„Investigativní“ žurnalistika v postkomunistickém vydání

Motto: „Zlo nelze potírat zlem.“

Naše doba je smutným časem duchovního úpadku. Proces rozkladu hodnot v evropské civilizaci souběžně sledoval vývoj vědy a vymoženosti technologií - ty usnadňovaly život a zvyšovaly životní úroveň milionů lidí. Pohodlí demoralizuje, lidé přestávají slyšet a přemýšlet.

Technologický úspěch vymožeností vědy vrcholí v evropské civilizaci prosazením se totalitních technologií v politice. Moci nad společností se chápou třetiřadé „talenty“ - lidská morální a intelektuální spodina. Výsledkem byl nacismus a komunismus.

Rovnováha mezi preferencí hmotných vymožeností a vírou v náboženské, filosofické a etické hodnoty života se převrátila. Vytratily se hodnoty, které držely biologického ďábla v nás v uměřenosti a pokoře. Vytratily se hodnoty, které po tisíciletí zajišťovaly setrvalost lidského rodu v čase. Kultura, která povznášela člověka nad hmotné biologické „já“, podlehla pudům.

Komunismus navršil společenskou krizi, začalo upadat i to, co nazývali hmotnou „kulturou“. „Nejlepší“ společenský řád, založený na materiálních „hodnotách“, neobstál v soutěži s hmotnou kulturou Západu.

Zločineckou vrstvu, kterou komunismus stvořil, ohrožovalo, že neobstál v soutěži vojenských a mocenských technologií. Ztratili schopnost vojensky vydírat okolní svět.

Politický proces, který v rozměrech Sovětské říše byl nazván „pádem komunismu“, v našich poměrech „sametovou revolucí“, nebyl revoluční změnou. Nedošlo k výměně „elit“ ovládajících společnost, změny technologie vládnutí byly formální.

Privatizace, ve své podstatě znamenala převod strategického majetku a strategicky rozhodujícího objemu majetku státu do rukou „právnických osob“ a „státních společností“. Konkrétní odpovědný vlastník je fakticky neidentifikovatelný. Společnosti jsou ovládány mocenskými uskupeními, jejichž základ tvoří bývalá „technologická elita“, která dříve ovládala komunistický stát.

Politická „pluralita“ byla vytvořena tak, že v samém počátku „revoluce“, zdroje pro investice do politiky měli jenom lidé a mocenské skupiny, které nám vládly v době komunismu politickým nástrojem a mechanismem jediné existující politické strany. V počátečním období sametové revoluce - díky monopolu ekonomických zdrojů, informací, připravených kádrů, obsazení státních úřadů, policie, soudů svými lidmi - zabránili ustavení se autentické pluralitní politické scény.

Po realizaci „svého“ způsobu privatizace, se kterým souběžně proběhlo ovládnutí médií, mají dnes ve svých rukách všechny mocenské páky, s nimiž mohou o něco složitější technologií manipulovat celou společnost - opět fakticky totalitním způsobem.

„Tržní hospodářství“ je prázdnou fikcí, když je možno, aby jedna mocenská skupina mohla podle své vůle ovlivňovat a řídit chování a jednání politických subjektů a orgánů státu. Monopolem ovládání rozhodujícího objemu majetku mohou po určitý čas beztrestně porušovat všechna pravidla. Společnost je nesvéprávná a demoralizovaná, neschopná si vynutit dodržování jakýchkoli civilizovaných norem.

Základním rozdílem mezi tím, co samo sebe nazývalo komunismem a jeho dnešní podobou, tu směle můžeme nazvat „postkomunismem“, rozdíl je prostý a výmluvný - je v zásadě tento: Za „legálního“ komunismu bylo možno ještě formálně dohledat odpovědnou osobu, či úřad. Po linii i spektru úředních institucí, i po linii státostrany - ještě šlo nalézt člověka, nebo úřad, který formálně nesl odpovědnost. Postkomunismus zdokonalil svou „pluralitně-totalitní“ technologii řízení „demokratickou“ vymožeností: v jakémkoli oboru činnosti již nelze dohledat osobu, či instituci, která by se k odpovědnosti hlásila. Komunismus se sametově-revoluční cestou přesublimoval v legální gangsterismus.

To, co nám politici, novináři, podnikavci, investigativci (jak si všichni říkají), na scéně předvádějí, je „standardní“ produkt nastavené technologie „přirozeného“ jednání a chování.

V časech státostrany bylo kvalifikací ke vstupu do úzkého kruhu vyvolených nečestné jednání a spoluúčast na zločinech. To byl princip, který tu tlupu svazoval dohromady. Plynule a „tvůrčím“ způsobem tuto zásadu rozvinuli „kormidelníci“ sametové revoluce.

Byla to úmyslná neochota zákonem stanovit jakákoli pravidla v privatizaci i u ostatních klíčových procesů „ přechodu“ z komunismu. Kdo neměl zábrany, chtěl se stát bohatým, postoupit v kariéře - ten využil možností jedinečné doby, stal se spoluviníkem a je vydíratelný. Jako poslanec Parlamentu v rozhodujícím období devadesátých let jsem měl příležitost technologii „úpravy“ aktérů, účastníků toho politického a společenského procesu k použitelnosti z přímého pohledu vidět.

Na samém počátku devadesátých let se ještě sem tam i v té lidské bídě dostal do politiky jedinec, který usiloval o skutečnou změnu. Veřejnosti ucpali oči i uši prázdnými kecy o sametovém splynutí duší, cestě k blahobytu přes privatizaci a ekonomickou reformu. Zaniklo pár varovných hlasů, které se i ve sněmovně ozvaly a žádaly důsledné potrestání zla. Tyto hlasy se díky „svobodným“ novinářům, „poctivě“ hledajícím pravdu, nedostaly ani za zdi sněmovny.

Veřejnost takové věci nezajímaly, ústředním problémem debat v hospodách i na veřejnosti nebylo to, co se skutečně na scéně i za ní odehrává; byly to platy poslanců, jejich požitky, a podobné „důležité“ věci…

První měsíce v Parlamentu jsem měl plat pět tisíc, do roku 1996 šestnáct tisíc. Do té doby jsem neměl ani svoji židli, natož kancelář, ve které bych ji mohl postavit. Až po roku 1996 se platy poslanců zvýšily nad třicet tisíc měsíčně - to již měli ve sněmovně své loutky.

V těch letech jsem se rozešel s většinou své rodiny, když mi sestra s mužem řekli, že všichni kradou a já taky. Odpověděl jsem, „znáte mne celý život, žádný z vás už nepřekročí práh mého domu“. Na vlastní kůži jsem zažil systematický a promyšlený tlak, jak mne zkorumpovat a dostat - i s pokusy o fyzickou likvidaci. Podporu jsem nemohl čekat nikde a u nikoho. To, co se označuje za veřejnost, si rádo říká „slušní lidé“ - jako celek odmítli přemýšletk, natož převzít na sebe jakoukoli odpovědnost.

S Vlastimilem Tlustým jsem byl šest let členem parlamentního zemědělského výboru, měl jsem příležitost jej poznat. Vlasta Tlustý byl za legálního komunismu členem jejich strany - chtěl dělat kariéru. Prvé devadesáté roky prosazoval v zemědělství správný způsob reformy: restituce a obnovu soukromých hospodářství - zemědělských farem. Když jsme prohráli, tak z toho vycouval - chtěl pokračovat v kariéře.

Samozřejmě se staral i o sebe, aby z toho něco měl. Proto mohl zůstat v politice. Byl použitelný a vydíratelný. Nezapomenu, jak vícekrát v zemědělském výboru napadl Josefa Luxe za jeho činnost na ministerstvu zemědělství. Většinou měl pravdu. Skončilo to vždy tak, že Pepino Lux s ním, obrazně řečeno, vytíral špinavou podlahu. Tlustý byl vydíratelný, dalo se na něj leccos vytáhnout, Josef Lux, co se týče intrik a hajzlovin, byl jednička. Uměl zneužít každou slabinu protivníka a nestyděl se ničeho. Až mi bývalo Tlustého líto.

S Vlastimilem Tlustým jsem se naposledy setkal v roce 1999 na sešlosti bývalých členů zemědělského výboru v Hluboké nad Vltavou. Nepodal jsem mu ruku a řekl, že šmejdům ruce nepodávám. Přesto si dosud myslím, že na rozdíl od ostatních „velikánů“, které vidím pohybovat se po politické scéně, by Vlastimil Tlustý měl vůli prosazovat rozumné a obecně prospěšné věci.

V současné mediálně předváděné kauze nepřekročil svůj stín. Nepochopil a asi není schopen si uvědomit, že s profesionálními padouchy není dobré soutěžit v jejich disciplíně. Opět s ním vytírají podlahu ti, kteří jsou horší než on sám.

S lidmi, kteří se dnes živí novinařinou, mám své zkušenosti - žádné pozitivní. Pro ty, kteří v branži přežili, platí doslovně postkomunisticko tržní „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Otec „investigativce“ Janka Kroupy Dan byl jedním z otců zakladatelů Občanské demokratické aliance. Byl jsem prvým venkovským členem ODA a jejím poslancem v Parlamentu. Dan hlásal konzervatismus, přesto mu nevadilo spojit se s kýmkoli, jen aby se udržel v politice. Když byla ODA likvidována, nebyl jsem již jejím členem, přijal Dan úlohu šéfa. Pro veřejnost, která nevěděla, o co jde, zastřešil svým jménem partičku banditů, kteří byli do ODA vstoupeni s profesionálním úkolem ji zlikvidovat. Vyneslo mu to, že v politice přežil o pár let déle, pak ho stejně zařízli.

Janek Kroupa chce žít, hraje roli „investigativce“. Kdyby měl i jen profesionální cit, co nesmí udělat, co není lidsky i profesně „estetické“. Kdyby měl přehled o tom, co a jak se na scéně i za ní hraje - nikdy by do takového případu nemohl vlézt, natož aby jej svým „tvůrčím“ způsobem rozvinul. Udělal, co si „kormidelníci“ přáli, posvinil to, čemu se v civilizovanějších zemích říká investigativní novinařina a zamazal sám sebe. Zvýšil svou „kvalifikaci“, jistě ještě dostane zakázky k rozvíjení svého talentu, než ho chlebodárci ušpiněného zaříznou.

Na závěr malou poznámečku: Vlastíkova kauza nebyl originál, jen napodobil případ z polovice devadesátých let, jistě i jemu známý. Metodiku, kterou dnes tolik skloňovaní „podnikatelé“ na nejmenovaném státním podniku dostali šéfa velice důležitého ústředního úřadu. Při jisté přátelské akci jej ožrali a opilému strčili do postele mladou kozatou krásku - všechno si nafilmovali. Potom mu dnešní ctihodný velkopodnikatel řekl, „jsi takhle veliký hovno, takhle malý hmyz“.

Jsme křehké, humánní duše, máme starosti s právy teploušů a našich romských bratrů, povinnosti a odpovědnost, ani jejich ani naše nás nezajímá, zlo již nejsme schopni rozeznat, natož se mu bránit.

Otevřený dopis ministru zemědělství

Ministerstvo zemědělství
Těšnov 17
Praha 1, 117 05
k rukám ministra Petra Gandaloviče


Pane ministře,

žil jsem svůj život poctivě a s vírou, že tak se chovat a jednat je správné. Nikdy jsem nepřistoupil na to, abych kvůli osobní výhodě nebo kariéře ustoupil od svých zásad. Protože jsem komunistický režim považoval za nemravný, nikdy jsem nešel a nezúčastnil se toho, co nazývali volbami. Ač jsem nebyl žádný veřejný disident, zjistil jsem po devadesátém roce, že si mne vedli ve svých záznamech nepřátel jako nepřítele jejich státu první katetorie.

Na konci osmdesátých let jsem sám, z vlastní vůle, šel do politiky, abych pomohl ten nemrvný zločinný systém vykořenit a změnit. Na jaře 1990 jsem se na kandidátce Občanského fóra dostal do České národní rady a spolu s Vámi jsem byl jedním ze zakladatelů Klubu demokratické pravice.

Jako člen Výboru pro životní prostředí a Zemědělské komise České národní rady jsem brzo zjistil, že tak zvaná „reforma“ lesního hospodářství je falešná hra. Hospodářské odvětví, jehož předmět „podnikání“ je les, má stoletý hospodářský cyklus a minimální ziskovost (1 až 4% za sto let). Má mimořádný význam pro stav a setrvalost životního prostředí a reformátoři jej chtěli „reformovat“ tak, že z celého procesu hospodaření s lesem vypadla dlouhodobá odpovědnost za setrvalost lesa. Celý princip a systém jejich reformy spočíval v tom, jak nekontrolovaně vytěžit (vykrást) z lesů zásoby dřeva, které ušetřily předchozí generace. Je smutné, musím to říct, že komunistický režim oproti tomu, co následovalo po roce 1990, hospodařil s lesem neporovnatelně odpovědněji.

Když jsem na přelomu roku 1990-91 pochopil, co se hraje a co znamená tak zvaná „reforma“ lesního hospodářství, že jde o cílený pokus o vykradení celého odvětví do rukou připravené skupiny, začal jsem o tom ve sněmovně mluvit a psát.

První interpelaci na vládu jsem ve sněmovně podal v roce 1991, kde jsem řekl, co se připravuje a jaké to bude mít důsledky na hospodaření s lesem.

Druhou interpelaci na způsob „hospodaření“ v českých lesích jsem podal v roce 1996 na premiéra Václava Klause. Řekl jsem ve sněmovně: „Pane, postavili jste pyramidu české politiky a ekonomie na hlavu, spadne to na nás.“. Je to absurdní, ale něco to vypovídá - po interpelaci za mnou přišel komunistický poslanec a řekl mi: „pane poslanče, vy se nebojíte?“. Jistě věděl, o čem mluví.

Na podzim roku 1994 jsem se stal cílem připravené a zinscenované havárie na dálnici u Velkého Meziříčí - tehdy jsem přežil náhodou. Policejní záznam nehody byl zapsán zcela jinak, než jak se nehoda stala. Auto, které mě rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. V tisku, kde se o každém poslaneckém drcnutí psalo týdny, nebylo čárky. Policie, i když jsem vyšetření nehody žádal, nic nevyšetřovala. Byl jsem poslanec, a přesto jsem neměl šanci. O dva roky později mne mezi sebe vzaly dva kamiony. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl ujet a zmizet. Do třetice jsem se před pěti lety probral na mlýně, kde hospodařím, s velikou boulí na temeni hlavy, s otřesem mozku a absolutní amnézií. Nepamatuji si, kde jsem k bouli mohl přijít, jen mi bylo divné, že bych se praštil přímo do temene hlavy.

Od samého počátku jsem věděl, že nemohu vyhrát, řekl jsem si: budeš svědek. Již sedmnáct roků připomínám a píši o tom, co „sametová - podnikatelská reforma“ v lesnictví znamenala. Byl a dosud to je jeden z největších zlodějských tunelů do hospodářství a společenské podstaty země. Viděl jsem celý průběh toho zločinného „podniku“, jeho hráče i kam šly peníze z něho získané.

V loňském roce jste, pane ministře, měl šanci věci změnit, doufám, že si pamatujete, jak jsem se Vás v květnu ve sněmovně zeptal: „dotáhnete to do konce?“.

Ustoupil jste banditům, kteří v tom kšeftu jednou, ti ocenili Vaši ústupnost tím, že rozjeli novou hru - tentokrát o Vaši ministerskou hlavu. Takové jsou zákony zločinu. Viděl jsem tyto hry, jejich cíle i výsledky v posametových dvou desetiletích opakovaně. Kdyby šlo jen o Vaši hlavu, čert ji vem, sám jste si na ty ďábelské vidle vlezl.

Jistě stejně dobře jako já víte, o co se hraje v současné mediální kampani kolem výběrových řízení a hospodaření ve Státních lesích. Víte, že jde o vytvoření vnějšího dojmu špatného hospodaření se Státními lesy a bezbřehou korupci. Víte, že dlouhodobě celou kampaň organizují ti, kdo ten stav zapříčinili. Vy jste jim uhnul a stal se spoluhráčem. Víte, že na konci té hry má být „privatizace“ strategické - lukrativní části státního lesa do „správných zločineckých rukou“. Dosáhnou-li toho, připomínám Vám, že Vaše hlava bude hozená do kýble s pomyjemi a oni sami ji tam hodí.

Pane ministře, co jsem viděl se po „sametové revoluci“ odehrát kolem odvětví lesního hospodářství byl nejen hospodářský zločin. V důsledcích i způsobu provedení to byla cíleně zorganizovaná vlastizrada. Pomocí peněz a prostředků vykradených ze státního lesa znovu obnovili svou moc pohrobci komunismu. Vy jste nedokázal řict ne, budete spoluvinen.

S pozdravem,

v Třeštici, 3. září 2008,

Čestmír Hofhanzl

Tvůrčí role „svobodné“ publicistiky v postkomunistické „demokracii“

Motto: „Formální demokracie, politická pluralita i 'svobodná' média ve společnosti, kde se nenastavily jasné normy, že zneužití a zločinné jednání se nekompromisně trestá - má horší důsledky než otevřená diktatura a otevřené zločinné jednání. Je přirozené a 'normální', že ve zločineckém státě slouží média zločincům.“

Jestliže jsou v této příloze obrázky, nezobrazí se. Stáhnout původní přílohu
Tvůrčí role „svobodné“ publicistiky v postkomunistické „demokracii“
Motto: „Formální demokracie, politická pluralita i 'svobodná' média ve společnosti, kde se nenastavily jasné normy, že zneužití a zločinné jednání se nekompromisně trestá - má horší důsledky než otevřená diktatura a otevřené zločinné jednání. Je přirozené a 'normální', že ve zločineckém státě slouží média zločincům.“

Ad Hospodářské noviny, 13. srpna 2008 - Marin Mařík, „Státní lesy: aféry jako na běžícím pásu“, „Lesy uzavřely podezřelou smlouvu“. Hospodářské noviny, 14. srpna 2008 - Martin Mařík, „Jak podojit státní lesy? Finty jsou různé.“, „Zlatý padák za průšvihy Lesů má hodnotu pět milionů“. MF Dnes, 13. srpna 2008 - Jan Vaca, Václav Dolejší, „Podezření: ze státní firmy unikly miliony“, „Lesy: Nálety kůrovců i lobbyistů“. MF Dnes, 14. srpna 2008 „Lesy nevědí, kde je 120 milionů“. Lidové noviny, 15. srpna 2008 - Ondřej Malý, „Podezřelé počítače Lesů ČR“.

Jaksi jsem se připletl do cesty historii a „Státníkům“, když na komunistickém rýsovacím prkně projektovali a uváděli v život naši lepší „svobodnou podnikatelskou budoucnost“. Viděl jsem, jak „rytíři“ stvoření komunismem, jako svatý Jiří, na zlého draka komunismu zaútočili. Na rozdíl od bájného světce ale nevrazili bestii meč do útrob, neuťali všechny hlavy. Té dobrotivé sani tito novodobí rytíři - její vlastní rodné děti - jen obrousili šupiny a zastříhli drápy. Aby vypadala přívětivěji, zakázali jí i chrlit oheň. Dráčata sama sobě dala svobodu a vyběhla do volnosti - měla na to přece „dračí právo“.

Plebs, aniž to věděl, dostal „přirozené právo“ všechny ty potvory živit a být jim potravou. Kdybych ze sametové revoluce viděl jen stromy a les, co se kolem lesa a s ním odehrálo, vím dost. Odvážím se tvrdit, že jsem na základě toho pochopil vše o smyslu a cílech té podivné „dračí revoluce“.

Pro uvedení do problému zopakuji, co již sedmnáct let - nejdříve z parlamentní lavice a dnes z pozice důchodce pasoucího ovce - říkám a píši o principech a cílech „revoluční reformy“ hospodaření v českých lesích. Při příležitosti jistého kulatého výročí si dovolím jít k samým kořenům, ze kterých ta „geniální“ reforma vyrostla.

„Pacifikace“ vzbouřeného kmene československých komunistů spřátelenými armádami znamenala historický předěl vývoje zločineckého spřeženectví, jež neslo název komunismus. V genetické informace té zločinecké ideologie byl zakódován mustr pro vývoj vnitřní „elitní“ mocenské kasty. Praktické zásady klonovacího procesu nastavil praotec Lenin, první mutanty v ČECE stvořil „revoluční chirurg“, poeta Felix Edmundovič Dzeržinskij. Otec Stalin, tvrdý kavkazský bandita, dokázal tu novou rasu držet na uzdě tím, že v pravidelných intervalech vždy celou „věrchušku“ tajné služby i armády vyvraždil.

Za Stalinových nástupců přestalo být humánní „mutanty moci“ umravňovat tak nehumánně. V průběhu dvou desetiletí nerušeného mutačního procesu začali z pozadí určovat směřování komunismu, dokonalého lidského zlořádu, „oni“. Mobilisace armády a tajných služeb v zájmu pacifikace kmenové herese v šedesátém osmém roce znamenala definitivní předání řídících pák representantům „mutantů“. Ideologický komunismus skončil, ideologům a aparátčíkům zůstala jen formální role. Celé komunistické říši po roce 1970 již vládli praktici moci a zločinu - dráčci povití a odkojené komunistickou matkou Saní.

Dříve narozeným, kterým Pán Bůh dal bystré oko a rozum a jejich matky jim vtiskly do duší, co znamená pojem morálky, si mohou pamatovat, jak se prvními podnikateli, průkopníky nových „výrobních způsobů“, v sedmdesátých létech stali předsedové družstev - kolchozů. Do této kategorie patří fenomén Slušovického družstva a jeho bájný předseda František Čuba.

Zemědělská družstva se stala kolébkou a laboratoří „podnikatelského komunismu“ proto, že „výrobní proces“ se v zemědělství odehrává pod širým nebem. Matka Saň nemohla vše ukontrolovat a uhlídat. Předsedové družstev měli v rukách možnost neregistrovaných rezerv a černých fondů. Po roce 1970 se předsedové stali členy okresních dračích politbyr a okresní tajemníci jejich přáteli. Kdo z budoucích dráčků se chtěl povznést, vstoupil do tohoto „podnikatelského“ byznysu. Koordinační a ochrannou ruku nad ním držela StB.

Druhou etapou přeměny estébácko-komunistického byznysu v estébácko-kapitalistický byznys jsem měl příležitost sledovat a pochopit v devadesátých letech jako poslanec Parlamentu. Na konci roku 1990, jako člen výboru pro Životní prostředí, jsem se začal zajímat o tzv. „reformu“ lesního hospodářství. Po pár měsících jsem zjistil, že za reformou jsou stejní lidé, které jsem viděl komunisticko-podnikatelsky vynikat v sedmdesátých letech v Gottwaldově.

Odpovědné hospodaření s lesem nemilosrdně diktuje stoletý produkční cyklus lesa a relativně malá výnosnost lesního hospodářství - je mezi jedním až čtyřmi procenty. V prosté mluvě to znamená, že když na konci stoletého cyklu ukradne zloděj vlastníkovi jen čtyři stromy ze sta, nemá vlastník za sto let žádný zisk. Ukradne-li zloděj pátý strom, jde vlastník do ztráty. Prastará zásada proto je, že ten, kdo dřevo kupuje, do lesa nesmí. Má-li mít vlastník zisk, musí prodávat dřevo sám - přesně změřené, roztříděné podle kvality a tím i podle ceny.

Estébácko-komunističtí podnikatelé „zreformovali“ hospodaření se státním lesem a dřevem z něj tak, že kupec ve „výběrovém“ řízení (klíčové subjekty se znají…), dostává „komplexní zakázku“, přičemž cena je odhadem. Sám si těží, měří a udává kvalitu. Aby byl ten systém dokonalý, šly asi dvě třetiny prodeje dřeva ze Státního podniku přes „soukromou“ firmu Hradecká lesní a dřevařská bývalého odbytáře ještě komunistických lesů Dejnožky. Tato firma, aby to bylo úplně poetické, sídlila v budově Státních Lesů ČR. Do roku 1998 se to dělo různými fígly neoficiálně. Standardem si to udělali a legalizovali tzv. zpětným odkupem dřeva v roce 1998 za ministra Fencla.

Celý ten lupičský systém byl vymyšlen za účelem cíleného vykradení zdrojů lesa, a proto byl záměrně zneprůhledněn a učiněn nekontrolovatelným. Odborným „otcem“ reformy byl Zdeněk Domes, bývalý člen Ústředního „dračího“ výboru a účastník Vysočanského sjezdu. Domes byl i prvním „ekonomem“ nových Státních lesů.
Lesu se dostalo takové pozornosti komunisticko-kapitalistických reformátorů proto, že za více než sto let produkčního cyklu jsou ve dřevě našetřeny mnohamiliardové rezervy. Další „výhodou“ je, že veřejnost nemá o problémech hospodaření s lesem žádný pojem. Kdo tu takovou specifickou zkušenost může mít? Dvacet let se může neurvale brát ze samé podstaty lesa a neodborník to nemá šanci zpozorovat. Odvětví lesního hospodářství normálně přispívá k národnímu důchodu jen asi 0,3 - 0,5% jeho ročního objemu. Díky příležitosti vyrabovat rezervy našetřené předchozími generacemi dostalo lesnictví mimořádný význam v celé komunisticko-kapitalistické reformě - perestrojce.

Les dostal „privilegium“ sponzorovat ze své podstaty „dračí revoluci“ i proto, že k zábavě „urozených“ elit patří lov a radovánky kolem něj. Šéfové komunistických lesních závodů se přirozeně stali organizátory radovánek a příteli „mutantů“. Již v hlubokém komunismu vznikl právě v tomto spojenectví „geniální nápad“ jak využít obyčejného dřeva k „epochální“ změně komunistické technologie moci.

V 90. letech jsem podrobně viděl, jak se - v civilizovaném světě neuvěřitelná - „reforma“ hospodaření s lesem realizuje. Poznal jsem hlavní aktéry, prostředí, ze kterého vycházeli a komu sloužili. Pozoroval jsem, kam šly peníze z toho lupu. Byla za ně získána média a placeny všechny jen trochu mocensky významnější politické strany. Ročně ze státního lesa to zločinecké spolčení získává několik miliard. Fakticky jde o černý fond nekontrolovaných cash peněz - zcela volně použitelných. Dovolím si odhadnout, že za více než 15 let existence tohoto „tunelu“ jím proteklo na 100 miliard Kč. Příznačné je, že v podnikání kolem lesa najdete mnoho „odborníků“ se zkušenostmi z bývalé tajné Státní bezpečnosti a především z vojenské kontrarozvědky - rodné sestry KGB, resp. GRU.

Na samém počátku devadesátých let jsem proti tomuto gangsterskému „tunelu“ opakovaně vystupoval i interpeloval ve Sněmovně. Žádný „svobodný“ publicista ani médium nebyli ochotni mé argumenty zveřejnit. Martin Mařík je v tomto oboru „klasikem“, vždy psal jen to, co mu „řídící orgány“ velely napsat. Za celou tu dobu existence „epochálního“ dřevěného tunelu nešlo ve „svobodném“ tisku zveřejnit text, který by poukazoval přímo na principy té velkolepé loupeže. Redaktor „seriózních“ Hospodářských novin mi v polovici devadesátých let řekl: „Pane poslanče, máte pravdu, ale Váš text i argumenty mi šéfredaktor nedovolí zveřejnit.“. Stejné zkušenosti mám i s Frontou, stále Mladou,… o Lidových novinách netřeba diskutovat.

Všechny v úvodu uvedené texty jsou zavádějící mlhou ve hře, která se kolem Státních lesů hraje. Jsou to (citlivé duše nechť mi prosím prominou) krávoviny, které ještě navíc byly jinak. S podstatou problému nemají nic společného. Na veřejnost se vytahují, aby skutečný problém zamlžily a navršily dojem korupce a dezorganizace v hospodaření Státního podniku. Dezorganizace záměrné, na jejímž konci má být privatizace státního lesa do „správných rukou“. Komunismus se modernizoval, mocenskou zásadou „podnikatelského dračího komunismu“ je, že „kdo vlastní v zemi nemovitosti a půdu, je té země pánem“.

Všichni, kdo podobné texty píší, vědí, jak věci ve skutečnosti jsou, jaká a kde pravda je. Vědomě slouží zločinu a jsou přesvědčeni, že se jim nemůže nic stát.

Kterak z Čunka dělati čuně až posléze všechny počuniti

Motto: „Hlas volajícího na poušti dnes zní - přeskoč, přelez, nepodlez, některé věci se nedělají“.

To, co se v dobách „osvícené“ vlády předvoje pracujícího lidu odehrávalo za zdmi sekretariátů a přípravek budoucích kádrů, dnes, v etapě „demokratického budování“ lepšího příští, se odehrává na veřejné scéně.

Déle než rok se táhnoucí, mediálně dávkovaná a udržovaná aféra s „úplatkem“ lidoveckého předsedy a ministra Jiřího Čunka je příkladem toho, jak se dělá „moderní“ komunisticko-podnikatelská politika.

V textu „Komunismus není mrtev“ jsem popsal výchovu kádrů k „odpovědnosti“, jak ji praktikoval předseda Čuba ve „Slušovické přípravce“. Můj šéf na oddělení gottwaldovské nemocnice, kde jsem byl zaměstnán deset let, napodoboval metody slušovického výcviku. Ve zdravotnictví ty metody měly svá specifika a důsledky.

Nový mladý lékař po nástupu na pracoviště byl po nějaký čas ponechán v klidu. Pak nastoupilo období, kdy nevěděl, co a proč se kolem něho bude dít. Cokoli udělá, bude zpochybněno. Malicherné buzerace byly střídány úsměvem a tykáním šéfa, které bylo bez přechodu následováno omlácením chorobopisu o hlavu. Celý smysl byl v znejistění mladého adepta medicíny a snaze učinit ho poddajným. Učili se, že i když jejich diagnóza je správná a oni sami to ví, musí přijmout jiné rozhodnutí šéfa. Učili se, kdy smí a kdy ne správně rozhodnout. Když určili správný terapeutický postup, byli přinuceni přijmout postup, který pacienta fakticky poškozoval. Při přijímání pacientů na oddělení byli nuceni, aby nepřijímali těžké a rizikové případy, případně aby takové pacienty posílali na jiná oddělení. Těm, kteří se takovému postupu podvolili, se občas stalo, že někdo zemřel a pozůstalí je za to činili odpovědnými. Šéf a cvičitel je nechal nějaký čas podusit a pak je z toho vytáhnul. Za to mu museli prokazovat vděčnost. Poslední stádium byla u starého nebo těžce nemocného pacienta věta „postel bude zítra prázdná“.

Kdo prošel těmito stádii výchovy a zůstal, uspěl. Byl vydíratelný a použitelný. Jeho jednání mu bylo podle potřeby připomenuto.

Opakovaně jsem svým kolegům říkal: „Nedělejte to, už nikdy nebudete moci říct ne“. Pokud se pamatuji, tři z nich, kteří zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z psychiatrie, odkud dal výpověď a odmítl se vrátit.

Pracoval jsem a vedl laboratoř. Nebylo tak jednoduché se mnou manipulovat a rychle mne dát jinam nebo nahradit. Dlouhou dobu, když na mně byl žádán výsledek podle potřeby, jsem dělal, že nevím co se ode mně chce. Pracovně mi nebylo co vytknout. Nakonec jsem na svého šéfa vzal židli a řekl mu, že urážet hrdého člověka je trestné. Odešel jsem sám, protože jsem věděl, že nemám šanci.

Měj jsem mimo jiné příležitost pozorovat, jak byl prostřednictvím fingovaného onemocnění a péče ze svého postu odstraněn okresní tajemník a velitel policie.

Co píši připadá nemožné a nepochopitelné, byl to ale přirozený důsledek vývoje totalitního mocenského systému, jehož jediným smyslem existence se nakonec stalo udržení postavení a moci. Proto již otcové komunismu hlásali, že jimi budovaný nový společenský řád je konečným stádiem vývoje lidské společnosti. K tomu bylo třeba převychovat a vytvořit „nového člověka“, tak nás usilovně „vychovávali a tvořili“.

Na jedné straně „tvořili a budovali“ masu plebsu, kterou potřebovali jako termití dělníky, aby točili koly ekonomiky a zajišťovali svou prací materiální existenci jejich „dokonalého“ společenského systému, na straně druhé „budovali a tvořili“ své nástupce, kteří ten „dokonalý“ společenský systém budou na věčné časy řídit. Proto museli ničit morálku a paměť u všech.

Aby „kormidelníci a manažeři“ neměli tendenci podléhat „staré a zaostalé“ sentimentalitě morálky, jejíž pojem se ještě nepodařilo zcela vykořenit, musel být každý perspektivní kádr namočen do zločinu. Pro takové speciální použití se jim pojem zločinu stále ještě hodil.

Do svého projektu dokonalé lidské společnosti jeho architekti i pozdější provozovatelé jaksi zapomněli započítat, že příroda a Bůh v ní postavili člověka o krapet složitějšího, nežli je termit. „Dokonalá“ stavba společenského systému, která u termití pospolitosti funguje miliony let, u člověka nechtěla fungovat. Důsledky padesátiletého experimentu jsou však tragické.

Na jedné straně zde existuje masa vykořeněného většinového plebsu s těžce poškozeným morálním hodnotovým systémem a zmatením ve významu pojmů, masa nesvéprávná, bez praktických zkušeností a návyků samostatného a odpovědného jednání, na straně druhé se vyprofilovala cíleně konstruovaná zločinecká vrstva vychovaná k tomu, aby parazitovala na většině a upravovala ji ke své potřebě.

V dnešní „moderní“ postkomunistické terminologii je možné říct, že manažerská elita předvoje pracujícího lidu si byla vědoma krize jejich „dokonalého“ společenského systému. Věděli panáčci, že chtějí-li si moc a svá postavení udržet - a to chtěli, musí ten „dokonalý“ systém modernizovat. V tom byl celý smysl a účel „sametové revoluce“. Cílem té podivné revoluce nebyla autentická demokracie, ale šlo o modernizaci systému, který sám sebou prokázal, že je špatný a nelidský.

Již v sedmdesátých letech všeobecně patrný vojensko-mocenský, hospodářský a vnitřní technologický úpadek přinutil mocenské stratégy uvažovat a připravovat se na hlubokou technologickou změnu řízení a ovládání svého teritoria. Moderní technologie a monopol ovládání médií dávají neuvěřitelné možnosti i nepříliš velké organizované skupině.

Byl jsem v politice od konce osmdesátých let a viděl vnitřní lidskou bídu. Lidé s rozhledem a odpovědností, vědomí si toho co se odehrává a ochotní se obětovat pro změnu, fakticky neexistovali. Všichni jsme byli v různě hluboké míře poznamenáni komunismem, byli jsme a jsme plebs. I těch několik, kteří po rozumu věděli co je co a o co se hraje, neměli do svých osobností vestavěny hranice, od kterých se nesmí nikdy ustoupit. Když přišel skutečný tlak, nebyl nikdo.

Hra na pluralitní politiku byla jen virtuálním tancem, protože peníze na financování politických stran měli jen „oni“. U zakládání politických stran měli své lidi. Do jejich vedení a do médií se dostali jen ti, o které „jaksi“ byl zájem. Všechny aféry s financováním politických stran byly připraveny a podle potřeby dávkovány. Měl jsem příležitost pozorovat vznik a strategické dávkování aféry kolem „dluhu“ Občanské demokratické aliance, až po její konečnou likvidaci. Dnes vím, že i náš lepý předseda Jan Kalvoda byl použit a aféra s doktorským titulem byla dlouhodobě připravována. Oproti Čunkovi z toho statečný Jenda vyvázl bez dlouhodobého umazání, i když i v tomto případě bylo co umazat.

V dnešní aféře kolem Jiřího Čunka vůbec nejde o osobu tohoto pána, natož o morální čistotu veřejných politických činovníků. Účelem a cílem „počunění“ Čunka je „demokratický“ způsob vymazání lidové strany z parlamentního zastoupení „svobodnou“ rukou „morálně“ rozhořčeného voliče v „nezmanipulovatelných“ volbách.

Základním signálem sametové varianty „revoluce“ bylo, že „naše“ zločiny a zneužití se nebudou trestat. Od toho se odvíjelo vše, co dodnes následuje. Celý systém dnešní „postkomunistické demokracie“ je založen a stojí na korupci, vzájemném provázání jeho aktérů a institucí na tomto „státotvorném“ principu. Podle politické, konkurenční či obyčejné zločinecké potřeby se na veřejnost vytahují a rozehrávají jednotlivé kauzy.

Lidová strana za komunistů svou formální existencí navenek umožňovala státostraně vytvářet dojem politické tolerance. Za tuto službu jejím činovníkům spadla občas pod stůl nějaká drobotinka, např. si pomohli dostat děti do školy.

Josef Lux po sametu tu tradici rozvinul. Lidovecká ministerstva se stala „úžerným údělem“ pro jejich stranu a lidi. Samozřejmě, že dnešní vládce financí Miroslav Kalousek tak fungoval. Venkovský beskydský ogar Čunek do „Stolice“ jezdil a staral se. Všeobecně to tak fungovalo. Politicky mocnější hráči to dělali násobně víc. Jejich „kormidelníci“ si současně systematicky sbírali materiál na všechny. Tvrdím, že díky této „vytěžitelnosti“ dostal Jiří Čunek podporu při své kandidatuře na předsedu lidové strany. Dnes již, chtě - nechtě, je jejich člověkem a hraje svou roli při veřejné „diskreditaci“ značky KDU - ČSL. Je to stejná role, jaká byla přidělena a kterou sehrál Jan Kalvoda při likvidaci ODA.

Na komunismu, a pro postkomunismus to platí o řád výš, je „epochální“ způsob, kterým pojmů morálky užívají a zneužívají přímo „zplozenci pekla“ k nastolení koncentrovaného zla. Dialektická metoda a způsob myšlení je univerzálním nástrojem, pomocí kterého je možno zneužít vše. Obracet věci i pojmy v jejich opak.

Cesta k dnešní „demokratické a pluralitní“ virtuální realitě začala hesly a pojmy „sametová revoluce“, „nejsme jako oni“, „listinami práv“ - bez povinností a odpovědnosti - a zákony, v nichž nebyly obsaženy sankce.

Nepochopil bych syrovost skutečnosti do takových důsledků, kdybych si nepamatoval posměch a nenávistné syčení, když jsem o těch věcech a důsledcích v počátku devadesátých let hovořil ve sněmovně.

„Filosof“ na Hradě, který v té době zamlžoval realitu, nese krvavou vinu za dnešní morální rozklad, zpochybnění obsahu základních pojmů a faktickou gangsterizaci politického, společenského a „podnikatelského“ prostředí naší země.

To je skutečná realita. Vidím z ní jedinou možnou cestu - začít se chovat a žít podle hodnot a zásad, které jsem použil v „Mottu“.

Budete považováni za nebezpečné blázny a neuděláte kariéry. Jednání a chování budete muset poměřovat těmito kritérii. Každá slabost a nedůslednost bude použita k vašemu zpochybnění a proti vám. Budete vztyčeným prstem, který uráží své okolí. Zažil jsem to, a přesto si myslím, že stojí za to nebýt špinavý.

Zloděj křičí „Chyťte zloděje!“

Motto: Od starého reakčního „modli se a pracuj“ šla naše cesta přes prvorepublikové „pravda vítězí“ ke „spojení proletářů všech zemí“. Dnes je zásadou českých 'státníků' „vrána vráně oči nevyklove“.

V neděli 29. června 2008 jsem na televizní obrazovce v pořadu „168 hodin“ s úžasem sledoval, co mladičká televizní reportérka předložila veřejnosti k věření o aféře s prodejem dřeva ze Státních lesů. Většina záběrů na obrazovce byla natočena v úterý 24. června na jednání Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Jednání výboru jsem byl přítomen, „problém“ obchodování se státním dřevem znám od samého počátku jeho „sametového“ vzniku.

Svět není spravedlivý, opak by odporoval nedokonalé přirozenosti člověka. Každý, kdo používá hlavu k přemýšlení, to musí vědět. Dokud bylo širší veřejností vnímáno a bráno vážně benediktinské „modli se a pracuj“, stála naše civilisace na realitě, na pravdě. Modlitba člověka podstatně podporovala ve víře v Dobro a odolnosti vůči zlu, které je součástí světa. Pracovitost byla nadějí, že může i vlastními silami přispět ke svému povznesení a umenšení zla.

Prvorepublikové heslo „pravda vítězí“ bylo jalovou proklamací. Pravda to nebyla. Pravda zde na zemi nikdy nevítězí sama od sebe. Zvláště když již chybí prý staré a zaostalé „modli se a pracuj“. Jako národní společenství a stát jsme se nepostavili a nebojovali proti Hitlerovi a nacismu - nepracovali jsme pro naši pravdu. Téměř bez odporu jsme pak „vplynuli“ do spojení všeho sovětského plebsu - bylo to přirozeným důsledkem ztráty „staré morálky“.

Sovětský komunismus stvořil z ctižádostivců a podnikavců zločince, jimž žádné vnitřní zábrany ani ideje nenastavovaly hranici, za kterou nelze jít. Udělali z nás otrockou masu bez víry a vlastního přesvědčení, materiál, ze kterého komunismem stvoření zločinci mohou plácat své virtuální stavby.

Život mi dal příležitost pozorovat kolem sebe, jak jsme se měnili a jak se měnil i náš pojmový svět. Zůstal jsem „zaostalý“, v pojmové a hodnotovém světě, který nám dětem do paměti vtiskla naše máma stálým opakováním „přeskoč, přelez, nepodlez“ a „takové věci se nedělají“. Byl jsem, podle komunistů, „sociálně nepřizpůsobivý“. To, jaký „dar“, nebo „nectnost“ jsem si uchoval, mi ale ukázala až „sametová obroda“ společnosti v devadesátých letech.

V konci osmdesátých let jsem věděl, že se něco musí stát, ten rozklad sám i způsob jakým se děl již páchli na sto honů. Stejně to věděla komunismem a jeho hodnotami vypěstovaná morální spodina „podnikavců“ ve státní bezpečnosti, hospodářské sféře i státním aparátu. Také chtěli změnu, připravovali se na ni a - pochopitelně - jejich představy o změně odpovídaly jejich hodnotám a vidění světa.

V listopadu 1989 jsem všeho nechal a angažoval se v politice. Chtěl jsem skutečnou změnu a věděl, že sama nepřijde, že pravda sama nezvítězí. V samém začátku jsem si řekl „budeš jednat tak, jak považuješ za správné a pravdivé“. Až po létech jsem si začal uvědomovat, jak jsem svému politickému okolí (a nejen jemu) musel připadat „mimo mísu“. Všichni měli svou životní zkušenost s komunismem a v různé míře přijali jeho hodnoty. Jedinečně to v polovině devadesátých let vyjádřil dnešní úspěšný ministr kultury Václav Jehlička: „Čestmír nemá v politice co dělat, mohl se do ní dostat jen díky zmatkům na počátku.“. V dlouhodobější perspektivě však byla má „nerozumnost a hloupost“ darem a klíčem, který v reakcích na mé otázky nebo jednání často odkrýval to, co bylo za oponou.

O co v sametové revoluci a „privatizaci“ šlo jsem do všech důsledků pochopil na tzv. reformě lesního hospodářství. Její počátky, aktéry, průběh a cíl jsem sledoval a viděl do podrobností. Pro přehlednost - les pokrývá třetinu území státu, dnes po restitucích stále více než polovinu této plochy spravují Státní lesy, tj. více než šestinu plochy státu. Hospodářský cyklus lesa trvá sto roků, výnosnost lesa je malá, udává se 1 až 4 %. Znamená to, že když na konci stoletého cyklu ukradne zloděj vlastníkovi čtyři stromy ze sta, nemá za sto let vlastník z lesa žádný výnos a zisk. Princip „reformy“ byl v tom, a ten stav panuje dodnes, že kupec dřeva si sám poráží stromy, sám udává množství a kvalitu dřeva. Ve smlouvě na zakázku je cena placená státu dána odhadem. Všichni zúčastnění se mezi sebou znají, vedení Státních lesů bylo propojeno s politickými i podnikatelskými „špičkami“ od samého počátku.

Někdy na přelomu let 1990 a 1991 jsem autoru „reformní“ koncepce Zdeňku Domesovi na jeho první návrh dát všechny lesy do třicetiletého nájmu akciovým společnostem ve výboru České národní rady řekl: „Váš návrh je udělán pro nekontrolovatelné vykradení lesů.“. Starostlivě vyhlížející stařeček Zdeněk Domes mi odpověděl „pane poslanče, vy nedůvěřujete lidem“. O dva roky později ten pán nejen že byl ekonomem podniku Státních ledů, ale byl i v představenstvu Forestinvest s.r.o. Dnes již legendární „podnikatel“ ve dřevě Honza Mičánek v únoru 1991 v oboře Březka řečnil při předkládání „reformní koncepce“: „…čtyřicet tisíc lesníků trpělo pod komunismem a poškozovalo les. Dnes, ve svobodném státě, budou les s láskou pěstovat.“. Zarazil jsem ho slovy „…pane inženýre, nejsem na tyto vaše kecy zvědavý, chci slyšet návrh odpovědné koncepce s jasnými kontrolními vazbami, jinak budou krást jako za komunistů.“. Dnes je ten pán příkladem jedinečného talentu parazita na státním lese. První ředitel Státního podniku Lesy České republiky a člen „reformní“ skupiny Jiří Oliva mi na mé konstatování „vaše koncepce hospodaření ve státním lese je udělána tak, aby se mohlo krást ve velkém“ odpověděl: „Děláme jen to, co od nás žádají nejvyšší představitelé vlády…“.

Dvakrát jsem se jako poslanec „vlámal“ do jednání vlády, když měli na programu lesnictví a kuponovou privatisaci lesních závodů. Postavil jsem se návrhu, který schvalovali a řekl proč. Vláda této země schválila koncepci hospodaření s lesem cíleně založenou na vykrádání nejen státního lesa - všichni to věděli. Po celé dlouhé roky udával Státní podnik Lesy České republiky roční zisk kolem třista milionů korun. Připomínám - z více jak šestiny území státu. Žádnému ministru financí ani poslanci to nepřipadalo podivné a nevadilo. Stejně tak to nevadilo „hlídacím psům“ demokracie a svobodného podnikání v médiích. To, co se občas v médiích objeví, jsou čtvrtpravdy a většinou ještě obrácené naruby. Mé texty, zejména k této problematice, již dlouhá léta nemají šanci být v „demokratickém a svobodném“ tisku zveřejněny. Je to ale „logické a přirozené“. Po celá devadesátá léta jsem měl příležitost vidět, kam šly peníze získané z toho podivného obchodu a podnikání a jak se měnily společnosti, které na něm profitovaly. Máme formálně Státní podnik LČR, zisky z více než šestiny území státu jdou však již více než patnáct let do jiné kapsy, než je pokladna státu. Jsou to nekontrolovatelné cash peníze. Viděl jsem, jak za tyto peníze byla „konsolidována“ média, byly a jsou placeny politické strany. Ne vláda, ale ti, kdo z toho zdroje žijí, určují, kdo bude ve vedení slepičky nesoucí zlatá - dřevěná vajíčka, která se jmenuje Státní lesy.

Lesníci však učinili pokus změnit a zprůhlednit hospodaření státního podniku. Pro lesníka, který ještě není zcela zkažený, je jistě těžké dělat to, o čem profesně ví, že je špatné a lesu škodí. Tento pokus učinilo vedení Státních lesů na jaře loňského roku. Aby ji legitimizovali, předložili svou koncepci v dubnu 2007 v Zemědělském výboru Poslanecké sněmovny. Po létech jsem dostal, ve výboru, jehož jsem byl osm let členem, příležitost promluvit. Na konci své řeči jsem řekl „…všichni víte, že celá koncepce hospodaření a prodeje dřeva je podvodná. Jste zvyklí se bát a pak si též myslíte, že si líznete. Vyvedu váz z omylu - nelíznete si. V podvodném systému totiž vyhraje vždy největší podvodník, který nakonec zůstává sám… Tak zvaná reforma lesního hospodářství byla hanebnost a vy to víte.“. Ministru zemědělství Petru Gandalovičovi jsem řekl „…doufám, že to už dokážeš dotáhnout do konce a změnit.“. Nedotáhl, podlehl tlaku a postupně odvolal vedení, které na veřejném fóru parlamentního výboru jasně přesvědčilo. Ti, kterým ustoupil, jej nedávno obvinili a zažalovali, že zakázky na těžbu dřeva po vichřici Ema nebyly rozděleny podle zákona a přijatých pravidel.

V jednom se snad ministr Gandalovič poučil. Jistě ví, že v tom jedou všichni a využil prostřednictví Zemědělského výboru Sněmovny. Na zdrojích z „dřevěného businessu“ jsou všechny divadelní soubory pohybující se po parlamentní politické scéně závislé a tedy na nich zainteresované. Jistě budou mít snahu „dohodnout kompromis“. Ve výboru se odehrálo předem dohodnuté divadlo. „Protivné“ strany si zařečnily, žádný ze stěžovatelů ani poslanců se však slovem nedotknul podstaty problému. Požádal jsem o slovo a divil se, jak „skoro rád“ mi předseda výboru poslanec Papež slovo udělil. Řekl jsem „…všichni jistě znáte hospodářské i přírodní zákonitosti, v jejichž rámci při odpovědném přístupu k lesu může hospodaření v lese a jeho využívání probíhat. Mám otázku. Již téměř dvacet let se zde hrají virtuální hry kolem lesa a jeho zdrojů, ve kterých není zlomku pravdy. Kdy se v této zemi začnou respektovat a dodržovat staleté zásady hospodaření s lesem? Dožiji se toho?“. Tím debata skončila, tak jako před více než rokem. Za to, co jsem veřejně řekl, mi přišli dva poslanci poděkovat. Žádný z nich totiž to, co je jeho povinností, neudělá - skončil by.

Vedení výboru se odešlo s ministrem Gandalovičem poradit. Usnesli se a odhlasovali, že spor předají k posouzení Úřadu pro hospodářskou soutěž. Pro dokreslení problému: Již první dlouholetý ministr - předseda tohoto „ctihodného“ úřadu Bělehrádek,… tedy abych byl přesný - jeho žena byla podílníkem a spolumajitelem s.r.o. Ekobena, které mělo pronajato 5 tisíc hektarů státního lesa…

Na počátku devadesátých let jsem ve své řeči o tom, jaké důsledky bude mít pro naši zemi nepotrestání komunistického zla, sněmovně řekl: „…kladete základy zločineckého státu…“ a vysvětlil, proč si to myslím. Varoval jsem před tím, co jsem tušil. Dnes, s odstupem let, na základě toho, co vidím odehrávat se na veřejné politické a hospodářské scéně, jak fungují média, právo, policie… mohu jen konstatovat: stalo se, jsme zločinecký stát.

Komunismus není mrtev

Motto: „Člověk se svou schopností myslet vymknul z řádu přírody. Nejlepší duchové v počátcích civilizačního vývoje dospěli zjevenou zkušeností k tomu, že v zájmu přežití své skupiny i druhu musí mít myšlení pevná pravidla a řád. Tak a i proto vzniklo náboženství a filosofie.“

Křesťanství pozvedlo svým etickým a morálním poselstvím evropskou civilizace ke světské a technologické velikosti. Platilo to jen do doby, kdy víra zůstávala živá a zpětná vazba „božího oka“, vážícího všechny naše činy, platila: jednej vždy tak, abys nepřekročil zásady morálního poselství, hledej míru sám k sobě.

K napsání úvahy o aktuálnosti a nových formách komunismu mne vyzval televizní pořad o slušovickém kolchoze odvysílaný v úterý 10. června. Záminkou pro uvedení na obrazovku byla písnička pěvců Janíka a Palečka z polovice osmdesátých let. „Stateční“ pěvci, v době, kdy jejich písnička byla šlágrem, jistě nevěděli, co za fenoménem Slušovic stojí. Podle toho, jak jsem je viděl se na obrazovce tvářit a k čemu se dali použít, to nevědí dosud. O velikosti slušovického podnikatelského zázraku z obrazovky rozprávěl slušovický „profesor“ Trnka a důstojník Státní bezpečnosti, „privatizátor“ Dušan Tříska.

Cestu ke komunismu započali francouzští osvícenci. Jean Jacques Rousseau sepisoval traktáty o původní čistotě a nezkaženosti lidí a společenské blaženosti. O svou rodinu a potomky se nikdy nestaral.

Společenské a duchovní základy pro osvícenství položil za Ludvíka XIII. kardinál Richelieu. On vtiskl francouzskému království metody a rysy totalitního státu. Ze šlechty, která v té době byla politickým národem, udělal sluhy a neodpovědné příživníky. Prvotní velmocenský úspěch centralisace ve svých důsledcích vytvořil společenské „duchovní“ prostředí, které vyústilo ve Francouzské revoluci. Myšlení ztratilo korekční mechanismy. V mocné říši nebylo kriticky myslících osobnostní, které svým jednáním a činy udržují ve společnosti míru a rovnováhu.

„Listinu práv občana“ jako první zneužili ti, kdo ji v revoluci vyhlásili. V jejím jménu gilotinovali své konkurenty, domnělé soupeře i obyčejné nešťastníky.

Komunismus byl vymyšlen v evropském prostředí, když ztratilo své křesťanské duchovní brzdy a korekce. Systémově, jako státní moc a ideologie, se poprvé ujal v Rusku. To bylo velmi pravděpodobné, neboť v samoděržavně ovládaném státu byly pro uplatnění se stádní mocenské politické technologie ideální podmínky. Ruský stát a společnost neměl společenskou elitu, která by zvykově, zkušeností i vědomím odpovědnosti byla schopna zabránit pádu společnosti do duchovního pravěku. Tím komunismus bezpochyby je.

Vývoj Evropy je ve dvacátém století se světovými válkami, německým fašismem, komunismem a růstem moci sovětského impéria svědectvím úpadku evropského ducha a jeho hodnot. Evropané přestali být společenstvím vedeným nosnou a stabilizující ideou.

V Československu, přesněji řečeno v jeho české části, bylo po únorovém převratu nejvíce politických trestů smrti. Česká komunistická strana měla vzhledem k jiným sovětským satelitům poměrně nejvyšší počet registrovaných členů.

Na své cestě životem v komunistickém Československu jsem prošel celou zemi. Nebyl jsem ochoten se přizpůsobit a „zařadit se“, tak jsme se s rodinou vždy po pár letech stěhovali. V Gottwaldově jsem žil a pracoval deset let. Na své vlastní kůži jsem okusil „moderní, podnikatelské způsoby řízení“, jaké ve slušovickém podnikatelském zázraku předseda Čuba užíval. Pracoval jsem v nemocnici, můj šéf patřil do stejné mocenské skupiny, která se v Gottwaldově vytvořila po srpnové okupaci roku 1968 z lidí, kteří včas pochopili vývoj a postavili se na „správnou stranu barikády“. Všichni byli kmenovými příslušníky a nebo agenty Státní bezpečnosti.

Tvrdím, že v sedmdesátých a osmdesátých letech si mocenské centrum uvnitř komunistického aparátu koordinované Státní bezpečností ve Slušovicích zkoušelo a ověřovalo „nové, moderní“ způsoby řizení. Připravovali se na změnu technologie řízení toho, co dosud bylo nazáváno komunismem.

Nový, k „odpovědnosti“ vychovávající způsob řízení, který v televizním pořadu líčil soudruh Trnka, ve skutečnosti vypadal takto: lidé byli pomalu ohýbáni a zbavováni identity, museli se naučit, že mohou být použiti k čemukoli. Nakonec, aniž by jim to muselo být nařizováno, byli ochotni udělat jakékoli svinstvo, dělat věci, které byly nemorální a protizákonné; pomalu byli do takového jednání vtahováni. Žádný vedoucí pracovník neměl své místo a postavení ani na okamžik jisté, nevěděl, co bude dělat zítra. Nesplnil-li úkol, který považoval za profesně a/nebo morálně špatný, následoval trest: přeřazení nebo rovnou vyhazov. Plnil-li tyto úkoly a prokazoval iniciativu, měl naději na postup a finanční odměnu. Den „otevřených dveří“ u předsedy znamenal, že podřízení pracovník mohl v určitý čas přijít k předsedovi Čubovi a stěžovat si tam na svého nadřízeného - co dělá špatně a navrhnout zlepšení. Hlavní smysl „osvíceného“ institutu však nebylo zlepšení práce a fungování provozu, ale permanentní rozeštvávání lidí mezi sebou. Předseda podle potřeby využil to, co vyhovovalo jeho aktuálním záměrům. Každý vedoucí pracovník musel být namočen do protizákonného jednání, aby byl použitelný a nemohl říct ne. Dva vedoucí provozů mi v sedmdesátých letech řekli: „Nechal jsem se přinutit dělat protizákonné věci, už nemohu říci ne. Odmítnu-li, sám předseda mě shodí, mám naději dostat tak deset, patnáct let.“

Podnikatelský zázrak měl při svém hotelu ve Všemině i „sexuální pracovnice“. Nebylo problémem si v případě potřeby nafilmovat „zajímavého“ prominenta v prekérních situacích - i tento moderní způsob řízení jsem viděl používat o léta později, během Sametové revoluce.

Na mezinárodní scéně plnil kopaničářský kolchoz některé funkce a činnosti, které za sovětské bratry nemohl dělat ani snaživý satelit - Československý stát. Vyváželi zbraně teroristickým skupinám, přes Vietnam dováželi špičkové komponenty počítačových technologií pro rakety sovětských bratrů,…

Prodělal jsem pokusy o tento způsob převýchovy na sobě a měl jsem možnost pozorovat účinky na nejbližším okolí. Moji kolegové se museli naučit, kdy správně diagnostikovat a léčit a komu „ulehčit“ cestu do lovišť Velkého Manitoua. Důvodem a smyslem výchovy nebyla úchylka nebo zločinná paranoia - byl to pragmatický, promyšlený postup jak si ověřit, do čeho a jak se dají lidé natvarovat.

Odešel jsem sám a věděl jsem, že svůj obor již nikdy dělat nebudu - můj „pán“ mě o tom také ujistil. Následujících deset let bylo pro mě, po tom co jsem viděl v Gottwaldově, těžkým vnitřním traumatem. Naučil jsem se však díky tomu důsledně přemýšlet o vážných věcech a ta zkušenost mě nakonec dovedla do Parlamentu. Dnes, s odstupem let, za ni děkuji. Pochopil jsem, o čem je komunistický způsob myšlení a bytí a jaké jsou jeho důsledky. Ta zkušenost mi umožnila vidět tam, kde většina neviděla nebo vidět nechtěla. V průběhu devadesátých let jsem pozoroval, jak se na úrovni celého státu odehrává totéž, čeho jsem byl svědkem v sedmdesátých letech v gottwaldovské experimentální dílně.

Nejprve „pokrokovou, všeobjímající lásku a odpuštění“, v Parlamentu hektické projednávání a schvalování „Listiny práv a svobod“ na scéně a za scénou cukr a bič, kterými byli nezasvěcení účastníci vé veliké hry upravování k použití. Stejně tak, jako jedno-dvě desetiletí před tím v gottwaldovské dílně - na povrchu „moderní, progresivní“ technologie, uvnitř lež, špína a zločin.

„Státníci“, jak je v té době média označovala, byli tajtrlíci nebo naprogramovaní representanti mocenské mafie, která zemi ovládala před „velkým sametovým přesmykem“.

Komunismus neprohrál, on jen rozšířil své spektrum metod a technologií. Máme parlament, v něm pět „politických stran“ - ve skutečnosti divadelních souborů. Formálně jsou to jiné firmy, jejich chování na scéně však odvisí od toho, jakou funkci právě plní, jaký je úkol od těch, kteří je (všechny) platí. V situaci, v jaké je a čím prošla naše společnost, je to logické a přirozené.

„Standardní“ komunismus byl mocenskou politickou technologií, která pod firmou vlády proletariátu vytvořila privilegovanou vládnoucí vrstvu, která se časem stala fakticky dědičnou. Byla to společenská vrstva neodpovědná a zločinecká, zcela závislá na držení politické moci. Smyslem jejího konání se tak přirozeně nakonec stalo udržení centralisované moci a to světilo všechny prostředky. Čas a přirozené zákonitosti nepodléhající vůli ani sebevětšímu teroru komunistických technologů však prokázal neudržitelnost tohoto způsobu politické technologie.

Způsob „sametové revoluce“ znamenal decentralisaci společnost ovládající politické moci. Ústředním smyslem „privatisace“ byl přesun strategického majetku v jeho rozhodujícím objemu do společností nebo bank, které reprezentanti této původní a v důsledku toho tedy i současné moci ovládají. Faktická politická moc se přesunula ze sekretariátů „samojediné“ strany do rukou lidí, kteří ovládají klíčové hospodářské a mediální podniky a struktury. Jak prokázal nejeden výzkum o rekrutaci elit ve střední a východní Evropě, jde de facto o tytéž lidi, kteří dříve seděli na zmíněných sekretariátech.

Celý tento politický a hospodářský proces „změny“ mocenské technologie byl logický a „přirozený“ - připraveni na něj byli pouze ti, kdo moc drželi a měli s ní půlstoletou zkušenost. Společnost jako celek, až na jedince, byla v otrockém stavu, neschopná rozlišovat co je co. „Vzdělanci“ vykonali kázáním o morálce a etice, o neoplácení „zla zlem“, špinavou práci. Svou tvář sami nenastavovali, mohli si za to také trochu líznout.

To, že nebyl ani učiněn důsledný pokus o potrestání zla a nalezení spravedlnosti, ztrvdilo ústřední princip komunistického způsobu vládnutí a bytí - totiž že „účel světí všechny prostředky“.

Přes vnější nátěr a krásná slova o pluralitě a svobodě jsme dále pokročili na cestě totálního společenského sebezničení, systém se svou podstatou nezměnil, změnil se jen způsob výkonu moci. Za „standardního“ komunismu bylo ještě možno identifikovat odpovědné struktury nebo lidi. V modernizované „posametové demogracii“ se po scéně pohybují loutky, rozhoduje se zcela jinde. Hybatelé jsou přesvědčeni, že se jim, ať udělají cokoli, nemůže nic stát. Mají pravdu? Zatím rozhodně ano.

Virtuální tance církevních restitucí

Motto: „Jak se v tradici evropských pohádek a pověstí síly zla děsily symbolu kříže, tak se dnes dědicové mocenského komunismu obávají materiální nezávislosti církve na jejich státu.“

Tradice evropské tolerance, svobody a zvídavosti lidského ducha má své počátky v instituci proroků staré Judeie a v na ni navazujícím křesťanství. Největším plodem židovsko-antické civilisace bylo Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si před Bohem rovni a u posledního soudu bude Bůh soudit všechny jejich činy“. Od tohoto základního poselství a principu vedla stoletími cesta k osvobození lidského ducha. Víra a strach z Božího soudu udržovala člověka i jeho společnost v míře, bránila excesům zla.

Jedinečným fenoménem Západní křeťanské větvě po oddělení Východní - Byzantské větve křesťanství, byla její nezávislost na světské moci. Západní papežství bylo nejen institucí duchovní, ale zůstalo částečně i mocí světskou - zejména s funkcí kontrolní. Papež měl i své vojsko a dokázal tak uhájit svou tolikrát napadanou nezávislost na moci světské. Svou nezávislost si Západní církev dokázala uhájit přes všechny konflikty a vnitřní krize jdoucí napříč stoletími. Církev, její biskupové a kněží se (až na výjimky) nestali sluhy vládnoucích panovníků. Spory a herese uvnitř Západní církve se ve své většině týkaly principů věrouky.

Východní - Byzantská větev si nikdy takové postavení nevydobyla, patriarchové byli podřízenými „úředníky“ světských vládců, sloužili jim i v duchovní oblasti. Spory a herese uvnitř Byzanstké křesťanské větve se tak odvíjely od vnějších forem a symbolů náboženského obřadu.

Základy evropské civilizace jsou ukotveny v křesťanství, to vytvořilo prostor pro rozvoj vynalézavosti lidského ducha a evropského pojetí hodnot. I po ztrátě víry a náboženského pojímání světa zůstalo křesťanství a církev garantem dodržování morálních hodnot a jim odpovídajícího jednání v životě.

Jak odcházel a víra a strach z Božího soudu, otevřela se cesta k největšímu zlu - člověk zbožštil sám sebe. V evropské civilizaci to znamenalo cestu k totalitním ideologiím a totalitně organizovaným státům. Minulé století s německým fašismem, z Evropy do Ruska exportovanou mocenskou technologií komunismu, prokázalo neschopnost člověka udržet sama sebe v míře. Obě tyto totalitní ideologie a jejich vládci za svého největšího nepřítele považovali křesťanství a křesťanské nábořenství.

Komunismus spolu s fašismem, jak jsme je půl století zažili na vlastní kůži i duších, těžce poškodil hodnotový systém a pojímání světa nás všech. Poškodil i duše většiny sluhů Božích, kteří se v době komunismu věnovali kněžské službě. I mezi nimi církevní tajemníci a Státní bezpečnost vykonali svou práci zla.

Mé celoživostní přesvědčení a neschopnost dědiců komunismu v prvých sametových devadesátých létech ovládnout a kontrolovat vše a všechny mi dali příležitost doestat se do parlamentu. Z přímého pohledu a zkušenosti jsem mohl vidět a poznat technologii „postkomunistického parlamentarismu a demokracie“.

Ti, kdo od počátku devadesátých let rozhodovali o směrování „demokraticky sametové politiky“, nikdy neměli v úmyslu vydat církvi majetek, který by vydělával, nesl zisk a dal tak námoženskému a kulturnímu společenství k ní patřícímu skutečnou nezávislost na státu.

Připomínám - při „sametové“ technologii revoluce měli ekonomické zproje, které mohli vložit do ovládnutí médií a politiky, pouze ti, kdo zemi vládli před rokem 1989. Oni též drželi klíčová místa státní správy, policie, bankovnictví i soudnictví. Zásadní politické i ekonomické kroky rozhodovali lidé, kteří se po veřejné scéně nepohybovali a nebyli známí. V každé parlamentní „politické straně“ měli své klíčové figury, za kterými byla finanční podpora a měli přístup do médií.

Církvím byl bez větších problémů vydán majetek, nemovitosti a kostely ve zdevastovaném stavu. Nemovitosti, které potřebovaly opravy a péči. Bez vlastních zdrojů se církev stala jen správcem, který bude závislý na „dobročinnosti“ postkomunistického státu.

Smyslem a cílem komunistické privatisace bylo převést strategický majetek státu do společnosti, které ovládali, jejichž skutečný vlastník většinou není znám a nebou jsou to „bílí koně“. Posloužila k tomu kuponová privatizace, neexistence a nevymahatelnsto potřebných zákonů. Proto nešlo v kriticky významném období privatisovat banky - do rukou zahraničních vlastníků, které neovládali. I proto dodnes České státní lesy ovládá někdo jiný než stát a zisky ze státních lesů jdou jinam než do pokladny státu. I proto jsou většinovým způsobem hospodaření na zemědělské půdě nástupnické subjekty bývalých kolchozů, které mají nejasnou vlastnickou strukturu.

Vydání lesů a zemědělské půdy církvi by vznikl poměrně velký hospodářský subjekt, který by neovládali a který by nastavoval srovnání s „hospodařením“ jejich postkomunistických „privatisovaných“ společností. Tak jak to dnes již dělají v lesním hospodářství lesy patřící městům, obcím a šlechtické majetky.

Osm let jsem byl členem zemědělského výboru České národní rady a poslanecké sněmovny, do podrobností jsem mohl pozorovat průběh a směrování zemědělských restitucí, způsob a záměr „privatisace“ zpracovatelských podniků i blokování jejich návaznosti na prvovýrobce. Jedinečným modelem záměrů komunistické privatisace byla „jejich reforma“ lesního hospodářství.

Dlouholetý lidovecký předseda a ministr zemědělství Josef Lux okázale vyhlašoval, že „vše co bylo ukradeno musí být vráceno“. Ve skutečnosti on byl garantem pokračování kolchozního hospodáření a připravil půdu pro své následovníky - Fencla, Palase, Zgarbu, Mládka i Gandaloviče. Zvláště „nepěkně“ se on i jeho poslanci zachovali při prosazování i projednávání církevních restitucí. Na veřejnosti i v médiích vyhlašoval maximální požadavky vydání bývalého církevního majetku. Při projednávání ve sněmovně mlčeli jako ryby. V polovici devadesátých let jsem se pokoušel několika pracovníkům hospodářské správy Pražského arcibiskupství vysvětlit hru, která se s nimi hraje a nabízel pomoc. Neprojevili zájem, důvěřovali Josefu Luxovi.

Technologie podávání zákonů, jejichž schválení v účinné formě „kormidelníci“ v žádném případě nechtějí dopustit, je v zásadě taková: Vláda podá vládní návrh, který má některá znění, jež lze zpochybnit a napadout. To provede buď opozice, nebo i někdo z vládních poslanců. Pak někdo z poslanců, či skupina, předloží kompromisní návrh - ten odpovídá tomu, co „kormidelníci“ byli ochotni připustit. Nebo je postup opačný - poslanecká skupina předloží svůj návrh, který je záměrně maximalistický a vláda se nabídne předložit návrh „komromisní“, který opět odpovídá tomu, co si „řídící orgány“ přály.

V současné době předložený nývrh zákona „vyrovnání se“ s církvemi je záměrně špatný a napadnutelný. Postupné splácení „dluhu státu“ by na dlouhá léta závislost církve na státu neodstranilo - vždyť každá nová vláda by mohla tento závazek kdykoli zrušit. Mimo to čísla desítek a stovek miliard vyvolávají u „lidu“, který nemá žádný pojem o tom o co se hraje, v Čechách přirozenou závist a averzi. Vláda, která by měla skutečný poctivý zájem o vyrovníná se s církvemi by předložila jednoduchý návrh zákona, který by církvím vydal lesy a půdu - tedy majetek, který nese zisk a udělal by církev ve značné míře nezávislou na „dobročinnosti“ státu. Zároveň by funčně a užitečně propojil organismus církve s praktickým životem.

Všichni ti hlasatelé duchovního naplnění, odevzdání se „duchovnímu úkolu“, kteří hlásají, že církev nemá mít majetek, někdy z hlouposti, ale častěji záměrně lžou. Jsou to právě „hybatelé“ státu, v dnešní době a politicko-společenském klimatu ovládající scénu, kteří potřebují církev závislou, kdykoli zastrašitelnou, bezrannou. Proto se snaží jí i celé společnosti „vysvětlit“, že se má oddat pouze tomu „duchovnímu úkolu“ a že jen ten jí přísluší. Ve skutečnosti jim jde o udržení možnosti kdykoli mocensky vyřadit sebemenší autentickou a hlouběji založenou odchylku od jejich způsobu ovládání státu a společnosti. Materiální závislotí církve na jejich státu se tak dědicové komunismu chystají „tvůrčím způsobem“ rozvinout a pokud možno dokončit dílo svých přechůdců.

Poznal jsem Vlastimila Tlusného dost zblízka. Dobře ví, co dělá - pozná, v čem je problém. Jeho jednání v kauze návrhu zákona vyrovnání se s církvemi považuji za politicky účelové a intelektuálně nečestné.

Poezie postkomunismu IV.

Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“

Na Štědrý den v roce 2001 jsem se probral na mlýně, na posteli, na temeni jsem měl bouli jako slepičí vejce a dodnes nevím, kde jsem k ní přišel. Nic jsem si nepamatoval, jen mi bylo divné, že jestli jsem někde spadl, proč mám bouli zrovna na místě, jako kdyby mě někdo praštil topůrkem. Měl jsem otřes mozku a lízal jsem se toho dva měsíce.
Za necelých deset let od té doby, co jsem „byl vymeten“, jak správně ohlásil Mirin Sládek, jsem mezi náhonem a potokem v džungli a bažinách kolem třeštického mlýna udělal pět malých rybníků. Mimo základní díry vyrýpnuté bagrem, všecko ostatní je dílem mých rukou. Materiál a kameny jsem navážel na kolečku, protože s žádným strojem a mechanismem se do těch míst nedostanu. Zatloukl jsem stovky kůlů.

Údolí za potokem, kam se mechanizace typu tankové brigády nedostane, kosili na senáž kolchozníci takovým způsobem, že posečenou trávu a rákosí foukali do džungle a do potoka. Pomalu jsem tok a jeho okolí čistil, zpevňoval břeh kůly, vysazoval na zpevnění břehů olše, jasany a doubky. První roky jsem těleso náhonu i celé okolí potoka ručně kosil. Když začala růst tráva, denně jsem se - od jara do podzimu - tak tři, čtyři hodiny oháněl kosou. Teprve až narostl drn a břehy se zpevnily, jsem tam mohl pustit poloautomatické sekačky - ovce.

Před třemi roky jsem se dohodl se správou místní farmy kolchozu, že ohradím zamokřenou část údolí kolem potoka, kam se stroji stejně nemohou, a budu tam pást ovce. Dohoda pro kolchoz maximálně výhodná - oni berou dotace a já dělám práci. Za tři roky udělaly ovce ze zaplavované mokřiny pěknou louku a pastvinu. Skoro kilometr potoka po desítkách let opět meandruje esteticky krásnou zelení.

„Sametová revoluce“ svou podstatou znamenala inovaci komunistické mocenské technologie ovládání a využívání masy komunistických otroků. Trochu jim povolili uzdu, mohou si povyrazit i dopřát nějakou tu sprosťačinku, říkají tomu lidská práva. Mohou si v supermarketech nakoupit i k moři vyjet, ale museli za to zvýšit pracovní výkon. Rozhodující objem majetku, vliv v médiích, v politice i rozhodování o tom, co je „správné“, si ponechali bývalí parazité. Dnes sami sebe chápou jako „predátory“, jen žerou násobně víc, než když byli komunistickými parazity. Proto se asi stejné pojetí prosadilo i v ochraně přírody, kterou moderně nazýváme ekologií. Přednost a výhodu dostali predátoři, kteří jsou na konci potravního řetězce a žerou ty pod sebou.

Dokud jsem kolem rybníků nenatáhl elektrický ohradník, kupoval jsem na vánoce kapra. Vydra spolehlivě sklidila za mne. Hůř na tom je potok a ryby v něm. Zimu v potoce, ze kterého se stala krásná živá voda, nemá šanci přežít rybička větší než deset centimetrů. Vodoteče v okolní krajině jsou devastované a mrtvé. Když se sloví a zamrznou rybníky, chránění predátoři se sejdou tam, kde ještě něco je. V zimě živím celý kraj. Postkomunistický způsob ochrany přírody je podivný, chrání predátory a ochráncům nevadí, že jejich chráněnci nemají v krajině co žrát. Ten způsob bude mít jediný a přirozený důsledek - lidé vezmou zákon do svých rukou a nastaví novou, svoji rovnováhu.
Postkomunističtí „predátoři“ jsou na tom zatím lépe. Myslí si, že porušení společenské rovnováhy se jich netýká, i když žerou násobně víc, než žrali jejich „adaptovaní“ komunističtí vývojoví předchůdci. Dnešní pojetí ochrany přírody věrně odpovídá postkomunistickému pojetí společenské hierarchie. I na postkomunistické „predátory“ dojde. Přijde čas, kdy ti „žraní“ si začnou uvědomovat a chápat porušení společenské rovnováhy.

Prožil jsem většinu života v komunismu, dost dlouho jsem byl v politice v postkomunistickém čase. Nemám žádné iluze, že by staronoví parazito-predátoři byli schopni komunisticko-kapitalistický paradox pochopit a míru a rovnováhu sami hledat.

Nemám básnické střevo, neumím tragickou absurditu světa, ve kterém se dnes odvíjejí naše životy, zachytit a vystihnout veršem. Cítím ale, že nastává čas pro Francoise Villona postkomunismu. Pro básníka, který by drsným veršem zachytil a vyjádřil naši prolhanou, umazanou dobu a její velikány.

Poezie postkomunismu III.

Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“

Rok a půl jsem dělal v Národním parku Šumava. Byl jsem u zakládání parku a znal celou tu hru, která se od jeho založení kolem tohoto strategicky jedinečného území hraje. Nakonec se ředitel parku Ivan Žlábek bál, co kde řeknu a napíšu. Chtěl přežít, tak dělal „kompromisy“, do kterých ho ti, kteří celou hru organizovali, přinutili. „Kompromisy“ využívali k rozehrávání další hry. Mediální kampaně, již více než patnáct let od vyhlášení parku stále podle potřeby vedené, nemají s pravdou a realitou nic společného. Tak, jako vždy a všude, jde i zde o to, že skuteční „kormidelníci“ postkomunismu mají o „správném využití území národního parku“ jinou představu. Podobně jako komunisté ve jménu „nejspravedlivějšího řádu“ sloužili zločinu, „ekologisté“ - ve jménu přírody - na Šumavě sloužili zločincům. To platí i pro „pravicového“ teatrologa Vladimíra Justa, který se roky proti šumavskému parku, ve jménu čisté přírody, mediálně angažoval. Po parku jsem ho prováděl a snažil se mu věci vysvětlit, věděl, co je. Ze své profese teatrologa by mohl být zasvěcen do teorie her.

V celé té po léta trvající kampani kolem Národního parku Šumava nešlo o přírodu, kůrovec byl záminkou k rozehrávání strategické mocenské hry o ovládnutí jedinečného území uprostřed Evropy. V komunismem rozložené zemi a ve společnosti, v níž lidé za ty desítky let zapomněli, co který fakt znamená a jaká je jeho váha, lze veřejně tvrdit cokoliv. Arbitrem „pravdy a správnosti“ zůstali ti, kteří zemi a společnost do stavu rozvratu přivedli. V hodnotovém a lidském marasmu, který po sobě zanechali, vždy najdou dostatek ochotných, kteří viditelnou špinavou práci - ve jménu nejvyšších idejí - udělají za ně.

Nakonec jsem na Šumavě dal sám výpověď a zažádal o předčasný odchod do důchodu. U toho, co se se šumavským parkem hrálo a do čeho jsem již neměl šanci promluvit, jsem být nemusel. Nikdo mé texty nezveřejnil, ředitel parku chtěl přežít a bál se, co kde řeknu.

Na podzim 1997 jsem za peníze, které jsem si coby poslanec vydělal, koupil mlýn v Třeštici u Telče. Poslední majitel a obyvatel mlýna se regulérně uchlastal v roce 1993. Před léty jsem si řekl, že chci, aby můj život skončil tak, jak jsem začínal. Navíc můj praděda byl mlynářem v Klikově na Lužnici, u rakouské hranice. Postkomunismus mi přece dal „lidské právo“ z vlastní vůle se udřít až do aleluja.

Moje drobná upracovaná maminka mi před čtyřiceti roky jednou řekla: „Víš, já jsem kdysi byla citlivé děvče, viděla jsem krásu a dokázala se z ní těšit, ale po té hrůze, kterou šel náš život, jsem si nedávno uvědomila, že už toho nejsem schopna.“

Nikdy jsem nedokázal dělat věci na rozkaz, nebo abych vydělal peníze. Od klukovských let jsem potřeboval mít pocit, že co dělám, má smysl. Komunismus mne osobně hluboce urazil, ti dobytkové - a nemohu jeho „budovatele“ jinak než dobytkem nazvat - si mysleli, že mne upraví ke svému obrazu. Myslím si, že i loupežný vrah, pokud ještě zůstává člověkem, někdy musí mít pocit, že něco hezkého udělal.

Moje osobní životní zkušenost je, že cokoliv jsem udělal a vybudoval v zaměstnání, i o co jsem se snažil po devadesátém roce v politice, ti, co přišli po mně, zničili. Dědictví komunismu je zde, skoro v každém z nás, stále přítomné.

Téměř v šedesáti letech jsem v džungli třeštického mlýna začal uskutečňovat své klukovské sny. Do reality posametového, „svobodného“ postkomunismu mne uvítala povzbuzující slova vševědoucích, statečných a vždy vše přeživších sousedů a spoluobčanů: „Vítáme emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my…“, „…zkrachovaný poslanec se přišel povalovat na mlýn…“ a „…to sis nakrad na ten mlýn“. S autorem posledního výroku, o dvacet let mladším, jsem vymetl hospodu.

Někdy lenost nebo láska k pivu může mít i tvůrčí aspekt - zachovat pro budoucnost krásu, která mohla v případě přičinlivé blbosti, kterou komunismus tak úspěšně pěstoval, zmizet v nenávratnu. Z džungle kolem třeštického mlýna vyčnívaly staleté stromy, které - jak jsem okolí pomalu čistil a dával do původního stavu - se objevovaly v plné kráse.

Nedlouho poté, co jsem se na mlýně usadil, se stromy, které přežily komunismus, málem staly obětí modernizované postkomunistické politiky - „majetek je moc a prostředek k ovládání“. Jihomoravští plynaři, kterým dnešní ministr kultury přihrál jako starosta Telče Šiškův mlýn k vybudování golfového střediska, plynofikovali okolní vísky. Akce mimo jakékoliv ekonomické uvažování, náklady, které se nikdy nemohou vrátit. Vísky o maximálně třiceti, čtyřiceti číslech, kde téměř ke každé chalupě patří kus lesa a málokdo z obyvatel bude mít peníze na topení plynem. Jediný smysl plynofikace byl mít okolí a jeho obyvatele závislé a na špagátu. Trasa plynového potrubí měla vést kolem dubové aleje těsně u pat stromů.

Na ducha doby ukazuje i postkomunistická historie mlýnského náhonu, kterým padesát let netekla voda a který jsem obnovil. Koupil jsem mlýn i s okolními pozemky, náhon je veden po hraně svahu údolí, kterým protéká Třešťský potok. Těleso náhonu, který je uprostřed mých pozemků, pokrývala neprostupná džungle. Brzy jsem zjistil, že formálně - podle platného zákona - mi náhon nepatří, není můj. Po sedmdesátém roce bylo vodní právo převedeno na stát, a tudíž pozemek náhonu mi nepatří, je státní. Ještě jako poslanec jsem zažádal o jeho převedení do mého vlastnictví, že jej koupím a chci obnovit. Opakované žádosti byly bez odpovědi. Nakonec jsem zajel na Povodí Moravy do Brna a řekl, že náhon obnovím a jestli mi bude někdo dělat potíže, budu se bránit se sekerou v ruce. Totéž jsem oficiálně sdělil odboru životního prostředí na okrese v Jihlavě s tím, že jsem biolog a vím, co dělám. Takzvaná „privatizace“ podniku Povodí z počátku devadesátých let byla stejným zločinem a stejnou loupeží jako „lesní reforma“, proti které jsem jako poslanec celé devadesáté roky vystupoval. Sametoví kormidelníci mi vraceli mé angažování se proti jejich „komunistické privatizaci“.

Pět let jsem na obnově náhonu pracoval. Byla to nepředstavitelná dřina, téměř všechno jsem dělat rukama. Pro ilustraci - náhon je čtyři sta metrů dlouhý, na několika místech byl protržený, a když jsem začal napouštět vodu, na mnoha místech tekl. Tři roky jsem postupně napouštěl vodu, kopal a likvidoval myší díry. V roce 2003 jím tekla voda a nebyl můj.

V té době Jaroslav Palas, ministr zemědělství za divadelní soubor s politickou značkou sociálních demokratů, v rámci boje o kořist odvolal ředitele Státních lesů, bílého koně v zelené uniformě, Jiřího Olivu. Byl jsem v té době požádán, jestli bych nenapsal článek o „reformě“ lesního hospodářství a o „hospodaření“ Státních lesů. Dostal jsem ujištění, že bude zveřejněn.

Napsal jsem článek o průběhu, smyslu a účelu takzvané reformy lesního hospodářství i o tom, kdo byli jejími hlavními aktéry. Popsal jsem největší posametový „tunel“, kterým do „správných“ kapes proteklo nejméně sto miliard a stále ještě protékají další. Textu jsem dal název „Lesní pych“ a poslal jej do časopisu Týden spolu s žádostí o potvrzení příjmu. Odpověď jsem nedostal a text zveřejněn nebyl. Po čtrnácti dnech jsem dal článek i s komentářem na internet. Během tří dnů jsem původní text dostal z Týdne zpět se sdělením „text nebyl vyžádán“. Po několika dalších dnech jsem dostal od právníka Povodí Moravy dopis s dotazem, zda ještě stále žádám vydání náhonu. Během tří týdnů jsem měl náhon převeden a zapsán do katastru nemovitostí. Jak jsem později zjistil, bylo příčinou náhlé horlivosti to, že Palas vyhazoval ředitele povodí. Protože v postkomunismu není nic náhodné, asi po zveřejnění mého textu na internetu to některému z menších kormidelníků sepnulo, domnívali se, že jedu s Palasem a náhon mi vydali.

Poezie postkomunismu II.

Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“

V listopadu 1989 jsem vylezl v Telči na kašnu a vyzval lidi: „Kdo jste zde slušný člověk, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to teď, až přejdou city, znovu vylezou ty svině a vy budete zase jen nadávat doma v kuchyni!“ Zakládal jsem Občanské fórum v Jihlavě, v Telči i v nemocnici. Ve volbách 1990 jsem se dostal do České národní rady.

Své poslanecké kariéře vděčím za to, že jsem měl příležitost přímo, nezprostředkovaně vidět a zažít to, o čem byla „sametová revoluce“, jaký je skutečný stav těch, kteří si v naší zemi říkají „elita“, jaký je stav morálky české společnosti.

Opakovaně jsem ve sněmovně žádal potrestání lidí odpovědných za komunismus, za hospodářskou a morální devastaci země a společnosti. Argumentoval jsem: „Bez poctivého pokusu o spravedlnost nemá naše země budoucnost. Nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, možná horšího.“ Řekl jsem ve sněmovně: „Kladete základy zločineckému státu“. Popsal jsem, jak poběží vývoj, kdo bude elitou této země - tak, jak se to později skutečně stalo. Reakcí na mé apely a varování bylo ticho a výsměch. Na novinářské galerii, když jsem se přihlásil do debaty, si svobodní strážci demokracie povzdechli: „Už tam ten blbec zase jde!“

Na podzim 1994 mne na silnici cestou z Brna rozjel Ford Transit s přívěsem, v připravené skrumáži, auto za mnou jelo od Brna. Přežil jsem se zatraceným štěstím na jediném místě, které v autě zůstalo volné. Druhý den jsem zjistil, že policejní záznam nehody je zapsán zcela jinak, než se nehoda stala. Auto, které mne rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. Ač okolo každého poslaneckého škrábnutí byly vždy plné noviny, o mé nehodě nepsal žádný celostátní deník. O dva roky později, opět na dálnici, mne mezi sebe vzaly dva kamiony - úmysl byl jasný. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl zmizet, protože jsem věděl, že nemám šanci.

Bylo by dobré, kdyby si každý, kdo má kousek šedé kůry mozkové, pomalu začal uvědomovat, kteří jediní na začátku „sametové revoluce“ měli zdroje, které mohli investovat do politiky, ovládnutí médií, udržení pozic v policii, soudnictví a v aparátu státních úřadů. Že to byla mocenská nomenklatura „předvoje pracujících“. Při stavu demoralizace společnosti pak už jen záleželo na velikosti tlaku, investici, aby politická scéna a figurky, které se na ní pohybují, fungovaly „správně“.

Dnešní pan prezident prvé roky po roce devadesát mluvil o tom, že věci se mají dělat „správně a dobře“, nesmí být žádná ideologie a „třetí cesta“. Pak se ten pán stal pravičákem a dnes je i konzervativcem. Žádnému lotrovi odpovědnému za komunismus se nic skutečně nestalo. „Přirozeným“ během věcí je právo a soudnictví „objektivní a spravedlivé“, konkurzy vyhrávají „ti nejlepší“. Proti „správným“ zlodějům a vrahům nelze najít důkazy. Zločinci, kteří vyrostli v hodnotovém a pojmovém prostředí komunismu, se v sametové revoluci „dopracovali“ k ideálu.

Již není třeba hloupě a humpolácky dokazovat nebo nařizovat. Vyrobí-li se ve společnosti „správně“ řídký nihilismus, pak stačí zvýšit výkon čerpadla, jinak nastavit směrové klapky a společenskou tekutinu promixovat. A z těch pár zatvrdlíků, kteří nechtějí pochopit co je „správné a spravedlivé“, se udělají kverulanti. Ještě lépe je si jich nevšímat. Nikdo jejich argumenty nezveřejní - nejsou. Není je třeba ani zavírat, zbytečně to vyvolává pozornost - jako u Vladimíra Hučína. Budou-li příliš „agresivní“, stane se jim nehoda. Postkomunismus je „humánní“, dal většině „lidské právo“ hodnotově a morálně zdegenerovat na uspokojování fyziologických funkcí. Oproti komunismu je to „pokrok“, ten chtěl stejného výsledku dosáhnout přes pracovní tábory, šibenice, vězení nebo kulku.

Kontinuita „jejich“ pojetí práva, dialektického pojetí hodnot, morálky, ekonomie i způsobu politiky bezpečně zajistila společenské vrstvě, která sebe sama dříve nazývala „předvojem proletariátu“, vedoucí úlohu v posametové éře. Podle potřeby dnes sami sebe nazývají podnikateli, pravičáky, sociálními demokraty, komunisty a všichni jsou „demokraté“.

Neudělali jsme žádný zásadní krok k oddělení se a rozloučení s komunistickou minulostí, takže přirozeně a logicky pokračujeme v budování jejich způsobu „lepšího“ světa.

Na jaře 1998 mne ve sněmovně - od řečnického pultíku - slovně napadl bývalý cenzor, v technologickém přestavbovém týmu „republikán a ultrapravičák“ Miroslav Sládek. Nepamatuji si už původní příčinu, na mne neměl co vytahovat, a tak kontraverze proběhla standardně: odpověděl jsem mu a slušnými slovy ho poslal, kam patřil. To se zopakovalo. Po třetí „ultrapravicový cenzor“ došel za mluvítko, chvíli se rozhlížel po sněmovně, pousmál se svým laskavým způsobem a pravil téměř přesně to samé, čím se před léty se mnou rozloučil můj „normalizační“ gottwaldovský šéf: „Co já se tady budu s poslancem Hofhanzlem dohadovat, až ho vymetou - a brzy už ho vymetou - nikdo ho nezaměstná.“

Na konci roku 1998, po svém „vymetení“, jsem si zašel v Telči Pod kaštan na jedno pivo. Uvítal mne jeden místní tlučhuba slovy: „Vítám emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my.“ Došel jsem ke stolu a dotyčnému jsem odpověděl: „Jestli jsi malý hovno ty, tak takhle veliký. Já jsem pan Hofhanzl, bydlím tam v tom rohu, víš kde. Rval jsem se jako lev, vy dovedete jenom hloupě kecat!“ Otočil jsem se k hospodě a řekl jim: „Vy mi můžete něco políbit.“ Reakce byla jedinečně česká - všichni mi chtěli poručit rum.