Odkaz „Vítězného února“

Motto: „Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunizmus i jen jedné generaci panovati měl.“ (František Palacký na Žofínském ostrově v roce 1866)

„Vítězný únor“ svým „odkazem“ poznamenal již tři generace v naší zemi. To, co komunisté oslavovali jako vítězství pracujícího lidu, bylo organizovaným převratem řízeným cizí mocností. Dnes již všichni, kdo chtějí vědět, ví, že o žádný pracující lid nešlo. Smyslem a cílem únorového puče bylo rozšíření a upevnění moci Ruska, které v té době se nazývalo Sovětský svaz.

Od samého počátku expanze Moskevského knížectví „pacifikovali“ Rusové obsazená území a národy tím, že likvidovali místní elitu a brali okupovaným národům jejich kulturu i tradice. V Evropě vymyšlená ideologie komunizmus ideálně hodila bolševikům - floskule „proletářského internacionalizmu“ se dala použít k potlačení kultury, tradic i náboženství.

Naše krize měla kořeny již před světovou válkou, dědové a otcové se nepostavili Hitlerovskému Německu, nebránili se zbraní v ruce svou zemi a svébytnost. Stejně tak se po válce nepostavili komunistické spodině. O to horší byla demoralizace, která po „Vítězném únoru“ následovala.

Vina komunistů a těch, kdo se na Únorovém puči podíleli je veliká tím, že posloužili cizí moci proti vlastnímu národu a kultuře. Největším zločinem komunistické éry byla systematická likvidace autentické elity. Celým komunizmem prostupuje snaha narušit a zpochybnit tradiční křesťanský morální a hodnotový systém. Stavba komunizmu je zločinná a padoušská tím, že i jen morální, čestný člověk jim byl nebezpečný, byl potenciálním nepřítelem. Komunisté to věděli, cíleně ničili to, na čem lidské společenství stojí a přetrvává věky.

Odkazem „Vítězného února“ byla i „Sametová revoluce“. Nebyla to vzpoura proti nemravnému systému, který ničil samé základy civilizované lidské existence, který vše podřizoval mocenskému zájmu úzké parazitní vládnoucí vrstvy. Terminologie pracujícího lidu, rovnoprávnosti, nejnověji lidských práv, byly a jsou prázdné pojmy a zvuky, za kterými je prázdno, často opak. Stačí se podívat nazpět po ruské a později komunistické „tradici“.

Smyslem a cílem „Sametové revoluce“ byla „modernizace“ proletářského internacionalizmu, stará schémata ovládání mas přestala být efektivní a účinná. Sám „předvoj pracujících“ pochopil, že v zájmu vlastního přežití se musí přestrojit - stát se „předvojem podnikatelů a kapitalistů“. Centralizovaná banda parazitů, zastřešená komunistickou ideologií se decentralizovala. „Předvoj“ postkomunistických podnikatelů, manažerů a miliardářů tvoří stejní lidé, se stejnými hodnotami jako jejich „předvojoví pracující“. Jako „nová“, profesní společenská vrstva jsou svými způsoby a ve své většině též „odkazem“ „Vítězného února“.

„Plebsu“, který je většinově svými hodnotami i morálkou rovněž odkazem „Vítězného února“ - předestřeli jediné „ideální“ řešení a cestu ke spáse - ekonomickou reformu a splynutí duší ve jménu humanizmu; co jsme si, to jsme si. Většinová společnost vykořeněná čtyřmi desetiletími vymývání mozků, zvyklá se přikrčit a přežít, se nepletla do her pánů, soudruhů, parazitů. Hlasů, které varovaly, že od pradávna nikdy nefungovalo splynutí duší a věčný mír mezi vlky a ovečkami - že vlk nebude žrát trávu, bylo poskrovnu a nikdo je nechtěl slyšet.

„Elita“ sametových revolucionářů přijala a dále rozvíjela revoluční hru na „jako“. Ta podivná elita nevěděla a nechtěla vědět, že lež vždy nese jedovaté ovoce, že nepotrestané zlo je vždy semenem pro zlo budoucí - nesou vinu. Většina předních „sametových revolucionářů“ svou osobností, hodnotami i morálkou byla rovněž odkazem „Vítězného února“. Nedokázali a ani nechtěli překročit svůj stín.

Pokládám to, co se po devadesátém roce v naší zemi odehrálo a dále se rozvíjí za nejméně stejný zločin, jako byl „Vítězný únor“. V únoru 1948 komunistická spodina zradila vlastní zemi, za své povznesení se upsala bolševickému ďáblu. Po roce 1990 jsme měli příležitost začít napravovat zkázu, kterou přinesl komunizmus - nebyli jsme pod žádným akutním nátlakem, neměli jsme za humny okupační armádu. Sami, vlastníma rukama jsme tu příležitost prošustrovali. Jedni lhali, druzí kradli, další chtěli zůstat v zatuchlém smradu ruských sluhů, většina seděla na pivě a hloupě kecala.

Můžete mi nyní nadávat, že jsem tam byl a nic neudělal. Protože jsem tam byl, prožil si napadání a nadávání, když jsem tyto věci říkal, vím, že je to odkaz „Vítězného února“ - poslužte si.

Dnes máme ve své společenské duši jak odkaz „Vítězného února“, tak navíc i odkaz „Sametové revoluce“. Budou-li chtít naše děti přežít jako svéprávní lidští tvorové, čeká je proces bolestného vyrovnávání s těmi smutnými „odkazy“. Napřed se budeme muset odnaučit lhát; lež je odkaz obou těch „epochálních ér“.

České zemědělství - obraz poznamenání země komunismem

Motto: Na zemědělské půdě se nepodniká, násobně to platí pro les. Odpovědný zemědělec, lesník hospodaří. Přírodní procesy a podstata půdy určují dlouhodobou udržitelnost produkce zemědělské půdy. Hranice, které dává příroda, překračuje jen neodpovědný hlupák. Komunistický způsob výroby potravin i postkomunistické podnikání na půdě jsou jen jiné formální názvy drancování přírodní podstaty půdy.

Za našeho života se odehrála neuvěřitelná změna v přístupu k práci, k životu na zemědělské půdě, i v pojetí produkce potravin. Přes velké zvýšení výnosů plodin a omezení potřeby lidské práce to nebyla změna dobrá. Následky již neseme a ponesou je generace po nás.

Moji rodiče byli zemědělci, jako malý kluk jsem na vlastní kůži zažil „socializaci“ venkova - nastolování „lepšího příští“ na věčné časy. Mého otce pro výstrahu ostatním zavřeli do pracovního tábora, hospodářství zůstalo na mámě s námi čtyřmi nedospělými dětmi, do družstva nešla. Měl jsem příležitost vidět a pochopit, co ti zločinní pomatenci dělali s venkovem, jak cílevědomě zničili elitu hospodářů na půdě. Aby neměli kritiky, nebylo srovnání, vykořenili to, co je v každém oboru lidské činnosti nejdůležitější: nositele tradice a, dnes tak módně označovaného, know how.

Pro udržitelnost hospodaření na půdě je nesmírně důležitá dlouhodobá odpovědnost. Nejlépe dlouhodobou odpovědnost zajišťovalo přímé vlastnictví půdy a kontinuita vlastnictví v rodové linii hospodáře.

Komunismus byl produktem mechanistické filosofické potroublosti, jeho „duchovní otcové“ a konstruktéři vymýšleli technologický systém a návod, podle kterého by z milionů individuálních lidských bytostí udělali jednoduše ovladatelný stroj. Desatero, které člověka pozdvihovalo z jeho biologické a živočišné přízemnosti a činilo z něj tvora schopného chovat se a jednat civilizovaně a rozumně, nahradili bičem. Ten bič přirozeně nakonec držel v ruce jakýkoli dobytek. Komunisté likvidovali existující společenské elity proto, že takoví lidé bývají nositeli étosu své společenské vrstvy i povolání. „Budovatele“ komunismu neomlouvá, že ve valné většině ani nevěděli, co ničí - ničili hodnoty, o kterých ve své ničemnosti ani nevěděli, že existují.

Za mého dětství se každý sedlák nějak lišil od druhého, ještě dnes po padesáti-šedesáti letech bych některé dokázal popsat podle jejich vlastností. Každý musel denně přemýšlet a rozhodovat se, reagovat na rozmary přírody a nejen na ně. Proto na venkově vyrůstaly osobnosti. Platilo a dodnes platí, že tak, jak vypadá venkovská krajina, jak se s ní zachází, tak v důsledcích vypadá země, kultura, morálka i hodnoty jejího obyvatelstva. Anglický historik Trevelyan v Sociálních dějinách Anglie napsal: „Základ velikosti Anglie položili drobní venkovští Yeomani, lidé svobodní, nezávislí, živící se vlastní prací. Jejich děti šly do měst, staly se obchodníky, námořníky, řemeslníky.“

Když jsem v roce 1996 na celostátní konferenci ODA napsal, co cituji o hodnotě venkova do zemědělského programu Občanské demokratické aliance, překvapil mě neuvěřitelný útok Vladimíra Dlouhého, že toto v programu být nesmí, žádal revizi hlasování o mém návrhu. Podivné bylo, jak vehementně se k Vladimíru Dlouhému připojil Pavel Bratinka. Na takovýchto věcech a reakcích jsem poznával a začínal chápat kontext sametové hry a role jednotlivých herců.

Viděl jsem v počátku padesátých let, jak svobodným hospodářům místo přírody začali diktovat blbci a snaživí podrazáci, kteří sami byli schopni „pěstovat“ jen kopřivy. Kdo se nepoklonil a nepřizpůsobil, toho zavřeli a pak přestěhovali stovky kilometrů jinam. Ze svobodných, přemýšlivých lidí udělali nádeníky, nakonec se většina jimi stala i duchovně.

Dokud byla družstva záležitostí jedné obce, měli lidé v nich pracující ještě k práci nějaký vztah, pracovali na pozemcích, ke kterým měli přímý poměr. Když v sedmdesátých letech začali družstva sdružovat ve velké několikatisíci hektarové celky, pojem hospodáře se zcela vytratil. Zůstali technologové, technologie a nádeníci. Tento akt „zcelování“ uzavíral etapu destrukce venkova a pojmu „hospodaření“ na půdě. První tu změnu zaregistrovala příroda; v sedmdesátých letech téměř z volné přírody, v níž se „vyráběly“ potraviny, zmizela drobná zvěř.

Ukázkou, na jakých principech komunismus fungoval, jak si vybíral a dokázal zneužít i obtížné vyčerpatelnosti přírody, je prominentní postavení družstev v „normalizaci“ sedmdesátých let. Nejlépe to lze demonstrovat na fenoménu „podnikatelského zázraku“ Slušovického družstva. „Výrobu“ potravin, která se konala pod širým nebem, nešlo přesně svázat účetními položkami a předpisy, jako to lze udělat a kontrolovat v továrně či dílně. „Šikovný“ předseda a jeho ekonom měli příležitost, kryti rozmary přírody, vytvářet si a držet černé fondy. V sedmdesátých letech se předsedové družstev stali členy okresních polytbyr. Kdo z vyžírků si chtěl něco přilepšit, zvýšit životní úroveň, stal se funkcionářem družstva nebo kamarádem předsedy.

Slušovický předseda František Čuba byl natolik „prozíravý“, že nabídl své družstevní panství jako dílnu a laboratoř postproletářským „novátorům a vynálezcům“. Budoucí „komunisto-podnikatelé“ si na kopanicích zkoušeli a ověřovali koncepty modernizace komunistických podnikatelských technologií. Tak, jako vše, nač komunismus a jeho průkopníci a novátoři sáhli, i Slušovické „podnikatelství“ vyrůstalo z podvodů a „progresivisté“ sloužili zločinu. Kopaničářský kolchoz dostával státní dotaci za to, že prvý plnil státní dodávky obilí - obilím, které dovezli ze Žitného ostrova. Vyvážel zbraně italským mafiánům a Rudým brigádám. Dovážel přes Vietnam z Tchajwanu a Hongkongu komponenty počítačových technologií pro Sovětské rakety.

Na konci osmdesátých let „zemědělská prvovýroba“, „vyrábějící“ potraviny a zemědělské produkty, byla kompletně v „technologických celcích“, které se jmenovaly zemědělská družstva nebo státní statky. Tyto celky byly řízeny a spravovány kastou předsedů, ředitelů a funkcionářů družstev a statků. Stejně platilo pro výkupy, jatka, zpracovatelské podniky a továrny. Jejich ředitelé tvořili podobnou technologickou kastu „správců“ majetku Ústředního výboru. Až na výjimky není možno hovořit o tom, že by se snad někdo z těchto technologů a správců „majetku“ ÚV KSČ, mohl chovat jako dlouhodobě odpovědný hospodář.

Jako poslanec, nejdříve České národní rady a později Poslanecké sněmovny (od voleb 1990, do léta 1998) jsem byl členem Zemědělského výboru. Mohl jsem tedy v průběhu osmi „postsametových“ let sledovat skutečné úmysly a záměry „reformátorů“ a aktérů postkomunistické zemědělské „reformy“. Proklamovaná podpora obnovy soukromého vlastnictví, restituce a odpovědné hospodaření na půdě, byly jenom proklamace. Skutečné úmysly z úrovně státních orgánů, ministrů a státních úředníků byly jiné. V Parlamentu, tak jak byla „pluralitní“ politická scéna od počátku „sametovými pravidly“ sestavena, nebylo možno skutečnou změnu prosadit již vůbec. První dva roky, 1990 až 92, byla zemědělská komise České národní rady scénou representantů zemědělských družstev. Každého zasedání „komise“ se účastnili experti typu Františka Trnky či Jana Fencla. Členové komise obvykle odhlasovávali jezeďácká usnesení. Fungoval jsem ty dva roky jako jejich oponent a snažil jsem se hlasovaná usnesení bourat.

Všechny výhody, rozhodovací pravomoci, informace i vztahy s úředníky ministerstev však měli funkcionáři družstev a bývalí straníci plně pod svojí kontrolou. Když se na jaře 1991 v zákoně č. 229/1991 Sb., O půdě v klíčovém paragrafu řeklo, že oprávněná osoba se s osobou povinnou dohodne, nebylo o čem diskutovat. Když družstvo restituentovi nechtělo majetek vydat, nemuselo. Bylo v pozici silnějšího.

Někdy na podzim roku 1990 jsem na jednání komise ČNR řekl: „Chcete-li obnovit přirozené poměry hospodaření na půdě, máme po tom, co komunismus po sobě zanechal, jedinou možnost. Najděte na každé vsi jednoho, dva, tři lidi, kteří umějí pracovat. Těmto lidem vraťte půdu, poskytněte jim půjčky, případně dejte nějaké dotace. Vše zpětně provažte proti zneužití, když tito lidé prokáží svou prací dobré hospodaření, splátky půjček jim odpusťte. Celá ves je nejdříve znenávidí, budou jim dělat, co nejhoršího půjde. Až tito lidé prokáží ostatním, že se jde postavit na vlastní nohy, ostatní je budou chtít napodobit, pak pomozte jim. Současná družstva, statky zatím radikálně nerušte, ale systém důsledně tlačte k osobní odpovědnosti a přímému vlastnictví.“

Samozřejmě, že nikdo z organizátorů zemědělské postkomunistické „perestrojky“ neměl v úmyslu skutečný návrat odpovědného hospodaření na půdě. Nechtěli znovu obnovit a vybudovat, jako základ zemědělství a páteř venkova, systém zemědělských hospodářství-farem, na nichž by žili a hospodařili vlastníci hospodáři. Žádný takový skutečný úmysl nebyl, většina nomenklatury zemědělských družstev chtěla jen takovou změnu, že oni zůstanou šéfy, dostanou více pravomocí a případný zisk bude z většiny jejich. Rizika dále ponese stát a ten jim bude dorovnávat případné ztráty.

Restituce nebyly povinné a obtížně se vymáhaly. Současně též nebyla na znovunabyvatele majetku vkládána vymahatelná povinnost odpovědného zacházení s nabytým majetkem. Šéfy družstev a nově vznikajících právnických osob v té době nezajímalo, že by tlačili politiky k obnovení propojení prvovýrobců se zpracovateli - s podílem na zisku pro prvovýrobce. Starostí předsedů družstev bylo udržet si svého vrabce v hrsti, bez ohledu na souvislosti oboru, budoucí závislost a škody. Kdo u čeho z komunistického času byl, chtěl si to přihrát pro sebe a svou partu. Sametoví revolucionáři ve výkonných funkcích a úřadech s nimi, ve své většině, spoluhráli.

„Privatizace“ výkupů a zpracovatelských podniků šla cíleně do rukou těch, kdo je drželi z komunismu, pomocí fondů a bank si je centralizovali. Skutečným smyslem postkomunistické zemědělské „reformy a privatizace“ bylo udržet centralizované ovládání „zemědělských výrobců“ potravin. To se organizátorům „modernizace“ komunistické výroby potravin, v podobě převládajícího způsobu „podnikání“ na půdě a „podniků“ - družstev a právnických osob, podařilo.

Lidé, kteří v restitucích dosáhli navrácení majetků a začali hospodařit, byli oproti stávajícím družstvům a právnickým osobám v nevýhodě; většinou začínali z ničeho. Politická atmosféra byla příznivá a jednala ve prospěch právnických osob, které navazovaly na bývalé „kolchozy“. Tomu odpovídala vytvářená legislativa, předpisy i centralizace zpracovatelů do monopolních celků. V nejvyšším patře nešlo o ekonomiku, ale o politicko-mocenské ovládnutí odvětví „potravinářství“.

O čem byla a kam směřovala „sametová revoluce“ zemědělství je možno doložit na „osobnostech“ porevolučních ministrů zemědělství. Komunistu Tomana, o čem bylo a kam směřovalo jeho úsilí, nejlépe doložíme tím, že rodina Tomanů je dnes jedním z monopolních „podnikatelů“ ovládajících potravinářství. Bohouš Kubát se stal revolučním ministrem zemědělství díky tomu, že jako veterinář ošetřoval Havlova psa. Bohouš dovedl ohnivě řečnit pro restituce, na počátku i vymohl pro začínající restituenty dotace. Nebyl ale schopen systematické, soustavné práce, připravovat si pozice, zpevňovat půdu pod nohama. Skákal z jámy do jámy, které mu oponenti nastražovali. Josef Lux byl celou svojí bytostí odchovanec kolchozů. Sice řečnil, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, byla to však jen rétorika, neudělal pro to nic. Josef Lux byl „politicky“ velmi učenlivý, v demagogii a podrazech byl na scéně jednička, dovedl své zboží prodávat velmi sugestivně. Svou činností na ministerstvu zemědělství připravil cestu a půdu pro své následovníky. Jan Fencl byl jako ministr zemědělství „neklamným znamením o prdu, co je na cestě…“. Bezskrupulozní komunisto-podnikatel nastoupil přirozeně do pozic připravených Pepino Luxem. Fencl dokončil jeho práci na tom, že „páteří“ postkomunistického zemědělství budou technologické celky, vzniklé z bývalých kolchozů a statků. Jaroslav Palas pokračoval. Zgarba byl epizodou, snad ho trochu brzdilo, že sám má statek a na něm své zájmy. Mládek překlenoval hluchou dobu a držel pozice. Petr Gandalovič je univerzální klon, který nemá o zemědělství ponětí, dostatečně silný tlak jej usměrní k libovolnému použití.

Po devadesátém roce byla jedinečná příležitost napravit škody, které způsobil komunizmus v zemědělství a na stavu venkova. V té době byla výjimečná možnost zahájit pozemkové úpravy krajiny, vydávat restituované pozemky už v celcích, podle pozemkových úprav. Šlo připravit a realizovat je na extenzivní zemědělské hospodaření s agroturistikou. Především to byla neopakovatelná šance obnovit jako základ hospodaření na půdě zemědělská hospodářství - farmy, které jsou dle staletých zkušeností prakticky jako jediné způsobilé udržovat dlouhodobé hospodaření na půdě.

Nic takového se cíleně, s budoucí perspektivou, nedělalo a nebyla žádná vůle to dělat. Rodinná hospodářství a farmy jsou v menšině a současný politický režim dělá, co je v jeho silách, aby těmto vlastníkům jejich existenci a odbyt produktů co nejvíce ztížil.
Většinové „komunistické podnikání“ ve „výrobě potravin“, v podnicích zemědělských družstev a právnických osob je podstatně méně efektivní, a jejich politická „loby“ čile vymáhají dotační peníze na státu. Nic tyto podniky nepřinutí, aby se ze své vůle chovaly k půdě a ke krajině s dlouhodobou perspektivou. Každá výměna vedení v těchto podnicích vyvolaná prostým odchodem do důchodu ohrožuje existenci takového subjektu. Předsedové - manažeři si hlídají své pozice, nejsou ochotni si vychovávat nástupce.

Postkomunistická „reforma“ zemědělství a „podnikání“ na půdě odložila a prodloužila krizi českého zemědělství i venkova - zatím, zdá se, na dobu neurčitou.

Augiášův chlév

Motto: „Nevyčistili jsme Augiášův chlév, vpustili jsme do chléva řeku a nechali zavřená vrata. Naředili jsme sajrajt, hladina stoupá, již jsme v tom po ústa, utopíme se.“ (Úryvek z řeči, kterou jsem pronesl v debatě Poslanecké sněmovny k lustračnímu zákonu.)

Kdyby to šlo, stydím se za to, co předvádí „kulturní elita“ v médiích, ke zveřejnění záznamu udání, které měl učinit Milan Kundera v roce 1950. Je mi hanba, nejde o Kunderu, zveřejnění záznamu uvolnilo zábrany, pokřivenci a poserové hájí sami sebe.

Rozhovor Milana Uhdeho s Renatou Kalenskou v Lidových novinách je příkladem. To, že Uhde nechal rozhovor zveřejnit, nemohu hodnotit jinak, než že Milan Uhde ztratil schopnost rozlišovat, co které slovo znamená. Podal výpověď o sobě a „vzdělancích“ své doby.

Prožil jsem život v komunismu, nepřizpůsobil jsem se, stejně jako se nepřizpůsobily moji rodiče. Od doby, kdy jsem začal vnímat své okolí, více než padesát let žiji paralelní život. Poslední roky mi okořeňují následky komunismu - to, že jsme se nepokusili s tím zločinným systémem vyrovnat.

V neděli, 9. listopadu 2008 jsem se díval v televizi na záznam pořadu o holocaustu židů. Hitlerovi a nacismu vadili židé a jejich náboženství - byli výluční, nebyli použitelným materiálem pro choromyslné plány. Výlučnost židů ohrožovala šílený záměr udělat z lidského společenství jednoduchý stroj fungujících součástek. V rámci jednoduchosti a přímočarosti bezbožné nacistické ideologie byla ke konečnému řešení krátká cesta: celou sortu lidí vyvraždit, s ní i nebezpečný způsob myšlení. Samotní realisátoři i ostatní tím dostávali signál, že nebudou-li poslušní a použitelní, můžou následovat.

Komunismus byl ve své nejvnitřnější podstatě o tomtéž. Lenin se Stalinem to v ruských poměrech ukázali více než názorně. Nejdříve zničili a vyhladili ruskou elitu. Při její likvidaci k tomu použili židy, Lotyše a Baškiry, které, v duchu výše uvedeného, potkal po vykonání špinavé práce stejný osud. Technologie likvidace celých národů odpovídala ruským zvykům a podmínkám. Přestěhovali je do oblastí, kde většina pomřela, nebo vyvolali hladomor - bylo to efektivnější než německé plynové komory a spalovací pece.

V československých poměrech po válce nešlo budování nejlepšího ze světových řádů tak jednoduše a přímočaře. Přesto na rukách budovatelů lepších zítřků zůstalo dost krve a mnoho špíny. Dokonale zlikvidovali intelektuální a morální elitu země. Nahradili ji hlupáci a snaživci bez zábran. Z Československa udělali věrného vazala Východní říše. Morálně rozložili společnost, z vyspělé země udělali rozvojový stát.

Následníci a žáci komunistické „revoluční elity“ nás po létech, když ideologie vyčpěla, osvobodili od komunismu sametovou revolucí. Nevinnost a nedotknutelnost si zajistili listinou práv a svobod. Byl jsem při jejím schvalování. Pak si bez zábran rozkradli stát. Navzájem se mezi sebou provázali a zajistili korupcí. Virtuálními politickými stranami zastřešili „svou“ pluralitní demokracii. Jako zkušení sadaři „kontinuálně“ naštěpovali komunistické „právo“ na zakrslý stromek demokracie. Policii, soudce i úředníky sbormistři vyučili zpívat píseň „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Co a jak se v naší zemi i společnosti po roce 1990 odehrálo, bylo přirozené a logické. Neděláme-li nic ke skutečné změně, nemáme si na co stěžovat. Pro individuální lidskou existenci, i ve společenských procesech platí zákony fyziky. Stejně jako u fyzikálního systému energeticky i hmotově degradovaného, bez dodání energie a hmoty, jeho degradace dále pokračuje a prohlubuje se. Stejně, jedinec i společenství, bez vzchopení se, odstranění příčin rozkladného stavu a pochodu, dále upadá a stáváme se dobytkem.

Měl jsem příležitost pochopit, jak si je „bývalá-současná“ elita vědoma platnosti obecných zákonitostí. Když jsem v počátku devadesátých let podobně argumentoval ve sněmovně, nenávistně na mne syčeli. Mám celoživotní osobní zkušenost, že pokud se člověk nepoddal, přežil a dokonce dosáhl většiny věcí, které si umínil. Nakonec, si na něj nedovolili ani hajzli.

Nedostal jsem posudky a opakovaně nesměl na střední a tím spíše ani vysokou školu. Musel jsem odejít z domova, aby o mně nevěděli. S odstupem let jsem vystudoval. Nikdy jsem za komunistů nešel volit a ustál jsem si to. Převedl jsem přes čáru do Rakouska Vietnamce, kterého měli kolegové na koleji - chtěl utéct na Západ a nevěděli co s ním. Věděl jsem, že když to někdo vyzradí, zabijou ho.

Byl jsem žalovaný za napadení veřejného činitele. Spolupracovník, který toužil být ředitelem, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Dostal beze svědků po hubě, za hodinu mne přišli sebrat. Odmítl jsem podepsat protokol, který sepsali a řekl, že nevím, z čeho mne obviňují. Vyšetřovateli, když mi vyhrožoval s pěti lety vězení, jsem odpověděl, „vím, že když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je, ale nikdy to nezapomenu.“ Vždy jsem pak odpovídal - k tomu, co jsem řekl poprvé, nemám co dodávat. Věděl jsem, že v žádném případě nesmím dát najevo, že se něčeho bojím, nebo mi na něčem záleží. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu, zde jsem soudci odpověděl, „Celý svůj život jsem žil jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já“.

Mé jednání mělo přirozeně následky, měl jsem jistotu, že neudělám kariéru a měl vždy nejnižší plat. Nakonec jsem skončil jako nádeník. Důsledně jsem odmítl dělat profesní podvody a jednat nemorálně. V těch desetiletích jsem měl dost času, abych pochopil, jak komunismus a život v něm změnil u lidí schopnost vnímání „pachů“. Nesmrděli moji šéfové, začal jsem pro své okolí zapáchat já. Nepřizpůsobil jsem se „standardnímu“ smradu a rušil pohodu odéru, na který si většina zvykla.

V konci osmdesátých let jsem šel do politiky. Byla naděje na změnu a věděl jsem, že věci se nemění samy. Do parlamentu jsem se dostal díky tomu, že větry vyvolané atmosférickými poruchami, na krátký čas, rozehnaly mraky standardního smradu a tak jsem chvilku nebyl cítit.

Zkušenost, kterou jsem prošel v sametově revolučním parlamentu je nezaplatitelná penězi. Téměř nikdo nechtěl skutečnou změnu. Na standardní smrad si všichni tak zvykli, že bez něj se cítili sirotky. Úkolem „revolučních státníků“ bylo na čas přidávat do základního smradu esenci lesní vůně. Přes připravené scénáře se v okamžicích krizí ukazovaly za maskami skutečné tváře. Lesní vůně nepřeřvala základní smrad.

Žádný lidumil a obhájce nevinných a hodných agentů mne nepřesvědčí. Viděl jsem jednání těch lidí - v kritických situacích a v čase. Na všechno musí být dva, jeden, kdo mne do špatného chování nutí a druhý, který se podvolí a přijme to. Řekl jsem v parlamentní debatě: „Chápu a pochopím, každý můžeme někdy ve slabé chvilce selhat i upsat se ďáblovi. Nechápu ale, proč se nikdo z těch nevinných nezvedl z kolen a dodnes nezúčtoval s tím, kdo ho na kolena srazil. Kdyby se to stalo mně, nemilosrdně bych toho, kdo mne ponížil ve slabé chvilce, dnes zabil. Nemohl bych s tím ponížením žít.“ Nikdo mi neodpověděl, bylo ticho.

V naší zemi se zřejmě nikdo nestyděl a nestydí. Naopak, chtějí, abychom se styděli my, kdo takové věci a jednání připomínáme. Jsme nestoudní a drzí, že připomínáme standardní smrad, kterým páchne naše společnost. Naředění zvýšení hladiny sajrajtu po sametové revoluci v našem chlévě vyvolala vývojové adaptace, projevila se genetická variabilita stáda. Z talentů, které prokázaly schopnosti již na komunistické hluboké podestýlce, se dokonce vyvinuli obojživelníci. Vědci zaznamenali nový druh „komunisto-podnikatele“. Slabší jedinci klesají ke dnu, topí se, na hladině není místo pro všechny.

Jak v tom uzavřeném chlévě děláme všichni pod sebe, sajrajt se zahušťuje, plavání je obtížnější, zvyšuje se počet obětí. Obojživelníkům vysoká hladina sajrajtu nevadí, ke svému životu ji potřebují - usilovně drží vrata uzavřená, utěsňují škvíry ve vratech. Zajímavé je, jak se „kulturníci“ - svědomí národa, obětavě vlastním tělem pokoušejí ucpávat hrozící trhliny v naší fekální jímce.

Dvakrát se nevstupuje do stejné řeky špinavýma nohama

Motto: „Stará moudrost říká: náboženství, státy, lidské instituce se obnovují z původních idejí-kořenů. Platí to, jsou-li kořeny zdravé, odrážejí pravdy - pak lze na jejich podkladě vdechnout staré myšlence, instituci nový život.“

Ad Lidové noviny, úterý 4. listopadu 2008, Miroslav Macek - „Co s ODS? Zpět ke kořenům.“

Sloupek Lidových novin ze 4. listopadu mne přinutil zareagovat na prázdné, zavádějící „chumly“ slov, které naplňují český mediální prostor. Text Miroslava Macka k prohře ODS v krajských volbách je prázdným chumlem slov.

Dokladem schopnosti obrozovat se z původních kořenů je dva tisíce let stará historie křesťanství a jeho institucí. Ideje, na kterých křesťanství stojí, jsou obecně pravdivé. V hrubé, nelidské době, kdy byly vysloveny, to byl veliký objev, naděje pro slabé a ponížené. Ježíšova slova, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, dala naději nejubožejším. Slova „každý člověk je tvůj bližní, jednej s ním, jako bys přistupoval sám k sobě“ říkala: hledejme míru, jednejme jako lidé. Slova „Bůh otec váží naše činy a bude je soudit“ držela na uzdě běsy v lidské duši. Ježíš a zakladatelé křesťanství svým utrpením a obětí prokázali opravdovost svého přesvědčení a učení.

V křesťanství nebyly líbivé lži, že lidé jsou si rovni na tomto světě, nebyla by to pravda a odporovalo by to lidské přirozenosti. Křesťanství nepotřebovalo „listiny práv a svobod“, nejsou pravdivé a odporují lidské přirozenosti. Nebyly zapotřebí, jednání a život podle křesťanských zásad udržovaly míru vztahů mezi lidmi. Jedině kultura, v tom nejširším slova smyslu, může garantovat naše vzájemné vztahy a jejich dodržování. Žádná listina vyhlášená člověkem nebude platit, není-li pevně zakotvená v kultuře nebo Boží víře, nejlépe v obojím.

Každé „boží“ i lidské učení, byť sebepravdivější, stane-li se lidskou institucí, bývá zneužito. I křesťanské náboženství ve své historii prošlo epizodami a dobami svého zneužití. Vzroste-li význam a vliv jakékoli lidské instituce či učení, přitahuje lidi špatné a zlé. Pravdivé zásady v „kořenech“ náboženství, učení, pravdivý étos otců zakladatelů jsou jediným nosným pilířem návratu ke kořenům a nadějí následné obrody. Křesťanství takové základy mělo, proto bylo schopné návratu ke kořenům a trvá do dnešního času.

Nejde obrodit komunismus návratem k původním idejím, byla to lež, jeho základem bylo popření, zničení kultury. Stejně se nelze vracet ke kořenům a idejím „sametové revoluce“, jejím institucím, „osobnostem, vůdcům“. Sametová „revoluce“ byla smutná fraška, hlásané ideje byly lží, „státníci“ - tajtrlíci, nebo přímo řízení agenti.

Společenské procesy, které dějiny nazývají revolucí, znamenají hluboké změny společenského uspořádání, odstranění a výměnu privilegovaných vrstev. Mobilizaci nových talentů, radikální změnu organizace společnosti. To v žádném případě sametová „revoluce“ nebyla a takové změny nevyvolala. Společnost po několik generací ovládaná totalitním komunizmem byla ubitá a duchovně polomrtvá. Platí to pro společnost československou a násobně pro společnost „sovětsko-ruskou“.

Snad až na pár jedinců byli jedinými, kdo byli schopni registrovat krizi systému vládnutí, příslušníci elity tajné bezpečnosti, která již v sedmdesátých a osmdesátých létech držela v „sovětském“ systému moc. V „sovětském táboře socializmu“, mimo vládnoucí mocenské struktury, neexistovala alternativní společenská vrstva schopná se zorganizovat a vyvolat proces, který by mohl vést k revizi systému vládnutí, k tomu, co by bylo možné nazvat skutečným převratem - revolucí.

Čtyřicet let jsem měl příležitost pozorovat vývoj a degeneraci komunistického systému panování, postupující společenský rozklad. Československá společnost v konci osmdesátých let byla nehybná, duchovně polomrtvá, neexistovaly ani malé nezávislé skupinky s nekomunistickým programem. To, co se nazývalo „dissent“, nepovažuji za alternativní opoziční politické hnutí. Společenský „pohyb“, který v konci osmdesátých let vyústil v tzv. „sametovou revoluci“, vyvolali oni sami - vnitrostranické mocenské centrum, koordinované Státní bezpečností. Disent měli profízlovaný křížem krážem. Zvláště po tom, co jsem viděl se odvíjet v průběhu devadesátých let, tvrdím - nepřímo řídili a usměrňovali aktivity svých „odpůrců“.

Mne samotného přivedl do jihlavské „opoziční“ skupinky registrovaný agent Státní bezpečnosti. Občanské fórum v Jihlavě jsme zakládali v bytě agenta. V Telči tomu bylo stejně, tam jsem jim přebral při zakládání Občanského fóra iniciativu. Na počátku potřebovali lidi mého typu, aby se proces rozběhl, počítali s tím, že část z nás zdiskreditují a koupí. Nepoužitelné odstraní.

Byl jsem u zakládání Občanského fóra, viděl chaos, neschopnost a manipulace. Účastnil jsem se v parlamentu zakládání Meziparlamentního klubu demokratické pravice, potom i dělení Občanského fóra. Viděl jsem, jak se vedení větší části demokratické pravice chopil Václav Klaus a Josef Zieleniec.

Od počátku jsem byl členem Občanské demokratické aliance, ve které se sešla skupinka inteligentních, vzdělaných lidí. Jako venkovský prosťáček jsem nedovedl pochopit, proč otcové zakladatelé hlásají politickou „moudrost“ a slogan „co není zakázáno, je dovoleno“. Ve společnosti, která byla peleší lotrovskou mělo být i prosťáčkovi jasné, jaké důsledky takový politický přístup bude mít. Nechápal jsem v té době, jak vzdělaní, inteligentní lidé mohou v reálné společenské situaci něco takového vypustit z úst. Časem jsem pochopil, že i nás založili, byli jsme určeni na úvodní „nečistou“ práci. Cesta vymanění se z komunismu, dnes z postkomunismu, není tolik o inteligenci, nadání, vzdělání. Když je zle, nejsou téměř k ničemu. Není-li v situaci, kdy se zdá, že vše je marné, na svém místě charakter, morálka, přesvědčení - zvykově výchovou pevně ukotvené -, není nic, není, o co se opřít. Ani ke kořenům té malé party z ODA se není kam vracet.

Měl jsem příležitost poznat Miroslava Macka. Byl z federálních poslanců při zakládání klubu Meziparlamentní demokratické pravice nejaktivnější. Poté spoluorganizoval přechod většiny jeho členů do nově budované politické strany - Občanské demokratické strany. Macek byl inteligentní, bystrý, vnímavý a přizpůsobivý chlapec. Na komunismu mu vůbec nevadilo, že to byl systém nemravný. Sametová „revoluce“ byla pro něho příležitostí povznést se, udělat kariéru. Chopil se té příležitosti a byl hvězdou „pravicové“ politiky prvých sametových let. Chtěl vše najednou - kariéru, prachy, baby, přitom však do té „správné“ party nepatřil od počátku. Dostala jej tam až privatizace „Melantrichu“, která musice na jedné straně podrazila nohy, ale zároveň, protože byl ohebný, mu zajistila setrvání na scéně a použitelnost (byl vydíratelný - tedy použitelný k čemukoli; kdyby se cuknul, mohl být kdykoli odstraněn…). Jeho partnerem v privatizaci, kde šlo především o lukrativní budovy v centru Prahy, byl agent Státní bezpečnosti.

Od počátku byla Občanská demokratická strana budována jako postkomunistická „virtuální“ pravice, svědčí o tom „osobnosti“ jejích prvních vůdců a organizátorů. Václava Klause přivedl do Občanského fóra ve Špalíčku agent StB a KGB Karel Köcher. Celá další činnost a aktivity dnešního prezidenta ukazují, jaké zadání měl a čí zájmy zastupuje v „české“ politice. Josef Zieleniec byl vychován a vyrostl v Moskvě, oba jeho rodiče byli pracovníky Kominterny. Zieleniec byl organizátorem a strážcem „správné“ stavby a fungování ODS. Konflikt o čistotu financování mezi Klausem a Zieleniecem bylo fiktivním divadelním představením. Kdo jiný mohl lépe celou dobu znát financování strany než Pepa Zieleniec. A pak náhle procitnul?

Na počátku byli v ODS i lidé, které vynesla „převratová“ doba a kteří chtěli změnu. Prvým sítem byly volby 1992, nepoužitelní lidé se nedostali na kandidátku, na přední místa. Pak odešli federální poslanci. Proces „normalizace“ revolučního nástroje završil „Sarajevský atentát“. Vnitrostranický „puč“, to uměle vyvolané a sehrané divadlo. Tvrdím to na základě své zkušenosti: byl jsem v politice a měl možnost vnímat atmosféru okamžiku, poznal jsem aktéry. Celé to byl aktivní proces „bolševizace“ strany, odešli „menševici“ - lidé nepevní a nespolehliví. Peníze na založení Unie svobody dala Unionbanka, „ústav“, ve kterém skončilo několik rovněž vykradených menších bank. Šéfpučisté Pilip a Ruml dostali záruku trafiky.

Není se čeho dovolávat, česká společnost, natož politika posledních šedesáti let, nemá žádné kořeny, na kterých by se dala obnovit, natož postavit solidní, pevná stavba. Z houbového mycelia, na kterém ty desítky let rostou v české džungli prašivky mnoha druhů, nemůže vyrůst nic jiného, než zase jen jedovaté prašivky.

Co se dnes pohybuje po české parlamentní politické scéně, jsou virtuální přízraky, není to ani „levice“ ani „pravice“. Někdy to vypadá, jako bychom všichni žili a jednali jako přízraky. Jen chci doufat, že krizi, která se navršuje, nebudou „řešit“ již jen banditi, snad zde ještě jsou tolik vzývaní a citovaní „slušní lidé“.

České postkomunistické panoptikum

Motto: „Morálka, abstraktní myšlení, schopnost jednat v etických pojmech, jsou plodem kultury. Člověk a jeho společnost bez pozitivních podnětů a příkladů upadá, pomalu se stáváme stádem sobě navzájem nebezpečných bestií.“

Prožil jsem svůj život v prostředí, jehož hodnoty nastavoval komunismus. Počítám v to i posledních dvacet let. Na obsahu hodnot, které svým příkladem udávala nová „revoluční elita“, se nic nezměnilo. Negativní podněty, kterými na mne prostředí působilo, mne nutilo o věcech hlouběji přemýšlet.

Fenoménem naší stádní doby byl jednotný mustr, který chtěli vnutit všem. „Vytvářeli“ nové lidi - „zombie“ bez paměti a věkovité lidské zkušenosti, která tvoří kulturu. Kulturním zločinem naší doby je vyprázdnění obsahu pojmů, které označují hodnoty, na nichž stojí a trvá lidská společenská existence. Dnes se většinová společnost domnívá, že obsah důležitých pojmů je opačný, než jaký ve skutečnosti je.

V dětství jsem viděl, jak v našem městečku začali rozhodovat hlupáci, zlí lidé a lenoši. Z nejlepších hospodářů udělali pronásledovanou spodinu. Nakonec společenskou vrstvu dobrých venkovských hospodářů doslova osobnostně vyhubili. Většinu donutili k mlčení, „vychovali“ je ke lhostejnosti.

Člověk bez pozitivních podnětů duchovně chátrá, jeho život se stává uzavřeným cyklem opakování živočišných a fyziologických potřeb. I většina z mála těch, kdo komunistická schémata „normálu“ nepřijali, byla postižena. Vzdor se odrazil v prioritách, které byly anomální nebo pohodlné. Nepřizpůsobit se, trvat na hodnotách, zůstat člověkem vyžadovalo kázeň, vytrvalost, odolnost. Naděje na změnu či kariéru nebyla žádná, člověku zbýval k tomu, o co je možné se opřít, jen pocit vlastní sebeúcty.

Žádného ze svých šéfů, kteří prošli mým životem, jsem si nemohl vážit a přirozeně je respektovat. Kriteria, která komunistický systém nastavil pro profesní, i společenskou cestu vzhůru vylučovala, aby jimi prošel eticky a morálně nepoškozený člověk. Krize systému v roce 1968 a následná „normalizace“ znamenaly prohloubení společenského rozkladu. Lidé, kteří svoji spolupráci s režimem, díky které udělali své kariéry, si dosud mohli omlouvat „vírou“ nebo hloupostí, přišli o berličku tišící svědomí. Kariéry v sedmdesátých a osmdesátých letech dělali lidé bez etických a morálních zábran. Padoušství se v těch letech stalo regulérním kvalifikačním předpokladem.

Můj šéf z těch let byl krystalickou ukázkou talentu, jakým ta doba otevřela cestu ke kariéře. Pochopil změnu priorit, iniciativně se stal „normalizátorem“. V sedmdesátých letech jsem v baťovském komunistickém Gottwaldově měl jedinečnou příležitost prožít a do důsledků pochopit, co se stane, když se cíleně institucionálně potlačí a zničí morální systém a obsah morálních pojmů vůbec.

Nenechal jsem se ve své práci nikdy přinutit, abych napsal výsledek vyšetření ne podle pravdy, ale tak jak to na mně bylo žádáno - tak, jak se k tomu, a k daleko horším věcem, nechali přinutit moji lékařští kolegové. Všichni byli cíleně dotlačeni dělat ve své práci těžké přestupky proti lékařské etice. Podle potřeby jim to pak šéf ve vhodnou chvíli připomínal.

V normalizačním Gottwaldově jsem prošel průpravou, školením na to, co se odehraje po „sametové revoluci“ v celé zemi a asi v celém postsovětském prostoru. V sedmdesátých a osmdesátých létech, v prostředí rozkládajícího se komunismu, jehož „normy“ v Československu nastavil „geniální padouch“ a mocenský kariérista Gustav Husák, vyrostla druhá-třetí generace nových komunistických lidí. „Mlčící“ většina byla lhostejná ke všemu, co se netýkalo její fyzické existence. Již dědičně se ukotvující nomenklatura stranických aparátčíků a hospodářských a úřednických technokratů mezi sebe přijímala z mlčící většiny talenty akceptující jejich hodnoty. Malá skupinka, které se říkalo disent, žádala lidská práva - ne fair play poměru, právo rozhodovat o svém vlastním osudu a směrování společnosti. Následně tak mimo Polska neexistovala na území sovětského komunistického bloku společenská vrstva schopná se postavit ideově a mocensky technokratické vrstvě pohrobků komunismu.

Desetiletí slyším omílat fráze o totalitním komunismu. Obecné fráze, nic o tom, co znamenal - jak destruoval tradiční struktury společnosti, ničil hodnoty, na kterých stála. Nikdo veřejně neřekne, že i když formálně komunismus odešel ze scény, jsme všichni v různé míře jeho pohrobky. Jsme „noví“ lidé, odchovaní jeho hodnotami. Anomální „elita“, kterou komunismus vytvořil, zůstala „elitou“ i dnes, ač si říká jinak. Jsme lidské panoptikum kreatur, většina to nevidí a ani vidět nechce.

Bytostné přesvědčení mne v konci osmdesátých let přivedlo do politiky. Bylo to jediné období, lépe řečeno okamžik, kdy se člověk mých názorů mohl v naší zemi dostat na veřejnou politickou scénu. Díky tomu jsem mohl vlastníma očima vidět a v hlavě si srovnat technologii „sametového komunistického přesmyku“. Mohl jsem pozorovat jednání a chování „revolucionářů“ a „státníků“, kteří v té jedinečné době mohli změnit duchovní prostředí naší země a neudělali poctivě nic. V těch létech jsem si uvědomil hloubku devastace společnosti komunismem. Posléze i to, že uvolnění, účelová orientace společnosti na hmotné poměry, bude znamenat další úpadek a hodnotový rozklad.

Již v počátku devadesátých let jsem pochopil, že přirozeným nástupcem a pokračovatelem komunismu bude vláda regulérního zločinu. Formálně bude mít náš stát instituce demokratického státu - politické strany, Parlament, Ústavu, zákony - rozhodovat se ale bude jinde. „Hybatele“, kteří budou rozhodovat o nás a našem státu, nebude mít kdo volat k odpovědnosti, veřejnost je ani nebude znát. To byl hlavní smysl a cíl sametové revoluce, k tomu „státníci“ počátku devadesátých let nastavili cestu. Pozoroval jsem v této přechodové době, kdy se zdá, že jedna epocha končí, jak lidé očekávají změnu a jsou vnímaví. Viděl jsem na scéně jednání aktérů, na očích všech, jak nastavují příklad, mustr, pro chování a jednání společenské masy, která přihlíží. Viděl jsem, jak se schéma jednání „nové elity“ pomalu stává zvykovým vlastnictvím „mlčící většiny“ a „nový systém“ se tak stabilizuje do doby příští katastrofy.

Václav Havel… celým svým životem ten člověk hrál divadlo, doposud neví, že život je doopravdy. Ústy etik a moralista, v roli prezidenta dal lidu příklad, že za těmi vznešenými pojmy není nic.

Václav Klaus… nový člověk z projekční dílny vyrábějící řídící kádry pro Orwellovu Euroasii. Nedotčený pojmy historické zkušenosti, citu, odpovědnosti. Ekonom, který neznal pojmu „špinavé peníze“ a nevěděl - nebo věděl příliš dobře -, že trh, tržní hospodářství, není-li ohraničen pevně nepsanými zákony civilizované morálky, může být jen loupeží a základem zločinu. Člověk, pro kterého účel světí všechny prostředky.

Josef Lux… zemědělec s rukama pacholíčka, hlásající „vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno“, zakonzervoval pod novými názvy staré kolchozy. Věřící, který svou víru ostentativně předváděl, se podílel na tom, že církev nedostala zpět majetek, ze kterého mohla vydělávat na udržování kostelů a památek. Spolupracoval na tom, aby se církev nestala nezávislou a svéprávnou morální institucí, tak potřebnou v našem čase.

Miloš Zeman… tlučhuba, tržně-moralizační, sociálně se tvářící varianta číslo dvě k Václavu Klausovi. Oba ze stejné líhně. Hubou vyřvávající fráze o zlodějích a rozkrádání státu, po roce 1998 dokončil práci na tomto poli, kterou nestačila stihnout garnitura varianty číslo jedna.

Vladimír Dlouhý… prototyp českého Pepíka úspěšného v jakémkoli režimu - proto se tak líbil mlčící většině.

Petr Pithart… liberální komunistický intelektuál nemohl překročit hranice prostředí, které jej odkojilo a v němž vyrostl.

Pavel Rychetský… jeden z otců kontinuity komunistického práva, dnes tu „kontinuitu“ garantuje v roli předsedy Ústavního soudu. Jeho tvář je dokladem toho, jak do ní věk zapisuje povahu a duši člověka.

Takto bych mohl pár slovy či větami charakterizovat další velikány, kteří porazili komunismus, aby jej zachovali. Svým příkladem nastavili tyto „osobnosti“, které povýšili mravní krizi naší společnosti o další řád, „normy“ mlčící postkomunistické většině.

Výsledek nedávných krajských voleb je dokladem toho, jak lidová tvořivost nastavený příklad dále rozvíjí. Lidé nevěří v žádný pozitivní úmysl, „elita“ jim dala dost příkladů, aby se takový superskeptický přístup nastavil a zakořenil (ono v mnoha případech stačilo efektivně podpořit a připomenou nedůvěru zasetou před rokem 89…). Pro jistotu se tak lidé přivinou k tomu, kdo vypadá více nebezpečný a bezohledný. Střílečka a vražda na Paroubkově oslavě zvýšila popularitu jeho party. Již dávno nejsme civilizovaná společnost se smyslem pro fair play - tohle je jedním z viditelných plodů tohoto stavu.

Veřejná scéna naší země se stala panoptikem kreatur a stalo se tak zákonitě. Je v lidské povaze, že bez pozitivního příkladu, když zlo má všechny preference a výhody, chátráme a vlčíme. Obávám se, že překročí-li se určitá hranice duchovní devastace, přestávají lidé rozumné argumenty nejen poslouchat, ale i slyšet. Pak se již jen padá…

„Investigativní“ žurnalistika v postkomunistickém vydání

Motto: „Zlo nelze potírat zlem.“

Naše doba je smutným časem duchovního úpadku. Proces rozkladu hodnot v evropské civilizaci souběžně sledoval vývoj vědy a vymoženosti technologií - ty usnadňovaly život a zvyšovaly životní úroveň milionů lidí. Pohodlí demoralizuje, lidé přestávají slyšet a přemýšlet.

Technologický úspěch vymožeností vědy vrcholí v evropské civilizaci prosazením se totalitních technologií v politice. Moci nad společností se chápou třetiřadé „talenty“ - lidská morální a intelektuální spodina. Výsledkem byl nacismus a komunismus.

Rovnováha mezi preferencí hmotných vymožeností a vírou v náboženské, filosofické a etické hodnoty života se převrátila. Vytratily se hodnoty, které držely biologického ďábla v nás v uměřenosti a pokoře. Vytratily se hodnoty, které po tisíciletí zajišťovaly setrvalost lidského rodu v čase. Kultura, která povznášela člověka nad hmotné biologické „já“, podlehla pudům.

Komunismus navršil společenskou krizi, začalo upadat i to, co nazývali hmotnou „kulturou“. „Nejlepší“ společenský řád, založený na materiálních „hodnotách“, neobstál v soutěži s hmotnou kulturou Západu.

Zločineckou vrstvu, kterou komunismus stvořil, ohrožovalo, že neobstál v soutěži vojenských a mocenských technologií. Ztratili schopnost vojensky vydírat okolní svět.

Politický proces, který v rozměrech Sovětské říše byl nazván „pádem komunismu“, v našich poměrech „sametovou revolucí“, nebyl revoluční změnou. Nedošlo k výměně „elit“ ovládajících společnost, změny technologie vládnutí byly formální.

Privatizace, ve své podstatě znamenala převod strategického majetku a strategicky rozhodujícího objemu majetku státu do rukou „právnických osob“ a „státních společností“. Konkrétní odpovědný vlastník je fakticky neidentifikovatelný. Společnosti jsou ovládány mocenskými uskupeními, jejichž základ tvoří bývalá „technologická elita“, která dříve ovládala komunistický stát.

Politická „pluralita“ byla vytvořena tak, že v samém počátku „revoluce“, zdroje pro investice do politiky měli jenom lidé a mocenské skupiny, které nám vládly v době komunismu politickým nástrojem a mechanismem jediné existující politické strany. V počátečním období sametové revoluce - díky monopolu ekonomických zdrojů, informací, připravených kádrů, obsazení státních úřadů, policie, soudů svými lidmi - zabránili ustavení se autentické pluralitní politické scény.

Po realizaci „svého“ způsobu privatizace, se kterým souběžně proběhlo ovládnutí médií, mají dnes ve svých rukách všechny mocenské páky, s nimiž mohou o něco složitější technologií manipulovat celou společnost - opět fakticky totalitním způsobem.

„Tržní hospodářství“ je prázdnou fikcí, když je možno, aby jedna mocenská skupina mohla podle své vůle ovlivňovat a řídit chování a jednání politických subjektů a orgánů státu. Monopolem ovládání rozhodujícího objemu majetku mohou po určitý čas beztrestně porušovat všechna pravidla. Společnost je nesvéprávná a demoralizovaná, neschopná si vynutit dodržování jakýchkoli civilizovaných norem.

Základním rozdílem mezi tím, co samo sebe nazývalo komunismem a jeho dnešní podobou, tu směle můžeme nazvat „postkomunismem“, rozdíl je prostý a výmluvný - je v zásadě tento: Za „legálního“ komunismu bylo možno ještě formálně dohledat odpovědnou osobu, či úřad. Po linii i spektru úředních institucí, i po linii státostrany - ještě šlo nalézt člověka, nebo úřad, který formálně nesl odpovědnost. Postkomunismus zdokonalil svou „pluralitně-totalitní“ technologii řízení „demokratickou“ vymožeností: v jakémkoli oboru činnosti již nelze dohledat osobu, či instituci, která by se k odpovědnosti hlásila. Komunismus se sametově-revoluční cestou přesublimoval v legální gangsterismus.

To, co nám politici, novináři, podnikavci, investigativci (jak si všichni říkají), na scéně předvádějí, je „standardní“ produkt nastavené technologie „přirozeného“ jednání a chování.

V časech státostrany bylo kvalifikací ke vstupu do úzkého kruhu vyvolených nečestné jednání a spoluúčast na zločinech. To byl princip, který tu tlupu svazoval dohromady. Plynule a „tvůrčím“ způsobem tuto zásadu rozvinuli „kormidelníci“ sametové revoluce.

Byla to úmyslná neochota zákonem stanovit jakákoli pravidla v privatizaci i u ostatních klíčových procesů „ přechodu“ z komunismu. Kdo neměl zábrany, chtěl se stát bohatým, postoupit v kariéře - ten využil možností jedinečné doby, stal se spoluviníkem a je vydíratelný. Jako poslanec Parlamentu v rozhodujícím období devadesátých let jsem měl příležitost technologii „úpravy“ aktérů, účastníků toho politického a společenského procesu k použitelnosti z přímého pohledu vidět.

Na samém počátku devadesátých let se ještě sem tam i v té lidské bídě dostal do politiky jedinec, který usiloval o skutečnou změnu. Veřejnosti ucpali oči i uši prázdnými kecy o sametovém splynutí duší, cestě k blahobytu přes privatizaci a ekonomickou reformu. Zaniklo pár varovných hlasů, které se i ve sněmovně ozvaly a žádaly důsledné potrestání zla. Tyto hlasy se díky „svobodným“ novinářům, „poctivě“ hledajícím pravdu, nedostaly ani za zdi sněmovny.

Veřejnost takové věci nezajímaly, ústředním problémem debat v hospodách i na veřejnosti nebylo to, co se skutečně na scéně i za ní odehrává; byly to platy poslanců, jejich požitky, a podobné „důležité“ věci…

První měsíce v Parlamentu jsem měl plat pět tisíc, do roku 1996 šestnáct tisíc. Do té doby jsem neměl ani svoji židli, natož kancelář, ve které bych ji mohl postavit. Až po roku 1996 se platy poslanců zvýšily nad třicet tisíc měsíčně - to již měli ve sněmovně své loutky.

V těch letech jsem se rozešel s většinou své rodiny, když mi sestra s mužem řekli, že všichni kradou a já taky. Odpověděl jsem, „znáte mne celý život, žádný z vás už nepřekročí práh mého domu“. Na vlastní kůži jsem zažil systematický a promyšlený tlak, jak mne zkorumpovat a dostat - i s pokusy o fyzickou likvidaci. Podporu jsem nemohl čekat nikde a u nikoho. To, co se označuje za veřejnost, si rádo říká „slušní lidé“ - jako celek odmítli přemýšletk, natož převzít na sebe jakoukoli odpovědnost.

S Vlastimilem Tlustým jsem byl šest let členem parlamentního zemědělského výboru, měl jsem příležitost jej poznat. Vlasta Tlustý byl za legálního komunismu členem jejich strany - chtěl dělat kariéru. Prvé devadesáté roky prosazoval v zemědělství správný způsob reformy: restituce a obnovu soukromých hospodářství - zemědělských farem. Když jsme prohráli, tak z toho vycouval - chtěl pokračovat v kariéře.

Samozřejmě se staral i o sebe, aby z toho něco měl. Proto mohl zůstat v politice. Byl použitelný a vydíratelný. Nezapomenu, jak vícekrát v zemědělském výboru napadl Josefa Luxe za jeho činnost na ministerstvu zemědělství. Většinou měl pravdu. Skončilo to vždy tak, že Pepino Lux s ním, obrazně řečeno, vytíral špinavou podlahu. Tlustý byl vydíratelný, dalo se na něj leccos vytáhnout, Josef Lux, co se týče intrik a hajzlovin, byl jednička. Uměl zneužít každou slabinu protivníka a nestyděl se ničeho. Až mi bývalo Tlustého líto.

S Vlastimilem Tlustým jsem se naposledy setkal v roce 1999 na sešlosti bývalých členů zemědělského výboru v Hluboké nad Vltavou. Nepodal jsem mu ruku a řekl, že šmejdům ruce nepodávám. Přesto si dosud myslím, že na rozdíl od ostatních „velikánů“, které vidím pohybovat se po politické scéně, by Vlastimil Tlustý měl vůli prosazovat rozumné a obecně prospěšné věci.

V současné mediálně předváděné kauze nepřekročil svůj stín. Nepochopil a asi není schopen si uvědomit, že s profesionálními padouchy není dobré soutěžit v jejich disciplíně. Opět s ním vytírají podlahu ti, kteří jsou horší než on sám.

S lidmi, kteří se dnes živí novinařinou, mám své zkušenosti - žádné pozitivní. Pro ty, kteří v branži přežili, platí doslovně postkomunisticko tržní „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Otec „investigativce“ Janka Kroupy Dan byl jedním z otců zakladatelů Občanské demokratické aliance. Byl jsem prvým venkovským členem ODA a jejím poslancem v Parlamentu. Dan hlásal konzervatismus, přesto mu nevadilo spojit se s kýmkoli, jen aby se udržel v politice. Když byla ODA likvidována, nebyl jsem již jejím členem, přijal Dan úlohu šéfa. Pro veřejnost, která nevěděla, o co jde, zastřešil svým jménem partičku banditů, kteří byli do ODA vstoupeni s profesionálním úkolem ji zlikvidovat. Vyneslo mu to, že v politice přežil o pár let déle, pak ho stejně zařízli.

Janek Kroupa chce žít, hraje roli „investigativce“. Kdyby měl i jen profesionální cit, co nesmí udělat, co není lidsky i profesně „estetické“. Kdyby měl přehled o tom, co a jak se na scéně i za ní hraje - nikdy by do takového případu nemohl vlézt, natož aby jej svým „tvůrčím“ způsobem rozvinul. Udělal, co si „kormidelníci“ přáli, posvinil to, čemu se v civilizovanějších zemích říká investigativní novinařina a zamazal sám sebe. Zvýšil svou „kvalifikaci“, jistě ještě dostane zakázky k rozvíjení svého talentu, než ho chlebodárci ušpiněného zaříznou.

Na závěr malou poznámečku: Vlastíkova kauza nebyl originál, jen napodobil případ z polovice devadesátých let, jistě i jemu známý. Metodiku, kterou dnes tolik skloňovaní „podnikatelé“ na nejmenovaném státním podniku dostali šéfa velice důležitého ústředního úřadu. Při jisté přátelské akci jej ožrali a opilému strčili do postele mladou kozatou krásku - všechno si nafilmovali. Potom mu dnešní ctihodný velkopodnikatel řekl, „jsi takhle veliký hovno, takhle malý hmyz“.

Jsme křehké, humánní duše, máme starosti s právy teploušů a našich romských bratrů, povinnosti a odpovědnost, ani jejich ani naše nás nezajímá, zlo již nejsme schopni rozeznat, natož se mu bránit.

Otevřený dopis ministru zemědělství

Ministerstvo zemědělství
Těšnov 17
Praha 1, 117 05
k rukám ministra Petra Gandaloviče


Pane ministře,

žil jsem svůj život poctivě a s vírou, že tak se chovat a jednat je správné. Nikdy jsem nepřistoupil na to, abych kvůli osobní výhodě nebo kariéře ustoupil od svých zásad. Protože jsem komunistický režim považoval za nemravný, nikdy jsem nešel a nezúčastnil se toho, co nazývali volbami. Ač jsem nebyl žádný veřejný disident, zjistil jsem po devadesátém roce, že si mne vedli ve svých záznamech nepřátel jako nepřítele jejich státu první katetorie.

Na konci osmdesátých let jsem sám, z vlastní vůle, šel do politiky, abych pomohl ten nemrvný zločinný systém vykořenit a změnit. Na jaře 1990 jsem se na kandidátce Občanského fóra dostal do České národní rady a spolu s Vámi jsem byl jedním ze zakladatelů Klubu demokratické pravice.

Jako člen Výboru pro životní prostředí a Zemědělské komise České národní rady jsem brzo zjistil, že tak zvaná „reforma“ lesního hospodářství je falešná hra. Hospodářské odvětví, jehož předmět „podnikání“ je les, má stoletý hospodářský cyklus a minimální ziskovost (1 až 4% za sto let). Má mimořádný význam pro stav a setrvalost životního prostředí a reformátoři jej chtěli „reformovat“ tak, že z celého procesu hospodaření s lesem vypadla dlouhodobá odpovědnost za setrvalost lesa. Celý princip a systém jejich reformy spočíval v tom, jak nekontrolovaně vytěžit (vykrást) z lesů zásoby dřeva, které ušetřily předchozí generace. Je smutné, musím to říct, že komunistický režim oproti tomu, co následovalo po roce 1990, hospodařil s lesem neporovnatelně odpovědněji.

Když jsem na přelomu roku 1990-91 pochopil, co se hraje a co znamená tak zvaná „reforma“ lesního hospodářství, že jde o cílený pokus o vykradení celého odvětví do rukou připravené skupiny, začal jsem o tom ve sněmovně mluvit a psát.

První interpelaci na vládu jsem ve sněmovně podal v roce 1991, kde jsem řekl, co se připravuje a jaké to bude mít důsledky na hospodaření s lesem.

Druhou interpelaci na způsob „hospodaření“ v českých lesích jsem podal v roce 1996 na premiéra Václava Klause. Řekl jsem ve sněmovně: „Pane, postavili jste pyramidu české politiky a ekonomie na hlavu, spadne to na nás.“. Je to absurdní, ale něco to vypovídá - po interpelaci za mnou přišel komunistický poslanec a řekl mi: „pane poslanče, vy se nebojíte?“. Jistě věděl, o čem mluví.

Na podzim roku 1994 jsem se stal cílem připravené a zinscenované havárie na dálnici u Velkého Meziříčí - tehdy jsem přežil náhodou. Policejní záznam nehody byl zapsán zcela jinak, než jak se nehoda stala. Auto, které mě rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. V tisku, kde se o každém poslaneckém drcnutí psalo týdny, nebylo čárky. Policie, i když jsem vyšetření nehody žádal, nic nevyšetřovala. Byl jsem poslanec, a přesto jsem neměl šanci. O dva roky později mne mezi sebe vzaly dva kamiony. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl ujet a zmizet. Do třetice jsem se před pěti lety probral na mlýně, kde hospodařím, s velikou boulí na temeni hlavy, s otřesem mozku a absolutní amnézií. Nepamatuji si, kde jsem k bouli mohl přijít, jen mi bylo divné, že bych se praštil přímo do temene hlavy.

Od samého počátku jsem věděl, že nemohu vyhrát, řekl jsem si: budeš svědek. Již sedmnáct roků připomínám a píši o tom, co „sametová - podnikatelská reforma“ v lesnictví znamenala. Byl a dosud to je jeden z největších zlodějských tunelů do hospodářství a společenské podstaty země. Viděl jsem celý průběh toho zločinného „podniku“, jeho hráče i kam šly peníze z něho získané.

V loňském roce jste, pane ministře, měl šanci věci změnit, doufám, že si pamatujete, jak jsem se Vás v květnu ve sněmovně zeptal: „dotáhnete to do konce?“.

Ustoupil jste banditům, kteří v tom kšeftu jednou, ti ocenili Vaši ústupnost tím, že rozjeli novou hru - tentokrát o Vaši ministerskou hlavu. Takové jsou zákony zločinu. Viděl jsem tyto hry, jejich cíle i výsledky v posametových dvou desetiletích opakovaně. Kdyby šlo jen o Vaši hlavu, čert ji vem, sám jste si na ty ďábelské vidle vlezl.

Jistě stejně dobře jako já víte, o co se hraje v současné mediální kampani kolem výběrových řízení a hospodaření ve Státních lesích. Víte, že jde o vytvoření vnějšího dojmu špatného hospodaření se Státními lesy a bezbřehou korupci. Víte, že dlouhodobě celou kampaň organizují ti, kdo ten stav zapříčinili. Vy jste jim uhnul a stal se spoluhráčem. Víte, že na konci té hry má být „privatizace“ strategické - lukrativní části státního lesa do „správných zločineckých rukou“. Dosáhnou-li toho, připomínám Vám, že Vaše hlava bude hozená do kýble s pomyjemi a oni sami ji tam hodí.

Pane ministře, co jsem viděl se po „sametové revoluci“ odehrát kolem odvětví lesního hospodářství byl nejen hospodářský zločin. V důsledcích i způsobu provedení to byla cíleně zorganizovaná vlastizrada. Pomocí peněz a prostředků vykradených ze státního lesa znovu obnovili svou moc pohrobci komunismu. Vy jste nedokázal řict ne, budete spoluvinen.

S pozdravem,

v Třeštici, 3. září 2008,

Čestmír Hofhanzl

Tvůrčí role „svobodné“ publicistiky v postkomunistické „demokracii“

Motto: „Formální demokracie, politická pluralita i 'svobodná' média ve společnosti, kde se nenastavily jasné normy, že zneužití a zločinné jednání se nekompromisně trestá - má horší důsledky než otevřená diktatura a otevřené zločinné jednání. Je přirozené a 'normální', že ve zločineckém státě slouží média zločincům.“

Jestliže jsou v této příloze obrázky, nezobrazí se. Stáhnout původní přílohu
Tvůrčí role „svobodné“ publicistiky v postkomunistické „demokracii“
Motto: „Formální demokracie, politická pluralita i 'svobodná' média ve společnosti, kde se nenastavily jasné normy, že zneužití a zločinné jednání se nekompromisně trestá - má horší důsledky než otevřená diktatura a otevřené zločinné jednání. Je přirozené a 'normální', že ve zločineckém státě slouží média zločincům.“

Ad Hospodářské noviny, 13. srpna 2008 - Marin Mařík, „Státní lesy: aféry jako na běžícím pásu“, „Lesy uzavřely podezřelou smlouvu“. Hospodářské noviny, 14. srpna 2008 - Martin Mařík, „Jak podojit státní lesy? Finty jsou různé.“, „Zlatý padák za průšvihy Lesů má hodnotu pět milionů“. MF Dnes, 13. srpna 2008 - Jan Vaca, Václav Dolejší, „Podezření: ze státní firmy unikly miliony“, „Lesy: Nálety kůrovců i lobbyistů“. MF Dnes, 14. srpna 2008 „Lesy nevědí, kde je 120 milionů“. Lidové noviny, 15. srpna 2008 - Ondřej Malý, „Podezřelé počítače Lesů ČR“.

Jaksi jsem se připletl do cesty historii a „Státníkům“, když na komunistickém rýsovacím prkně projektovali a uváděli v život naši lepší „svobodnou podnikatelskou budoucnost“. Viděl jsem, jak „rytíři“ stvoření komunismem, jako svatý Jiří, na zlého draka komunismu zaútočili. Na rozdíl od bájného světce ale nevrazili bestii meč do útrob, neuťali všechny hlavy. Té dobrotivé sani tito novodobí rytíři - její vlastní rodné děti - jen obrousili šupiny a zastříhli drápy. Aby vypadala přívětivěji, zakázali jí i chrlit oheň. Dráčata sama sobě dala svobodu a vyběhla do volnosti - měla na to přece „dračí právo“.

Plebs, aniž to věděl, dostal „přirozené právo“ všechny ty potvory živit a být jim potravou. Kdybych ze sametové revoluce viděl jen stromy a les, co se kolem lesa a s ním odehrálo, vím dost. Odvážím se tvrdit, že jsem na základě toho pochopil vše o smyslu a cílech té podivné „dračí revoluce“.

Pro uvedení do problému zopakuji, co již sedmnáct let - nejdříve z parlamentní lavice a dnes z pozice důchodce pasoucího ovce - říkám a píši o principech a cílech „revoluční reformy“ hospodaření v českých lesích. Při příležitosti jistého kulatého výročí si dovolím jít k samým kořenům, ze kterých ta „geniální“ reforma vyrostla.

„Pacifikace“ vzbouřeného kmene československých komunistů spřátelenými armádami znamenala historický předěl vývoje zločineckého spřeženectví, jež neslo název komunismus. V genetické informace té zločinecké ideologie byl zakódován mustr pro vývoj vnitřní „elitní“ mocenské kasty. Praktické zásady klonovacího procesu nastavil praotec Lenin, první mutanty v ČECE stvořil „revoluční chirurg“, poeta Felix Edmundovič Dzeržinskij. Otec Stalin, tvrdý kavkazský bandita, dokázal tu novou rasu držet na uzdě tím, že v pravidelných intervalech vždy celou „věrchušku“ tajné služby i armády vyvraždil.

Za Stalinových nástupců přestalo být humánní „mutanty moci“ umravňovat tak nehumánně. V průběhu dvou desetiletí nerušeného mutačního procesu začali z pozadí určovat směřování komunismu, dokonalého lidského zlořádu, „oni“. Mobilisace armády a tajných služeb v zájmu pacifikace kmenové herese v šedesátém osmém roce znamenala definitivní předání řídících pák representantům „mutantů“. Ideologický komunismus skončil, ideologům a aparátčíkům zůstala jen formální role. Celé komunistické říši po roce 1970 již vládli praktici moci a zločinu - dráčci povití a odkojené komunistickou matkou Saní.

Dříve narozeným, kterým Pán Bůh dal bystré oko a rozum a jejich matky jim vtiskly do duší, co znamená pojem morálky, si mohou pamatovat, jak se prvními podnikateli, průkopníky nových „výrobních způsobů“, v sedmdesátých létech stali předsedové družstev - kolchozů. Do této kategorie patří fenomén Slušovického družstva a jeho bájný předseda František Čuba.

Zemědělská družstva se stala kolébkou a laboratoří „podnikatelského komunismu“ proto, že „výrobní proces“ se v zemědělství odehrává pod širým nebem. Matka Saň nemohla vše ukontrolovat a uhlídat. Předsedové družstev měli v rukách možnost neregistrovaných rezerv a černých fondů. Po roce 1970 se předsedové stali členy okresních dračích politbyr a okresní tajemníci jejich přáteli. Kdo z budoucích dráčků se chtěl povznést, vstoupil do tohoto „podnikatelského“ byznysu. Koordinační a ochrannou ruku nad ním držela StB.

Druhou etapou přeměny estébácko-komunistického byznysu v estébácko-kapitalistický byznys jsem měl příležitost sledovat a pochopit v devadesátých letech jako poslanec Parlamentu. Na konci roku 1990, jako člen výboru pro Životní prostředí, jsem se začal zajímat o tzv. „reformu“ lesního hospodářství. Po pár měsících jsem zjistil, že za reformou jsou stejní lidé, které jsem viděl komunisticko-podnikatelsky vynikat v sedmdesátých letech v Gottwaldově.

Odpovědné hospodaření s lesem nemilosrdně diktuje stoletý produkční cyklus lesa a relativně malá výnosnost lesního hospodářství - je mezi jedním až čtyřmi procenty. V prosté mluvě to znamená, že když na konci stoletého cyklu ukradne zloděj vlastníkovi jen čtyři stromy ze sta, nemá vlastník za sto let žádný zisk. Ukradne-li zloděj pátý strom, jde vlastník do ztráty. Prastará zásada proto je, že ten, kdo dřevo kupuje, do lesa nesmí. Má-li mít vlastník zisk, musí prodávat dřevo sám - přesně změřené, roztříděné podle kvality a tím i podle ceny.

Estébácko-komunističtí podnikatelé „zreformovali“ hospodaření se státním lesem a dřevem z něj tak, že kupec ve „výběrovém“ řízení (klíčové subjekty se znají…), dostává „komplexní zakázku“, přičemž cena je odhadem. Sám si těží, měří a udává kvalitu. Aby byl ten systém dokonalý, šly asi dvě třetiny prodeje dřeva ze Státního podniku přes „soukromou“ firmu Hradecká lesní a dřevařská bývalého odbytáře ještě komunistických lesů Dejnožky. Tato firma, aby to bylo úplně poetické, sídlila v budově Státních Lesů ČR. Do roku 1998 se to dělo různými fígly neoficiálně. Standardem si to udělali a legalizovali tzv. zpětným odkupem dřeva v roce 1998 za ministra Fencla.

Celý ten lupičský systém byl vymyšlen za účelem cíleného vykradení zdrojů lesa, a proto byl záměrně zneprůhledněn a učiněn nekontrolovatelným. Odborným „otcem“ reformy byl Zdeněk Domes, bývalý člen Ústředního „dračího“ výboru a účastník Vysočanského sjezdu. Domes byl i prvním „ekonomem“ nových Státních lesů.
Lesu se dostalo takové pozornosti komunisticko-kapitalistických reformátorů proto, že za více než sto let produkčního cyklu jsou ve dřevě našetřeny mnohamiliardové rezervy. Další „výhodou“ je, že veřejnost nemá o problémech hospodaření s lesem žádný pojem. Kdo tu takovou specifickou zkušenost může mít? Dvacet let se může neurvale brát ze samé podstaty lesa a neodborník to nemá šanci zpozorovat. Odvětví lesního hospodářství normálně přispívá k národnímu důchodu jen asi 0,3 - 0,5% jeho ročního objemu. Díky příležitosti vyrabovat rezervy našetřené předchozími generacemi dostalo lesnictví mimořádný význam v celé komunisticko-kapitalistické reformě - perestrojce.

Les dostal „privilegium“ sponzorovat ze své podstaty „dračí revoluci“ i proto, že k zábavě „urozených“ elit patří lov a radovánky kolem něj. Šéfové komunistických lesních závodů se přirozeně stali organizátory radovánek a příteli „mutantů“. Již v hlubokém komunismu vznikl právě v tomto spojenectví „geniální nápad“ jak využít obyčejného dřeva k „epochální“ změně komunistické technologie moci.

V 90. letech jsem podrobně viděl, jak se - v civilizovaném světě neuvěřitelná - „reforma“ hospodaření s lesem realizuje. Poznal jsem hlavní aktéry, prostředí, ze kterého vycházeli a komu sloužili. Pozoroval jsem, kam šly peníze z toho lupu. Byla za ně získána média a placeny všechny jen trochu mocensky významnější politické strany. Ročně ze státního lesa to zločinecké spolčení získává několik miliard. Fakticky jde o černý fond nekontrolovaných cash peněz - zcela volně použitelných. Dovolím si odhadnout, že za více než 15 let existence tohoto „tunelu“ jím proteklo na 100 miliard Kč. Příznačné je, že v podnikání kolem lesa najdete mnoho „odborníků“ se zkušenostmi z bývalé tajné Státní bezpečnosti a především z vojenské kontrarozvědky - rodné sestry KGB, resp. GRU.

Na samém počátku devadesátých let jsem proti tomuto gangsterskému „tunelu“ opakovaně vystupoval i interpeloval ve Sněmovně. Žádný „svobodný“ publicista ani médium nebyli ochotni mé argumenty zveřejnit. Martin Mařík je v tomto oboru „klasikem“, vždy psal jen to, co mu „řídící orgány“ velely napsat. Za celou tu dobu existence „epochálního“ dřevěného tunelu nešlo ve „svobodném“ tisku zveřejnit text, který by poukazoval přímo na principy té velkolepé loupeže. Redaktor „seriózních“ Hospodářských novin mi v polovici devadesátých let řekl: „Pane poslanče, máte pravdu, ale Váš text i argumenty mi šéfredaktor nedovolí zveřejnit.“. Stejné zkušenosti mám i s Frontou, stále Mladou,… o Lidových novinách netřeba diskutovat.

Všechny v úvodu uvedené texty jsou zavádějící mlhou ve hře, která se kolem Státních lesů hraje. Jsou to (citlivé duše nechť mi prosím prominou) krávoviny, které ještě navíc byly jinak. S podstatou problému nemají nic společného. Na veřejnost se vytahují, aby skutečný problém zamlžily a navršily dojem korupce a dezorganizace v hospodaření Státního podniku. Dezorganizace záměrné, na jejímž konci má být privatizace státního lesa do „správných rukou“. Komunismus se modernizoval, mocenskou zásadou „podnikatelského dračího komunismu“ je, že „kdo vlastní v zemi nemovitosti a půdu, je té země pánem“.

Všichni, kdo podobné texty píší, vědí, jak věci ve skutečnosti jsou, jaká a kde pravda je. Vědomě slouží zločinu a jsou přesvědčeni, že se jim nemůže nic stát.

Kterak z Čunka dělati čuně až posléze všechny počuniti

Motto: „Hlas volajícího na poušti dnes zní - přeskoč, přelez, nepodlez, některé věci se nedělají“.

To, co se v dobách „osvícené“ vlády předvoje pracujícího lidu odehrávalo za zdmi sekretariátů a přípravek budoucích kádrů, dnes, v etapě „demokratického budování“ lepšího příští, se odehrává na veřejné scéně.

Déle než rok se táhnoucí, mediálně dávkovaná a udržovaná aféra s „úplatkem“ lidoveckého předsedy a ministra Jiřího Čunka je příkladem toho, jak se dělá „moderní“ komunisticko-podnikatelská politika.

V textu „Komunismus není mrtev“ jsem popsal výchovu kádrů k „odpovědnosti“, jak ji praktikoval předseda Čuba ve „Slušovické přípravce“. Můj šéf na oddělení gottwaldovské nemocnice, kde jsem byl zaměstnán deset let, napodoboval metody slušovického výcviku. Ve zdravotnictví ty metody měly svá specifika a důsledky.

Nový mladý lékař po nástupu na pracoviště byl po nějaký čas ponechán v klidu. Pak nastoupilo období, kdy nevěděl, co a proč se kolem něho bude dít. Cokoli udělá, bude zpochybněno. Malicherné buzerace byly střídány úsměvem a tykáním šéfa, které bylo bez přechodu následováno omlácením chorobopisu o hlavu. Celý smysl byl v znejistění mladého adepta medicíny a snaze učinit ho poddajným. Učili se, že i když jejich diagnóza je správná a oni sami to ví, musí přijmout jiné rozhodnutí šéfa. Učili se, kdy smí a kdy ne správně rozhodnout. Když určili správný terapeutický postup, byli přinuceni přijmout postup, který pacienta fakticky poškozoval. Při přijímání pacientů na oddělení byli nuceni, aby nepřijímali těžké a rizikové případy, případně aby takové pacienty posílali na jiná oddělení. Těm, kteří se takovému postupu podvolili, se občas stalo, že někdo zemřel a pozůstalí je za to činili odpovědnými. Šéf a cvičitel je nechal nějaký čas podusit a pak je z toho vytáhnul. Za to mu museli prokazovat vděčnost. Poslední stádium byla u starého nebo těžce nemocného pacienta věta „postel bude zítra prázdná“.

Kdo prošel těmito stádii výchovy a zůstal, uspěl. Byl vydíratelný a použitelný. Jeho jednání mu bylo podle potřeby připomenuto.

Opakovaně jsem svým kolegům říkal: „Nedělejte to, už nikdy nebudete moci říct ne“. Pokud se pamatuji, tři z nich, kteří zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z psychiatrie, odkud dal výpověď a odmítl se vrátit.

Pracoval jsem a vedl laboratoř. Nebylo tak jednoduché se mnou manipulovat a rychle mne dát jinam nebo nahradit. Dlouhou dobu, když na mně byl žádán výsledek podle potřeby, jsem dělal, že nevím co se ode mně chce. Pracovně mi nebylo co vytknout. Nakonec jsem na svého šéfa vzal židli a řekl mu, že urážet hrdého člověka je trestné. Odešel jsem sám, protože jsem věděl, že nemám šanci.

Měj jsem mimo jiné příležitost pozorovat, jak byl prostřednictvím fingovaného onemocnění a péče ze svého postu odstraněn okresní tajemník a velitel policie.

Co píši připadá nemožné a nepochopitelné, byl to ale přirozený důsledek vývoje totalitního mocenského systému, jehož jediným smyslem existence se nakonec stalo udržení postavení a moci. Proto již otcové komunismu hlásali, že jimi budovaný nový společenský řád je konečným stádiem vývoje lidské společnosti. K tomu bylo třeba převychovat a vytvořit „nového člověka“, tak nás usilovně „vychovávali a tvořili“.

Na jedné straně „tvořili a budovali“ masu plebsu, kterou potřebovali jako termití dělníky, aby točili koly ekonomiky a zajišťovali svou prací materiální existenci jejich „dokonalého“ společenského systému, na straně druhé „budovali a tvořili“ své nástupce, kteří ten „dokonalý“ společenský systém budou na věčné časy řídit. Proto museli ničit morálku a paměť u všech.

Aby „kormidelníci a manažeři“ neměli tendenci podléhat „staré a zaostalé“ sentimentalitě morálky, jejíž pojem se ještě nepodařilo zcela vykořenit, musel být každý perspektivní kádr namočen do zločinu. Pro takové speciální použití se jim pojem zločinu stále ještě hodil.

Do svého projektu dokonalé lidské společnosti jeho architekti i pozdější provozovatelé jaksi zapomněli započítat, že příroda a Bůh v ní postavili člověka o krapet složitějšího, nežli je termit. „Dokonalá“ stavba společenského systému, která u termití pospolitosti funguje miliony let, u člověka nechtěla fungovat. Důsledky padesátiletého experimentu jsou však tragické.

Na jedné straně zde existuje masa vykořeněného většinového plebsu s těžce poškozeným morálním hodnotovým systémem a zmatením ve významu pojmů, masa nesvéprávná, bez praktických zkušeností a návyků samostatného a odpovědného jednání, na straně druhé se vyprofilovala cíleně konstruovaná zločinecká vrstva vychovaná k tomu, aby parazitovala na většině a upravovala ji ke své potřebě.

V dnešní „moderní“ postkomunistické terminologii je možné říct, že manažerská elita předvoje pracujícího lidu si byla vědoma krize jejich „dokonalého“ společenského systému. Věděli panáčci, že chtějí-li si moc a svá postavení udržet - a to chtěli, musí ten „dokonalý“ systém modernizovat. V tom byl celý smysl a účel „sametové revoluce“. Cílem té podivné revoluce nebyla autentická demokracie, ale šlo o modernizaci systému, který sám sebou prokázal, že je špatný a nelidský.

Již v sedmdesátých letech všeobecně patrný vojensko-mocenský, hospodářský a vnitřní technologický úpadek přinutil mocenské stratégy uvažovat a připravovat se na hlubokou technologickou změnu řízení a ovládání svého teritoria. Moderní technologie a monopol ovládání médií dávají neuvěřitelné možnosti i nepříliš velké organizované skupině.

Byl jsem v politice od konce osmdesátých let a viděl vnitřní lidskou bídu. Lidé s rozhledem a odpovědností, vědomí si toho co se odehrává a ochotní se obětovat pro změnu, fakticky neexistovali. Všichni jsme byli v různě hluboké míře poznamenáni komunismem, byli jsme a jsme plebs. I těch několik, kteří po rozumu věděli co je co a o co se hraje, neměli do svých osobností vestavěny hranice, od kterých se nesmí nikdy ustoupit. Když přišel skutečný tlak, nebyl nikdo.

Hra na pluralitní politiku byla jen virtuálním tancem, protože peníze na financování politických stran měli jen „oni“. U zakládání politických stran měli své lidi. Do jejich vedení a do médií se dostali jen ti, o které „jaksi“ byl zájem. Všechny aféry s financováním politických stran byly připraveny a podle potřeby dávkovány. Měl jsem příležitost pozorovat vznik a strategické dávkování aféry kolem „dluhu“ Občanské demokratické aliance, až po její konečnou likvidaci. Dnes vím, že i náš lepý předseda Jan Kalvoda byl použit a aféra s doktorským titulem byla dlouhodobě připravována. Oproti Čunkovi z toho statečný Jenda vyvázl bez dlouhodobého umazání, i když i v tomto případě bylo co umazat.

V dnešní aféře kolem Jiřího Čunka vůbec nejde o osobu tohoto pána, natož o morální čistotu veřejných politických činovníků. Účelem a cílem „počunění“ Čunka je „demokratický“ způsob vymazání lidové strany z parlamentního zastoupení „svobodnou“ rukou „morálně“ rozhořčeného voliče v „nezmanipulovatelných“ volbách.

Základním signálem sametové varianty „revoluce“ bylo, že „naše“ zločiny a zneužití se nebudou trestat. Od toho se odvíjelo vše, co dodnes následuje. Celý systém dnešní „postkomunistické demokracie“ je založen a stojí na korupci, vzájemném provázání jeho aktérů a institucí na tomto „státotvorném“ principu. Podle politické, konkurenční či obyčejné zločinecké potřeby se na veřejnost vytahují a rozehrávají jednotlivé kauzy.

Lidová strana za komunistů svou formální existencí navenek umožňovala státostraně vytvářet dojem politické tolerance. Za tuto službu jejím činovníkům spadla občas pod stůl nějaká drobotinka, např. si pomohli dostat děti do školy.

Josef Lux po sametu tu tradici rozvinul. Lidovecká ministerstva se stala „úžerným údělem“ pro jejich stranu a lidi. Samozřejmě, že dnešní vládce financí Miroslav Kalousek tak fungoval. Venkovský beskydský ogar Čunek do „Stolice“ jezdil a staral se. Všeobecně to tak fungovalo. Politicky mocnější hráči to dělali násobně víc. Jejich „kormidelníci“ si současně systematicky sbírali materiál na všechny. Tvrdím, že díky této „vytěžitelnosti“ dostal Jiří Čunek podporu při své kandidatuře na předsedu lidové strany. Dnes již, chtě - nechtě, je jejich člověkem a hraje svou roli při veřejné „diskreditaci“ značky KDU - ČSL. Je to stejná role, jaká byla přidělena a kterou sehrál Jan Kalvoda při likvidaci ODA.

Na komunismu, a pro postkomunismus to platí o řád výš, je „epochální“ způsob, kterým pojmů morálky užívají a zneužívají přímo „zplozenci pekla“ k nastolení koncentrovaného zla. Dialektická metoda a způsob myšlení je univerzálním nástrojem, pomocí kterého je možno zneužít vše. Obracet věci i pojmy v jejich opak.

Cesta k dnešní „demokratické a pluralitní“ virtuální realitě začala hesly a pojmy „sametová revoluce“, „nejsme jako oni“, „listinami práv“ - bez povinností a odpovědnosti - a zákony, v nichž nebyly obsaženy sankce.

Nepochopil bych syrovost skutečnosti do takových důsledků, kdybych si nepamatoval posměch a nenávistné syčení, když jsem o těch věcech a důsledcích v počátku devadesátých let hovořil ve sněmovně.

„Filosof“ na Hradě, který v té době zamlžoval realitu, nese krvavou vinu za dnešní morální rozklad, zpochybnění obsahu základních pojmů a faktickou gangsterizaci politického, společenského a „podnikatelského“ prostředí naší země.

To je skutečná realita. Vidím z ní jedinou možnou cestu - začít se chovat a žít podle hodnot a zásad, které jsem použil v „Mottu“.

Budete považováni za nebezpečné blázny a neuděláte kariéry. Jednání a chování budete muset poměřovat těmito kritérii. Každá slabost a nedůslednost bude použita k vašemu zpochybnění a proti vám. Budete vztyčeným prstem, který uráží své okolí. Zažil jsem to, a přesto si myslím, že stojí za to nebýt špinavý.

Zloděj křičí „Chyťte zloděje!“

Motto: Od starého reakčního „modli se a pracuj“ šla naše cesta přes prvorepublikové „pravda vítězí“ ke „spojení proletářů všech zemí“. Dnes je zásadou českých 'státníků' „vrána vráně oči nevyklove“.

V neděli 29. června 2008 jsem na televizní obrazovce v pořadu „168 hodin“ s úžasem sledoval, co mladičká televizní reportérka předložila veřejnosti k věření o aféře s prodejem dřeva ze Státních lesů. Většina záběrů na obrazovce byla natočena v úterý 24. června na jednání Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Jednání výboru jsem byl přítomen, „problém“ obchodování se státním dřevem znám od samého počátku jeho „sametového“ vzniku.

Svět není spravedlivý, opak by odporoval nedokonalé přirozenosti člověka. Každý, kdo používá hlavu k přemýšlení, to musí vědět. Dokud bylo širší veřejností vnímáno a bráno vážně benediktinské „modli se a pracuj“, stála naše civilisace na realitě, na pravdě. Modlitba člověka podstatně podporovala ve víře v Dobro a odolnosti vůči zlu, které je součástí světa. Pracovitost byla nadějí, že může i vlastními silami přispět ke svému povznesení a umenšení zla.

Prvorepublikové heslo „pravda vítězí“ bylo jalovou proklamací. Pravda to nebyla. Pravda zde na zemi nikdy nevítězí sama od sebe. Zvláště když již chybí prý staré a zaostalé „modli se a pracuj“. Jako národní společenství a stát jsme se nepostavili a nebojovali proti Hitlerovi a nacismu - nepracovali jsme pro naši pravdu. Téměř bez odporu jsme pak „vplynuli“ do spojení všeho sovětského plebsu - bylo to přirozeným důsledkem ztráty „staré morálky“.

Sovětský komunismus stvořil z ctižádostivců a podnikavců zločince, jimž žádné vnitřní zábrany ani ideje nenastavovaly hranici, za kterou nelze jít. Udělali z nás otrockou masu bez víry a vlastního přesvědčení, materiál, ze kterého komunismem stvoření zločinci mohou plácat své virtuální stavby.

Život mi dal příležitost pozorovat kolem sebe, jak jsme se měnili a jak se měnil i náš pojmový svět. Zůstal jsem „zaostalý“, v pojmové a hodnotovém světě, který nám dětem do paměti vtiskla naše máma stálým opakováním „přeskoč, přelez, nepodlez“ a „takové věci se nedělají“. Byl jsem, podle komunistů, „sociálně nepřizpůsobivý“. To, jaký „dar“, nebo „nectnost“ jsem si uchoval, mi ale ukázala až „sametová obroda“ společnosti v devadesátých letech.

V konci osmdesátých let jsem věděl, že se něco musí stát, ten rozklad sám i způsob jakým se děl již páchli na sto honů. Stejně to věděla komunismem a jeho hodnotami vypěstovaná morální spodina „podnikavců“ ve státní bezpečnosti, hospodářské sféře i státním aparátu. Také chtěli změnu, připravovali se na ni a - pochopitelně - jejich představy o změně odpovídaly jejich hodnotám a vidění světa.

V listopadu 1989 jsem všeho nechal a angažoval se v politice. Chtěl jsem skutečnou změnu a věděl, že sama nepřijde, že pravda sama nezvítězí. V samém začátku jsem si řekl „budeš jednat tak, jak považuješ za správné a pravdivé“. Až po létech jsem si začal uvědomovat, jak jsem svému politickému okolí (a nejen jemu) musel připadat „mimo mísu“. Všichni měli svou životní zkušenost s komunismem a v různé míře přijali jeho hodnoty. Jedinečně to v polovině devadesátých let vyjádřil dnešní úspěšný ministr kultury Václav Jehlička: „Čestmír nemá v politice co dělat, mohl se do ní dostat jen díky zmatkům na počátku.“. V dlouhodobější perspektivě však byla má „nerozumnost a hloupost“ darem a klíčem, který v reakcích na mé otázky nebo jednání často odkrýval to, co bylo za oponou.

O co v sametové revoluci a „privatizaci“ šlo jsem do všech důsledků pochopil na tzv. reformě lesního hospodářství. Její počátky, aktéry, průběh a cíl jsem sledoval a viděl do podrobností. Pro přehlednost - les pokrývá třetinu území státu, dnes po restitucích stále více než polovinu této plochy spravují Státní lesy, tj. více než šestinu plochy státu. Hospodářský cyklus lesa trvá sto roků, výnosnost lesa je malá, udává se 1 až 4 %. Znamená to, že když na konci stoletého cyklu ukradne zloděj vlastníkovi čtyři stromy ze sta, nemá za sto let vlastník z lesa žádný výnos a zisk. Princip „reformy“ byl v tom, a ten stav panuje dodnes, že kupec dřeva si sám poráží stromy, sám udává množství a kvalitu dřeva. Ve smlouvě na zakázku je cena placená státu dána odhadem. Všichni zúčastnění se mezi sebou znají, vedení Státních lesů bylo propojeno s politickými i podnikatelskými „špičkami“ od samého počátku.

Někdy na přelomu let 1990 a 1991 jsem autoru „reformní“ koncepce Zdeňku Domesovi na jeho první návrh dát všechny lesy do třicetiletého nájmu akciovým společnostem ve výboru České národní rady řekl: „Váš návrh je udělán pro nekontrolovatelné vykradení lesů.“. Starostlivě vyhlížející stařeček Zdeněk Domes mi odpověděl „pane poslanče, vy nedůvěřujete lidem“. O dva roky později ten pán nejen že byl ekonomem podniku Státních ledů, ale byl i v představenstvu Forestinvest s.r.o. Dnes již legendární „podnikatel“ ve dřevě Honza Mičánek v únoru 1991 v oboře Březka řečnil při předkládání „reformní koncepce“: „…čtyřicet tisíc lesníků trpělo pod komunismem a poškozovalo les. Dnes, ve svobodném státě, budou les s láskou pěstovat.“. Zarazil jsem ho slovy „…pane inženýre, nejsem na tyto vaše kecy zvědavý, chci slyšet návrh odpovědné koncepce s jasnými kontrolními vazbami, jinak budou krást jako za komunistů.“. Dnes je ten pán příkladem jedinečného talentu parazita na státním lese. První ředitel Státního podniku Lesy České republiky a člen „reformní“ skupiny Jiří Oliva mi na mé konstatování „vaše koncepce hospodaření ve státním lese je udělána tak, aby se mohlo krást ve velkém“ odpověděl: „Děláme jen to, co od nás žádají nejvyšší představitelé vlády…“.

Dvakrát jsem se jako poslanec „vlámal“ do jednání vlády, když měli na programu lesnictví a kuponovou privatisaci lesních závodů. Postavil jsem se návrhu, který schvalovali a řekl proč. Vláda této země schválila koncepci hospodaření s lesem cíleně založenou na vykrádání nejen státního lesa - všichni to věděli. Po celé dlouhé roky udával Státní podnik Lesy České republiky roční zisk kolem třista milionů korun. Připomínám - z více jak šestiny území státu. Žádnému ministru financí ani poslanci to nepřipadalo podivné a nevadilo. Stejně tak to nevadilo „hlídacím psům“ demokracie a svobodného podnikání v médiích. To, co se občas v médiích objeví, jsou čtvrtpravdy a většinou ještě obrácené naruby. Mé texty, zejména k této problematice, již dlouhá léta nemají šanci být v „demokratickém a svobodném“ tisku zveřejněny. Je to ale „logické a přirozené“. Po celá devadesátá léta jsem měl příležitost vidět, kam šly peníze získané z toho podivného obchodu a podnikání a jak se měnily společnosti, které na něm profitovaly. Máme formálně Státní podnik LČR, zisky z více než šestiny území státu jdou však již více než patnáct let do jiné kapsy, než je pokladna státu. Jsou to nekontrolovatelné cash peníze. Viděl jsem, jak za tyto peníze byla „konsolidována“ média, byly a jsou placeny politické strany. Ne vláda, ale ti, kdo z toho zdroje žijí, určují, kdo bude ve vedení slepičky nesoucí zlatá - dřevěná vajíčka, která se jmenuje Státní lesy.

Lesníci však učinili pokus změnit a zprůhlednit hospodaření státního podniku. Pro lesníka, který ještě není zcela zkažený, je jistě těžké dělat to, o čem profesně ví, že je špatné a lesu škodí. Tento pokus učinilo vedení Státních lesů na jaře loňského roku. Aby ji legitimizovali, předložili svou koncepci v dubnu 2007 v Zemědělském výboru Poslanecké sněmovny. Po létech jsem dostal, ve výboru, jehož jsem byl osm let členem, příležitost promluvit. Na konci své řeči jsem řekl „…všichni víte, že celá koncepce hospodaření a prodeje dřeva je podvodná. Jste zvyklí se bát a pak si též myslíte, že si líznete. Vyvedu váz z omylu - nelíznete si. V podvodném systému totiž vyhraje vždy největší podvodník, který nakonec zůstává sám… Tak zvaná reforma lesního hospodářství byla hanebnost a vy to víte.“. Ministru zemědělství Petru Gandalovičovi jsem řekl „…doufám, že to už dokážeš dotáhnout do konce a změnit.“. Nedotáhl, podlehl tlaku a postupně odvolal vedení, které na veřejném fóru parlamentního výboru jasně přesvědčilo. Ti, kterým ustoupil, jej nedávno obvinili a zažalovali, že zakázky na těžbu dřeva po vichřici Ema nebyly rozděleny podle zákona a přijatých pravidel.

V jednom se snad ministr Gandalovič poučil. Jistě ví, že v tom jedou všichni a využil prostřednictví Zemědělského výboru Sněmovny. Na zdrojích z „dřevěného businessu“ jsou všechny divadelní soubory pohybující se po parlamentní politické scéně závislé a tedy na nich zainteresované. Jistě budou mít snahu „dohodnout kompromis“. Ve výboru se odehrálo předem dohodnuté divadlo. „Protivné“ strany si zařečnily, žádný ze stěžovatelů ani poslanců se však slovem nedotknul podstaty problému. Požádal jsem o slovo a divil se, jak „skoro rád“ mi předseda výboru poslanec Papež slovo udělil. Řekl jsem „…všichni jistě znáte hospodářské i přírodní zákonitosti, v jejichž rámci při odpovědném přístupu k lesu může hospodaření v lese a jeho využívání probíhat. Mám otázku. Již téměř dvacet let se zde hrají virtuální hry kolem lesa a jeho zdrojů, ve kterých není zlomku pravdy. Kdy se v této zemi začnou respektovat a dodržovat staleté zásady hospodaření s lesem? Dožiji se toho?“. Tím debata skončila, tak jako před více než rokem. Za to, co jsem veřejně řekl, mi přišli dva poslanci poděkovat. Žádný z nich totiž to, co je jeho povinností, neudělá - skončil by.

Vedení výboru se odešlo s ministrem Gandalovičem poradit. Usnesli se a odhlasovali, že spor předají k posouzení Úřadu pro hospodářskou soutěž. Pro dokreslení problému: Již první dlouholetý ministr - předseda tohoto „ctihodného“ úřadu Bělehrádek,… tedy abych byl přesný - jeho žena byla podílníkem a spolumajitelem s.r.o. Ekobena, které mělo pronajato 5 tisíc hektarů státního lesa…

Na počátku devadesátých let jsem ve své řeči o tom, jaké důsledky bude mít pro naši zemi nepotrestání komunistického zla, sněmovně řekl: „…kladete základy zločineckého státu…“ a vysvětlil, proč si to myslím. Varoval jsem před tím, co jsem tušil. Dnes, s odstupem let, na základě toho, co vidím odehrávat se na veřejné politické a hospodářské scéně, jak fungují média, právo, policie… mohu jen konstatovat: stalo se, jsme zločinecký stát.