vyrostly v prostředí, jehož hodnoty, preference, chápání a pojetí klíčových pojmů a hodnot určoval komunismus a jeho velikáni. V naší ateistické zemi nezůstala žádná oáza skutečných hodnot a myšlení, kam by se dalo uchýlit a kde by mohla přežít společenská vrstva, jejíž mysl by nepodlehla devastaci komunismem.

Ve vlastní rodině jsem měl příležitost pochopit, jak prostředí komunizmu pokřivilo a demoralizovalo společenskou vrstvu, která se „hlásila ke křesťanství pod vnější záštitou lidové strany“. Ty lidi nedrželo pohromadě společenství víry a sdílení pevných hodnot. Bylo to společenství malých lidí, pro které byl kostel formální oázou, ve které se mohli scházet. S hodnotami a vírou to většinou nemělo nic společného. Venku tito lidé „hráli“ podle stejných pravidel jako ostatní. Ta pravidla se odvíjela od „hodnot“, které nastavil komunizmus. Ve vnějším světě tak jednali bez výčitek, jak to bylo výhodné. V kostele si své hříchy „odmodlili“ - resp. si to mysleli (nechci však v žádném případě zpochybňovat opravdovou upřímnou lítost... ale to nelze nepřenechat Tomu, který vidí zcela jasně naše činy i s jejich skutečnými motivy...). Ta dvojí morálka demoralizovala dvojnásobně.

Rodin, které dokázaly svým potomkům předat a vtisknout pevný morální, hodnotový řád, bylo poskrovnu. Jedinci vyrostlí v takovém rodinném prostředí se stali „sociálně nepřizpůsobivými“. To proto, že nebyli ochotni se „sociálně vhodným“ způsobem chovat a jednat. Takoví lidé se dříve či později stali nepřijatelnými pro všechny ve svém okolí - byli morální výčitkou.

Od konce šedesátých let jsem mohl pozorovat, kdo se stal „disidentem“ - odpůrcem režimu. Většinou to byli bývalí komunisté, lidé, které mocenský mechanismus vyřadil ze hry. V tom prostředí bylo minimum lidí, kteří se systému postavili proto, že v oné ideologii a v tom sysému rozpoznali nemravnost a rozhodli se proti ní vystoupit… Komunismus popíral kulturní proces, kterým se člověk vymanil ze svého původního živočišného stavu. Komunistická „beztřídní“ společnost měla být obnovením původního ideálního „zlatého věku“ lidstva. Smutný stav společnosti i kritiků režimu na konci šedesátých a v počátku sedmdesátých let byl „přirozený“, těžko tomu mohlo být jinak. Skuteční odpůrci komunizmu byli mrtví, nebo dožívali na společenské periferii či v zahraničí. Nikdo je neznal, stejně by je málokdo chápal. V té době již dvacet let neměla možnost se vyprofilovat, natož prosadit, skutečná osobnost. Normalizace sedmdesátých let vyzvedla z pokladnice negativních lidských typů na politický i společenský piedestal další, ještě větší lidské zrůdy. Jejich příklad a zklamání z předchozích let se v té době hluboko vepsalo do společenské duše.

Dobu normalizace sedmdesátých a počátku osmdesátých let jsem prožil v baťovském Zlíně -Gottwaldově. To město mělo specifický genius loci. Baťa udělal z provinčního kopaničářského městečka centrálu své vznikající světové ševcovské říše. Pracoval a stavěl na panenské louce, v rozletu mu nebránily žádné tradice ani kulturní zábrany; mohl všechno. Technologicky se v jeho rukou soustředilo vše, všichni v tom místě podléhali jeho vůli a byli na něm závislí. Baťův způsob kapitalismu byl fakticky počátkem cesty ke komunismu z opačné strany. Podřízení se všeho a všech jen ekonomii nakonec dovede člověka a jeho společenství spolehlivě do stavu, kterému se v našich časech říkalo komunismus. Stejně spolehlivě, jako když to pár idiotů lidem nadiktuje a do toho „blaženého stavu“ je násilím nakopou. Baťa do toho místa vnesl žádnou kulturní „slabostí“ nekontrolovaný kariérismus a ctižádostivost a to vše dal do vínku zde vyrostlým „talentům“. Jak to tak bývá, Baťové samotní tímto až tak postižení nebyli, ale to je jiné téma.

Ta jednoduchá „kultura“ kariérismu a ctižádostivosti, kterou batismus po sobě zanechal, nebrzděná žádnou kulturní zábranou (že se prostě některé věci nedělají), přinesla za komunismu své ovoce. Již samo přejmenování města na Gottwaldov, v počátku komunistické éry, bylo plodem „étosu“ místního prostředí. Měl jsem příležitost poznat komunistickou elitu toho města a srovnat její jednání s tím, co jsem viděl během své životní cesty komunistickým Československem.


V předstihu téměř dvaceti let jsem viděl, jak se ve zlínském Gottwaldově odehrává to, co se s odstupem odehrálo, zpočátku pod jménem Sametové revoluce, v devadesátých letech v celé zemi. Během normalizace počátku sedmdesátých let se řediteli Gottwaldovských podniků stali kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti a agenti té „státotvorné“ organizace a začali progresivně podnikat. Slušovický kolchoz se stal technologickou dílnou a laboratoří, ve které probíhal trénink kádrů a ověřovaly se technologie „moderního“ komunistického podnikání. Každý, pro budoucí kapitalizaci komunistického „podnikání“ perspektivní kádr, byl systematicky ohýbán a namáčen do kriminálního jednání. Museli přijmout absolutní podřízenost předsedovi, až nakonec již neměli jinou volbu.

Zažil jsem pokus o tu „výchovu“ na vlastní kůži na zdravotnickém pracovišti v nemocnici. Nikdy jsem se nenechal přinutit udělat něco, čím bych mohl být vydírán. Na varování, že na mne udělají kruhový hon, jsem tehdy odpověděl: budu se bránit, umím to, nejsem zajíc. Odešel jsem s ujištěním, že mne nikdo v celém Československu nezaměstná.

V osmdesátých letech bylo již ve vládnoucí partaji rozhodování v rukách mocenského centra kolem tajné bezpečnosti, se kterým spolupracovaly hospodářské špičky. Skutečná nekomunistická politická opozice neexistovala; dožadování se lidských práv totiž ve skutečnosti není žádnou politikou.

Jak bylo již v tradici carského Ruska, měla modernizovaná komunistická tajná služba disent profízlovaný křížem krážem. Ukázalo se to po devadesátém roce, kdy si mnohé aktivity „odpůrců režimu“ tajná služba fakticky vytvářela a řídila. V českých poměrech to nebyl velký problém, na každého se dalo něco vytáhnout, hrdinství se v našich krajích nenosí. Šíbrům, kteří již v osmdesátých letech rozhodovali o mocenských věcech státu, museli být „revolucionáři“ k smíchu. Jim bylo již tehdy jasné, že technologii politiky musí změnit. Nás potřebovali jen k tomu, abychom jim pomohli v přechodné době přetlačit vnitrostranické mocenské oponenty. Kormidelníci přitom museli mít zvláštní smysl pro humor, když jako nejvyššího „revolucionáře“ připravili divadelníka - autora absurdních dramat. Viděl jsem toho pána hrát „státnické“ role s přesvědčením - zaslepen svojí důležitostí vůbec netušil, v jakém kusu vystupuje. Celá naše sametová revoluce byla divadlo a mnoho jejích aktérů si myslelo, že je to doopravdy. Tím přesvědčením bylo postiženo zvláště hlediště. Za čtyřicet let komunismu všichni zapomněli, jak skutečný život vypadá. Největším „úspěchem“ komunistické výchovy bylo, že většina přijala pojetí své existence „jako že pracují a celým životem se prošvindlují“. Málokdo se zamýšlel nad tím, jaké důsledky bude mít takové jednání a přístup. Ozval-li se kritický hlas, nikdo ho neslyšel a slyšet nechtěl. Po půl století vlády komunistického „bezvědomí“ lidé nedokázali rozlišit věci zásadní a nedůležité od krávovin.

Sametová technologie zajistila, že ekonomické zdroje, organizační aparát státních úřadů, policie a soudů zůstal obsazen a v rukou těch, kdo v nich rozhodovali před „revolucí“. „Pluralitní“ politická scéna, tak jak byla v samém počátku sestavena díky „sametu“, zajišťovala, že se nic radikálně nezmění. Politické tance v „pluralitním“ parlamentu byly virtuálními kreacemi, které nic zásadního změnit nemohly, natož změnu kurzu. Určitý větší vliv na směrování politiky a jištění demokratického vývoje jsme měli jen asi rok a půl - od přelomu roku 1990-91. Politická chyba způsobená obyčejnou nenažraností - rozdělení si „Vánočních“ odměn v předsednictvu České národní rady tak, jak to fungovalo za komunistů - vyvolala politickou krizi, kterou jsme využili jako členové nedávno ustaveného klubu Demokratické pravice v rámci Občanského fóra. Trvali jsme na odvolání předsednictva ČNR, které bylo výsledkem dohod s komunisty z jara 1990. Do nového vedení ČNR se dostali v lednu 1991 lidé, kteří nebyli zcela řízeni a chtěli skutečnou změnu. V následujícím čase do voleb 1992 byla napsána Česká Ústava, v ní byla prosazena druhá parlamentní komora Senát a Ústavní soud v dnešní podobě. To, že tato Ústava byla schválena, považuji dodnes za malý zázrak a vysvětluji si to tím, že oči všech byly upřeny jinam - na dělení státu. Díky kontrolním pravomocem, které tyto dvě ústavní instituce dostaly, se nepodařilo postkomunistům získat absolutní vliv a moc již v letech 1992-3.

Ve stejné době, tedy na konci zimy 1990-91 se do ustavující se Občanské demokratické strany prosadili Václav Klaus a Josef Zielienec - oba již v té době se zřejmými vazbami na Moskvu. Postkomunistická „pluralita“ od samého počátku byla specifická tím, že ve vedení nejsilnější strany stáli „pravičáci“, kteří své demokratické cítění a způsoby získali v zemi bývalého „velkého bratra“. Jejich prvým úkolem také bylo očistit ODS od nevhodných „živlů“ a udělat z ní poslušný nástroj: bolševizovat ji. Začalo to odstraněním federálních poslanců z politiky, pak následovali lidé, které vyplavila na veřejnou scénu „převratová“ euforie a kteří nepatřili mezi od počátku zaúkolované. U vzniku všech významnějších „politických stran“ byli lidé zaúkolovaní k jejich ovládnutí, případně likvidaci. To nebyl veliký problém, protože otrockou mentalitu a neschopnost aktivně pracovat pro zajištění své svéprávnosti zabudoval komunismus do české společnosti spolehlivě. Podle toho také drtivá většina „nezaúkolovaných“ zůstala zcela pasivní a ti, kteří se alespoň zpočátku snažili, dříve či později vycouvali či byli vytlačeni. Pár skutečných proreformních osobností nemělo dostatek odhodlání, trpělivosti a pocitu odpovědnosti. To byly vnitřní důvody neúspěchu. Ten vnější je prostý - přesila byla veliká, neměli dost sil. Peníze na investici do politiky měli jen lidé a instituce spojené s „předpřevratovou“ mocí a jejich dědici. Všechny mediální kampaně kolem financování politických stran v devadesátých létech byly připravené a pečlivě organizované politicko-mocenské mediální hry. Jejich jediným účelem bylo „umravnění“ nebo řízená likvidace rizikových nebo již nepotřebných subjektů. Zblízka a do podrobností jsem zažil a mohl pozorovat pro veřejnost pořádané mediální divadlo kolem dluhu Občanské demokratické aliance. Od přípravy scény, přes výběr herců, mediální dávkování, až po konečnou likvidaci ODA. Vím dobře o čem mluvím.

Privatizace bez jasných vymahatelných pravidel, bez vůle dát jí jasný zákonný rámec a nekompromisně trestat přešlapy, tato privatizace byla takto připravena zcela cíleně. Celý ten způsob rozkradení, „vytunelování“, byl tak připraven. Nebyly to náhodné kolize a karamboly, které lze při procesu tak velkého rozsahu považovat při jisté dávce doré vůle za „normální“. Nebylo náhodou, že ministrem privatizace se stal můj stranický kolega Jiří Skalický, jehož otec byl důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Šéfem Fondu národního majetku Roman Češka, v osmdesátých letech přichycený při krádeži automobilu, po celou dobu své famózní kariéry řízený. Kuponová privatizace, fondy, vykradené banky... to byly „jen“ různé způsoby převodu peněz a majetku do správných rukou a kapes. Přístup byl důsledně systémový, všechny výhody při této „metodě“ privatizace měli ti, kdo znali tajemství a cíl technologické změny vládnutí, které se říkalo Sametová revoluce. K nim se připojili lidé, kteří neměli skrupule a zábrany a stali se spojenci - nejméně od toho okamžiku byli vydíratelní. Způsob, jakým privatizace proběhla, v rámci kterého se většina nových velkých „vlastníků“ nedomohla majetku a postavení dlouhodobou, poctivou prací, determinuje jejich přístup k politice i pojetí zákonů na desetiletí. V počátku devadesátých let jsem v poslanecké sněmovně promluvil o tom, co kolem nás probíhá a čeho se účastníme, jaké to bude mít důsledky pro českou politiku, celou společnost, její hodnoty a fungování státu. Řekl jsem tehdy: „Kladete základy zločineckému státu, na desítky let tím bude naše společnost poznamenaná…“.

Viděl jsem způsob „privatizace“ médií, i to, kdo a za jaké peníze v nich získal vliv. Mohl jsem srovnávat, co se uvnitř scény skutečně dělo, porovnávat fakta s jejich mediálním obrazem. Mediální „obraz“ byl svou podstatou a obsahem vyléván, jako pomyje na hlavy „lidu“. Ne aby byli informováni a poznali pravdu, ale aby ztratili schopnost rozlišovat odstíny barev i samotné barvy a neznali skutečnou realitu. Účelem bylo, aby i oni - pozorovatelé byli umazáni tím, že přeberou podstatné interpretace vykladačů takto tvořené „reality“. Člověku se pak velmi těžko přiznává, že padl do nastražené pasti a jeho myšlení se podstatnou část dospělého života potácelo od nesmyslu k banalitě a zpět a skutečně důležité děje šly zcela mimo něj. Přiznat si, že jsem byl hlupákem, je výrazný intelektuální výkon vyžadující velkou dávku odvahy. Tvůrci virtuální reality správně předpokládají, že té je v naší zemi nedostatek. Kde by se vzal příklad?

Devadesátá léta nemilosrdně odhalila skutečný stav české společnosti i těch, kdo se cítili nebo byli vyhlašováni za elitu: postiženi komunismem jsme všichni. Většina není vůbec schopna rozlišovat, co jaký pojem znamená - kdy se lže, co je samotný pojem pravda. Mnozí pak nejen že nejsou schopni, ale o žádné takové rozlišování ani nestojí. Bláhově se domnívají, že oni jsou těmi pragmatiky života, kteří na to vyzrají a nenechají se žádnými takovými „od skutečného života odtažitými problémy“ rozptylovat. Počínaje těmi, kteří vědomě lžou, přes skeptiky a agnostiky až k lidem zcela lhostejným či některých náročnějších myšlenkových pochodů zcela neschopným - výsledek je podobný: zapomnění, že morálku je třeba chápat ve smyslu Desatera, tedy že určité věci nedělám a ani je ve svém okolí netrpím. Koktejl těchto postojů se však vrátí jako bumerang - bumerang, který se vrátí s tím drtivější silou, čím dál se jej pokoušíme zahodit.

Jsem vděčný za příležitost vidět vlastníma očima co se ve skutečnosti v devadesátých letech v naší zemi odehrálo. Viděl jsem jednání „státníků“, „osobností“, „velikánů“. Tak je média titulovala. Stejně tak jsem pozoroval chování a reakce „obyčejných“ lidí. Byla to zkušenost zatraceně těžká a téměř nesdělitelná. Neviděl jsem žádného státníka, který by se skutečně přihlásil k odpovědnosti za svou zemi. Ti „lepší“ pracovali na své nové kariéře. Ti horší sloužili od počátku v dresu bývalé moci a Velkého bratra z Východu. To dnes může být viditelné i pro poloslepého. Nejhorší pro mě bylo pozorovat, jak se i těch několik málo skutečně proreformních osobností, které různými nestandardními cestami překonaly intelektuální blokádu a dokázaly čerpat ze skutečně hodnotných zdrojů a i proto jim docházely podstatné souvislosti, začalo rozkládat a nakonec rozložilo. A to zdaleka nešlo o život.

Subjekty, které se dnes pohybují po parlamentní politické scéně a říkají si politické strany, nejsou autentické politické strany. Jsou to jen divadelní soubory, které podle režie a pokynů primášů předvádějí své kreace. O choreografii, o tom zda předváděný kus bude fraška, či tragédie, se rozhoduje mimo prostor veřejné politiky. Rozhodují o tom lidé veřejně neznámí a také veřejně nikomu neodpovědní. Ty, ať udělají cokoli, nelze hnát k odpovědnosti. Maximálně se davu předloží nějaký mouřenín, čičmunda, na kterého se vše svede a dav jej rituálně pomočí. A jede se dál.

To čemu se říkalo demokracie a tak i fungovalo, vyrostlo z kořenů, které sahají až do Staré Judeje a křesťanství. Že i moc má své hranice, které se nesmí překročit, určité věci se nedělají, a ač můžu téměř vše - nedělám to, mám odpovědnost i v čase. Život a jeho hodnoty nejsou jen jako, jsou doopravdy. Postkomunistická „demokracie“ je však přímým pokračováním totalitní technologie komunismu. Dokonce si myslím, že dnešní mocenští technologové získali nové jistoty. Za „dřevního“ komunismu byli identifikovatelní a tak jim při selhání systému a karambolech hrozilo, že ponesou následky. „Humanisace a demokratisace“ technologie jim umožnila odsunout se do pozadí, být za scénou, mít stejnou, ne-li větší moc a nic neriskovat. Aby však systém fungoval setrvale, musí navíc mlžit. Tak rozkládají hodnoty společnosti tak, že se s každým novým „kusem“ zdá, že hůř už to nejde. Pod každým dnem však zatím číhalo dno další.

Tak, jako jsme za komunismu jako pracovali, uzavírali závazky a bojovali za mír, tak jsme jako udělali revoluci, jako jsme komunismus porazili. Absurdní tragédie, které jako šéfoval dramatik Václav, však nebyla jako, byla doopravdy. V čele našeho státu jsou zločinci bez jakékoli zpětné vazby. Za to, co dělali za komunismu, se jim nic nestalo. „Revolučně“ obnovili svou moc a rozkradli stát a jsou přesvědčeni, že mohou vše a nic se jim nemůže stát ani dnes.

Dvacet let se stále dokola systematicky odvádí pozornost od základních, principiálních věcí a hodnot. Systém a lidé, kteří měli na svědomí tisíce mrtvých, devastaci celé společnosti, strana, v jejímž jménu a pod jejíž firmou to prováděli, zůstala na scéně. Společenská vrstva, kterou ten zločinný systém vytvořil se „přetransformovala“ v manažery, podnikatele, demokraty. Obsah a hodnoty, ve kterých vyrostli, v nich zůstaly. Kryti sametovými listinami práv se nelítostní pragmatici moci a zločinu přeskupili a ovládli rozhodující objem majetku, čímž upevnili své mocenské pozice. Netvrdil bych to, kdybych neviděl, jak se ten „nový pluralitní a svobodný“ systém utvářel, jak politika fungovala, jak byli předsedové a „osobnosti“ vyráběni. Nepochybuji o tom, že si většinu malých „politických stran“ před každými volbami zakládají sami, aby preventivně bránili vzniku životaschopného subjektu. Stejně tak nepochybuji o tom, že základem tzv. ultrapravice jsou frekventanti policejní akademie a vypalování domů, kde žijí cikánské rodiny, jsou organisované provokace.

Je mi vyčítáno, že jen kritizuji a neříkám, jak z té situace ven a co jsem sám dělal. Stav, do kterého jsme dospěli, však není řešitelný žádným jednoduchým návodem. Totální moc nad společností se odosobnila, příčinu a viníka již nelze spojovat s jedním jménem, subjektem či institucí. Komunismus a technologie zestádnění vyvolali proces, ve kterém klíčové pojmy ztratily svůj původní obsah. Kdo drží moc, což v rámci potkomunistické technologie znamnená totéž co ovládnutí médií, může dialekticky podle potřeby významy pojmů měnit a obracet je v opak. Život není peříčko, za vše se dříve nebo později platí. Žili jsme celý komunismus jako, drtivá většina se přizpůsobila a přijala jejich „hodnoty“. Udělali jsme jako revoluci, která zajistila pokračování jejich způsobů. Dnes jsme jako demokrati, jako demokraticky volíme, aniž máme skutečnou alternativu. Naše každodenní žitá realita je nenormální. Ten pocit zná každý, kdo pobýval nějakou delší dobu v civilisovaném zahraničí a vrátil se - opět na delší dobu - zpět domů. Ten pocit je třeba transformovat v racionální úvahu. Teprve pak začne klíčit naděje na vysvobození z pasti postkomunismu.

Václav Klaus a pád Topolánkovy vlády

V úterý 24. března 2009 vyjádřila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR nedůvěru vládě Mirka Topolánka. Dva dny poté ve čtvrtek 26. března předseda vlády Mirek Topolánek předal prezidentu republiky Václavu Klausovi demisi vlády. Po přijetí demise prezident nejmenoval nikoho předsedou nové vlády. Dal však politickým stranám ultimátum. Tak bylo možné označit čtyři současně jen velmi těžko splnitelné podmínky pro sestavení nové vlády:

Řešení musí být rychlé. Vyžaduje to jak složitá hospodářská situace, tak naše předsednictví Rady Evropské unie, které musí vykonávat plnohodnotná vláda.

Nepřipustím neřešení situace, tedy setrvávání v dnešním provizorním stavu, jak někteří spekulují, např. do konce našeho předsednictví Rady Evropské unie či do řádných nebo i předčasných voleb.

Jsem připraven jmenovat pouze takovou vládu, která bude založena na politické dohodě v Poslanecké sněmovně. Přeběhlictví jako metoda vzniku vlád pro mne osobně, ale i pro celou českou veřejnost nepřichází v úvahu. Tento způsob vytvoření minulé vlády nás přivedl do dnešní situace.

Pokud by mi Mirek Topolánek nebo někdo jiný byl schopen přinést nejméně 101 podpisů poslanců slibujících umožnění vzniku jeho budoucí vlády, dal bych mu k tomu příležitost.

Třetí a čtvrtá z uvedených podmínek - v podstatě pouhé populistické fráze - mohou jít nad rámec Ústavy ČR. „Prezident si nemůže klást podmínky, nemůže například vyloučit některé poslance. To jsou kroky, které před právem neobstojí." upozorňuje Vojtěch Cepl, že Ústava k tomu prezidentovi právo nedává.

Václav Klaus zde zřejmě nerespektuje zákaz imperativního mandátu ve smyslu čl. 26 Ústavy: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy.“ Proto např. není možné zbavit poslance mandátu na základě jeho vyloučení ze strany, za kterou byl zvolen. Stejně tak dohody, které by poslance zavazovaly hlasovat podle pokynů poslaneckého klubu nebo orgánů politické strany jsou vzhledem k ustanovení tohoto čl. 26 neplatné. Poslanec podle čl. 23, odst. 3 Ústavy mimo jiné „slibuje na svou čest, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Mirek Topolánek ve středu 25. března pozdě večer v ČT uvedl: „O roli Tlustého, Béma a Klause v této hře snad nikdo nepochybuje… Slavilo se na Mariánském náměstí na pražském magistrátu, slavilo se na Pražském hradě - do půl druhé ráno, jak jsem slyšel. Slavilo se podle mě v Kremlu a na ruské ambasádě a možná se trochu také slavilo v Lidovém domě.“

„Od toho loňského podzimu (tzn. od prohry ODS v senátních a krajských volbách) zcela otevřeně vystupuje proti mně a proti mé vládě. Zcela jednoznačně si nepřeje schválení Lisabonské smlouvy, zcela jednoznačně si nepřeje náš úspěch při řízení Evropy. V tomto smyslu neříkám, že to celé organizoval, ale zcela nepochybně byl jedním z hybatelů. V tomto smyslu je to sice nepříjemné, ale musím to vzít jako fakt.“, řekl Mirek Topolánek podle zpravodajství iHNed.

Zabránit jmenování Pavla Béma premiérem. To bylo podle Mirka Topolánka motivem jeho středečních prohlášení v televizi. „Všichni museli pochopit, že to, že jsem ho jmenoval v televizi, tak jedním z cílů tohoto poměrně nestandardního kroku, který samozřejmě vyvolá pnutí v ODS, bylo zamezit takovému řešení.“, řekl Mirek Topolánek v rozhovoru pro Lidové noviny ze soboty 28. března.

V rozhovoru pro deník Právo premiér Topolánek poukázal na obsah rozhovoru s Václavem Klausem z roku 1997: „Říká v něm, že česká ústava nezná pojmy jako úřednická vláda nebo vláda odborníků. Uvedl také, že by bylo tichým politickým převratem, pokud by taková vláda vládla do řádných voleb.“

V pondělí 30. března, přestože se již rýsovala shoda ČSSD a stran končící vládní koalice na konání předčasných voleb v září nebo v říjnu tohoto roku, prezident Václav Klaus vzkázal představitelům politických stran, aby vyjednávání o sestavení nové „úřednické vlády“ urychlili. Když však Klausova vláda v roce 1997 podala demisi, byla v ní měsíc, než vznikla vláda nová.

A Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Lidové noviny zveřejněném v úterý 31. března 2009:

„LN Stál za nedůvěrou mimo jiné Václav Klaus, jak tvrdí premiér?

Já nemám tak důkladné informace, jako má ministerský předseda, zejména pokud jde o nitro ODS, ale člověk si pokládá otázku cui bono - tedy komu prospělo vyslovení nedůvěry. Role prezidenta jest nyní rozhodující.

LN Mirek Topolánek řekl, že pád vlády byla těžká rána pro zemi a ve srovnání s ní byl rozpad Československa „fajnovou záležitostí“. Souhlasíte?

Samozřejmě nedělá dobrý dojem, že uprostřed předsednictví a ekonomické krize padne vláda a očividně se pak nikdo nehrne, aby tu odpovědnost přijal. To byla pro ostatní poněkud úžasná scéna. Podali jsme o sobě zprávu nestabilní země, kde jsou pochybné politické mravy. V chápání západní Evropy jsme se zase šťastně vrátili na východ.

Proč by měl Václav Klaus škodit své vlastní zemi?

Pan prezident má silné vlastní názory a bezpochyby je přesvědčen, že nejlépe by vládl této zemi jen on sám, což mu bohužel ústava neumožňuje. Mezi ním a vládou je spor o postoj k Lisabonské smlouvě a vůbec Evropské unii, takže usiluje o to, aby byla ustavena vláda, která bude sdílet jeho názor.

Takže sleduje prezident cíl pohřbít Lisabon?

Řekněme, že by mu to zajisté nevadilo.“

Zatímco 24. března Jiří Paroubek říkal, že kabinet může dál vládnout v demisi do konce českého předsednictví v EU, nyní musí Topolánkova vláda skončit 8. května. Zejména proto, že premiér a jeho ministři se „příliš bratříčkují s bruselskými papaláši“. Tak vysvětlil důvody prezidenta republiky Václava Klause v televizním pořadu Události a komentáře tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl.

Ještě 7. května se však v Praze uskuteční zakládající Summit k Východnímu partnerství. Tato nová iniciativa v rámci Evropské politiky je jednou z hlavních priorit českého předsednictví pokud jde o oblast vnějších vztahů Unie. Jde o vrcholnou schůzku EU 27 na úrovni hlav států a vlád zástupců Arménie, Azerbajdžánu, Gruzie, Moldavska, Ukrajiny a Běloruska.

A 8. května se rovněž v Praze bude konat summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“ za účasti představitelů zemí ležících na trase plánovaného plynovodu Nabucco, států Kaspického regionu, které patří mezi největší vývozce zemního plynu a ropy Azerbajdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu i zemí tranzitních jako je Gruzie a Turecko.

Současně bylo v neděli 5. dubna večer oznámeno, že předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval novým předsedou vlády Jana Fischera, dosavadního předsedu Českého statistického úřadu. Nový předseda vlády navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval ostatní členy vlády z řad nestranických odborníků.

Česká strana sociálně demokratická měla doporučit novému předsedovi vlády kandidáty na ministra zahraničních věcí, ministra vnitra, ministra průmyslu a obchodu, ministra zemědělství, ministra pro evropské záležitosti, ministra práce a sociálních věcí a ministra pro místní rozvoj; strany dosavadní vládní koalice kandidáty na ministra obrany, ministra spravedlnosti, ministra financí, ministra životního prostředí, ministra dopravy, ministra školství, ministra kultury a ministra zdravotnictví.

Součástí této dohody mezi čtyřmi politickými stranami zastoupenými v Poslanecké sněmovně - s výjimkou KSČM - bylo i stanovení termínu předčasných voleb do 15. října. Volby se mají uskutečnit 9. a 10. října 2009.

Prezident republiky Václav Klaus jmenoval dne 9. dubna Jana Fischera předsedou vlády, ostatní ministři měli být podle dohody předsedů stran končící vládní koalice jmenováni za měsíc, a to dne 9. května. Novou úřednickou vládu však jmenuje Václav Klaus již 8. května odpoledne, tedy na státní svátek. Klaus to oznámil 24. dubna po jednání s designovaným premiérem Janem Fischerem. Kompletní seznam ministrů ještě nebyl hotov, Jan Fischer řekl, že by ho chtěl uzavřít do 30. dubna.

Václav Klaus po schůzce s Janem Fischerem naznačil, že by byl raději, kdyby byl seznam ministrů už hotov. „Jsem přesvědčen, že ta vláda musí být jmenována rychle, protože všichni vidíme, že vláda bez mandátu prostě svou funkci normálně vykonávat nemůže a naše země určitě zcela fungující vládu potřebuje.“, řekl. Znamená to, že Václav Klaus chtěl novou vládu jmenovat ještě před koncem dubna? To by ovšem znamenalo, že Mirek Topolánek by již nemohl vést ani Summit o Východním partnerství ani summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“.

Rusko ústy svého ministra zahraničí Lavrova EU obviňuje, že si Východním partnerstvím buduje novou sféru vlivu na východě Evropy. Lavrov hovoří o postranních úmyslech, které směřují k tomu že se Unie chce v tomto směru rozšiřovat. Rusko bylo však fakticky doposud mezi postsovětskými státy Bruselem upřednostňováno. Východní partnerství do jisté míry ruší jeho exkluzivní postavení vůči unii. Ještě více než Východní partnerství ale Rusům vadí následný summit Jižního koridoru, který by měl otevřít cestu pro plyn ze Střední Asie přímo do Evropy.

Otázkou po vyslovení nedůvěry vládě bylo: bude se nyní prezident Václav Klaus chtít místo Mirka Topolánka také ujmout funkce předsedy Evropské rady? Na podzim minulého roku po krajských volbách prohlašoval: „Evropské předsednictví je nevýznamná věc. Je to taková hra na demokracii.“. Podle Václava Klause Evropu tradičně ovládají čtyři velké země, a to Německo, Británie, Francie a Itálie. Stejné země v září 1938 podepsaly také mnichovskou dohodu, v níž vyjádřily souhlas s Hitlerovým požadavkem na rozsáhlá pohraniční území Československa. Česká republika by si podle něj neměla hrát na to, že svým předsednictvím něco změní.

„Předsedu Evropské komise Barrosa jsem ubezpečil, že my předsednictví zvládneme a že jsem připraven v případě potřeby do toho nějak vstoupit.“ řekl v rozhlasovém rozhovoru v pondělí 6. dubna. Již 27. března oznámil stálý představitel Ruska při Evropské unii Vladimír Čižov, že Václav Klaus bude reprezentovat české předsednictví na summitu EU - Rusko 21. a 22. května v Chabarovsku. Summit EU-Korea povede český prezident Václav Klaus, summit se uskuteční 23. května v jihokorejském hlavním městě Soulu. Oznámili dne 21. dubna český premiér v demisi Mirek Topolánek a předseda jihokorejské vlády Hang Sung-su. Prezidentu Klausovi zřejmě připadne také předsednictví vrcholné schůzky s Čínou 20. května v Praze.

Summit EU-Japonsko 4. května v Praze bude řídit prezident Václav Klaus, na pracovní oběd bude přizván také designovaný premiér Jan Fischer, oznámil dne 25. dubna Hrad. Na tomto setkání by se mělo hovořit mimo jiné o klimatických změnách a systému emisních povolenek. Summitu v takzvaném trojkovém formátu se za unii zúčastní předseda Evropské komise José Barroso a vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana, Japonsko zastoupí premiér Taró Aso.

Václav Klaus může rovněž chtít řídit klíčové zasedání Evropské rady 18. a 19. června v Bruselu. Všech 27 členských států se zde musí shodnout na „irských garancích“. Irsko před konáním druhého referenda žádá od Evropské unie záruky stran vojenské neutrality, rodinné politiky, možného zavádění evropských daní a vlastního evropského komisaře. Potom by se ještě letos na podzim letošního roku mělo v Irsku konat opakované referendum. Výsledek tohoto referenda rozhodne o celkovém osudu Lisabonské smlouvy. V červnu se bude rovněž jednat o novém předsedovi Evropské komise a novém složení této komise. Má být také - po jednáních, které vedl jménem unie ministr životního prostředí Martin Bursík v Japonsku, Austrálii i v USA - dohodnuta evropská pozice pro klíčovou prosincovou konferenci v Kodani o klimatických změnách.

V této souvislosti je namístě položit otázku, nakolik za četnými aktivitami prezidenta republiky Václava Klause v oblasti klimatických změn nestojí také zájmy jemu blízké ruské ropné společnosti Lukoil. Šéf této firmy Vagit Alekperov je podle tajných služeb USA považován za jednoho z pěti nejvlivnějších miliardářů světa. Je považován za jednoho z nejbližších spolupracovníků Vladimíra Putina.

Pokud se ujme řízení předsednictví prezident Václav Klaus, vůbec poprvé se ocitne ve vedení EU člověk, který má zcela jiné názory než ostatní nejen na Lisabonskou smlouvu a další směřování unie, ale - i když se to zatím neodvážil sdělit explicitně - i na EU jako takovou, tedy de facto na její existenci. Ve svém projevu v Evropském parlamentu 19. února například odmítl existující institucionální uspořádání EU - Smlouvu o Evropské unii čili Maastrichtskou smlouvu, která vstoupila v platnost v listopadu 1993 a byla změněna a doplněna Amsterdamskou smlouvou k 1. květnu 1999 a Smlouvou z Nice k 1. únoru 2003.

Dne 27. listopadu 2008 v článku nazvaném „Proč se Klaus neptal, když se do unie hlásil?“ Daniela von Bethlenfalvy Vachová zaměstnaná jako poradkyně Ústavního výboru Evropského parlamentu píše: „Námitky vznášené dnes Václavem Klausem by byly nepochybně relevantní, kdyby s nimi přišel v době před vstupem Česka do Evropské unie. Ta totiž funguje již od samých začátků na principu sdílené suverenity. Jako premiér podepsal Václav Klaus žádost Česka o vstup do unie v roce 1995, proč své otázky nepředložil Ústavnímu soudu už tehdy?“ A dále: „vstupní smlouvy z roku 2004, které byly přijaty referendem, princip sdílené suverenity obsahují také.“. V Lisabonské smlouvě jde o něco úplně jiného: o roli a fungování Evropy v globalizovaném světě. Proto se má podle ní napříště o otázkách spojených s energetikou, dopravou, životním prostředím a bojem proti terorizmu spolurozhodovat na evropské úrovni. To ovšem neznamená, že by Česko ztratilo svou suverenitu. Rozhodovat přece nebude nějaký anonymní bruselský aparát, ale demokraticky zvolení reprezentanti jednotlivých členských států, tedy i Česka. Navíc pokud bude Česko „Lisabon“ ratifikovat, má podle něho právo z unie vystoupit, pokud by se principy sdílené suverenity dostaly do fatálního rozporu s jeho cíli a zájmy.

Václav Klaus tedy odmítá Evropskou unii samu o sobě jako největší zlo. EU je podle něho „reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie a její reálným produktem, spolkem, kde vládne nesvoboda“. Tento jeho postoj nepochybně souvisí s jeho dlouhodobou vstřícností k postsovětskému Rusku. Od poloviny 90. let Václav Klaus totiž zcela konzistentně hájí kremelské imperiální zájmy. Například v loňském roce v srpnu český prezident v podstatě jako jediný západní(?) státník podpořil vpád ruských vojsk do Gruzie.

Zcela se tak ztotožnil s jedním z principů v době války v Gruzii vyhlášené tzv. Medveděvovy doktríny: Ochrana životů a důstojnosti našich občanů, ať už se nacházejí kdekoliv, je pro nás nezpochybnitelnou prioritou. Naše zahraničně politická rozhodnutí budou založena na této potřebě. Budeme také bránit zájmy naší obchodní komunity v zahraničí. Mělo by být každému jasné, že odpovíme na každý agresivní akt namířený proti nám. Rusko bude tedy chránit zájmy Rusů ať jsou kdekoliv - i když žijí v Gruzii nebo v Estonsku. Případně i v českých Karlových Varech? Podobnost s Brežněvovou doktrínou o společné obraně socialismu v zemích Varšavské smlouvy - byla vyhlášena v červenci 1968 - jistě není náhodná.

Stejně jako v případě jiných zemí, existují oblasti, v nichž má Rusko privilegované zájmy. V těchto oblastech leží země, s nimiž sdílíme zvláštní historické vztahy a spojuje nás s nimi přátelství a dobré sousedství. Naši činnosti v těchto regionech budeme věnovat zvláštní pozornost a budeme s těmito zeměmi, našimi blízkými sousedy, budovat přátelské vztahy. Tak zní další z pěti bodů zmíněné Medveděvovy doktríny.

Před dvěma měsíci na tiskové konferenci po jednáních mezi delegacemi EU a Ruska dal ruský ministr zahraničí Lavrov jasně najevo, že podle Kremlu mezi země, v nichž má Rusko privilegované zájmy, patří jak Česko tak i další středoevropské země. Evropa se tak má vrátit do stavu z roku 1975, kdy byl podepsán Helsinský závěrečný akt. Západ tehdy nejen oficiálně uznal poválečné rozdělení Evropy, ale přijal i doktrínu o omezené suverenitě východoevropských moskevských satelitů. Současné ruské elity - odvolávající se stále na oběti a vítězství ve druhé světové válce - nemají dnes žádné pochybnosti o příslušnosti českých zemí k ruské sféře vlivu.

Pád Topolánkovy vlády - také přičiněním prezidenta republiky Václava Klause - a řešení vládní krize vytvořením nové „vlády složené z nestranických odborníků“ uprostřed půlročního období českého předsednictví EU určitě velmi oslabuje postavení České republiky pokud jde o schopnost prosazovat naše cíle a zájmy, a to nejen v rámci Evropské unie, ale i v širším kontextu mezinárodních vztahů. Vesměs se poukazuje také na skutečnost, že současná česká vládní krize negativně ovlivnila i postavení ostatních nových členských zemí Evropské unie z oblasti střední a východní Evropy jak ve vztahu k větším členským zemím EU na západě tak i pokud jde o schopnost čelit sílícím tradičním imperiálním ambicím Ruska.

Důsledků české vládní krize v době pražského předsednictví se však mohou obávat všechny malé a střední členské státy unie. Velké a silné země dostaly argument pro své požadavky na posílení jejich role v rozhodování právě na úkor zmíněných členských států. Vícerychlostní Evropa se tak může stát faktem. Je možno konstatovat, že velký obhájce naší národní suverenity prezident republiky Václav Klaus se svými posledními skutky usilovně snaží oslabit reálný vliv české politiky na dění v Evropě i ve světě. A zjevně mu není vůbec proti mysli vývoj, jehož výsledkem bude přeměna České republiky v jednoho ze satelitů Kremlu.

Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky: Prezident republiky - který je hlavou státu - není z výkonu své funkce odpovědný. Senát však může zřídit Dočasnou komisi, která by zkoumala, zda se prezident republiky Václav Klaus svým jednáním nedopouští velezrady, kterou se podle §96 zákona č182/1993 o ústavním soudu rozumí jeho jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Podle čl. 65 odst. 2 Ústavy: Prezident republiky může být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.

Podle §97 odst. 1 citovaného zákona „Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se prezident republiky dopustil velezrady. Řízení je zahájeno doporučením žaloby Ústavnímu soudu.“

Připomeňme, že v Senátu i v tomto volebním období působí obdobná Dočasná komise pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy.

V Liberci dne 30. dubna 2009

Čestmír Hofhanzl, poslanec v období 1990 - 1998

Josef Ježek, poslanec v období 1990 - 1996

Špinavá role „české“ politiky v procesu integrace Evropy

Motto: „Člověk, jednotlivec i společnost - roste i vyspívá, má-li pozitivní příklady. Dítě vyrostlé a vychovávané ve vlčí smečce se stává vlkem. Společnost po více generací vystavená demoralizaci komunizmem, přestává být společenstvím správných odpovědných lidí. Takovou společnost lehce ovládne jakýkoli lotr a demagog, zneužije její vlastní hlouposti proti bytostným zájmům celého společenství.“

Evropské hodnoty pojetí světa a vnímání role člověka vyrostly z principů, na nichž se ustavila Západní evropská civilizace. Podobný základ měla i Východní byzantská sestra. Obě křesťanské civilizace měly společné židovsko-řecko-římské kořeny. Přijetí křesťanství v již rozkládajícím se Římě, bylo největším „vynálezem“ římské civilizace. Díky křesťanství se v klášterních knihovnách zachovalo dědictví řecké filosofie a římského práva a cesta k budoucí evropské svobodě a vynalézavosti nebyla uzavřena.

Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si bez rozdílu původu a postavení rovni před Bohem“, otevřelo cestu ke svobodě. I nejponíženější otrok byl uznán člověkem. Dostal naději, že se svou přičinlivostí může povznést. Část Ježíšova poselství, že „Bůh sleduje a váží všechny naše činy, u posledního soudu je bude soudit“, bylo základním „morálním“ mementem, které - dokud byla víra živá, drželo ďábla lidské vynalézavosti v mezích a míře.

Po rozdělení Říma se vývoj společností, které integrovaly křesťanství, vyvíjel odlišně v Západní - římské a jinak ve Východní - byzantské části. Západní křesťanství, jeho institucionální hlava papežství si přes všechny dějinné zvraty udrželo duchovní nezávislost a odstup od světské moci. Zůstalo mocí duchovní, ale i nikdy neupadlo zcela do područí světských vládců. V Západní církvi věroučné spory a herese byly o principech víry a věrouky. To se odrazilo v pojetí a přístupu západní společnosti k praktickému světu. Západní člověk začal kriticky posuzovat a rozvažovat principy věcí i světa. Začal využívat získaného poznání. V praktickém životě se otevřela cesta Evropy, jejího vzestupu k pravdivé filozofii a ke vědě. Důsledkem byla i expanse evropských zemí a států do světa.

Ve Východnícírkvi se věroučné spory a herese týkaly vnějších forem a projevů církevního obřadu, nebyly o principech víry. Patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti na světských vládcích. I duchovní mocí byli jen formálně, svůj duchovní úřad vykonávali díky světskému panovníkovi, v jeho zájmu i k jeho potřebě. Východní společnost zůstala zakonzervovaná a stagnovala.

Moskevský kníže po úpadku moci Chanátu Zlaté hordy - Tatarů, kteří po několik století parazitovali na obrovských prostorách stepí, dnešního jihu Ruska, převzal jejich funkci i metody. Car svou stavbu pravoslavné - ruské velmoci završil vyhlášením Moskvy za „Třetí Řím“. Rusko a Rusové převzali metody a mentalitu Tatarů, pravoslaví sloužilo k udržování lidu v poddanosti a poddajnosti. I v praktickém necírkevním životě se myšlení nesoustřeďovalo na principy věcí. Soustřeďovalo se na schémata, která zakrývala skutečné úmysly. Zárukou daného slova, smlouvy , byla jen účinná hrozba nebo mocenská vymahatelnost.

Úpadek západních hodnot ve velkém nastupuje osvícenstvím. Imperativ „Jednej tak, jak bys jednal sám k sobě a abys obstál před Bohem u Posledního soudu“ byl osvíceným člověkem nahrazen formálními smlouvami a prohlášeními. Prohlášeními, která může garantovat jen velmi vrtkavá lidská moc. Ztrátou víry začíná úpadek Západní evropská civilizace. Dokladem nevěrohodnosti osvícenského zbožštění člověka je „Listina práv občana“ vyhlášená ve Francouzské revoluci. Již ti, kteří „Listinu“ vyhlásili, v jejím jménu gilotinovali své skutečné i jen domnělé odpůrce. Důsledkem ztráty opravdovosti a víry a jejich nahrazení formálními „listinami“, jsou v Evropě vymyšlené totalitní ideologie a podle těchto ideologií pak organizované totalitní státy. Tragické vyšinutí mělo za následek dvě světové války, které vyšly z evropské půdy. Tyto války dokonaly dílo demoralizace evropské společnosti.

Evropský duch se z té hrůzy dosud nedokázal vzpamatovat. Z myšlení Evropanů odešlo přesvědčení, že co konají, dělají v pravdě a mají tak na to svaté právo. Zůstala touha žít život v pohodlí a „chtěná víra“, že se to dá zajistit formálními smlouvami - bez odvahy vstupovat s přesvědčením o své pravdě do velkých rizik.

V Evropě vymyšlené totalitní technologie ovládání společnosti se staly smrtelným jedem pro vlastní organizmus evropského myšlení. Nacistický exces a jím vyvolaná světová válka otevřela cestu do středu Evropy Sovětsko-Ruské totalitní mocnosti. Totalitní komunizmus vymyšlený a zkonstruovaný Marxem v anglických knihovnách byl šitý na míru ruskému pojetí ovládání společnosti. Bytostně pragmatický asijský demagog a manipulátor Lenin vystihl „neomezené“ možnosti, které ta společenská technologie dává ke „zdokonalení“ způsobu „panování“ ruské mentalitě vlastní. Následující půlstoletí ukázalo, co se stane ve společnostech, které z historických a kulturních důvodů nemají obrané látky kritického myšlení. Co se stane, když do těchto společností je vnesen toxický virus komunizmus. Netřeba snad pádnějších důkazů než bylo Rusko, Čína, Kambodža či Kuba.

Československo, s přípravným obdobím šesti roků nacistické okupace, bylo součástí sovětské totalitní říše téměř půl století. Více než dvě generace vyrostly v nesvobodě, od nejranějšího dětství byly vychovávány bez pozitivních příkladů. Jejich mysl byla indoktrinována nepravdivými „ideály“ komunismu. Nejdříve fašisté a pak komunisté cíleně likvidovali společenskou elitu. V české, dlouhodobě (z různých důvodů...) ateismu nakloněné společnosti nezůstal žádný pevný bod, na kterém by se mohla udržet naděje, že existuje vyšší smysl naší lidské existence. Československo, zvláště česká část, má smutný primát mezi zeměmi sovětského bloku v počtu politických procesů a trestů smrti v období komunizace. Stejné platí pro nejvyšší počet členů komunistické strany v poměru k počtu obyvatel.

V přelomovém období technologické změny mocenského komunizmu konce osmdesátých a počátku devadesátých let nebyl problém odvést pozornost „lidu“ od zásadních problémů postkomunistické společnosti a doby. Stačilo do české „komunistické“ společnosti vyhlásit slogan, že všechno vyřeší „ekonomická reforma“. Českému „lidu“ to stačilo. V naší zemi nebyla, tak jako v Polsku, vážená katolická církev, která veřejnost oslovovala a trvala na tom, že život není jen o blahobytu a dovolené u moře. O stavu českých církevních činovníků i struktur církve vypovídá i moje osobní zkušenost. Již v lednu 1990 organizovala mé vyloučení z Občanského fóra, které jsem zakládal, evangelická farářka - registrovaná agentka Státní bezpečnosti proto, že jsem o těchto věcech veřejně mluvil.

Jedinou „zárukou“ toho, že se vlci a hyeny, kteří ve jménu „rodné“ strany půl století parazitovali na našich tělech i duších, změní v jehňátka, byla „Listina práv a svobod“. Bezcenný papír, ničím nezaručený. Absurdních debat kolem schvalování této listiny v Parlamentu jsem byl přítomen a vyslovil jsem své výhrady. „Filozof“ na Hradě esteticky kázal o etice a morálce, o hodnotách, podle kterých nikdy nejednal a kterými se neřídil ani ve státnické funkci.

Naše sametová revoluce byla smutná fraška, za estetickou fasádou se odehrával pragmatický převod strategického majetku a jeho objemu do rukou stejného typu lidí, jací „řídili“ naši zemi před rokem 1990. Peníze a zdroje na investice do politiky měli jenom ti samí lidé. Všechny mediální aféry s financováním politických stran byly připravené, sehrané, „svobodní“ novináři iniciativně spolupracovali. Smyslem těch kampaní nebyla „čistota“ financování politiky, byla to technologie úpravy politiky i „politiků“ k použitelnosti: nacvičování správných instinktů.

Přibližně do roku 1998 byli z veřejné scény odstraněni všichni, kdo tam podle „třídního klíče použitelnosti“ nepatřili. Viděl jsem to, zažil na vlastní kůži a měl tak příležitost celý proces v čase zasadit do kontextu. V naší zemi po půl století „panování“ nacistických a komunistických „pánů tvorstva“ neexistovala společenská vrstva ukotvená v jiných, vyšších hodnotách. Někteří, jako smutná postavička sametového prezidenta, o nich dovedli hezky psát i vyprávět, ve své osobnosti je však neměli.

Ve sněmovně, při projednávání klíčových zákonů a dokumentů důležitých pro zajištění vývoje k odpovědné demokracii, vždy seděli komunisté a jim blízcí padouši. Z druhé, tehdy početně větší části, bývalo přítomno minimum. „Svobodné“ občany venku zajímalo, za kolik je ve sněmovní kantýně whisky, účelově v médiích hrané kecy o imunitě, nebo podrazy rozehrávané cenzorem Sládkem. O podstatu toho, co se skutečně odehrává, se nezajímal téměř nikdo.

Tak zvaný, „Sarajevský“ atentát, zaranžovaný pokus o „svržení“ Václava Klause z vedení Občanské demokratické strany, byla připravená zpravodajská politická hra. Ve skutečnosti šlo o zásadní změnu kurzu politiky posametového období. Organizátory Občanské demokratické strany byli na samém počátku právě Josef Zielienec a Václav Klaus - oba sovětští kádrové. Zielienec vyrostl v Moskvě. To, co se dnes objevuje v médiích o identitě i stycích Václava Klause bylo známo - i novinářům - již v počátku devadesátých let. Sarajevský atentát byl vypočítaný proces „bolševizace“ strany ODS. Nepevné kádry se odhalily a odešly do Unie Svobody.

Následující „vládní krize“ zakončená „slavnou“ Havlovou řečí v Rudolfinu hru rozvinula. Šlo o definitivní vyřazení Občanské demokratické aliance z parlamentní scény. Organizátoři počítali s vítězstvím „Sociální demokracie“ v předčasných volbách.

Hlavním účelem šarády a následující „Opoziční smlouvy“ bylo, „prohlasovat“ společně v Parlamentu zákon o většinovém volebním systému. Nastavenými „pravidly“ redukovat počet parlamentních stran na dvě. Dva „divadelní soubory“ se dají jednoduše přes monopol v médiích a peníze ovládat a řídit. Šaráda nevyšla díky ústavním pravomocem Senátu a Ústavního soudu. Václav Klaus i Miloš Zeman v té „normalizační hře“ spolupracovali. Platí to i pro celé období po roce 1989 - oba pocházejí ze stejné líhně. Spory obou „státníků“ byly po celé období devadesátých let dohodnuté a hrané. Tak i „konflikt“ Josefa Zielience kolem financování ODS nebylo samozřejmě nic jiného než divadlo.

Po roce 2000 si „hybatelé“ přestali hrát na dodržování formálních zákonných postupů. Na přední místa volebních kandidátek se již nedostane nezávislý člověk. Ještě více to platí pro důležité úřady a státní instituce. Proto se Václav Klaus stal prezidentem po Václavu Havlovi. Změnil se divadelní žánr, tragikomedii vystřídal padoušský epos a tomu odpovídá tvář i talent hlavní postavy.

Jak režie hraje na jistotu, můžeme vidět z obou prezidentských „voleb“. V první „volbě“ byli oba hlavní kandidáti, Václav Klaus i Miloš Zeman, ze stejné stáje. Přednost dostal jistější a spolehlivější kůň - s tím druhým by bývala mohla být větší sranda. Ve druhé „volbě“, šlo o totéž - nebylo co vybírat. Jeden plnokrevník reprezentoval stáj KGB a druhý GRU; opět šli na jistotu.

Chybička se vloudila při výměně a „volbě“ nového principála „pravicového“ souboru ODS. Nový „leader“ Mirek Topolánek, ač dobrého původu, zdá se, že nebyl „stejné mysli“. Část ODS se spolu se svým šéfem začala chovat jinak než podle ústřední režie. Takový problém nikdy nehrozil u komunistů a jejich klonu, který se nazývá Sociální demokracie.

Osudným českým povahovým rysem je, že i v životě důležitých rozhodnutí nedokážeme být důslední, tak nakonec vždy skončíme tam, čemu jsme se mohli vyhnout. Ostravský chachar Topolánek pomohl Klause do funkce zvolit, ač mohl přesně očekávat, jak se bude ve funkci chovat a jaké to bude mít pro osud země důsledky. Neodvážím se domnívat, že i to byla dobře zahraná scéna.

Vyslovení nedůvěry vládě uprostřed našeho předsednictví Evropské unie má stejné schéma jako „vládní krize“ na konci podzimu 1997, hlavním aktérem je opět Václav Klaus. Změna je v tom, že z role oběti v tragikomedii, která maskovala vloupání, je dnes Václav Klaus v roli prvního milovníka. Ve skutečnosti je to náhončího hampejzu, do kterého nás chtějí všechny zavřít.

Smyslem a cílem té šarády je zabránit ratifikaci Lisabonské smlouvy, zpochybnit a oddálit instalaci radarové stanice protiraketového systému USA na našem území. Udělat z České republiky nedůvěryhodného partnera, který jako ruský Trojský kůň funguje uvnitř ustavujícího se společenství Evropské unie.

„Rozpad“ ruské koloniální mocnosti, Sovětského svazu, byl vynucenou změnou mocenské politické technologie. Dnešní navzájem informačně popropojovaný svět brání možnosti, aby příslušní vládci určitou část světa zcela zakonzervovali. Sovětské impérium v sedmdesátých a osmdesátých letech již neřídilo politbyro, moc již drželo ve svých rukách vedení tajných služeb. Jejich špičky věděly, že musí zorganizovat a provést změnu technologie ovládání nového společenského „stroje“ a impéria. Byli k tomu donuceni hospodářským úpadkem a především úpadkem své vojenské moci a technologií, která je celou dobu jistila. V průběhu toho procesu přišla ruská koloniální mocnost o velkou část území, nad kterým byla po půl století faktickým suverénem. Neprohráli ve válce, která by jim zničila zemi, aby věděli, jaká je cena. Stejně jako po první světové válce Německo neprohrálo dost, Hitler pak mohl válkou zdivočelé Němce a vrahy prošlé hrůzami zákopů zfanatizovat pro opakovaný pokus.

Rusko trpící mindrákem svého mocenského úpadku a velikosti, vedené kádry vyrostlými a vycvičenými v KGB, je dnes nebezpečnější než Sovětský svaz ovládaný komunizmem. Dnešní vládnoucí garnitura ruského státu se nevyhne žádnému použití násilí, pokud bude mít naději na úspěch. Použijí čehokoli, aby obnovili svoji moc a vliv - nic jiného neumějí. Byl jsem v Rusku jako pozorovatel OBSE průběhu voleb v letech 1993 a 1995 a měl možnost vidět a pocítit atmosféru té země. S Ruskem a jeho dnešními vládci nelze mít „korektní“ styky, nejsou-li tvrdě a důsledně zaručeny vojenskou mocí. Jedinou nadějí Evropy na udržení svéprávnosti, natož svobody, je její integrace a vybudování dostatečné vojenské síly. Jsme-li vůbec schopni si z toho, čím naše země prošla v posledních sedmdesáti letech, vyvodit zkušenost, máme jedinou naději: být součástí Evropy, přispívat k její odpovědné integraci a obranyschopnosti.

To, co se dnes děje na české politické scéně, je vlastizrada a Václav Klaus je hlavním aktérem.

Zakletí postkomunistického práva a soudnictví

Motto: „Komunisté rádi používali pojem třídní právo. Smyslem kontinuity právního systému, vyhlášené sametovými právními revolucionáři, bylo přenesení principu třídního práva do postkomunistických poměrů. Vykládat právo podobně, jako platilo za komunizmu. V „nových“ poměrech - podle potřeby a v zájmu mocnějšího.“

Totalitní systémy, podobně dnešní globální doba, směřují k nahrazení staletími ověřené zkušenosti a tradice i zdravého rozumu technologickými schématy příkazů a zákazů. Základní kvality lidskosti jsou nahrazovány manipulačními technologiemi.

Individuální myšlení si zvyká, přijímáme myšlenková i hodnotová schémata ze svého většinového okolí, rozhodující roli v tomto procesu hrají média a ti, kdo je ovládají. Přestáváme rozvažovat o pravdivosti a vnitřním obsahu informací a věcí. Většinové pojetí světa, jeho hodnot - tedy představa o realitě v hlavách lidí, se může s autentickou skutečností a pravdou zcela rozcházet. To se také děje a společenství, profesní, či politická komunita žije pak chimérou, ze které jí může vyvést jen nemilosrdný náraz zvenčí. Kdo na konci komunizmu byl ještě schopen vidět, mohl takový stav kolem sebe pozorovat. Společnost byla hodnotově tak rozložena, že z vnitřních sil nebyla schopna se obrodit a postižení komunizmem se zbavit.

Smyslem komunistického „práva“ bylo, sloužit „předvoji pracujícího lidu“. Daleko za touto prioritou byl vlastní smysl práva - hledání míry a pravidel nejen podle formálních psaných paragrafů. Právníci a soudci, tedy profesní vykladači komunistického práva, tuto roli buď přijali, nebo odešli přežívat v roli podnikových právníků. Čtyřicet let trval profesní lidský výběr dle nastavených kritérií. Nakonec většině právníků pojetí práva v duchu komunistického „práva“ přešlo do krve, stalo se jejich zvykem, myšlenkovým schématem, z něhož nemají úniku.

Co mě se týká, Nikdy jsem komunistické právo a to, co bylo považováno za „správné“, nepřijal. Nikdy jsem také komunistické zákony nepotřeboval. Žil jsem podle zákona mravního, který do mé mysli vložili moji rodiče; podle toho, co oni považovali za správné. Když jsem roky nesměl do školy, překonal jsem to svým úsilím, odešel ve čtrnácti letech z domova, aby o mně nevěděli. Opakovaně jsem se pokoušel o přijetí na studia, musel jsem být lepší, než ostatní, až to vyšlo. V „normalizaci“ počátku sedmdesátých let jsem byl žalován za napadení veřejného činitele, svědky neměli, vyšetřovatel mi sliboval pět let. Vyšetřovateli jsem odpověděl: „Nedělám si iluze o našem soudnictví, když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je a nikdy to nezapomenu, nevím, z čeho mne žalujete.“ Dotáhnul jsem to až k Nejvyššímu soudu na Pankrác. Zde jsem soudci řekl: „Pane soudce, žil jsem svůj život jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já.“ Dívali se na mne vždy jako na exota, jako na něco, co nikdy neviděli.

Tehdy mé stíhání zrušili pro nedostatek důkazů. Většinou mi dali pokoj, nesměli mít ale šanci na mě něco vytáhnout, pracovně jsem musel být lepší než jiní a bral jsem vždy menší plat. Pětkrát jsme se s rodinou stěhovali a začínal jsem vždy znovu, od nuly. To, v jaké míře lidé přijali komunistické poměry, jejich pojetí práva a „správnosti“, vidím i v tom, že moji známí a kamarádi mne označovali za anarchistu. Proto, že jsem svým životem v mírnosti trval na tom, že na kriteria mravnosti se nesmí rezignovat ani je překračovat. Celá léta jsem věděl, že zůstanu vždycky sám a ponesu za své postoje následky.

Do parlamentu jsem se dostal svou vůlí a přesvědčením, že ten nemravný systém se musí změnit. Nevím, jak bych to lépe řekl: děkuji Bohu, že jsem ten „sametový“ způsob revoluce viděl zevnitř, mohl pozorovat jednání aktérů v konkrétních, jedinečných situacích. Uvědomit si kontext, ducha doby, pochopit souvislosti, záměry „hybatelů“ a především to hluboké postižení všech komunizmem. Díky tomu jsem pochopil, o co šlo „otcům“ kontinuity právního systému.

Společnost neměla vnitřní sílu postavit se ničemné minulosti, oddělit se od ní a začít obnovovat základy, z nichž naše kultura vyrostla. Iniciativy se chopili ti, kdo sami byli celou svou bytostí produktem komunizmu. Na „změnu“ byli připraveni, někteří ji již léta připravovali. Společenská změna v jejich pojetí znamenala, že oni zůstanou „vedoucí silou a předvojem podnikatelů“. Plody společenské práce nebude jako dosud shrabovat pod sebe a svou pravomoc „rodná strana“, ale v největší míře oni sami, tedy ti, kteří ten parazitní systém vytvářeli a udržovali. V žádném případě nechtěli změnu - (kontra)revoluci - v pravém smyslu toho slova. To by znamenalo, že začnou platit fair play poměry, právo bude hledáním spravedlnosti, soudy budou hledat pravdu, soudci budou rozhodovat na podkladě zjištěných faktů a podle ducha zákonů. To se nesmělo stát a proto měla „kontinuita“ právního systému s komunistickým právem tak klíčový význam pro „zdárný“ průběh „sametové perestrojky“.

Měl jsem příležitost některé „otce“ právní kontinuity vidět v akci při uvádění komunistického práva do „demokratické“ praxe, poznal jsem osobně tyto „pilíře“ postkomunistického práva. JUDr. Zdeněk Jičínský - spoluautor komunistické Ústavy z roku 1960 byl zkamenělá dialektika sama. Ten člověk snad nebyl schopen lidského myšlení a citů. JUDr. Masopust - federální komunistický poslanec, profesor na právech, byl agentem Státní bezpečnosti. JUDr. Pavel Rychetský - jako místopředseda Federální vlády nás na podzim roku 1990 v klubu Občanského fóra přesvědčoval o nezbytnosti „kontinuity“, přestaly by prý platit sňatky a podobně, považoval nás za blbce. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho odpovědnosti za zrušení zákona O státním majetku a vlastnictví a nenahrazení této normy jiným zákonem. V čele Ústavního soudu je symbolem kontinuity komunistického práva. JUDr. Otakar Motejl - od roku 1970 měla toho pána na špagátě Státní bezpečnost, pod jejím starostlivým vedením obhajoval disidenty. Díky té staré známosti udělal po „revoluci“ kariéru nejspravedlivějšího. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho podílu na právní kontinuitě. JUDr. Leon Richter - ministr spravedlnosti v Pithartově vládě, od pohledu sympatický pán, byl v registru Státní bezpečnosti. JUDr. Jiří Novák - byl ministr spravedlnosti po odstoupení Leona Richtera. „Bača“ Novák posloužil, jak si hybatelé přáli. Vždy, když jako ministr přišel do sněmovny, říkal mi žertovně: „Čestmíre, ty budeš viset první“. Dnes má s Tomášem Sokolem úspěšnou advokátní kancelář. JUDr. Tomáš Sokol - na podzim roku 1990 jako městský prokurátor v Praze udělal závratnou kariéru vyhlášením o zákazu komunistů. Jako ministr vnitra v Pithartově vládě pečlivě dbal na to, aby se nic nezměnilo a komunistům nic nestalo. Dnes je veleúspěšným obhájcem, zná a ovládá postkomunistické právo.

Koncem roku 1990 jsme v České národní radě déle než měsíc projednávali „Listinu práv“, jednali o ní všechny výbory. Tlachali jsme o prázdném formálním prohlášení, jehož vznosné formulace jsou nevymahatelné, za jejichž nedodržování nelze ukládat jasné sankce a trest. Nejaktivnější v průběhu toho procesu byli komunisté a s nimi spřízněné typy. Připadalo mi to celé absurdní, tehdejšímu Generálnímu prokurátoru, JUDr. Ludvíku Brunnerovi, jsem řekl: „Nerozumím tomu. Místo toho, abychom projednávali normy a opatření, kterými se jasně oddělíme od komunistické minulosti a dáme na vědomí, že zneužití a zločin se budou nekompromisně trestat, maříme čas prázdnými frázemi.“ Bylo vidět, že jsem pana prokurátora postavil před něco, co nečekal. Nesvůj mi odpověděl jako od věci: „Pane poslanče, já u těch dohod byl, nelíbilo se mi to, teď se s tím již nedá nic dělat.“

Od samého počátku rozhodující aktéři „nového“ sametového pořádku směřovali postkomunistický stát, jeho instituce, právo a politickou „pluralitu“ k tomu, že to vše bude pouhou formální slupkou. Za touto slupkou budou struktury moci veřejnosti neznámé a také veřejně neodpovědné. To byl ústření politický konflikt v celém průběhu devadesátých let. Veřejně to nikdo nikdy neřekl a nepojmenoval. V tomto mlčení byla na prvním místě média. V listopadu 1994 na mítinku v Třebíči Jan Kalvoda, tehdy papírově ještě ne-JUDr., rozšafně řečnil, že máme položené demokratické základy státu. Náš stát má vytvořené instituce, dělbu politické moci atd. Nevydržel jsem, vzal si slovo a odpověděl: „Pan předseda nemá pravdu. Ano, formálně jsme demokratickým státem, máme instituce demokratického státu, avšak dokud v jejich čele nebudou lidé, kteří nastaví normy jejich fungování, je to fikce. Za pár týdnů, měsíců tomu může být jinak.“ Po mítinku jsem nevěřícně zíral na reakci Honzíka Kalvody, časem jsem pochopil svou trefu do černého.

Jak měli „hybatelé“ kontinuitu práva i jeho vykonavatelů promyšlenou je patrné z toho, že vláda - výkonná moc předkládala seznamy jmenovaných soudců sněmovně ČNR ke schválení. V roce 1990 a ještě v roce 1991 jsme hlasováním schvalovali předložené seznamy soudců. Z povrchního pohledu revoluční opatření, nová nekomunistická sněmovna mohla odmítnout komunistické soudce. Ve skutečnosti alibismus, sametová sněmovna tak, jak byla sestavena, nemohla výběr výrazně ovlivnit, jen nás použili k legalizaci svého výběru kontinuity soudcovského stavu. Velmi brzy jsem odmítl účastnit se hlasování a řekl: „Nezvednu ruku pro žádného komunistického soudce.“

Aniž se cokoli důsledně udělalo k oddělení se od komunistické minulosti a jejích praktik v soudnictví, bylo veledůležité udělat zákon o nezávislosti soudů a soudců. Nebyla žádná přechodná doba, ve které by bylo jasně dáno najevo, jak se úloha soudů a soudců mění. Soudci dostali formálně velké pravomoci, nezávislost a vysoké platy. V kontextu to znamenalo - budete fungovat a soudit tak, jak bylo zvykem, jste za to dobře zaplaceni. Ne, aby vás napadlo, svou nezávislost vzít vážně, opravdu tak jednat.

Sledoval jsem soudní řízení s Vladimírem Hučínem, účastnil se soudních jednání. Celé to bylo smutné divadlo - o postkomunistickém právu, jeho úrovni, o nezávislosti soudů, o tom, jak si „nezávislí“ soudci neváží sami sebe. Kauza obvinění Vladimíra Hučína byla trapně a hloupě připravená i sehraná. Kdyby zpravodajská média byla nezávislá a nesloužila „hybatelům“, byla by z celého procesu veřejná ostuda. V mediálním tichu či dokonce v prostředí, kdy média takto zneužité moci přizvujiká, by přes všechnu hloupost obvinění a nevěrohodnost svědků byl Vladimír Hučín nakonec odsouzen. Nebyl odsouzen jen proto, že už, nebo ještě nelze sehrát vše v úplné tajnosti a zabránit veřejnosti v přístupu na soudní jednání. Soudy odstoupily od obvinění a rozhodli spravedlivě jen proto, že kdo jsme ještě nerezignovali a na jednání soudů chodili, jsme způsobili, že „právo“ se začalo stydět. Hybatelé usoudili, že při dalším trvání procesu by si ostudu nakonec přece jen utržili. Ukázkou, jak se „nezávislé“ soudy bojí vytvoření precedentu, že lze rozhodovat se smyslem pro spravedlnost, je nedávný rozsudek Obvodního soudu na Vinohradech v Praze v kauze náhrad za vazbu stíhání Vladimíra Hučína. Soud za rok vazby a sedm let stíhání přiřkl Hučínovi náhradu ve výši dvou set tisíc korun. Rozsudek pobouřil u soudu přítomnou zástupkyni ministra spravedlnosti Mgr. Hanu Staňkovou, žádala zamítnutí rozsudku. Argumentovala prošlou promlčecí dobou, uvedla příklad odmítnutí náhrady osvobozenému členu mafie u italského soudu, navíc ještě popřela verdikt Ústavního soudu v kauze stíhání Vladimíra Hučína.

Jak se náš svět a jeho pojetí změnilo, můžeme vidět na jedné z pohádek našeho dětství. V pohádce O Šípkové Růžence, kterou spolu s jejím okolím zlá čarodějnice zaklela tak, že usnuli a zkameněli, je cesta ze zakletí. Najde-li se statečný princ, Růženku políbí, kletbu zruší, život pak běží šťastně dál. Naše zakletí je prokleté, čarodějnice komunizmu nás zatáhla do spolupodílnictví na vlastním prokletí. Většině se ten polomrtvý stav začal i líbit. Náš sametový princ Osvoboditel se s čarodějnicí dohodnul - slíbila mu, že on i jeho družina budou rovnější mezi rovnými. On pak začal šířit mezi polospícím lidem legendu, že přece nejsme jako ta čarodějnice, abychom ji nechali vyhnat z království. Vždyť přece nejsme hrdinové. Země, která potřebuje hrdiny je nešťastná, nakonec bychom se snad museli podle nich i chovat. Dobře se nám za čarodějnice spalo, můžeme teď svobodně polospát. Čarodějnice nám tu zůstala, zajistila se kontinuitou a usilovně plodí mladá čarodějčata, už se skoro nedá rozlišit, kdo je a kdo není. Nás už žádný princ neosvobodí, sami se musíme vzbudit, cesta ze zakletí bude neuvěřitelně těžká. Není možná bez hrdinů, kteří se budou chovat jako svobodní, odpovědní lidé. Svým příkladem začnou obnovovat a vytvářet „normy“ ve svém okolí. Všichni je budou nejdříve považovat za blázny, čarodějná moc z nich udělá nebezpečné padouchy. Už přestala veškerá legrace, znovu se nás pokoušejí uvázat na východní Ruský řetěz.

Odkaz „Vítězného února“

Motto: „Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunizmus i jen jedné generaci panovati měl.“ (František Palacký na Žofínském ostrově v roce 1866)

„Vítězný únor“ svým „odkazem“ poznamenal již tři generace v naší zemi. To, co komunisté oslavovali jako vítězství pracujícího lidu, bylo organizovaným převratem řízeným cizí mocností. Dnes již všichni, kdo chtějí vědět, ví, že o žádný pracující lid nešlo. Smyslem a cílem únorového puče bylo rozšíření a upevnění moci Ruska, které v té době se nazývalo Sovětský svaz.

Od samého počátku expanze Moskevského knížectví „pacifikovali“ Rusové obsazená území a národy tím, že likvidovali místní elitu a brali okupovaným národům jejich kulturu i tradice. V Evropě vymyšlená ideologie komunizmus ideálně hodila bolševikům - floskule „proletářského internacionalizmu“ se dala použít k potlačení kultury, tradic i náboženství.

Naše krize měla kořeny již před světovou válkou, dědové a otcové se nepostavili Hitlerovskému Německu, nebránili se zbraní v ruce svou zemi a svébytnost. Stejně tak se po válce nepostavili komunistické spodině. O to horší byla demoralizace, která po „Vítězném únoru“ následovala.

Vina komunistů a těch, kdo se na Únorovém puči podíleli je veliká tím, že posloužili cizí moci proti vlastnímu národu a kultuře. Největším zločinem komunistické éry byla systematická likvidace autentické elity. Celým komunizmem prostupuje snaha narušit a zpochybnit tradiční křesťanský morální a hodnotový systém. Stavba komunizmu je zločinná a padoušská tím, že i jen morální, čestný člověk jim byl nebezpečný, byl potenciálním nepřítelem. Komunisté to věděli, cíleně ničili to, na čem lidské společenství stojí a přetrvává věky.

Odkazem „Vítězného února“ byla i „Sametová revoluce“. Nebyla to vzpoura proti nemravnému systému, který ničil samé základy civilizované lidské existence, který vše podřizoval mocenskému zájmu úzké parazitní vládnoucí vrstvy. Terminologie pracujícího lidu, rovnoprávnosti, nejnověji lidských práv, byly a jsou prázdné pojmy a zvuky, za kterými je prázdno, často opak. Stačí se podívat nazpět po ruské a později komunistické „tradici“.

Smyslem a cílem „Sametové revoluce“ byla „modernizace“ proletářského internacionalizmu, stará schémata ovládání mas přestala být efektivní a účinná. Sám „předvoj pracujících“ pochopil, že v zájmu vlastního přežití se musí přestrojit - stát se „předvojem podnikatelů a kapitalistů“. Centralizovaná banda parazitů, zastřešená komunistickou ideologií se decentralizovala. „Předvoj“ postkomunistických podnikatelů, manažerů a miliardářů tvoří stejní lidé, se stejnými hodnotami jako jejich „předvojoví pracující“. Jako „nová“, profesní společenská vrstva jsou svými způsoby a ve své většině též „odkazem“ „Vítězného února“.

„Plebsu“, který je většinově svými hodnotami i morálkou rovněž odkazem „Vítězného února“ - předestřeli jediné „ideální“ řešení a cestu ke spáse - ekonomickou reformu a splynutí duší ve jménu humanizmu; co jsme si, to jsme si. Většinová společnost vykořeněná čtyřmi desetiletími vymývání mozků, zvyklá se přikrčit a přežít, se nepletla do her pánů, soudruhů, parazitů. Hlasů, které varovaly, že od pradávna nikdy nefungovalo splynutí duší a věčný mír mezi vlky a ovečkami - že vlk nebude žrát trávu, bylo poskrovnu a nikdo je nechtěl slyšet.

„Elita“ sametových revolucionářů přijala a dále rozvíjela revoluční hru na „jako“. Ta podivná elita nevěděla a nechtěla vědět, že lež vždy nese jedovaté ovoce, že nepotrestané zlo je vždy semenem pro zlo budoucí - nesou vinu. Většina předních „sametových revolucionářů“ svou osobností, hodnotami i morálkou byla rovněž odkazem „Vítězného února“. Nedokázali a ani nechtěli překročit svůj stín.

Pokládám to, co se po devadesátém roce v naší zemi odehrálo a dále se rozvíjí za nejméně stejný zločin, jako byl „Vítězný únor“. V únoru 1948 komunistická spodina zradila vlastní zemi, za své povznesení se upsala bolševickému ďáblu. Po roce 1990 jsme měli příležitost začít napravovat zkázu, kterou přinesl komunizmus - nebyli jsme pod žádným akutním nátlakem, neměli jsme za humny okupační armádu. Sami, vlastníma rukama jsme tu příležitost prošustrovali. Jedni lhali, druzí kradli, další chtěli zůstat v zatuchlém smradu ruských sluhů, většina seděla na pivě a hloupě kecala.

Můžete mi nyní nadávat, že jsem tam byl a nic neudělal. Protože jsem tam byl, prožil si napadání a nadávání, když jsem tyto věci říkal, vím, že je to odkaz „Vítězného února“ - poslužte si.

Dnes máme ve své společenské duši jak odkaz „Vítězného února“, tak navíc i odkaz „Sametové revoluce“. Budou-li chtít naše děti přežít jako svéprávní lidští tvorové, čeká je proces bolestného vyrovnávání s těmi smutnými „odkazy“. Napřed se budeme muset odnaučit lhát; lež je odkaz obou těch „epochálních ér“.

České zemědělství - obraz poznamenání země komunismem

Motto: Na zemědělské půdě se nepodniká, násobně to platí pro les. Odpovědný zemědělec, lesník hospodaří. Přírodní procesy a podstata půdy určují dlouhodobou udržitelnost produkce zemědělské půdy. Hranice, které dává příroda, překračuje jen neodpovědný hlupák. Komunistický způsob výroby potravin i postkomunistické podnikání na půdě jsou jen jiné formální názvy drancování přírodní podstaty půdy.

Za našeho života se odehrála neuvěřitelná změna v přístupu k práci, k životu na zemědělské půdě, i v pojetí produkce potravin. Přes velké zvýšení výnosů plodin a omezení potřeby lidské práce to nebyla změna dobrá. Následky již neseme a ponesou je generace po nás.

Moji rodiče byli zemědělci, jako malý kluk jsem na vlastní kůži zažil „socializaci“ venkova - nastolování „lepšího příští“ na věčné časy. Mého otce pro výstrahu ostatním zavřeli do pracovního tábora, hospodářství zůstalo na mámě s námi čtyřmi nedospělými dětmi, do družstva nešla. Měl jsem příležitost vidět a pochopit, co ti zločinní pomatenci dělali s venkovem, jak cílevědomě zničili elitu hospodářů na půdě. Aby neměli kritiky, nebylo srovnání, vykořenili to, co je v každém oboru lidské činnosti nejdůležitější: nositele tradice a, dnes tak módně označovaného, know how.

Pro udržitelnost hospodaření na půdě je nesmírně důležitá dlouhodobá odpovědnost. Nejlépe dlouhodobou odpovědnost zajišťovalo přímé vlastnictví půdy a kontinuita vlastnictví v rodové linii hospodáře.

Komunismus byl produktem mechanistické filosofické potroublosti, jeho „duchovní otcové“ a konstruktéři vymýšleli technologický systém a návod, podle kterého by z milionů individuálních lidských bytostí udělali jednoduše ovladatelný stroj. Desatero, které člověka pozdvihovalo z jeho biologické a živočišné přízemnosti a činilo z něj tvora schopného chovat se a jednat civilizovaně a rozumně, nahradili bičem. Ten bič přirozeně nakonec držel v ruce jakýkoli dobytek. Komunisté likvidovali existující společenské elity proto, že takoví lidé bývají nositeli étosu své společenské vrstvy i povolání. „Budovatele“ komunismu neomlouvá, že ve valné většině ani nevěděli, co ničí - ničili hodnoty, o kterých ve své ničemnosti ani nevěděli, že existují.

Za mého dětství se každý sedlák nějak lišil od druhého, ještě dnes po padesáti-šedesáti letech bych některé dokázal popsat podle jejich vlastností. Každý musel denně přemýšlet a rozhodovat se, reagovat na rozmary přírody a nejen na ně. Proto na venkově vyrůstaly osobnosti. Platilo a dodnes platí, že tak, jak vypadá venkovská krajina, jak se s ní zachází, tak v důsledcích vypadá země, kultura, morálka i hodnoty jejího obyvatelstva. Anglický historik Trevelyan v Sociálních dějinách Anglie napsal: „Základ velikosti Anglie položili drobní venkovští Yeomani, lidé svobodní, nezávislí, živící se vlastní prací. Jejich děti šly do měst, staly se obchodníky, námořníky, řemeslníky.“

Když jsem v roce 1996 na celostátní konferenci ODA napsal, co cituji o hodnotě venkova do zemědělského programu Občanské demokratické aliance, překvapil mě neuvěřitelný útok Vladimíra Dlouhého, že toto v programu být nesmí, žádal revizi hlasování o mém návrhu. Podivné bylo, jak vehementně se k Vladimíru Dlouhému připojil Pavel Bratinka. Na takovýchto věcech a reakcích jsem poznával a začínal chápat kontext sametové hry a role jednotlivých herců.

Viděl jsem v počátku padesátých let, jak svobodným hospodářům místo přírody začali diktovat blbci a snaživí podrazáci, kteří sami byli schopni „pěstovat“ jen kopřivy. Kdo se nepoklonil a nepřizpůsobil, toho zavřeli a pak přestěhovali stovky kilometrů jinam. Ze svobodných, přemýšlivých lidí udělali nádeníky, nakonec se většina jimi stala i duchovně.

Dokud byla družstva záležitostí jedné obce, měli lidé v nich pracující ještě k práci nějaký vztah, pracovali na pozemcích, ke kterým měli přímý poměr. Když v sedmdesátých letech začali družstva sdružovat ve velké několikatisíci hektarové celky, pojem hospodáře se zcela vytratil. Zůstali technologové, technologie a nádeníci. Tento akt „zcelování“ uzavíral etapu destrukce venkova a pojmu „hospodaření“ na půdě. První tu změnu zaregistrovala příroda; v sedmdesátých letech téměř z volné přírody, v níž se „vyráběly“ potraviny, zmizela drobná zvěř.

Ukázkou, na jakých principech komunismus fungoval, jak si vybíral a dokázal zneužít i obtížné vyčerpatelnosti přírody, je prominentní postavení družstev v „normalizaci“ sedmdesátých let. Nejlépe to lze demonstrovat na fenoménu „podnikatelského zázraku“ Slušovického družstva. „Výrobu“ potravin, která se konala pod širým nebem, nešlo přesně svázat účetními položkami a předpisy, jako to lze udělat a kontrolovat v továrně či dílně. „Šikovný“ předseda a jeho ekonom měli příležitost, kryti rozmary přírody, vytvářet si a držet černé fondy. V sedmdesátých letech se předsedové družstev stali členy okresních polytbyr. Kdo z vyžírků si chtěl něco přilepšit, zvýšit životní úroveň, stal se funkcionářem družstva nebo kamarádem předsedy.

Slušovický předseda František Čuba byl natolik „prozíravý“, že nabídl své družstevní panství jako dílnu a laboratoř postproletářským „novátorům a vynálezcům“. Budoucí „komunisto-podnikatelé“ si na kopanicích zkoušeli a ověřovali koncepty modernizace komunistických podnikatelských technologií. Tak, jako vše, nač komunismus a jeho průkopníci a novátoři sáhli, i Slušovické „podnikatelství“ vyrůstalo z podvodů a „progresivisté“ sloužili zločinu. Kopaničářský kolchoz dostával státní dotaci za to, že prvý plnil státní dodávky obilí - obilím, které dovezli ze Žitného ostrova. Vyvážel zbraně italským mafiánům a Rudým brigádám. Dovážel přes Vietnam z Tchajwanu a Hongkongu komponenty počítačových technologií pro Sovětské rakety.

Na konci osmdesátých let „zemědělská prvovýroba“, „vyrábějící“ potraviny a zemědělské produkty, byla kompletně v „technologických celcích“, které se jmenovaly zemědělská družstva nebo státní statky. Tyto celky byly řízeny a spravovány kastou předsedů, ředitelů a funkcionářů družstev a statků. Stejně platilo pro výkupy, jatka, zpracovatelské podniky a továrny. Jejich ředitelé tvořili podobnou technologickou kastu „správců“ majetku Ústředního výboru. Až na výjimky není možno hovořit o tom, že by se snad někdo z těchto technologů a správců „majetku“ ÚV KSČ, mohl chovat jako dlouhodobě odpovědný hospodář.

Jako poslanec, nejdříve České národní rady a později Poslanecké sněmovny (od voleb 1990, do léta 1998) jsem byl členem Zemědělského výboru. Mohl jsem tedy v průběhu osmi „postsametových“ let sledovat skutečné úmysly a záměry „reformátorů“ a aktérů postkomunistické zemědělské „reformy“. Proklamovaná podpora obnovy soukromého vlastnictví, restituce a odpovědné hospodaření na půdě, byly jenom proklamace. Skutečné úmysly z úrovně státních orgánů, ministrů a státních úředníků byly jiné. V Parlamentu, tak jak byla „pluralitní“ politická scéna od počátku „sametovými pravidly“ sestavena, nebylo možno skutečnou změnu prosadit již vůbec. První dva roky, 1990 až 92, byla zemědělská komise České národní rady scénou representantů zemědělských družstev. Každého zasedání „komise“ se účastnili experti typu Františka Trnky či Jana Fencla. Členové komise obvykle odhlasovávali jezeďácká usnesení. Fungoval jsem ty dva roky jako jejich oponent a snažil jsem se hlasovaná usnesení bourat.

Všechny výhody, rozhodovací pravomoci, informace i vztahy s úředníky ministerstev však měli funkcionáři družstev a bývalí straníci plně pod svojí kontrolou. Když se na jaře 1991 v zákoně č. 229/1991 Sb., O půdě v klíčovém paragrafu řeklo, že oprávněná osoba se s osobou povinnou dohodne, nebylo o čem diskutovat. Když družstvo restituentovi nechtělo majetek vydat, nemuselo. Bylo v pozici silnějšího.

Někdy na podzim roku 1990 jsem na jednání komise ČNR řekl: „Chcete-li obnovit přirozené poměry hospodaření na půdě, máme po tom, co komunismus po sobě zanechal, jedinou možnost. Najděte na každé vsi jednoho, dva, tři lidi, kteří umějí pracovat. Těmto lidem vraťte půdu, poskytněte jim půjčky, případně dejte nějaké dotace. Vše zpětně provažte proti zneužití, když tito lidé prokáží svou prací dobré hospodaření, splátky půjček jim odpusťte. Celá ves je nejdříve znenávidí, budou jim dělat, co nejhoršího půjde. Až tito lidé prokáží ostatním, že se jde postavit na vlastní nohy, ostatní je budou chtít napodobit, pak pomozte jim. Současná družstva, statky zatím radikálně nerušte, ale systém důsledně tlačte k osobní odpovědnosti a přímému vlastnictví.“

Samozřejmě, že nikdo z organizátorů zemědělské postkomunistické „perestrojky“ neměl v úmyslu skutečný návrat odpovědného hospodaření na půdě. Nechtěli znovu obnovit a vybudovat, jako základ zemědělství a páteř venkova, systém zemědělských hospodářství-farem, na nichž by žili a hospodařili vlastníci hospodáři. Žádný takový skutečný úmysl nebyl, většina nomenklatury zemědělských družstev chtěla jen takovou změnu, že oni zůstanou šéfy, dostanou více pravomocí a případný zisk bude z většiny jejich. Rizika dále ponese stát a ten jim bude dorovnávat případné ztráty.

Restituce nebyly povinné a obtížně se vymáhaly. Současně též nebyla na znovunabyvatele majetku vkládána vymahatelná povinnost odpovědného zacházení s nabytým majetkem. Šéfy družstev a nově vznikajících právnických osob v té době nezajímalo, že by tlačili politiky k obnovení propojení prvovýrobců se zpracovateli - s podílem na zisku pro prvovýrobce. Starostí předsedů družstev bylo udržet si svého vrabce v hrsti, bez ohledu na souvislosti oboru, budoucí závislost a škody. Kdo u čeho z komunistického času byl, chtěl si to přihrát pro sebe a svou partu. Sametoví revolucionáři ve výkonných funkcích a úřadech s nimi, ve své většině, spoluhráli.

„Privatizace“ výkupů a zpracovatelských podniků šla cíleně do rukou těch, kdo je drželi z komunismu, pomocí fondů a bank si je centralizovali. Skutečným smyslem postkomunistické zemědělské „reformy a privatizace“ bylo udržet centralizované ovládání „zemědělských výrobců“ potravin. To se organizátorům „modernizace“ komunistické výroby potravin, v podobě převládajícího způsobu „podnikání“ na půdě a „podniků“ - družstev a právnických osob, podařilo.

Lidé, kteří v restitucích dosáhli navrácení majetků a začali hospodařit, byli oproti stávajícím družstvům a právnickým osobám v nevýhodě; většinou začínali z ničeho. Politická atmosféra byla příznivá a jednala ve prospěch právnických osob, které navazovaly na bývalé „kolchozy“. Tomu odpovídala vytvářená legislativa, předpisy i centralizace zpracovatelů do monopolních celků. V nejvyšším patře nešlo o ekonomiku, ale o politicko-mocenské ovládnutí odvětví „potravinářství“.

O čem byla a kam směřovala „sametová revoluce“ zemědělství je možno doložit na „osobnostech“ porevolučních ministrů zemědělství. Komunistu Tomana, o čem bylo a kam směřovalo jeho úsilí, nejlépe doložíme tím, že rodina Tomanů je dnes jedním z monopolních „podnikatelů“ ovládajících potravinářství. Bohouš Kubát se stal revolučním ministrem zemědělství díky tomu, že jako veterinář ošetřoval Havlova psa. Bohouš dovedl ohnivě řečnit pro restituce, na počátku i vymohl pro začínající restituenty dotace. Nebyl ale schopen systematické, soustavné práce, připravovat si pozice, zpevňovat půdu pod nohama. Skákal z jámy do jámy, které mu oponenti nastražovali. Josef Lux byl celou svojí bytostí odchovanec kolchozů. Sice řečnil, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, byla to však jen rétorika, neudělal pro to nic. Josef Lux byl „politicky“ velmi učenlivý, v demagogii a podrazech byl na scéně jednička, dovedl své zboží prodávat velmi sugestivně. Svou činností na ministerstvu zemědělství připravil cestu a půdu pro své následovníky. Jan Fencl byl jako ministr zemědělství „neklamným znamením o prdu, co je na cestě…“. Bezskrupulozní komunisto-podnikatel nastoupil přirozeně do pozic připravených Pepino Luxem. Fencl dokončil jeho práci na tom, že „páteří“ postkomunistického zemědělství budou technologické celky, vzniklé z bývalých kolchozů a statků. Jaroslav Palas pokračoval. Zgarba byl epizodou, snad ho trochu brzdilo, že sám má statek a na něm své zájmy. Mládek překlenoval hluchou dobu a držel pozice. Petr Gandalovič je univerzální klon, který nemá o zemědělství ponětí, dostatečně silný tlak jej usměrní k libovolnému použití.

Po devadesátém roce byla jedinečná příležitost napravit škody, které způsobil komunizmus v zemědělství a na stavu venkova. V té době byla výjimečná možnost zahájit pozemkové úpravy krajiny, vydávat restituované pozemky už v celcích, podle pozemkových úprav. Šlo připravit a realizovat je na extenzivní zemědělské hospodaření s agroturistikou. Především to byla neopakovatelná šance obnovit jako základ hospodaření na půdě zemědělská hospodářství - farmy, které jsou dle staletých zkušeností prakticky jako jediné způsobilé udržovat dlouhodobé hospodaření na půdě.

Nic takového se cíleně, s budoucí perspektivou, nedělalo a nebyla žádná vůle to dělat. Rodinná hospodářství a farmy jsou v menšině a současný politický režim dělá, co je v jeho silách, aby těmto vlastníkům jejich existenci a odbyt produktů co nejvíce ztížil.
Většinové „komunistické podnikání“ ve „výrobě potravin“, v podnicích zemědělských družstev a právnických osob je podstatně méně efektivní, a jejich politická „loby“ čile vymáhají dotační peníze na státu. Nic tyto podniky nepřinutí, aby se ze své vůle chovaly k půdě a ke krajině s dlouhodobou perspektivou. Každá výměna vedení v těchto podnicích vyvolaná prostým odchodem do důchodu ohrožuje existenci takového subjektu. Předsedové - manažeři si hlídají své pozice, nejsou ochotni si vychovávat nástupce.

Postkomunistická „reforma“ zemědělství a „podnikání“ na půdě odložila a prodloužila krizi českého zemědělství i venkova - zatím, zdá se, na dobu neurčitou.

Augiášův chlév

Motto: „Nevyčistili jsme Augiášův chlév, vpustili jsme do chléva řeku a nechali zavřená vrata. Naředili jsme sajrajt, hladina stoupá, již jsme v tom po ústa, utopíme se.“ (Úryvek z řeči, kterou jsem pronesl v debatě Poslanecké sněmovny k lustračnímu zákonu.)

Kdyby to šlo, stydím se za to, co předvádí „kulturní elita“ v médiích, ke zveřejnění záznamu udání, které měl učinit Milan Kundera v roce 1950. Je mi hanba, nejde o Kunderu, zveřejnění záznamu uvolnilo zábrany, pokřivenci a poserové hájí sami sebe.

Rozhovor Milana Uhdeho s Renatou Kalenskou v Lidových novinách je příkladem. To, že Uhde nechal rozhovor zveřejnit, nemohu hodnotit jinak, než že Milan Uhde ztratil schopnost rozlišovat, co které slovo znamená. Podal výpověď o sobě a „vzdělancích“ své doby.

Prožil jsem život v komunismu, nepřizpůsobil jsem se, stejně jako se nepřizpůsobily moji rodiče. Od doby, kdy jsem začal vnímat své okolí, více než padesát let žiji paralelní život. Poslední roky mi okořeňují následky komunismu - to, že jsme se nepokusili s tím zločinným systémem vyrovnat.

V neděli, 9. listopadu 2008 jsem se díval v televizi na záznam pořadu o holocaustu židů. Hitlerovi a nacismu vadili židé a jejich náboženství - byli výluční, nebyli použitelným materiálem pro choromyslné plány. Výlučnost židů ohrožovala šílený záměr udělat z lidského společenství jednoduchý stroj fungujících součástek. V rámci jednoduchosti a přímočarosti bezbožné nacistické ideologie byla ke konečnému řešení krátká cesta: celou sortu lidí vyvraždit, s ní i nebezpečný způsob myšlení. Samotní realisátoři i ostatní tím dostávali signál, že nebudou-li poslušní a použitelní, můžou následovat.

Komunismus byl ve své nejvnitřnější podstatě o tomtéž. Lenin se Stalinem to v ruských poměrech ukázali více než názorně. Nejdříve zničili a vyhladili ruskou elitu. Při její likvidaci k tomu použili židy, Lotyše a Baškiry, které, v duchu výše uvedeného, potkal po vykonání špinavé práce stejný osud. Technologie likvidace celých národů odpovídala ruským zvykům a podmínkám. Přestěhovali je do oblastí, kde většina pomřela, nebo vyvolali hladomor - bylo to efektivnější než německé plynové komory a spalovací pece.

V československých poměrech po válce nešlo budování nejlepšího ze světových řádů tak jednoduše a přímočaře. Přesto na rukách budovatelů lepších zítřků zůstalo dost krve a mnoho špíny. Dokonale zlikvidovali intelektuální a morální elitu země. Nahradili ji hlupáci a snaživci bez zábran. Z Československa udělali věrného vazala Východní říše. Morálně rozložili společnost, z vyspělé země udělali rozvojový stát.

Následníci a žáci komunistické „revoluční elity“ nás po létech, když ideologie vyčpěla, osvobodili od komunismu sametovou revolucí. Nevinnost a nedotknutelnost si zajistili listinou práv a svobod. Byl jsem při jejím schvalování. Pak si bez zábran rozkradli stát. Navzájem se mezi sebou provázali a zajistili korupcí. Virtuálními politickými stranami zastřešili „svou“ pluralitní demokracii. Jako zkušení sadaři „kontinuálně“ naštěpovali komunistické „právo“ na zakrslý stromek demokracie. Policii, soudce i úředníky sbormistři vyučili zpívat píseň „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Co a jak se v naší zemi i společnosti po roce 1990 odehrálo, bylo přirozené a logické. Neděláme-li nic ke skutečné změně, nemáme si na co stěžovat. Pro individuální lidskou existenci, i ve společenských procesech platí zákony fyziky. Stejně jako u fyzikálního systému energeticky i hmotově degradovaného, bez dodání energie a hmoty, jeho degradace dále pokračuje a prohlubuje se. Stejně, jedinec i společenství, bez vzchopení se, odstranění příčin rozkladného stavu a pochodu, dále upadá a stáváme se dobytkem.

Měl jsem příležitost pochopit, jak si je „bývalá-současná“ elita vědoma platnosti obecných zákonitostí. Když jsem v počátku devadesátých let podobně argumentoval ve sněmovně, nenávistně na mne syčeli. Mám celoživotní osobní zkušenost, že pokud se člověk nepoddal, přežil a dokonce dosáhl většiny věcí, které si umínil. Nakonec, si na něj nedovolili ani hajzli.

Nedostal jsem posudky a opakovaně nesměl na střední a tím spíše ani vysokou školu. Musel jsem odejít z domova, aby o mně nevěděli. S odstupem let jsem vystudoval. Nikdy jsem za komunistů nešel volit a ustál jsem si to. Převedl jsem přes čáru do Rakouska Vietnamce, kterého měli kolegové na koleji - chtěl utéct na Západ a nevěděli co s ním. Věděl jsem, že když to někdo vyzradí, zabijou ho.

Byl jsem žalovaný za napadení veřejného činitele. Spolupracovník, který toužil být ředitelem, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Dostal beze svědků po hubě, za hodinu mne přišli sebrat. Odmítl jsem podepsat protokol, který sepsali a řekl, že nevím, z čeho mne obviňují. Vyšetřovateli, když mi vyhrožoval s pěti lety vězení, jsem odpověděl, „vím, že když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je, ale nikdy to nezapomenu.“ Vždy jsem pak odpovídal - k tomu, co jsem řekl poprvé, nemám co dodávat. Věděl jsem, že v žádném případě nesmím dát najevo, že se něčeho bojím, nebo mi na něčem záleží. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu, zde jsem soudci odpověděl, „Celý svůj život jsem žil jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já“.

Mé jednání mělo přirozeně následky, měl jsem jistotu, že neudělám kariéru a měl vždy nejnižší plat. Nakonec jsem skončil jako nádeník. Důsledně jsem odmítl dělat profesní podvody a jednat nemorálně. V těch desetiletích jsem měl dost času, abych pochopil, jak komunismus a život v něm změnil u lidí schopnost vnímání „pachů“. Nesmrděli moji šéfové, začal jsem pro své okolí zapáchat já. Nepřizpůsobil jsem se „standardnímu“ smradu a rušil pohodu odéru, na který si většina zvykla.

V konci osmdesátých let jsem šel do politiky. Byla naděje na změnu a věděl jsem, že věci se nemění samy. Do parlamentu jsem se dostal díky tomu, že větry vyvolané atmosférickými poruchami, na krátký čas, rozehnaly mraky standardního smradu a tak jsem chvilku nebyl cítit.

Zkušenost, kterou jsem prošel v sametově revolučním parlamentu je nezaplatitelná penězi. Téměř nikdo nechtěl skutečnou změnu. Na standardní smrad si všichni tak zvykli, že bez něj se cítili sirotky. Úkolem „revolučních státníků“ bylo na čas přidávat do základního smradu esenci lesní vůně. Přes připravené scénáře se v okamžicích krizí ukazovaly za maskami skutečné tváře. Lesní vůně nepřeřvala základní smrad.

Žádný lidumil a obhájce nevinných a hodných agentů mne nepřesvědčí. Viděl jsem jednání těch lidí - v kritických situacích a v čase. Na všechno musí být dva, jeden, kdo mne do špatného chování nutí a druhý, který se podvolí a přijme to. Řekl jsem v parlamentní debatě: „Chápu a pochopím, každý můžeme někdy ve slabé chvilce selhat i upsat se ďáblovi. Nechápu ale, proč se nikdo z těch nevinných nezvedl z kolen a dodnes nezúčtoval s tím, kdo ho na kolena srazil. Kdyby se to stalo mně, nemilosrdně bych toho, kdo mne ponížil ve slabé chvilce, dnes zabil. Nemohl bych s tím ponížením žít.“ Nikdo mi neodpověděl, bylo ticho.

V naší zemi se zřejmě nikdo nestyděl a nestydí. Naopak, chtějí, abychom se styděli my, kdo takové věci a jednání připomínáme. Jsme nestoudní a drzí, že připomínáme standardní smrad, kterým páchne naše společnost. Naředění zvýšení hladiny sajrajtu po sametové revoluci v našem chlévě vyvolala vývojové adaptace, projevila se genetická variabilita stáda. Z talentů, které prokázaly schopnosti již na komunistické hluboké podestýlce, se dokonce vyvinuli obojživelníci. Vědci zaznamenali nový druh „komunisto-podnikatele“. Slabší jedinci klesají ke dnu, topí se, na hladině není místo pro všechny.

Jak v tom uzavřeném chlévě děláme všichni pod sebe, sajrajt se zahušťuje, plavání je obtížnější, zvyšuje se počet obětí. Obojživelníkům vysoká hladina sajrajtu nevadí, ke svému životu ji potřebují - usilovně drží vrata uzavřená, utěsňují škvíry ve vratech. Zajímavé je, jak se „kulturníci“ - svědomí národa, obětavě vlastním tělem pokoušejí ucpávat hrozící trhliny v naší fekální jímce.

Dvakrát se nevstupuje do stejné řeky špinavýma nohama

Motto: „Stará moudrost říká: náboženství, státy, lidské instituce se obnovují z původních idejí-kořenů. Platí to, jsou-li kořeny zdravé, odrážejí pravdy - pak lze na jejich podkladě vdechnout staré myšlence, instituci nový život.“

Ad Lidové noviny, úterý 4. listopadu 2008, Miroslav Macek - „Co s ODS? Zpět ke kořenům.“

Sloupek Lidových novin ze 4. listopadu mne přinutil zareagovat na prázdné, zavádějící „chumly“ slov, které naplňují český mediální prostor. Text Miroslava Macka k prohře ODS v krajských volbách je prázdným chumlem slov.

Dokladem schopnosti obrozovat se z původních kořenů je dva tisíce let stará historie křesťanství a jeho institucí. Ideje, na kterých křesťanství stojí, jsou obecně pravdivé. V hrubé, nelidské době, kdy byly vysloveny, to byl veliký objev, naděje pro slabé a ponížené. Ježíšova slova, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, dala naději nejubožejším. Slova „každý člověk je tvůj bližní, jednej s ním, jako bys přistupoval sám k sobě“ říkala: hledejme míru, jednejme jako lidé. Slova „Bůh otec váží naše činy a bude je soudit“ držela na uzdě běsy v lidské duši. Ježíš a zakladatelé křesťanství svým utrpením a obětí prokázali opravdovost svého přesvědčení a učení.

V křesťanství nebyly líbivé lži, že lidé jsou si rovni na tomto světě, nebyla by to pravda a odporovalo by to lidské přirozenosti. Křesťanství nepotřebovalo „listiny práv a svobod“, nejsou pravdivé a odporují lidské přirozenosti. Nebyly zapotřebí, jednání a život podle křesťanských zásad udržovaly míru vztahů mezi lidmi. Jedině kultura, v tom nejširším slova smyslu, může garantovat naše vzájemné vztahy a jejich dodržování. Žádná listina vyhlášená člověkem nebude platit, není-li pevně zakotvená v kultuře nebo Boží víře, nejlépe v obojím.

Každé „boží“ i lidské učení, byť sebepravdivější, stane-li se lidskou institucí, bývá zneužito. I křesťanské náboženství ve své historii prošlo epizodami a dobami svého zneužití. Vzroste-li význam a vliv jakékoli lidské instituce či učení, přitahuje lidi špatné a zlé. Pravdivé zásady v „kořenech“ náboženství, učení, pravdivý étos otců zakladatelů jsou jediným nosným pilířem návratu ke kořenům a nadějí následné obrody. Křesťanství takové základy mělo, proto bylo schopné návratu ke kořenům a trvá do dnešního času.

Nejde obrodit komunismus návratem k původním idejím, byla to lež, jeho základem bylo popření, zničení kultury. Stejně se nelze vracet ke kořenům a idejím „sametové revoluce“, jejím institucím, „osobnostem, vůdcům“. Sametová „revoluce“ byla smutná fraška, hlásané ideje byly lží, „státníci“ - tajtrlíci, nebo přímo řízení agenti.

Společenské procesy, které dějiny nazývají revolucí, znamenají hluboké změny společenského uspořádání, odstranění a výměnu privilegovaných vrstev. Mobilizaci nových talentů, radikální změnu organizace společnosti. To v žádném případě sametová „revoluce“ nebyla a takové změny nevyvolala. Společnost po několik generací ovládaná totalitním komunizmem byla ubitá a duchovně polomrtvá. Platí to pro společnost československou a násobně pro společnost „sovětsko-ruskou“.

Snad až na pár jedinců byli jedinými, kdo byli schopni registrovat krizi systému vládnutí, příslušníci elity tajné bezpečnosti, která již v sedmdesátých a osmdesátých létech držela v „sovětském“ systému moc. V „sovětském táboře socializmu“, mimo vládnoucí mocenské struktury, neexistovala alternativní společenská vrstva schopná se zorganizovat a vyvolat proces, který by mohl vést k revizi systému vládnutí, k tomu, co by bylo možné nazvat skutečným převratem - revolucí.

Čtyřicet let jsem měl příležitost pozorovat vývoj a degeneraci komunistického systému panování, postupující společenský rozklad. Československá společnost v konci osmdesátých let byla nehybná, duchovně polomrtvá, neexistovaly ani malé nezávislé skupinky s nekomunistickým programem. To, co se nazývalo „dissent“, nepovažuji za alternativní opoziční politické hnutí. Společenský „pohyb“, který v konci osmdesátých let vyústil v tzv. „sametovou revoluci“, vyvolali oni sami - vnitrostranické mocenské centrum, koordinované Státní bezpečností. Disent měli profízlovaný křížem krážem. Zvláště po tom, co jsem viděl se odvíjet v průběhu devadesátých let, tvrdím - nepřímo řídili a usměrňovali aktivity svých „odpůrců“.

Mne samotného přivedl do jihlavské „opoziční“ skupinky registrovaný agent Státní bezpečnosti. Občanské fórum v Jihlavě jsme zakládali v bytě agenta. V Telči tomu bylo stejně, tam jsem jim přebral při zakládání Občanského fóra iniciativu. Na počátku potřebovali lidi mého typu, aby se proces rozběhl, počítali s tím, že část z nás zdiskreditují a koupí. Nepoužitelné odstraní.

Byl jsem u zakládání Občanského fóra, viděl chaos, neschopnost a manipulace. Účastnil jsem se v parlamentu zakládání Meziparlamentního klubu demokratické pravice, potom i dělení Občanského fóra. Viděl jsem, jak se vedení větší části demokratické pravice chopil Václav Klaus a Josef Zieleniec.

Od počátku jsem byl členem Občanské demokratické aliance, ve které se sešla skupinka inteligentních, vzdělaných lidí. Jako venkovský prosťáček jsem nedovedl pochopit, proč otcové zakladatelé hlásají politickou „moudrost“ a slogan „co není zakázáno, je dovoleno“. Ve společnosti, která byla peleší lotrovskou mělo být i prosťáčkovi jasné, jaké důsledky takový politický přístup bude mít. Nechápal jsem v té době, jak vzdělaní, inteligentní lidé mohou v reálné společenské situaci něco takového vypustit z úst. Časem jsem pochopil, že i nás založili, byli jsme určeni na úvodní „nečistou“ práci. Cesta vymanění se z komunismu, dnes z postkomunismu, není tolik o inteligenci, nadání, vzdělání. Když je zle, nejsou téměř k ničemu. Není-li v situaci, kdy se zdá, že vše je marné, na svém místě charakter, morálka, přesvědčení - zvykově výchovou pevně ukotvené -, není nic, není, o co se opřít. Ani ke kořenům té malé party z ODA se není kam vracet.

Měl jsem příležitost poznat Miroslava Macka. Byl z federálních poslanců při zakládání klubu Meziparlamentní demokratické pravice nejaktivnější. Poté spoluorganizoval přechod většiny jeho členů do nově budované politické strany - Občanské demokratické strany. Macek byl inteligentní, bystrý, vnímavý a přizpůsobivý chlapec. Na komunismu mu vůbec nevadilo, že to byl systém nemravný. Sametová „revoluce“ byla pro něho příležitostí povznést se, udělat kariéru. Chopil se té příležitosti a byl hvězdou „pravicové“ politiky prvých sametových let. Chtěl vše najednou - kariéru, prachy, baby, přitom však do té „správné“ party nepatřil od počátku. Dostala jej tam až privatizace „Melantrichu“, která musice na jedné straně podrazila nohy, ale zároveň, protože byl ohebný, mu zajistila setrvání na scéně a použitelnost (byl vydíratelný - tedy použitelný k čemukoli; kdyby se cuknul, mohl být kdykoli odstraněn…). Jeho partnerem v privatizaci, kde šlo především o lukrativní budovy v centru Prahy, byl agent Státní bezpečnosti.

Od počátku byla Občanská demokratická strana budována jako postkomunistická „virtuální“ pravice, svědčí o tom „osobnosti“ jejích prvních vůdců a organizátorů. Václava Klause přivedl do Občanského fóra ve Špalíčku agent StB a KGB Karel Köcher. Celá další činnost a aktivity dnešního prezidenta ukazují, jaké zadání měl a čí zájmy zastupuje v „české“ politice. Josef Zieleniec byl vychován a vyrostl v Moskvě, oba jeho rodiče byli pracovníky Kominterny. Zieleniec byl organizátorem a strážcem „správné“ stavby a fungování ODS. Konflikt o čistotu financování mezi Klausem a Zieleniecem bylo fiktivním divadelním představením. Kdo jiný mohl lépe celou dobu znát financování strany než Pepa Zieleniec. A pak náhle procitnul?

Na počátku byli v ODS i lidé, které vynesla „převratová“ doba a kteří chtěli změnu. Prvým sítem byly volby 1992, nepoužitelní lidé se nedostali na kandidátku, na přední místa. Pak odešli federální poslanci. Proces „normalizace“ revolučního nástroje završil „Sarajevský atentát“. Vnitrostranický „puč“, to uměle vyvolané a sehrané divadlo. Tvrdím to na základě své zkušenosti: byl jsem v politice a měl možnost vnímat atmosféru okamžiku, poznal jsem aktéry. Celé to byl aktivní proces „bolševizace“ strany, odešli „menševici“ - lidé nepevní a nespolehliví. Peníze na založení Unie svobody dala Unionbanka, „ústav“, ve kterém skončilo několik rovněž vykradených menších bank. Šéfpučisté Pilip a Ruml dostali záruku trafiky.

Není se čeho dovolávat, česká společnost, natož politika posledních šedesáti let, nemá žádné kořeny, na kterých by se dala obnovit, natož postavit solidní, pevná stavba. Z houbového mycelia, na kterém ty desítky let rostou v české džungli prašivky mnoha druhů, nemůže vyrůst nic jiného, než zase jen jedovaté prašivky.

Co se dnes pohybuje po české parlamentní politické scéně, jsou virtuální přízraky, není to ani „levice“ ani „pravice“. Někdy to vypadá, jako bychom všichni žili a jednali jako přízraky. Jen chci doufat, že krizi, která se navršuje, nebudou „řešit“ již jen banditi, snad zde ještě jsou tolik vzývaní a citovaní „slušní lidé“.