Smutné konce pravdy a lásky

Motto: Spojení komunismu s pravdou a láskou vytvořilo totálně jedovatou směs.

Když František Palacký na pražském Žofínském ostrově v roce 1866 prohlásil, že „zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jediné generaci panovati měl …“, bylo to předvídavé tušení. Palacký nemohl vědět, jak mu čas dá za pravdu.

Naše generace dostaly příležitost ve společenském systému, který se nazval komunismem, své životy prožít a ochutnat jeho ovoce. Stali jsme se součástí zlořádu, který v různé míře poznamenal všechny.

Jako chlapec jsem si začal uvědomovat, že to nejdůležitější, čeho člověk může dosáhnout, je pochopení věcí kolem sebe – co a proč se děje, proč tak lidé jednají. Pohlíží-li člověk na svět z takového zorného úhlu, pomalu se začnou vynořovat kontury souvislostí. Schopnost kritické mysli časem vytvoří obranné schopnosti nadhledu. Celý život jsem byl pozorovatelem, nikomu a nikam jsem nepatřil – to je mé poznamenání komunismem.

V dětství a mládí jsem prožil rozklad vesnického společenství – na osudu svých rodičů i diskvalifikaci nás dětí. Počáteční komunismus byl drsný, blbý ale vcelku přímočarý. Kdo nebyl přímo natvrdlý, mohl zřetelně vidět, o co jde.

Jak čas běžel, erodovalo nadšení a víra „zakladatelské generace“ společenského zlořádu, zůstávalo jim vědomí výhod postavení, do kterých je ten zločinný systém vynesl. Ovládané obyvatelstvo si zvykalo, pomalu se stávalo plebsem, masou jedinců bez vlastní iniciativy a vůle rozhodovat o svém osudu.

Krize roku 1968 byla „krizí morálky“ vládnoucích, ještě existovala paměť, že svět může vypadat i jinak – může se řídit jinými hodnotami. Dvacet roků je doba jedné generace, je to doba, po kterou si společenství uchovává paměť.

Vojenský zásah v srpnu 1968 ukončil období vlády ideologie a víry. Sovětský komunismus dal zřetelně na vědomí všem, že smyslem je moc, udržení postavení a výhod. Ta doba byla historickým předělem, ve kterém v celém sovětském komunistickém bloku převzaly moc a vládu struktury tajné policie. Byl to výsledek přirozeného vývoje systému, tak jak byl vymyšlen a funkčně ustaven.

To, co vítězové této prvé přestavby – transformace komunismu nazvali „normalizací“, bylo ve skutečnosti odklonem společenské existence a jejích hodnot od tradičních zvyklostí a norem jak je společnost ještě chápala a trochu i respektovala.

Smyslem čistek uvnitř partaje i v zaměstnání byla informace: nemějte iluse, přizpůsobte se, nebo se stanete též plebsem. Plebsu byl vyslán signál, uděláš-li dostatečně velikou prasárnu, je to vstupenka mezi vyvolené.

Gustáv Husák, realizátor a garant „normalizace“, může být směle nazván geniálním padouchem. Sofistikovaně zlomil svým způsobem „normalizace“ páteř celé jedné generaci. Jeho technologie „normalizace“ vyškolila kádry pro perestrojku „pravdy a lásky“ devadesátých let.

Husák měl se sovětskou technologií lámání a úpravy lidské psychiky hlubokou osobní zkušenost: rodní soudruzi jej brzo po svém vítězství zavřeli a strčili jej do společné cely s Šaňo Machem, bývalým vůdcem Hlinkových gard, pro kterého Husák po válce nemilosrdně žádal trest smrti.

Na jaře 1969, když Gustáv Husák nastupoval k moci, zeptal se můj kamarád lékař Šaňa Macha, který ležel na jeho oddělení jako pacient, na Husáka. Mach zděšeně zvedl ruce a řekl: „Nič nepočujem, nič neviem, nič nebudem hovoriť, Husák je starý stalinist.“.

Měl jsem příležitost vidět lidský morální i profesní rozklad, který v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let Husákova technologie „normalizace“ navodila. Principem byla důsledně vyžadovaná a vymáhaná podlost. Udržet si postavení, nebo se ke kariéře dostat, bylo možné pouze za cenu podlosti – nejlépe pomáhalo rovnou někoho shodit. Prostě zachovat se nemorálně, udělat věci, které bylo možno označit za zločinné, něco, z čeho se nedalo vycouvat. Odvážím se tvrdit, že celá generace, která v té době nastoupila ke kariérám a do postavení, přijala toto zločinné a podvodné jednání za normální, stalo se jim to normou.

Zažil jsem to na vlastní kůži i duši a nepřijal to. V té době jsem si uvědomil, o co jde a rozloučil se s odbornou kariérou. Pamatoval jsem si slova naší mámy z padesátých let, slova, kterými reagovala na komentář mladičkého Jiřího Dienstbiera v rádiu, „proč to děláš, proč lžeš, což nemáš ruce, aby ses živil jinak?“.

„Normalizace“ se vepsala do mentality, do duší celé té generace, která ten způsob přijala a nevzepřela se. Ta část, která nastoupila do kariér a postavení, vnitřně přijala, že pravda není. Jsou jen určité pojmy, které označovaly pojem pravdy – ale kdysi v dávnověku. „Rozumný“ člověk je dnes nebere vážně. Tak se v té době téměř skokem změnilo chápání existenciálně důležitých pojmů a tedy i vnímání světa.

Proces kulturního vykořenění postihl téměř všechny, a proto za vzdor či odpor proti režimu bylo považováno i dožadování se lidských práv na režimu, který zřetelně a ze své podstaty byl zločinný. Byl to logický nesmysl, který se ve skutečnosti rovnal uznání zločinného způsobu vlády. Do budoucna tím režim a systém dostával platformu, na které mohl prodlužovat svou existenci. Ačkoli komunismus měl na svých rukách více krve a více milionů mrtvých než nacismus, nebyl jasně a nekompromisně odsouzen.

Kormidelníci tajných služeb a straničtí „intelektuálové“ si uvědomili chybu svých nacistických bratrů, kteří nedokázali včas změnit taktiku a prohráli ve válce. Pochopili využitelnost lidskoprávní a demokratické terminologie a formálně ji přijali za svou. Lidské společenské médium měli na půl století svého působení na politické, společenské i hospodářské scéně na takovou změnu připravené.

Nikdy nezapomenu na první schůzi „svobodně zvolené“ České národní rady, na její absurdní atmosféru. Všichni jsme se „měli rádi“, komunisté byli parlamentní stranou. „My jsme nebyli jako oni“. Prastará moudrost, že po zločinu má následovat trest, přestala platit. Ona tedy nepřestala platit, ale všichni se tvářili, jako by neplatila. Měl jsem intenzivní pocit, že se svět zbláznil – to čeho se účastním, nemůže být pravda.

V klíčové době, kdy šlo o převzetí a stabilizaci „nové moci“, byla po několik měsíců projednávána „Listina základních práv a svobod“. V klíčovém období byl projednáván formální papír, jehož vznosná prohlášení jsou jen obtížně vymahatelná a za jejichž nedodržování nehrozí sankce a trest. Zákony často neměly sankce. Byly také zrušeny některé zákony důležité pro odpovědné a právní fungování státu a roky je nenahradila žádná jiná norma. S odstupem času si dovolím jen drsně konstatovat: za vlastní blbost a zločinné jednání těch, kdo prošli bez trestu, neseme dlouhodobé následky.

Od prvopočátků jsem viděl a mohl sledovat „reformu“ jednoho celého odvětví – lesního hospodářství. „Reformu“, která bez bázně a hany popřela všechny staleté zkušenosti, odpovědného hospodaření s lesem. „Reformu“ zaměřenou na cílené vykradení zdrojů lesa do kapes zlodějů, kteří nemají za dlouhodobou existenci lesa žádnou odpovědnost. Jsem svědkem toho, jak cíleně až do dnešní doby bylo na úrovni státu a zákonodárných sborů blokováno vytvoření legislativních norem, které by daly zákonný rámec odpovědnému hospodaření s lesem.

Na příkladu této reformy jsem pochopil obludnost „tržní reformy“ komunistického hospodářství, realizovanou kádry vyškolenými na univerzitě Husákovské normalizace. Pochopil jsem hluboké opovržení, které chovají „komunističtí“ podnikatelé k většinovému plebsu. Jsou přesvědčeni, že mohou tvrdit jakoukoli hovadinu a většina to ani nezaregistruje, zaplatí si kohokoli a do parlamentu, do vlády nastrčí své gorily.

1. února 2010 jsem byl přítomen jednání Vrchního soudu v Olomouci, kde se projednávala žaloba Vladimíra Hučína na Tomáše Hradílka. Hradílek, poté co soudy včetně Ústavního zrušily všechna obvinění proti Hučínovi, napsal v článcích zveřejněných v Lidových novinách, že Hučín je gauner, terorista a obvinil jej z provedení výbuchů v Přerově. Žádné nové důkazy nepředložil.

Byl jsem přítomen většiny soudních řízení, ve kterých se dnešní státní moc od roku 2001 pokoušela dostat Vladimíra Hučína za katr. „Demokratičtí“ postkomunisté se tak, jak to dělali jejich vychovatelé před rokem 1989, pokusili kriminalizovat člověka, který vzal vážně to, co z titulu svého pracovního úvazku u Bezpečnostní informační služby měl dělat. Hučín nepřijal „dialektické“ zadání, že jako slouží demokratické tajné službě, ale dělá zcela opačně pro postkomunistickou nadstátní mafii. Smyslem jeho kriminalizace bylo exemplárně potrestat „anomálně“ se chovajícího jedince.

Všechna obvinění proti Hučínovi byla na vodě, trapně hloupě sestrojená. Kdyby v této zemi existovala svobodná média, měl by stát i soudní moc z ostudy kabát. Protože ještě nejde všechny zastrašit – veřejnost na soudy chodila – musela „demokratická“ moc z případu vycouvat.

Soudní líčení u olomouckého Vrchního soudu bylo pro historii jedinečnou ukázkou – co je a jak funguje postkomunistické „demokratické“ soudnictví. Výsledek soudu – rozsudek byl veřejnou fackou jedinci, který nepřijal „pravidla“ podvodné hry na demokracii. „Asociální“ jedinec Vladimír Hučín si dokonce tak dovolil, že přestože byl zbaven všech obvinění, dále trval na tom, aby soudy konaly tak jak mají konat – hledat spravedlnost a být garantem práva.

Tomáše Hradílka zastupoval u soudu advokát Tomáš Sokol, z jehož výroku, který jistě vstoupí do historie českého soudnictví, cituji: „Tomáš Hradílek má lidské právo na svůj svobodný názor“. Senát ve složení předseda JUDr. Vojtěch Brhel, JUDr. Radmila Baďurová a JUDr. Jaroslav Hikl dal Sokolovi za pravdu a Hučína odsoudil k náhradě soudních výdajů.

Přeložím-li usnesení soudu do lidové mluvy, senát olomouckého Vrchního soudu řekl: bez ohledu na poslání soudní instance i dohodnutá pravidla budeme rozhodovat tak, jak se nám bude hodit.

Tomáš Sokol se nám všem tím „lidským právem“ Tomáše Hradílka vysmál a nepřímo nás tak vyzval ke vzpouře. Řekl: ubozí plebejci, máte jediné právo a šanci, vzít klacek a vyhnat nás, ale na to jste poserové.

„Poetickým“ vyvrcholením soudního stání bylo, že Tomáš Hradílek v rámci své obhajoby přečetl osobní dopis, který mu 24. července 2007 poslal prezident republiky Václav Klaus. V tomto dopise mimo jiné stojí:

„ Včera jsem si přečetl Váš dopis v Lidových novinách o panu Hučínovi, za který Vám velmi děkuji. Jsem moc rád, že se to někdo takto odvážil říci nahlas, už to bylo více než zapotřebí. Aniž znám konkrétnosti, chápal jsem to přesně tak, jak jste to Vy popsal. K těmto věcem je třeba se postavit a Vy jste znovu dokázal, že to umíte. Ještě jednou Vám děkuji.“

To, co se odehrálo u olomouckého vrchního soudu, je logickým pokračováním vývoje „pravdy a lásky“, zločinný systém se vrací ke svým kořenům.

Oba „vítězové“ olomouckého soudního stání byli „hrdiny“ prvních scén absurdního dramatu „sametové revoluce“. Tomáš Hradílek byl prvním „svobodně instalovaným“ ministrem vnitra České republiky po volbách 1990. Vloudila se chybička, při výchově statečného disidenta vychovatelé ze Státní bezpečnosti jaksi nepostřehli, že chovatel akvarijních rybiček je slaboch. To, že „vnitro“ neřídil a ani nemohl řídit, jim jistě nevadilo. Horší bylo, že ministr silového ministerstva v revoluční době nedokázal na veřejnosti udržet tvář. Nebyl ani schopen přečíst bez třesoucího se hlasu text, který mu řídící orgány připravili. V tichosti jej ze scény stáhli a slibnou kariéru ukončili.

Chybičku napravil pražský prokurátor Tomáš Sokol, který na scénu vstoupil již na jaře 1990 silným prohlášením o zákazu komunistů. Zvláště dobrosrdečný výraz jeho tváře mohl na nezasvěcené působit dojmem, že by to mohl myslet vážně. Zasvěcení však dobře věděli, že tentokráte je to ten pravý muž. Sokol plnil úkoly „revolučního období“ na jedničku, příslušníci Státní bezpečnosti, kteří museli odejít z Federálního ministerstva vnitra, našli útočiště na ministerstvu českém. Hřímavým hlasem se ve sněmovně vykecal ze všeho a neudělal nic. Po odchodu z politiky se jeho talent i nadání teprve rozvinuly a uplatnil se v roli obhájce. Stačí se podívat na případy, které obhajoval a obhajuje. S klasikem je možno říct: „nic lidského mu není cizí“.

Dvacet let je dostatečná doba, aby šlo s odstupem říct, co se stalo. Co bylo ústředním motivem, jaké jsou následky kritérií nastavených řízenými nebo jen prostě hloupými „revolucionáři“ sametového období. Bylo to smutné divadlo, které se v naší zemi hrálo, a dramatický kus ještě neskončil. O tom, jak kormidelníci modernizovali svou mocenskou technologii, svědčí, že do role prvního milovníka-revolucionáře vybrali autora absurdních dramat. Vinu za to, co se za ta dvě desetiletí stalo s morálkou celé společnosti, za to, že jsme se ocitli vnitřními hodnotami mimo realitu světa, nenesou jen „kormidelníci“ a šášulín, který se realizoval ve svém největším absurdním dramatu. Vinu neseme v různé míře všichni – nevzbouřili jsme se a komedianty nevyhnali.

Když končil legální komunismus, neměli jsme sice ještě na papíře lidská práva, dalo se však ještě rozlišit, která barva je černá – i bílá byla někdy vidět. Dalo se poznat, kdo je hajzl. Všichni jsme byli všelijak přikrčení, ale nesmrděli jsme tolik. Po dvaceti letech „pravdy a lásky“ už nevíme, co jaký pojem, co jaké slovo znamená – a ještě každý to nevíme jinak. Celá naše země zasmrádla, smrdíme každý den víc. Kdo to bude uklízet? Půjde to vůbec?

Gustáv Husák v dvacetiletí „normalizace“ zlomil „páteř“ komunistické „elitě“ a ctižádostivcům. Václav Havel – v jejich zastoupení – dokonal dílo zkázy „pravdou a láskou“ i u plebsu. Jako citlivý intelektuál tomu dal „kulturní“ rozměr.

Postkomunistická ochrana přírody

Motto: „Jak se chová člověk ke zvířatům a živé přírodě, tak posléze jedná i ve vztahu k druhým lidem. Kritéria, podle nichž funguje hierarchie společenské pyramidy, se obrážejí v přístupu k živé přírodě.“

Je až překvapivé jak se vlastnosti, které byly kvalifikací pro vzestup po společenském žebříčku po nastolení nejpokrokovějšího společenského řádu, obrazily v chování se takové společnosti k přírodě.

V počátečním období nastolování komunismu, neměl předvoj pracujících na přírodu čas. Lovecké pudy si proletáři ukájeli pronásledováním a lovem třídních nepřátel.

Socializace venkova znamenala vyhubení selského stavu – statisíců hospodářů, kteří svým způsobem hospodaření na půdě udržovali pestrou krajinu. Různorodosti a množství hospodářů na půdě odpovídala pestrost a bohatství druhů drobné zvěře. Podobně tomu bylo s bohatstvím ryb a ostatní vodní zvířeny v potocích a na řekách.

Po likvidaci sedláků přišli na řadu tetřívci, sluky, koroptve a posléze zajíci. Potkal je stejný osud jako sedláky, kteří pro jejich bohatý výskyt vytvářeli předpoklady. Bažant se zdál, že vydrží všechno – smrtelnou ránu mu zasadilo spojování malých družstev ve velkoplošné kolchozy. Velkoplošná „výroba“ potravin, spolu s na hlavu uhozeným způsobem meliorací, měla za následek likvidaci malých vodotečí. Vypouštění všeho svinstva do potoků a řek zničilo život v potocích a řekách.

Předvoj pracujících během revoluční fáze dospěl, objevil v sobě dřímající pudy lovce a „predátora“. Jak je u „nobilit“ obvyklé, i velikáni proletářské revoluce našli zalíbení v lovu velké zvěře. Díky tomu se jelení a srnčí zvěře komunismus významněji nedotkl, chovali si je pro potěchu. Rozšířila se exotičtější zvěř – mufloni a daňci. Se škodami na porostech nebyl problém, vše patřilo eráru.

Zajímavé je, jak vrcholný komunismus svědčil černé zvěři – divokým prasatům. Podobně jako v lidské „nice“ prospívali a o kariérním žebříčku postupovali všeho schopní, morálně otužilí, všežraví proletáři. Tak dospívající komunismus poskytl ideální prostředí pro bystré, odolné, přizpůsobivé a všežravé prase divoké. Jeho počty v loveckých revírech se začaly blížit počtu jeho proletářských bratrů v lidské společenské nice. Drobnou zvěř, kterou nezlikvidovala socializace, úspěšně plení divoká prasata.

Drobné zvířectvo, broučci, květinky, trávy byly pod rozlišovací schopností budovatelů lepšího příští. Proletáři přetvářeli svět a ta verbež překážela v rozletu.

Na počátku osmdesátých let, krátce poté, co byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty, jsem se v Luhačovicích, kde měla správa sídlo, zajímal o místo. Pracovník, se kterým jsem na správě mluvil, vyjádřil skepsi ke smyslu své činnosti slovy: „Optimisti říkají, že na to, aby se zkurvilo všechno, nebudou peníze. Jsem pesimista, když jde o to něco zkurvit, na to budou peníze vždy.“.

Ve stejné době byl v Gottwaldově vypsán konkurs na místo ekologa v místním muzeu Jižní Moravy. U výběrové komise jsem mluvil, jak jsem považoval za správné. Na dotaz, jak bych jednal, když bych měl v místě prosadit ochranu nějakého území, jsem se nejdříve zeptal, jaké bodu mít pravomoci. Když řekli, že žádné, odpověděl jsem – ve slušnosti a mírnosti bych apeloval na zdravý rozum. Ve stejném smyslu jsem odpovídal na další dotazy. Za tři týdny jsem dostal dopis s oznámením, že jsem výběrové řízení vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány dostal přednost jiný uchazeč. Muzejním ekologem se stal synovec tajemníka okresního výboru KSČ.

Na jaře 1990 jsem se stal po volbách poslancem České národní rady, jako biolog jsem přirozeně směřoval do výboru pro životní prostředí. Měl jsem příležitost pozorovat sametově revoluční přístup k ochraně přírody z úrovně zákonodárného sboru. O orientaci a prioritách vedení životního prostředí na počátku „pravdy a lásky“ vypovídá, že první český ministr životního prostředí Bedřich Moldan byl kandidátem tajné spolupráce Státní bezpečnosti. Stejné platilo i pro prvého předsedu výboru pro životní prostředí v České národní radě, informátora resp. důvěrníka Vladimíra Laštůvku. Moldan chtěl být úspěšný, chtěl jezdit po světě – tak informoval. Laštůvka byl kariérista bez bázně a hany – plnil úkoly. Mnoho špičkových aktivistů v ochraně přírody z totalitní doby bylo ve stejných službách.

Na úplném počátku devadesátých let se díky ministru životního prostředí Ivanu Dejmalovi podařilo udělat slušnou základní legislativu životního prostředí. V poslaneckém výboru většina lidí měla dobrou vůli. Sněmovnou se to podařilo protlačit díky dobrým předlohám a též proto, že sněmovnu ten problém nezajímal. Kormidelníci v té době měli jiné priority. O dva tři roky později by prosazení takové legislativy nemělo šanci.

I Petr Pithart se v té době dokázal pochlapit, jako český premiér v březnu 1991 umožnil vyhlásit nařízením vlády Národní park Šumava. Na historii prvních roků Národního parku Šumava lze pochopit, jak se hrály „ideály ochrany přírody v postkomunistickém čase“. Vyhlášení národního parku nařízením vlády bylo proto, že zákon by v té době sněmovnou neprošel. V následujících mediálních konfliktech kolem parku v žádném případě nešlo o ideály a o přírodu. Dodnes je to konflikt o strategické území uprostřed Evropy a jeho jiné využití.

Prvým ředitelem parku byl Jiří Kec, důvěrník Státní bezpečnosti. Jeho náměstkem byl dnešní ředitel parku František Krejčí, v té době byl „zaníceným“ zastáncem bezzásahovosti do přírodních procesů. O ekologickém zaměření jeho „přírodomilné“ duše svědčí, že zároveň chystal privatizaci všech činností v Národním parku. Park by formálně byl státní institucí – všechny činnosti by v něm však vykonávala soukromá firma Parkservis. Čirou náhodou byl jejím majitelem páně náměstkův tchán. K privatizaci nedošlo, protože se o záměru dověděl tehdejší ministr životního prostředí František Benda – do záměru nezasvěcený. Benda, bez konsultace s nadřízeným nejvyšším „transformátorem“ Václavem Klausem, „tajného“ ředitele okamžitě z funkce odvolal.

Již dvě desítky let se kolem Šumavského národního parku odehrává „ochranářsko- odborná“ zpravodajská hra Po papíru i obrazovce poletují odborné termíny a z „pravdy“, z bojovníků čpí ideály jako odér z veřejných záchodků. Mediální divadlo je stejná fata morgana, jako přelud sametové revoluce. Ve společnosti, kde poznané pravdy platí, dané slovo nelze brát zpět a ještě pětkrát je obracet, by se nic takového nemohlo dít.

Ve společenství zblblém a demoralizovaném padesáti roky války a komunismu je možné tvrdit cokoli. Přes média, lze do „veřejného mínění“ nalít jakýkoli jedovatý utrejch. V hlavách milionů lidí bylo za ta desetiletí zpochybněno téměř vše. Jestli lidé snad v něco věří, stejně se za to nejsou ochotni postavit. Pár sveřepým jedincům, kteří ještě jsou schopni trvat na tom, že černá je černá, nedají slovo.

Podobně jako na hospodářské scéně se pod hesly „pravdy, lásky a tržního podnikání“ rozkradl stát. Na území národního parku ve jménu ideálu přírodních procesů byla zničena velká část plochy parku a proces stále pokračuje.

Byl jsem u vyhlášení Národního parku Šumava, celá devadesátá léta jsem dění kolem parku do podrobností sledoval. Na konci devadesátých let jsem rok a půl v parku pracoval. Poznal jsem aktéry sporů, sledoval rozehrávání mediálních kampaní, jejich pozadí, lidské kvality účastníků. Co jsem v těch létech viděl, mne vedlo k přemýšlení, co se vlastně stalo, proč se to stalo, kde jsou příčiny tak z přirozenosti vykloubeného přístupu k přírodě. Proč je ve jménu „pravd“, „vědeckých poznatků“ a „ideálů“ činěn prvý opak.

Devadesátá léta „pravdy a lásky“ byla školou života. Viděl jsem, co se stane, když se k „pravdě, lásce a všeobecnému splynutí duší“ přejde z institucionalizovaného násilí, sobectví, programové blbosti „kontinuálně“, prostým vyhlášením.

Výsledkem byl gigantický podvod, obrácení pojmů na ruby. Státníky se stali hlupáci a slaboši, kterým by hospodář nesvěřil do péče ani slepičí dvorek. Majetek si rozebrali podnikavci, kteří uměli podnikavě krást. Svobodu, svobodnou soutěž hlásali lidé, kteří by si ve svobodné, odpovědné společnosti ani nepískli.

Lásku k přírodě a návrat k přírodním procesům hlásali ve své většině lidé, kteří o komplexnosti přírody a jejích dějů neměli ponětí. Pojem „přírodní procesy“ bylo zaklínadlo, mystická slova, za které jde ukrýt libovolnou hajzlovinu. To, co se odehrálo ve všech sférách a odvětvích lidské činnosti, když se přijalo podvodné pojetí sametové revoluce, se odrazilo i v pojetí ochrany přírody.

Nesetkal jsem se v počátku devadesátých let s žádnou aktivitou „ochránců přírody“, která by se zajímala o pozemkové úpravy v krajině a prosazovala je. V té době byla neopakovatelná příležitost, při vyhlašované obnově vlastnických vztahů a restitucích, naléhat a prosadit obnovení přirozené kostry krajiny. Tu tvoří přirozené vodoteče, remízky, bývalá místa vlhkých luk, rybníky, ochranné stromové pásy atd. Nejen že by se tím chránila půda a vodní režim v krajině. Omezila by se nekontrolovatelná velikost výrobních ploch kolchozních polí. Obnovilo by se přírodní prostředí pro zvěř, rostlinné druhy, kterým hloupá bezcitná exploatace vzala prostředí k životu. Stovky miliard se rozkradly a prošustrovaly nenahraditelně. Milovníkům přírody to nevadilo.

„Reforma“ lesního hospodářství znamenala přímočarý, průhledný způsob vykradení lesů. To lze vidět prostým zdravým rozumem, bez specializovaného vzdělání. Při stoletém hospodářském cyklu má les celkovou výnosovost jen 3 až 4%. Čtyři ukradené stromy ze sta na konci stoletého cyklu znamenají, že zisk z lesa je nula. Jde se do podstaty lesa, nic se zpět do existence lesa nevrací. Již dvacet let se tak „hospodaří“, na ploše státního lesa. Nepoznal jsem za ty roky žádnou aktivitu „milovníků a ochránců“ přírody, kteří by se proti tomu zločinu vůči přírodě postavili. Navíc, roky byly Lesy České republiky, resp. mafie, která je ovládá, hlavním sponzorem „Svazu ochránců přírody“. Díky službám této mafii se stal předseda tohoto spolku „milovníků“ Libor Ambrozek v období 2002 - 2006 ministrem životního prostředí.

Mnoho z mediálně známých bojovníků za „pravdu přírody“ i „čistotu jejích procesů“ jsem měl příležitost blíže poznat. Při přímé konfrontaci s problémem mlčeli, nebo trapně blekotali, pak jsem četl nebo viděl nehoráznosti v médiích. Špičky těchto bojovníků za čistotu, ve své většině pracovaly na zakázku. Ochranářský plebs – pěšáci, kteří tvořili šedou masu bojovníků za čistotu - ve svatém nadšení odmítli přemýšlet a srovnat si fakta.

Učebnicovým příkladem byla akce záchrany přírodních procesů pod Trojmezím a Smrčinou u Plešného jezera. Chodil jsem mezi ty „milovníky“ téměř každý den, snažil jsem se je přesvědčit a vysvětlit, o co se ve skutečnosti hraje: Podívejte se na internetu, kdo pase krávy mezi hranicí parku a Lipnem. Téměř v celém území pasou krávy realitní kanceláře. Díky vám sežere kůrovec během několika let smrkové porosty v této oblasti. Následovat bude kampaň za zrušení parku v tomto území a začne kšeft.

Milovníci přírodních procesů se přivazovali ke stromům na Plešném jezeře v roce 1999 – v tom čase byl českým premiérem Miloš Zeman. O deset let později, na podzim 2009 vynesl tentýž Miloš Zeman své již nemladé tělo do kůrovcem sežraného lesa u téhož Plešného jezera, jako „bojovník“ proti kůrovci na Šumavě. Aby toho nebylo dost, na kandidátce strany milovníka stromů „Strany práv občanů“, má kandidovat Ivan Žlábek, ředitel národního parku v době objímání ještě živých stromů.

Velkým „přínosem“ komunismu do pokladnice lidského vědění a kultury byla vysoká produkce jedinců i institucí špičkově adaptovaných na příživnický způsob života. Jak komunismus dospíval, transformovali se parazité, kteří živné médium vysávali a usmrcovali pomalu na aktivní dravce. Proces sametové revoluce byl vyvrcholením vývojového procesu přeměny komunistického parazita na tisíce parazito-dravců. Ten nový druh se cítí a sám sebe považuje za „predátora“.

Sofistikovaný vývoj přeměny uvnitř společenské pyramidy se logicky obrazil v přístupu postkomunistických „predátorů“ k přírodě a pojetí její „ochrany“. Proto se noví predátoři nestarali o to, aby zvýšili úživnost krajiny pro své zvířecí bratry predátory. Byli zvyklí žrát, aniž se starali. Absolutní ochranu snadno dali svým zvířecím bratrům, kteří z přirozených zdrojů devastované krajiny nemají co žrát.

Tak se stali kormoráni, volavky, či vydry hospodářskými zvířaty. Po příznivou část roku se živí na hospodářských rybnících a vodách nebo u moře. Když přijde zima, rybníky zamrznou, hladoví predátoři se soustředí tam, kde ještě něco je a je volná voda. V potocích a říčkách nemá šanci přežít nic.

Obnovil jsem asi kilometr potoka, udělal z něj krásnou živou vodu. Postavil pět malých rybníků a obnovil čtyři sta metrů dlouhý náhon. Všechno bylo plné ryb, raků, škeblí – poslední tři roky honím v zimě ve dne vydry s vidlema. Na jaře není v potoce, v náhonu a v rybnících ani šupina, zmizeli raci a škeble.

V zemědělské krajině téměř dokonale likvidují drobnou zvěř kolchozní predátoři. Dochází už i na srnčí zvěř, kosící liště neuteče nic. O to, co přežije, se postarají lišky jestřábi a všežravý proletář prase divoké. Prase, zdá se, přežije i postkomunistické predátory a jejich natvrdlý způsob ochrany přírody.

Na nás potopa

Motto: „Hloupost a netečnost je věčná, ráda se tváří pokrokově, zvláště když směřuje k hlouposti větší. Chopí-li se vlády, není z ní úniku. Naději dává jen mimořádné morální a intelektuální vzepětí.“

Naše země uprostřed evropského kontinentu byla po staletí průsečíkem, ve kterém se stýkaly a utkávaly ideové podněty a proudy. Na našem území a v jeho blízkosti se odehrávaly mocenské konflikty, které rozhodovaly o směřování Evropy a jejích hodnotách. Po „Bílé Hoře“ na dlouhou dobu přestaly být české země subjektu dějin.

Vyhnání české šlechty, která se hlásila ke kališnictví, znamenalo, že země přišla o velkou část své politické i intelektuální elity. Politickým národem v těch časech byla šlechta – ztratili jsme aristokracii, která byla schopna cítit, hájit zájmy země a být jejím reprezentantem. Poznamenalo to český politický život do současnosti.

Faktická neexistence zemsky cítící aristokratické politické reprezentace v době „reformy“ Rakouské říše v roce 1848 znamenal, že bylo jen Rakousko – Uherské vyrovnání. České země, hospodářská základna Rakouské říše, nedosáhly podílu na moci a odpovědnosti. Tehdy se mohl položit základ k možné příští federalizaci středoevropského soustátí.

Česká politická reprezentace se podílela v průběhu první světové války na zničení Rakouské říše – soustátí, které integrovalo malé národy střední Evropy. Vznikem samostatného Československa jsme pomohli vytvořit ve středu Evropy prostor nestability a mocenského vakua. Co jsme vytýkali Rakousku, ač jsme na tom měli podíl, totiž že bylo jen Rakousko – Uherskem, jsme pak udělali v menších rozměrech v Československu. Založili jsme Československo na národnostní ideji, státu Čechů a Slováků s třímilionovou menšinou německou, menšinou polskou, Slováky s komplexem méněcenného národa a jeho menšinami. Politická reprezentace nového státu neměla mezi sebou část aristokratické reprezentace s jejím způsobem myšlení. Vystavěli jsme pohraniční opevnění proti nacistické hrozbě, měli jsme dobře vyzbrojenou armádu. Snad jsme to měli všechno jen jako hračku. Naši dědové a otcové se nepostavili nacistickému přepadení a nebránili svoji zemi a hodnoty. Byl přece „věk rozumu“, byli jsme zrazeni a nešli do ztraceného boje. Téměř bez výstřelu jsme se vzdali a odevzdali vojenskou výzbroj Hitlerovi – pomohli jsme nacisty vyzbrojit. Představitelé samostatného státu nevěděli, že čest a hrdost je výše, než rozum. Jen ty dávají v čase naději na důstojnou existenci.

V zahraničí i v domácím odboji se proslavili a bojovali jedinci. Většina se přizpůsobila a zvykla si. Představitelem zahraniční vlády se stal malý muž, který již v roce 1938 – 39 selhal, jako první reprezentant a úředník státu nevyzval národ k obraně. V polovině války jel „vyjednávat“ se Stalinem – mužíček, který za sebou neměl žádnou moc. Kavkazskému lidožroutovi jen předvedl, jek lehkou kořistí budeme. Po válce jsme vyhnali ze země tři milióny Němců – obyvatelstvo, které sídlilo na území po staletí. Ne, abychom po právu potrestali aktivní zločince a nejvíce vinné, ale všechny. Již tímto aktem jsme se stali součástí komunistické říše. „Únor“ byl dokončením toho, jak jsme se chovali za války a těsně po jejím skončení. Čtyřicet let komunizmu znamenalo opakující se likvidaci duchovních elit. Existence a trvání nablblého systému stálo na ubíjející hlouposti.

Byli „úspěšní“, lidé si zvykali, většina „nevědomky“ přijala jejich „hodnoty“, málokdo chápal, že své životy žijeme jako podvod. Jako by život nebyl jedinečný a jen jednou. Bez přemýšlení se lidé vyhýbali nepříjemnostem, dělali věci, na které by při normálním běhu života nepřistoupili. Kariéry dělali ctižádostivci a hlupáci, kteří absurditu a hlouposti dále rozvíjeli. Husáka a jeho squadru považuji za lidsky horší, než byli „vítězové“ Února. Únor byl po válce, v čase jejích následků, kdy krvavé ruce ještě neoschly. V roce 1968 jsme již měli zkušenost a byla možnost volby. Do služeb „obnovitelů pořádku“ se dala spodina již vyrostlá a vyprodukovaná komunismem. Svůj způsob „normalizace“ postavili na sofistikované a cílené demoralizaci společnosti. To je horší než jen přímá represe. Demoralizace poškozuje společenství více a na delší čas. Okupace Československa v roce 1968 znamenala kvalitativní posun způsobu ovládání a fungování Sovětské komunistické říše. Mobilizace tajných služeb a armády takového rozsahu znamenala předání mocenských pák do rukou tajné služby a armády. V tomto čase ideologové a partajní aparátčíci definitivně ztratili rozhodovací moc.

V sedmdesátých létech začíná příprava koncepce demokraticko – podnikatelsky se tvářícího komunismu, příprava na postkomunismus. V té době politickou rozhodovací moc získávají „šéfové“ bank, hospodářských podniků, kolchozů – koordinovaní tajnou policií. Měl jsem možnost pozorovat tento proces v sedmdesátých a počátku osmdesátých let ve „Slušovickém Gottwaldově“. Po devadesátém roce se obdobný proces ve velkém odehrál na úrovni celého státu.

Současnou část rozkladu hodnot české společnosti jsem měl příležitost pozorovat zevnitř politiky, díky své angažovanosti v běhu „sametové“ revoluce jako poslanec Parlamentu. Čtyřicet let, po dobu „vedoucí úlohy“, se neměl šanci do politiky dostat člověk, který nebyl „u nich“. I pro profesní kariéru to většinou nešlo bez stranické knížky. Po „listopadové revoluci“ byla šance dostat se do politiky s poctivými úmysly po dobu prvních dvou – třech roků. Pak spadla klec. Přechodná doba, kdy systém byl rozkolísán, netrvala dlouho, již od voleb 1992 se rozběhl proces „konsolidace“ postkomunistického systému do rukou stejných mocenských skupin lidí, kteří zemi ovládali po celou dobu komunismu. Základem pro „obnovení pořádku“ a normalizace „demokratickou formou“ byly tyto faktory a skutečnosti: Skutečná moc zůstala v rukou těch, kdo ji drželi před listopadem 1989. Oni jediní drželi ve svých rukách finanční zdroje, které mohli investovat do politiky a do korupce. Jediní měli organizační struktury a kontrolovali, aby se nevytvořilo nic nového. „Kontinuita“ právního systému byla znamením pro všechny informované, že se pokračuje a zároveň zaručovala, že se nebudou měnit základní pravidla.

Po čtyřiceti letech komunismu s jeho systematickým lámáním charakterů, kdy jen morální chování a jednání bylo politický zločin, neměla česká společnost morální a intelektuální elitu. Stejně jako v rozhodujícím čase devatenáctého století jsme neměli „zemsky“ cítící aristokracii. Na konci „legálního“ komunismu v naší zemi neexistovala aristokracie morální – cítící odpovědnost za svou zemi. Smutně parodickou postavu „světového státníka – humanisty“ při technologické modernizaci komunismu v podnikatelsko – mafiánskou „demokracií“ sehrál Václav Havel. Lepší krycí figuru pro svou zločineckou hru na revoluci nemohli kormidelníci najít. Havel mluvil o morálce a demokracii a jednal jinak. Za scénou i na scéně se dělo něco jiného. Když přišel do sněmovny, styděl jsem se – měl to být můj prezident. Bylo na něm vidět, že hraje roli. Komunisté i ostatní „zasvěcenci“ se mu otevřeně smáli. Při prezidentské volbě jsem mu svůj hlas nedal, zdržel jsem se hlasování.

Společenství, které bylo v posledních dvou desetiletích komunismu označováno jako „disent“, nebyla skutečná politická alternativa. Dožadování se „lidských práv“, zpívání přisprostlých písniček není svéprávná politika. Nejméně z polovice tvořili disent bývalí komunisté. Podobně, jako ve starém Rusku, bylo to společenství odpůrců režimů plné agentů tajné policie. Byla to jistým způsobem i „přípravka“ budoucích kádrů pro sametovou revoluci. Viděl jsem chování i jednání těchto odpůrců komunismu v sametové revoluci – většina posloužila. Kdo z nich přežil v politice dodnes, byl z „přípravky“.

Osm roků jsem byl členem zemědělského výboru sněmovny i výboru pro životní prostředí a viděl jsem, jak se hrála „reforma“ lesnictví, zemědělské restituce i „reforma“ zemědělství. Mohl jsem pozorovat, co znamenala a k čemu byla používána postkomunistická ochrana přírody. Nebyl jsem loutkou a figurkou, se svou zkušeností a selským rozumem jsem srovnával, co mi bylo předkládáno k věření a schvalování… Od podzimu 1990 jsem se postavil proti tak zvané reformě lesního hospodářství – když jsem pochopil, že ten neuvěřitelný podvod je proti všem zásadám odpovědného hospodaření s lesem. Podobnou „reformu“ se komunisté pokusili zavést na počátku svého panování v roce 1951. Po roce a půl byla „reforma“ tehdy zrušena – i „kočí“ a „holiči“, které udělali řediteli závodů, pochopili, že se poškozuje les a prosadili její zrušení. Po čtyřiceti letech komunismu „osvícení komunističtí podnikatelé“ ten „ruský“ způsob hospodaření s lesem prosadili a dosud trvá. Viděl jsem způsob a průběh té podivuhodné reformy odvětví, konkrétní osoby, které tu loupež rozehrály, kam šly naloupené peníze, jak se měnily varianty. Z peněz, vykradených ze státního lesa, byly financovány „politické strany“ a koupena média. Za těch již téměř dvacet let bylo vykradeno ze státního lesa na sto miliard – slušná část dnešního, již více než bilionového státního dluhu. Opakovaně jsem ve sněmovně řekl, co se v lesnictví děje. Stejně jsem to řekl na poradě ekonomických ministrů i ve vládě – za Klausova panování. Roky jsem o tématu psal: již dvacet let jdou peníze ze státního lesa do jiných kapes, než je kasa státu. Všichni, kdo v oboru pracují, to vědí a téměř všichni mlčeli. Teprve teď, kdy i obyčejným lesníkům začíná jít o existenci, se ozývá slabý šepot.

V zemědělství Josef Lux vykřikoval: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno!“, ve skutečnosti pro to neudělal vůbec nic. Bez přímé podpory výkonné moci neměli restituenti a lidé, kteří chtěli obnovit hospodaření na půdě, postavené na individuální iniciativě a odpovědnosti, velkou šanci. Všechny výhody měli šéfové kolchozů, kteří nechtěli změnu. Osm let v zemědělském výboru byla trpká zkušenost: komunističtí kolchozní revolucionáři chtěli pro sebe jen získat postavení jako „vlastníků“ na cizím majetku a tomu odpovídající příjmy. Zároveň chtěli odpovědnost za hospodaření a půdu ponechat státu. Tak se vcelku stalo. Kolchozní způsob výroby potravin (ano, oni nehospodaří, oni „vyrábí potraviny“...) je a bude závislý na velkých dotacích od státu. Žádnými příkazy není lze při takovémto způsobu výroby na půdě zajistit dlouhodobou odpovědnost za půdu. Stejně tak i citlivý přístup k přírodnímu prostředí, ve kterém výroba probíhá. Při každé výměně správců v těchto „podnikatelských výrobních celcích“, i jen při odúmrtí šéfa, hrozí úpadek a rozpad. Žádný z těchto statečných podnikatelů si nevychovává nástupce. Nemají dlouhodobou odpovědnost a hlídají si do samého konce svůj monopol.

Ochrana přírody má své specifické komunisticko – postkomunistické rysy. Na svém počátku, v sametové fázi, bylo „moderní a pokrokové“ vše, co začínalo na „eko“, ať to byla ekonomie či ekologie. Dalo se počítat s tím, že kolem každé aktivity či instituce, která začínala touto předponou, bude husté hejno agentů tajné policie. V „běžné“ lidské společenské hierarchii dostali největší výhody ti, kdo se dostali na vrchol společenské piramidy – bankéři, přerozdělovači a paraziti všech proveniencí. Stejné principy byly nastoleny v ochraně přírody a jejích druhů. Absolutní ochranu dostali vrcholoví predátoři. Lidští „predátoři“ tím snad chtěli stvrdit svoji superioritu. Zanícení plebejští ochránci přírody dosud nepochopili, jak je tento způsob ochrany slabší na hlavu. Krajina se změnila, má jen určitou kapacitu, tak „predátory“ podobně, jako u lidské potravní pyramidy, živí svou prací opět plebs. V krajině pomalu díky podnikatelství lidských predátorů i jejich zvířecích soukmenovců nezbude nic jiného živého. V Národním parku Šumava a jeho přírodě spáchali postkomunističtí ekologisti zločin blížící se rozměrům likvidace lesů na hřebenech pohraničních hor v osmdesátých letech – na tom se podíleli komunističtí šéfové lesů. Na Šumavě sloužili ekologisti ve zcela jiném triku, než je ochrana přírody. Specifikem celé sametové revoluce bylo, že za všemi vyhlašovanými „ideály“ byl většinou zcela jiný obsah.

Na zde uvedených třech příkladech lidské činnosti a práce, kterými jsem se zbýval ve víru „sametové revoluce“, obnovy svobody a rozumu, jsem pochopil hloubku hodnotové i profesní demoralizace, ke které došlo za šedesát let komunizmu i postkomunizmu. Mezi „elitou“, která se po roce 1989 vynořila na veřejné scéně, jsem fakticky nepoznal člověka, kterého bych si mohl vážit. Václav Havel se chopil příležitosti, zahrát si svou největší životní roličku v absurdním dramatu „humanizujícího se“ komunizmu. Že by měl vzít odpovědnost za zemi a její plebs ho ani nenapadlo. Odsuzuji ho za nemorálnost a neodpovědnost – věděl, co ty pojmy znamenají. To nemohu vyčítat Václavu Klausovi, ten vůbec neví, co to je. Takový člověk se nikdy neměl dostat na místo, které zastává.

Co se v naší zemi v posledních dvaceti letech odehrálo a stalo, bylo formou i obsahem absurdní divadlo. Za kulisami, vnější výpravou a deklamacemi herců byl úplně jiný obsah. Co se skutečně hrálo většina obecenstva doposud nechápe, sami na tom též nesou svoji vinu. Nechtít vidět a vědět je též spoluvina, zvláště, když obecným rysem českého charakteru a povahy je starat se jen o sebe a nepříjemným věcem a potížím se aktivně vyhýbat. Za ty roky se mi nestalo, když jsem o věcech mluvil, že bych dostal jinou odpověď než: „Co naděláš?“. Je to smutné, ale odvážím se tvrdit, že obecným „filosofickým“ úzusem je: „Po nás potopa.“. V reálném světě však ne po nás, ale na nás potopa. Vše děláme tak, aby přišla na nás, a zasloužíme si to. Je mi vyčítáno, že jen kritizuji a neříkám, jak z toho. Říkám to ale stále. Nejprve musím stát na svých nohách, mám žít a chovat se jako odpovědný člověk a vědět, že to bude bolet.

Dlouhá, přímá cesta k plzeňské „porodnici“ magistrů a doktorů

Motto: „Dítě vychované a vyrostlé ve vlčí smečce se stane vlčetem. Člověk bez pozitivních podnětů a příkladů upadá a chátrá. Společnost, po několik generací vedená jako dobytek, se tak začne i chovat“. 


Život mi poskytl příležitost od dětství do zralého věku pozorovat a sledovat, jak komunisty zpozdile a hloupě vedený stát tvaroval a měnil lidi ke svému obrazu. Rodiče mi svým příkladem a jednáním vtiskli do paměti vzorec postojů, jednání a chování, co je správné a co je špatné, co člověk má a co nikdy nesmí dělat. V dětské duši zůstala zapsaná nespravedlnost, nesmyslné týrání, kterému byli táta s mámou vystaveni, když z nich udělali vesnické boháče a za jejich domnělé bohatství je „po zásluze“ trestali. Když tátu zavřeli a máma zůstala se čtyřmi dětmi sama na všechno, stále nám opakovala: „Takové věci se nedělají“. Viděl jsem, že vždycky žili poctivě, přijal jsem jejich smysl pro férové jednání a jejich neústupnost. To, co se odehrávalo po celá desetiletí v mojí zemi, jsem nikdy nepovažoval za normální.

Po vítězství dělnické třídy se elitou v našem městečku stali obecní blbí a místní lenoši, předsedou národního výboru pologramotný nádeník, tajemníkem bývalé zločinecké kápo v koncentračním táboře, ředitelkou obecné školy žena – zlá a bezohledná bestie. Světlou výjimkou byl ředitel měšťanské školy, pan řídící Kluzák, na kterého si asi netroufli. Díky panu řídícímu Kluzákovi nebyla naše rodina vystěhována. Když tátu, pro výstrahu ostatním, poslali do pracovního tábora, na národním výboře se Kluzák postavil proti našemu vystěhování a několik dalších se též vzmužilo. Ve svém dětství jsem však viděl, jak několik budižkničemů a hlupáků rozložilo a rozeštvalo celé vesnické společenství. Z nejlepších hospodářů udělali bezprávné nádeníky. Nesplnitelnými dodávkami či přidělováním polí na opačné straně katastru je utýrali, až nakonec šli do družstva.

Moji nejstarší sestru vyhodili ze školy před maturitou. Když jsem dělal závěrečné zkoušky na základní škole, krajský inspektor dohlížel na to, abych nedostal vyznamenání. Posudek na střední školu jsem nedostal, jediná možnost byla učňovská zemědělská škola. Když končila mladší sestra, nesměla na střední školu ani ona. Ředitelka školy, učitelka ruštiny, naší mámě na prosbu: „Je to nadané děvče, je škoda, aby se flákala.“, odpověděla: „Ať se radši fláká.“. Ty osobní věci píši proto, že to, co se stalo nám a přímo jsem zažil, se stalo v tisících dalších rodin. Každému, kdo v počátcích „nejhumánnějšího“ společenského řádu v místním společenství nějak vynikal. Budovatelé zářných zítřků museli všechny srazit na svou úroveň, zastrašit, udělat poddajnými a použitelnými. V patnácti letech jsem musel odejít z domova, aby o mně nevěděli. Na střední školu jsem se dostal díky známosti tátova spoluvězně s krajským inspektorem. Když domácí „budovatelé“ zjistili, že studuji, žádali mé vyloučení. Učitelé se mě zastali, třídní učitel mi dokonce vymohl stipendium. To byla druhá polovice padesátých let, někteří učitelé dokázali, že nejsou ještě tak zkažení. Při maturitě se opakovalo podobné, co na základní škole. Zástupce ředitele, předseda stranické organizace, při maturitních zkouškách nutil zkoušející, že nesmím dostat vyznamenání.

Posudek na vysokou školu jsem nedostal. Nedostal jsem ho ani z vojny. Čtyřikrát jsem žádal na vysokou školu, nikdy mi posudek nedali. To už byla šedesátá léta. V roce 1965 mne přijali bez posudku na dálkové studium Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích – neměli dost uchazečů, tak přimhouřili oko. Po prvním roce studia jsem žádal o přestup na Přírodovědnou fakultu Karlovy univerzity. Začal jsem znovu od prvního ročníku dálkové studium biologie. V zimě 1967 – 68 jsem přestoupil na denní studium, v tom svobodnějším roce jsem složil zkoušky za dva roky studia. Realita vnitřních poměrů a vztahů na fakultě mne brzy vyvedla z iluzí. Měl jsem možnost pozorovat své vzdělanecké idoly zblízka. Realita se především ukázala při práci na diplomové práci. Vedoucím mé práce i prací tří kolegyň z ročníku byl šéf katedry. Když jsme na semináři katedry měli první referát o výsledcích svých prací, vedoucí katedry sepsul vše, co přednesly mé kolegyně a ještě řekl, proč takové hovadiny dělají. Ty chuděrky dělaly jen to, co jim nakázal. Přednesl jsem své výsledky a pak jsem řekl, co mám dělat dále, dělat nebudu, to bych si musel vymýšlet. Celý pokusný systém nelze exaktně definovat, přístroje, na kterých to mám měřit, reagují na něco zcela jiného, než by měly registrovat. Co jsem řekl, byla herese, vědecké hodnosti šéfa katedry i asistentů byly získány na takových pracích. Stal jsem se padouchem. Když jsem žádal na fyziologickém ústavu akademie známé pracovníky, aby mě podpořili, že to sami vědí, smáli se. Nikdo však nebyl ochoten: své práce obhajovali a habilitovali se na fakultě. Zbylý rok a půl studia jsem byl trpěn. Musel jsem si v odborné literatuře najít problém a zpracovat ho. V té době jsem se nejvíc naučil. Při obhajobě mne bývalý šéf mé práce s formální záminkou chtěl vyhodit. Když mi řekl, že mi to nemůže dát, odpověděl jsem: „Dodělám si přes prázdniny nějaké věci a podám si práci na doktorát.“. Dostal jsem bez zaváhání odpověď: „Stačí Vám to za tři?“ Kývnul jsem, měl jsem toho již plné zuby. Ze své zkušenosti mohu říct, v konci šedesátých let fungovaly vysoké školy již standardně v komunistickém stylu. Většina šéfů dbala na to, aby je nikdo nepřerostl. Na fakultě zůstávali absolventi, kteří nemohli své učitele přerůst a ohrozit.

Zkušenost celého profesního života je stejná: ač jsem nikdy netoužil „dělat kariéru“, vždy jsem po určité době narazil na nepřekročitelný strop. Příčinou vždy bylo, že jsem odmítnul dělat tak, jak si šéfové přáli – dávat výsledky, které nebyly pravda. A to jsem dvacet let pracoval ve zdravotnictví. Výsledky mých nálezů a vyšetření se nijak nestýkaly s politikou: rozhodovaly „jen“ o diagnóze pacienta, kterého jsem vyšetřil (dělal jsem vyšetřování funkce plic a srdce). Nikdy jsem se nenechal přinutit, abych udělal výsledek, který by neodpovídal pravdě, podle účelové potřeby. Měl jsem příležitost vidět a pochopit, kam až dokáže dojít komunistická praxe ve zdravotnictví a „péči“ o pacienta.

Více než deset let před „sametem“ jsem přičichnul k metodě diskreditace a vydírání via neexistující titul: metodě tak úspěšně používané v době „sametu“. Skončil jsem fakultu s titulem promovaný biolog. Můj šéf v Gottwaldově mi fakticky nařídil, abych popisy nálezů vyšetření podepisoval „dr.“. Já na to blbec přistoupil. Okamžitě jsem, protože jsem si byl zatraceně vědom, jak komunistický systém funguje na vydírání, napsal práci a podal jí k obhajobě. Výsledků jsem měl bohatě. Na cesty do školy jsem si bral dovolenou, aby to pán „velkomožný“ nevěděl. Samozřejmě, za jeden nebo dva roky, když jsem odmítnul dávat podvodné výsledky, pán „velkomožný“ na mě vyrukoval, že jsem podvodník – používám titul, který nemám. Vysmál jsem se mu a přinesl diplom. Nakonec jsem stejně skončil jako nádeník. Věděl jsem všechno, co se na oddělení děje a k čemu se moji kolegové nechali přinutit a čím pak byli vydíráni. Na mne nebylo možno vytáhnout žádný hřích, ve svém oboru jsem byl jedním nejlepších odborníků v zemi a nebál jsem se. Přesto jsem věděl, že nemám šanci. Můj šéf byl v té době státním internistou a státním diabetologem a mířil výš. Chodil na mne vyřvávat do laboratoře: „Jak to, že studuješ a nepracuješ?“. Měl jsem zakázáno jezdit na odborné semináře, navštěvovat ústavní knihovnu. Práce, které jsem udělal, publikoval pod svým jménem, ač o oboru neměl ponětí. Nakonec jsem na něj vzal židli. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel: „Já jsem vedoucí.“. Odpověděl jsem: „Chováte se jako dobytek.“. Dal jsem výpověď sám, už mě nebavilo ani chodit na hory a přestal jsem vidět krásu kolem sebe. „Sluníčko zlaté“ mě ujistilo, že mi zajistí, aby mne nikdo v Československu nezaměstnal.

Můj vstup do politiky na konci osmdesátých let byl zcela logický: celý život jsem s tím „lidumilým“ nablblým systémem měl nevyřízené účty. Nikomu jsem se nechtěl mstít, vždy jsem žádal jen spravedlnost a obnovu civilizovaných poměrů. Dnes jsem rád, že jsem měl příležitost, zevnitř, jako poslanec Parlamentu, pozorovat a sledovat „revolučně sametovou“ stabilizaci: ukotvení způsobů a principů komunismu ve formálně demokratických poměrech. „Právní kontinuita“ znamenala a zajišťovala nepřerušené pokračování zločinného zneužívání práva – dialektickou interpretaci právních pravidel, jejich zneužívání podle potřeby. Byl to i základní signál pro vykladače práva, že se pokračuje. I proto jsou dnes nejznámějšími a nejúspěšnějšími advokáty bývalí agenti státní bezpečnosti. „Listina práv“ byla především formálním nástrojem k zajištění bezpečnosti zločinů komunismu i zločinného jednání jako takového. Nezapomenu na debilní debaty o konkrétních formulacích této listiny, které se odehrávaly asi dva měsíce na konci roku 1990 ve výborech a pak i v plénu České národní rady. Ani slova o morálních základech lidského chování, o „zajištění“ civilizovaného morálního jednání nepsanými zvykovými zákony a tradicemi. Téměř nikomu nevadilo, že hlavními obhájci a bojovníky za „Listinu“ byli komunisti. Za celé ty roky, dodnes, ani náznak toho, že by „demokratický“ stát, soudy, „svobodný“ tisk veřejně a poctivě prokázaly, jak neochvějně právo a spravedlnost hledají. Privatizace, svou nejvnitřnější podstatou nebyla hledáním nejlepšího, odpovědného vlastníka. Její způsob, ve své většině neprůhledný, manipulovaný, bez důsledně vymahatelného právního rámce, byl ve své většině tak nastaven úmyslně. Spoluúčast na krádeži, tedy zneužití procesu privatizace k vlastnímu obohacení, dělala takové lidi spoluvinnými. Pro budoucnost se stávali pilíři a obhájci postkomunistického systému.

Nový sametově reformovaný podnikatelsko-pluralitní „komunistický“ společenský systém vše založil a postavil na pojmové, názvoslovné terminologii. Kormidelníci a režiséři té „epochálně revoluční“ konzervace moci a vlády společenské spodiny přijali geniálně padoušsky za své formální politické i společenské názvosloví demokraticky spravované a i vnitřně tak žijící a fungující společnosti a státu. Obsah a vnitřní náplň těch pojmů od jejich formy oddělili, zamkli na petlici a do své říše a hájemství za žádnou cenu nevpustili. Netřeba pochybovat o tom, kde se vyučili. Ruští vládci po staletí od Evropy přejímali vymoženosti evropských technologií, ale nikdy nedovolili, aby do jejich říše vstoupil evropský duch, ze kterého ty technologie rostly. Car Ivan dovezl do Moskvy dceru posledního byzantského císaře Sofii Palaiologovnu, vzal si jí za ženu a prohlásil Moskvu třetím Římem. Kateřina Veliká si dopisovala s encyklopedisty. Jako první na světě zakázala v Rusku trest smrti a nahradila jej čtyřiceti ranami železnou tyčí. Petr Veliký dovezl do Ruska holandské stavitele lodí a skotské plukovníky a zároveň zakázal vlastnit a vydávat v Rusku spisy evropských kazatelů a filosofů. Němci poslali do Ruska v zavřeném vagonu Lenina s komunistickou technologií moci.

Kágébáčtí a sametoví revolucionáři přenesli na rodnou Rus a do postsovětského prostoru formální pojmosloví lidských práv, politické plurality a svobodné konkurence. Podrželi si monopol řízení politiky, výroby veřejného mínění, strategický majetek i jeho objem. Celý ten komunisticko–demokraticko–tržní systém funguje více méně podle klasických principů „duble thinku“, jak je již více než před šedesáti roky popsal George Orwell. Na počátku svého způsobu budování „dokonalé společnosti“ se pokusili zbořit a zničit přirozeně vzniklou společenskou i vzdělaneckou hierarchii, která se utvářela staletí. Proto zrušili a zakázali společenské i akademické tituly. Ze společnosti se pokusili vyrobit jednobarevné, šedivé stádo dobytka – to byl celý smysl jejich tehdejší „reformy“. „Vytvořili“ svoji hierarchii tajemníků zastřešenou tajemníkem Generálním. Principem a „schopností“, podle které se stoupalo v hierarchii tajemníků, byl talent a umění být stále větší svině. Čas nemilosrdně prokázal, že na principech a talentech komunistické věrouky a praxe nemůže společenství lidí dlouhodobě žít, natož prosperovat. Proto součástí sametové „reformy“ komunismu byla i formální obnova hierarchie titulů. O tom, že „sametově revoluční“ vzdělaneckou reformou od počátku byl jen „duble think“ režisérů „reformy“ svědčí vše, co se na tomto úseku společenské scény od počátku „revoluce“ událo.

Nikoho z revolucionářů ani nenapadlo, aby hned na počátku poslali na studia na renomované univerzity a učiliště v demokratickém světě stovky mladých lidí. Až když již začínali mít věci v pazourech „kormidelníci“, začali tam posílat své pečlivě prověřené, po kariéře toužící mladíky. Stejně to dělala nejméně již v sedmdesátých letech Státní bezpečnost. Zákonem byly založeny nové vysoké školy pomalu v každé větší vsi – v místech bez intelektuální tradice. Do těchto škol se většinou uchýlili nejvíce profláknutí komunističtí učitelé a profesoři. Aféry s neoprávněně používanými tituly některých poslanců v devadesátých letech byly jen způsobem diskreditace veřejné politiky. Hlavní důvod byl, citlivky mi prominou, aby to hovno jménem „pluralitní politika“ hodně smrdělo. V žádném případě nešlo o ukázání na zneužití a vyřazení podvodníků. Ve většině případů to bylo připravené a sehrané divadlo.

Obnovení formální hierarchie vzdělání, podložené titulem, současně se zákonem vyžadovanou kvalifikací na určitý úřad nebo funkci, nebylo vedeno snahou o zvýšení kvalifikace a úrovně práce institucí a úřadů – stejně, jako byl systém od počátku dialekticky formálně nastaven s tím, že nejde o obsah, ale jen o vnější dojem. Nezáleží na tom, co bude za titulem, jaký obsah, jaký člověk. To bylo „zakládací listinou“ a principem pro všechny „porodnice“ magistrů a doktorů – nejen plzeňské. Tvrdím, současná, na veřejnost se provalivší aféra „Plzeňských práv“, není vedlejší produkt „revolučního procesu“. Je to jeho integrální součást a součást vypočítaná. Téměř všichni, kdo tak postupovali a příležitost využili a zneužili, učitelé i „doktoři“, jsou dnes spoluvinní. Budou tak jednou z opor postkomunistického systému. Tak, jako zloději z privatizace.

O Marku Bendovi a jeho využití v „kauze“ porodny titulů mohu jen konstatovat, že je vůl. Neměl morálku již jako poslanecký elév v samém počátku devadesátých let. Je zároveň dokladem toho, jak delší pobyt v určitém prostředí může zbavit člověka soudnosti i pudu sebezáchovy.

Dvacet let sametu – 1989 až 2009

Motto: „Na lži se nedá stavět nic pozitivního a trvalého, v jejích následcích se lze jenom utopit.“

Komunizmus je nemravná představa role a místa člověka v tomto světě. Jako filozofický systém byl komunizmus zkaženým plodem svobody myšlení. Když přestaly být živé a platit zpětné vazby křesťanské morálky, otevřela se cesta k Marxům, Leninům, Hitlerům i Česko – Slovenským Gottwaldům, Husákům a Klausům.

Podle věrozvěstů komunismu je základní motivací a potřebou člověka uspokojování jeho biologických potřeb. To je vše, co žádá člověk ke svému životu a existenci. Aby si vládci komunistické říše zajistili „věčné“ trvání své „dokonalé“ organizace lidských věcí, nadvládu nad člověkem – pokusili se „biologickým strojům“, za které člověka považovali, vzít duši. Pokusili se zničit a vykořenit náboženství, vše, co člověka pozdvihovalo z jeho biologické funkčnosti. Pokusili se vzít životu to, co mu dávalo vyšší smysl a udržovalo lidský rod v čase.

Nedílnou součástí toho nelidského systému bylo systémově uplatňované násilí, to zajišťovalo jeho trvání. Svobodu myšlení se provozovatelé lidumilného řádu pokusili potlačit a lidi schopné svobodně myslet vyhubit. Plodem komunistické praxe byl mravní, společenský i hospodářský úpadek. Výsledkem „ideálního“ způsobu řešení všech problémů lidské společnosti a světa byl tristní úpadek společností, ve kterých komunismus dlouhodoběji panoval. Ten lidumilný řád po sobě všude zanechal milióny mrtvých a morálně rozvrácenou společnost.

Z pudu sebezáchovy se dědicové a kormidelníci komunismu pokusili o „sametovou“ opravu svého neřádu. Dobře věděli, že v dnešním malém, vzájemně propojeném světě, nemohou svou říši od podnětů okolního světa izolovat. Sametově „revoluční“ reforma se neměla v žádném případě dotknout základních principů, ze kterých ta zločinná ideologie vycházela, ani zásad, podle kterých byl systém v praxi provozován. Smyslem a cílem „reformy“ byl pokus o zvýšení hospodářské výkonnosti „společenského stroje“, který ovládali. Chtěli dát vyšší motivaci svým soukmenovcům, i motivovat plebs k větší pracovitosti.

Pravidla nejen právního prostředí byla nastavována tak, aby si informovaní a trénovaní soukmenovci v privatizaci rozkradli, co šlo. Základním signálem sametové revoluce bylo nepsané a nevyslovené vyhlášení, že zločin a zneužití se v běhu „sametové reformy“ nebude trestat. Součástí toho signálu bylo i vypuštění zločinců z věznic. Plebsu, většině z nás pohrobků komunismu, dali „Listinu práv a svobod“. „Papír“, který v prostředí, ze kterého za čtyřicet let komunismus a v následujících letech jeho reformátoři vymyli z individuální paměti i společenské mentality pojem morálních norem, tedy co se nedělá a co za určitých okolností udělat musím. „Papír“, který v prostředí, jehož základní normou je dialektika a relativizmus, bude podle potřeby využit a zneužit silnějšími a mocnějšími. Ta vznešená prohlášení budou platit, jen když se to bude hodit.

Společnosti, která vyrostla z komunismu, která ve své většině přijala komunistické „hodnoty“, stačil příslib zvýšení životní úrovně. Shovívavost, že nebudou biti přímo po hubě a v hospodě si budou moci vyprávět, co hrdlo a uvadlá mysl ráčí. Velmi málo lidí žádalo záruky. Potrestání zločinců, odstavení od moci a vlivu těch, kdo komunismus tvořili, na poměrech parazitovali. Minimum bylo těch, kteří žádali zákonné, systémové záruky – obnovu společenského étosu.

Sametový průběh „reformy“ si „revolucionáři“ pojistili zhýčkaným, polovzdělaným synkem předkomunistické nobility. Václav Havel sehrál roli nejvyššího „estéta, moralisty a mravokárce“. Pro nezasvěcené hrál svoji roli věrohodně. Nevěděl a nechtěl vědět, to patřilo k roli, že součástí světa je i peklo, že zlo, má-li být udrženo v míře, musí být nekompromisně trestáno. Zvláště, když půl století bylo ono samo normou. Tak, jako „Listina práv“, byly pojistkou komunistické společenské reformy krásné, prázdné kecy.

Na investici do politiky měli zdroje a peníze jen oni, lidé, kteří před sametovým „přeskokem“ totalitní variantu nejlepšího ze všech lidských pořádků řídili a spravovali. Oni a jejich lidé měli nejlepší pozici na startovní čáře k privatizaci státního majetku. Drželi rozhodující místa v „pluralitní“ politice, státní správě, policii, soudnictví. Ve všech oborech řízení a organizace společnosti ani na okamžik je nevypustili ze svých spárů. Tak byla v samém počátku „pravdy a lásky“ nastavena cesta k „vítězství lži a nenávisti“.

Všichni ti zločinci nenesli žádné riziko, stačilo se přátelsky tvářit, nějaký čas necenit zuby a postupně měli vše nazpět ve svých rukách a kapsách. „Proti nim“ stál politicky negramotný plebs, který více, než dvě generace oni sami vychovávali k pasivitě, nezájmu o veřejné věci, k nevíře ve vyšší smysl lidské existence. V syrové skutečnosti: proti té účelově technologické změně „modernizace“ totalitního vládnutí a řízení biologických lidských robotů nestál nikdo. Téměř ani jedinci nedokázali překročit svůj stín a alespoň pojmenovat, co se děje. Mravní nihilizmus rozložil všechny.

Heslem privatizace byl slogan: „nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník“, vše musí být zprivatizováno. Ve skutečnosti privatizaci nastavili tak, že strategický majetek a rozhodující objem celkového majetku „vlastní“ dnes podivné společnosti, jejichž skutečný vlastník není znám. Oficiálními vlastníky těch společností jsou lepí mladíci s nakadeřenými vlasy – „bílí koně“, jejichž fiktivní majetek je udáván v miliardách. Opakuje se fenomén, který v počátcích ruského komunismu, na počátku dvacátých let minulého století, skvěle popsali ruští satirikové Ilf a Petrov v románu Zlaté tele. Tehdy se jim říkalo „sitz předseda“.

Špatná práce úřadů se přičítá korupci a zkaženosti úředníků. Měl jsem příležitost vidět, jak se systém ustavoval a rozbíhal. Na počátku většina úředníků chtěla a byla ochotna pracovat poctivě. Kdo se chtěl na svém místě udržet, musel se přizpůsobit nastaveným „normám“. Šlendrián a korupce byly nastaveny od shora. Na svém místě přežil ten, kdo se přizpůsobil nepsaným normám „sametové revoluční dialektiky“ – co, kdy, jak a komu.

„Pluralitní demokratická“ politika v postkomunistické zemi, kde půl století byla společnost ostře rozdělena na vládnoucí rasu a plebs, kde vládnoucí rasa nebyla rozehnána a odstavena od moci a zdrojů, je fikcí. Jediným viditelným rozdílem v postkomunistické variantě „panování“ je to, že dřívější „předvoj pracujících“ dnes můžeme nazvat „politickým národem“. Stejní lidé, stejná společenská vrstva, která dělala totalitní politiku za komunistů, se profesionálně zabývá a zaměstnává politikou v postkomunistické fázi „pluralitně –totalitní“ změny technologie panování.

V původní „tradiční“ formě komunistického panování, mohli být vládnoucí předvojoví kormidelníci ještě relativně „křišťálovými“ charaktery, nemuseli se přetvařovat a tolik lhát. Dnešní „totalitní demokraté“ každou buňkou svého lidského stroje žijí a fungují rozpolcenou existenci. Dělají „jako“ co dělat nesmí a nechtějí. Dělají, „jako“ že se dohadují, jednají v zájmu státu, veřejnosti – to je i plebsu. Přitom vědí, že zájem jejich kasty to není. Vědí, že každé skutečné řešení problému otevírá cestu k jejich odstranění od moci a ztrátu privilegií.

Nejviditelnějším plodem dvacetiletí sametové reformy komunismu je zhmotnění lži, na které stála celá existence komunismu. Ve zlé – totalitní fázi vývoje „nejlepšího ze všech řádů“ prováděli všechny své intriky a hajzloviny kormidelníci za oponou. Navenek plebsu vysílali jen nákazy, zákazy a příkazy. Plebs dlouho nevěděl, co a jak se děje, obával se „Strany“ jako Peruna Hromovládného. Jak se blbosti vršily, začínal mít plebs z projevů „geniality“ předvoje pracujících srandu. O tom, proč je „genialita“ stále zjevnější a roste, nepřemýšlel a nevěděl. Neměl mu to ani kdo říct. Mravně ta zlá totalita více rozkládala její tvůrce, správce, instalatéry, všechny, kdo na ní parazitovali. Výsledkem jejich mravního rozkladu byla geniální koncepce „pravdy a lásky“.

Nemravnost totalitního komunismu se do mentality plebsu zapsala a projevila tak, že zůstal na úrovni dítěte, které vyrostlo ve špatné rodině. Proto měl tak spontánní radost z divadla sametu: netušil, že svět je složitější. Nevěděl, co je odpovědnost, z čeho roste trvalý úspěch a jistota. I proto se tak rychle zklamal a ztratil víru ve vše.

Sametová pluralizace znamenala, že to, co se odehrávalo ve zlé totalitě za zdmi Ústředního výboru a sekretariátů, se dnes jako divadelní kus předvádí ve Sněmovně, nebo na obrazovce Telescreenu. Hraje se to jako divadelní představení, scénář a režie jsou, stejně jako za zlého dřevního komunismu, mimo scénu – mimo prkna, která znamenají svět. Skutečná rozhodnutí, to, čemu se říká politika, dělá pár mafiánů někde v kanceláři nebo na golfovém hřišti. Odpovědnost nenesou žádnou, jsou za scénou, veřejně neznámí – snadno se jim „rozhoduje a řídí“. Bůh není a tak ani toho se netřeba bát. Proto tak lehce bez zábran rozkradli, co ještě nezničili jejich totalitní bratranci. Plebsu dali veřejně příklad, že krást se vyplatí – i on nebude víc pracovat. S lehkým srdcem zadlužují stát, jako by vše mělo nakonec vyřešit vesmírné perpetum mobile.

Výdobytkem dvacetiletí „pravdy a lásky“ je zhmotnění „lži a nenávisti“. Před dvaceti lety byl náš totalitní svět jednoduchý, bylo možno jej rozdělit na „my“ a „oni“. Nepřítel a původce zla byl lehce identifikovatelný, problémy se daly svést na komunisty. Sametová lež bez vyúčtování zla převedla vinu na nás. Politika, státní aparát, hospodářské zdroje, média, soudnictví i školství zůstaly v rukách stejné „kasty“ biologických strojů, které o nás pečovaly za zlé totality. Plebs se dnes stal občanem, formálně spoluodpovědným za všechna svinstva a lži, která se za „pravdy a lásky“ stala. Neomlouvá nás, že nic nevíme, nechceme vědět, poštve nás proti sobě každý lotr a blb. Děláme a myslíme si, že se nás to netýká.

Vedlejším, ale nejviditelnějším plodem a výdobytkem sametové lži „pravdy a lásky“ je povýšení morálního rozkladu a marasmu o další řád. „Reformátoři“ vpustili do Augiášova chléva řeku a nechali zavřená vrata, topíme se v tom sajrajtu přirozeně, nemohlo být jinak. Nic na tom nezmění zatloukání i oslavování „svobody“.

Postkomunistická volební demokracie

Motto: „Dvanáct rozčilených hlasů na sebe křičelo a všechny si byly podobné. Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasete na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti.“ (George Orwell, Farma zvířat)

Strukturovaná společnost v Evropě vyrostla z křesťanských kořenů, základní normou bylo, že všichni jsme lidé a ze svých činů se budeme před Bohem odpovídat. Nezávislost duchovní moci na moci světské se, přes všechny úpadky a selhání v běhu staletí, udržela a zachovala. Díky tomu se evropské myšlení až do dnešní „moderní“ doby nestalo jen lidsky účelové. Evropský člověk a jeho civilizace to dokázala i proto, že v evropském prostoru téměř dvacet století nikdy nepřevládla jen jediná moc. Mocenský systém, který by vše podrobil jen svému účelovému zájmu a postupně vše zneužil. Po staletí v Evropě vznikaly a fungovaly státy a mocenská centra a byly nuceny vedle sebe spoluexistovat. Přes konflikty, války, vraždění se musely dohadovat a nakonec uznat právo toho druhého na existenci.

Král se o moc dělil s feudály, když vyrostla a zesílila města, i ona si vybojovala svůj podíl na rozhodování. Uvnitř měst měly své zájmy řemeslnické cechy a měšťanské spolky a prosazovaly svůj vliv na rozhodování o veřejných věcech. V Evropě se během staletí vytvořila strukturovaná společnost, vznikaly společenské vrstvy, které měly své vnitřní hodnoty, dokázaly je formulovat a společně prosazovat. Existence společenských vrstev s pevnými vnitřními hodnotami a zájmy utvořila základ pro vznik politiky v moderním slova smyslu. K prosazování svých zájmů a představ si vytvořily organizační nástroje, které byly nazvány politickými stranami. Kdykoli se v „moderní“ době prosadila v organizaci státu tuhá účelová centralizace, soustředění veřejné moci do jedněch rukou, bylo důsledkem potlačení až úplná likvidace této strukturované, spoluodpovědné vícevrstevné společnosti. Po prvotním úspěchu centralizace vždy následovalo zneužití, společenský rozklad a katastrofa.

Mocenský vzestup Francie po centralizaci královské moci, prosazené kardinálem Richelieu, skončil Francouzskou revolucí. Důsledky té centralizace si Francie ve veřejném životě nese dodnes. Bismarckovo podrobení Německa pruským způsobům a vládě vyústilo do Vilémova Německa a světové války, nakonec v Hitlerův nacismus s jeho světovou katastrofou. V Rusku strukturovaná společnost začala vznikat až na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V samém zárodku její prvé výhonky definitivně zlikvidoval Leninův a Stalinův komunismus.

Na českém území byl postupný přirozený vývoj nejdříve narušen husitskou vzpourou, o dvě století později Bílou horou. Vyhnání a vyloučení z veřejného života velké části domácí šlechty poznamenalo českou scénu do dnešních dnů. Dovezená cizí šlechta se se svou novou zemí zcela neztotožnila ani za dvě-tři století. Nedokázala se ve veřejném prostoru chovat a jednat jako domácí rodová šlechta. I proto hospodářsky nejrozvinutější české země Rakouské monarchie nezískaly podíl na dělbě moci a bylo jen Rakousko – Uherské vyrovnání.

V české politice v době rozpadu a dělení Rakouska, při vzniku Československého státu, téměř zcela chyběla aristokratická část politického myšlení. Československá, dnes i česká politika jsou tím poznamenány – jsme plebejská společnost. To, co dnes předvádějí postkomunističtí „státníci“, je i toho plodem.

Vzdání se nacistickému Německu bez boje je dokladem neexistence zemské politické elity, která by svou existenci ztotožnila se svou zemí a bránila ji za všech okolností. Stejné se ukázalo při uchopení moci komunisty. Na odpor se postavili jen jedinci – skutečná elita. Ta však nebyla na předních příčkách veřejného života. Příkladem je rodina Mašínova, dnes je osud synů Josefa Mašína dalším dokladem přízemního českého plebejství. České myšlení je schopné chápat hodnoty jako vlastenectví, obětavost a hrdinství jen v dialektické podobě komunistických „práv občana“. Hodnoty jako je čest, hrdost a morálka se po více než půlstoletém vyplachování mozků v atmosféře komunismu a postkomunismu staly prázdnými pojmy.

Nejdůležitějším předpokladem dlouhodobého „úspěchu“ komunismu byla likvidace autentické lidské a společenské elity. Zakladatelé nejvyššího a „konečného“ uspořádání lidských věcí a společenského „pořádku“ si byli vědomi základního předpokladu trvání svého „neřádu“. Z myšlení všech „součástek“ dokonalé společnosti musí být odstraněno nevypočitatelné fluidum schopnosti abstraktního a kritického myšlení. To platilo i pro „elitní“ kádry komunistické rasy, která „stroj komunismu“ měla řídit. I oni měli hranice, které nesměli překročit. Čtyřicet let byly celé dvě generace (a částečně až čtyři...) uzavřeny uvnitř společenského stroje, jehož hlavním zadáním bylo z vložené suroviny lidí umlít směs, ze které lze libovolně uplácat, co si konstruktéři a kormidelníci budou právě přát. Z toho, co jsem viděl se odehrávat v Sametové revoluci a následujících letech, musím přiznat, že ničivý „génius“ těch banditů byl úspěšný.

Politický systém, který si říká demokratický, stojí na otevřené soutěži dvou nebo více ideových, mocenských nebo zájmových skupin, které soutěží o velikost svého vlivu na rozhodování o směrování společnosti a o hospodářských věcech. Rozhodčím je veřejnost, či hlas voliče ve volbách. Žádný z těchto základních předpokladů ve společnosti, která dlouhodobě prošla komunismem a byla jím natvarována, neplatí. Komunismus je mocenský systém, ve kterém vše, co kdokoli směl dělat, sloužilo zájmům zajištění „panování“ party, která sama sebe nazvala „předvojem“ pracující třídy. V takové „společnosti“ neexistovala jiná, organisovaná společenská vrstva spojená společnými hodnotami a zájmy. „Sametový“ způsob revoluce zajistil, že se neměly šanci vytvořit předpoklady pro utvoření se základů alternativních, ideových a hospodářských společenských vrstev a skupin, schopných vstoupit do reálné soutěže o moc a rozhodování. Ve veřejné sféře téměř kompletně, v úřadech, institucích, policii a na soudech přetrvaly struktury, které v nich rozhodovaly před listopadem 1989. Jedinci, kteří se do těchto úřadů a institucí dostali po „revoluční změně“, neměli šanci chod těch úřadů a institucí výrazněji změnit. Finanční a hospodářská sféra zůstala kompletně v rukách struktur a lidí, kteří je ovládali v době před „převratem“. Prostředky na investice do politiky měla právě a pouze tato společenská a mocenská skupina.

Následná privatizace většinově směrovala majetek do rukou lidí a struktur s bývalým režimem fyzicky, ideově i technologicky svázaných. Kdo si chtěl v tom procesu „pomoct“, musel se okolnostem přizpůsobit a stát se de facto jedním z nich. Takový vývoj podpořil i základní signál, který sametoví „revolucionáři a státníci“ vyslali v samém počátku k pohrobkům „komunistické“ veřejnosti. Signál zněl: nemějte strach, zločin a zneužití se nebude v naší demokracii trestat. Formálně to bylo zajištěné kontinuitou právního řádu, neexistencí sankcí v nově vyhlašovaných zákonech, blokováním potřebných zákonů i úmyslnou nečinností při vymáhání a trestání nejen hospodářských přestupků proti zákonu. Důsledkem politicko-kriminálního nastavení principů demokratizace, privatizace, „volnosti, rovnosti, bratrství“ bylo, že většina těch, kdo využili doby a „pomohli si“, se stala spoluvinnými.

V české společnosti neexistuje vyjma restituentů společenská vrstva, v komunistickém žargonu třída, která by ke svému postavení, majetku a hodnotám dospěla dlouhodobou prací, poctivým, kulturním způsobem. Existují pouze rozptýlení, osamělí jedinci, kteří nemají naději se organizovaně prosadit a oslovit veřejnost. V současnosti působí na české politické scéně jediná mocenská skupina svázaná společnými „hodnotami“. U většiny je to společná minulost v bývalém režimu a flagrantní zneužití doby, kterou sami nazvali Sametovou revolucí. Dobře vědí, že jejich jednání bylo nejen politicky zločinné, ale mnoho jejich aktivit a činů bylo a je kriminálně stíhatelných a trestných. V postkomunistické „demokracii“ můžeme jedině tuto společnou třídu nazvat „politickým národem“. Oni rozhodují o tom, co je správné, co je právo, kdo bude volen a bude na scéně fiktivně rozhodovat. Nás všechny ostatní můžeme nazvat Orwelovým „plebs“. Stejně jako ve vizionářské předpovědi budoucího totalitně řízeného světa „Rok 1984“ smí dnešní plebs chlastat pivo, do sytosti mezi sebou souložit a má-li na to, jezdit na dovolenou. Z „telescreenu“ je krmen zprávami o aférách a úspěších vlády. Je s ním zacházeno jako s hloupým dobytkem, pravdivých a objektivních informací a komentářů se mu nedostane.

Oproti Orwelově vizi se technologie manipulace a ovládání plebsu modernizovala. Již nevládne jen jedna strana „vítězů“ dávné revoluce. Dnes jsou na scéně dvě hlavní „vedoucí strany“, které fiktivně „soutěží“ o přízeň plebsu. Strana dávných „vítězů“ revoluce jistí ideje a pořádek. Dvě malé strany jsou přežitkem z éry „velkého skoku“, zvaným sametový. V přechodné éře velkého skoku „velký bratr“ geniálně reformoval „nejlepší ze všech pořádků“. V jeho průběhu byla provedena generační výměna kormidelníků. Demokracie a pluralita je v postkomunismu fikcí, jen jedna společenská „třída“ má zdroje, které může investovat do politiky. Ovládá rozhodující hospodářské instituce, státní správu, policii i soudnictví. Drží ve svých rukách a úkoluje média a tisk. Oni jediní mají společné „hodnoty a ideje“: „za všech okolností si udržet moc, nedovolit zpochybnění svého postavení i majetku“. Pohromadě je drží vědomí, že zpochybnění jejich vedoucí úlohy, postavení a „pravd“ by otevíralo přímou cestu k jejich odstavení od moci, majetku a u mnohých k soudu a do vězení.

V dnešní „moderní“ době je zpochybněno téměř vše, následkem komunismu byly rozbity tradiční společenské vazby. Vládnoucí skupina nemusí být příliš početná. Stačí, když svými zavázanými lidmi obsadí rozhodující pozice, ovládne média, vytvoří systém existenčních a zločineckých závislostí. Pak může natvarovat společenské médium jak je libo. Třeba k rezignaci, nevíře v pozitivní činnost a starání se jen o sebe sama, jak jsme toho dnes svědky. Ovládaný plebs, kterému říkají „demokratický volič“, byl zvyklý, že soudruzi z „předvoje pracujících“ rozhodovali za něj. Dosud si neuvědomil, že „pánové-soudruzi“ to dělají stejně, jen technologie je složitější a méně průhledná. „Demokratický volič“ se ze zvyku brání pochopit a uvidět, jaká je skutečnost a jak systém funguje. Nechá se rozeštvat, jeho pozornost je odváděna k banalitám a hloupostem. Ještě nepřišel čas, aby si ti, kdo již nechtějí být plebsem, začali pod tlakem tvrdé reality uvědomovat celou tu hrůzu podvodu, který je s nimi hrán, jaké jsou a budou důsledky té fingované demokracie.

Byl jsem v sametové politice „velkého skoku“, téměř celá devadesátá léta jsem měl příležitost cítit, vidět a uvědomit si realitu té podivné plurality. „Plurality“, v jejímž základu byl jen jeden „politický národ“ pohrobků komunizmu, kteří drželi ve svých rukou vše. Společnost byla nesvéprávná masa otroků, které oni sami vypěstovali. Na počátku „velkého skoku“ bylo vyplaveno do politiky pár lidí, kteří chtěli změnu – bylo nás málo. Za sebou jsme neměli nikoho, pomalu nás zlikvidovali. Kdo se nechal zdiskreditovat a přidal se, toho nechali přežít a používají takové lidi jako onuci. Nejsvobodnější volby byly na jaře 1990. V chaosu změny se měl šanci dostat na kandidátku a být zvolen jedinec, který měl vůli k změně. „Strážci pořádku“ ještě nedrželi vše pevně ve svých rukách. Volby v roce 1992 již zahájily proces „obnovení pořádku“. V Občanské demokratické straně Václav Klaus s Josefem Zielenicem již ovládli a usměrnili výběr kandidátů a rozhodli, kdo bude zvolen. Ještě nebyla zkonsolidována média a důsledkem bylo vypadnutí nové „plánované levice“ ze hry. Do parlamentu neprošlo Občanské hnutí. „Volič“ ještě správně nemyslel a ještě volil. Dostala příležitost „riziková“ značka Sociální demokracie, do které byli vloženy „lídři“ padlého Občanského hnutí – Miloš Zeman, Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský a další.

Přes několikaletou masivní diskreditační kampaň se mezi léty 1992 až 96 nepodařilo ještě zlikvidovat a vyřadit Občanskou demokratickou alianci. Svou úlohu splnili „moravisti“ a „zemědělci“ a bylo připraveno jejich stažení z oběhu. Ještě ve volbách 1996 postkomunistický „volič“ nevybral správně, jak předpokládal scénář. Do sněmovny se dostala ODA, navíc ještě nás pár, které neměli v pařátech a neřídili. „Vládní krize“ v roce 1997 byla připravena a sehrána „řídícími orgány“ Velkého skoku proto, že „ruka voliče“ nesplnila zadání voleb 1996. Tím zadáním bylo, aby na parlamentní scéně zůstaly již jen maximálně čtyři divadelní soubory. Tak zvaný „Sarajevský atentát“, pokus o svržení Václava Klause, byl absurdním divadlem. Ve skutečnosti to byl sehraný proces „bolševizace“ ODS, který měl odkrýt nepevné kádry. Ty pak „odešly“ do Unie svobody. Spolu s následným vyslovením nedůvěry Klausově vládě „koaličními“ partnery to byla jedinečná parodie „pluralitní politiky“. Vládnoucí pravicová koalice se samolikvidovala, sama si pod sebou uřízla větev. „Slavný“ Havlův projev v Rudolfinu to smutné divadlo završení „normalizace“ korunoval. Václav Havel spolupracoval, nezapomenu na režii, jak se komunisti smáli a komentovali scény.

Ústavní zákon o Zkrácení volebního období v zimě 1997-8 byl přesně o tomtéž, co se odehrálo v posledních měsících tohoto roku. „Zdravé síly“ postkomunistické demokracie se z něho těšily. V únoru 1998 jsem ve sněmovně většinovým „demokratům“ řekl, co se stane. O 11 let později se to skutečně stalo. Opoziční smlouva dvou „bratrů ve zbrani“, Václava Klause a Miloše Zemana, měla „zákonem“ uzavřít éru Velkého skoku. „Společnými demokratickými silami“ chtěli odhlasovat zákon, podle jehož pravidel by „z vůle občana“, rukou „předvoje podnikatelů a pracujících“, zůstaly na scéně pouze dva divadelní soubory. „Úctyhodný“ záměr kormidelníků nevyšel díky dvěma institucím, které se nám podařilo na počátku devadesátých let vestavět do českého ústavního pořádku – Senátu a Ústavního soudu. Po tomto neúspěchu kormidelníci změnili taktiku i technologii. Rezignovali na formální dodržování demokratických postupů a zákonných norem. Nastoupili na cestu daleko důslednějšího obsazování klíčových postů v ústavních institucích i ve správě státu svými zavázanými lidmi. Proto se stal prezidentem Václav Klaus, v „sociální demokracii“ vystoupal na nejvyšší post Jiří Paroubek. Týž Paroubek, kterého kormidelníci do té nebezpečné značky vložili na samém počátku Velkého skoku. Mohl bych jmenovat další.

Na scéně se odehrává divadlo, které stále více připomíná rej šašků a bláznů, jak se scénář stále více vzdaluje od reality. Divadelní „kus“ postkomunistické demokracie se blíží do parodicko-tragického finále. Velký režisér i spoluhrající komparz namíchali do postkomunisticko demokratické šlichty příliš mnoho vzájemně neslučitelných ingrediencí. Demokracie je demokracií a může tak fungovat, když pro všechny složky a skupiny společenského systému platí stejné základní hodnoty (a to ještě ne jakékoli...) a jsou je ochotny bez stálého vynucování násilím dodržovat. Bez všeobecně přijaté ochoty dodržovat nepsaná pravidla fair play se takový systém zákonitě stane chaosem. Mateřský komunismus byl vládou násilí. Jedna parta vnutila svou vůli všem ostatním a tvrdě vymáhala dodržování svých i blbých nařízení. Byla to peleš lotrovská, ve které i vládnoucí lotři museli držet vnitřní hranice. Základním signálem „postkomunistické demokracie“ bylo, že lotři dostávají svobodu, schopnější bude ten, kdo si bez zábran více trhne. Zločiny minulé i budoucí se trestat nebudou. Sám komunismus byl vládou zločinecké galerky, která svým příkladem vychovala tisíce dalších učňů. Všichni tito talenti dostali svobodu ke svému rozletu. O něco dříve narození by si ještě mohli pamatovat, jak Václav Klaus dával za příklad talentu a podnikavosti Viktora Koženého.

Měl jsem příležitost v počátku devadesátých let vidět, jak se učitelé zločinu vzájemně propojují se svými talentovanými žáky. Politickou, podnikatelskou i společenskou „elitou“ postkomunistické „demokracie“ se stala galerka, jednají a chovají se tak, jak umí. Když jsem v roce 1991 ve sněmovně řekl: „Kladete základy zločineckého státu...“ a zdůvodnil, proč si to myslím, bylo mi odpovědí mrazivé mlčení. Dovedu si představit nenávistné reakce na tento můj text. Skutečnost je taková, v přírodě v obecnosti i v přírodě lidského společenství neexistuje perpetuum mobile, i když se to někdy zdá. Čas postkomunistické demokracie se navršuje, nejvyšší účetní již sečítá položky na obou stranách účetní listiny.

Šumavský národní park – kruh se uzavírá

Motto: „Ode dneška příčinou hynutí lesů jsou imise. Kůrovec nebyl, není a nebude.“ (Prohlášení ministra „Lesů…vod a strání“ Františka Kaliny na jednání o kůrovcové kalamitě v Krušných horách v osmdesátých letech v Teplicích.)

Mediální kampaň z posledních dnů o kůrovcové kalamitě v Národním parku Šumava, politická prohlášení hejtmana Jihočeského a Západočeského kraje naznačují, že se blíží závěrečná fáze „boje“ o strategické území Šumavského parku. To, kam to mediální divadlo směřuje, dokládá návrh plzeňského radního, bývalého senátora Petra Smutného. Navrhuje redukci velikosti národního parku.

Měl jsem příležitost být svědkem téměř celé zákeřné hry o území, které bylo 15. března 1991 vyhlášeno na Šumavě Národním parkem. Od léta 1990 jsem jako člen výboru pro životní prostředí a zemědělské komise, později výboru České národní rady, sledoval směrování a hlavní viditelné aktéry politické a hospodářské „reformy“ exploatace lesů. Stejně jsem viděl chovat se a jednat profesionální ochránce přírody i ekologické „nadšence“, kteří měli dávat korekce proti jen exploatačnímu záměru využívání lesa a přírody.

Národní park Šumava byl vyhlášen Nařízením vlády a bylo to tak proto, že čas spěchal. Zájmy, které kolem území budoucího parku byly, ohrožovaly průchodnost schválení Národního parku sněmovnou České národní rady ve formě zákona. Šumavský park byl pro budoucí vládce české postkomunistické politické scény, jejich mocenské i hospodářské kormidelníky nechtěným dítětem. Park se stal skutečností a dosud existuje jen díky tomu, že v čase jeho vyhlášení neměly zájmové party ještě vše ve svých pařátech.

Okamžitě po vyhlášení parku nastoupila takováto taktika: dostat do vedení ovladatelné lidi a zpochybnit odpovědné fungování instituce parku. Prvým ředitelem se stal Ing. Jiří Kec, fořt ze Srní vedený v registru Státní bezpečnosti v kategorii „důvěrník“. Náměstkem se stal Ing. František Krejčí „ekologický aktivista“, dnešní ředitel Národního parku. Krejčí v té době prosazoval přístup – ponechat území parku působení přírodních procesů, bez zasahování člověka. O „rozsahu idejí“ zastánce přírodních procesů Františka Krejčího svědčí, že zároveň chtěl všechny činnosti v parku privatizovat. Park měl být formálně státní institucí, ale všechny činnosti v něm měla vykonávat soukromá společnost Parkservis. Vlastníkem Parkservisu byl Krejčího tchán. K podepsání připravené smlouvy s Parkservisem nedošlo jen díky náhodě, kterou se o ní dověděl tehdejší ministr životního prostředí František Benda. Benda bezprostředně Kece i Krejčího z funkcí odvolal.

Od devadesátého roku jsem se angažoval proti „reformě a transformaci“ lesního hospodářství. Pochopil jsem, že navrhovaná „reforma“ je jen bezskrupulosním prostředkem, jak se dostat ke zdrojům lesa, jak bez odpovědnosti a hrozby postihu les vydrancovat. Viděl jsem celý průběh „reformy“ a privatizaci lesních závodů v kuponové privatizaci. Šlo o nastavení systému vykrádání státního lesa do jiných kapes než je kasa státu.

Nezapomenu na „lesní reformátory“ Mičánka, Domese, Olivu, Rybníčka – jak se smáli, když byl ohlašován bezzásahový režim péče v Národním parku. Všichni ti pánové byli lesníci, věděli jak a no co odešly smrkové lesy v Krušných a Jizerských horách, v Krkonoších a Beskydech. Znali, jak funguje lýkožrout smrkový ve smrkových monokulturách – zvláště ve vyšších polohách, při oslabení porostů i jinými faktory. Více než dvě století je dobře známo působení přírodního činitele lýkožrouta smrkového. Na přírodním modelu lýkožrouta smrkového čas nemilosrdně prokázal, jak se nevyplatí nemluvit pravdu a veřejně zatloukat nepříjemná fakta, která mohou ohrožovat postavení a kariéru čičmundů odpovědných za resort. Dodnes, a trvá to již desítky let, se veřejně celá pravda, jak to bylo s „uhynutím“ lesů na našich horách, neřekla.

Jakmile se přestane v lese důsledně sledovat výskyt lýkožrouta a odstraňovat napadené stromy, dojde k dynamickému, později explozivnímu namnožení populace brouka a likvidaci vzrostlého lesa. Lýkožrout smrkový je přírodní činitel, který má od Pána Boha v popisu práce ukončovat životní cyklus smrkového lesa. Plní své poslání i v kulturní krajině osídlené člověkem. Chce-li člověk smrkový les v krajině udržet, musí do takového lesa vkládat svou práci a invenci – příroda má jiná zadání. V kulturním lese platí totéž, co platí pro kulturní a civilizovanou společnost: přestane-li člověk svou inteligencí a odpovědností udržovat svou úroveň, přestane-li uchovávat společenskou kulturu, chopí se svého „úkolu a údělu“ příroda. Výsledkem bude úpadek, degenerace, rozpad civilizované společnosti a vrátíme se ke svým přírodním kořenům.

Je iluzí idiotů, nebo nevzdělaných hlupáku, myslet si, že uprostřed kulturní, člověkem pozměněné přírody lze obnovit a udržet kousek území, který by se vyvíjel a fungoval výhradně podle pravidel a „zákonů“ přírody. Změnili jsme svět a krajinu tak, že se k něčemu takovému můžeme jen blížit, poctivě přitom musíme hlídat hranice a dělat kompromisy. Jinak výsledkem bude opak toho, co si milovníci přírodních procesů přáli. Zvláště koná-li se takový experiment ve zkažené postkomunistické společnosti lidí.

Ivan Žlábek, kterého jmenoval ředitelem parku František Benda, zastavil rozklad instituce správy národního parku a dal jí organizaci a řád. Žlábek začal důsledně řešit ústřední problém celého území. Tím bylo právě napadení smrkových porostů lýkožroutem smrkovým. Lesní porosty šumavského parku nejsou původní přírodní lesy. Ve své většině jsou to zanedbané kulturní smrčiny, již asi ve třetí-čtvrté generaci. Svého, pro oko veřejnosti pozoruhodného, vzhledu nabyla Šumava díky svým krajinným tvarům, původnímu osídlení s extensivním hospodařením a půl stoleté izolaci v hraničním pásmu. Původní dřevinná skladba šumavského lesa až do nadmořských výšek nad tisíc metrů byly smíšené porosty listnáčů a jehličnanů, podle charakteru místa a expozice. Mluvit o původním přírodním lese je demagogie, nebo hloupá záměrná lež. V letech 1983-84 byly v oblasti Šumavy a Bavorska následkem větrných smrští velké polomy. Na české straně v pohraničním pásmu nebyly polomy řádně vytěženy a vyklizeny, vzniklo zde velké kůrovcové ložisko, ze kterého se kůrovec šířil.

Na Bavorské straně byl v počátku osmdesátých let vyhlášen Národní park, jeho ředitel Biebelritter hlásal přírodní procesy a ponechání mrtvých stromů na místě. Tehdejší bavorský ministerský předseda Stoiber z „politických“ důvodů koncepci odkývl. Schválil ji z pragmatického politického důvodu – v lesích bavorských soukromých vlastníků bylo po vichřici velké množství padlého dřeva. Aby nedošlo k poklesu cen dřeva na trhu, nevadilo bohatému bavorskému státu, že v lesích parku shnijí statisíce kubíků. Nešlo vůbec o bezzásahovost samu o sobě a přírodní procesy, byl to výsledek „módního“ experimentu s pragmatickým politickým kalkulem. Po roce 1990 se z kůrovcového ložiska na bavorské straně lýkožrout šířil na českou stranu do té doby, než mu smrkové lesy na bavorské straně parku definitivně padly za oběť. Jako poslední byly sežrány smrkové porosty na Roklanu.

Politici, kteří po devadesátém roce na vládní i správní úrovni měli odpovědnost za český stát i jeho hospodářství, mají politickou vinu, že od samého počátku tvrdě nevymáhali na německé straně vytvoření ochranného pásma, aby kůrovec z jejich ložiska neničil les na české straně. Bohužel lidem, kteří v těchto letech řídili českou politiku, to vyhovovalo, neboť to umožňovalo rozehrávat a vést mediální hry proti samotné existenci chráněného území. Je výsměchem, když dnes Václav Klaus a Miloš Zeman bojují za Šumavu a její lesy. Německé straně ten stav nevadil, pomáhal odvést pozornost od problémů na své straně území, oslaboval českou stranu v území, které bylo původně osídleno němci. Navíc je v přírodních charakteristikách území bavorského parku a české Šumavy velký rozdíl. Bavorská strana se rozkládá na k jihu ukloněné teplejší expozici, smrkových kultur tam bylo jen asi tři tisíce hektarů, je tam poměrně více kultur smíšeného lesa. Na české straně bylo smrkových kultur více než třicet tisíc hektarů, na převážně severní expozici. Rozměry zasaženého a postiženého území jsou nesrovnatelné.

Nikdy se v českých zemích nenapsalo po pravdě, jak se na bavorské straně razantně a důsledně, v územích parku, která nebyla „odepsána“, postupovalo a postupuje proti lýkožroutovi. Zvláště v části, o kterou byl bavorský park rozšířen v devadesátých letech. V roce 1999 jsem byl v bavorském parku na jednání správy s amatérskými ochránci přírody. Na závěr diskuze jsem se neudržel a řekl: „Jestliže nemáte zkušenost s lýkožroutem smrkovým, můžete se přijet podívat. Smrkové lesy na našich horách odešly následkem kůrovcových kalamit. Dnes přišel čas Šumavy, nepotřebujeme to opakovat.“. Po skončení jednání za mnou přišel ředitel parku pan Sinner a řekl mi: „Pane sekretáři, já to vím, ale nemohu to veřejně říct.“.

Ivan Žlábek, přes všechno, co pro udržení existence parku udělal, nedovedl překročit svůj stín. Kompromisy, které kvůli tlakům na něho činěným dělal, umožňovaly rozehrávat protivné straně další hry ke zpochybňování parku a diskreditaci jeho správy. Takovým kompromisem bylo vybrání a vyčlenění asi 137 přírodně významných území, která byla prohlášena za bezzásahové první zóny. Takovýto „kompromis byl vymyšlen, aby správa mohla v okolních územích zasahovat a kůrovcové degradaci porostů bránit. Byla to iluze, nešlo to a jít nemohlo. Přes tento systém byly jen, prostřednictvím ekologistů, na správu parku rozehrávány další útoky. Ivan Žlábek se neodhodlal důsledně se postavit za koncepci, o které věděl, že je jediná možná. Z hlediska stavu území jediná možná koncepce byla: nehrát si na to, co není pravda a otevřeně říct, jaký je skutečný stav území, tedy že je to ve své podstatě spustlá kulturní krajina, která je přesto jedinečná, že cesta k obnově odolnějších přírodních porostů nebude jednoduchá a lze k ní dojít jen postupně, v procesu, který bude trvat desítky let. Dosáhnout z hlediska lidského věku stavu, blížícího se přirozeným porostům, je možné jen tak, že člověk svými zásahy aktivně pomůže. Udělá to tak, že zdroje, které z území získá postupným odtěžením smrkových monokultur, bude zpětně investovat do území parku vnášením listnáčů do míst, kde byly původní a kam patří. „Příroda“ by to možná udělala, ale za stovky let. Není pravděpodobné, že demoralizovaná postkomunistická společnost jí takovou šanci dá. Ivan Žlábek se o tento přístup pokoušel, byl za to od „ekologistů“ napadán. Plnou váhou se za něj však nikdy nedokázal postavit. Ústupky, které dělal, byly vždy použity proti němu, správě parku a jeho existenci.

Po léta jsem mohl sledovat realitu, jak se v parku i kolem něho odvíjela a porovnávat ji s mediálním obrazem, který byl předkládán veřejnosti. V lepším případě to byly polopravdy, ve své většině záměrné hajzloviny, které se skutečností neměly nic společného. Mohl bych uvést mnoho příkladů: nebyla to neznalost nebo hloupost, ti lidé byli honorováni za to, že lhali. Byl jsem u několika televizních natáčení, týkajících se problematiky Národního parku. Když jsem vysílané pořady potom viděl na obrazovce, byly sestaveny a sestříhány tak, že vyznění bylo zcela jiné, než jak natáčení probíhalo. Platí to především pro pořad „Nedej se“ Pavla Bezoušky, ještě horší byly pořady točené „pronásledovatelem nacistů“ Motlem. Většinu „velikánů“ bojujících za přírodní procesy v národním parku jsem měl čest osobně poznat. Některé z nich jsem po parku provázel, snažil se jim věci ukázat a vysvětlit. Všichni věděli a mohli vědět, jaká je skutečnost. V přímé konfrontaci byli nejistí, své „pravdy“, postaveni přímo k problému, se ani neodvážili tvrdit... Pak jsem si přečetl jejich texty. V roce 1999, v den, kdy bylo zatmění slunce, jsem s Ing. Zatloukalem provázel po Trojmezné Jaromíra Bláhu s doktorem Krahulcem. V té přízračné atmosféře jsme se zastavili u kůrovcem zničeného odkorněného horského smrku. Tento strom byl jedinečné dílo přírody, kmen jen pět, šest metrů dlouhý, při bázi více než metr a půl v průměru, přes dvě sta let starý kužel krásného dřeva. Zázrak, který příroda vytvořila v nesmírně těžkých životních podmínkách. Řekl jsem „milovníkům přírodních procesů“, že kdyby skutečně chtěli pro přírodu něco udělat, tak postaví tento umělecký přírodní zázrak před správu Národního parku, nebo na náměstí ve Vimperku, aby lidé viděli, co příroda dokáže. „Sto let pak může tento kmen přesvědčovat lidi o významu ochrany přírody, ale pro vaši blbost tady shnije.“

Lidé, které jsem po roce 1990 viděl vydávat se za ekology a ekologické aktivisty, ve mně vytvořili k pojmu ekologie averzi. A to jsem přitom původně profesně ekologický fyziolog. S nad jen jediný z posametových ministrů životního prostředí obstál v soudu času: Ivan Dejmal. Za ministrování Ivana byl vyhlášen Šumavský park, byly udělány a schváleny základní zákony a normy pro ochranu přírody. Ivan se nepropůjčil ke kšeftům, které by poškodily to, co hlásal a prosazoval. Udělal-li chybu, snažil se jí napravit. Františka Bendu rehabilitovalo to, jak v počátcích zabránil rozehrání hry s Parkservisem. Epizoda ministrování Jiřího Skalického dokládá, jaký význam postkomunističtí kormidelníci území „zablokovanému“ existencí Národního parku přikládali. Miloš Kužvart neudělal nic, čím by si mohl politicky uškodit. Libor Ambrozek sloužil a pro svou kariéru plnil vše, k čemu jej chlebodárci úkolovali. Při projednávání zákona „O prodeji státní půdy“ předložil ve sněmovně „kompromisní“ pozměňovací návrh, kterým byla otevřena první „díra“ do území parku. Ambrozek se, jako předseda Svazu ochránců přírody, na útocích „ekologistů“ proti parku a jeho správě přímo podílel. O čistotě úmyslů a idejí „ochranářů“ nemůže být lepšího svědectví než to, že hlavními sponzory Svazu ochránců přírody byli titíž lidé, kteří vládli a profitovali ze státních Lesů české republiky. Ambrozek jmenoval Františka Krejčího náměstkem ředitele Státního fondu životního prostředí a z tohoto místa „milovník přírodních procesů“ zahájil novou cestu zpět na místo, kam jej „kormidelníci“ posadili na samém počátku Sametové revoluce. S Martinem Bursíkem jsem jako poslanec na počátku devadesátých let byl u počátků parku. Když jsem se dověděl, že Krejčí má být jmenován ředitelem národního parku, pokoušel jsem se k Bursíkovi dostat a vysvětlit mu, co to bude znamenat. Vyhýbal se mi jako čert kříži. Martin Bursík má spoluúčast na hře, která se kolem parku odehrává.

V roce 1999, když ekologisti pořádali blokádu kácení kůrovcem napadených stromů na Trojmezí a u Plešného jezera, jsem řekl Žlábkovi, že je buď necháme vyvést policií, nebo vojáky, jinak z parku odcházím, protože u toho, co se dále stane, nemusím být. Téměř každý večer jsem na Plešné jezdil a snažil se „ekologické nadšence“ přesvědčit, o čem je ta hra a čemu slouží. Říkal jsem jim: najděte si a podívejte se na mapu území mezi hranicí parku a Lipnem, kdo má v pronájmu pozemky v tom území, kdo tam pase krávy. V obchodních rejstřících najdete, že krávy pasou realitní kanceláře. Sloužíte k tomu, aby lýkožrout ničil porosty a mohla být zahájena politická kampaň na téma „jak selhala ochrana přírody při péči o svěřené území“. Bude zahájen proces zrušení Národního parku v této části území a ceny pozemků nad Lipnem násobně vzrostou. Nepochybuji o tom, že organizátoři blokády její účel dobře znali a byli za to honorováni. Mohl bych takových příkladů uvést mnoho, nikdo je však nechtěl nikdy slyšet.

Za nějaký rok, jednou jistě, bude historie prvních dvou desítek let území, které bylo na počátku devadesátých let, v čase, kdy „pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí“, vyhlášeno Národním parkem, popsána v celém svém obludném kontextu. Komunismus zdevastoval kořeny, na kterých stojí civilizovaná společnost, změnil vnitřní obsah nejdůležitějších pojmů v individuální lidské mysli a poškodil společenskou duši. Postkomunismus dovedl dílo „otců zakladatelů“ k dokonalosti, ve jménu velikých slov a idejí zneužil téměř vše. Co je nejhorší, zničil obyčejnou malou solidnost, víru obyčejného člověka v to, že všechno není a nemůže být sviňárna.

Pravda vítězí – heslo na české prezidentské standartě

Motto: „Nejdéle v člověku zůstává, co bylo nejhlouběji“.

V knize „Na úsvitě radikalismu“ zachycuje její autor, J. Dali, úsek anglických dějin, ve kterém proběhl rozhodující konflikt o tiskové svobody v Anglii. Citátem, který jsem použil, okomentoval Dali umírání a smrt strážce pokladu, člověka bez morálních zásad a sprosťáka. Když umíral, do samého konce klel a sprostě nadával.

Nepíše se mi lehce, že i čeští buditelé rádi používali velká a vznešená slova. Obsahu těch slov však neodpovídala realita, sami jejich autoři své ideje nenaplňovali. Velkým slovům a idejím neodpovídal stav společenského a politického života v novém Československém státě po rozbití Rakouska. A to mezi otci zakladateli státu bylo ještě několik mužů, kteří v sobě nesli hodnoty solidního devatenáctého století. Čeští političtí reprezentanti v Rakousko-Uherské monarchii často protestovali proti převažujícímu vlivu zájmů německé a uherské reprezentace. Později sami, pod hesly svéprávnosti a rovnoprávnosti, udělali ve svém novém státě totéž. Základy státu Čechů a Slováků položili na národnostním principu. V české části státu byla třetina obyvatel německé národnosti, významná byla polská menšina. Ve slovenské části byla významná menšina maďarská i menšiny polská, rusínská a německá. Při krizi nového evropského uspořádání na konci třicátých let nestvrdila česká politická elita svou opravdovost a svéprávnost vlastní krví. Do války za hranice či bojovat v místním odboji šli pouze jedinci. Většina se přikrčila a přizpůsobila.

Po válce jednala česká politická „elita“ – přes velká slova –jako východní barbaři. Ne že bychom spravedlivě potrestali viníky a aktéry zločinů války i pomstili své mrtvé. Vyhnali jsme celé německé etnikum. Nezvítězila pravda, rozhodla momentální pomyslná výhodnost. Politická „elita“ vyslala do české společnosti signál a návod: jednejte jako luza. Co zůstalo po Němcích, rozkradli. „Odměnu“ jsme sklidili okamžitě – v podobě komunistického „Únorového“ puče. Každý hajzl se bez obav přidal na stranu, kde cítil, že něco trhne. Opět to bylo pod hesly velikých slov, ideálů, práv proletariátu, majetkové rovnosti. S pravdou a jejím vítězstvím to nemělo nic společného. „Demokratičtí vůdcové“ vyhnáním Němců dali návod spodině, která se jmenovala komunisté, jak zbavit práv všechny, kdo nepatřili do jejich klanu.

Čtyřicet let se za komunismu v základních věcech veřejně lhalo, za ty čtyři desítky let se v obecném povědomí změnil vnitřní obsah klíčových pojmů lidské komunikace a existence. Heslo na prezidentské standardě nemá žádný vnitřní obsah, je to jen estetický obrazec.

Na komunismu bylo obludné to, jak se jeho aktivisté a činovníci „upsali ďáblovi“ – co nesloužilo jejich moci, zájmům a slabomyslným představám, to zakazovali a chtěli vyhubit. Jejich největším nepřítelem se stalo pravdivé, morální chování a jednání. Největším nepřítelem té prolhané ideologie a politického systému se stala pravda sama. Po celou dobu komunismu v naší zemi, s jeho základy ukotvenými ve lži, jsme měli na prezidentské standardě frázi „pravda vítězí“.

A právě pojem pravdy je příkladem toho, jak se pozvolna vyplavuje a mizí vnitřní obsah pojmů, jak se často se mohou obrátit ve svůj opak (přesněji – objektivně se na obsahu pojmů nic nemění, to jen jistí lidé je chtějí orwellovsky vyprázdnit a naplnit libovolným obsahem...). Nezapomenu na reakci sněmovny, tedy zejména novinářské galerie a svých poslaneckých kolegů, v prvních dvou-třech letech po devadesátém roce na má vystoupení v Poslanecké sněmovně. Když jsem žádal vyrovnání s minulostí, argumentoval, že bez toho nemáme budoucnost a nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, apeloval na hledání objektivní pravdy, reakce novinářské galerie byla prostá – když jsem se přihlásil do rozpravy, prohlásil vždy některý z mistrů pera, „už tam ten blbec zase jde“. Cítil jsem, že většina sněmovny nechce slyšet, co říkám. Po čase mi někteří kolegové přiznávali, že nechápali, o čem jsem mluvil. Za nejděsivější dnes s odstupem času pokládám to, že vždy, když jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, ať v rozpravě, v debatách, v osobních rozhovorech... v různém prostředí, i při různé intelektuální úrovni partnerů, dostal jsem vždy jedinou odpověď: „Objektivní pravda neexistuje, každý má svou pravdu.“. Bez rozdílu, od vysoce postavených osob, „vzdělanců“, až po hospodu.

Tvrdím, že po půl století existence „pod hladinou komunismu“ se v celé populaci, s výjimkou snad jedinců, vnímání obsahu pojmů změnilo, změnilo se tak reálné vnímání a pojetí světa. Společenství, která dlouhodobě prošla komunismem, byla ve stádiu utváření se nové společenské „kulturní rasy“ komunistického člověka. Postiženi byli všichni, jedinci a celé společenské skupiny se lišily jen v hloubce postižení fenoménem „komunistické kultury“.

To, co se v konci osmdesátých let začalo odehrávat v „sovětském bloku“, bylo vynucenou změnou technologie manipulace a řízení společenského stroje. Byl to pokus o zvýšení jeho výkonnosti. V informačně a obchodně propojeném světě nešlo kulturně-rasový okrsek komunistického světa, tedy jeho obyvatelstvo, od okolního světa zcela izolovat. „Revoluce“ se neměla týkat „rasové elity“ nového komunistického člověka, tato „elita“ chtěla jen inovovat podle potřeby obsah pojmů jejich „stávající kultury“. Etablovaná „elitní“ společenská vrstva, se chtěla jen v klidu a pohodě stát kapitalisty, liberály, demokraty, podnikateli, sociality a podobně, aniž by cokoli zásadně změnila na svých způsobech a zvycích. Co se odehrálo po „listopadové revoluci“ 1989 v Československu a následně v České republice, pod vznosnými hesly, velkými slovy o lidských právech, svobodě, pluralitě, právu a spravedlnosti, byla lež. Odvážím se tvrdit, že Sametová revoluce byla, co se týče viny jejích organizátorů a aktivních aktérů nejméně stejný zločin, jako Únorový převrat v roce 1948.

Komunistický převrat proběhl po válce, v akutním ohrožení „Sovětskou“ vojenskou mocí. Sametová revoluce byl pečlivě vykalkulovaný podvod, který měl zajistit udržení pozic a rozhodujících mocenských pák v rukou „elitní rasy“ komunistického člověka. Velkolepý podvod pokračování technologicky vylepšeného „starého komunistického řádu“ v postkomunistické podobě, jsme přitom provedli vlastníma rukama, bez cizího vojenského nátlaku. Vinu v různé míře neseme téměř všichni, zde neplatí, že nevědomost hříchu nečiní. Základní vinu mají ti, kdo si pragmaticky spočítali otrocký stav myslí poddané rasy komunistického člověka, oni sami ji v předchozích desetiletích vyšlechtili. Stranická a hospodářsko–správní technologická „elita“ komunistického režimu bez bázně a hany zneužila svého informačního monopolu, mocenských, správních a hospodářských pozic. Žádného z těch velikánů a „vlastenců“ ani nenapadlo, aby vzali zodpovědnost za svůj zotročený „lid“ a pomohli mu postavit se na své nohy. Proto jsme „nebyli jako oni“, proto jsme měli takovou starost o „lidská práva“ – listinu práv a svobod, proto byla tak důležitá „kontinuita právního systému“, proto „zákony od samého počátku neměly sankce a právo bylo nevymahatelné, proto nebyla zakázána komunistická strana a zůstala v parlamentu, proto měly peníze a zdroje k investici do politiky jen struktury spojené s bývalým režimem, proto privatizace proběhla tak, aby strategický majetek a celkový objem majetku šel v největší míře do rukou lidí a struktur spojených s bývalou komunistickou mocí, proto i média ovládli stejní lidé a struktury.

Vinu nese i většina „bojovníků“ proti totalitnímu režimu. Ti lepší klouzali po povrchu, protestovali proti věcem, které nebyly podstatou režimu, nešli na kořeny systému. Většině stačilo, aby dostali větší či menší trafiku a připojili se. Dnes oslavují své „zásluhy“ a pomáhají udržovat nový režim. Ti horší byli do dsissentu komunistickou mocí a jejími tajnými službami přímo vloženi – to je sedlina pravdy a lásky. Viděl jsem jich dost. Skutečných odpůrců toho nemravného systému a režimu, kteří si byli vědomi o co jde a nezadali si, bylo minimum.

Průměrný občan nezabývající se politikou, dříve ho nazývali „pracující člověk“ – někteří z nich rádi sami sobě říkají „slušní lidé“, se na výsledku sametového podvodu podíleli nemalou měrou. V čase změny, kdy postkomunistický režim nebyl upevněn, sametoví revolucionáři formálně vyzvali „lid“ ke spoluúčasti. To byla příležitost vývoj skutečně ovlivnit. Formální výzvou ke spoluodpovědnosti a spoluúčasti přenesli kormidelníci část odpovědnosti za následující vývoj a stav na své poddané. Přirozeně předpokládali, že reakce bude minimální – však k ní také dají minimální příležitost. Mlčení a neúčast dosud nesvéprávné masy komunistických poddaných vykládá dnešní postkomunistický režim jako legitimizaci svou a svých postupů. Formálně jsme pluralitní a právní stát, formálně jsme svéprávní. Již neplatí, že nevědomost hříchu nečiní, i když dosáhnout sluchu lze opět již jen vzpourou.

Původní komunistický režim a stát, dnes označovaný jako totalitní, na sebe bez bázně a hany převzal rozhodování o všem. Udělal se vlastníkem všeho. Ti hlupáci se pokusili ovládat i způsob myšlení svých poddaných, prostě aby mysleli „správně jak potřebovali“. Své výsostné postavení si formálně legalizovali opakováním aktu „voleb“, které volbou nebyly. Při volbě jednoho, kdy nebyla alternativa, zůstávala odpovědnost na nich. Z tohoto pohledu byl původní totalitní komunizmus ještě relativně průhledný a „odpovědný“. Společnost bylo lze rozdělit na „my a oni“. Sametová revoluce v žádném případě nebyla demokratickou revolucí, resp. restaurací, tedy procesem, ve kterém se společnost vracela ke svéprávnosti, ke kořenům individuální morálky, k odpovědnosti. Sametovou revoluci můžeme v její podstatě označit jako dobu přechodu, ve které rasa komunistických „kormidelníků“ dosáhla věku dospělosti a technologické dokonalosti řízení svého pašaliku.

Přímočarý mocenský komunismus měl v očích svých řídících kádrů přece jen jednu konstrukční vadu – oni sami byli vidět. Při katastrofálním selhání systému, ke kterému muselo dojít, a následné vzpouře hrozila zpětná vazba fyzické likvidace viditelných prominentů. Hrozilo to, co se stalo v Rumunsku Ceausescovi. V postkomunismu dosáhli konstruktéři systému a jeho provozovatelé technologické dokonalosti. Děje odehrávající se na veřejné a politické scéně jsou pouhým loutkovým divadlem. „Politické strany“ nemají s autentickou politikou nic společného, připodobnil bych ty subjekty k virtuálním stájím, ve kterých jsou chována stáda „bílých koní“. Nejsou to však závodní oři, ani solidní plemeno tažných pracovních koňů. Pár se jich používá do kočáru, pár do zápřahu pohřebního vozu, základ stáda je užíván pro lidové veselice. Všechna ta hovádka jsou dobře živena, protože nakonec skončí u koňského řezníka na salám. Skutečná politika se dělá jinde, rozhodují lidé a „chovatelé“, kteří stáje udržují a platí – „přetransformovaná“ elita a rasa komunistických kormidelníků v pozadí. Stejné platí pro „elitu“ hospodářské a finanční sféry. Všichni ti mladí, lepí miliardáři, generální ředitelé, top manageři... jsou též bílýmí koňmi. Mají k tomu univerzální kvalifikaci. A až začne systém haprovat, hrozí jim též koňský řezník.

Obávám se, že komunistická varianta společenské kulturní degenerace nemohla vyústit v nic jiného, než v to, čeho jsme nyní svědky. Systematicky vymazali z lidského povědomí to, co nazýváme morálkou, tedy zpětné vazby, které s menšími či většími karamboly dokázaly držet biologického ďábla v člověku po dlouhá staletí v míře. „Pravda vítězí“ jen v případě původního významu toho slova, tedy když za slovem pravda je skutečný obsah toho pojmu. Má šanci zvítězit, stojí-li za ním bohabojné, statečné, usilovné společenství, které je odhodláno pro své přesvědčení a věc trpět, položit život – přesto, že ví, jak je cíl obtížný a není jistota, že jej bude dosaženo. To ale v žádném případě neplatí pro současnou postkomunistickou společnost. Na základě toho, co jsem v běhu života mohl pozorovat a vidět, zvláště v politice devadesátých let, jen smutně konstatuji, že nejhlouběji v naší společenské duši je lež – budeme si lhát i na smrtelné posteli. Dokud se z tohoto postižení lží nevymaníme, nemáme budoucnost.