Motto: „Ode dneška příčinou hynutí lesů jsou imise. Kůrovec nebyl, není a nebude.“ (Prohlášení ministra „Lesů…vod a strání“ Františka Kaliny na jednání o kůrovcové kalamitě v Krušných horách v osmdesátých letech v Teplicích.)
Mediální kampaň z posledních dnů o kůrovcové kalamitě v Národním parku Šumava, politická prohlášení hejtmana Jihočeského a Západočeského kraje naznačují, že se blíží závěrečná fáze „boje“ o strategické území Šumavského parku. To, kam to mediální divadlo směřuje, dokládá návrh plzeňského radního, bývalého senátora Petra Smutného. Navrhuje redukci velikosti národního parku.
Měl jsem příležitost být svědkem téměř celé zákeřné hry o území, které bylo 15. března 1991 vyhlášeno na Šumavě Národním parkem. Od léta 1990 jsem jako člen výboru pro životní prostředí a zemědělské komise, později výboru České národní rady, sledoval směrování a hlavní viditelné aktéry politické a hospodářské „reformy“ exploatace lesů. Stejně jsem viděl chovat se a jednat profesionální ochránce přírody i ekologické „nadšence“, kteří měli dávat korekce proti jen exploatačnímu záměru využívání lesa a přírody.
Národní park Šumava byl vyhlášen Nařízením vlády a bylo to tak proto, že čas spěchal. Zájmy, které kolem území budoucího parku byly, ohrožovaly průchodnost schválení Národního parku sněmovnou České národní rady ve formě zákona. Šumavský park byl pro budoucí vládce české postkomunistické politické scény, jejich mocenské i hospodářské kormidelníky nechtěným dítětem. Park se stal skutečností a dosud existuje jen díky tomu, že v čase jeho vyhlášení neměly zájmové party ještě vše ve svých pařátech.
Okamžitě po vyhlášení parku nastoupila takováto taktika: dostat do vedení ovladatelné lidi a zpochybnit odpovědné fungování instituce parku. Prvým ředitelem se stal Ing. Jiří Kec, fořt ze Srní vedený v registru Státní bezpečnosti v kategorii „důvěrník“. Náměstkem se stal Ing. František Krejčí „ekologický aktivista“, dnešní ředitel Národního parku. Krejčí v té době prosazoval přístup – ponechat území parku působení přírodních procesů, bez zasahování člověka. O „rozsahu idejí“ zastánce přírodních procesů Františka Krejčího svědčí, že zároveň chtěl všechny činnosti v parku privatizovat. Park měl být formálně státní institucí, ale všechny činnosti v něm měla vykonávat soukromá společnost Parkservis. Vlastníkem Parkservisu byl Krejčího tchán. K podepsání připravené smlouvy s Parkservisem nedošlo jen díky náhodě, kterou se o ní dověděl tehdejší ministr životního prostředí František Benda. Benda bezprostředně Kece i Krejčího z funkcí odvolal.
Od devadesátého roku jsem se angažoval proti „reformě a transformaci“ lesního hospodářství. Pochopil jsem, že navrhovaná „reforma“ je jen bezskrupulosním prostředkem, jak se dostat ke zdrojům lesa, jak bez odpovědnosti a hrozby postihu les vydrancovat. Viděl jsem celý průběh „reformy“ a privatizaci lesních závodů v kuponové privatizaci. Šlo o nastavení systému vykrádání státního lesa do jiných kapes než je kasa státu.
Nezapomenu na „lesní reformátory“ Mičánka, Domese, Olivu, Rybníčka – jak se smáli, když byl ohlašován bezzásahový režim péče v Národním parku. Všichni ti pánové byli lesníci, věděli jak a no co odešly smrkové lesy v Krušných a Jizerských horách, v Krkonoších a Beskydech. Znali, jak funguje lýkožrout smrkový ve smrkových monokulturách – zvláště ve vyšších polohách, při oslabení porostů i jinými faktory. Více než dvě století je dobře známo působení přírodního činitele lýkožrouta smrkového. Na přírodním modelu lýkožrouta smrkového čas nemilosrdně prokázal, jak se nevyplatí nemluvit pravdu a veřejně zatloukat nepříjemná fakta, která mohou ohrožovat postavení a kariéru čičmundů odpovědných za resort. Dodnes, a trvá to již desítky let, se veřejně celá pravda, jak to bylo s „uhynutím“ lesů na našich horách, neřekla.
Jakmile se přestane v lese důsledně sledovat výskyt lýkožrouta a odstraňovat napadené stromy, dojde k dynamickému, později explozivnímu namnožení populace brouka a likvidaci vzrostlého lesa. Lýkožrout smrkový je přírodní činitel, který má od Pána Boha v popisu práce ukončovat životní cyklus smrkového lesa. Plní své poslání i v kulturní krajině osídlené člověkem. Chce-li člověk smrkový les v krajině udržet, musí do takového lesa vkládat svou práci a invenci – příroda má jiná zadání. V kulturním lese platí totéž, co platí pro kulturní a civilizovanou společnost: přestane-li člověk svou inteligencí a odpovědností udržovat svou úroveň, přestane-li uchovávat společenskou kulturu, chopí se svého „úkolu a údělu“ příroda. Výsledkem bude úpadek, degenerace, rozpad civilizované společnosti a vrátíme se ke svým přírodním kořenům.
Je iluzí idiotů, nebo nevzdělaných hlupáku, myslet si, že uprostřed kulturní, člověkem pozměněné přírody lze obnovit a udržet kousek území, který by se vyvíjel a fungoval výhradně podle pravidel a „zákonů“ přírody. Změnili jsme svět a krajinu tak, že se k něčemu takovému můžeme jen blížit, poctivě přitom musíme hlídat hranice a dělat kompromisy. Jinak výsledkem bude opak toho, co si milovníci přírodních procesů přáli. Zvláště koná-li se takový experiment ve zkažené postkomunistické společnosti lidí.
Ivan Žlábek, kterého jmenoval ředitelem parku František Benda, zastavil rozklad instituce správy národního parku a dal jí organizaci a řád. Žlábek začal důsledně řešit ústřední problém celého území. Tím bylo právě napadení smrkových porostů lýkožroutem smrkovým. Lesní porosty šumavského parku nejsou původní přírodní lesy. Ve své většině jsou to zanedbané kulturní smrčiny, již asi ve třetí-čtvrté generaci. Svého, pro oko veřejnosti pozoruhodného, vzhledu nabyla Šumava díky svým krajinným tvarům, původnímu osídlení s extensivním hospodařením a půl stoleté izolaci v hraničním pásmu. Původní dřevinná skladba šumavského lesa až do nadmořských výšek nad tisíc metrů byly smíšené porosty listnáčů a jehličnanů, podle charakteru místa a expozice. Mluvit o původním přírodním lese je demagogie, nebo hloupá záměrná lež. V letech 1983-84 byly v oblasti Šumavy a Bavorska následkem větrných smrští velké polomy. Na české straně v pohraničním pásmu nebyly polomy řádně vytěženy a vyklizeny, vzniklo zde velké kůrovcové ložisko, ze kterého se kůrovec šířil.
Na Bavorské straně byl v počátku osmdesátých let vyhlášen Národní park, jeho ředitel Biebelritter hlásal přírodní procesy a ponechání mrtvých stromů na místě. Tehdejší bavorský ministerský předseda Stoiber z „politických“ důvodů koncepci odkývl. Schválil ji z pragmatického politického důvodu – v lesích bavorských soukromých vlastníků bylo po vichřici velké množství padlého dřeva. Aby nedošlo k poklesu cen dřeva na trhu, nevadilo bohatému bavorskému státu, že v lesích parku shnijí statisíce kubíků. Nešlo vůbec o bezzásahovost samu o sobě a přírodní procesy, byl to výsledek „módního“ experimentu s pragmatickým politickým kalkulem. Po roce 1990 se z kůrovcového ložiska na bavorské straně lýkožrout šířil na českou stranu do té doby, než mu smrkové lesy na bavorské straně parku definitivně padly za oběť. Jako poslední byly sežrány smrkové porosty na Roklanu.
Politici, kteří po devadesátém roce na vládní i správní úrovni měli odpovědnost za český stát i jeho hospodářství, mají politickou vinu, že od samého počátku tvrdě nevymáhali na německé straně vytvoření ochranného pásma, aby kůrovec z jejich ložiska neničil les na české straně. Bohužel lidem, kteří v těchto letech řídili českou politiku, to vyhovovalo, neboť to umožňovalo rozehrávat a vést mediální hry proti samotné existenci chráněného území. Je výsměchem, když dnes Václav Klaus a Miloš Zeman bojují za Šumavu a její lesy. Německé straně ten stav nevadil, pomáhal odvést pozornost od problémů na své straně území, oslaboval českou stranu v území, které bylo původně osídleno němci. Navíc je v přírodních charakteristikách území bavorského parku a české Šumavy velký rozdíl. Bavorská strana se rozkládá na k jihu ukloněné teplejší expozici, smrkových kultur tam bylo jen asi tři tisíce hektarů, je tam poměrně více kultur smíšeného lesa. Na české straně bylo smrkových kultur více než třicet tisíc hektarů, na převážně severní expozici. Rozměry zasaženého a postiženého území jsou nesrovnatelné.
Nikdy se v českých zemích nenapsalo po pravdě, jak se na bavorské straně razantně a důsledně, v územích parku, která nebyla „odepsána“, postupovalo a postupuje proti lýkožroutovi. Zvláště v části, o kterou byl bavorský park rozšířen v devadesátých letech. V roce 1999 jsem byl v bavorském parku na jednání správy s amatérskými ochránci přírody. Na závěr diskuze jsem se neudržel a řekl: „Jestliže nemáte zkušenost s lýkožroutem smrkovým, můžete se přijet podívat. Smrkové lesy na našich horách odešly následkem kůrovcových kalamit. Dnes přišel čas Šumavy, nepotřebujeme to opakovat.“. Po skončení jednání za mnou přišel ředitel parku pan Sinner a řekl mi: „Pane sekretáři, já to vím, ale nemohu to veřejně říct.“.
Ivan Žlábek, přes všechno, co pro udržení existence parku udělal, nedovedl překročit svůj stín. Kompromisy, které kvůli tlakům na něho činěným dělal, umožňovaly rozehrávat protivné straně další hry ke zpochybňování parku a diskreditaci jeho správy. Takovým kompromisem bylo vybrání a vyčlenění asi 137 přírodně významných území, která byla prohlášena za bezzásahové první zóny. Takovýto „kompromis byl vymyšlen, aby správa mohla v okolních územích zasahovat a kůrovcové degradaci porostů bránit. Byla to iluze, nešlo to a jít nemohlo. Přes tento systém byly jen, prostřednictvím ekologistů, na správu parku rozehrávány další útoky. Ivan Žlábek se neodhodlal důsledně se postavit za koncepci, o které věděl, že je jediná možná. Z hlediska stavu území jediná možná koncepce byla: nehrát si na to, co není pravda a otevřeně říct, jaký je skutečný stav území, tedy že je to ve své podstatě spustlá kulturní krajina, která je přesto jedinečná, že cesta k obnově odolnějších přírodních porostů nebude jednoduchá a lze k ní dojít jen postupně, v procesu, který bude trvat desítky let. Dosáhnout z hlediska lidského věku stavu, blížícího se přirozeným porostům, je možné jen tak, že člověk svými zásahy aktivně pomůže. Udělá to tak, že zdroje, které z území získá postupným odtěžením smrkových monokultur, bude zpětně investovat do území parku vnášením listnáčů do míst, kde byly původní a kam patří. „Příroda“ by to možná udělala, ale za stovky let. Není pravděpodobné, že demoralizovaná postkomunistická společnost jí takovou šanci dá. Ivan Žlábek se o tento přístup pokoušel, byl za to od „ekologistů“ napadán. Plnou váhou se za něj však nikdy nedokázal postavit. Ústupky, které dělal, byly vždy použity proti němu, správě parku a jeho existenci.
Po léta jsem mohl sledovat realitu, jak se v parku i kolem něho odvíjela a porovnávat ji s mediálním obrazem, který byl předkládán veřejnosti. V lepším případě to byly polopravdy, ve své většině záměrné hajzloviny, které se skutečností neměly nic společného. Mohl bych uvést mnoho příkladů: nebyla to neznalost nebo hloupost, ti lidé byli honorováni za to, že lhali. Byl jsem u několika televizních natáčení, týkajících se problematiky Národního parku. Když jsem vysílané pořady potom viděl na obrazovce, byly sestaveny a sestříhány tak, že vyznění bylo zcela jiné, než jak natáčení probíhalo. Platí to především pro pořad „Nedej se“ Pavla Bezoušky, ještě horší byly pořady točené „pronásledovatelem nacistů“ Motlem. Většinu „velikánů“ bojujících za přírodní procesy v národním parku jsem měl čest osobně poznat. Některé z nich jsem po parku provázel, snažil se jim věci ukázat a vysvětlit. Všichni věděli a mohli vědět, jaká je skutečnost. V přímé konfrontaci byli nejistí, své „pravdy“, postaveni přímo k problému, se ani neodvážili tvrdit... Pak jsem si přečetl jejich texty. V roce 1999, v den, kdy bylo zatmění slunce, jsem s Ing. Zatloukalem provázel po Trojmezné Jaromíra Bláhu s doktorem Krahulcem. V té přízračné atmosféře jsme se zastavili u kůrovcem zničeného odkorněného horského smrku. Tento strom byl jedinečné dílo přírody, kmen jen pět, šest metrů dlouhý, při bázi více než metr a půl v průměru, přes dvě sta let starý kužel krásného dřeva. Zázrak, který příroda vytvořila v nesmírně těžkých životních podmínkách. Řekl jsem „milovníkům přírodních procesů“, že kdyby skutečně chtěli pro přírodu něco udělat, tak postaví tento umělecký přírodní zázrak před správu Národního parku, nebo na náměstí ve Vimperku, aby lidé viděli, co příroda dokáže. „Sto let pak může tento kmen přesvědčovat lidi o významu ochrany přírody, ale pro vaši blbost tady shnije.“
Lidé, které jsem po roce 1990 viděl vydávat se za ekology a ekologické aktivisty, ve mně vytvořili k pojmu ekologie averzi. A to jsem přitom původně profesně ekologický fyziolog. S nad jen jediný z posametových ministrů životního prostředí obstál v soudu času: Ivan Dejmal. Za ministrování Ivana byl vyhlášen Šumavský park, byly udělány a schváleny základní zákony a normy pro ochranu přírody. Ivan se nepropůjčil ke kšeftům, které by poškodily to, co hlásal a prosazoval. Udělal-li chybu, snažil se jí napravit. Františka Bendu rehabilitovalo to, jak v počátcích zabránil rozehrání hry s Parkservisem. Epizoda ministrování Jiřího Skalického dokládá, jaký význam postkomunističtí kormidelníci území „zablokovanému“ existencí Národního parku přikládali. Miloš Kužvart neudělal nic, čím by si mohl politicky uškodit. Libor Ambrozek sloužil a pro svou kariéru plnil vše, k čemu jej chlebodárci úkolovali. Při projednávání zákona „O prodeji státní půdy“ předložil ve sněmovně „kompromisní“ pozměňovací návrh, kterým byla otevřena první „díra“ do území parku. Ambrozek se, jako předseda Svazu ochránců přírody, na útocích „ekologistů“ proti parku a jeho správě přímo podílel. O čistotě úmyslů a idejí „ochranářů“ nemůže být lepšího svědectví než to, že hlavními sponzory Svazu ochránců přírody byli titíž lidé, kteří vládli a profitovali ze státních Lesů české republiky. Ambrozek jmenoval Františka Krejčího náměstkem ředitele Státního fondu životního prostředí a z tohoto místa „milovník přírodních procesů“ zahájil novou cestu zpět na místo, kam jej „kormidelníci“ posadili na samém počátku Sametové revoluce. S Martinem Bursíkem jsem jako poslanec na počátku devadesátých let byl u počátků parku. Když jsem se dověděl, že Krejčí má být jmenován ředitelem národního parku, pokoušel jsem se k Bursíkovi dostat a vysvětlit mu, co to bude znamenat. Vyhýbal se mi jako čert kříži. Martin Bursík má spoluúčast na hře, která se kolem parku odehrává.
V roce 1999, když ekologisti pořádali blokádu kácení kůrovcem napadených stromů na Trojmezí a u Plešného jezera, jsem řekl Žlábkovi, že je buď necháme vyvést policií, nebo vojáky, jinak z parku odcházím, protože u toho, co se dále stane, nemusím být. Téměř každý večer jsem na Plešné jezdil a snažil se „ekologické nadšence“ přesvědčit, o čem je ta hra a čemu slouží. Říkal jsem jim: najděte si a podívejte se na mapu území mezi hranicí parku a Lipnem, kdo má v pronájmu pozemky v tom území, kdo tam pase krávy. V obchodních rejstřících najdete, že krávy pasou realitní kanceláře. Sloužíte k tomu, aby lýkožrout ničil porosty a mohla být zahájena politická kampaň na téma „jak selhala ochrana přírody při péči o svěřené území“. Bude zahájen proces zrušení Národního parku v této části území a ceny pozemků nad Lipnem násobně vzrostou. Nepochybuji o tom, že organizátoři blokády její účel dobře znali a byli za to honorováni. Mohl bych takových příkladů uvést mnoho, nikdo je však nechtěl nikdy slyšet.
Za nějaký rok, jednou jistě, bude historie prvních dvou desítek let území, které bylo na počátku devadesátých let, v čase, kdy „pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí“, vyhlášeno Národním parkem, popsána v celém svém obludném kontextu. Komunismus zdevastoval kořeny, na kterých stojí civilizovaná společnost, změnil vnitřní obsah nejdůležitějších pojmů v individuální lidské mysli a poškodil společenskou duši. Postkomunismus dovedl dílo „otců zakladatelů“ k dokonalosti, ve jménu velikých slov a idejí zneužil téměř vše. Co je nejhorší, zničil obyčejnou malou solidnost, víru obyčejného člověka v to, že všechno není a nemůže být sviňárna.
středa 2. září 2009
pátek 21. srpna 2009
Pravda vítězí – heslo na české prezidentské standartě
Motto: „Nejdéle v člověku zůstává, co bylo nejhlouběji“.
V knize „Na úsvitě radikalismu“ zachycuje její autor, J. Dali, úsek anglických dějin, ve kterém proběhl rozhodující konflikt o tiskové svobody v Anglii. Citátem, který jsem použil, okomentoval Dali umírání a smrt strážce pokladu, člověka bez morálních zásad a sprosťáka. Když umíral, do samého konce klel a sprostě nadával.
Nepíše se mi lehce, že i čeští buditelé rádi používali velká a vznešená slova. Obsahu těch slov však neodpovídala realita, sami jejich autoři své ideje nenaplňovali. Velkým slovům a idejím neodpovídal stav společenského a politického života v novém Československém státě po rozbití Rakouska. A to mezi otci zakladateli státu bylo ještě několik mužů, kteří v sobě nesli hodnoty solidního devatenáctého století. Čeští političtí reprezentanti v Rakousko-Uherské monarchii často protestovali proti převažujícímu vlivu zájmů německé a uherské reprezentace. Později sami, pod hesly svéprávnosti a rovnoprávnosti, udělali ve svém novém státě totéž. Základy státu Čechů a Slováků položili na národnostním principu. V české části státu byla třetina obyvatel německé národnosti, významná byla polská menšina. Ve slovenské části byla významná menšina maďarská i menšiny polská, rusínská a německá. Při krizi nového evropského uspořádání na konci třicátých let nestvrdila česká politická elita svou opravdovost a svéprávnost vlastní krví. Do války za hranice či bojovat v místním odboji šli pouze jedinci. Většina se přikrčila a přizpůsobila.
Po válce jednala česká politická „elita“ – přes velká slova –jako východní barbaři. Ne že bychom spravedlivě potrestali viníky a aktéry zločinů války i pomstili své mrtvé. Vyhnali jsme celé německé etnikum. Nezvítězila pravda, rozhodla momentální pomyslná výhodnost. Politická „elita“ vyslala do české společnosti signál a návod: jednejte jako luza. Co zůstalo po Němcích, rozkradli. „Odměnu“ jsme sklidili okamžitě – v podobě komunistického „Únorového“ puče. Každý hajzl se bez obav přidal na stranu, kde cítil, že něco trhne. Opět to bylo pod hesly velikých slov, ideálů, práv proletariátu, majetkové rovnosti. S pravdou a jejím vítězstvím to nemělo nic společného. „Demokratičtí vůdcové“ vyhnáním Němců dali návod spodině, která se jmenovala komunisté, jak zbavit práv všechny, kdo nepatřili do jejich klanu.
Čtyřicet let se za komunismu v základních věcech veřejně lhalo, za ty čtyři desítky let se v obecném povědomí změnil vnitřní obsah klíčových pojmů lidské komunikace a existence. Heslo na prezidentské standardě nemá žádný vnitřní obsah, je to jen estetický obrazec.
Na komunismu bylo obludné to, jak se jeho aktivisté a činovníci „upsali ďáblovi“ – co nesloužilo jejich moci, zájmům a slabomyslným představám, to zakazovali a chtěli vyhubit. Jejich největším nepřítelem se stalo pravdivé, morální chování a jednání. Největším nepřítelem té prolhané ideologie a politického systému se stala pravda sama. Po celou dobu komunismu v naší zemi, s jeho základy ukotvenými ve lži, jsme měli na prezidentské standardě frázi „pravda vítězí“.
A právě pojem pravdy je příkladem toho, jak se pozvolna vyplavuje a mizí vnitřní obsah pojmů, jak se často se mohou obrátit ve svůj opak (přesněji – objektivně se na obsahu pojmů nic nemění, to jen jistí lidé je chtějí orwellovsky vyprázdnit a naplnit libovolným obsahem...). Nezapomenu na reakci sněmovny, tedy zejména novinářské galerie a svých poslaneckých kolegů, v prvních dvou-třech letech po devadesátém roce na má vystoupení v Poslanecké sněmovně. Když jsem žádal vyrovnání s minulostí, argumentoval, že bez toho nemáme budoucnost a nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, apeloval na hledání objektivní pravdy, reakce novinářské galerie byla prostá – když jsem se přihlásil do rozpravy, prohlásil vždy některý z mistrů pera, „už tam ten blbec zase jde“. Cítil jsem, že většina sněmovny nechce slyšet, co říkám. Po čase mi někteří kolegové přiznávali, že nechápali, o čem jsem mluvil. Za nejděsivější dnes s odstupem času pokládám to, že vždy, když jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, ať v rozpravě, v debatách, v osobních rozhovorech... v různém prostředí, i při různé intelektuální úrovni partnerů, dostal jsem vždy jedinou odpověď: „Objektivní pravda neexistuje, každý má svou pravdu.“. Bez rozdílu, od vysoce postavených osob, „vzdělanců“, až po hospodu.
Tvrdím, že po půl století existence „pod hladinou komunismu“ se v celé populaci, s výjimkou snad jedinců, vnímání obsahu pojmů změnilo, změnilo se tak reálné vnímání a pojetí světa. Společenství, která dlouhodobě prošla komunismem, byla ve stádiu utváření se nové společenské „kulturní rasy“ komunistického člověka. Postiženi byli všichni, jedinci a celé společenské skupiny se lišily jen v hloubce postižení fenoménem „komunistické kultury“.
To, co se v konci osmdesátých let začalo odehrávat v „sovětském bloku“, bylo vynucenou změnou technologie manipulace a řízení společenského stroje. Byl to pokus o zvýšení jeho výkonnosti. V informačně a obchodně propojeném světě nešlo kulturně-rasový okrsek komunistického světa, tedy jeho obyvatelstvo, od okolního světa zcela izolovat. „Revoluce“ se neměla týkat „rasové elity“ nového komunistického člověka, tato „elita“ chtěla jen inovovat podle potřeby obsah pojmů jejich „stávající kultury“. Etablovaná „elitní“ společenská vrstva, se chtěla jen v klidu a pohodě stát kapitalisty, liberály, demokraty, podnikateli, sociality a podobně, aniž by cokoli zásadně změnila na svých způsobech a zvycích. Co se odehrálo po „listopadové revoluci“ 1989 v Československu a následně v České republice, pod vznosnými hesly, velkými slovy o lidských právech, svobodě, pluralitě, právu a spravedlnosti, byla lež. Odvážím se tvrdit, že Sametová revoluce byla, co se týče viny jejích organizátorů a aktivních aktérů nejméně stejný zločin, jako Únorový převrat v roce 1948.
Komunistický převrat proběhl po válce, v akutním ohrožení „Sovětskou“ vojenskou mocí. Sametová revoluce byl pečlivě vykalkulovaný podvod, který měl zajistit udržení pozic a rozhodujících mocenských pák v rukou „elitní rasy“ komunistického člověka. Velkolepý podvod pokračování technologicky vylepšeného „starého komunistického řádu“ v postkomunistické podobě, jsme přitom provedli vlastníma rukama, bez cizího vojenského nátlaku. Vinu v různé míře neseme téměř všichni, zde neplatí, že nevědomost hříchu nečiní. Základní vinu mají ti, kdo si pragmaticky spočítali otrocký stav myslí poddané rasy komunistického člověka, oni sami ji v předchozích desetiletích vyšlechtili. Stranická a hospodářsko–správní technologická „elita“ komunistického režimu bez bázně a hany zneužila svého informačního monopolu, mocenských, správních a hospodářských pozic. Žádného z těch velikánů a „vlastenců“ ani nenapadlo, aby vzali zodpovědnost za svůj zotročený „lid“ a pomohli mu postavit se na své nohy. Proto jsme „nebyli jako oni“, proto jsme měli takovou starost o „lidská práva“ – listinu práv a svobod, proto byla tak důležitá „kontinuita právního systému“, proto „zákony od samého počátku neměly sankce a právo bylo nevymahatelné, proto nebyla zakázána komunistická strana a zůstala v parlamentu, proto měly peníze a zdroje k investici do politiky jen struktury spojené s bývalým režimem, proto privatizace proběhla tak, aby strategický majetek a celkový objem majetku šel v největší míře do rukou lidí a struktur spojených s bývalou komunistickou mocí, proto i média ovládli stejní lidé a struktury.
Vinu nese i většina „bojovníků“ proti totalitnímu režimu. Ti lepší klouzali po povrchu, protestovali proti věcem, které nebyly podstatou režimu, nešli na kořeny systému. Většině stačilo, aby dostali větší či menší trafiku a připojili se. Dnes oslavují své „zásluhy“ a pomáhají udržovat nový režim. Ti horší byli do dsissentu komunistickou mocí a jejími tajnými službami přímo vloženi – to je sedlina pravdy a lásky. Viděl jsem jich dost. Skutečných odpůrců toho nemravného systému a režimu, kteří si byli vědomi o co jde a nezadali si, bylo minimum.
Průměrný občan nezabývající se politikou, dříve ho nazývali „pracující člověk“ – někteří z nich rádi sami sobě říkají „slušní lidé“, se na výsledku sametového podvodu podíleli nemalou měrou. V čase změny, kdy postkomunistický režim nebyl upevněn, sametoví revolucionáři formálně vyzvali „lid“ ke spoluúčasti. To byla příležitost vývoj skutečně ovlivnit. Formální výzvou ke spoluodpovědnosti a spoluúčasti přenesli kormidelníci část odpovědnosti za následující vývoj a stav na své poddané. Přirozeně předpokládali, že reakce bude minimální – však k ní také dají minimální příležitost. Mlčení a neúčast dosud nesvéprávné masy komunistických poddaných vykládá dnešní postkomunistický režim jako legitimizaci svou a svých postupů. Formálně jsme pluralitní a právní stát, formálně jsme svéprávní. Již neplatí, že nevědomost hříchu nečiní, i když dosáhnout sluchu lze opět již jen vzpourou.
Původní komunistický režim a stát, dnes označovaný jako totalitní, na sebe bez bázně a hany převzal rozhodování o všem. Udělal se vlastníkem všeho. Ti hlupáci se pokusili ovládat i způsob myšlení svých poddaných, prostě aby mysleli „správně jak potřebovali“. Své výsostné postavení si formálně legalizovali opakováním aktu „voleb“, které volbou nebyly. Při volbě jednoho, kdy nebyla alternativa, zůstávala odpovědnost na nich. Z tohoto pohledu byl původní totalitní komunizmus ještě relativně průhledný a „odpovědný“. Společnost bylo lze rozdělit na „my a oni“. Sametová revoluce v žádném případě nebyla demokratickou revolucí, resp. restaurací, tedy procesem, ve kterém se společnost vracela ke svéprávnosti, ke kořenům individuální morálky, k odpovědnosti. Sametovou revoluci můžeme v její podstatě označit jako dobu přechodu, ve které rasa komunistických „kormidelníků“ dosáhla věku dospělosti a technologické dokonalosti řízení svého pašaliku.
Přímočarý mocenský komunismus měl v očích svých řídících kádrů přece jen jednu konstrukční vadu – oni sami byli vidět. Při katastrofálním selhání systému, ke kterému muselo dojít, a následné vzpouře hrozila zpětná vazba fyzické likvidace viditelných prominentů. Hrozilo to, co se stalo v Rumunsku Ceausescovi. V postkomunismu dosáhli konstruktéři systému a jeho provozovatelé technologické dokonalosti. Děje odehrávající se na veřejné a politické scéně jsou pouhým loutkovým divadlem. „Politické strany“ nemají s autentickou politikou nic společného, připodobnil bych ty subjekty k virtuálním stájím, ve kterých jsou chována stáda „bílých koní“. Nejsou to však závodní oři, ani solidní plemeno tažných pracovních koňů. Pár se jich používá do kočáru, pár do zápřahu pohřebního vozu, základ stáda je užíván pro lidové veselice. Všechna ta hovádka jsou dobře živena, protože nakonec skončí u koňského řezníka na salám. Skutečná politika se dělá jinde, rozhodují lidé a „chovatelé“, kteří stáje udržují a platí – „přetransformovaná“ elita a rasa komunistických kormidelníků v pozadí. Stejné platí pro „elitu“ hospodářské a finanční sféry. Všichni ti mladí, lepí miliardáři, generální ředitelé, top manageři... jsou též bílýmí koňmi. Mají k tomu univerzální kvalifikaci. A až začne systém haprovat, hrozí jim též koňský řezník.
Obávám se, že komunistická varianta společenské kulturní degenerace nemohla vyústit v nic jiného, než v to, čeho jsme nyní svědky. Systematicky vymazali z lidského povědomí to, co nazýváme morálkou, tedy zpětné vazby, které s menšími či většími karamboly dokázaly držet biologického ďábla v člověku po dlouhá staletí v míře. „Pravda vítězí“ jen v případě původního významu toho slova, tedy když za slovem pravda je skutečný obsah toho pojmu. Má šanci zvítězit, stojí-li za ním bohabojné, statečné, usilovné společenství, které je odhodláno pro své přesvědčení a věc trpět, položit život – přesto, že ví, jak je cíl obtížný a není jistota, že jej bude dosaženo. To ale v žádném případě neplatí pro současnou postkomunistickou společnost. Na základě toho, co jsem v běhu života mohl pozorovat a vidět, zvláště v politice devadesátých let, jen smutně konstatuji, že nejhlouběji v naší společenské duši je lež – budeme si lhát i na smrtelné posteli. Dokud se z tohoto postižení lží nevymaníme, nemáme budoucnost.
V knize „Na úsvitě radikalismu“ zachycuje její autor, J. Dali, úsek anglických dějin, ve kterém proběhl rozhodující konflikt o tiskové svobody v Anglii. Citátem, který jsem použil, okomentoval Dali umírání a smrt strážce pokladu, člověka bez morálních zásad a sprosťáka. Když umíral, do samého konce klel a sprostě nadával.
Nepíše se mi lehce, že i čeští buditelé rádi používali velká a vznešená slova. Obsahu těch slov však neodpovídala realita, sami jejich autoři své ideje nenaplňovali. Velkým slovům a idejím neodpovídal stav společenského a politického života v novém Československém státě po rozbití Rakouska. A to mezi otci zakladateli státu bylo ještě několik mužů, kteří v sobě nesli hodnoty solidního devatenáctého století. Čeští političtí reprezentanti v Rakousko-Uherské monarchii často protestovali proti převažujícímu vlivu zájmů německé a uherské reprezentace. Později sami, pod hesly svéprávnosti a rovnoprávnosti, udělali ve svém novém státě totéž. Základy státu Čechů a Slováků položili na národnostním principu. V české části státu byla třetina obyvatel německé národnosti, významná byla polská menšina. Ve slovenské části byla významná menšina maďarská i menšiny polská, rusínská a německá. Při krizi nového evropského uspořádání na konci třicátých let nestvrdila česká politická elita svou opravdovost a svéprávnost vlastní krví. Do války za hranice či bojovat v místním odboji šli pouze jedinci. Většina se přikrčila a přizpůsobila.
Po válce jednala česká politická „elita“ – přes velká slova –jako východní barbaři. Ne že bychom spravedlivě potrestali viníky a aktéry zločinů války i pomstili své mrtvé. Vyhnali jsme celé německé etnikum. Nezvítězila pravda, rozhodla momentální pomyslná výhodnost. Politická „elita“ vyslala do české společnosti signál a návod: jednejte jako luza. Co zůstalo po Němcích, rozkradli. „Odměnu“ jsme sklidili okamžitě – v podobě komunistického „Únorového“ puče. Každý hajzl se bez obav přidal na stranu, kde cítil, že něco trhne. Opět to bylo pod hesly velikých slov, ideálů, práv proletariátu, majetkové rovnosti. S pravdou a jejím vítězstvím to nemělo nic společného. „Demokratičtí vůdcové“ vyhnáním Němců dali návod spodině, která se jmenovala komunisté, jak zbavit práv všechny, kdo nepatřili do jejich klanu.
Čtyřicet let se za komunismu v základních věcech veřejně lhalo, za ty čtyři desítky let se v obecném povědomí změnil vnitřní obsah klíčových pojmů lidské komunikace a existence. Heslo na prezidentské standardě nemá žádný vnitřní obsah, je to jen estetický obrazec.
Na komunismu bylo obludné to, jak se jeho aktivisté a činovníci „upsali ďáblovi“ – co nesloužilo jejich moci, zájmům a slabomyslným představám, to zakazovali a chtěli vyhubit. Jejich největším nepřítelem se stalo pravdivé, morální chování a jednání. Největším nepřítelem té prolhané ideologie a politického systému se stala pravda sama. Po celou dobu komunismu v naší zemi, s jeho základy ukotvenými ve lži, jsme měli na prezidentské standardě frázi „pravda vítězí“.
A právě pojem pravdy je příkladem toho, jak se pozvolna vyplavuje a mizí vnitřní obsah pojmů, jak se často se mohou obrátit ve svůj opak (přesněji – objektivně se na obsahu pojmů nic nemění, to jen jistí lidé je chtějí orwellovsky vyprázdnit a naplnit libovolným obsahem...). Nezapomenu na reakci sněmovny, tedy zejména novinářské galerie a svých poslaneckých kolegů, v prvních dvou-třech letech po devadesátém roce na má vystoupení v Poslanecké sněmovně. Když jsem žádal vyrovnání s minulostí, argumentoval, že bez toho nemáme budoucnost a nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, apeloval na hledání objektivní pravdy, reakce novinářské galerie byla prostá – když jsem se přihlásil do rozpravy, prohlásil vždy některý z mistrů pera, „už tam ten blbec zase jde“. Cítil jsem, že většina sněmovny nechce slyšet, co říkám. Po čase mi někteří kolegové přiznávali, že nechápali, o čem jsem mluvil. Za nejděsivější dnes s odstupem času pokládám to, že vždy, když jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, ať v rozpravě, v debatách, v osobních rozhovorech... v různém prostředí, i při různé intelektuální úrovni partnerů, dostal jsem vždy jedinou odpověď: „Objektivní pravda neexistuje, každý má svou pravdu.“. Bez rozdílu, od vysoce postavených osob, „vzdělanců“, až po hospodu.
Tvrdím, že po půl století existence „pod hladinou komunismu“ se v celé populaci, s výjimkou snad jedinců, vnímání obsahu pojmů změnilo, změnilo se tak reálné vnímání a pojetí světa. Společenství, která dlouhodobě prošla komunismem, byla ve stádiu utváření se nové společenské „kulturní rasy“ komunistického člověka. Postiženi byli všichni, jedinci a celé společenské skupiny se lišily jen v hloubce postižení fenoménem „komunistické kultury“.
To, co se v konci osmdesátých let začalo odehrávat v „sovětském bloku“, bylo vynucenou změnou technologie manipulace a řízení společenského stroje. Byl to pokus o zvýšení jeho výkonnosti. V informačně a obchodně propojeném světě nešlo kulturně-rasový okrsek komunistického světa, tedy jeho obyvatelstvo, od okolního světa zcela izolovat. „Revoluce“ se neměla týkat „rasové elity“ nového komunistického člověka, tato „elita“ chtěla jen inovovat podle potřeby obsah pojmů jejich „stávající kultury“. Etablovaná „elitní“ společenská vrstva, se chtěla jen v klidu a pohodě stát kapitalisty, liberály, demokraty, podnikateli, sociality a podobně, aniž by cokoli zásadně změnila na svých způsobech a zvycích. Co se odehrálo po „listopadové revoluci“ 1989 v Československu a následně v České republice, pod vznosnými hesly, velkými slovy o lidských právech, svobodě, pluralitě, právu a spravedlnosti, byla lež. Odvážím se tvrdit, že Sametová revoluce byla, co se týče viny jejích organizátorů a aktivních aktérů nejméně stejný zločin, jako Únorový převrat v roce 1948.
Komunistický převrat proběhl po válce, v akutním ohrožení „Sovětskou“ vojenskou mocí. Sametová revoluce byl pečlivě vykalkulovaný podvod, který měl zajistit udržení pozic a rozhodujících mocenských pák v rukou „elitní rasy“ komunistického člověka. Velkolepý podvod pokračování technologicky vylepšeného „starého komunistického řádu“ v postkomunistické podobě, jsme přitom provedli vlastníma rukama, bez cizího vojenského nátlaku. Vinu v různé míře neseme téměř všichni, zde neplatí, že nevědomost hříchu nečiní. Základní vinu mají ti, kdo si pragmaticky spočítali otrocký stav myslí poddané rasy komunistického člověka, oni sami ji v předchozích desetiletích vyšlechtili. Stranická a hospodářsko–správní technologická „elita“ komunistického režimu bez bázně a hany zneužila svého informačního monopolu, mocenských, správních a hospodářských pozic. Žádného z těch velikánů a „vlastenců“ ani nenapadlo, aby vzali zodpovědnost za svůj zotročený „lid“ a pomohli mu postavit se na své nohy. Proto jsme „nebyli jako oni“, proto jsme měli takovou starost o „lidská práva“ – listinu práv a svobod, proto byla tak důležitá „kontinuita právního systému“, proto „zákony od samého počátku neměly sankce a právo bylo nevymahatelné, proto nebyla zakázána komunistická strana a zůstala v parlamentu, proto měly peníze a zdroje k investici do politiky jen struktury spojené s bývalým režimem, proto privatizace proběhla tak, aby strategický majetek a celkový objem majetku šel v největší míře do rukou lidí a struktur spojených s bývalou komunistickou mocí, proto i média ovládli stejní lidé a struktury.
Vinu nese i většina „bojovníků“ proti totalitnímu režimu. Ti lepší klouzali po povrchu, protestovali proti věcem, které nebyly podstatou režimu, nešli na kořeny systému. Většině stačilo, aby dostali větší či menší trafiku a připojili se. Dnes oslavují své „zásluhy“ a pomáhají udržovat nový režim. Ti horší byli do dsissentu komunistickou mocí a jejími tajnými službami přímo vloženi – to je sedlina pravdy a lásky. Viděl jsem jich dost. Skutečných odpůrců toho nemravného systému a režimu, kteří si byli vědomi o co jde a nezadali si, bylo minimum.
Průměrný občan nezabývající se politikou, dříve ho nazývali „pracující člověk“ – někteří z nich rádi sami sobě říkají „slušní lidé“, se na výsledku sametového podvodu podíleli nemalou měrou. V čase změny, kdy postkomunistický režim nebyl upevněn, sametoví revolucionáři formálně vyzvali „lid“ ke spoluúčasti. To byla příležitost vývoj skutečně ovlivnit. Formální výzvou ke spoluodpovědnosti a spoluúčasti přenesli kormidelníci část odpovědnosti za následující vývoj a stav na své poddané. Přirozeně předpokládali, že reakce bude minimální – však k ní také dají minimální příležitost. Mlčení a neúčast dosud nesvéprávné masy komunistických poddaných vykládá dnešní postkomunistický režim jako legitimizaci svou a svých postupů. Formálně jsme pluralitní a právní stát, formálně jsme svéprávní. Již neplatí, že nevědomost hříchu nečiní, i když dosáhnout sluchu lze opět již jen vzpourou.
Původní komunistický režim a stát, dnes označovaný jako totalitní, na sebe bez bázně a hany převzal rozhodování o všem. Udělal se vlastníkem všeho. Ti hlupáci se pokusili ovládat i způsob myšlení svých poddaných, prostě aby mysleli „správně jak potřebovali“. Své výsostné postavení si formálně legalizovali opakováním aktu „voleb“, které volbou nebyly. Při volbě jednoho, kdy nebyla alternativa, zůstávala odpovědnost na nich. Z tohoto pohledu byl původní totalitní komunizmus ještě relativně průhledný a „odpovědný“. Společnost bylo lze rozdělit na „my a oni“. Sametová revoluce v žádném případě nebyla demokratickou revolucí, resp. restaurací, tedy procesem, ve kterém se společnost vracela ke svéprávnosti, ke kořenům individuální morálky, k odpovědnosti. Sametovou revoluci můžeme v její podstatě označit jako dobu přechodu, ve které rasa komunistických „kormidelníků“ dosáhla věku dospělosti a technologické dokonalosti řízení svého pašaliku.
Přímočarý mocenský komunismus měl v očích svých řídících kádrů přece jen jednu konstrukční vadu – oni sami byli vidět. Při katastrofálním selhání systému, ke kterému muselo dojít, a následné vzpouře hrozila zpětná vazba fyzické likvidace viditelných prominentů. Hrozilo to, co se stalo v Rumunsku Ceausescovi. V postkomunismu dosáhli konstruktéři systému a jeho provozovatelé technologické dokonalosti. Děje odehrávající se na veřejné a politické scéně jsou pouhým loutkovým divadlem. „Politické strany“ nemají s autentickou politikou nic společného, připodobnil bych ty subjekty k virtuálním stájím, ve kterých jsou chována stáda „bílých koní“. Nejsou to však závodní oři, ani solidní plemeno tažných pracovních koňů. Pár se jich používá do kočáru, pár do zápřahu pohřebního vozu, základ stáda je užíván pro lidové veselice. Všechna ta hovádka jsou dobře živena, protože nakonec skončí u koňského řezníka na salám. Skutečná politika se dělá jinde, rozhodují lidé a „chovatelé“, kteří stáje udržují a platí – „přetransformovaná“ elita a rasa komunistických kormidelníků v pozadí. Stejné platí pro „elitu“ hospodářské a finanční sféry. Všichni ti mladí, lepí miliardáři, generální ředitelé, top manageři... jsou též bílýmí koňmi. Mají k tomu univerzální kvalifikaci. A až začne systém haprovat, hrozí jim též koňský řezník.
Obávám se, že komunistická varianta společenské kulturní degenerace nemohla vyústit v nic jiného, než v to, čeho jsme nyní svědky. Systematicky vymazali z lidského povědomí to, co nazýváme morálkou, tedy zpětné vazby, které s menšími či většími karamboly dokázaly držet biologického ďábla v člověku po dlouhá staletí v míře. „Pravda vítězí“ jen v případě původního významu toho slova, tedy když za slovem pravda je skutečný obsah toho pojmu. Má šanci zvítězit, stojí-li za ním bohabojné, statečné, usilovné společenství, které je odhodláno pro své přesvědčení a věc trpět, položit život – přesto, že ví, jak je cíl obtížný a není jistota, že jej bude dosaženo. To ale v žádném případě neplatí pro současnou postkomunistickou společnost. Na základě toho, co jsem v běhu života mohl pozorovat a vidět, zvláště v politice devadesátých let, jen smutně konstatuji, že nejhlouběji v naší společenské duši je lež – budeme si lhát i na smrtelné posteli. Dokud se z tohoto postižení lží nevymaníme, nemáme budoucnost.
úterý 21. července 2009
S vědou, lidskými právy – bez Boha a morálky vzhůru do šklebících se výšin
Motto: „V duchu křesťanského náboženského pojetí měl člověk žít tak, aby u Posledního soudu nepřevážily špatné a zlé činy – za ně byl trest utrpení v pekle.“
V našem světě bez Boha zůstala jedincům, kteří ještě jsou schopni domýšlet důsledky svého jednání, jen křehká opora morálky. Jemná síť abstraktních pojmů, kterou v průběhu staletí člověk objevil na obranu před sebou samým. Jednej vždy tak, aby ses za sebe na konci svého života nemusel stydět.
Když byla v naší křesťanské civilizaci vyslovena představa – moudrost – že smyslem života je hledání štěstí, i ta křehká opora morálky byla zpochybněna.
My, narození v období let kolem druhé světové války, jsme v čase, kdy jsme začali registrovat svět a brát rozum, svobodnou společnost nezažili. Nebylo nám přáno zakusit na vlastní kůži dobu, kdy ještě nebylo zakázáno myslet a ctít hodnoty jiné než povolené. Oproti těm, co následovali po nás, jsme ale ještě mohli mít příklad svých rodičů, kteří v takové době vyrostli. Ta skutečnost se dnes odsouvá do pozadí jako nevýznamná a nedůležitá.
Tvrzení, že děti nemohou za své rodiče, odvádí pozornost od skutečnosti, že člověk, až na výjimky, je determinován prostředím, v němž vyrostl, a které tvarovalo jeho ducha. Ve své většině jsme jako biologické stroje, které setrvačně jednají a pracují podle „softwaru“, který byl do nás v nejcitlivější době vývoje naší duše vložen učením. Není to nutné, nejsme striktně determinováni, máme svobodu – přesto však v praxi, ve většině situací jednáme podle schémat, která do naší psychiky uložilo prostředí, v němž jsme vyrostli. Přemýšlet a držet mysl ve stálé pohotovosti je obtížné, jen velmi málo osobností se rozhoduje a řídí své jednání rozumem pod kontrolou morálky. Fráze, že děti nemohou za rodiče je špatně položená, je užívána proto, abychom nemuseli přemýšlet, co a proč jsme dělali a děláme. Vyhovuje to téměř všem.
Socialismus, nacismus, komunismus, stejně i listina práv občana – to vše bylo vedlejším produktem vědy, povýšením rozumu nad zvykově zažité a ověřené „zákony Boží“. Pokud má znalost historie sahá, cokoli člověk vymyslel, bylo vždy nejdříve zneužito. Po každém objevu či vynálezu trvalo dlouho, než díky pudu sebezáchovy byla nalezena míra. Kapitalismus i svobodný trh byly pozitivním hnacím motorem „vývoje“ do té doby, dokud platila nepsaná pravidla křesťanské morálky – co se nedělá a nesmí dělat.
Dostojevský v Bratrech Karamazových symbolicky vystihl na levobočkovi Smerďakovovi kam „domyslí“ a dokoná svou svobodu myšlení blbec. O tom byl nacismus, komunismus, dnes Paroubek, Rath a další, kteří předvádějí postkomunistický socialismus.
Padesát let byla, nejdříve za války nacisty, pak komunisty, v naší zemi systematicky likvidována morální a intelektuální elita. Měl jsem příležitost v běhu svého života ten proces likvidace elity zažít a vidět; pozorovat, jak se vyvíjela a zdokonalovala technologie vymývání mozků, jak byly vylepšovány metody, které vyřazovaly samostatně myslícího člověka z perspektivy se společensky a profesně prosadit. Od počátku komunismu to byl proces cílený, systematický. „Budovatelé“ komunismu věděli, že připustí-li ve své „nejspravedlivější“ společenské stavbě existenci morálky a rozumu, začíná jejich konec. V průběhu let se jen pozměňovaly a zdokonalovaly metody, cíl zůstával stejný. Po určitém čase začala sama společnost fungovat tak, že vyřazovala každou jinakost a výjimečnost.
Společnost po padesáti letech totalitního zacházení, kdy jsme se všichni dostali do role součástky, byla vnitřně rozvrácená. V nejlepším případě byla ve své většině reprezentována polovzdělanci, neschopnými a neochotnými na něčem stát a riskovat svou existenci za své přesvědčení a poznání. Jediní, kdo zde měli nějaké „přesvědčení“ byla morální spodina vypěstovaná a privilegovaná komunistickým režimem. Ti měli jediné a jasné „přesvědčení“, že si své privilegované postavení chtějí a musí jakýmkoliv způsobem udržet.
Znal jsem disidenty, lidi, kteří byli označování jako odpůrci režimu; jejich velká část byla nejdříve členy komunistické strany. Bylo mezi nimi málo lidí, kteří se postavili režimu z přesvědčení, že ten systém je nemravný a popírá hodnoty, na nichž vyrostla křesťanská civilizace. Nebyl jsem schopen považovat koncerty alternativní hudby či dožadování se lidských práv za odpor proti režimu a skutečnou alternativní politiku. Mně mé právo, spíše povinnost žít a chovat se jako člověk vzít nemohli. Mohli mi vzít perspektivu odborné i společenské kariéry, udělat ze mne nádeníka, zavřít mne, třeba mne zabít, ale právo chovat se jako člověk mi vzít nemohli. To bych je zabíjel. Vše, co dělali, mohli dělat proto, že většina přijala jejich hodnoty a způsoby.
Sametová revoluce, přímé pokračování perestrojky, byl jejich „převratem“. To tvrdím bez jakýchkoli teorií spiknutí, z jejichž šíření jsem tak často, z hlouposti nebo účelově, osočován. Pokud tedy za spiknutí nepovažujeme to, když fakticky celá společnost díky vlastnímu vnitřnímu rozkladu, ztrátě hodnot, hlouposti, lenosti, neschopnosti a neochotě vzít na sebe odpovědnost a otrocké mentalitě... když tedy taková společnost odmítne chopit se šance skutečně začít měnit způsoby a poměry ve své zemi k normálu. Takto chápáno byla „sametová revoluce“ opravdu spiknutím – spiknutím dědiců komunizmu s novými kariéristy a s otrockou masou.
Nezapomenu, jak jsem první měsíce po listopadu 1989 chodil prosit lidi, které jsem znal: pojďte něco dělat, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to, tak až přejdou city, ty svině znovu vylezou a vy budete opět jen nadávat doma v kuchyni a v hospodě. Úspěch fakticky žádný. Už v lednu se mne pod vedením agentky státní bezpečnosti pokoušeli vyloučit z Občanského fora, které jsem zakládal.
Nezapomenu na první schůzi České národní rady na počátku července 1990. Připadalo mi to – jako by se svět zbláznil, všichni se měli rádi, komunismus jako by nebyl a komunisté seděli ve Sněmovně. Měl jsem pocit, že mne šálí smysly, věděl jsem, že život takový není. Předsedou výboru, jehož jsem se stal členem, výboru pro životní prostředí, se stal Vladimír Laštůvka, předlistopadový disident a agent státní bezpečnosti již před rokem 1968. Ládík řídil náš výbor pevnou rukou, na jeho způsobech jsem měl příležitost pochopit technologii „demokratické“ postkomunistické politiky. Jednali jsme pomalu od nevidím do nevidím – o kravinách. Vladimír byl zjevně zaúkolován nás zaměstnat. Když byl vylustrován, vyvolal jsem ve výboru hlasování o důvěře, obešel jsem si členy výboru a situaci připravil. Laštůvku jsme hlasováním z vedení výboru odvolali, vedení Sněmovny s tím pak už nemohlo nic dělat. Konečný výsledek byl ten, že já jsem s likvidací ODA v politice skončil a Vladimír Laštůvka se stal sociálním demokratem a dotáhl to až na předsedu zahraničního výboru Poslanecké sněmovny.
O čem způsob sametové revoluce je jedinečně napovědělo projednávání Listiny práv a svobod v době, kdy se měl zajišťovat a stabilizovat nový „demokratický“ režim, tedy v době, kdy se měly klást základy demokratických institucí a zákonů. Zákonodárný sbor dva měsíce tlachal o prázdných, formálních prohlášeních. Největšími bojovníky za tato „vznešená“, nevymahatelná prohlášení byli komunisté, kteří ve své historii nikdy nic takového nedodržovali. Pobouřil jsem Sněmovnu, když jsem řekl, že projednáváme lež, která bude zneužita.
Na podzim 1990 jsem se začal zajímat o tak zvanou „reformu“ lesního hospodářství a brzo zjistil, že je to podivná „reforma“. Též jsem přišel na to, že za reformou jsou lidé, které jsem poznal před léty v Gottwaldově jako průkopníky „slušovického podnikání“. Principem té geniální reformy bylo, že v lese budou „hospodařit“ subjekty – akciové společnosti, kterým sice les nebude patřit, ale budou tam těžit dřevo a obchodovat s ním. Kontrola fiktivní, dlouhodobá odpovědnost žádná – to vše zrovna u lesa, který má hospodářský cyklus sto roků a mimořádný význam pro udržení celkového stavu přírodního prostředí. Roky jsem proti této „reformě“ ve Sněmovně mluvil, psal a vysvětloval co znamená: výsledek téměř nula. Na postkomunistické „reformě“, která popřela všechny zkušenosti a exaktní znalosti o dlouhodobě odpovědném hospodaření s lesem, jsem v průběhu let pochopil, co se stalo s celou společností za posledních sto let. K jaké dokonalosti duchovního rozvratu a nihilizmu dovedl komunismus ty společnosti, kterým dlouhodobě panoval. Podivuhodné až obludné je, do jaké hloubky a podrobností pochopili a znali komunističtí „kormidelníci“ a jejich následovníci, postkomunističtí „manageři“, svůj plebs. Jak dobře věděli, co si mohou dovolit, a že bez mrknutí oka mohou tvrdit, že jedna a jedna je libovolně deset i padesát. Vysloví-li tu moudrost „expert“, tak tomu tak je a bude; expertem přitom mohu udělat libovolného člověka, kterého zrovna náhodně odchytím na ulici. Není-li morálka, není ani věda, neplatí totiž, že jedna a jedna jsou dvě. Až na pár nepoučitelných bláznů to všichni „pochopili“. Maximálně, z taktických důvodů, jiný gang peroucí se o kořist občas použije jiné číslo, ale dvě to nebudou nikdy.
Stejné, co jsem do podrobností viděl se odehrát kolem „reformy“ a „hospodaření“ se státním lesem, se v „porevolučním“ čase odehrálo kolem nově založeného Národního parku Šumava. Byl jsem na jaře 1991 u jeho vyhlášení, celé devadesáté roky jsem sledoval virtuální divadlo a hry, které se kolem území šumavského parku odehrávaly. Nejdříve z pozice poslance parlamentu a pak i zaměstnance Národního parku. Území Šumavy se podařilo vyhlásit národním parkem na jaře 1991 ještě v době, kdy politicko-lupičská zájmová sdružení nebyla dostatečně silná. Vše, co se od té doby na mediální scéně odehrávalo ve jménu „ochrany přírody a přírodních procesů“, či „zájmů“ obcí v parku, mělo jediný cíl: zvrátit rozhodnutí o vyhlášení národního parku. O čistotu přírodních procesů a jejich ochranu nešlo v žádném případě. Prvním ředitelem parku se stal Ing. Kec, fořt ze Srní, v registru StB vedený v kategorii důvěrník. Jeho řídícím orgánem v parku byl dnešní ředitel Šumavského parku František Krejčí, který mu dělal náměstka. Dokladem o skutečných úmyslech těchto dvou bojovníků za čistotu přírodních procesů je návrh smlouvy o privatizaci činností v Národním parku. Park měl zůstat jen formální státní institucí, všechny činnosti v něm měla vykonávat soukromá společnost Park servis, jejímž vlastníkem byl tchán dnešního pana ředitele. Podpisu smlouvy zcela náhodou shodou okolností zabránil tehdejší ministr František Benda – byl to jeho asi jediný statečný čin. Ten tehdy okamžitě odvolal Krejčího a pak i Kece.
„Statečnému boji“ ekologistů za čistotu přírodních procesů a „ochranu“ lýkožrouta smrkového v šumavském parku v devadesátých letech předcházela zkáza horských lesů na Krušných, Krkonošských, Jizerských horách a v Beskydech. Zkáza způsobená komunistickým šlendriánem, potřebou peněz za dřevo, neochotou důsledně postupovat podle již nejméně dvě staletí známých zásad ochrany lesa proti kůrovci. Imise v ovzduší a další i přírodní faktory byly pouze jednou částí příčin, které vyvolaly oslabení lesů a začátek té pohromy. Kdyby se důsledně lesnicky postupovalo, lesy by na našich horách zůstaly. V osmdesátých letech si tehdejší ministr zemědělství, „lesů, vod a strání“, jak se tehdy říkalo, svolal na ministerstvo aktiv šéfů lesních závodů a na jeho závěr tehdy prohlásil, „kůrovec nebyl, není a nebude“. Vše se svedlo na znečištění ovzduší, čtyřicet let se v naší zemi neřekla pravda, jak to tehdy bylo a dosud nikdo nenesl odpovědnost. Iniciátoři té zločinné hry s „čistotou“ přírodních procesů a „ochranou“ přírody, to všechno věděli, jejich úmyslem bylo od počátku vyvolat podobnou katastrofu ve smrkových lesích na Šumavě. Byl to způsob, jak se do území parku dostat se zájmy, které representovali. Byl jsem jako poslanec u některých scén té zločinné hry a nezapomenu, jak se zasvěcení aktéři smáli, když byla vyhlašována bezzásahovost v parku. To se nedá zapomenout.
Ve sporu o Šumavu šlo o strategické území ve středu Evropy, v Evropě se v tomto čase nevede válka tankovými brigádami, na strategická místa se umístí aktivity a lidé, kteří zastupují určité mocenské zájmy. Proto jsou Karlovy Vary fakticky ruské. Stejně tak šlo na Šumavě o lukrativní území vlastnicky nerozdělené a neobsazené, vyhlášení parku zablokovalo cestu přílivu „zlatokopů“ na toto rýžoviště. Podívejte se na mapu, najděte si, kdo v oblasti mezi Lipnem a hranicí území Parku má v nájmu zemědělské pozemky a „podniká“ v zemědělství. Najdete realitní kanceláře. Nepochybuji o tom, že lidé, kteří organizovali „boj“ za ochranu přírodních procesů v Národním praku dobře věděli, v jakém dresu hrají. Ostatní i ověnčení vědeckými tituly se chovali a jednali v duchu doby, omezení polovzdělaností, absencí morálky, či vydíratelností. Do této skupiny patří zástupci přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Pokud si pamatuji, žádný z nich nebyl schopen komplexního pohledu na to, co se ve skutečnosti kolem šumavské přírody odehrává, jako biologovi mi byla hamba. Jiní, jako například profesor Dalibor Povolný, který byl registrovaným agentem StB, byli dostiženi svou minulostí a byli vydíráni. Myslím v roce 1998 či 99 jsem s ním šel v Brně na vyhlašování „Ropáka“. Cestou jsme narazili na sídlo jedné z realitních kanceláří, která pase krávy pod Trojmezím. Připomněl jsem mu to a zeptal se, proč děláš, to co děláš, vždyť jako přírodovědec dobře víš, jaká je pravda. Zrudl, jako červená řepa, zakoktal se a neodpověděl – vícekrát jsme spolu nemluvili.
Pro polovzdělané intelektuály a novináře byl „boj“ za čistotu přírodních procesů módou, která některé i slušně živila. O žádném z nich nebylo možno říci, co napsal v sedmdesátých létech devatenáctého století Jacob Burckhardt v knize „Úvahy o světových dějinách“: „člověk musí být v jednom úzkém oboru hluboce vzdělán a znát svůj obor do jemných podrobností, zároveň má mít široký všeobecný rozhled. Hluboké poznání úzkého problému dává pochopení, že věci nejsou tak jednoduché. Široký obecný rozhled umožňuje člověku zařadit věci do souvislostí.“. Jedinečný byl v tomto ohledu divadelní teoretik a kritik Vladimír Just, který ve svých bojových textech, bez ohledu na pravdu, používal vše, co se hodilo. Stejně zatloukl, co se nehodilo, nemluvě o tom, co nevěděl. Bez problémů argumentoval tím, co nebylo, či zjevnou nepravdou.
V sametové revoluci využili její iniciátoři a kormidelníci hlubokého úpadku mravnosti, solidnosti a otrockého stavu společnosti, které navodil komunismus. Viděl jsem tu úděsnou intelektuální a morální bídu, nejen politiky, celého veřejného života, jakou nesmírnou vzácností byla osobnost s rozhledem, ochotná na sebe vzít odpovědnost, schopná jednat s pohledem do budoucnosti, ochotná jít do rizika a nastavit vlastní kůži. V tom postkomunistickém sajrajtu nebyl problém, aby se „leaderem“ a státníkem stal naprogramovaný ješitný narcis, tlučhuba, vychytralý český Pepík, věřící družstevník i hospodský čtvrté cenové skupiny. Filosofující estét tu elitní sešlost logický zastřešil.
Po devadesátém roce jsme měli neopakující se příležitost navodit a začít základní kroky ke změně; stal se opak. Základním sdělením sametové revoluce byl signál, že zneužití a zločin se nebudou v „novém“ režimu trestat. Chce to jen patřit do správné party a lumpárna musí být dostatečně velká. Na venkově a v zemědělství byla příležitost, která se vyskytuje v řádu staletí: začít pozemkové úpravy krajiny, obnovit přirozenou kostru krajiny, kterou tvoří vodoteče, znovuobnovit to, co kolchoznictví a nablblá „zemědělská velkovýroba“ zničila, vrátit krajině její schopnost zadržovat vodu a postupně ji uvolňovat a tomu uzpůsobit i hospodaření v krajině, vykonat základní kroky k tomu, aby došlo k obnovení institutu hospodáře na půdě, aby se tento způsob stal v zemědělství většinový, neboť jen tak lze zajistit dlouhodobost produkce na půdě. O podnikání na půdě může mluvit jen blbec. Neudělalo se nic, dnešní záplavy při každém větším dešti jsou jedním z důsledků a dokladů zhůvěřilosti sametových státníků. Byl jsem osm let členem zemědělského výboru Sněmovny, na problém jsme opakovaně poukazovali – bez šance. Smyslem a cílem géniů, kteří řídili a ovládali zemědělství, bylo udržet si svá postavení. Zachovat dosavadní způsob „exploatace“ půdy, po „novu“ mu říkat podnikání. Získat západní strojní technologie a po nich potopa. Nikdo a nic nepřinutí takto zorganizované a ustavené celky, jejich šéfy, či správce, aby se k půdě a krajině, kterou „exploatují“, chovali jako hospodáři s ohledem na budoucnost.
To, co se v současné době odehrává ve státních lesích je nekontrolovatelné rabování jejich podstaty, přičemž peníze z prodeje dřeva nejdou ani do státního rozpočtu, ale do kapes mafie, kterou je stát ovládán. To je přímým důsledkem toho, že ve společnosti bez Boha a morálky přestalo platit, že jedna a jedna jsou dvě. Tisíckrát ověřenou zkušenost, vědeckou pravdu je dnes možné bez mrknutí oka třeba i pochopit a pak popřít a obrátit v opak – po překročení určité hranice se takové nakládání s realitou stane „normou“. Tak se stalo „normální“, že popletení, polovzdělaní „ochránci přírody“ ve jménu vysokých ideálů sloužili na Šumavě banditům. Korupčníci jsou v čele boje proti korupci. Je to „normální“ proto, že největšími bojovníky za Listinu práv a svobod na počátku této „druhé normalizace“ byli ve Sněmovně komunisté. V takové společnosti a státě by bylo „nenormální“, kdyby na nejvyšším postu státní správy nebyl „státník“ reprezentující takovéto „normy“.
Jako hledači štěstí, kterými jsme téměř všichni, máme jedinou jistotu: lejno (slušně řečeno), které se na nás z výšin šklebí a každý den narůstá tím víc, čím déle budeme hledat jen své štěstíčko a nechtít vidět skutečnost. Zákony přírody, či Boží jsou neúprosné – ono spadne a tentokráte na nás na všechny.
V našem světě bez Boha zůstala jedincům, kteří ještě jsou schopni domýšlet důsledky svého jednání, jen křehká opora morálky. Jemná síť abstraktních pojmů, kterou v průběhu staletí člověk objevil na obranu před sebou samým. Jednej vždy tak, aby ses za sebe na konci svého života nemusel stydět.
Když byla v naší křesťanské civilizaci vyslovena představa – moudrost – že smyslem života je hledání štěstí, i ta křehká opora morálky byla zpochybněna.
My, narození v období let kolem druhé světové války, jsme v čase, kdy jsme začali registrovat svět a brát rozum, svobodnou společnost nezažili. Nebylo nám přáno zakusit na vlastní kůži dobu, kdy ještě nebylo zakázáno myslet a ctít hodnoty jiné než povolené. Oproti těm, co následovali po nás, jsme ale ještě mohli mít příklad svých rodičů, kteří v takové době vyrostli. Ta skutečnost se dnes odsouvá do pozadí jako nevýznamná a nedůležitá.
Tvrzení, že děti nemohou za své rodiče, odvádí pozornost od skutečnosti, že člověk, až na výjimky, je determinován prostředím, v němž vyrostl, a které tvarovalo jeho ducha. Ve své většině jsme jako biologické stroje, které setrvačně jednají a pracují podle „softwaru“, který byl do nás v nejcitlivější době vývoje naší duše vložen učením. Není to nutné, nejsme striktně determinováni, máme svobodu – přesto však v praxi, ve většině situací jednáme podle schémat, která do naší psychiky uložilo prostředí, v němž jsme vyrostli. Přemýšlet a držet mysl ve stálé pohotovosti je obtížné, jen velmi málo osobností se rozhoduje a řídí své jednání rozumem pod kontrolou morálky. Fráze, že děti nemohou za rodiče je špatně položená, je užívána proto, abychom nemuseli přemýšlet, co a proč jsme dělali a děláme. Vyhovuje to téměř všem.
Socialismus, nacismus, komunismus, stejně i listina práv občana – to vše bylo vedlejším produktem vědy, povýšením rozumu nad zvykově zažité a ověřené „zákony Boží“. Pokud má znalost historie sahá, cokoli člověk vymyslel, bylo vždy nejdříve zneužito. Po každém objevu či vynálezu trvalo dlouho, než díky pudu sebezáchovy byla nalezena míra. Kapitalismus i svobodný trh byly pozitivním hnacím motorem „vývoje“ do té doby, dokud platila nepsaná pravidla křesťanské morálky – co se nedělá a nesmí dělat.
Dostojevský v Bratrech Karamazových symbolicky vystihl na levobočkovi Smerďakovovi kam „domyslí“ a dokoná svou svobodu myšlení blbec. O tom byl nacismus, komunismus, dnes Paroubek, Rath a další, kteří předvádějí postkomunistický socialismus.
Padesát let byla, nejdříve za války nacisty, pak komunisty, v naší zemi systematicky likvidována morální a intelektuální elita. Měl jsem příležitost v běhu svého života ten proces likvidace elity zažít a vidět; pozorovat, jak se vyvíjela a zdokonalovala technologie vymývání mozků, jak byly vylepšovány metody, které vyřazovaly samostatně myslícího člověka z perspektivy se společensky a profesně prosadit. Od počátku komunismu to byl proces cílený, systematický. „Budovatelé“ komunismu věděli, že připustí-li ve své „nejspravedlivější“ společenské stavbě existenci morálky a rozumu, začíná jejich konec. V průběhu let se jen pozměňovaly a zdokonalovaly metody, cíl zůstával stejný. Po určitém čase začala sama společnost fungovat tak, že vyřazovala každou jinakost a výjimečnost.
Společnost po padesáti letech totalitního zacházení, kdy jsme se všichni dostali do role součástky, byla vnitřně rozvrácená. V nejlepším případě byla ve své většině reprezentována polovzdělanci, neschopnými a neochotnými na něčem stát a riskovat svou existenci za své přesvědčení a poznání. Jediní, kdo zde měli nějaké „přesvědčení“ byla morální spodina vypěstovaná a privilegovaná komunistickým režimem. Ti měli jediné a jasné „přesvědčení“, že si své privilegované postavení chtějí a musí jakýmkoliv způsobem udržet.
Znal jsem disidenty, lidi, kteří byli označování jako odpůrci režimu; jejich velká část byla nejdříve členy komunistické strany. Bylo mezi nimi málo lidí, kteří se postavili režimu z přesvědčení, že ten systém je nemravný a popírá hodnoty, na nichž vyrostla křesťanská civilizace. Nebyl jsem schopen považovat koncerty alternativní hudby či dožadování se lidských práv za odpor proti režimu a skutečnou alternativní politiku. Mně mé právo, spíše povinnost žít a chovat se jako člověk vzít nemohli. Mohli mi vzít perspektivu odborné i společenské kariéry, udělat ze mne nádeníka, zavřít mne, třeba mne zabít, ale právo chovat se jako člověk mi vzít nemohli. To bych je zabíjel. Vše, co dělali, mohli dělat proto, že většina přijala jejich hodnoty a způsoby.
Sametová revoluce, přímé pokračování perestrojky, byl jejich „převratem“. To tvrdím bez jakýchkoli teorií spiknutí, z jejichž šíření jsem tak často, z hlouposti nebo účelově, osočován. Pokud tedy za spiknutí nepovažujeme to, když fakticky celá společnost díky vlastnímu vnitřnímu rozkladu, ztrátě hodnot, hlouposti, lenosti, neschopnosti a neochotě vzít na sebe odpovědnost a otrocké mentalitě... když tedy taková společnost odmítne chopit se šance skutečně začít měnit způsoby a poměry ve své zemi k normálu. Takto chápáno byla „sametová revoluce“ opravdu spiknutím – spiknutím dědiců komunizmu s novými kariéristy a s otrockou masou.
Nezapomenu, jak jsem první měsíce po listopadu 1989 chodil prosit lidi, které jsem znal: pojďte něco dělat, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to, tak až přejdou city, ty svině znovu vylezou a vy budete opět jen nadávat doma v kuchyni a v hospodě. Úspěch fakticky žádný. Už v lednu se mne pod vedením agentky státní bezpečnosti pokoušeli vyloučit z Občanského fora, které jsem zakládal.
Nezapomenu na první schůzi České národní rady na počátku července 1990. Připadalo mi to – jako by se svět zbláznil, všichni se měli rádi, komunismus jako by nebyl a komunisté seděli ve Sněmovně. Měl jsem pocit, že mne šálí smysly, věděl jsem, že život takový není. Předsedou výboru, jehož jsem se stal členem, výboru pro životní prostředí, se stal Vladimír Laštůvka, předlistopadový disident a agent státní bezpečnosti již před rokem 1968. Ládík řídil náš výbor pevnou rukou, na jeho způsobech jsem měl příležitost pochopit technologii „demokratické“ postkomunistické politiky. Jednali jsme pomalu od nevidím do nevidím – o kravinách. Vladimír byl zjevně zaúkolován nás zaměstnat. Když byl vylustrován, vyvolal jsem ve výboru hlasování o důvěře, obešel jsem si členy výboru a situaci připravil. Laštůvku jsme hlasováním z vedení výboru odvolali, vedení Sněmovny s tím pak už nemohlo nic dělat. Konečný výsledek byl ten, že já jsem s likvidací ODA v politice skončil a Vladimír Laštůvka se stal sociálním demokratem a dotáhl to až na předsedu zahraničního výboru Poslanecké sněmovny.
O čem způsob sametové revoluce je jedinečně napovědělo projednávání Listiny práv a svobod v době, kdy se měl zajišťovat a stabilizovat nový „demokratický“ režim, tedy v době, kdy se měly klást základy demokratických institucí a zákonů. Zákonodárný sbor dva měsíce tlachal o prázdných, formálních prohlášeních. Největšími bojovníky za tato „vznešená“, nevymahatelná prohlášení byli komunisté, kteří ve své historii nikdy nic takového nedodržovali. Pobouřil jsem Sněmovnu, když jsem řekl, že projednáváme lež, která bude zneužita.
Na podzim 1990 jsem se začal zajímat o tak zvanou „reformu“ lesního hospodářství a brzo zjistil, že je to podivná „reforma“. Též jsem přišel na to, že za reformou jsou lidé, které jsem poznal před léty v Gottwaldově jako průkopníky „slušovického podnikání“. Principem té geniální reformy bylo, že v lese budou „hospodařit“ subjekty – akciové společnosti, kterým sice les nebude patřit, ale budou tam těžit dřevo a obchodovat s ním. Kontrola fiktivní, dlouhodobá odpovědnost žádná – to vše zrovna u lesa, který má hospodářský cyklus sto roků a mimořádný význam pro udržení celkového stavu přírodního prostředí. Roky jsem proti této „reformě“ ve Sněmovně mluvil, psal a vysvětloval co znamená: výsledek téměř nula. Na postkomunistické „reformě“, která popřela všechny zkušenosti a exaktní znalosti o dlouhodobě odpovědném hospodaření s lesem, jsem v průběhu let pochopil, co se stalo s celou společností za posledních sto let. K jaké dokonalosti duchovního rozvratu a nihilizmu dovedl komunismus ty společnosti, kterým dlouhodobě panoval. Podivuhodné až obludné je, do jaké hloubky a podrobností pochopili a znali komunističtí „kormidelníci“ a jejich následovníci, postkomunističtí „manageři“, svůj plebs. Jak dobře věděli, co si mohou dovolit, a že bez mrknutí oka mohou tvrdit, že jedna a jedna je libovolně deset i padesát. Vysloví-li tu moudrost „expert“, tak tomu tak je a bude; expertem přitom mohu udělat libovolného člověka, kterého zrovna náhodně odchytím na ulici. Není-li morálka, není ani věda, neplatí totiž, že jedna a jedna jsou dvě. Až na pár nepoučitelných bláznů to všichni „pochopili“. Maximálně, z taktických důvodů, jiný gang peroucí se o kořist občas použije jiné číslo, ale dvě to nebudou nikdy.
Stejné, co jsem do podrobností viděl se odehrát kolem „reformy“ a „hospodaření“ se státním lesem, se v „porevolučním“ čase odehrálo kolem nově založeného Národního parku Šumava. Byl jsem na jaře 1991 u jeho vyhlášení, celé devadesáté roky jsem sledoval virtuální divadlo a hry, které se kolem území šumavského parku odehrávaly. Nejdříve z pozice poslance parlamentu a pak i zaměstnance Národního parku. Území Šumavy se podařilo vyhlásit národním parkem na jaře 1991 ještě v době, kdy politicko-lupičská zájmová sdružení nebyla dostatečně silná. Vše, co se od té doby na mediální scéně odehrávalo ve jménu „ochrany přírody a přírodních procesů“, či „zájmů“ obcí v parku, mělo jediný cíl: zvrátit rozhodnutí o vyhlášení národního parku. O čistotu přírodních procesů a jejich ochranu nešlo v žádném případě. Prvním ředitelem parku se stal Ing. Kec, fořt ze Srní, v registru StB vedený v kategorii důvěrník. Jeho řídícím orgánem v parku byl dnešní ředitel Šumavského parku František Krejčí, který mu dělal náměstka. Dokladem o skutečných úmyslech těchto dvou bojovníků za čistotu přírodních procesů je návrh smlouvy o privatizaci činností v Národním parku. Park měl zůstat jen formální státní institucí, všechny činnosti v něm měla vykonávat soukromá společnost Park servis, jejímž vlastníkem byl tchán dnešního pana ředitele. Podpisu smlouvy zcela náhodou shodou okolností zabránil tehdejší ministr František Benda – byl to jeho asi jediný statečný čin. Ten tehdy okamžitě odvolal Krejčího a pak i Kece.
„Statečnému boji“ ekologistů za čistotu přírodních procesů a „ochranu“ lýkožrouta smrkového v šumavském parku v devadesátých letech předcházela zkáza horských lesů na Krušných, Krkonošských, Jizerských horách a v Beskydech. Zkáza způsobená komunistickým šlendriánem, potřebou peněz za dřevo, neochotou důsledně postupovat podle již nejméně dvě staletí známých zásad ochrany lesa proti kůrovci. Imise v ovzduší a další i přírodní faktory byly pouze jednou částí příčin, které vyvolaly oslabení lesů a začátek té pohromy. Kdyby se důsledně lesnicky postupovalo, lesy by na našich horách zůstaly. V osmdesátých letech si tehdejší ministr zemědělství, „lesů, vod a strání“, jak se tehdy říkalo, svolal na ministerstvo aktiv šéfů lesních závodů a na jeho závěr tehdy prohlásil, „kůrovec nebyl, není a nebude“. Vše se svedlo na znečištění ovzduší, čtyřicet let se v naší zemi neřekla pravda, jak to tehdy bylo a dosud nikdo nenesl odpovědnost. Iniciátoři té zločinné hry s „čistotou“ přírodních procesů a „ochranou“ přírody, to všechno věděli, jejich úmyslem bylo od počátku vyvolat podobnou katastrofu ve smrkových lesích na Šumavě. Byl to způsob, jak se do území parku dostat se zájmy, které representovali. Byl jsem jako poslanec u některých scén té zločinné hry a nezapomenu, jak se zasvěcení aktéři smáli, když byla vyhlašována bezzásahovost v parku. To se nedá zapomenout.
Ve sporu o Šumavu šlo o strategické území ve středu Evropy, v Evropě se v tomto čase nevede válka tankovými brigádami, na strategická místa se umístí aktivity a lidé, kteří zastupují určité mocenské zájmy. Proto jsou Karlovy Vary fakticky ruské. Stejně tak šlo na Šumavě o lukrativní území vlastnicky nerozdělené a neobsazené, vyhlášení parku zablokovalo cestu přílivu „zlatokopů“ na toto rýžoviště. Podívejte se na mapu, najděte si, kdo v oblasti mezi Lipnem a hranicí území Parku má v nájmu zemědělské pozemky a „podniká“ v zemědělství. Najdete realitní kanceláře. Nepochybuji o tom, že lidé, kteří organizovali „boj“ za ochranu přírodních procesů v Národním praku dobře věděli, v jakém dresu hrají. Ostatní i ověnčení vědeckými tituly se chovali a jednali v duchu doby, omezení polovzdělaností, absencí morálky, či vydíratelností. Do této skupiny patří zástupci přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Pokud si pamatuji, žádný z nich nebyl schopen komplexního pohledu na to, co se ve skutečnosti kolem šumavské přírody odehrává, jako biologovi mi byla hamba. Jiní, jako například profesor Dalibor Povolný, který byl registrovaným agentem StB, byli dostiženi svou minulostí a byli vydíráni. Myslím v roce 1998 či 99 jsem s ním šel v Brně na vyhlašování „Ropáka“. Cestou jsme narazili na sídlo jedné z realitních kanceláří, která pase krávy pod Trojmezím. Připomněl jsem mu to a zeptal se, proč děláš, to co děláš, vždyť jako přírodovědec dobře víš, jaká je pravda. Zrudl, jako červená řepa, zakoktal se a neodpověděl – vícekrát jsme spolu nemluvili.
Pro polovzdělané intelektuály a novináře byl „boj“ za čistotu přírodních procesů módou, která některé i slušně živila. O žádném z nich nebylo možno říci, co napsal v sedmdesátých létech devatenáctého století Jacob Burckhardt v knize „Úvahy o světových dějinách“: „člověk musí být v jednom úzkém oboru hluboce vzdělán a znát svůj obor do jemných podrobností, zároveň má mít široký všeobecný rozhled. Hluboké poznání úzkého problému dává pochopení, že věci nejsou tak jednoduché. Široký obecný rozhled umožňuje člověku zařadit věci do souvislostí.“. Jedinečný byl v tomto ohledu divadelní teoretik a kritik Vladimír Just, který ve svých bojových textech, bez ohledu na pravdu, používal vše, co se hodilo. Stejně zatloukl, co se nehodilo, nemluvě o tom, co nevěděl. Bez problémů argumentoval tím, co nebylo, či zjevnou nepravdou.
V sametové revoluci využili její iniciátoři a kormidelníci hlubokého úpadku mravnosti, solidnosti a otrockého stavu společnosti, které navodil komunismus. Viděl jsem tu úděsnou intelektuální a morální bídu, nejen politiky, celého veřejného života, jakou nesmírnou vzácností byla osobnost s rozhledem, ochotná na sebe vzít odpovědnost, schopná jednat s pohledem do budoucnosti, ochotná jít do rizika a nastavit vlastní kůži. V tom postkomunistickém sajrajtu nebyl problém, aby se „leaderem“ a státníkem stal naprogramovaný ješitný narcis, tlučhuba, vychytralý český Pepík, věřící družstevník i hospodský čtvrté cenové skupiny. Filosofující estét tu elitní sešlost logický zastřešil.
Po devadesátém roce jsme měli neopakující se příležitost navodit a začít základní kroky ke změně; stal se opak. Základním sdělením sametové revoluce byl signál, že zneužití a zločin se nebudou v „novém“ režimu trestat. Chce to jen patřit do správné party a lumpárna musí být dostatečně velká. Na venkově a v zemědělství byla příležitost, která se vyskytuje v řádu staletí: začít pozemkové úpravy krajiny, obnovit přirozenou kostru krajiny, kterou tvoří vodoteče, znovuobnovit to, co kolchoznictví a nablblá „zemědělská velkovýroba“ zničila, vrátit krajině její schopnost zadržovat vodu a postupně ji uvolňovat a tomu uzpůsobit i hospodaření v krajině, vykonat základní kroky k tomu, aby došlo k obnovení institutu hospodáře na půdě, aby se tento způsob stal v zemědělství většinový, neboť jen tak lze zajistit dlouhodobost produkce na půdě. O podnikání na půdě může mluvit jen blbec. Neudělalo se nic, dnešní záplavy při každém větším dešti jsou jedním z důsledků a dokladů zhůvěřilosti sametových státníků. Byl jsem osm let členem zemědělského výboru Sněmovny, na problém jsme opakovaně poukazovali – bez šance. Smyslem a cílem géniů, kteří řídili a ovládali zemědělství, bylo udržet si svá postavení. Zachovat dosavadní způsob „exploatace“ půdy, po „novu“ mu říkat podnikání. Získat západní strojní technologie a po nich potopa. Nikdo a nic nepřinutí takto zorganizované a ustavené celky, jejich šéfy, či správce, aby se k půdě a krajině, kterou „exploatují“, chovali jako hospodáři s ohledem na budoucnost.
To, co se v současné době odehrává ve státních lesích je nekontrolovatelné rabování jejich podstaty, přičemž peníze z prodeje dřeva nejdou ani do státního rozpočtu, ale do kapes mafie, kterou je stát ovládán. To je přímým důsledkem toho, že ve společnosti bez Boha a morálky přestalo platit, že jedna a jedna jsou dvě. Tisíckrát ověřenou zkušenost, vědeckou pravdu je dnes možné bez mrknutí oka třeba i pochopit a pak popřít a obrátit v opak – po překročení určité hranice se takové nakládání s realitou stane „normou“. Tak se stalo „normální“, že popletení, polovzdělaní „ochránci přírody“ ve jménu vysokých ideálů sloužili na Šumavě banditům. Korupčníci jsou v čele boje proti korupci. Je to „normální“ proto, že největšími bojovníky za Listinu práv a svobod na počátku této „druhé normalizace“ byli ve Sněmovně komunisté. V takové společnosti a státě by bylo „nenormální“, kdyby na nejvyšším postu státní správy nebyl „státník“ reprezentující takovéto „normy“.
Jako hledači štěstí, kterými jsme téměř všichni, máme jedinou jistotu: lejno (slušně řečeno), které se na nás z výšin šklebí a každý den narůstá tím víc, čím déle budeme hledat jen své štěstíčko a nechtít vidět skutečnost. Zákony přírody, či Boží jsou neúprosné – ono spadne a tentokráte na nás na všechny.
pondělí 8. června 2009
Postkomunistická demokracie - virtuální pluralita
Motto: „Schopnost abstrakce, z příčin a souvislostí odvozovat následky, je vzácná rostlinka - v půdě zarostlé buření hlouposti a zločinu se jí nedaří. Člověk přijímá myšlenková schémata, která jej od raného dětství obklopují, zapisují se do jeho mysli a zvyků. Se skutečností a pravdou nemusí mít plody takového myšlení nic společného. Společnost vystavená po dlouhý čas prostředí bez pozitivních příkladů a vzorů tak může být snadno ovládnuta zločinným systémem, který s ní pak může libovolně manipulovat…“
Chceme-li popsat dnešní postkomunistickou „pluralitní“ politiku, musíme se vrátit ke kořenům, ze kterých vyrostla. Člověk jako jedinec je ve svém jednání, zvycích a vzorcích chování v reakci na okolní svět v obrovské míře ovlivněn rodinným a společenským prostředím, ve kterém se odvíjel jeho život. Potažmo je takto ovlivněna společnost jako celek. Tři generace v naší zemi vyrostly v prostředí, jehož hodnoty, preference, chápání a pojetí klíčových pojmů a hodnot určoval komunismus a jeho velikáni. V naší ateistické zemi nezůstala žádná oáza skutečných hodnot a myšlení, kam by se dalo uchýlit a kde by mohla přežít společenská vrstva, jejíž mysl by nepodlehla devastaci komunismem.
Ve vlastní rodině jsem měl příležitost pochopit, jak prostředí komunizmu pokřivilo a demoralizovalo společenskou vrstvu, která se „hlásila ke křesťanství pod vnější záštitou lidové strany“. Ty lidi nedrželo pohromadě společenství víry a sdílení pevných hodnot. Bylo to společenství malých lidí, pro které byl kostel formální oázou, ve které se mohli scházet. S hodnotami a vírou to většinou nemělo nic společného. Venku tito lidé „hráli“ podle stejných pravidel jako ostatní. Ta pravidla se odvíjela od „hodnot“, které nastavil komunizmus. Ve vnějším světě tak jednali bez výčitek, jak to bylo výhodné. V kostele si své hříchy „odmodlili“ - resp. si to mysleli (nechci však v žádném případě zpochybňovat opravdovou upřímnou lítost... ale to nelze nepřenechat Tomu, který vidí zcela jasně naše činy i s jejich skutečnými motivy...). Ta dvojí morálka demoralizovala dvojnásobně.
Rodin, které dokázaly svým potomkům předat a vtisknout pevný morální, hodnotový řád, bylo poskrovnu. Jedinci vyrostlí v takovém rodinném prostředí se stali „sociálně nepřizpůsobivými“. To proto, že nebyli ochotni se „sociálně vhodným“ způsobem chovat a jednat. Takoví lidé se dříve či později stali nepřijatelnými pro všechny ve svém okolí - byli morální výčitkou.
Od konce šedesátých let jsem mohl pozorovat, kdo se stal „disidentem“ - odpůrcem režimu. Většinou to byli bývalí komunisté, lidé, které mocenský mechanismus vyřadil ze hry. V tom prostředí bylo minimum lidí, kteří se systému postavili proto, že v oné ideologii a v tom sysému rozpoznali nemravnost a rozhodli se proti ní vystoupit… Komunismus popíral kulturní proces, kterým se člověk vymanil ze svého původního živočišného stavu. Komunistická „beztřídní“ společnost měla být obnovením původního ideálního „zlatého věku“ lidstva. Smutný stav společnosti i kritiků režimu na konci šedesátých a v počátku sedmdesátých let byl „přirozený“, těžko tomu mohlo být jinak. Skuteční odpůrci komunizmu byli mrtví, nebo dožívali na společenské periferii či v zahraničí. Nikdo je neznal, stejně by je málokdo chápal. V té době již dvacet let neměla možnost se vyprofilovat, natož prosadit, skutečná osobnost. Normalizace sedmdesátých let vyzvedla z pokladnice negativních lidských typů na politický i společenský piedestal další, ještě větší lidské zrůdy. Jejich příklad a zklamání z předchozích let se v té době hluboko vepsalo do společenské duše.
Dobu normalizace sedmdesátých a počátku osmdesátých let jsem prožil v baťovském Zlíně -Gottwaldově. To město mělo specifický genius loci. Baťa udělal z provinčního kopaničářského městečka centrálu své vznikající světové ševcovské říše. Pracoval a stavěl na panenské louce, v rozletu mu nebránily žádné tradice ani kulturní zábrany; mohl všechno. Technologicky se v jeho rukou soustředilo vše, všichni v tom místě podléhali jeho vůli a byli na něm závislí. Baťův způsob kapitalismu byl fakticky počátkem cesty ke komunismu z opačné strany. Podřízení se všeho a všech jen ekonomii nakonec dovede člověka a jeho společenství spolehlivě do stavu, kterému se v našich časech říkalo komunismus. Stejně spolehlivě, jako když to pár idiotů lidem nadiktuje a do toho „blaženého stavu“ je násilím nakopou. Baťa do toho místa vnesl žádnou kulturní „slabostí“ nekontrolovaný kariérismus a ctižádostivost a to vše dal do vínku zde vyrostlým „talentům“. Jak to tak bývá, Baťové samotní tímto až tak postižení nebyli, ale to je jiné téma.
Ta jednoduchá „kultura“ kariérismu a ctižádostivosti, kterou batismus po sobě zanechal, nebrzděná žádnou kulturní zábranou (že se prostě některé věci nedělají), přinesla za komunismu své ovoce. Již samo přejmenování města na Gottwaldov, v počátku komunistické éry, bylo plodem „étosu“ místního prostředí. Měl jsem příležitost poznat komunistickou elitu toho města a srovnat její jednání s tím, co jsem viděl během své životní cesty komunistickým Československem.
V předstihu téměř dvaceti let jsem viděl, jak se ve zlínském Gottwaldově odehrává to, co se s odstupem odehrálo, zpočátku pod jménem Sametové revoluce, v devadesátých letech v celé zemi. Během normalizace počátku sedmdesátých let se řediteli Gottwaldovských podniků stali kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti a agenti té „státotvorné“ organizace a začali progresivně podnikat. Slušovický kolchoz se stal technologickou dílnou a laboratoří, ve které probíhal trénink kádrů a ověřovaly se technologie „moderního“ komunistického podnikání. Každý, pro budoucí kapitalizaci komunistického „podnikání“ perspektivní kádr, byl systematicky ohýbán a namáčen do kriminálního jednání. Museli přijmout absolutní podřízenost předsedovi, až nakonec již neměli jinou volbu.
Zažil jsem pokus o tu „výchovu“ na vlastní kůži na zdravotnickém pracovišti v nemocnici. Nikdy jsem se nenechal přinutit udělat něco, čím bych mohl být vydírán. Na varování, že na mne udělají kruhový hon, jsem tehdy odpověděl: budu se bránit, umím to, nejsem zajíc. Odešel jsem s ujištěním, že mne nikdo v celém Československu nezaměstná.
V osmdesátých letech bylo již ve vládnoucí partaji rozhodování v rukách mocenského centra kolem tajné bezpečnosti, se kterým spolupracovaly hospodářské špičky. Skutečná nekomunistická politická opozice neexistovala; dožadování se lidských práv totiž ve skutečnosti není žádnou politikou.
Jak bylo již v tradici carského Ruska, měla modernizovaná komunistická tajná služba disent profízlovaný křížem krážem. Ukázalo se to po devadesátém roce, kdy si mnohé aktivity „odpůrců režimu“ tajná služba fakticky vytvářela a řídila. V českých poměrech to nebyl velký problém, na každého se dalo něco vytáhnout, hrdinství se v našich krajích nenosí. Šíbrům, kteří již v osmdesátých letech rozhodovali o mocenských věcech státu, museli být „revolucionáři“ k smíchu. Jim bylo již tehdy jasné, že technologii politiky musí změnit. Nás potřebovali jen k tomu, abychom jim pomohli v přechodné době přetlačit vnitrostranické mocenské oponenty. Kormidelníci přitom museli mít zvláštní smysl pro humor, když jako nejvyššího „revolucionáře“ připravili divadelníka - autora absurdních dramat. Viděl jsem toho pána hrát „státnické“ role s přesvědčením - zaslepen svojí důležitostí vůbec netušil, v jakém kusu vystupuje. Celá naše sametová revoluce byla divadlo a mnoho jejích aktérů si myslelo, že je to doopravdy. Tím přesvědčením bylo postiženo zvláště hlediště. Za čtyřicet let komunismu všichni zapomněli, jak skutečný život vypadá. Největším „úspěchem“ komunistické výchovy bylo, že většina přijala pojetí své existence „jako že pracují a celým životem se prošvindlují“. Málokdo se zamýšlel nad tím, jaké důsledky bude mít takové jednání a přístup. Ozval-li se kritický hlas, nikdo ho neslyšel a slyšet nechtěl. Po půl století vlády komunistického „bezvědomí“ lidé nedokázali rozlišit věci zásadní a nedůležité od krávovin.
Sametová technologie zajistila, že ekonomické zdroje, organizační aparát státních úřadů, policie a soudů zůstal obsazen a v rukou těch, kdo v nich rozhodovali před „revolucí“. „Pluralitní“ politická scéna, tak jak byla v samém počátku sestavena díky „sametu“, zajišťovala, že se nic radikálně nezmění. Politické tance v „pluralitním“ parlamentu byly virtuálními kreacemi, které nic zásadního změnit nemohly, natož změnu kurzu. Určitý větší vliv na směrování politiky a jištění demokratického vývoje jsme měli jen asi rok a půl - od přelomu roku 1990-91. Politická chyba způsobená obyčejnou nenažraností - rozdělení si „Vánočních“ odměn v předsednictvu České národní rady tak, jak to fungovalo za komunistů - vyvolala politickou krizi, kterou jsme využili jako členové nedávno ustaveného klubu Demokratické pravice v rámci Občanského fóra. Trvali jsme na odvolání předsednictva ČNR, které bylo výsledkem dohod s komunisty z jara 1990. Do nového vedení ČNR se dostali v lednu 1991 lidé, kteří nebyli zcela řízeni a chtěli skutečnou změnu. V následujícím čase do voleb 1992 byla napsána Česká Ústava, v ní byla prosazena druhá parlamentní komora Senát a Ústavní soud v dnešní podobě. To, že tato Ústava byla schválena, považuji dodnes za malý zázrak a vysvětluji si to tím, že oči všech byly upřeny jinam - na dělení státu. Díky kontrolním pravomocem, které tyto dvě ústavní instituce dostaly, se nepodařilo postkomunistům získat absolutní vliv a moc již v letech 1992-3.
Ve stejné době, tedy na konci zimy 1990-91 se do ustavující se Občanské demokratické strany prosadili Václav Klaus a Josef Zielienec - oba již v té době se zřejmými vazbami na Moskvu. Postkomunistická „pluralita“ od samého počátku byla specifická tím, že ve vedení nejsilnější strany stáli „pravičáci“, kteří své demokratické cítění a způsoby získali v zemi bývalého „velkého bratra“. Jejich prvým úkolem také bylo očistit ODS od nevhodných „živlů“ a udělat z ní poslušný nástroj: bolševizovat ji. Začalo to odstraněním federálních poslanců z politiky, pak následovali lidé, které vyplavila na veřejnou scénu „převratová“ euforie a kteří nepatřili mezi od počátku zaúkolované. U vzniku všech významnějších „politických stran“ byli lidé zaúkolovaní k jejich ovládnutí, případně likvidaci. To nebyl veliký problém, protože otrockou mentalitu a neschopnost aktivně pracovat pro zajištění své svéprávnosti zabudoval komunismus do české společnosti spolehlivě. Podle toho také drtivá většina „nezaúkolovaných“ zůstala zcela pasivní a ti, kteří se alespoň zpočátku snažili, dříve či později vycouvali či byli vytlačeni. Pár skutečných proreformních osobností nemělo dostatek odhodlání, trpělivosti a pocitu odpovědnosti. To byly vnitřní důvody neúspěchu. Ten vnější je prostý - přesila byla veliká, neměli dost sil. Peníze na investici do politiky měli jen lidé a instituce spojené s „předpřevratovou“ mocí a jejich dědici. Všechny mediální kampaně kolem financování politických stran v devadesátých létech byly připravené a pečlivě organizované politicko-mocenské mediální hry. Jejich jediným účelem bylo „umravnění“ nebo řízená likvidace rizikových nebo již nepotřebných subjektů. Zblízka a do podrobností jsem zažil a mohl pozorovat pro veřejnost pořádané mediální divadlo kolem dluhu Občanské demokratické aliance. Od přípravy scény, přes výběr herců, mediální dávkování, až po konečnou likvidaci ODA. Vím dobře o čem mluvím.
Privatizace bez jasných vymahatelných pravidel, bez vůle dát jí jasný zákonný rámec a nekompromisně trestat přešlapy, tato privatizace byla takto připravena zcela cíleně. Celý ten způsob rozkradení, „vytunelování“, byl tak připraven. Nebyly to náhodné kolize a karamboly, které lze při procesu tak velkého rozsahu považovat při jisté dávce doré vůle za „normální“. Nebylo náhodou, že ministrem privatizace se stal můj stranický kolega Jiří Skalický, jehož otec byl důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Šéfem Fondu národního majetku Roman Češka, v osmdesátých letech přichycený při krádeži automobilu, po celou dobu své famózní kariéry řízený. Kuponová privatizace, fondy, vykradené banky... to byly „jen“ různé způsoby převodu peněz a majetku do správných rukou a kapes. Přístup byl důsledně systémový, všechny výhody při této „metodě“ privatizace měli ti, kdo znali tajemství a cíl technologické změny vládnutí, které se říkalo Sametová revoluce. K nim se připojili lidé, kteří neměli skrupule a zábrany a stali se spojenci - nejméně od toho okamžiku byli vydíratelní. Způsob, jakým privatizace proběhla, v rámci kterého se většina nových velkých „vlastníků“ nedomohla majetku a postavení dlouhodobou, poctivou prací, determinuje jejich přístup k politice i pojetí zákonů na desetiletí. V počátku devadesátých let jsem v poslanecké sněmovně promluvil o tom, co kolem nás probíhá a čeho se účastníme, jaké to bude mít důsledky pro českou politiku, celou společnost, její hodnoty a fungování státu. Řekl jsem tehdy: „Kladete základy zločineckému státu, na desítky let tím bude naše společnost poznamenaná…“.
Viděl jsem způsob „privatizace“ médií, i to, kdo a za jaké peníze v nich získal vliv. Mohl jsem srovnávat, co se uvnitř scény skutečně dělo, porovnávat fakta s jejich mediálním obrazem. Mediální „obraz“ byl svou podstatou a obsahem vyléván, jako pomyje na hlavy „lidu“. Ne aby byli informováni a poznali pravdu, ale aby ztratili schopnost rozlišovat odstíny barev i samotné barvy a neznali skutečnou realitu. Účelem bylo, aby i oni - pozorovatelé byli umazáni tím, že přeberou podstatné interpretace vykladačů takto tvořené „reality“. Člověku se pak velmi těžko přiznává, že padl do nastražené pasti a jeho myšlení se podstatnou část dospělého života potácelo od nesmyslu k banalitě a zpět a skutečně důležité děje šly zcela mimo něj. Přiznat si, že jsem byl hlupákem, je výrazný intelektuální výkon vyžadující velkou dávku odvahy. Tvůrci virtuální reality správně předpokládají, že té je v naší zemi nedostatek. Kde by se vzal příklad?
Devadesátá léta nemilosrdně odhalila skutečný stav české společnosti i těch, kdo se cítili nebo byli vyhlašováni za elitu: postiženi komunismem jsme všichni. Většina není vůbec schopna rozlišovat, co jaký pojem znamená - kdy se lže, co je samotný pojem pravda. Mnozí pak nejen že nejsou schopni, ale o žádné takové rozlišování ani nestojí. Bláhově se domnívají, že oni jsou těmi pragmatiky života, kteří na to vyzrají a nenechají se žádnými takovými „od skutečného života odtažitými problémy“ rozptylovat. Počínaje těmi, kteří vědomě lžou, přes skeptiky a agnostiky až k lidem zcela lhostejným či některých náročnějších myšlenkových pochodů zcela neschopným - výsledek je podobný: zapomnění, že morálku je třeba chápat ve smyslu Desatera, tedy že určité věci nedělám a ani je ve svém okolí netrpím. Koktejl těchto postojů se však vrátí jako bumerang - bumerang, který se vrátí s tím drtivější silou, čím dál se jej pokoušíme zahodit.
Jsem vděčný za příležitost vidět vlastníma očima co se ve skutečnosti v devadesátých letech v naší zemi odehrálo. Viděl jsem jednání „státníků“, „osobností“, „velikánů“. Tak je média titulovala. Stejně tak jsem pozoroval chování a reakce „obyčejných“ lidí. Byla to zkušenost zatraceně těžká a téměř nesdělitelná. Neviděl jsem žádného státníka, který by se skutečně přihlásil k odpovědnosti za svou zemi. Ti „lepší“ pracovali na své nové kariéře. Ti horší sloužili od počátku v dresu bývalé moci a Velkého bratra z Východu. To dnes může být viditelné i pro poloslepého. Nejhorší pro mě bylo pozorovat, jak se i těch několik málo skutečně proreformních osobností, které různými nestandardními cestami překonaly intelektuální blokádu a dokázaly čerpat ze skutečně hodnotných zdrojů a i proto jim docházely podstatné souvislosti, začalo rozkládat a nakonec rozložilo. A to zdaleka nešlo o život.
Subjekty, které se dnes pohybují po parlamentní politické scéně a říkají si politické strany, nejsou autentické politické strany. Jsou to jen divadelní soubory, které podle režie a pokynů primášů předvádějí své kreace. O choreografii, o tom zda předváděný kus bude fraška, či tragédie, se rozhoduje mimo prostor veřejné politiky. Rozhodují o tom lidé veřejně neznámí a také veřejně nikomu neodpovědní. Ty, ať udělají cokoli, nelze hnát k odpovědnosti. Maximálně se davu předloží nějaký mouřenín, čičmunda, na kterého se vše svede a dav jej rituálně pomočí. A jede se dál.
To čemu se říkalo demokracie a tak i fungovalo, vyrostlo z kořenů, které sahají až do Staré Judeje a křesťanství. Že i moc má své hranice, které se nesmí překročit, určité věci se nedělají, a ač můžu téměř vše - nedělám to, mám odpovědnost i v čase. Život a jeho hodnoty nejsou jen jako, jsou doopravdy. Postkomunistická „demokracie“ je však přímým pokračováním totalitní technologie komunismu. Dokonce si myslím, že dnešní mocenští technologové získali nové jistoty. Za „dřevního“ komunismu byli identifikovatelní a tak jim při selhání systému a karambolech hrozilo, že ponesou následky. „Humanisace a demokratisace“ technologie jim umožnila odsunout se do pozadí, být za scénou, mít stejnou, ne-li větší moc a nic neriskovat. Aby však systém fungoval setrvale, musí navíc mlžit. Tak rozkládají hodnoty společnosti tak, že se s každým novým „kusem“ zdá, že hůř už to nejde. Pod každým dnem však zatím číhalo dno další.
Tak, jako jsme za komunismu jako pracovali, uzavírali závazky a bojovali za mír, tak jsme jako udělali revoluci, jako jsme komunismus porazili. Absurdní tragédie, které jako šéfoval dramatik Václav, však nebyla jako, byla doopravdy. V čele našeho státu jsou zločinci bez jakékoli zpětné vazby. Za to, co dělali za komunismu, se jim nic nestalo. „Revolučně“ obnovili svou moc a rozkradli stát a jsou přesvědčeni, že mohou vše a nic se jim nemůže stát ani dnes.
Dvacet let se stále dokola systematicky odvádí pozornost od základních, principiálních věcí a hodnot. Systém a lidé, kteří měli na svědomí tisíce mrtvých, devastaci celé společnosti, strana, v jejímž jménu a pod jejíž firmou to prováděli, zůstala na scéně. Společenská vrstva, kterou ten zločinný systém vytvořil se „přetransformovala“ v manažery, podnikatele, demokraty. Obsah a hodnoty, ve kterých vyrostli, v nich zůstaly. Kryti sametovými listinami práv se nelítostní pragmatici moci a zločinu přeskupili a ovládli rozhodující objem majetku, čímž upevnili své mocenské pozice. Netvrdil bych to, kdybych neviděl, jak se ten „nový pluralitní a svobodný“ systém utvářel, jak politika fungovala, jak byli předsedové a „osobnosti“ vyráběni. Nepochybuji o tom, že si většinu malých „politických stran“ před každými volbami zakládají sami, aby preventivně bránili vzniku životaschopného subjektu. Stejně tak nepochybuji o tom, že základem tzv. ultrapravice jsou frekventanti policejní akademie a vypalování domů, kde žijí cikánské rodiny, jsou organisované provokace.
Je mi vyčítáno, že jen kritizuji a neříkám, jak z té situace ven a co jsem sám dělal. Stav, do kterého jsme dospěli, však není řešitelný žádným jednoduchým návodem. Totální moc nad společností se odosobnila, příčinu a viníka již nelze spojovat s jedním jménem, subjektem či institucí. Komunismus a technologie zestádnění vyvolali proces, ve kterém klíčové pojmy ztratily svůj původní obsah. Kdo drží moc, což v rámci potkomunistické technologie znamnená totéž co ovládnutí médií, může dialekticky podle potřeby významy pojmů měnit a obracet je v opak. Život není peříčko, za vše se dříve nebo později platí. Žili jsme celý komunismus jako, drtivá většina se přizpůsobila a přijala jejich „hodnoty“. Udělali jsme jako revoluci, která zajistila pokračování jejich způsobů. Dnes jsme jako demokrati, jako demokraticky volíme, aniž máme skutečnou alternativu. Naše každodenní žitá realita je nenormální. Ten pocit zná každý, kdo pobýval nějakou delší dobu v civilisovaném zahraničí a vrátil se - opět na delší dobu - zpět domů. Ten pocit je třeba transformovat v racionální úvahu. Teprve pak začne klíčit naděje na vysvobození z pasti postkomunismu.
Chceme-li popsat dnešní postkomunistickou „pluralitní“ politiku, musíme se vrátit ke kořenům, ze kterých vyrostla. Člověk jako jedinec je ve svém jednání, zvycích a vzorcích chování v reakci na okolní svět v obrovské míře ovlivněn rodinným a společenským prostředím, ve kterém se odvíjel jeho život. Potažmo je takto ovlivněna společnost jako celek. Tři generace v naší zemi vyrostly v prostředí, jehož hodnoty, preference, chápání a pojetí klíčových pojmů a hodnot určoval komunismus a jeho velikáni. V naší ateistické zemi nezůstala žádná oáza skutečných hodnot a myšlení, kam by se dalo uchýlit a kde by mohla přežít společenská vrstva, jejíž mysl by nepodlehla devastaci komunismem.
Ve vlastní rodině jsem měl příležitost pochopit, jak prostředí komunizmu pokřivilo a demoralizovalo společenskou vrstvu, která se „hlásila ke křesťanství pod vnější záštitou lidové strany“. Ty lidi nedrželo pohromadě společenství víry a sdílení pevných hodnot. Bylo to společenství malých lidí, pro které byl kostel formální oázou, ve které se mohli scházet. S hodnotami a vírou to většinou nemělo nic společného. Venku tito lidé „hráli“ podle stejných pravidel jako ostatní. Ta pravidla se odvíjela od „hodnot“, které nastavil komunizmus. Ve vnějším světě tak jednali bez výčitek, jak to bylo výhodné. V kostele si své hříchy „odmodlili“ - resp. si to mysleli (nechci však v žádném případě zpochybňovat opravdovou upřímnou lítost... ale to nelze nepřenechat Tomu, který vidí zcela jasně naše činy i s jejich skutečnými motivy...). Ta dvojí morálka demoralizovala dvojnásobně.
Rodin, které dokázaly svým potomkům předat a vtisknout pevný morální, hodnotový řád, bylo poskrovnu. Jedinci vyrostlí v takovém rodinném prostředí se stali „sociálně nepřizpůsobivými“. To proto, že nebyli ochotni se „sociálně vhodným“ způsobem chovat a jednat. Takoví lidé se dříve či později stali nepřijatelnými pro všechny ve svém okolí - byli morální výčitkou.
Od konce šedesátých let jsem mohl pozorovat, kdo se stal „disidentem“ - odpůrcem režimu. Většinou to byli bývalí komunisté, lidé, které mocenský mechanismus vyřadil ze hry. V tom prostředí bylo minimum lidí, kteří se systému postavili proto, že v oné ideologii a v tom sysému rozpoznali nemravnost a rozhodli se proti ní vystoupit… Komunismus popíral kulturní proces, kterým se člověk vymanil ze svého původního živočišného stavu. Komunistická „beztřídní“ společnost měla být obnovením původního ideálního „zlatého věku“ lidstva. Smutný stav společnosti i kritiků režimu na konci šedesátých a v počátku sedmdesátých let byl „přirozený“, těžko tomu mohlo být jinak. Skuteční odpůrci komunizmu byli mrtví, nebo dožívali na společenské periferii či v zahraničí. Nikdo je neznal, stejně by je málokdo chápal. V té době již dvacet let neměla možnost se vyprofilovat, natož prosadit, skutečná osobnost. Normalizace sedmdesátých let vyzvedla z pokladnice negativních lidských typů na politický i společenský piedestal další, ještě větší lidské zrůdy. Jejich příklad a zklamání z předchozích let se v té době hluboko vepsalo do společenské duše.
Dobu normalizace sedmdesátých a počátku osmdesátých let jsem prožil v baťovském Zlíně -Gottwaldově. To město mělo specifický genius loci. Baťa udělal z provinčního kopaničářského městečka centrálu své vznikající světové ševcovské říše. Pracoval a stavěl na panenské louce, v rozletu mu nebránily žádné tradice ani kulturní zábrany; mohl všechno. Technologicky se v jeho rukou soustředilo vše, všichni v tom místě podléhali jeho vůli a byli na něm závislí. Baťův způsob kapitalismu byl fakticky počátkem cesty ke komunismu z opačné strany. Podřízení se všeho a všech jen ekonomii nakonec dovede člověka a jeho společenství spolehlivě do stavu, kterému se v našich časech říkalo komunismus. Stejně spolehlivě, jako když to pár idiotů lidem nadiktuje a do toho „blaženého stavu“ je násilím nakopou. Baťa do toho místa vnesl žádnou kulturní „slabostí“ nekontrolovaný kariérismus a ctižádostivost a to vše dal do vínku zde vyrostlým „talentům“. Jak to tak bývá, Baťové samotní tímto až tak postižení nebyli, ale to je jiné téma.
Ta jednoduchá „kultura“ kariérismu a ctižádostivosti, kterou batismus po sobě zanechal, nebrzděná žádnou kulturní zábranou (že se prostě některé věci nedělají), přinesla za komunismu své ovoce. Již samo přejmenování města na Gottwaldov, v počátku komunistické éry, bylo plodem „étosu“ místního prostředí. Měl jsem příležitost poznat komunistickou elitu toho města a srovnat její jednání s tím, co jsem viděl během své životní cesty komunistickým Československem.
V předstihu téměř dvaceti let jsem viděl, jak se ve zlínském Gottwaldově odehrává to, co se s odstupem odehrálo, zpočátku pod jménem Sametové revoluce, v devadesátých letech v celé zemi. Během normalizace počátku sedmdesátých let se řediteli Gottwaldovských podniků stali kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti a agenti té „státotvorné“ organizace a začali progresivně podnikat. Slušovický kolchoz se stal technologickou dílnou a laboratoří, ve které probíhal trénink kádrů a ověřovaly se technologie „moderního“ komunistického podnikání. Každý, pro budoucí kapitalizaci komunistického „podnikání“ perspektivní kádr, byl systematicky ohýbán a namáčen do kriminálního jednání. Museli přijmout absolutní podřízenost předsedovi, až nakonec již neměli jinou volbu.
Zažil jsem pokus o tu „výchovu“ na vlastní kůži na zdravotnickém pracovišti v nemocnici. Nikdy jsem se nenechal přinutit udělat něco, čím bych mohl být vydírán. Na varování, že na mne udělají kruhový hon, jsem tehdy odpověděl: budu se bránit, umím to, nejsem zajíc. Odešel jsem s ujištěním, že mne nikdo v celém Československu nezaměstná.
V osmdesátých letech bylo již ve vládnoucí partaji rozhodování v rukách mocenského centra kolem tajné bezpečnosti, se kterým spolupracovaly hospodářské špičky. Skutečná nekomunistická politická opozice neexistovala; dožadování se lidských práv totiž ve skutečnosti není žádnou politikou.
Jak bylo již v tradici carského Ruska, měla modernizovaná komunistická tajná služba disent profízlovaný křížem krážem. Ukázalo se to po devadesátém roce, kdy si mnohé aktivity „odpůrců režimu“ tajná služba fakticky vytvářela a řídila. V českých poměrech to nebyl velký problém, na každého se dalo něco vytáhnout, hrdinství se v našich krajích nenosí. Šíbrům, kteří již v osmdesátých letech rozhodovali o mocenských věcech státu, museli být „revolucionáři“ k smíchu. Jim bylo již tehdy jasné, že technologii politiky musí změnit. Nás potřebovali jen k tomu, abychom jim pomohli v přechodné době přetlačit vnitrostranické mocenské oponenty. Kormidelníci přitom museli mít zvláštní smysl pro humor, když jako nejvyššího „revolucionáře“ připravili divadelníka - autora absurdních dramat. Viděl jsem toho pána hrát „státnické“ role s přesvědčením - zaslepen svojí důležitostí vůbec netušil, v jakém kusu vystupuje. Celá naše sametová revoluce byla divadlo a mnoho jejích aktérů si myslelo, že je to doopravdy. Tím přesvědčením bylo postiženo zvláště hlediště. Za čtyřicet let komunismu všichni zapomněli, jak skutečný život vypadá. Největším „úspěchem“ komunistické výchovy bylo, že většina přijala pojetí své existence „jako že pracují a celým životem se prošvindlují“. Málokdo se zamýšlel nad tím, jaké důsledky bude mít takové jednání a přístup. Ozval-li se kritický hlas, nikdo ho neslyšel a slyšet nechtěl. Po půl století vlády komunistického „bezvědomí“ lidé nedokázali rozlišit věci zásadní a nedůležité od krávovin.
Sametová technologie zajistila, že ekonomické zdroje, organizační aparát státních úřadů, policie a soudů zůstal obsazen a v rukou těch, kdo v nich rozhodovali před „revolucí“. „Pluralitní“ politická scéna, tak jak byla v samém počátku sestavena díky „sametu“, zajišťovala, že se nic radikálně nezmění. Politické tance v „pluralitním“ parlamentu byly virtuálními kreacemi, které nic zásadního změnit nemohly, natož změnu kurzu. Určitý větší vliv na směrování politiky a jištění demokratického vývoje jsme měli jen asi rok a půl - od přelomu roku 1990-91. Politická chyba způsobená obyčejnou nenažraností - rozdělení si „Vánočních“ odměn v předsednictvu České národní rady tak, jak to fungovalo za komunistů - vyvolala politickou krizi, kterou jsme využili jako členové nedávno ustaveného klubu Demokratické pravice v rámci Občanského fóra. Trvali jsme na odvolání předsednictva ČNR, které bylo výsledkem dohod s komunisty z jara 1990. Do nového vedení ČNR se dostali v lednu 1991 lidé, kteří nebyli zcela řízeni a chtěli skutečnou změnu. V následujícím čase do voleb 1992 byla napsána Česká Ústava, v ní byla prosazena druhá parlamentní komora Senát a Ústavní soud v dnešní podobě. To, že tato Ústava byla schválena, považuji dodnes za malý zázrak a vysvětluji si to tím, že oči všech byly upřeny jinam - na dělení státu. Díky kontrolním pravomocem, které tyto dvě ústavní instituce dostaly, se nepodařilo postkomunistům získat absolutní vliv a moc již v letech 1992-3.
Ve stejné době, tedy na konci zimy 1990-91 se do ustavující se Občanské demokratické strany prosadili Václav Klaus a Josef Zielienec - oba již v té době se zřejmými vazbami na Moskvu. Postkomunistická „pluralita“ od samého počátku byla specifická tím, že ve vedení nejsilnější strany stáli „pravičáci“, kteří své demokratické cítění a způsoby získali v zemi bývalého „velkého bratra“. Jejich prvým úkolem také bylo očistit ODS od nevhodných „živlů“ a udělat z ní poslušný nástroj: bolševizovat ji. Začalo to odstraněním federálních poslanců z politiky, pak následovali lidé, které vyplavila na veřejnou scénu „převratová“ euforie a kteří nepatřili mezi od počátku zaúkolované. U vzniku všech významnějších „politických stran“ byli lidé zaúkolovaní k jejich ovládnutí, případně likvidaci. To nebyl veliký problém, protože otrockou mentalitu a neschopnost aktivně pracovat pro zajištění své svéprávnosti zabudoval komunismus do české společnosti spolehlivě. Podle toho také drtivá většina „nezaúkolovaných“ zůstala zcela pasivní a ti, kteří se alespoň zpočátku snažili, dříve či později vycouvali či byli vytlačeni. Pár skutečných proreformních osobností nemělo dostatek odhodlání, trpělivosti a pocitu odpovědnosti. To byly vnitřní důvody neúspěchu. Ten vnější je prostý - přesila byla veliká, neměli dost sil. Peníze na investici do politiky měli jen lidé a instituce spojené s „předpřevratovou“ mocí a jejich dědici. Všechny mediální kampaně kolem financování politických stran v devadesátých létech byly připravené a pečlivě organizované politicko-mocenské mediální hry. Jejich jediným účelem bylo „umravnění“ nebo řízená likvidace rizikových nebo již nepotřebných subjektů. Zblízka a do podrobností jsem zažil a mohl pozorovat pro veřejnost pořádané mediální divadlo kolem dluhu Občanské demokratické aliance. Od přípravy scény, přes výběr herců, mediální dávkování, až po konečnou likvidaci ODA. Vím dobře o čem mluvím.
Privatizace bez jasných vymahatelných pravidel, bez vůle dát jí jasný zákonný rámec a nekompromisně trestat přešlapy, tato privatizace byla takto připravena zcela cíleně. Celý ten způsob rozkradení, „vytunelování“, byl tak připraven. Nebyly to náhodné kolize a karamboly, které lze při procesu tak velkého rozsahu považovat při jisté dávce doré vůle za „normální“. Nebylo náhodou, že ministrem privatizace se stal můj stranický kolega Jiří Skalický, jehož otec byl důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Šéfem Fondu národního majetku Roman Češka, v osmdesátých letech přichycený při krádeži automobilu, po celou dobu své famózní kariéry řízený. Kuponová privatizace, fondy, vykradené banky... to byly „jen“ různé způsoby převodu peněz a majetku do správných rukou a kapes. Přístup byl důsledně systémový, všechny výhody při této „metodě“ privatizace měli ti, kdo znali tajemství a cíl technologické změny vládnutí, které se říkalo Sametová revoluce. K nim se připojili lidé, kteří neměli skrupule a zábrany a stali se spojenci - nejméně od toho okamžiku byli vydíratelní. Způsob, jakým privatizace proběhla, v rámci kterého se většina nových velkých „vlastníků“ nedomohla majetku a postavení dlouhodobou, poctivou prací, determinuje jejich přístup k politice i pojetí zákonů na desetiletí. V počátku devadesátých let jsem v poslanecké sněmovně promluvil o tom, co kolem nás probíhá a čeho se účastníme, jaké to bude mít důsledky pro českou politiku, celou společnost, její hodnoty a fungování státu. Řekl jsem tehdy: „Kladete základy zločineckému státu, na desítky let tím bude naše společnost poznamenaná…“.
Viděl jsem způsob „privatizace“ médií, i to, kdo a za jaké peníze v nich získal vliv. Mohl jsem srovnávat, co se uvnitř scény skutečně dělo, porovnávat fakta s jejich mediálním obrazem. Mediální „obraz“ byl svou podstatou a obsahem vyléván, jako pomyje na hlavy „lidu“. Ne aby byli informováni a poznali pravdu, ale aby ztratili schopnost rozlišovat odstíny barev i samotné barvy a neznali skutečnou realitu. Účelem bylo, aby i oni - pozorovatelé byli umazáni tím, že přeberou podstatné interpretace vykladačů takto tvořené „reality“. Člověku se pak velmi těžko přiznává, že padl do nastražené pasti a jeho myšlení se podstatnou část dospělého života potácelo od nesmyslu k banalitě a zpět a skutečně důležité děje šly zcela mimo něj. Přiznat si, že jsem byl hlupákem, je výrazný intelektuální výkon vyžadující velkou dávku odvahy. Tvůrci virtuální reality správně předpokládají, že té je v naší zemi nedostatek. Kde by se vzal příklad?
Devadesátá léta nemilosrdně odhalila skutečný stav české společnosti i těch, kdo se cítili nebo byli vyhlašováni za elitu: postiženi komunismem jsme všichni. Většina není vůbec schopna rozlišovat, co jaký pojem znamená - kdy se lže, co je samotný pojem pravda. Mnozí pak nejen že nejsou schopni, ale o žádné takové rozlišování ani nestojí. Bláhově se domnívají, že oni jsou těmi pragmatiky života, kteří na to vyzrají a nenechají se žádnými takovými „od skutečného života odtažitými problémy“ rozptylovat. Počínaje těmi, kteří vědomě lžou, přes skeptiky a agnostiky až k lidem zcela lhostejným či některých náročnějších myšlenkových pochodů zcela neschopným - výsledek je podobný: zapomnění, že morálku je třeba chápat ve smyslu Desatera, tedy že určité věci nedělám a ani je ve svém okolí netrpím. Koktejl těchto postojů se však vrátí jako bumerang - bumerang, který se vrátí s tím drtivější silou, čím dál se jej pokoušíme zahodit.
Jsem vděčný za příležitost vidět vlastníma očima co se ve skutečnosti v devadesátých letech v naší zemi odehrálo. Viděl jsem jednání „státníků“, „osobností“, „velikánů“. Tak je média titulovala. Stejně tak jsem pozoroval chování a reakce „obyčejných“ lidí. Byla to zkušenost zatraceně těžká a téměř nesdělitelná. Neviděl jsem žádného státníka, který by se skutečně přihlásil k odpovědnosti za svou zemi. Ti „lepší“ pracovali na své nové kariéře. Ti horší sloužili od počátku v dresu bývalé moci a Velkého bratra z Východu. To dnes může být viditelné i pro poloslepého. Nejhorší pro mě bylo pozorovat, jak se i těch několik málo skutečně proreformních osobností, které různými nestandardními cestami překonaly intelektuální blokádu a dokázaly čerpat ze skutečně hodnotných zdrojů a i proto jim docházely podstatné souvislosti, začalo rozkládat a nakonec rozložilo. A to zdaleka nešlo o život.
Subjekty, které se dnes pohybují po parlamentní politické scéně a říkají si politické strany, nejsou autentické politické strany. Jsou to jen divadelní soubory, které podle režie a pokynů primášů předvádějí své kreace. O choreografii, o tom zda předváděný kus bude fraška, či tragédie, se rozhoduje mimo prostor veřejné politiky. Rozhodují o tom lidé veřejně neznámí a také veřejně nikomu neodpovědní. Ty, ať udělají cokoli, nelze hnát k odpovědnosti. Maximálně se davu předloží nějaký mouřenín, čičmunda, na kterého se vše svede a dav jej rituálně pomočí. A jede se dál.
To čemu se říkalo demokracie a tak i fungovalo, vyrostlo z kořenů, které sahají až do Staré Judeje a křesťanství. Že i moc má své hranice, které se nesmí překročit, určité věci se nedělají, a ač můžu téměř vše - nedělám to, mám odpovědnost i v čase. Život a jeho hodnoty nejsou jen jako, jsou doopravdy. Postkomunistická „demokracie“ je však přímým pokračováním totalitní technologie komunismu. Dokonce si myslím, že dnešní mocenští technologové získali nové jistoty. Za „dřevního“ komunismu byli identifikovatelní a tak jim při selhání systému a karambolech hrozilo, že ponesou následky. „Humanisace a demokratisace“ technologie jim umožnila odsunout se do pozadí, být za scénou, mít stejnou, ne-li větší moc a nic neriskovat. Aby však systém fungoval setrvale, musí navíc mlžit. Tak rozkládají hodnoty společnosti tak, že se s každým novým „kusem“ zdá, že hůř už to nejde. Pod každým dnem však zatím číhalo dno další.
Tak, jako jsme za komunismu jako pracovali, uzavírali závazky a bojovali za mír, tak jsme jako udělali revoluci, jako jsme komunismus porazili. Absurdní tragédie, které jako šéfoval dramatik Václav, však nebyla jako, byla doopravdy. V čele našeho státu jsou zločinci bez jakékoli zpětné vazby. Za to, co dělali za komunismu, se jim nic nestalo. „Revolučně“ obnovili svou moc a rozkradli stát a jsou přesvědčeni, že mohou vše a nic se jim nemůže stát ani dnes.
Dvacet let se stále dokola systematicky odvádí pozornost od základních, principiálních věcí a hodnot. Systém a lidé, kteří měli na svědomí tisíce mrtvých, devastaci celé společnosti, strana, v jejímž jménu a pod jejíž firmou to prováděli, zůstala na scéně. Společenská vrstva, kterou ten zločinný systém vytvořil se „přetransformovala“ v manažery, podnikatele, demokraty. Obsah a hodnoty, ve kterých vyrostli, v nich zůstaly. Kryti sametovými listinami práv se nelítostní pragmatici moci a zločinu přeskupili a ovládli rozhodující objem majetku, čímž upevnili své mocenské pozice. Netvrdil bych to, kdybych neviděl, jak se ten „nový pluralitní a svobodný“ systém utvářel, jak politika fungovala, jak byli předsedové a „osobnosti“ vyráběni. Nepochybuji o tom, že si většinu malých „politických stran“ před každými volbami zakládají sami, aby preventivně bránili vzniku životaschopného subjektu. Stejně tak nepochybuji o tom, že základem tzv. ultrapravice jsou frekventanti policejní akademie a vypalování domů, kde žijí cikánské rodiny, jsou organisované provokace.
Je mi vyčítáno, že jen kritizuji a neříkám, jak z té situace ven a co jsem sám dělal. Stav, do kterého jsme dospěli, však není řešitelný žádným jednoduchým návodem. Totální moc nad společností se odosobnila, příčinu a viníka již nelze spojovat s jedním jménem, subjektem či institucí. Komunismus a technologie zestádnění vyvolali proces, ve kterém klíčové pojmy ztratily svůj původní obsah. Kdo drží moc, což v rámci potkomunistické technologie znamnená totéž co ovládnutí médií, může dialekticky podle potřeby významy pojmů měnit a obracet je v opak. Život není peříčko, za vše se dříve nebo později platí. Žili jsme celý komunismus jako, drtivá většina se přizpůsobila a přijala jejich „hodnoty“. Udělali jsme jako revoluci, která zajistila pokračování jejich způsobů. Dnes jsme jako demokrati, jako demokraticky volíme, aniž máme skutečnou alternativu. Naše každodenní žitá realita je nenormální. Ten pocit zná každý, kdo pobýval nějakou delší dobu v civilisovaném zahraničí a vrátil se - opět na delší dobu - zpět domů. Ten pocit je třeba transformovat v racionální úvahu. Teprve pak začne klíčit naděje na vysvobození z pasti postkomunismu.
čtvrtek 30. dubna 2009
Václav Klaus a pád Topolánkovy vlády
V úterý 24. března 2009 vyjádřila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR nedůvěru vládě Mirka Topolánka. Dva dny poté ve čtvrtek 26. března předseda vlády Mirek Topolánek předal prezidentu republiky Václavu Klausovi demisi vlády. Po přijetí demise prezident nejmenoval nikoho předsedou nové vlády. Dal však politickým stranám ultimátum. Tak bylo možné označit čtyři současně jen velmi těžko splnitelné podmínky pro sestavení nové vlády:
Řešení musí být rychlé. Vyžaduje to jak složitá hospodářská situace, tak naše předsednictví Rady Evropské unie, které musí vykonávat plnohodnotná vláda.
Nepřipustím neřešení situace, tedy setrvávání v dnešním provizorním stavu, jak někteří spekulují, např. do konce našeho předsednictví Rady Evropské unie či do řádných nebo i předčasných voleb.
Jsem připraven jmenovat pouze takovou vládu, která bude založena na politické dohodě v Poslanecké sněmovně. Přeběhlictví jako metoda vzniku vlád pro mne osobně, ale i pro celou českou veřejnost nepřichází v úvahu. Tento způsob vytvoření minulé vlády nás přivedl do dnešní situace.
Pokud by mi Mirek Topolánek nebo někdo jiný byl schopen přinést nejméně 101 podpisů poslanců slibujících umožnění vzniku jeho budoucí vlády, dal bych mu k tomu příležitost.
Třetí a čtvrtá z uvedených podmínek - v podstatě pouhé populistické fráze - mohou jít nad rámec Ústavy ČR. „Prezident si nemůže klást podmínky, nemůže například vyloučit některé poslance. To jsou kroky, které před právem neobstojí." upozorňuje Vojtěch Cepl, že Ústava k tomu prezidentovi právo nedává.
Václav Klaus zde zřejmě nerespektuje zákaz imperativního mandátu ve smyslu čl. 26 Ústavy: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy.“ Proto např. není možné zbavit poslance mandátu na základě jeho vyloučení ze strany, za kterou byl zvolen. Stejně tak dohody, které by poslance zavazovaly hlasovat podle pokynů poslaneckého klubu nebo orgánů politické strany jsou vzhledem k ustanovení tohoto čl. 26 neplatné. Poslanec podle čl. 23, odst. 3 Ústavy mimo jiné „slibuje na svou čest, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Mirek Topolánek ve středu 25. března pozdě večer v ČT uvedl: „O roli Tlustého, Béma a Klause v této hře snad nikdo nepochybuje… Slavilo se na Mariánském náměstí na pražském magistrátu, slavilo se na Pražském hradě - do půl druhé ráno, jak jsem slyšel. Slavilo se podle mě v Kremlu a na ruské ambasádě a možná se trochu také slavilo v Lidovém domě.“
„Od toho loňského podzimu (tzn. od prohry ODS v senátních a krajských volbách) zcela otevřeně vystupuje proti mně a proti mé vládě. Zcela jednoznačně si nepřeje schválení Lisabonské smlouvy, zcela jednoznačně si nepřeje náš úspěch při řízení Evropy. V tomto smyslu neříkám, že to celé organizoval, ale zcela nepochybně byl jedním z hybatelů. V tomto smyslu je to sice nepříjemné, ale musím to vzít jako fakt.“, řekl Mirek Topolánek podle zpravodajství iHNed.
Zabránit jmenování Pavla Béma premiérem. To bylo podle Mirka Topolánka motivem jeho středečních prohlášení v televizi. „Všichni museli pochopit, že to, že jsem ho jmenoval v televizi, tak jedním z cílů tohoto poměrně nestandardního kroku, který samozřejmě vyvolá pnutí v ODS, bylo zamezit takovému řešení.“, řekl Mirek Topolánek v rozhovoru pro Lidové noviny ze soboty 28. března.
V rozhovoru pro deník Právo premiér Topolánek poukázal na obsah rozhovoru s Václavem Klausem z roku 1997: „Říká v něm, že česká ústava nezná pojmy jako úřednická vláda nebo vláda odborníků. Uvedl také, že by bylo tichým politickým převratem, pokud by taková vláda vládla do řádných voleb.“
V pondělí 30. března, přestože se již rýsovala shoda ČSSD a stran končící vládní koalice na konání předčasných voleb v září nebo v říjnu tohoto roku, prezident Václav Klaus vzkázal představitelům politických stran, aby vyjednávání o sestavení nové „úřednické vlády“ urychlili. Když však Klausova vláda v roce 1997 podala demisi, byla v ní měsíc, než vznikla vláda nová.
A Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Lidové noviny zveřejněném v úterý 31. března 2009:
„LN Stál za nedůvěrou mimo jiné Václav Klaus, jak tvrdí premiér?
Já nemám tak důkladné informace, jako má ministerský předseda, zejména pokud jde o nitro ODS, ale člověk si pokládá otázku cui bono - tedy komu prospělo vyslovení nedůvěry. Role prezidenta jest nyní rozhodující.
LN Mirek Topolánek řekl, že pád vlády byla těžká rána pro zemi a ve srovnání s ní byl rozpad Československa „fajnovou záležitostí“. Souhlasíte?
Samozřejmě nedělá dobrý dojem, že uprostřed předsednictví a ekonomické krize padne vláda a očividně se pak nikdo nehrne, aby tu odpovědnost přijal. To byla pro ostatní poněkud úžasná scéna. Podali jsme o sobě zprávu nestabilní země, kde jsou pochybné politické mravy. V chápání západní Evropy jsme se zase šťastně vrátili na východ.
Proč by měl Václav Klaus škodit své vlastní zemi?
Pan prezident má silné vlastní názory a bezpochyby je přesvědčen, že nejlépe by vládl této zemi jen on sám, což mu bohužel ústava neumožňuje. Mezi ním a vládou je spor o postoj k Lisabonské smlouvě a vůbec Evropské unii, takže usiluje o to, aby byla ustavena vláda, která bude sdílet jeho názor.
Takže sleduje prezident cíl pohřbít Lisabon?
Řekněme, že by mu to zajisté nevadilo.“
Zatímco 24. března Jiří Paroubek říkal, že kabinet může dál vládnout v demisi do konce českého předsednictví v EU, nyní musí Topolánkova vláda skončit 8. května. Zejména proto, že premiér a jeho ministři se „příliš bratříčkují s bruselskými papaláši“. Tak vysvětlil důvody prezidenta republiky Václava Klause v televizním pořadu Události a komentáře tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl.
Ještě 7. května se však v Praze uskuteční zakládající Summit k Východnímu partnerství. Tato nová iniciativa v rámci Evropské politiky je jednou z hlavních priorit českého předsednictví pokud jde o oblast vnějších vztahů Unie. Jde o vrcholnou schůzku EU 27 na úrovni hlav států a vlád zástupců Arménie, Azerbajdžánu, Gruzie, Moldavska, Ukrajiny a Běloruska.
A 8. května se rovněž v Praze bude konat summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“ za účasti představitelů zemí ležících na trase plánovaného plynovodu Nabucco, států Kaspického regionu, které patří mezi největší vývozce zemního plynu a ropy Azerbajdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu i zemí tranzitních jako je Gruzie a Turecko.
Současně bylo v neděli 5. dubna večer oznámeno, že předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval novým předsedou vlády Jana Fischera, dosavadního předsedu Českého statistického úřadu. Nový předseda vlády navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval ostatní členy vlády z řad nestranických odborníků.
Česká strana sociálně demokratická měla doporučit novému předsedovi vlády kandidáty na ministra zahraničních věcí, ministra vnitra, ministra průmyslu a obchodu, ministra zemědělství, ministra pro evropské záležitosti, ministra práce a sociálních věcí a ministra pro místní rozvoj; strany dosavadní vládní koalice kandidáty na ministra obrany, ministra spravedlnosti, ministra financí, ministra životního prostředí, ministra dopravy, ministra školství, ministra kultury a ministra zdravotnictví.
Součástí této dohody mezi čtyřmi politickými stranami zastoupenými v Poslanecké sněmovně - s výjimkou KSČM - bylo i stanovení termínu předčasných voleb do 15. října. Volby se mají uskutečnit 9. a 10. října 2009.
Prezident republiky Václav Klaus jmenoval dne 9. dubna Jana Fischera předsedou vlády, ostatní ministři měli být podle dohody předsedů stran končící vládní koalice jmenováni za měsíc, a to dne 9. května. Novou úřednickou vládu však jmenuje Václav Klaus již 8. května odpoledne, tedy na státní svátek. Klaus to oznámil 24. dubna po jednání s designovaným premiérem Janem Fischerem. Kompletní seznam ministrů ještě nebyl hotov, Jan Fischer řekl, že by ho chtěl uzavřít do 30. dubna.
Václav Klaus po schůzce s Janem Fischerem naznačil, že by byl raději, kdyby byl seznam ministrů už hotov. „Jsem přesvědčen, že ta vláda musí být jmenována rychle, protože všichni vidíme, že vláda bez mandátu prostě svou funkci normálně vykonávat nemůže a naše země určitě zcela fungující vládu potřebuje.“, řekl. Znamená to, že Václav Klaus chtěl novou vládu jmenovat ještě před koncem dubna? To by ovšem znamenalo, že Mirek Topolánek by již nemohl vést ani Summit o Východním partnerství ani summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“.
Rusko ústy svého ministra zahraničí Lavrova EU obviňuje, že si Východním partnerstvím buduje novou sféru vlivu na východě Evropy. Lavrov hovoří o postranních úmyslech, které směřují k tomu že se Unie chce v tomto směru rozšiřovat. Rusko bylo však fakticky doposud mezi postsovětskými státy Bruselem upřednostňováno. Východní partnerství do jisté míry ruší jeho exkluzivní postavení vůči unii. Ještě více než Východní partnerství ale Rusům vadí následný summit Jižního koridoru, který by měl otevřít cestu pro plyn ze Střední Asie přímo do Evropy.
Otázkou po vyslovení nedůvěry vládě bylo: bude se nyní prezident Václav Klaus chtít místo Mirka Topolánka také ujmout funkce předsedy Evropské rady? Na podzim minulého roku po krajských volbách prohlašoval: „Evropské předsednictví je nevýznamná věc. Je to taková hra na demokracii.“. Podle Václava Klause Evropu tradičně ovládají čtyři velké země, a to Německo, Británie, Francie a Itálie. Stejné země v září 1938 podepsaly také mnichovskou dohodu, v níž vyjádřily souhlas s Hitlerovým požadavkem na rozsáhlá pohraniční území Československa. Česká republika by si podle něj neměla hrát na to, že svým předsednictvím něco změní.
„Předsedu Evropské komise Barrosa jsem ubezpečil, že my předsednictví zvládneme a že jsem připraven v případě potřeby do toho nějak vstoupit.“ řekl v rozhlasovém rozhovoru v pondělí 6. dubna. Již 27. března oznámil stálý představitel Ruska při Evropské unii Vladimír Čižov, že Václav Klaus bude reprezentovat české předsednictví na summitu EU - Rusko 21. a 22. května v Chabarovsku. Summit EU-Korea povede český prezident Václav Klaus, summit se uskuteční 23. května v jihokorejském hlavním městě Soulu. Oznámili dne 21. dubna český premiér v demisi Mirek Topolánek a předseda jihokorejské vlády Hang Sung-su. Prezidentu Klausovi zřejmě připadne také předsednictví vrcholné schůzky s Čínou 20. května v Praze.
Summit EU-Japonsko 4. května v Praze bude řídit prezident Václav Klaus, na pracovní oběd bude přizván také designovaný premiér Jan Fischer, oznámil dne 25. dubna Hrad. Na tomto setkání by se mělo hovořit mimo jiné o klimatických změnách a systému emisních povolenek. Summitu v takzvaném trojkovém formátu se za unii zúčastní předseda Evropské komise José Barroso a vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana, Japonsko zastoupí premiér Taró Aso.
Václav Klaus může rovněž chtít řídit klíčové zasedání Evropské rady 18. a 19. června v Bruselu. Všech 27 členských států se zde musí shodnout na „irských garancích“. Irsko před konáním druhého referenda žádá od Evropské unie záruky stran vojenské neutrality, rodinné politiky, možného zavádění evropských daní a vlastního evropského komisaře. Potom by se ještě letos na podzim letošního roku mělo v Irsku konat opakované referendum. Výsledek tohoto referenda rozhodne o celkovém osudu Lisabonské smlouvy. V červnu se bude rovněž jednat o novém předsedovi Evropské komise a novém složení této komise. Má být také - po jednáních, které vedl jménem unie ministr životního prostředí Martin Bursík v Japonsku, Austrálii i v USA - dohodnuta evropská pozice pro klíčovou prosincovou konferenci v Kodani o klimatických změnách.
V této souvislosti je namístě položit otázku, nakolik za četnými aktivitami prezidenta republiky Václava Klause v oblasti klimatických změn nestojí také zájmy jemu blízké ruské ropné společnosti Lukoil. Šéf této firmy Vagit Alekperov je podle tajných služeb USA považován za jednoho z pěti nejvlivnějších miliardářů světa. Je považován za jednoho z nejbližších spolupracovníků Vladimíra Putina.
Pokud se ujme řízení předsednictví prezident Václav Klaus, vůbec poprvé se ocitne ve vedení EU člověk, který má zcela jiné názory než ostatní nejen na Lisabonskou smlouvu a další směřování unie, ale - i když se to zatím neodvážil sdělit explicitně - i na EU jako takovou, tedy de facto na její existenci. Ve svém projevu v Evropském parlamentu 19. února například odmítl existující institucionální uspořádání EU - Smlouvu o Evropské unii čili Maastrichtskou smlouvu, která vstoupila v platnost v listopadu 1993 a byla změněna a doplněna Amsterdamskou smlouvou k 1. květnu 1999 a Smlouvou z Nice k 1. únoru 2003.
Dne 27. listopadu 2008 v článku nazvaném „Proč se Klaus neptal, když se do unie hlásil?“ Daniela von Bethlenfalvy Vachová zaměstnaná jako poradkyně Ústavního výboru Evropského parlamentu píše: „Námitky vznášené dnes Václavem Klausem by byly nepochybně relevantní, kdyby s nimi přišel v době před vstupem Česka do Evropské unie. Ta totiž funguje již od samých začátků na principu sdílené suverenity. Jako premiér podepsal Václav Klaus žádost Česka o vstup do unie v roce 1995, proč své otázky nepředložil Ústavnímu soudu už tehdy?“ A dále: „vstupní smlouvy z roku 2004, které byly přijaty referendem, princip sdílené suverenity obsahují také.“. V Lisabonské smlouvě jde o něco úplně jiného: o roli a fungování Evropy v globalizovaném světě. Proto se má podle ní napříště o otázkách spojených s energetikou, dopravou, životním prostředím a bojem proti terorizmu spolurozhodovat na evropské úrovni. To ovšem neznamená, že by Česko ztratilo svou suverenitu. Rozhodovat přece nebude nějaký anonymní bruselský aparát, ale demokraticky zvolení reprezentanti jednotlivých členských států, tedy i Česka. Navíc pokud bude Česko „Lisabon“ ratifikovat, má podle něho právo z unie vystoupit, pokud by se principy sdílené suverenity dostaly do fatálního rozporu s jeho cíli a zájmy.
Václav Klaus tedy odmítá Evropskou unii samu o sobě jako největší zlo. EU je podle něho „reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie a její reálným produktem, spolkem, kde vládne nesvoboda“. Tento jeho postoj nepochybně souvisí s jeho dlouhodobou vstřícností k postsovětskému Rusku. Od poloviny 90. let Václav Klaus totiž zcela konzistentně hájí kremelské imperiální zájmy. Například v loňském roce v srpnu český prezident v podstatě jako jediný západní(?) státník podpořil vpád ruských vojsk do Gruzie.
Zcela se tak ztotožnil s jedním z principů v době války v Gruzii vyhlášené tzv. Medveděvovy doktríny: Ochrana životů a důstojnosti našich občanů, ať už se nacházejí kdekoliv, je pro nás nezpochybnitelnou prioritou. Naše zahraničně politická rozhodnutí budou založena na této potřebě. Budeme také bránit zájmy naší obchodní komunity v zahraničí. Mělo by být každému jasné, že odpovíme na každý agresivní akt namířený proti nám. Rusko bude tedy chránit zájmy Rusů ať jsou kdekoliv - i když žijí v Gruzii nebo v Estonsku. Případně i v českých Karlových Varech? Podobnost s Brežněvovou doktrínou o společné obraně socialismu v zemích Varšavské smlouvy - byla vyhlášena v červenci 1968 - jistě není náhodná.
Stejně jako v případě jiných zemí, existují oblasti, v nichž má Rusko privilegované zájmy. V těchto oblastech leží země, s nimiž sdílíme zvláštní historické vztahy a spojuje nás s nimi přátelství a dobré sousedství. Naši činnosti v těchto regionech budeme věnovat zvláštní pozornost a budeme s těmito zeměmi, našimi blízkými sousedy, budovat přátelské vztahy. Tak zní další z pěti bodů zmíněné Medveděvovy doktríny.
Před dvěma měsíci na tiskové konferenci po jednáních mezi delegacemi EU a Ruska dal ruský ministr zahraničí Lavrov jasně najevo, že podle Kremlu mezi země, v nichž má Rusko privilegované zájmy, patří jak Česko tak i další středoevropské země. Evropa se tak má vrátit do stavu z roku 1975, kdy byl podepsán Helsinský závěrečný akt. Západ tehdy nejen oficiálně uznal poválečné rozdělení Evropy, ale přijal i doktrínu o omezené suverenitě východoevropských moskevských satelitů. Současné ruské elity - odvolávající se stále na oběti a vítězství ve druhé světové válce - nemají dnes žádné pochybnosti o příslušnosti českých zemí k ruské sféře vlivu.
Pád Topolánkovy vlády - také přičiněním prezidenta republiky Václava Klause - a řešení vládní krize vytvořením nové „vlády složené z nestranických odborníků“ uprostřed půlročního období českého předsednictví EU určitě velmi oslabuje postavení České republiky pokud jde o schopnost prosazovat naše cíle a zájmy, a to nejen v rámci Evropské unie, ale i v širším kontextu mezinárodních vztahů. Vesměs se poukazuje také na skutečnost, že současná česká vládní krize negativně ovlivnila i postavení ostatních nových členských zemí Evropské unie z oblasti střední a východní Evropy jak ve vztahu k větším členským zemím EU na západě tak i pokud jde o schopnost čelit sílícím tradičním imperiálním ambicím Ruska.
Důsledků české vládní krize v době pražského předsednictví se však mohou obávat všechny malé a střední členské státy unie. Velké a silné země dostaly argument pro své požadavky na posílení jejich role v rozhodování právě na úkor zmíněných členských států. Vícerychlostní Evropa se tak může stát faktem. Je možno konstatovat, že velký obhájce naší národní suverenity prezident republiky Václav Klaus se svými posledními skutky usilovně snaží oslabit reálný vliv české politiky na dění v Evropě i ve světě. A zjevně mu není vůbec proti mysli vývoj, jehož výsledkem bude přeměna České republiky v jednoho ze satelitů Kremlu.
Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky: Prezident republiky - který je hlavou státu - není z výkonu své funkce odpovědný. Senát však může zřídit Dočasnou komisi, která by zkoumala, zda se prezident republiky Václav Klaus svým jednáním nedopouští velezrady, kterou se podle §96 zákona č182/1993 o ústavním soudu rozumí jeho jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
Podle čl. 65 odst. 2 Ústavy: Prezident republiky může být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.
Podle §97 odst. 1 citovaného zákona „Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se prezident republiky dopustil velezrady. Řízení je zahájeno doporučením žaloby Ústavnímu soudu.“
Připomeňme, že v Senátu i v tomto volebním období působí obdobná Dočasná komise pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy.
V Liberci dne 30. dubna 2009
Čestmír Hofhanzl, poslanec v období 1990 - 1998
Josef Ježek, poslanec v období 1990 - 1996
Řešení musí být rychlé. Vyžaduje to jak složitá hospodářská situace, tak naše předsednictví Rady Evropské unie, které musí vykonávat plnohodnotná vláda.
Nepřipustím neřešení situace, tedy setrvávání v dnešním provizorním stavu, jak někteří spekulují, např. do konce našeho předsednictví Rady Evropské unie či do řádných nebo i předčasných voleb.
Jsem připraven jmenovat pouze takovou vládu, která bude založena na politické dohodě v Poslanecké sněmovně. Přeběhlictví jako metoda vzniku vlád pro mne osobně, ale i pro celou českou veřejnost nepřichází v úvahu. Tento způsob vytvoření minulé vlády nás přivedl do dnešní situace.
Pokud by mi Mirek Topolánek nebo někdo jiný byl schopen přinést nejméně 101 podpisů poslanců slibujících umožnění vzniku jeho budoucí vlády, dal bych mu k tomu příležitost.
Třetí a čtvrtá z uvedených podmínek - v podstatě pouhé populistické fráze - mohou jít nad rámec Ústavy ČR. „Prezident si nemůže klást podmínky, nemůže například vyloučit některé poslance. To jsou kroky, které před právem neobstojí." upozorňuje Vojtěch Cepl, že Ústava k tomu prezidentovi právo nedává.
Václav Klaus zde zřejmě nerespektuje zákaz imperativního mandátu ve smyslu čl. 26 Ústavy: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy.“ Proto např. není možné zbavit poslance mandátu na základě jeho vyloučení ze strany, za kterou byl zvolen. Stejně tak dohody, které by poslance zavazovaly hlasovat podle pokynů poslaneckého klubu nebo orgánů politické strany jsou vzhledem k ustanovení tohoto čl. 26 neplatné. Poslanec podle čl. 23, odst. 3 Ústavy mimo jiné „slibuje na svou čest, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Mirek Topolánek ve středu 25. března pozdě večer v ČT uvedl: „O roli Tlustého, Béma a Klause v této hře snad nikdo nepochybuje… Slavilo se na Mariánském náměstí na pražském magistrátu, slavilo se na Pražském hradě - do půl druhé ráno, jak jsem slyšel. Slavilo se podle mě v Kremlu a na ruské ambasádě a možná se trochu také slavilo v Lidovém domě.“
„Od toho loňského podzimu (tzn. od prohry ODS v senátních a krajských volbách) zcela otevřeně vystupuje proti mně a proti mé vládě. Zcela jednoznačně si nepřeje schválení Lisabonské smlouvy, zcela jednoznačně si nepřeje náš úspěch při řízení Evropy. V tomto smyslu neříkám, že to celé organizoval, ale zcela nepochybně byl jedním z hybatelů. V tomto smyslu je to sice nepříjemné, ale musím to vzít jako fakt.“, řekl Mirek Topolánek podle zpravodajství iHNed.
Zabránit jmenování Pavla Béma premiérem. To bylo podle Mirka Topolánka motivem jeho středečních prohlášení v televizi. „Všichni museli pochopit, že to, že jsem ho jmenoval v televizi, tak jedním z cílů tohoto poměrně nestandardního kroku, který samozřejmě vyvolá pnutí v ODS, bylo zamezit takovému řešení.“, řekl Mirek Topolánek v rozhovoru pro Lidové noviny ze soboty 28. března.
V rozhovoru pro deník Právo premiér Topolánek poukázal na obsah rozhovoru s Václavem Klausem z roku 1997: „Říká v něm, že česká ústava nezná pojmy jako úřednická vláda nebo vláda odborníků. Uvedl také, že by bylo tichým politickým převratem, pokud by taková vláda vládla do řádných voleb.“
V pondělí 30. března, přestože se již rýsovala shoda ČSSD a stran končící vládní koalice na konání předčasných voleb v září nebo v říjnu tohoto roku, prezident Václav Klaus vzkázal představitelům politických stran, aby vyjednávání o sestavení nové „úřednické vlády“ urychlili. Když však Klausova vláda v roce 1997 podala demisi, byla v ní měsíc, než vznikla vláda nová.
A Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Lidové noviny zveřejněném v úterý 31. března 2009:
„LN Stál za nedůvěrou mimo jiné Václav Klaus, jak tvrdí premiér?
Já nemám tak důkladné informace, jako má ministerský předseda, zejména pokud jde o nitro ODS, ale člověk si pokládá otázku cui bono - tedy komu prospělo vyslovení nedůvěry. Role prezidenta jest nyní rozhodující.
LN Mirek Topolánek řekl, že pád vlády byla těžká rána pro zemi a ve srovnání s ní byl rozpad Československa „fajnovou záležitostí“. Souhlasíte?
Samozřejmě nedělá dobrý dojem, že uprostřed předsednictví a ekonomické krize padne vláda a očividně se pak nikdo nehrne, aby tu odpovědnost přijal. To byla pro ostatní poněkud úžasná scéna. Podali jsme o sobě zprávu nestabilní země, kde jsou pochybné politické mravy. V chápání západní Evropy jsme se zase šťastně vrátili na východ.
Proč by měl Václav Klaus škodit své vlastní zemi?
Pan prezident má silné vlastní názory a bezpochyby je přesvědčen, že nejlépe by vládl této zemi jen on sám, což mu bohužel ústava neumožňuje. Mezi ním a vládou je spor o postoj k Lisabonské smlouvě a vůbec Evropské unii, takže usiluje o to, aby byla ustavena vláda, která bude sdílet jeho názor.
Takže sleduje prezident cíl pohřbít Lisabon?
Řekněme, že by mu to zajisté nevadilo.“
Zatímco 24. března Jiří Paroubek říkal, že kabinet může dál vládnout v demisi do konce českého předsednictví v EU, nyní musí Topolánkova vláda skončit 8. května. Zejména proto, že premiér a jeho ministři se „příliš bratříčkují s bruselskými papaláši“. Tak vysvětlil důvody prezidenta republiky Václava Klause v televizním pořadu Události a komentáře tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl.
Ještě 7. května se však v Praze uskuteční zakládající Summit k Východnímu partnerství. Tato nová iniciativa v rámci Evropské politiky je jednou z hlavních priorit českého předsednictví pokud jde o oblast vnějších vztahů Unie. Jde o vrcholnou schůzku EU 27 na úrovni hlav států a vlád zástupců Arménie, Azerbajdžánu, Gruzie, Moldavska, Ukrajiny a Běloruska.
A 8. května se rovněž v Praze bude konat summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“ za účasti představitelů zemí ležících na trase plánovaného plynovodu Nabucco, států Kaspického regionu, které patří mezi největší vývozce zemního plynu a ropy Azerbajdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu i zemí tranzitních jako je Gruzie a Turecko.
Současně bylo v neděli 5. dubna večer oznámeno, že předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval novým předsedou vlády Jana Fischera, dosavadního předsedu Českého statistického úřadu. Nový předseda vlády navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval ostatní členy vlády z řad nestranických odborníků.
Česká strana sociálně demokratická měla doporučit novému předsedovi vlády kandidáty na ministra zahraničních věcí, ministra vnitra, ministra průmyslu a obchodu, ministra zemědělství, ministra pro evropské záležitosti, ministra práce a sociálních věcí a ministra pro místní rozvoj; strany dosavadní vládní koalice kandidáty na ministra obrany, ministra spravedlnosti, ministra financí, ministra životního prostředí, ministra dopravy, ministra školství, ministra kultury a ministra zdravotnictví.
Součástí této dohody mezi čtyřmi politickými stranami zastoupenými v Poslanecké sněmovně - s výjimkou KSČM - bylo i stanovení termínu předčasných voleb do 15. října. Volby se mají uskutečnit 9. a 10. října 2009.
Prezident republiky Václav Klaus jmenoval dne 9. dubna Jana Fischera předsedou vlády, ostatní ministři měli být podle dohody předsedů stran končící vládní koalice jmenováni za měsíc, a to dne 9. května. Novou úřednickou vládu však jmenuje Václav Klaus již 8. května odpoledne, tedy na státní svátek. Klaus to oznámil 24. dubna po jednání s designovaným premiérem Janem Fischerem. Kompletní seznam ministrů ještě nebyl hotov, Jan Fischer řekl, že by ho chtěl uzavřít do 30. dubna.
Václav Klaus po schůzce s Janem Fischerem naznačil, že by byl raději, kdyby byl seznam ministrů už hotov. „Jsem přesvědčen, že ta vláda musí být jmenována rychle, protože všichni vidíme, že vláda bez mandátu prostě svou funkci normálně vykonávat nemůže a naše země určitě zcela fungující vládu potřebuje.“, řekl. Znamená to, že Václav Klaus chtěl novou vládu jmenovat ještě před koncem dubna? To by ovšem znamenalo, že Mirek Topolánek by již nemohl vést ani Summit o Východním partnerství ani summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“.
Rusko ústy svého ministra zahraničí Lavrova EU obviňuje, že si Východním partnerstvím buduje novou sféru vlivu na východě Evropy. Lavrov hovoří o postranních úmyslech, které směřují k tomu že se Unie chce v tomto směru rozšiřovat. Rusko bylo však fakticky doposud mezi postsovětskými státy Bruselem upřednostňováno. Východní partnerství do jisté míry ruší jeho exkluzivní postavení vůči unii. Ještě více než Východní partnerství ale Rusům vadí následný summit Jižního koridoru, který by měl otevřít cestu pro plyn ze Střední Asie přímo do Evropy.
Otázkou po vyslovení nedůvěry vládě bylo: bude se nyní prezident Václav Klaus chtít místo Mirka Topolánka také ujmout funkce předsedy Evropské rady? Na podzim minulého roku po krajských volbách prohlašoval: „Evropské předsednictví je nevýznamná věc. Je to taková hra na demokracii.“. Podle Václava Klause Evropu tradičně ovládají čtyři velké země, a to Německo, Británie, Francie a Itálie. Stejné země v září 1938 podepsaly také mnichovskou dohodu, v níž vyjádřily souhlas s Hitlerovým požadavkem na rozsáhlá pohraniční území Československa. Česká republika by si podle něj neměla hrát na to, že svým předsednictvím něco změní.
„Předsedu Evropské komise Barrosa jsem ubezpečil, že my předsednictví zvládneme a že jsem připraven v případě potřeby do toho nějak vstoupit.“ řekl v rozhlasovém rozhovoru v pondělí 6. dubna. Již 27. března oznámil stálý představitel Ruska při Evropské unii Vladimír Čižov, že Václav Klaus bude reprezentovat české předsednictví na summitu EU - Rusko 21. a 22. května v Chabarovsku. Summit EU-Korea povede český prezident Václav Klaus, summit se uskuteční 23. května v jihokorejském hlavním městě Soulu. Oznámili dne 21. dubna český premiér v demisi Mirek Topolánek a předseda jihokorejské vlády Hang Sung-su. Prezidentu Klausovi zřejmě připadne také předsednictví vrcholné schůzky s Čínou 20. května v Praze.
Summit EU-Japonsko 4. května v Praze bude řídit prezident Václav Klaus, na pracovní oběd bude přizván také designovaný premiér Jan Fischer, oznámil dne 25. dubna Hrad. Na tomto setkání by se mělo hovořit mimo jiné o klimatických změnách a systému emisních povolenek. Summitu v takzvaném trojkovém formátu se za unii zúčastní předseda Evropské komise José Barroso a vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana, Japonsko zastoupí premiér Taró Aso.
Václav Klaus může rovněž chtít řídit klíčové zasedání Evropské rady 18. a 19. června v Bruselu. Všech 27 členských států se zde musí shodnout na „irských garancích“. Irsko před konáním druhého referenda žádá od Evropské unie záruky stran vojenské neutrality, rodinné politiky, možného zavádění evropských daní a vlastního evropského komisaře. Potom by se ještě letos na podzim letošního roku mělo v Irsku konat opakované referendum. Výsledek tohoto referenda rozhodne o celkovém osudu Lisabonské smlouvy. V červnu se bude rovněž jednat o novém předsedovi Evropské komise a novém složení této komise. Má být také - po jednáních, které vedl jménem unie ministr životního prostředí Martin Bursík v Japonsku, Austrálii i v USA - dohodnuta evropská pozice pro klíčovou prosincovou konferenci v Kodani o klimatických změnách.
V této souvislosti je namístě položit otázku, nakolik za četnými aktivitami prezidenta republiky Václava Klause v oblasti klimatických změn nestojí také zájmy jemu blízké ruské ropné společnosti Lukoil. Šéf této firmy Vagit Alekperov je podle tajných služeb USA považován za jednoho z pěti nejvlivnějších miliardářů světa. Je považován za jednoho z nejbližších spolupracovníků Vladimíra Putina.
Pokud se ujme řízení předsednictví prezident Václav Klaus, vůbec poprvé se ocitne ve vedení EU člověk, který má zcela jiné názory než ostatní nejen na Lisabonskou smlouvu a další směřování unie, ale - i když se to zatím neodvážil sdělit explicitně - i na EU jako takovou, tedy de facto na její existenci. Ve svém projevu v Evropském parlamentu 19. února například odmítl existující institucionální uspořádání EU - Smlouvu o Evropské unii čili Maastrichtskou smlouvu, která vstoupila v platnost v listopadu 1993 a byla změněna a doplněna Amsterdamskou smlouvou k 1. květnu 1999 a Smlouvou z Nice k 1. únoru 2003.
Dne 27. listopadu 2008 v článku nazvaném „Proč se Klaus neptal, když se do unie hlásil?“ Daniela von Bethlenfalvy Vachová zaměstnaná jako poradkyně Ústavního výboru Evropského parlamentu píše: „Námitky vznášené dnes Václavem Klausem by byly nepochybně relevantní, kdyby s nimi přišel v době před vstupem Česka do Evropské unie. Ta totiž funguje již od samých začátků na principu sdílené suverenity. Jako premiér podepsal Václav Klaus žádost Česka o vstup do unie v roce 1995, proč své otázky nepředložil Ústavnímu soudu už tehdy?“ A dále: „vstupní smlouvy z roku 2004, které byly přijaty referendem, princip sdílené suverenity obsahují také.“. V Lisabonské smlouvě jde o něco úplně jiného: o roli a fungování Evropy v globalizovaném světě. Proto se má podle ní napříště o otázkách spojených s energetikou, dopravou, životním prostředím a bojem proti terorizmu spolurozhodovat na evropské úrovni. To ovšem neznamená, že by Česko ztratilo svou suverenitu. Rozhodovat přece nebude nějaký anonymní bruselský aparát, ale demokraticky zvolení reprezentanti jednotlivých členských států, tedy i Česka. Navíc pokud bude Česko „Lisabon“ ratifikovat, má podle něho právo z unie vystoupit, pokud by se principy sdílené suverenity dostaly do fatálního rozporu s jeho cíli a zájmy.
Václav Klaus tedy odmítá Evropskou unii samu o sobě jako největší zlo. EU je podle něho „reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie a její reálným produktem, spolkem, kde vládne nesvoboda“. Tento jeho postoj nepochybně souvisí s jeho dlouhodobou vstřícností k postsovětskému Rusku. Od poloviny 90. let Václav Klaus totiž zcela konzistentně hájí kremelské imperiální zájmy. Například v loňském roce v srpnu český prezident v podstatě jako jediný západní(?) státník podpořil vpád ruských vojsk do Gruzie.
Zcela se tak ztotožnil s jedním z principů v době války v Gruzii vyhlášené tzv. Medveděvovy doktríny: Ochrana životů a důstojnosti našich občanů, ať už se nacházejí kdekoliv, je pro nás nezpochybnitelnou prioritou. Naše zahraničně politická rozhodnutí budou založena na této potřebě. Budeme také bránit zájmy naší obchodní komunity v zahraničí. Mělo by být každému jasné, že odpovíme na každý agresivní akt namířený proti nám. Rusko bude tedy chránit zájmy Rusů ať jsou kdekoliv - i když žijí v Gruzii nebo v Estonsku. Případně i v českých Karlových Varech? Podobnost s Brežněvovou doktrínou o společné obraně socialismu v zemích Varšavské smlouvy - byla vyhlášena v červenci 1968 - jistě není náhodná.
Stejně jako v případě jiných zemí, existují oblasti, v nichž má Rusko privilegované zájmy. V těchto oblastech leží země, s nimiž sdílíme zvláštní historické vztahy a spojuje nás s nimi přátelství a dobré sousedství. Naši činnosti v těchto regionech budeme věnovat zvláštní pozornost a budeme s těmito zeměmi, našimi blízkými sousedy, budovat přátelské vztahy. Tak zní další z pěti bodů zmíněné Medveděvovy doktríny.
Před dvěma měsíci na tiskové konferenci po jednáních mezi delegacemi EU a Ruska dal ruský ministr zahraničí Lavrov jasně najevo, že podle Kremlu mezi země, v nichž má Rusko privilegované zájmy, patří jak Česko tak i další středoevropské země. Evropa se tak má vrátit do stavu z roku 1975, kdy byl podepsán Helsinský závěrečný akt. Západ tehdy nejen oficiálně uznal poválečné rozdělení Evropy, ale přijal i doktrínu o omezené suverenitě východoevropských moskevských satelitů. Současné ruské elity - odvolávající se stále na oběti a vítězství ve druhé světové válce - nemají dnes žádné pochybnosti o příslušnosti českých zemí k ruské sféře vlivu.
Pád Topolánkovy vlády - také přičiněním prezidenta republiky Václava Klause - a řešení vládní krize vytvořením nové „vlády složené z nestranických odborníků“ uprostřed půlročního období českého předsednictví EU určitě velmi oslabuje postavení České republiky pokud jde o schopnost prosazovat naše cíle a zájmy, a to nejen v rámci Evropské unie, ale i v širším kontextu mezinárodních vztahů. Vesměs se poukazuje také na skutečnost, že současná česká vládní krize negativně ovlivnila i postavení ostatních nových členských zemí Evropské unie z oblasti střední a východní Evropy jak ve vztahu k větším členským zemím EU na západě tak i pokud jde o schopnost čelit sílícím tradičním imperiálním ambicím Ruska.
Důsledků české vládní krize v době pražského předsednictví se však mohou obávat všechny malé a střední členské státy unie. Velké a silné země dostaly argument pro své požadavky na posílení jejich role v rozhodování právě na úkor zmíněných členských států. Vícerychlostní Evropa se tak může stát faktem. Je možno konstatovat, že velký obhájce naší národní suverenity prezident republiky Václav Klaus se svými posledními skutky usilovně snaží oslabit reálný vliv české politiky na dění v Evropě i ve světě. A zjevně mu není vůbec proti mysli vývoj, jehož výsledkem bude přeměna České republiky v jednoho ze satelitů Kremlu.
Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky: Prezident republiky - který je hlavou státu - není z výkonu své funkce odpovědný. Senát však může zřídit Dočasnou komisi, která by zkoumala, zda se prezident republiky Václav Klaus svým jednáním nedopouští velezrady, kterou se podle §96 zákona č182/1993 o ústavním soudu rozumí jeho jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
Podle čl. 65 odst. 2 Ústavy: Prezident republiky může být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.
Podle §97 odst. 1 citovaného zákona „Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se prezident republiky dopustil velezrady. Řízení je zahájeno doporučením žaloby Ústavnímu soudu.“
Připomeňme, že v Senátu i v tomto volebním období působí obdobná Dočasná komise pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy.
V Liberci dne 30. dubna 2009
Čestmír Hofhanzl, poslanec v období 1990 - 1998
Josef Ježek, poslanec v období 1990 - 1996
čtvrtek 9. dubna 2009
Špinavá role „české“ politiky v procesu integrace Evropy
Motto: „Člověk, jednotlivec i společnost - roste i vyspívá, má-li pozitivní příklady. Dítě vyrostlé a vychovávané ve vlčí smečce se stává vlkem. Společnost po více generací vystavená demoralizaci komunizmem, přestává být společenstvím správných odpovědných lidí. Takovou společnost lehce ovládne jakýkoli lotr a demagog, zneužije její vlastní hlouposti proti bytostným zájmům celého společenství.“
Evropské hodnoty pojetí světa a vnímání role člověka vyrostly z principů, na nichž se ustavila Západní evropská civilizace. Podobný základ měla i Východní byzantská sestra. Obě křesťanské civilizace měly společné židovsko-řecko-římské kořeny. Přijetí křesťanství v již rozkládajícím se Římě, bylo největším „vynálezem“ římské civilizace. Díky křesťanství se v klášterních knihovnách zachovalo dědictví řecké filosofie a římského práva a cesta k budoucí evropské svobodě a vynalézavosti nebyla uzavřena.
Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si bez rozdílu původu a postavení rovni před Bohem“, otevřelo cestu ke svobodě. I nejponíženější otrok byl uznán člověkem. Dostal naději, že se svou přičinlivostí může povznést. Část Ježíšova poselství, že „Bůh sleduje a váží všechny naše činy, u posledního soudu je bude soudit“, bylo základním „morálním“ mementem, které - dokud byla víra živá, drželo ďábla lidské vynalézavosti v mezích a míře.
Po rozdělení Říma se vývoj společností, které integrovaly křesťanství, vyvíjel odlišně v Západní - římské a jinak ve Východní - byzantské části. Západní křesťanství, jeho institucionální hlava papežství si přes všechny dějinné zvraty udrželo duchovní nezávislost a odstup od světské moci. Zůstalo mocí duchovní, ale i nikdy neupadlo zcela do područí světských vládců. V Západní církvi věroučné spory a herese byly o principech víry a věrouky. To se odrazilo v pojetí a přístupu západní společnosti k praktickému světu. Západní člověk začal kriticky posuzovat a rozvažovat principy věcí i světa. Začal využívat získaného poznání. V praktickém životě se otevřela cesta Evropy, jejího vzestupu k pravdivé filozofii a ke vědě. Důsledkem byla i expanse evropských zemí a států do světa.
Ve Východnícírkvi se věroučné spory a herese týkaly vnějších forem a projevů církevního obřadu, nebyly o principech víry. Patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti na světských vládcích. I duchovní mocí byli jen formálně, svůj duchovní úřad vykonávali díky světskému panovníkovi, v jeho zájmu i k jeho potřebě. Východní společnost zůstala zakonzervovaná a stagnovala.
Moskevský kníže po úpadku moci Chanátu Zlaté hordy - Tatarů, kteří po několik století parazitovali na obrovských prostorách stepí, dnešního jihu Ruska, převzal jejich funkci i metody. Car svou stavbu pravoslavné - ruské velmoci završil vyhlášením Moskvy za „Třetí Řím“. Rusko a Rusové převzali metody a mentalitu Tatarů, pravoslaví sloužilo k udržování lidu v poddanosti a poddajnosti. I v praktickém necírkevním životě se myšlení nesoustřeďovalo na principy věcí. Soustřeďovalo se na schémata, která zakrývala skutečné úmysly. Zárukou daného slova, smlouvy , byla jen účinná hrozba nebo mocenská vymahatelnost.
Úpadek západních hodnot ve velkém nastupuje osvícenstvím. Imperativ „Jednej tak, jak bys jednal sám k sobě a abys obstál před Bohem u Posledního soudu“ byl osvíceným člověkem nahrazen formálními smlouvami a prohlášeními. Prohlášeními, která může garantovat jen velmi vrtkavá lidská moc. Ztrátou víry začíná úpadek Západní evropská civilizace. Dokladem nevěrohodnosti osvícenského zbožštění člověka je „Listina práv občana“ vyhlášená ve Francouzské revoluci. Již ti, kteří „Listinu“ vyhlásili, v jejím jménu gilotinovali své skutečné i jen domnělé odpůrce. Důsledkem ztráty opravdovosti a víry a jejich nahrazení formálními „listinami“, jsou v Evropě vymyšlené totalitní ideologie a podle těchto ideologií pak organizované totalitní státy. Tragické vyšinutí mělo za následek dvě světové války, které vyšly z evropské půdy. Tyto války dokonaly dílo demoralizace evropské společnosti.
Evropský duch se z té hrůzy dosud nedokázal vzpamatovat. Z myšlení Evropanů odešlo přesvědčení, že co konají, dělají v pravdě a mají tak na to svaté právo. Zůstala touha žít život v pohodlí a „chtěná víra“, že se to dá zajistit formálními smlouvami - bez odvahy vstupovat s přesvědčením o své pravdě do velkých rizik.
V Evropě vymyšlené totalitní technologie ovládání společnosti se staly smrtelným jedem pro vlastní organizmus evropského myšlení. Nacistický exces a jím vyvolaná světová válka otevřela cestu do středu Evropy Sovětsko-Ruské totalitní mocnosti. Totalitní komunizmus vymyšlený a zkonstruovaný Marxem v anglických knihovnách byl šitý na míru ruskému pojetí ovládání společnosti. Bytostně pragmatický asijský demagog a manipulátor Lenin vystihl „neomezené“ možnosti, které ta společenská technologie dává ke „zdokonalení“ způsobu „panování“ ruské mentalitě vlastní. Následující půlstoletí ukázalo, co se stane ve společnostech, které z historických a kulturních důvodů nemají obrané látky kritického myšlení. Co se stane, když do těchto společností je vnesen toxický virus komunizmus. Netřeba snad pádnějších důkazů než bylo Rusko, Čína, Kambodža či Kuba.
Československo, s přípravným obdobím šesti roků nacistické okupace, bylo součástí sovětské totalitní říše téměř půl století. Více než dvě generace vyrostly v nesvobodě, od nejranějšího dětství byly vychovávány bez pozitivních příkladů. Jejich mysl byla indoktrinována nepravdivými „ideály“ komunismu. Nejdříve fašisté a pak komunisté cíleně likvidovali společenskou elitu. V české, dlouhodobě (z různých důvodů...) ateismu nakloněné společnosti nezůstal žádný pevný bod, na kterém by se mohla udržet naděje, že existuje vyšší smysl naší lidské existence. Československo, zvláště česká část, má smutný primát mezi zeměmi sovětského bloku v počtu politických procesů a trestů smrti v období komunizace. Stejné platí pro nejvyšší počet členů komunistické strany v poměru k počtu obyvatel.
V přelomovém období technologické změny mocenského komunizmu konce osmdesátých a počátku devadesátých let nebyl problém odvést pozornost „lidu“ od zásadních problémů postkomunistické společnosti a doby. Stačilo do české „komunistické“ společnosti vyhlásit slogan, že všechno vyřeší „ekonomická reforma“. Českému „lidu“ to stačilo. V naší zemi nebyla, tak jako v Polsku, vážená katolická církev, která veřejnost oslovovala a trvala na tom, že život není jen o blahobytu a dovolené u moře. O stavu českých církevních činovníků i struktur církve vypovídá i moje osobní zkušenost. Již v lednu 1990 organizovala mé vyloučení z Občanského fóra, které jsem zakládal, evangelická farářka - registrovaná agentka Státní bezpečnosti proto, že jsem o těchto věcech veřejně mluvil.
Jedinou „zárukou“ toho, že se vlci a hyeny, kteří ve jménu „rodné“ strany půl století parazitovali na našich tělech i duších, změní v jehňátka, byla „Listina práv a svobod“. Bezcenný papír, ničím nezaručený. Absurdních debat kolem schvalování této listiny v Parlamentu jsem byl přítomen a vyslovil jsem své výhrady. „Filozof“ na Hradě esteticky kázal o etice a morálce, o hodnotách, podle kterých nikdy nejednal a kterými se neřídil ani ve státnické funkci.
Naše sametová revoluce byla smutná fraška, za estetickou fasádou se odehrával pragmatický převod strategického majetku a jeho objemu do rukou stejného typu lidí, jací „řídili“ naši zemi před rokem 1990. Peníze a zdroje na investice do politiky měli jenom ti samí lidé. Všechny mediální aféry s financováním politických stran byly připravené, sehrané, „svobodní“ novináři iniciativně spolupracovali. Smyslem těch kampaní nebyla „čistota“ financování politiky, byla to technologie úpravy politiky i „politiků“ k použitelnosti: nacvičování správných instinktů.
Přibližně do roku 1998 byli z veřejné scény odstraněni všichni, kdo tam podle „třídního klíče použitelnosti“ nepatřili. Viděl jsem to, zažil na vlastní kůži a měl tak příležitost celý proces v čase zasadit do kontextu. V naší zemi po půl století „panování“ nacistických a komunistických „pánů tvorstva“ neexistovala společenská vrstva ukotvená v jiných, vyšších hodnotách. Někteří, jako smutná postavička sametového prezidenta, o nich dovedli hezky psát i vyprávět, ve své osobnosti je však neměli.
Ve sněmovně, při projednávání klíčových zákonů a dokumentů důležitých pro zajištění vývoje k odpovědné demokracii, vždy seděli komunisté a jim blízcí padouši. Z druhé, tehdy početně větší části, bývalo přítomno minimum. „Svobodné“ občany venku zajímalo, za kolik je ve sněmovní kantýně whisky, účelově v médiích hrané kecy o imunitě, nebo podrazy rozehrávané cenzorem Sládkem. O podstatu toho, co se skutečně odehrává, se nezajímal téměř nikdo.
Tak zvaný, „Sarajevský“ atentát, zaranžovaný pokus o „svržení“ Václava Klause z vedení Občanské demokratické strany, byla připravená zpravodajská politická hra. Ve skutečnosti šlo o zásadní změnu kurzu politiky posametového období. Organizátory Občanské demokratické strany byli na samém počátku právě Josef Zielienec a Václav Klaus - oba sovětští kádrové. Zielienec vyrostl v Moskvě. To, co se dnes objevuje v médiích o identitě i stycích Václava Klause bylo známo - i novinářům - již v počátku devadesátých let. Sarajevský atentát byl vypočítaný proces „bolševizace“ strany ODS. Nepevné kádry se odhalily a odešly do Unie Svobody.
Následující „vládní krize“ zakončená „slavnou“ Havlovou řečí v Rudolfinu hru rozvinula. Šlo o definitivní vyřazení Občanské demokratické aliance z parlamentní scény. Organizátoři počítali s vítězstvím „Sociální demokracie“ v předčasných volbách.
Hlavním účelem šarády a následující „Opoziční smlouvy“ bylo, „prohlasovat“ společně v Parlamentu zákon o většinovém volebním systému. Nastavenými „pravidly“ redukovat počet parlamentních stran na dvě. Dva „divadelní soubory“ se dají jednoduše přes monopol v médiích a peníze ovládat a řídit. Šaráda nevyšla díky ústavním pravomocem Senátu a Ústavního soudu. Václav Klaus i Miloš Zeman v té „normalizační hře“ spolupracovali. Platí to i pro celé období po roce 1989 - oba pocházejí ze stejné líhně. Spory obou „státníků“ byly po celé období devadesátých let dohodnuté a hrané. Tak i „konflikt“ Josefa Zielience kolem financování ODS nebylo samozřejmě nic jiného než divadlo.
Po roce 2000 si „hybatelé“ přestali hrát na dodržování formálních zákonných postupů. Na přední místa volebních kandidátek se již nedostane nezávislý člověk. Ještě více to platí pro důležité úřady a státní instituce. Proto se Václav Klaus stal prezidentem po Václavu Havlovi. Změnil se divadelní žánr, tragikomedii vystřídal padoušský epos a tomu odpovídá tvář i talent hlavní postavy.
Jak režie hraje na jistotu, můžeme vidět z obou prezidentských „voleb“. V první „volbě“ byli oba hlavní kandidáti, Václav Klaus i Miloš Zeman, ze stejné stáje. Přednost dostal jistější a spolehlivější kůň - s tím druhým by bývala mohla být větší sranda. Ve druhé „volbě“, šlo o totéž - nebylo co vybírat. Jeden plnokrevník reprezentoval stáj KGB a druhý GRU; opět šli na jistotu.
Chybička se vloudila při výměně a „volbě“ nového principála „pravicového“ souboru ODS. Nový „leader“ Mirek Topolánek, ač dobrého původu, zdá se, že nebyl „stejné mysli“. Část ODS se spolu se svým šéfem začala chovat jinak než podle ústřední režie. Takový problém nikdy nehrozil u komunistů a jejich klonu, který se nazývá Sociální demokracie.
Osudným českým povahovým rysem je, že i v životě důležitých rozhodnutí nedokážeme být důslední, tak nakonec vždy skončíme tam, čemu jsme se mohli vyhnout. Ostravský chachar Topolánek pomohl Klause do funkce zvolit, ač mohl přesně očekávat, jak se bude ve funkci chovat a jaké to bude mít pro osud země důsledky. Neodvážím se domnívat, že i to byla dobře zahraná scéna.
Vyslovení nedůvěry vládě uprostřed našeho předsednictví Evropské unie má stejné schéma jako „vládní krize“ na konci podzimu 1997, hlavním aktérem je opět Václav Klaus. Změna je v tom, že z role oběti v tragikomedii, která maskovala vloupání, je dnes Václav Klaus v roli prvního milovníka. Ve skutečnosti je to náhončího hampejzu, do kterého nás chtějí všechny zavřít.
Smyslem a cílem té šarády je zabránit ratifikaci Lisabonské smlouvy, zpochybnit a oddálit instalaci radarové stanice protiraketového systému USA na našem území. Udělat z České republiky nedůvěryhodného partnera, který jako ruský Trojský kůň funguje uvnitř ustavujícího se společenství Evropské unie.
„Rozpad“ ruské koloniální mocnosti, Sovětského svazu, byl vynucenou změnou mocenské politické technologie. Dnešní navzájem informačně popropojovaný svět brání možnosti, aby příslušní vládci určitou část světa zcela zakonzervovali. Sovětské impérium v sedmdesátých a osmdesátých letech již neřídilo politbyro, moc již drželo ve svých rukách vedení tajných služeb. Jejich špičky věděly, že musí zorganizovat a provést změnu technologie ovládání nového společenského „stroje“ a impéria. Byli k tomu donuceni hospodářským úpadkem a především úpadkem své vojenské moci a technologií, která je celou dobu jistila. V průběhu toho procesu přišla ruská koloniální mocnost o velkou část území, nad kterým byla po půl století faktickým suverénem. Neprohráli ve válce, která by jim zničila zemi, aby věděli, jaká je cena. Stejně jako po první světové válce Německo neprohrálo dost, Hitler pak mohl válkou zdivočelé Němce a vrahy prošlé hrůzami zákopů zfanatizovat pro opakovaný pokus.
Rusko trpící mindrákem svého mocenského úpadku a velikosti, vedené kádry vyrostlými a vycvičenými v KGB, je dnes nebezpečnější než Sovětský svaz ovládaný komunizmem. Dnešní vládnoucí garnitura ruského státu se nevyhne žádnému použití násilí, pokud bude mít naději na úspěch. Použijí čehokoli, aby obnovili svoji moc a vliv - nic jiného neumějí. Byl jsem v Rusku jako pozorovatel OBSE průběhu voleb v letech 1993 a 1995 a měl možnost vidět a pocítit atmosféru té země. S Ruskem a jeho dnešními vládci nelze mít „korektní“ styky, nejsou-li tvrdě a důsledně zaručeny vojenskou mocí. Jedinou nadějí Evropy na udržení svéprávnosti, natož svobody, je její integrace a vybudování dostatečné vojenské síly. Jsme-li vůbec schopni si z toho, čím naše země prošla v posledních sedmdesáti letech, vyvodit zkušenost, máme jedinou naději: být součástí Evropy, přispívat k její odpovědné integraci a obranyschopnosti.
To, co se dnes děje na české politické scéně, je vlastizrada a Václav Klaus je hlavním aktérem.
Evropské hodnoty pojetí světa a vnímání role člověka vyrostly z principů, na nichž se ustavila Západní evropská civilizace. Podobný základ měla i Východní byzantská sestra. Obě křesťanské civilizace měly společné židovsko-řecko-římské kořeny. Přijetí křesťanství v již rozkládajícím se Římě, bylo největším „vynálezem“ římské civilizace. Díky křesťanství se v klášterních knihovnách zachovalo dědictví řecké filosofie a římského práva a cesta k budoucí evropské svobodě a vynalézavosti nebyla uzavřena.
Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si bez rozdílu původu a postavení rovni před Bohem“, otevřelo cestu ke svobodě. I nejponíženější otrok byl uznán člověkem. Dostal naději, že se svou přičinlivostí může povznést. Část Ježíšova poselství, že „Bůh sleduje a váží všechny naše činy, u posledního soudu je bude soudit“, bylo základním „morálním“ mementem, které - dokud byla víra živá, drželo ďábla lidské vynalézavosti v mezích a míře.
Po rozdělení Říma se vývoj společností, které integrovaly křesťanství, vyvíjel odlišně v Západní - římské a jinak ve Východní - byzantské části. Západní křesťanství, jeho institucionální hlava papežství si přes všechny dějinné zvraty udrželo duchovní nezávislost a odstup od světské moci. Zůstalo mocí duchovní, ale i nikdy neupadlo zcela do područí světských vládců. V Západní církvi věroučné spory a herese byly o principech víry a věrouky. To se odrazilo v pojetí a přístupu západní společnosti k praktickému světu. Západní člověk začal kriticky posuzovat a rozvažovat principy věcí i světa. Začal využívat získaného poznání. V praktickém životě se otevřela cesta Evropy, jejího vzestupu k pravdivé filozofii a ke vědě. Důsledkem byla i expanse evropských zemí a států do světa.
Ve Východnícírkvi se věroučné spory a herese týkaly vnějších forem a projevů církevního obřadu, nebyly o principech víry. Patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti na světských vládcích. I duchovní mocí byli jen formálně, svůj duchovní úřad vykonávali díky světskému panovníkovi, v jeho zájmu i k jeho potřebě. Východní společnost zůstala zakonzervovaná a stagnovala.
Moskevský kníže po úpadku moci Chanátu Zlaté hordy - Tatarů, kteří po několik století parazitovali na obrovských prostorách stepí, dnešního jihu Ruska, převzal jejich funkci i metody. Car svou stavbu pravoslavné - ruské velmoci završil vyhlášením Moskvy za „Třetí Řím“. Rusko a Rusové převzali metody a mentalitu Tatarů, pravoslaví sloužilo k udržování lidu v poddanosti a poddajnosti. I v praktickém necírkevním životě se myšlení nesoustřeďovalo na principy věcí. Soustřeďovalo se na schémata, která zakrývala skutečné úmysly. Zárukou daného slova, smlouvy , byla jen účinná hrozba nebo mocenská vymahatelnost.
Úpadek západních hodnot ve velkém nastupuje osvícenstvím. Imperativ „Jednej tak, jak bys jednal sám k sobě a abys obstál před Bohem u Posledního soudu“ byl osvíceným člověkem nahrazen formálními smlouvami a prohlášeními. Prohlášeními, která může garantovat jen velmi vrtkavá lidská moc. Ztrátou víry začíná úpadek Západní evropská civilizace. Dokladem nevěrohodnosti osvícenského zbožštění člověka je „Listina práv občana“ vyhlášená ve Francouzské revoluci. Již ti, kteří „Listinu“ vyhlásili, v jejím jménu gilotinovali své skutečné i jen domnělé odpůrce. Důsledkem ztráty opravdovosti a víry a jejich nahrazení formálními „listinami“, jsou v Evropě vymyšlené totalitní ideologie a podle těchto ideologií pak organizované totalitní státy. Tragické vyšinutí mělo za následek dvě světové války, které vyšly z evropské půdy. Tyto války dokonaly dílo demoralizace evropské společnosti.
Evropský duch se z té hrůzy dosud nedokázal vzpamatovat. Z myšlení Evropanů odešlo přesvědčení, že co konají, dělají v pravdě a mají tak na to svaté právo. Zůstala touha žít život v pohodlí a „chtěná víra“, že se to dá zajistit formálními smlouvami - bez odvahy vstupovat s přesvědčením o své pravdě do velkých rizik.
V Evropě vymyšlené totalitní technologie ovládání společnosti se staly smrtelným jedem pro vlastní organizmus evropského myšlení. Nacistický exces a jím vyvolaná světová válka otevřela cestu do středu Evropy Sovětsko-Ruské totalitní mocnosti. Totalitní komunizmus vymyšlený a zkonstruovaný Marxem v anglických knihovnách byl šitý na míru ruskému pojetí ovládání společnosti. Bytostně pragmatický asijský demagog a manipulátor Lenin vystihl „neomezené“ možnosti, které ta společenská technologie dává ke „zdokonalení“ způsobu „panování“ ruské mentalitě vlastní. Následující půlstoletí ukázalo, co se stane ve společnostech, které z historických a kulturních důvodů nemají obrané látky kritického myšlení. Co se stane, když do těchto společností je vnesen toxický virus komunizmus. Netřeba snad pádnějších důkazů než bylo Rusko, Čína, Kambodža či Kuba.
Československo, s přípravným obdobím šesti roků nacistické okupace, bylo součástí sovětské totalitní říše téměř půl století. Více než dvě generace vyrostly v nesvobodě, od nejranějšího dětství byly vychovávány bez pozitivních příkladů. Jejich mysl byla indoktrinována nepravdivými „ideály“ komunismu. Nejdříve fašisté a pak komunisté cíleně likvidovali společenskou elitu. V české, dlouhodobě (z různých důvodů...) ateismu nakloněné společnosti nezůstal žádný pevný bod, na kterém by se mohla udržet naděje, že existuje vyšší smysl naší lidské existence. Československo, zvláště česká část, má smutný primát mezi zeměmi sovětského bloku v počtu politických procesů a trestů smrti v období komunizace. Stejné platí pro nejvyšší počet členů komunistické strany v poměru k počtu obyvatel.
V přelomovém období technologické změny mocenského komunizmu konce osmdesátých a počátku devadesátých let nebyl problém odvést pozornost „lidu“ od zásadních problémů postkomunistické společnosti a doby. Stačilo do české „komunistické“ společnosti vyhlásit slogan, že všechno vyřeší „ekonomická reforma“. Českému „lidu“ to stačilo. V naší zemi nebyla, tak jako v Polsku, vážená katolická církev, která veřejnost oslovovala a trvala na tom, že život není jen o blahobytu a dovolené u moře. O stavu českých církevních činovníků i struktur církve vypovídá i moje osobní zkušenost. Již v lednu 1990 organizovala mé vyloučení z Občanského fóra, které jsem zakládal, evangelická farářka - registrovaná agentka Státní bezpečnosti proto, že jsem o těchto věcech veřejně mluvil.
Jedinou „zárukou“ toho, že se vlci a hyeny, kteří ve jménu „rodné“ strany půl století parazitovali na našich tělech i duších, změní v jehňátka, byla „Listina práv a svobod“. Bezcenný papír, ničím nezaručený. Absurdních debat kolem schvalování této listiny v Parlamentu jsem byl přítomen a vyslovil jsem své výhrady. „Filozof“ na Hradě esteticky kázal o etice a morálce, o hodnotách, podle kterých nikdy nejednal a kterými se neřídil ani ve státnické funkci.
Naše sametová revoluce byla smutná fraška, za estetickou fasádou se odehrával pragmatický převod strategického majetku a jeho objemu do rukou stejného typu lidí, jací „řídili“ naši zemi před rokem 1990. Peníze a zdroje na investice do politiky měli jenom ti samí lidé. Všechny mediální aféry s financováním politických stran byly připravené, sehrané, „svobodní“ novináři iniciativně spolupracovali. Smyslem těch kampaní nebyla „čistota“ financování politiky, byla to technologie úpravy politiky i „politiků“ k použitelnosti: nacvičování správných instinktů.
Přibližně do roku 1998 byli z veřejné scény odstraněni všichni, kdo tam podle „třídního klíče použitelnosti“ nepatřili. Viděl jsem to, zažil na vlastní kůži a měl tak příležitost celý proces v čase zasadit do kontextu. V naší zemi po půl století „panování“ nacistických a komunistických „pánů tvorstva“ neexistovala společenská vrstva ukotvená v jiných, vyšších hodnotách. Někteří, jako smutná postavička sametového prezidenta, o nich dovedli hezky psát i vyprávět, ve své osobnosti je však neměli.
Ve sněmovně, při projednávání klíčových zákonů a dokumentů důležitých pro zajištění vývoje k odpovědné demokracii, vždy seděli komunisté a jim blízcí padouši. Z druhé, tehdy početně větší části, bývalo přítomno minimum. „Svobodné“ občany venku zajímalo, za kolik je ve sněmovní kantýně whisky, účelově v médiích hrané kecy o imunitě, nebo podrazy rozehrávané cenzorem Sládkem. O podstatu toho, co se skutečně odehrává, se nezajímal téměř nikdo.
Tak zvaný, „Sarajevský“ atentát, zaranžovaný pokus o „svržení“ Václava Klause z vedení Občanské demokratické strany, byla připravená zpravodajská politická hra. Ve skutečnosti šlo o zásadní změnu kurzu politiky posametového období. Organizátory Občanské demokratické strany byli na samém počátku právě Josef Zielienec a Václav Klaus - oba sovětští kádrové. Zielienec vyrostl v Moskvě. To, co se dnes objevuje v médiích o identitě i stycích Václava Klause bylo známo - i novinářům - již v počátku devadesátých let. Sarajevský atentát byl vypočítaný proces „bolševizace“ strany ODS. Nepevné kádry se odhalily a odešly do Unie Svobody.
Následující „vládní krize“ zakončená „slavnou“ Havlovou řečí v Rudolfinu hru rozvinula. Šlo o definitivní vyřazení Občanské demokratické aliance z parlamentní scény. Organizátoři počítali s vítězstvím „Sociální demokracie“ v předčasných volbách.
Hlavním účelem šarády a následující „Opoziční smlouvy“ bylo, „prohlasovat“ společně v Parlamentu zákon o většinovém volebním systému. Nastavenými „pravidly“ redukovat počet parlamentních stran na dvě. Dva „divadelní soubory“ se dají jednoduše přes monopol v médiích a peníze ovládat a řídit. Šaráda nevyšla díky ústavním pravomocem Senátu a Ústavního soudu. Václav Klaus i Miloš Zeman v té „normalizační hře“ spolupracovali. Platí to i pro celé období po roce 1989 - oba pocházejí ze stejné líhně. Spory obou „státníků“ byly po celé období devadesátých let dohodnuté a hrané. Tak i „konflikt“ Josefa Zielience kolem financování ODS nebylo samozřejmě nic jiného než divadlo.
Po roce 2000 si „hybatelé“ přestali hrát na dodržování formálních zákonných postupů. Na přední místa volebních kandidátek se již nedostane nezávislý člověk. Ještě více to platí pro důležité úřady a státní instituce. Proto se Václav Klaus stal prezidentem po Václavu Havlovi. Změnil se divadelní žánr, tragikomedii vystřídal padoušský epos a tomu odpovídá tvář i talent hlavní postavy.
Jak režie hraje na jistotu, můžeme vidět z obou prezidentských „voleb“. V první „volbě“ byli oba hlavní kandidáti, Václav Klaus i Miloš Zeman, ze stejné stáje. Přednost dostal jistější a spolehlivější kůň - s tím druhým by bývala mohla být větší sranda. Ve druhé „volbě“, šlo o totéž - nebylo co vybírat. Jeden plnokrevník reprezentoval stáj KGB a druhý GRU; opět šli na jistotu.
Chybička se vloudila při výměně a „volbě“ nového principála „pravicového“ souboru ODS. Nový „leader“ Mirek Topolánek, ač dobrého původu, zdá se, že nebyl „stejné mysli“. Část ODS se spolu se svým šéfem začala chovat jinak než podle ústřední režie. Takový problém nikdy nehrozil u komunistů a jejich klonu, který se nazývá Sociální demokracie.
Osudným českým povahovým rysem je, že i v životě důležitých rozhodnutí nedokážeme být důslední, tak nakonec vždy skončíme tam, čemu jsme se mohli vyhnout. Ostravský chachar Topolánek pomohl Klause do funkce zvolit, ač mohl přesně očekávat, jak se bude ve funkci chovat a jaké to bude mít pro osud země důsledky. Neodvážím se domnívat, že i to byla dobře zahraná scéna.
Vyslovení nedůvěry vládě uprostřed našeho předsednictví Evropské unie má stejné schéma jako „vládní krize“ na konci podzimu 1997, hlavním aktérem je opět Václav Klaus. Změna je v tom, že z role oběti v tragikomedii, která maskovala vloupání, je dnes Václav Klaus v roli prvního milovníka. Ve skutečnosti je to náhončího hampejzu, do kterého nás chtějí všechny zavřít.
Smyslem a cílem té šarády je zabránit ratifikaci Lisabonské smlouvy, zpochybnit a oddálit instalaci radarové stanice protiraketového systému USA na našem území. Udělat z České republiky nedůvěryhodného partnera, který jako ruský Trojský kůň funguje uvnitř ustavujícího se společenství Evropské unie.
„Rozpad“ ruské koloniální mocnosti, Sovětského svazu, byl vynucenou změnou mocenské politické technologie. Dnešní navzájem informačně popropojovaný svět brání možnosti, aby příslušní vládci určitou část světa zcela zakonzervovali. Sovětské impérium v sedmdesátých a osmdesátých letech již neřídilo politbyro, moc již drželo ve svých rukách vedení tajných služeb. Jejich špičky věděly, že musí zorganizovat a provést změnu technologie ovládání nového společenského „stroje“ a impéria. Byli k tomu donuceni hospodářským úpadkem a především úpadkem své vojenské moci a technologií, která je celou dobu jistila. V průběhu toho procesu přišla ruská koloniální mocnost o velkou část území, nad kterým byla po půl století faktickým suverénem. Neprohráli ve válce, která by jim zničila zemi, aby věděli, jaká je cena. Stejně jako po první světové válce Německo neprohrálo dost, Hitler pak mohl válkou zdivočelé Němce a vrahy prošlé hrůzami zákopů zfanatizovat pro opakovaný pokus.
Rusko trpící mindrákem svého mocenského úpadku a velikosti, vedené kádry vyrostlými a vycvičenými v KGB, je dnes nebezpečnější než Sovětský svaz ovládaný komunizmem. Dnešní vládnoucí garnitura ruského státu se nevyhne žádnému použití násilí, pokud bude mít naději na úspěch. Použijí čehokoli, aby obnovili svoji moc a vliv - nic jiného neumějí. Byl jsem v Rusku jako pozorovatel OBSE průběhu voleb v letech 1993 a 1995 a měl možnost vidět a pocítit atmosféru té země. S Ruskem a jeho dnešními vládci nelze mít „korektní“ styky, nejsou-li tvrdě a důsledně zaručeny vojenskou mocí. Jedinou nadějí Evropy na udržení svéprávnosti, natož svobody, je její integrace a vybudování dostatečné vojenské síly. Jsme-li vůbec schopni si z toho, čím naše země prošla v posledních sedmdesáti letech, vyvodit zkušenost, máme jedinou naději: být součástí Evropy, přispívat k její odpovědné integraci a obranyschopnosti.
To, co se dnes děje na české politické scéně, je vlastizrada a Václav Klaus je hlavním aktérem.
sobota 21. března 2009
Zakletí postkomunistického práva a soudnictví
Motto: „Komunisté rádi používali pojem třídní právo. Smyslem kontinuity právního systému, vyhlášené sametovými právními revolucionáři, bylo přenesení principu třídního práva do postkomunistických poměrů. Vykládat právo podobně, jako platilo za komunizmu. V „nových“ poměrech - podle potřeby a v zájmu mocnějšího.“
Totalitní systémy, podobně dnešní globální doba, směřují k nahrazení staletími ověřené zkušenosti a tradice i zdravého rozumu technologickými schématy příkazů a zákazů. Základní kvality lidskosti jsou nahrazovány manipulačními technologiemi.
Individuální myšlení si zvyká, přijímáme myšlenková i hodnotová schémata ze svého většinového okolí, rozhodující roli v tomto procesu hrají média a ti, kdo je ovládají. Přestáváme rozvažovat o pravdivosti a vnitřním obsahu informací a věcí. Většinové pojetí světa, jeho hodnot - tedy představa o realitě v hlavách lidí, se může s autentickou skutečností a pravdou zcela rozcházet. To se také děje a společenství, profesní, či politická komunita žije pak chimérou, ze které jí může vyvést jen nemilosrdný náraz zvenčí. Kdo na konci komunizmu byl ještě schopen vidět, mohl takový stav kolem sebe pozorovat. Společnost byla hodnotově tak rozložena, že z vnitřních sil nebyla schopna se obrodit a postižení komunizmem se zbavit.
Smyslem komunistického „práva“ bylo, sloužit „předvoji pracujícího lidu“. Daleko za touto prioritou byl vlastní smysl práva - hledání míry a pravidel nejen podle formálních psaných paragrafů. Právníci a soudci, tedy profesní vykladači komunistického práva, tuto roli buď přijali, nebo odešli přežívat v roli podnikových právníků. Čtyřicet let trval profesní lidský výběr dle nastavených kritérií. Nakonec většině právníků pojetí práva v duchu komunistického „práva“ přešlo do krve, stalo se jejich zvykem, myšlenkovým schématem, z něhož nemají úniku.
Co mě se týká, Nikdy jsem komunistické právo a to, co bylo považováno za „správné“, nepřijal. Nikdy jsem také komunistické zákony nepotřeboval. Žil jsem podle zákona mravního, který do mé mysli vložili moji rodiče; podle toho, co oni považovali za správné. Když jsem roky nesměl do školy, překonal jsem to svým úsilím, odešel ve čtrnácti letech z domova, aby o mně nevěděli. Opakovaně jsem se pokoušel o přijetí na studia, musel jsem být lepší, než ostatní, až to vyšlo. V „normalizaci“ počátku sedmdesátých let jsem byl žalován za napadení veřejného činitele, svědky neměli, vyšetřovatel mi sliboval pět let. Vyšetřovateli jsem odpověděl: „Nedělám si iluze o našem soudnictví, když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je a nikdy to nezapomenu, nevím, z čeho mne žalujete.“ Dotáhnul jsem to až k Nejvyššímu soudu na Pankrác. Zde jsem soudci řekl: „Pane soudce, žil jsem svůj život jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já.“ Dívali se na mne vždy jako na exota, jako na něco, co nikdy neviděli.
Tehdy mé stíhání zrušili pro nedostatek důkazů. Většinou mi dali pokoj, nesměli mít ale šanci na mě něco vytáhnout, pracovně jsem musel být lepší než jiní a bral jsem vždy menší plat. Pětkrát jsme se s rodinou stěhovali a začínal jsem vždy znovu, od nuly. To, v jaké míře lidé přijali komunistické poměry, jejich pojetí práva a „správnosti“, vidím i v tom, že moji známí a kamarádi mne označovali za anarchistu. Proto, že jsem svým životem v mírnosti trval na tom, že na kriteria mravnosti se nesmí rezignovat ani je překračovat. Celá léta jsem věděl, že zůstanu vždycky sám a ponesu za své postoje následky.
Do parlamentu jsem se dostal svou vůlí a přesvědčením, že ten nemravný systém se musí změnit. Nevím, jak bych to lépe řekl: děkuji Bohu, že jsem ten „sametový“ způsob revoluce viděl zevnitř, mohl pozorovat jednání aktérů v konkrétních, jedinečných situacích. Uvědomit si kontext, ducha doby, pochopit souvislosti, záměry „hybatelů“ a především to hluboké postižení všech komunizmem. Díky tomu jsem pochopil, o co šlo „otcům“ kontinuity právního systému.
Společnost neměla vnitřní sílu postavit se ničemné minulosti, oddělit se od ní a začít obnovovat základy, z nichž naše kultura vyrostla. Iniciativy se chopili ti, kdo sami byli celou svou bytostí produktem komunizmu. Na „změnu“ byli připraveni, někteří ji již léta připravovali. Společenská změna v jejich pojetí znamenala, že oni zůstanou „vedoucí silou a předvojem podnikatelů“. Plody společenské práce nebude jako dosud shrabovat pod sebe a svou pravomoc „rodná strana“, ale v největší míře oni sami, tedy ti, kteří ten parazitní systém vytvářeli a udržovali. V žádném případě nechtěli změnu - (kontra)revoluci - v pravém smyslu toho slova. To by znamenalo, že začnou platit fair play poměry, právo bude hledáním spravedlnosti, soudy budou hledat pravdu, soudci budou rozhodovat na podkladě zjištěných faktů a podle ducha zákonů. To se nesmělo stát a proto měla „kontinuita“ právního systému s komunistickým právem tak klíčový význam pro „zdárný“ průběh „sametové perestrojky“.
Měl jsem příležitost některé „otce“ právní kontinuity vidět v akci při uvádění komunistického práva do „demokratické“ praxe, poznal jsem osobně tyto „pilíře“ postkomunistického práva. JUDr. Zdeněk Jičínský - spoluautor komunistické Ústavy z roku 1960 byl zkamenělá dialektika sama. Ten člověk snad nebyl schopen lidského myšlení a citů. JUDr. Masopust - federální komunistický poslanec, profesor na právech, byl agentem Státní bezpečnosti. JUDr. Pavel Rychetský - jako místopředseda Federální vlády nás na podzim roku 1990 v klubu Občanského fóra přesvědčoval o nezbytnosti „kontinuity“, přestaly by prý platit sňatky a podobně, považoval nás za blbce. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho odpovědnosti za zrušení zákona O státním majetku a vlastnictví a nenahrazení této normy jiným zákonem. V čele Ústavního soudu je symbolem kontinuity komunistického práva. JUDr. Otakar Motejl - od roku 1970 měla toho pána na špagátě Státní bezpečnost, pod jejím starostlivým vedením obhajoval disidenty. Díky té staré známosti udělal po „revoluci“ kariéru nejspravedlivějšího. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho podílu na právní kontinuitě. JUDr. Leon Richter - ministr spravedlnosti v Pithartově vládě, od pohledu sympatický pán, byl v registru Státní bezpečnosti. JUDr. Jiří Novák - byl ministr spravedlnosti po odstoupení Leona Richtera. „Bača“ Novák posloužil, jak si hybatelé přáli. Vždy, když jako ministr přišel do sněmovny, říkal mi žertovně: „Čestmíre, ty budeš viset první“. Dnes má s Tomášem Sokolem úspěšnou advokátní kancelář. JUDr. Tomáš Sokol - na podzim roku 1990 jako městský prokurátor v Praze udělal závratnou kariéru vyhlášením o zákazu komunistů. Jako ministr vnitra v Pithartově vládě pečlivě dbal na to, aby se nic nezměnilo a komunistům nic nestalo. Dnes je veleúspěšným obhájcem, zná a ovládá postkomunistické právo.
Koncem roku 1990 jsme v České národní radě déle než měsíc projednávali „Listinu práv“, jednali o ní všechny výbory. Tlachali jsme o prázdném formálním prohlášení, jehož vznosné formulace jsou nevymahatelné, za jejichž nedodržování nelze ukládat jasné sankce a trest. Nejaktivnější v průběhu toho procesu byli komunisté a s nimi spřízněné typy. Připadalo mi to celé absurdní, tehdejšímu Generálnímu prokurátoru, JUDr. Ludvíku Brunnerovi, jsem řekl: „Nerozumím tomu. Místo toho, abychom projednávali normy a opatření, kterými se jasně oddělíme od komunistické minulosti a dáme na vědomí, že zneužití a zločin se budou nekompromisně trestat, maříme čas prázdnými frázemi.“ Bylo vidět, že jsem pana prokurátora postavil před něco, co nečekal. Nesvůj mi odpověděl jako od věci: „Pane poslanče, já u těch dohod byl, nelíbilo se mi to, teď se s tím již nedá nic dělat.“
Od samého počátku rozhodující aktéři „nového“ sametového pořádku směřovali postkomunistický stát, jeho instituce, právo a politickou „pluralitu“ k tomu, že to vše bude pouhou formální slupkou. Za touto slupkou budou struktury moci veřejnosti neznámé a také veřejně neodpovědné. To byl ústření politický konflikt v celém průběhu devadesátých let. Veřejně to nikdo nikdy neřekl a nepojmenoval. V tomto mlčení byla na prvním místě média. V listopadu 1994 na mítinku v Třebíči Jan Kalvoda, tehdy papírově ještě ne-JUDr., rozšafně řečnil, že máme položené demokratické základy státu. Náš stát má vytvořené instituce, dělbu politické moci atd. Nevydržel jsem, vzal si slovo a odpověděl: „Pan předseda nemá pravdu. Ano, formálně jsme demokratickým státem, máme instituce demokratického státu, avšak dokud v jejich čele nebudou lidé, kteří nastaví normy jejich fungování, je to fikce. Za pár týdnů, měsíců tomu může být jinak.“ Po mítinku jsem nevěřícně zíral na reakci Honzíka Kalvody, časem jsem pochopil svou trefu do černého.
Jak měli „hybatelé“ kontinuitu práva i jeho vykonavatelů promyšlenou je patrné z toho, že vláda - výkonná moc předkládala seznamy jmenovaných soudců sněmovně ČNR ke schválení. V roce 1990 a ještě v roce 1991 jsme hlasováním schvalovali předložené seznamy soudců. Z povrchního pohledu revoluční opatření, nová nekomunistická sněmovna mohla odmítnout komunistické soudce. Ve skutečnosti alibismus, sametová sněmovna tak, jak byla sestavena, nemohla výběr výrazně ovlivnit, jen nás použili k legalizaci svého výběru kontinuity soudcovského stavu. Velmi brzy jsem odmítl účastnit se hlasování a řekl: „Nezvednu ruku pro žádného komunistického soudce.“
Aniž se cokoli důsledně udělalo k oddělení se od komunistické minulosti a jejích praktik v soudnictví, bylo veledůležité udělat zákon o nezávislosti soudů a soudců. Nebyla žádná přechodná doba, ve které by bylo jasně dáno najevo, jak se úloha soudů a soudců mění. Soudci dostali formálně velké pravomoci, nezávislost a vysoké platy. V kontextu to znamenalo - budete fungovat a soudit tak, jak bylo zvykem, jste za to dobře zaplaceni. Ne, aby vás napadlo, svou nezávislost vzít vážně, opravdu tak jednat.
Sledoval jsem soudní řízení s Vladimírem Hučínem, účastnil se soudních jednání. Celé to bylo smutné divadlo - o postkomunistickém právu, jeho úrovni, o nezávislosti soudů, o tom, jak si „nezávislí“ soudci neváží sami sebe. Kauza obvinění Vladimíra Hučína byla trapně a hloupě připravená i sehraná. Kdyby zpravodajská média byla nezávislá a nesloužila „hybatelům“, byla by z celého procesu veřejná ostuda. V mediálním tichu či dokonce v prostředí, kdy média takto zneužité moci přizvujiká, by přes všechnu hloupost obvinění a nevěrohodnost svědků byl Vladimír Hučín nakonec odsouzen. Nebyl odsouzen jen proto, že už, nebo ještě nelze sehrát vše v úplné tajnosti a zabránit veřejnosti v přístupu na soudní jednání. Soudy odstoupily od obvinění a rozhodli spravedlivě jen proto, že kdo jsme ještě nerezignovali a na jednání soudů chodili, jsme způsobili, že „právo“ se začalo stydět. Hybatelé usoudili, že při dalším trvání procesu by si ostudu nakonec přece jen utržili. Ukázkou, jak se „nezávislé“ soudy bojí vytvoření precedentu, že lze rozhodovat se smyslem pro spravedlnost, je nedávný rozsudek Obvodního soudu na Vinohradech v Praze v kauze náhrad za vazbu stíhání Vladimíra Hučína. Soud za rok vazby a sedm let stíhání přiřkl Hučínovi náhradu ve výši dvou set tisíc korun. Rozsudek pobouřil u soudu přítomnou zástupkyni ministra spravedlnosti Mgr. Hanu Staňkovou, žádala zamítnutí rozsudku. Argumentovala prošlou promlčecí dobou, uvedla příklad odmítnutí náhrady osvobozenému členu mafie u italského soudu, navíc ještě popřela verdikt Ústavního soudu v kauze stíhání Vladimíra Hučína.
Jak se náš svět a jeho pojetí změnilo, můžeme vidět na jedné z pohádek našeho dětství. V pohádce O Šípkové Růžence, kterou spolu s jejím okolím zlá čarodějnice zaklela tak, že usnuli a zkameněli, je cesta ze zakletí. Najde-li se statečný princ, Růženku políbí, kletbu zruší, život pak běží šťastně dál. Naše zakletí je prokleté, čarodějnice komunizmu nás zatáhla do spolupodílnictví na vlastním prokletí. Většině se ten polomrtvý stav začal i líbit. Náš sametový princ Osvoboditel se s čarodějnicí dohodnul - slíbila mu, že on i jeho družina budou rovnější mezi rovnými. On pak začal šířit mezi polospícím lidem legendu, že přece nejsme jako ta čarodějnice, abychom ji nechali vyhnat z království. Vždyť přece nejsme hrdinové. Země, která potřebuje hrdiny je nešťastná, nakonec bychom se snad museli podle nich i chovat. Dobře se nám za čarodějnice spalo, můžeme teď svobodně polospát. Čarodějnice nám tu zůstala, zajistila se kontinuitou a usilovně plodí mladá čarodějčata, už se skoro nedá rozlišit, kdo je a kdo není. Nás už žádný princ neosvobodí, sami se musíme vzbudit, cesta ze zakletí bude neuvěřitelně těžká. Není možná bez hrdinů, kteří se budou chovat jako svobodní, odpovědní lidé. Svým příkladem začnou obnovovat a vytvářet „normy“ ve svém okolí. Všichni je budou nejdříve považovat za blázny, čarodějná moc z nich udělá nebezpečné padouchy. Už přestala veškerá legrace, znovu se nás pokoušejí uvázat na východní Ruský řetěz.
Totalitní systémy, podobně dnešní globální doba, směřují k nahrazení staletími ověřené zkušenosti a tradice i zdravého rozumu technologickými schématy příkazů a zákazů. Základní kvality lidskosti jsou nahrazovány manipulačními technologiemi.
Individuální myšlení si zvyká, přijímáme myšlenková i hodnotová schémata ze svého většinového okolí, rozhodující roli v tomto procesu hrají média a ti, kdo je ovládají. Přestáváme rozvažovat o pravdivosti a vnitřním obsahu informací a věcí. Většinové pojetí světa, jeho hodnot - tedy představa o realitě v hlavách lidí, se může s autentickou skutečností a pravdou zcela rozcházet. To se také děje a společenství, profesní, či politická komunita žije pak chimérou, ze které jí může vyvést jen nemilosrdný náraz zvenčí. Kdo na konci komunizmu byl ještě schopen vidět, mohl takový stav kolem sebe pozorovat. Společnost byla hodnotově tak rozložena, že z vnitřních sil nebyla schopna se obrodit a postižení komunizmem se zbavit.
Smyslem komunistického „práva“ bylo, sloužit „předvoji pracujícího lidu“. Daleko za touto prioritou byl vlastní smysl práva - hledání míry a pravidel nejen podle formálních psaných paragrafů. Právníci a soudci, tedy profesní vykladači komunistického práva, tuto roli buď přijali, nebo odešli přežívat v roli podnikových právníků. Čtyřicet let trval profesní lidský výběr dle nastavených kritérií. Nakonec většině právníků pojetí práva v duchu komunistického „práva“ přešlo do krve, stalo se jejich zvykem, myšlenkovým schématem, z něhož nemají úniku.
Co mě se týká, Nikdy jsem komunistické právo a to, co bylo považováno za „správné“, nepřijal. Nikdy jsem také komunistické zákony nepotřeboval. Žil jsem podle zákona mravního, který do mé mysli vložili moji rodiče; podle toho, co oni považovali za správné. Když jsem roky nesměl do školy, překonal jsem to svým úsilím, odešel ve čtrnácti letech z domova, aby o mně nevěděli. Opakovaně jsem se pokoušel o přijetí na studia, musel jsem být lepší, než ostatní, až to vyšlo. V „normalizaci“ počátku sedmdesátých let jsem byl žalován za napadení veřejného činitele, svědky neměli, vyšetřovatel mi sliboval pět let. Vyšetřovateli jsem odpověděl: „Nedělám si iluze o našem soudnictví, když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je a nikdy to nezapomenu, nevím, z čeho mne žalujete.“ Dotáhnul jsem to až k Nejvyššímu soudu na Pankrác. Zde jsem soudci řekl: „Pane soudce, žil jsem svůj život jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já.“ Dívali se na mne vždy jako na exota, jako na něco, co nikdy neviděli.
Tehdy mé stíhání zrušili pro nedostatek důkazů. Většinou mi dali pokoj, nesměli mít ale šanci na mě něco vytáhnout, pracovně jsem musel být lepší než jiní a bral jsem vždy menší plat. Pětkrát jsme se s rodinou stěhovali a začínal jsem vždy znovu, od nuly. To, v jaké míře lidé přijali komunistické poměry, jejich pojetí práva a „správnosti“, vidím i v tom, že moji známí a kamarádi mne označovali za anarchistu. Proto, že jsem svým životem v mírnosti trval na tom, že na kriteria mravnosti se nesmí rezignovat ani je překračovat. Celá léta jsem věděl, že zůstanu vždycky sám a ponesu za své postoje následky.
Do parlamentu jsem se dostal svou vůlí a přesvědčením, že ten nemravný systém se musí změnit. Nevím, jak bych to lépe řekl: děkuji Bohu, že jsem ten „sametový“ způsob revoluce viděl zevnitř, mohl pozorovat jednání aktérů v konkrétních, jedinečných situacích. Uvědomit si kontext, ducha doby, pochopit souvislosti, záměry „hybatelů“ a především to hluboké postižení všech komunizmem. Díky tomu jsem pochopil, o co šlo „otcům“ kontinuity právního systému.
Společnost neměla vnitřní sílu postavit se ničemné minulosti, oddělit se od ní a začít obnovovat základy, z nichž naše kultura vyrostla. Iniciativy se chopili ti, kdo sami byli celou svou bytostí produktem komunizmu. Na „změnu“ byli připraveni, někteří ji již léta připravovali. Společenská změna v jejich pojetí znamenala, že oni zůstanou „vedoucí silou a předvojem podnikatelů“. Plody společenské práce nebude jako dosud shrabovat pod sebe a svou pravomoc „rodná strana“, ale v největší míře oni sami, tedy ti, kteří ten parazitní systém vytvářeli a udržovali. V žádném případě nechtěli změnu - (kontra)revoluci - v pravém smyslu toho slova. To by znamenalo, že začnou platit fair play poměry, právo bude hledáním spravedlnosti, soudy budou hledat pravdu, soudci budou rozhodovat na podkladě zjištěných faktů a podle ducha zákonů. To se nesmělo stát a proto měla „kontinuita“ právního systému s komunistickým právem tak klíčový význam pro „zdárný“ průběh „sametové perestrojky“.
Měl jsem příležitost některé „otce“ právní kontinuity vidět v akci při uvádění komunistického práva do „demokratické“ praxe, poznal jsem osobně tyto „pilíře“ postkomunistického práva. JUDr. Zdeněk Jičínský - spoluautor komunistické Ústavy z roku 1960 byl zkamenělá dialektika sama. Ten člověk snad nebyl schopen lidského myšlení a citů. JUDr. Masopust - federální komunistický poslanec, profesor na právech, byl agentem Státní bezpečnosti. JUDr. Pavel Rychetský - jako místopředseda Federální vlády nás na podzim roku 1990 v klubu Občanského fóra přesvědčoval o nezbytnosti „kontinuity“, přestaly by prý platit sňatky a podobně, považoval nás za blbce. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho odpovědnosti za zrušení zákona O státním majetku a vlastnictví a nenahrazení této normy jiným zákonem. V čele Ústavního soudu je symbolem kontinuity komunistického práva. JUDr. Otakar Motejl - od roku 1970 měla toho pána na špagátě Státní bezpečnost, pod jejím starostlivým vedením obhajoval disidenty. Díky té staré známosti udělal po „revoluci“ kariéru nejspravedlivějšího. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho podílu na právní kontinuitě. JUDr. Leon Richter - ministr spravedlnosti v Pithartově vládě, od pohledu sympatický pán, byl v registru Státní bezpečnosti. JUDr. Jiří Novák - byl ministr spravedlnosti po odstoupení Leona Richtera. „Bača“ Novák posloužil, jak si hybatelé přáli. Vždy, když jako ministr přišel do sněmovny, říkal mi žertovně: „Čestmíre, ty budeš viset první“. Dnes má s Tomášem Sokolem úspěšnou advokátní kancelář. JUDr. Tomáš Sokol - na podzim roku 1990 jako městský prokurátor v Praze udělal závratnou kariéru vyhlášením o zákazu komunistů. Jako ministr vnitra v Pithartově vládě pečlivě dbal na to, aby se nic nezměnilo a komunistům nic nestalo. Dnes je veleúspěšným obhájcem, zná a ovládá postkomunistické právo.
Koncem roku 1990 jsme v České národní radě déle než měsíc projednávali „Listinu práv“, jednali o ní všechny výbory. Tlachali jsme o prázdném formálním prohlášení, jehož vznosné formulace jsou nevymahatelné, za jejichž nedodržování nelze ukládat jasné sankce a trest. Nejaktivnější v průběhu toho procesu byli komunisté a s nimi spřízněné typy. Připadalo mi to celé absurdní, tehdejšímu Generálnímu prokurátoru, JUDr. Ludvíku Brunnerovi, jsem řekl: „Nerozumím tomu. Místo toho, abychom projednávali normy a opatření, kterými se jasně oddělíme od komunistické minulosti a dáme na vědomí, že zneužití a zločin se budou nekompromisně trestat, maříme čas prázdnými frázemi.“ Bylo vidět, že jsem pana prokurátora postavil před něco, co nečekal. Nesvůj mi odpověděl jako od věci: „Pane poslanče, já u těch dohod byl, nelíbilo se mi to, teď se s tím již nedá nic dělat.“
Od samého počátku rozhodující aktéři „nového“ sametového pořádku směřovali postkomunistický stát, jeho instituce, právo a politickou „pluralitu“ k tomu, že to vše bude pouhou formální slupkou. Za touto slupkou budou struktury moci veřejnosti neznámé a také veřejně neodpovědné. To byl ústření politický konflikt v celém průběhu devadesátých let. Veřejně to nikdo nikdy neřekl a nepojmenoval. V tomto mlčení byla na prvním místě média. V listopadu 1994 na mítinku v Třebíči Jan Kalvoda, tehdy papírově ještě ne-JUDr., rozšafně řečnil, že máme položené demokratické základy státu. Náš stát má vytvořené instituce, dělbu politické moci atd. Nevydržel jsem, vzal si slovo a odpověděl: „Pan předseda nemá pravdu. Ano, formálně jsme demokratickým státem, máme instituce demokratického státu, avšak dokud v jejich čele nebudou lidé, kteří nastaví normy jejich fungování, je to fikce. Za pár týdnů, měsíců tomu může být jinak.“ Po mítinku jsem nevěřícně zíral na reakci Honzíka Kalvody, časem jsem pochopil svou trefu do černého.
Jak měli „hybatelé“ kontinuitu práva i jeho vykonavatelů promyšlenou je patrné z toho, že vláda - výkonná moc předkládala seznamy jmenovaných soudců sněmovně ČNR ke schválení. V roce 1990 a ještě v roce 1991 jsme hlasováním schvalovali předložené seznamy soudců. Z povrchního pohledu revoluční opatření, nová nekomunistická sněmovna mohla odmítnout komunistické soudce. Ve skutečnosti alibismus, sametová sněmovna tak, jak byla sestavena, nemohla výběr výrazně ovlivnit, jen nás použili k legalizaci svého výběru kontinuity soudcovského stavu. Velmi brzy jsem odmítl účastnit se hlasování a řekl: „Nezvednu ruku pro žádného komunistického soudce.“
Aniž se cokoli důsledně udělalo k oddělení se od komunistické minulosti a jejích praktik v soudnictví, bylo veledůležité udělat zákon o nezávislosti soudů a soudců. Nebyla žádná přechodná doba, ve které by bylo jasně dáno najevo, jak se úloha soudů a soudců mění. Soudci dostali formálně velké pravomoci, nezávislost a vysoké platy. V kontextu to znamenalo - budete fungovat a soudit tak, jak bylo zvykem, jste za to dobře zaplaceni. Ne, aby vás napadlo, svou nezávislost vzít vážně, opravdu tak jednat.
Sledoval jsem soudní řízení s Vladimírem Hučínem, účastnil se soudních jednání. Celé to bylo smutné divadlo - o postkomunistickém právu, jeho úrovni, o nezávislosti soudů, o tom, jak si „nezávislí“ soudci neváží sami sebe. Kauza obvinění Vladimíra Hučína byla trapně a hloupě připravená i sehraná. Kdyby zpravodajská média byla nezávislá a nesloužila „hybatelům“, byla by z celého procesu veřejná ostuda. V mediálním tichu či dokonce v prostředí, kdy média takto zneužité moci přizvujiká, by přes všechnu hloupost obvinění a nevěrohodnost svědků byl Vladimír Hučín nakonec odsouzen. Nebyl odsouzen jen proto, že už, nebo ještě nelze sehrát vše v úplné tajnosti a zabránit veřejnosti v přístupu na soudní jednání. Soudy odstoupily od obvinění a rozhodli spravedlivě jen proto, že kdo jsme ještě nerezignovali a na jednání soudů chodili, jsme způsobili, že „právo“ se začalo stydět. Hybatelé usoudili, že při dalším trvání procesu by si ostudu nakonec přece jen utržili. Ukázkou, jak se „nezávislé“ soudy bojí vytvoření precedentu, že lze rozhodovat se smyslem pro spravedlnost, je nedávný rozsudek Obvodního soudu na Vinohradech v Praze v kauze náhrad za vazbu stíhání Vladimíra Hučína. Soud za rok vazby a sedm let stíhání přiřkl Hučínovi náhradu ve výši dvou set tisíc korun. Rozsudek pobouřil u soudu přítomnou zástupkyni ministra spravedlnosti Mgr. Hanu Staňkovou, žádala zamítnutí rozsudku. Argumentovala prošlou promlčecí dobou, uvedla příklad odmítnutí náhrady osvobozenému členu mafie u italského soudu, navíc ještě popřela verdikt Ústavního soudu v kauze stíhání Vladimíra Hučína.
Jak se náš svět a jeho pojetí změnilo, můžeme vidět na jedné z pohádek našeho dětství. V pohádce O Šípkové Růžence, kterou spolu s jejím okolím zlá čarodějnice zaklela tak, že usnuli a zkameněli, je cesta ze zakletí. Najde-li se statečný princ, Růženku políbí, kletbu zruší, život pak běží šťastně dál. Naše zakletí je prokleté, čarodějnice komunizmu nás zatáhla do spolupodílnictví na vlastním prokletí. Většině se ten polomrtvý stav začal i líbit. Náš sametový princ Osvoboditel se s čarodějnicí dohodnul - slíbila mu, že on i jeho družina budou rovnější mezi rovnými. On pak začal šířit mezi polospícím lidem legendu, že přece nejsme jako ta čarodějnice, abychom ji nechali vyhnat z království. Vždyť přece nejsme hrdinové. Země, která potřebuje hrdiny je nešťastná, nakonec bychom se snad museli podle nich i chovat. Dobře se nám za čarodějnice spalo, můžeme teď svobodně polospát. Čarodějnice nám tu zůstala, zajistila se kontinuitou a usilovně plodí mladá čarodějčata, už se skoro nedá rozlišit, kdo je a kdo není. Nás už žádný princ neosvobodí, sami se musíme vzbudit, cesta ze zakletí bude neuvěřitelně těžká. Není možná bez hrdinů, kteří se budou chovat jako svobodní, odpovědní lidé. Svým příkladem začnou obnovovat a vytvářet „normy“ ve svém okolí. Všichni je budou nejdříve považovat za blázny, čarodějná moc z nich udělá nebezpečné padouchy. Už přestala veškerá legrace, znovu se nás pokoušejí uvázat na východní Ruský řetěz.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)