Bez vyrovnání se zlem jsou smyslem medicíny platy lékařů

Motto: Po desítky let, v systému nastaveném na zneužití a zlo, se uvnitř každého z nás zlo hromadilo. Společenství lidí, které necítí potřebu a nutnost se s ním vyrovnat, bude následky své mravní slabosti dostiženo.

Po liberalizaci poměrů, když povolilo sevření a tlak, kterým komunistický násilnický režim svůj plebs udržoval v poslušnosti, se projevily důsledky dlouhodobého ponížení – poškození morálky všech. Vypuklo sobectví a neodpovědnost.

V bývalé Jugoslávii držel po téměř padesát let Josip Broz Tito v uzavřeném kotli výbušnou směs národů lišících se svými kulturami a se vzájemnými historickými reminiscencemi. Když odešel, morálně poškozená Evropa nepřevzala za tuto část kontinentu odpovědnost. Místo toho, aby pomalu a opatrně odpouštěla z jugoslávského kotle přetlak páry, sundala z kotle víko. Výsledkem bylo téměř deset let vzájemného vraždění: nenávist a reminiscence na dalších sto let. V době válek jsem jezdil do nových nezávislých zemí jako pozorovatel OBSE na volby. Tu hrůzu jsem měl možnost vidět a její příčiny pochopit.

V naší zemi se v méně drastické podobě odehrál podobný proces. Společenská vrstva, která komunismus vybudovala a téměř tři generace na zemi a společnosti parazitovala, zorganizovala revoluci „Pravdy a lásky“. Slogany „Pravda a láska“, „Lidská práva“, či „Nejsme jako oni“ znamenaly uvolnění sevření, kterým byl plebs po několik desetiletí udržován v poslušnosti.

Povolení sevření  – „lidská práva“ a pocit volnosti v přechodné době plebsu na čas stačil. Většina populace, po více než dvě generace chovaná jako pracovní síla, nebyla zvyklá cítit odpovědnost a chovat se podle toho. V nejdůležitější době, když se dalo něco změnit, většina nezaregistrovala, co se skutečně děje.

Strůjci revoluce „Pravdy a lásky“ neměli na skutečné změně, tedy na tom, aby převrat šel na kořeny zločinného režimu, žádný zájem. Neměli žádný zájem potrestat viníky hospodářského úpadku země i mravního marasmu, který prostoupil celou společností. Nechtěli dát příklad a jasný signál do budoucnosti, že zneužití moci a zločiny se budou v naší zemi trestat. Museli by totiž potrestat sami sebe.

Za vnějším liberalismem, „Pravdou a láskou“ a „Lidskými právy“ běžel nemilosrdný proces zpětného přesunu moci opět do rukou komunistické nomenklatury, která stát ovládala v posledních dvaceti letech „zlého“ komunismu. Privatizace byla směrována tak, aby informovaní měli všechny výhody. Tento proces buď neměl pravidla žádná, anebo platila pravidla taková, která se dala zneužít. Při porušení těchto pravidel nebylo možné se dovolat ničeho – sankce nebyly vůbec, nebo nebyly ani teoreticky vymahatelné, nebo byla nulová jejich praktická vymahatelnost. Ti z „nových lidí“, kteří neměli zábrany, využili této příležitosti a utrhli kořist pro sebe. Stali se ve své většině spojenci organizátorů té velkolepé historické loupeže. Stačilo, aby přijali nepsaná pravidla tohoto zločinného spiknutí. Pro toho, kdo tak neučinil a nezařadil se, začal platit zákon – najednou byl stíhaným... Dokonce i policie a soudy začaly v takovýchto případech fungovat.

Exemplárním příkladem v naší gubernii byl privatizátor Poldi Kladno Vladimír Stehlík. Do procesu privatizace vstoupil v holportu s „kormidelníky“. Agent Státní bezpečnosti Stehlík byl v mládí horolezcem. I proto mu odvaha nechyběla. Jak byl zvyklý spoléhat se sám na sebe, začal se chovat jako svobodný zloděj. A to se mu stalo osudným. Média a orgány činné v trestním řízení se začaly činit. O něco později máme příklad v zemi bývalého Velkého Bratra v osobě a případu Michaila Chodorkovského. Našeho mafiána Františka Mrázka musel odstranit nájemný vrah. Věděl příliš mnoho a stal se nevypočitatelným.

V naší zemi vyrostly a žily téměř tři generace jako poloviční otroci. Vnitřně máme zažité dialektické pojetí významu slov a pojmů. Nebyl proto velký problém podvodnou revoluci realizovat a dovést do „úspěšného“ konce. Velké většině stačil pocit odvázání od kůlu. Co dělají „páni nahoře“, to se jich netýkalo. Ti snaživější, když viděli, jak se krade, si snažili také přikrást. Dnes nadávají a ze všech sil se naží nevidět, co se skutečně stalo. Přichází čas, kdy si začínají uvědomovat, že doba individuálního přihrávání si skončila. Nikdo je nenaučil, nikdo jim nedal osobní příklad, že zlepšení svého postavení, uznání své práce i jejího ohodnocení lze též dosáhnout nápravou poměrů, obnovou smyslu pro fair play. Je to postup obtížný, vyžadující úsilí a odříkání, ale zaručující nezpochybnitelný výsledek s perspektivou. Oni mysleli pouze na svůj krátkodobý hmotný prospěch – jak je 50 let totality dobře naučilo... I díky jejich přístupu tak nyní budou žrát už jen ti velcí, kteří jsou spojeni se strůjci systému.

Dvacet let jsem pracoval ve zdravotnictví. Po delší čas ve třech zdravotnických zařízeních v různých krajích. Měl jsem možnost vidět a porovnávat odbornou úroveň, vnitřní poměry, pojetí medicíny i to, jak je ovlivňovaly společenské poměry i postupující vnitřní rozklad komunistického systému.

Na prvním pracovišti v plicní léčebně jsem poznal, jaké odborné i mezilidské poměry se v pokřivených poměrech nastavených komunistickým režimem vytvoří na izolovaném pracovišti bez akutní medicíny, kde nutnost řešení kritických stavů vytváří přece jen jistou zpětnou vazbu. Ústav ovládaly malicherné osobní půtky a nevraživosti. Získal jsem tam základy odborné kvalifikace v oboru. Čas jsem využil ke studiu.

Na druhém pracovišti v okresní nemocnici – dnes je to nemocnice krajská – jsem uvedl do provozu a deset let vedl laboratoř funkčního vyšetřování plic. Tehdy to byla jedna z asi deseti moderně vybavených laboratoří v Československu. Na tomto pracovišti jsem měl příležitost poznat a pochopit k čemu se vyvinulo „socialistické zdravotnictví“, co se stane, když se vlády nad společností chopí úchylná ideologie, kde v konečném stádiu dozrávání – degenerace se nejdůležitějším kvalifikovaným předpokladem stane loajalita, tedy přesněji řečeno aktivní vykonávání všech svinstev, a do jakých rozměrů takovýto vývoj dospěje ve zdravotnictví.

Můj tehdejší  šéf položil základy své kariéry včasným pochopením „pomýlení“ obrodného procesu v roce 1968. Normalizoval poměry ve zdravotnictví v okolním kraji – kam jeho moc dosahovala, kde se stal se neomezeným pánem. V nemocnici i na oddělení praktikoval výchovu kádrů, podobnou způsobu jakým vychovával nové kádry předseda slušovického kolchozu František Čuba. Ve zdravotnictví, kde „výrobním materiálem“, na němž se výrobní proces realizuje, je nemocný člověk, tato „výchova“ nabyla obludného rozsahu a rozměru.

Ve Slušovicích se každý vedoucí pracovník musel stát součástí podvodného systému. Dělali věci, které byly podvodné a nezákonné. Každý byl opakovaně diskreditován a do něčeho namočen – až si zvykl. Měl-li někdo pochybnosti, Čuba mu nemilosrdně připomněl, co dělá. Dva vedoucí slušovických podniků mi jako pacienti při vyšetřování řekli, na čem pracují a jak celý ten „pokrokový podnikatelský systém“ funguje. Řekli: „Už nemohu říct ne, vzepřu-li se, Čuba na mně všechno hodí a dostanu patnáct let.“. Ve Slušovicích mohli dělat věci, které nikdo jiný nesměl. Mohli tak činit proto, že se zabývali činnostmi, které si komunistický stát oficiálně nemohl dovolit. Tento kolchoz na pasekách také vyvážel zbraně teroristickým skupinám, nebo dovážel pro sovětské „bratry“ komponenty špičkových počítačových technologií do raket. Experti, kteří oficiálně stavěli hotely ve Vietnamu, nakupovali tento materiál v Hongkongu a na Tajwanu. Proto zde zemědělské družstvo vyrábělo počítače.

Lékaři v nemocnici se podle podobné „technologie“ museli naučit, kdy a u koho smějí stanovit správnou diagnózu, kdy a u koho mohou adekvátně léčebně postupovat, koho smí a koho nesmí přijmout na oddělení, koho mohou léčit a u koho musí urychlit odchod do věčných lovišť. Smyslem tohoto výcviku bylo zvyknout si a v případě potřeby pak považovat za normální postupy i jednání odporující profesní etice i obecné morálce.

Tehdy jsem si myslel, že se jedná o konání psychicky poškozeného člověka, který patří na uzavřené psychiatrické oddělení. Dnes – po tom, co jsem viděl v devadesátých letech v nejvyšších kruzích i na veřejné scéně celého státu – tvrdím, že si tak budoucí kormidelníci pragmaticky zkoušeli, co všechno se dá s lidmi dělat, do čeho je lze možné postupně namočit tak, aby to začali považovat za normální.

Za dobu, kdy jsem tam pracoval, zděšeně utekli tři kolegové, když pochopili, co se po nich žádá. Ostatní se přizpůsobili. Jeden z těch, co odešli, mi po letech řekl: „Naučil jsem se tam, co nikdy lékař nesmí udělat.“. Pro druhého bylo hranicí, když byl posazen k lůžku a bylo mu nařízeno dát do infuse velkou dávku dolzinu a pak ještě adrenalin, tělo se bránilo odchodu na onen svět. Svoje profesní a morální dilema řešil ulehnutím na psychiatrii, odtud dal výpověď a odmítl se již na pracoviště vrátit.

Několik prvních roků  jsem měl na tomto pracovišti výlučné postavení. Zaváděl jsem nové moderní pracoviště a nebyla za mě náhrada. I na mě ale přišla řada. Na buzerace jsem nereagoval. Žádal jsem, aby mi bylo prokázáno, co nedělám dobře. Když na mně byly požadovány výsledky podle potřeby, dělal jsem, že nevím, co se po mě požaduje. Odpovídal jsem: změřil jsem to, co uvádím ve vyšetření, vyšetřím pacienta před vámi. Odborné práce jsem musel dělat tak, aby „pán velkomožný“ o tom nevěděl. Pak je však publikoval pod svým jménem, přestože o daném oboru neměl ani ponětí. Dostal jsem zákaz studovat, navštěvovat ústavní knihovnu, jezdit na celostátní semináře odborné společnosti, publikovat.

Dokladem, jak normalizace zasáhla i specializovanou odbornou komunitu, byl i vývoj v odborné lékařské společnosti, jejímž jsem byl členem. Do roku 1975 se na seminářích ještě přednášely původní nové práce. Přednášeli je sice šéfové pracovišť, kteří sami často tyto práce nedělali, ale byli ještě schopni porozumět tomu, o čem práce a dané téma je. Po roce 1975 však již šéfy pracovišť byli ve své většině lidé, kteří udělali normalizační kariéru. Tito šéfové pod sebou již nesnesli schopného člověka, který by na ně pracoval. Báli se, že by je ohrožoval. Nikdy sami odborně nepracovali a nebyli ani schopni přednést to, co za ně udělal někdo jiný. Semináře se staly čtením rešerší z odborné literatury, které si mezi sebou dělilo pár lidí z vedení společnosti.

Na svého šéfa jsem nakonec vzal židli. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel: „Já jsem vedoucí!“. Řekl jsem mu: „Nechováte se tak. Až budete jednat jako šéf, budu vás respektovat i pracovat pro vás. Chováte se jako dobytek!“. Dal jsem výpověď sám, „Slunéčko všemohoucí“ bylo již profesorem, státním internistou a diabetologem. Odborně, pracovně, ani občansky na mě nebylo co vytáhnout. Bylo však jen otázkou času, kdy na mě něco vyrobí. Dostalo se mi ujištění, že mě v celém Československu nikdo nezaměstná.

Dělal jsem správce chaty, pak tenisových kurtů, žena lékařka byla na mateřské  s třetím potomkem. Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Začal jsem pracovat jako laborant v Jihlavské nemocnici. Dělal jsem vyšetření krevních plynů a vnitřního prostředí. Zjistil jsem, že tak, jak se odběry a vyšetření provádí, neodpovídá žádný výsledek stavu pacienta. Udělal jsem si kontrolní odběry a srovnání ze všech oddělení, která tato vyšetření dělala. Ukázal jsem výsledky lékařům – reakce prakticky žádná. Od té doby jsem si chodil dělat odběry sám, abych za svoji práci ručil.

Nedlouho potom pořádala lékařská odborná společnost, jejímž jsem byl ještě členem, celostátní seminář k problematice vyšetření vnitřního prostředí. Vystoupil jsem v diskusi a řekl: „Byla zde přednesena současná úroveň znalostí o problematice. Mám dotaz, zda přednášející vědí, jaká je skutečná praxe, úroveň vyšetření, a kolik lékařů umí výsledky interpretovat. Ukážu vám, jak to fungovalo v naší nemocnici.“ Promítl jsem diapozitivy s výsledky srovnání, které jsem udělal a řekl: „Je to prakticky obecný stav ve většině nemocnic. Každý, kdo se o problém zajímá, to ví.“. Následovalo ticho, nikdo nediskutoval. Bylo to, jako bych ve slušné společnosti vylezl na stůl, sundal kalhoty a vystrčil na ctihodnou společnost holou řiť.

Mé „rouhání“ mělo tehdy pozitivní efekt. Za několik měsíců jsem od sekretáře odborné společnosti dostal nabídku, zda bych si nepřipravil přednášku o metodice vyšetřování a interpretacích výsledků. Udělal jsem to. Na závěr přednášky jsem řekl: „Vyšetření se provádí již na mnoha pracovištích, ale téměř nikde tak, jak by se dělat mělo. U dynamických veličin to znamená, že výsledky často neodpovídají skutečnosti. Příčinou je obecný mravní rozklad – to, jak a jací lidé se dostávají na vedoucí místa a to i v odborné sféře. Dokud v tomto nedojde ke změně i mé povídání bylo mlácením prázdné slámy.“. Měl jsem aplaus. Lidé, kteří se mi již několik let vyhýbali, mě chodili poplácávat. Blížil se konec osmdesátých let, přestávali se bát.

Na jaře 1990 jsem se dostal na kandidátce Občanského fóra do sněmovny České  národní rady. Do politiky jsem se dostal díky tomu, že zaběhlý systém přestal v přechodné době fungovat.

Dostal jsem tak příležitost vidět, co se v naší zemi pod slogany „Pravdy a lásky“ odehrálo i na „poli zdravotnickém“. V zimě 1989-1990 se v Jihlavě u Nové nemocnice začaly budovat základy pro „III. etapu výstavby nemocnice“, jak bylo naplánováno dlouho před tím v období legálního komunismu. Hlavním důvodem bylo zajištění práce pro místní Pozemní stavby – tehdy největší stavební podnik ve městě. Stavělo se podle původního megalomanského projektu. V roce 1991 jsem jako poslanec zorganizoval sešlost přednostů okresních úřadů s řediteli nemocnic. Na Vysočině je pět nemocnic ve vzdálenosti dvacet až třicet kilometrů od sebe. Navrhoval jsem, aby se dohodli, na co se bude ta která nemocnice specializovat s cílem soustředit odborníky a investice. Nepochodil jsem. Na ničem se nedohodli. V Jihlavě se v dalších letech mimo zmíněné dostavby Nové nemocnice provedla rekonstrukce za stovky milionů chirurgie a interny ve Staré nemocnici. V Havlíčkově Brodě, dvacet pět kilometrů od Jihlavy, se za více než miliardu postavila zcela nová nemocnice.

V polovině devadesátých let za mnou začal chodit ředitel nemocnice v Jihlavě, abych jim pomohl sehnat šest set milionů na stavbu nové budovy chirurgie – starou chirurgii právě renovovali. Odpověděl jsem mu: „Zbytečně vyhazujete stamiliony oknem, v tom nejedu.“. Peníze stejně získali.

Ředitel, bývalý důstojník vojenské posádky, se ke svému místu dostal přes členství v Rotary klubu. V Jihlavě se členem této úctyhodné křesťanské organizace stal každý, kdo myslel na kariéru a budoucnost. Dokud jsem byl poslancem, dostával jsem od tohoto křesťanského majora a ředitele při každé příležitosti dopis s přáním zdraví a úspěchů. Když jsem v Poslanecké sněmovně skončil, zavládlo ve vedení nemocnice upřímné zděšení, abych se nechtěl vrátit na svoje původní pracoviště. Nevěděli, že do původní řeky se znovu lézt nikdy nepokouším.

Od počátku Sametu jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Za ODA jsem byl i poslancem ve Sněmovně. Od roku 1991 jsme se pokoušeli iniciovat reformu zdravotnictví, přes tehdejšího premiéra Václava Klause však neprošlo nic.

Na podzim roku 1991 jsem šel přes Staroměstské náměstí v době, kdy zde televizní režisér Fairaisl natáčel pořad o zdravotnictví. Zastavil jsem se a poslouchal. Neudržel jsem se a na kameru řekl: „Stav zdravotnictví je následkem obecného mravního úpadku, který nastavil minulý režim. Když člověk ztratí morálku, v nemocnici otupí k lidskému neštěstí a bolesti – nejhůře ho to mravně poznamená.“ Řekl jsem, jaká je konkrétně moje zkušenost ze zdravotnictví.

Stal jsem se „padouchem“. Mluvil jsem příliš otevřeně. Nic jsem neodvolal. Za rok po volbách 1992 přišla do Poslanecké sněmovny žádost o moje zbavení poslanecké imunity. Při projednávání této žádosti 3. ledna 1993 jsem vystoupil a řekl: „Udělal jsem toto a toto. Příliš otevřeně jsem řekl, čeho jsem byl svědkem. Na svém tvrzení trvám. K soudu půjdu, i když vím, že zůstanu sám, stejně, jako jsem byl sám před léty.“. Pro moje zbavení imunity bylo v celé sněmovně jen šest hlasů včetně hlasu mého. Věděl jsem tehdy, že bych soud prohrál. V českých poměrech by mi nikdo nešel svědčit. Byl jsem připraven žádat u soudu svoje okamžité zatčení a uvěznění.

Je třeba si po dvaceti letech po Sametové revoluci říci na rovinu: Na konci osmdesátých let byli ve vrcholných funkcích – platí to obecně – v naprosté většině lidé, kteří začali svoji kariéru v období normalisace na začátku sedmdesátých let. V medicíně jsem to měl možnost vidět. V prestižních oborech se mohl stát primářem resp. vedoucím pracoviště jen člověk z politického hlediska použitelný a ve Straně dobře zapsaný, pro Stranu přijatelný.

Sametový způsob změny režimu znamenal, že téměř nikdo, tedy ani v oboru zdravotnictví ve vyšších kruzích lékařské elity, neprahnul po skutečné reformě, po zásadních změnách přístupů. V době, kdy se mohly provést zásadní reformy, se neudělalo nic. Ten, kdo měl „nahoře“ protekci a uměl v tom chodit, vybavil pracoviště drahými moderními vyšetřovacími přístroji, a pomohl sám sobě. Hledání smyslu účelu a míry fungování medicíny, podíl a účast pacienta na odpovědnosti za své zdraví – nic z toho nikoho z technologů sametové modernizace komunismu nikdy nezajímalo. Stejně tak málokoho z „medicimanů“ zajímal budoucí vývoj a osud oboru, kterým se živili. To se stane, když v historicky klíčové době nemá daný obor osobnosti, které by viděli dále, než za mísu šošovice. Ohromilo mě, když se věhlasný profesor Pafko nechal napsat do dozorčí rady Komerční banky.

Na počátku devadesátých let byla jedinečná a neopakovatelná příležitost provést základní reformy, nastavit i spoluúčast pacientů, vytvořit prostředí, ve kterém by lidé cítili odpovědnost za své zdraví a spolupodíleli se na základech léčení. V té době ještě lidé byli ochotni se uskrovnit, byli schopni mnohé pochopit.

Co se však stalo: v Sametové revoluci – v hospodářské sféře i na společenském jevišti – se prosadilo sobectví a kariérismus bez bázně a hany. Totéž platí i v medicíně. V prvním státním rozpočtu České republiky, který jsme schvalovali na podzim 1990, činil podíl určený na zdravotnictví třicet tři a půl miliardy. Přes inflační růst i násobné zvětšení objemu celkové sumy rozpočtu o něčem vypovídá skutečnost, že dnešní suma určená na zdravotnictví činí kolem dvě stě padesáti miliard. Množství zdravotních pojišťoven na počátku devadesátých let nesloužilo svobodě pojištěnců, ale stejně jako množství bank mělo sloužit a také posloužilo k vyvedení peněz do správných rukou.

Od konce Druhé  světové války je v naší zemi zvykem. že kdykoliv o něco šlo, chovali se příslušníci „elity“, která nás na veřejné scéně zastupovala, jako krátkozrací sobci, kteří nakonec končili jako tajtrlíci. Pro velikány sametové revoluce to platí násobně. Uvolnili síly, které půjdou jen těžko zastavit.

Dnešní medicína je odrazem toho, jak po roce 1989 dala elita vyrostlá z normalizačních kádrů sedmdesátých let svým „étosem“ příklad lékařské mladší generaci.

Přirozeným důsledkem „Pravdy a lásky“ i „Lidských práv“ ve společnosti, kde nedošlo k základní změně principů, na nichž zločinný komunistický systém stál, bylo jen další uvolnění mravů. Liberalismus v peleši lotrovské znamená jasné vítězství těch nejhorších.

Čeká nás doba, kdy bude tak, jako jsme toho byli svědky v případě lékařské akce „Děkujeme, odcházíme“, vybuchovat jedna časovaná puma za druhou. Společnost vychovaná jako plebs, společnost bez individuální odpovědnosti, plná pocitů oklamání, bude přístupná hlasům krysařů. Všichni budou žádat. Individuální odpovědnosti je nikdo již tři generace neučil, nedal příklad. Ti, kdo vždy mysleli jen na své momentální blaho, se širšími úvahami nikdy nezdržovali a důsledky si nikdy nepřipustili. Když jsem někdy v roce 1991 ve sněmovně řekl, že „změna v naší zemi může začít jediným způsobem, že my sami, svým jednáním nastavíme pozitivní příklad“, většina poslanců se mi smála. Nyní by měl každému posměváčkovi, který má ochotu se alespoň trochu zamyslet, začít ten úsměv poněkud tuhnout. Ti, kteří myslet nedokážou, nemohou, nebo nechtějí, na tom budou ještě hůř – jako každý, kdo je něčím velmi nepříjemným překvapen.

Šumavský národní park – dvacet let postkomunistické ochrany přírody

Motto: „Nastaví-li se hodnoty a obsah pojmů účelově v zájmu morálně defektní společenské skupiny, duch zla a zmaru prostoupí celou společností. Poznamená všechny obory lidské činnosti, všechny společenské a profesní skupiny. Nepoznamenán nezůstane nikdo.“

Prožil jsem svůj život v době, kdy se rozkládalo křesťanské pojetí světa, které z Evropy a z území, jež tato kultura osídlila, vytvořilo během staletí úspěšné, svobodné a bohaté společnosti.

Křesťanství otevřelo svou ideou rovnosti lidí před Bohem, vyhlášenou v upadajícím antickém Římě, lidskému duchu cestu ke svobodě myšlení a následně i bádání. Zpětnou vazbu k výsledkům svobody myšlení tvořila víra. Víra v to, že Bůh vidí naše činy u „posledního soudu“ a bude nás soudit podle toho, jak jsme žili a jednali.

Křesťanská společenství si v běhu staletí a desítek generací vytvořila nepsaný morální a etický systém chování, který v denním životě strach z „Božího oka“ a z trestu nahrazoval. Díky etickému systému, zvykově i institucionálně ukotvenému, si evropské kulturní společenství i státy po staletí udržovaly kontinuitu vzestupu a růstu. Přes epizody úpadku válek, doby, kdy se vlády chopili zlotřilci – dával křesťanský základ evropského ducha hranice totálnímu zneužití a degeneraci.

Úpadek ducha nastal s úspěchy vědy, s tovární výrobou, se vzrůstem počtu městského proletariátu, s rostoucí životní úrovní. Projevem krize byla francouzská Revoluce. Základy k ní položil centralizací královské moci kardinál Richelieu. Centralizace měla za následek degeneraci odpovědnosti francouzské nobility. Plodem této Revoluce byly Listina práv občana. Kořeny komunismu jsou v právech bez odpovědnosti. Od idejí francouzské Revoluce vedla k nacionálnímu socialismu i komunismu přímá cesta.

Obě světové války ve dvacátém století, které vyšly z evropské půdy, byly projevem úpadku evropské soudnosti a uměřenosti. Zpupnost myšlení z vlastní vynalézavosti – moci rozumu povýšila člověka nad zpětnou vazbu kontroly „Božím okem“. Člověk zhlouplý materiální mocí zbožštil sám sebe. Světové války vyčerpaly materiální zdroje a zničily společenské struktury budované generacemi. Ukázaly evropskou neschopnost konstruktivně jednat s pohledem do budoucnosti. Mindrák z hrůz a nesmyslnosti druhé světové války pak u Evropanů způsobil ztrátu víry ve svou kulturu. Nesmyslný exces poškodil ducha evropského člověka, který ztratil víru, že život má vyšší smysl. Bez takové víry se však stáváme jen biologickým strojem, mechanismem schopným uvažovat jen v rozměrech kde si polepšit a kde si neuškodit.

Hrůzy války nevyvolaly proces přemýšlení o tom, co bylo příčinou. Demoralizace války otevřela cestu horší a hloupější ideologii zmaru než byl nacionální socialismus. Válka připravila půdu pro přijetí komunismu, který s Rudou armádou do naší části Evropy fyzicky vstoupil. Nacismus a fašismus měl ještě chyby evropského způsobu myšlení – své zrůdnosti otevřeně vyřvával do světa. Sovětský komunismus byl horší: navenek používal jazyka a pojmů, které v evropském pojetí znamenaly něco jiného, než co skutečně tento systém činil. Komunismus byl ve své zrůdnosti důslednější – zvrácenou pojmovou technologií ničil schopnost mezilidské komunikace.

Čtyřicet let působila komunistická „kultura“ na českou společnost poškozenou již tím, co komunismu předcházelo. Dvacet let postkomunismu nemilosrdně ukázalo hloubku našeho duchovního postižení. Projevilo se to na zejména jednání české elity v době, kdy byla naděje na změnu. O tom, co se stane, až vnitřně vyčpělý komunismus formálně skončí, vypovídaly aktivity i ideje oficiálního disentu i duchovně mrtvolný stav společnosti – plebsu. „Odpůrci“ komunismu žádali lidská práva. Nevyžadovali rovnost příležitostí – to, že jsme stejně tak lidé jako komunistické panstvo. Dva tisíce let po Ježíšově poselství v antickém Římě jsme se projevovali zase jen jako otroci. Zdejší „revoluce“ byla „sametová“ proto, že lež vstoupila do nás všech, stala se součástí naší mentality, naši páni a vládci ji měli z dialektiky své ideologie v popisu práce. Většina nás – biologických mechanických strojů – ji měla z duchovní lenosti. Přijali jsme život ve lži, chovali jsme se jako otroci. To, co se odehrálo v „posametové“ době na politické a společenské scéně během „transformace“, dodnes pokračuje. Mohlo se to stát jen ve společenství, které lež přijalo jako bytostnou součást své kultury. „Pravda a láska“ bez potrestání zla a bez vyrovnání se zločiny minulosti na společenské a politické scéně nad „lží a nenávistí“ nezvítězila. Naopak jistila vítězství zločinu a korupce.

I „posametové“ ideje ochrany přírody a „přírodních procesů“ vedly k přímému opaku. Na Šumavě k postupné devastaci celého území, které bylo vyhlášeno národním parkem. Co je však horší, správy území i řízení celého rezortu ochrany přírody se po dvaceti letech „sametové demokracie“ nyní ujímají lidé, jejichž jedinou ideou je „trhnout si“ pro sebe a „řídící orgány“ vše, co si momentálně zamanou.

Prvních osm let postkomunismu jsem byl poslancem a členem sněmovního Výboru pro životní prostředí. Měl jsem příležitost pozorovat, co se na vrcholné úrovni kolem ochrany přírody dělo, jakou roli kdo hrál i jaké bylo pozadí těchto „her a tanců“. Na samém počátku byly v oborech, jejichž označení začínalo na „eko“ (ať už to bylo v ekonomii či v ekologii), všude v popředí zaúkolované kádry Státní bezpečnosti. Patřil sem jak první český ministr životního prostředí Bedřich Moldan tak i první ředitel Šumavského národního parku Jiří Kec. „Porevoluční“ Strana Zelených byla profízlovaná celá. Na počátku devadesátých let se podařilo zásluhou ministra Ivana Dejmala a skupiny mladých právníků, které na ministerstvu shromáždil, připravit slušnou legislativu pro životní prostředí. Sněmovnou zákony prošly. Složení Výboru pro životní prostředí bylo reformě nakloněno. „Řídící orgány“ transformace měly v té době jiné starosti s udržením a upevněním moci a většinu poslanců České národní rady legislativa životního prostředí nezajímala.

Národní park Šumava byl vyhlášen 15. března 1991 usnesením Pithartovy vlády. Příslušný zákon by v té době už asi Sněmovnou neprošel. Toto vyhlášení příhraniční jádrové části Šumavy národním parkem – území původně osídlené převážně německým obyvatelstvem, pokryté lesy a padesát let téměř liduprázdné – bylo strategickým počinem. Akt vyhlášení chráněným územím na určitý čas zabránil tomu, co se odehrálo v postkomunistické době na území celého státu. Bylo tak zabráněno rozkradení území a jeho zdrojů a převedení strategicky významných částí a lukrativních míst do vlastnictví těch, kdo byli půl století pány Šumavy a jejích hvozdů. Území patřilo 50 let elitě komunistického režimu vojsku pohraniční stráže. Jeho náčelníci zde doslova rozhodovali o životě a smrti. Jenom nenapravitelný hlupák může ještě dnes pochybovat o tom, že na Šumavě na tyto lidi byla a doposud je navázána dnešní elita postkomunistických dědiců totalitního komunismu.

Statut národního parku mohl dát v době změny systému, v době, kdy se zakládají nové kariéry a dělají majetky, tomuto území čas. Mohl území Šumavy skutečně ochránit, udělat něco pro přírodu. To, co následovalo v dvou desetiletích od roku 1991 do letošního roku 2010, ukázalo neuvěřitelnou zhůvěřilost, v lepším případě hloupost na straně „milovníků přírodních procesů“. Dvacet let sporů o „přírodní procesy“ bylo uměle vyvolanou dávkovanou mocenskou hajzlovinou. Kdybychom byli kulturou věřící v Boží oko, musely by obě strany sporu mít strach z Božího soudu a z Božího trestu. Byl jsem u vyhlášení Národního parku Šumava. Celá devadesátá léta jsem dění okolo národního parku sledoval. Na konci devadesátých let jsem byl v Národním parku zaměstnán. V průběhu času jsem reprezentanty a aktivisty obou stran konfliktu o „čistotu přírodních procesů“ pozoroval. Nenažrané pohrobky mocenského komunismu i jejich protivníky bojující za ideály. U těch prvních jsem věděl, co od nich můžu čekat. Ti druzí a z nich ti nejvíce viditelní, lhali a sloužili něčemu jinému, než hlásali.

Nebylo náhodou, že náměstkem prvního ředitele Národního parku Jiřího Kece, důvěrníka Státní bezpečnosti, byl František Krejčí. Jiří Kec zde sloužil pouze jako bílý kůň. Zaúkolování Františka Krejčího se ukázalo tehdy, když předložil Jiřímu Kecovi k podpisu smlouvu o převodu všech činností Národního parku na soukromou společnost Parkservis. Vlastníkem této společnosti byl Krejčího tchán. K podpisu smlouvy nedošlo jen díky indiskreci, kterou se o tom dozvěděl tehdejší ministr životního prostředí, do celé věci nezasvěcený, František Benda. Ministr ředitele Národního parku Jiřího Kece i jeho náměstka Krejčího okamžitě odvolal. O zaúkolování a spolehlivosti ochránce přírodních procesů Františka Krejčího svědčí celá jeho další kariéra i skutečnost, že se ředitelem Národního parku Šumava nakonec stal. Nezapomenu, jak se po vyhlášení národního parku s bezzásadovým režimem s potěšením usmívali autoři „tržní“ reformy hospodaření ve státních lesích Zdeněk Domes, Jan Mičánek a Jiří Oliva. Dobře věděli, že tím byl vykonán první krok k navrácení území parku zpět do jejich pazourů. Jako profesní lesníci znali skutečnou příčinu odumírání lesů v Krušných horách, v Jizerských horách, v Krkonoších i v Beskydech. Imisemi zeslabené porosty zde sežral kůrovec a šlendrián. Třicet let se však veřejně neřeklo, jak to skutečně bylo. Tito „reformátoři“ věděli, že totéž se odehraje i na Šumavě. Jen se tomu musí trochu pomoci.

Všechny mediální kampaně o ochraně Šumavy a „čistotě přírodních procesů“ byly připravené a sehrané. Nedá se zapomenout na shromáždění lesníků svolaném reformátory hospodaření ve státních lesích v roce 1992 na ministerstvo zemědělství, kde lesnickou veřejnost seznámili se svým způsobem reformy. Nezapomenu na úvodní „estetickou“ přednášku zeleného lesního guru Igora Míchala o lesních ekosystémech. Lesníkům zde byl direktivně předložen nový „reformní“ způsob drancování lesa. Zelený estetik Igor Míchal zakrýval krasoslovně tu profesní lumpárnu vědeckým pojmoslovím o něčem zcela jiném. V roce 1999, v den, kdy bylo úplné zatmění slunce, jsem provázel po Trojmezné spolu s Ing. Zatloukalem v té atmosféře polotmy Igora Míchala, Jaromíra Bláhu a docenta Krahulce. Měli jsme těmto milovníkům přírody a jejích procesů ukázat rozsah napadení vrcholových smrčin lýkožroutem smrkovým. Zastavili jsme se u torza kmene odkorněného horského smrku, jehož život ukončil lýkožrout. Řekl jsem u tohoto zázraku přírody, kmene u báze téměř dva metry v průměru a jen asi pět metrů vysokého, kužele krásného horského stromu starého jistě dvě stě let: „Kdybyste skutečně chtěli pro přírodu něco udělat, ten strom by měl být snesen dolů a postaven na náměstí ve Vimperku. Desítky let by přesvědčoval lidi o kráse a zázracích, které příroda umí a o tom jak se k ní lidé mají chovat.“. Provázel jsem po parku i Vladimíra Justa. Nad Prameny Vltavy u bavorské hranice se rozčiloval u zbytků ohniště, které zde zůstalo po dřevorubcích, se dvěma ožehnutými stromky. Sto metrů od tohoto místa byla hranice a za ní na bavorské straně již jen suchá torza. Vůbec ho nezajímalo, když jsme mu říkali, že zelený les na naší straně již nebude existovat, nebude-li se zasahovat. Stejný osud potká i nejstarší a nejzachovalejší porosty kolem pramenů Vltavy a Černou horu. Ožil a začal pokřikovat až u třicet let starých kolejí po traktoru na kraji lesa. Na další trase, kde hranice první zóny vedla po lesní cestě, byla v jednom místě velká louže, kterou traktory objížděly ze strany první zóny. V obloučku byly dva pařezy. Začal křičet, že stromy byly v první zóně. Po dalších asi dvou metrech ležel na zemi zteřelý toaletní papír, jak tam někdo vykonal svou potřebu. Produkt metabolizmu tvora, který sem nepatřil, pod ním však už nebyl. Zavolal jsem pana Justa a otázal se ho: „Pane doktore, bylo pod tím papírem hovno?“ U tohoto praktického dotazu na místě, kde produkt člověčího metabolizmu mohl zasahovat do přírodních procesů, po pravdě řekl: „Ano, bylo tam hovno.“. Vladimír Just věděl, co se na Šumavě děje a o co tam jde. Jednal a psal však jinak. Když to bylo zapotřebí, tak lhal. Proč toto všechno dělal, nechť si každý vyloží podle svého naturelu.

V roce 1999 byl v zákoně o převodech a prodeji státní půdy úmyslně uchystaný „tunel“. U paragrafu týkajícího se území národních parků byl odkaz na zákon o ochraně přírody, kde chyběla kategorie „zvláštní pozemky“. V Národním parku Šumava činila tato kategorie pozemků asi jedenáct tisíc hektarů. Přišel jsem na to a podařilo se mi to dostat do medií. Couvli, ale díky lidoveckému poslanci Ambrozkovi, předsedovi Svazu ochránců přírody a pozdějšímu ministru životního prostředí, se v Poslanecké sněmovně podařilo odhlasovat pozměňovací návrh, kterým část pozemků z Národního parku vytrhli. Také v následujícím návrhu novely zákona o majetku obcí byl obsažen další pokus o vyčlenění území z Národního parku. Původní lesní majetek města Kašperské hory sahal od bavorské hranice napříč územím Národního parku a dělil jeho území na dvě části. V Kašperských Horách měl v té době bývalý reformátor lesního hospodářství Jan Mičánek koupenou pilu. V té době žádné noviny neuveřejnily text, ve kterém jsem napsal, o co v tomto případě jde. Jistě není bez zajímavosti, že nejaktivnějšími poslancem při prosazování této novely byl bývalý agent vojenské kontrarozvědky Evžen Snítilý (ČSSD). A také místopředseda Výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, také bývalý předseda Svazu měst a obcí Tom Zajíček (ODS). Tento dnešní poradce premiéra Petra Nečase byl tehdy také jedním ze dvou hlavních tvůrců postkomunistické reformy národních výborů, nazývané záměrně nepřesně reformou veřejné správy. Bojovníci za „čistotu přírodních procesů“ v daném případě žádnou ochranářskou aktivitu pro území národního parku neprojevili.

Šéf mladých ochránců přírody v devadesátých letech Jakub Patočka dostal ve druhé polovině tohoto období „trafiku“. Stal se šéfredaktorem Literárních novin, kde zveřejňoval dlouhé články o zvěrstvech, která soustavně páchá Správa Národního parku Šumava. Texty, ve kterých jsem reagoval zejména na články Vladimíra Justa, nezveřejnil. Když jsem se Jakuba Patočky přímo zeptal proč, odpověděl: „Váš text nezveřejním, protože s ním nesouhlasím.“.

Jak jsem již uvedl, všechny mediální kampaně k Šumavskému národnímu parku byly po celé dvacetiletí dobře připravené a dávkované podle potřeby. Korektní a zasvěcený text neměl žádnou naději na zveřejnění v žádném médiu s celostátní působností. Provázel jsem v roce 1999 po národním parku jednoho novináře z Mf DNES a ukazoval jsem mu, o co jde. Ptal jsem se ho při té příležitosti: „Proč píšete věci tak, jak je píšete, vždyť přece víte, že to není pravda.“ Odpověděl mi: „Co mám dělat, nic jiného neumím.“.

Akce přivazování se ekologických aktivistů ke stromům v roce 1999 v oblasti Plešného jezera a Trojmezí je klasickým příkladem organizace a pozadí zločinu boje za „ochranu čistoty přírodních procesů“. Původní kůrovcové ložisko bylo na západ od Trojmezí již od osmdesátých let. Odtud šíření lýkožrouta pokračovalo. Po vyhlášení sahala hranice národního parku až za Smrčinu. Předpolí této části území národního parku tvořilo území chráněné krajinné oblasti na jižním břehu Lipenské nádrže. Na samém počátku devadesátých let získaly velké pozemky v tomto předpolí národního parku do pronájmu realitní kanceláře. Za účelem zemědělské činnosti – pastvy dobytka. Existence národního parku v tomto území bránila zhodnocení těchto pozemků. Zrušení parku by znamenalo zmnohonásobení ceny těchto pozemků. To byl skutečný motiv boje za „čistotu přírodních procesů“, v tom spočívala vnitřní podstata ideálů ekologistů. Jezdil jsem v ten čas téměř každý večer na Plešné jezero. Snažil jsem se ochráncům přírody vysvětlit, o čem je hra. Říkal jsem jim, ať si si na internetu v obchodním rejstříku vyhledají, kdo a jaké firmy na území mezi Lipnem a parkem pasou dobytek. Říkal jsem jim rovnou, že dělají špinavou práci pro něco jiného a pro někoho jiného. Oni dnes nemohou říkat, že nevěděli.

Dnes je okolí Plešného jezera i Trojmezí kůrovcem asanováno. Přírodní proces proběhl do svého přirozeného konce. Napomohl tomu špinavý lidský záměr. Více než stoleté porosty mohly ještě padesát a více let vyprávět poutníkovi o kráse a jedinečnosti přírody. Pod jejich ochranou se mohl obnovovat nový les. Všichni, kteří v této nečisté hře aktivně účinkovali, ať už si byli vědomi, o co skutečně jde, či jen věřící ekologisté, nesou vinu za zkázu krásného koutu přírody. Nechci počítat miliardy, které to na Šumavě v tomto případě stálo. V budoucnu, až různé aktéry boje za „ochranu čistoty přírodních procesů“ překryje čas mlhou zapomnění, nemělo by se zapomenout na Jaromíra Bláhu z Hnutí Duha. Mocenská rošáda o ovládnutí území Národního parku Šumava udělala z nenápadného a ničím nevynikajícího absolventa veterinárního lékařství mediální postavu bojovníka za „čistotu přírodních procesů“. Herostratés podpálil Artemidin chrám v Efezu a vstoupil do dějin. Podobně Jaromír Bláha posloužil také k rozdmýchání a udržování kůrovcového „požáru“ na Šumavě. K tomuto účelu se skvěle hodil, protože si ani nebyl schopen uvědomit, co dělá. Větší vinu však nesou přírodovědci – profesoři Jihočeské univerzity, kteří si nechtěli poškodit kariéru. Vezli se proto na módním trendu „čistoty přírodních procesů“. Přestože znali cyklus a fungování lýkožrouta smrkového v ekosystému smrkového lesa a museli tak vědět, jaké budou důsledky. Nepochybně chápali i pozadí politického sporu: rvačku o kořist. Vědecká pravda musela jít přesto (nebo právě proto?) stranou.

Léta se u nás také hlásala polopravda, že Správa národního parku Bayerischer Wald na druhé straně státní hranice vždy dávala šanci přírodě a nezasahovala proti lýkožroutovi. Tento národní park je nejstarší v Německu, byl zřízen v roce 1970. Původní kůrovcové ložisko zde na bavorské straně Šumavy vzniklo po polomech na počátku osmdesátých let. Dne 14. října 1983 rozhodl Hans Eisenmann, bavorský ministr pro zemědělství, tehdy odpovědný za národní parky, ponechat polomy z tohoto roku v centrální části parku nezpracované. Podle jeho slov měl v národním parku vzniknout „prales pro naše děti a děti našich dětí“. Za autora tohoto rozhodnutí se však považuje Hans Biebelriether, ředitel národního parku Bayerischer Wald v letech 1979 – 1998. Rozhodnutí ministra Hanse Eisenmanna po vichřici z roku 1983 se opíralo o bavorský zákon o ochraně přírody z roku 1973, podle nějž národní park neslouží žádným hospodářským cílům. Tato formulace byla pro správu národního parku záštitou pro postupné ukončení hospodářského využívání dřeva. Toto využívání dřeva ovšem umožňovala zakládací listina Národního parku z roku 1970. Dvacet let po založení parku v červenci 1992 schválila bavorská vláda jako nejvyšší cíl ochrany národního parku toto: „Zajistit působení přírodních sil a nerušenou dynamiku přírodních společenstev.“. V pozadí tohoto rozhodnutí byla klesající poptávkou po surovém dřevě. Vláda také moderovala přizpůsobení se obyvatel měnícímu se obrazu lesa. Šlo o politické rozhodnutí poté, co byl v důsledku velikých polomů v lesích soukromých vlastníků na německých trzích přebytek dřeva. Bavorská vláda, aby ochránila soukromé vlastníky lesů před poklesem ceny dřeva, dala sežrat smrkové lesy v národním parku kůrovci, aby dřevo z tohoto státního lesa nešlo na trh. V bavorském národním parku bylo smrkových monokultur jen asi tři tisíce hektarů, na české straně přes třicet tisíc. Všude v okrajovém ochranném pásmu širokém 500 až 1000 metrů kolem odepsaného území „starého“ parku se však na německé straně od roku 1997 důsledně a nekompromisně zasahovalo. Národní park Bayerischer Wald byl v tomto roce rozšířen podle české hranice ve směru k Železné Rudě, přičemž jeho celková rozloha se více než zdvojnásobila. V této nové části se má postupovat proti kůrovci stejně jako v ochranné zóně prvé části parku. Původně stanovený časový horizont 2017 byl prodloužen do roku 2025. Téměř dvacet let bylo kůrovcové ložisko na bavorské straně Šumavy zdrojem šíření lýkožrouta na českou stranu, kde byl kůrovec použit v politickém boji o území Šumavy. Němcům zkáza na české straně Šumavy tehdy politicky příliš nevadila. Vyhlášení národního parku zablokovalo možnost původním vlastníkům, kterými byli do roku 1945 téměř stoprocentně Němci, domáhat se na českém státu vrácení svého pozemkového majetku. Zajděte si na Knížecí pláně, na starých stromech v místech původních usedlostí najdete cedulky, kdo na tom místě do roku 1945 žil a má své pozemkové vlastnictví zapsáno na katastrálním úřadu ve Vimperku.

O prvním řediteli Národního parku Šumava Jiřím Kecovi jsem se již zmínil. Druhým ředitelem se stal na přechodnou dobu vedoucí krajského úřadu ochrany přírody v Českých Budějovicích Ing. Miroslav Filip. Po devíti měsících z funkce odstoupil a uvolnil místo pro Ivana Žlábka, lesníka, lesního taxátora, v té době pracovníka ministerstva životního prostředí. Ivan Žlábek se vedení národního parku ujal odpovědně, do správy parku zavedl pořádek a organizaci. Přijal funkci jako úřad, ve kterém má plnit politické i odborné zadání. Nebyl však homo politicus s představou odborné vize, kterou chce parku vtisknout, i s vymezením hranice, za kterou už neustoupí. Této jeho slabiny využila protistrana. Nátlakovými akcemi ekologistů přes média se jej snažili diskreditovat a nutit k ústupkům. Ivan dělal kompromisy, o kterých věděl, že jsou špatné. Každý takovýto kompromis protistrana bezprostředně používala k rozehrávání dalších her o špatné správě národního parku. Nakonec ho utýrali. Po deseti letech ho ministr Libor Ambrozek odvolal. A Ivan pořád chtěl s „načalstvem“ vyjít.

Následoval taktický mezikrok. Novým ředitelem se stal Alois Pavličko, lovec motýlů, úředník ministerstva životního prostředí. Jeho kvalifikací bylo, že pocházel z Prachatic. A jeho instalatéři věděli, že bude dělat jen to, co oni budou chtít. Myslím, že ani nevěděl, k čemu byl použit.

Doposud poslední ředitel Národního parku Šumava František Krejčí zahájil strmou cestu k této vrcholné funkci v „ochraně přírody“ za ministrování Libora Ambrozka. V mezidobí, poté co jej v roce 2004 propustil František Benda, sloužil „řídícím orgánům“. Připravoval a organizoval mediální akce ekologistů proti Správě národního parku. Libor Ambrozek jmenoval Františka Krejčího nejdříve ekonomickým náměstkem Fondu životního prostředí a posléze ředitelem tohoto Fondu. Krejčí tak dostal „pod palec“ hlavní zdroj peněz na akce spojené s ekologickými projekty. Libor Ambrozek byl z „porevolučních“ ministrů životního prostředí nejvíce po vůli a byl „nejpoužitelnější“. Po dobu jeho šéfování Svazu ochránců přírody byl hlavním sponzorem tohoto spolku státní podnik Lesy České republiky.

S Františkem Krejčím na místě ředitele Národního parku Šumava a jmenováním místopředsedy Občanské demokratické strany Pavla Drobila do funkce ministra životního prostředí se uzavírá proces normalizace v území vyhlášeném před dvaceti lety národním parkem. Pavel Drobil – po několika měsících ve funkci – vyhlásil záměr bojovat proti kůrovcové kalamitě, a František Krejčí v této souvislosti rezignoval na svou funkci. Nový ředitel Národního parku má být jmenován k počátku roku 2011. Ministerstvo životního prostředí dostalo za úkol připravit návrh zákona o Národním parku Šumava.

Proč hovořím v souvislosti s poměry v Národním parku Šumava o normalizaci? Když se v roce 1997 schvaloval zákon o státním podniku, pokoušel jsem se prosadit, aby pro státní podnik Lesy ČR existoval speciální zákon s tím, že do dozorčí rady tohoto státního podniku by Poslanecká sněmovna volila dva poslance – jednoho vládního a jednoho opozičního. Chtěl jsem, aby bylo možné dostat se k informacím o „hospodaření“ ve státních lesích. Když jsem vypadl ze Sněmovny, měli „kormidelníci“ již své lidi všude a na všechno. Bylo to za vlády velkého bojovníka proti tunelářům Miloše Zemana. Ten je dnes v čele své Strany práv občanů předním bojovníkem za „záchranu“ Šumavy.

Mladý právník Pavel Drobil byl jmenován na jaře 2007 tehdejším ministrem zemědělství Petrem Gandalovičem předsedou Dozorčí rady státního podniku Lesy České republiky. Stalo se to potom, co byl za scénou zlomen zatím poslední pokus lesníků o změnu systému hospodaření a prodeje dřeva v tomto státním podniku. Politická reprezentace i média mlčely.

Není proto náhodou, že se právě Pavel Drobil, jenž prokázal svůj talent pro politické krytí „konsolidace“ situace ve státních lesích, stal po volebním vítězství postkomunistické „pravice“ ministrem životního prostředí. Pro bližší porozumění: první varianta reformy lesního hospodářství v roce 1990 měla dát všechny lesy do pronájmu akciovým společnostem na třicet let, nyní po dvaceti letech ministr zemědělství Ivan Fuksa předkládá návrh na přeměnu státního podniku Lesy České Republiky na akciovou společnost a akciemi obchodovatelnými na burze.

Na Šumavě bylo vyhlášením Národního parku Šumava na počátku devadesátých let zabráněno rozkradení území „do správných rukou“. Nevyšel ani tehdejší pokus Františka Krejčího o faktickou privatizaci prostřednictvím privatizace činností. Byla tedy použita nemilosrdná taktika zničení přírodních hodnot území, diskreditace ochrany přírody, rozložení a faktická destrukce Správy národního parku. K naplnění vize „Šumava do správných rukou“ byl použit každý korupčník a každý idiot. Nyní pod starostlivým dohledem a vedením „milovníka přírodních procesů“ Františka Krejčího se na území Národního parku kácí, kam oko pohlédne – lýkožrouta už nikdo nezastaví. V letošním roce hodlá dnešní „ekologické“ vedení Národního parku vytěžit okolo 600 000 m3 dřeva. Tedy asi 50krát více, než činil objem těžby kůrovcového dřeva v letech 2002 – 2004, tj. v době těsně předtím, než byl odvolán ekologisty tolik kritizovaný ředitel Národního parku lesník Ivan Žlábek. Dnes může být Národní park Šumava po právu označován jako největší dřevařská firma v regionu.

V šumavských obcích se staví monstra pro „bílé koně“ a „nobilitu“, na Modravě Bakalovo podzemní sídlo a kongresové centrum, v Srní bungalovy za deset milionů, na Borové Ladě obytná čtvrť pro lufťáky. Obnovení rozptýleného osídlení, které bylo přirozené a k Šumavě patřilo, se podařilo úspěšně zabránit.

Normalizace – dosažení stavu, kdy nová mocenská garnitura má situaci pevně v rukou – trvala po roce 1968 tři až pět roků. Normalizace po Sametové revoluci se v tomto případě završuje až po dvaceti letech. Nová vládnoucí vrstva navázala na staré otce, je však systematičtější a využívá moderních trendů, od počátku si vychovává nové nástupce. Jejich přípravu jsem mohl pozorovat již na počátku devadesátých let ve Sněmovně. Nepochybuji o tom, že ministr životního prostředí Pavel Drobil je produktem tohoto procesu.

Pro blíže nezasvěcené: k problému bude nový ministr hovořit zdánlivě rozumně. Dělat však budou, co uznají pro sebe za vhodné. Média budou mlčet, případně odvádět pozornost jinam. Firma Národního parku zatím na Šumavě zůstane. Za ní již bude vytvářena nová realita. Boží oko není, s ním postupně zahynula i morálka. Proč by to nedělali.

Kořeny korupce české postkomunistické demokratury

Motto: Otcové komunismu postavili svůj ideální společenský pořádek na principu násilí. Strana měla vždy pravdu. Kdo projevil i jen náznak pochybnosti, toho systém vyřadil. Negativní výběr uplatňovaný po několik generací vytřídil elitu, smyslem jejíž existence se stalo udržení moci a výhod z ní vyplývajících. Tuto novou elitu v rozletu využívání výhod omezoval asketický princip násilí. Platil i pro ně. Pohodlnější a změkčilejší vůdcové předvoje pracujících hledali nový, modernější princip, kterým by nahradili i pro ně samotné nepohodlné a nebezpečné násilí. Géniové moci při tom výběru neměli problém, měli své zkušenosti. Přímé násilí nahradila korupce a demoralisace.

V samém základu, u počátku „nejlepšího ze světových řádů“, byla spolu s násilím korupce i demoralisace přítomna. Ten, kdo plnil, co strana žádala, měl v počátečních revolučních letech zajištěnou potravu a větší naději na přežití. Nic nemohlo lépe demoralisovat vykonavatele vůle Strany, než hanebnosti, které z její vůle konali. Z korupce a demoralisace vytvořila Strana a její „rukovoditelé“ sofistikovaný systém, kterým aparát vlastního „stranického stroje“ ovládali. Podobně řídili i masu většinového plebsu – nás, otroky jejich dokonale „humánního“ způsobu vlády lidu a pro lid.

Strojníci řídili obludný společenský stroj podle zásad lidských slabostí a nectností. „Předvoj pracující inteligence“ pochopil výhody a prospěch, které mu podíl na fungování a zdokonalování technologie „ společenské výroby“ přináší. Rozvíjeli podlosti a padoušství, na kterých byl celý ten „humánní“ systém postaven. Zvykal si i plebs. Nejdříve se přikrčil, aby nebyl vidět a neprovokoval. Rychle zapomínal, co znamená čest, jednání dříve označované za slušné, morální. Pojem „iniciativa“ se stal synonymem něčeho špatného. Společenským územ se stalo, že jedinec, který jednal otevřeně, nezištně, byl považován za hlupáka, častěji za nebezpečného „kverulanta“. Téměř století záměrně a systematicky ničili morální a intelektuální elitu. Všude, kde se komunisté dostali k moci, snížili hranici povědomí a zábran – nepsaných zákonů o tom, co se nedělá – téměř k nicotě. Uvědomoval jsem si ty věci díky naší drobné mamince, která nám dětem na věci odehrávající se kolem nás vždy říkala: „To se nedělá, takové věci se nedělají.“. Nikdy jsem se proto nenechal přinutit dělat něco, co se podle naší maminky dělat nemá.

Problémem české postkomunistické společnosti nejsou špatné zákony, neexistence „legislativy“ (každý, kdo to slovo používá, by si měl uvědomit, že to znamená „moc zákonodárná“). Nejsou to ani hlupáci a gauneři, kteří se stali politickou, hospodářskou i společenskou elitou. I oni jsou jen následkem hlubokého mravního a hodnotového úpadku celé společnosti – důsledkem toho, kam až se většina společnosti nechala stlačit, co přijala za normální. Oslavovaný „protikomunistický disent“ se nechal svými vlastními prioritami, hodnotami i tím jak spoluhrál divadlo a definitivně a hlavně vstupem mezi vyvolené zkorumpovat. Pomohl obnovit základy „kontinuity“ civilizačního rozkladu, který komunismus započal. Sametový způsob převratu znamenal jen výměnu klíčového technologického prvku ovládání a manipulace společenskou masou. Prvek přímého násilí a diktátu nahradila humánní technologie korupce. Sametoví postkomunisté se „nebouřili“ proti komunismu proto, že systém byl celou svou podstatou nemravný. Nevzpírali se společenské technologii, která rozkládala individuální lidskou duši, základní hodnoty, na kterých civilizovaná společnost vyrůstala. Dožadování se „lidských práv“ ve skutečnosti také znamenalo žádost „předvoje nespokojených“ o přijetí mezi vyvolené. Nebyl to protest a vzpoura proti systému jako takovému, revoluce proti zkaženému způsobu vlády nad společností. To se pouze dvě skupinky bažící po podílu na moci a požitcích uvnitř stávajícího systému dohodli na „reformě“ – kompromisu. Přímé násilí nahradila korupce.

Diskutovat první pokus o „reformu“ původního způsobu komunistického vládnutí, pokus, který byl nazván „Pražským jarem“, dnes již není třeba. To byl především vnitřní spor totalitních komunistů. Vyřešilo jej násilí, které spáchali sami na sobě. „Disent“ sedmdesátých a osmdesátých let byl tak pokračováním původního vnitřního sporu komunistické „intelektuální nomenklatury“ o způsob technologie řízení a ovládání mas. Nešlo o odmítnutí celého nemravného systému. Tak daleko řídící orgány a vůdcové disentu neuvažovali a ani nechtěli jít. Pro mnohé z nich to bylo i v pravém orwellovském slova smyslu nemyslitelné – ani na to už neměli slovník.

Nemůže být lepšího dokladu toho, co tvrdím, než to, jak intelektuální reprezentanti – otcové idejí – Sametové revoluce Josef Škvorecký, Václav Havel, Ota Ulč, Vilém Hejl těsně před rokem 1989 neschválili vydat v nakladatelství Sixty Eigth Publishers v Torontu knihu Oty Rambouska o skupině bratří Mašínů – knihu o jedněch z mála, kteří vzali do rukou zbraně, použili je a díky své odvaze si dovolili i přežít.

Doba, kterou šel můj život, mi dala příležitost vidět, jak běží dějiny, jací „velikáni“ jimi rostou i „ideály“, kterými budují nový „lepší svět“. Zůstal jsem retardován na hodnotách vnímání světa, které do dětské duše vložila naše drobná venkovská maminka. Z úrovně své nemoderní zaostalosti jsem celá desetiletí hleděl na valící se pokrok kolem sebe, vážil a soudil jeho aktéry. Moje zaostalost byla ve skutečnosti dar, který mi dovolil vidět to, co ostatní již nevnímali. Nechápal jsem to, co bylo vydáváno za odpor proti komunistickému režimu, za skutečné odmítnutí politického systému. Lidé, které jsem jako odpůrce režimu poznal, nebyli lepší, než dobytek, který nám vládnul. Měli své velké slabosti. Byli proto vydíratelní, což se také později ukázalo. Své známé z disidentských kruhů jsem po „sametu“ většinou nalezl v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti. Ani dvacet let po Sametu bychom neměli zapomínat, že ten systém byl oprávněně označován jako totalitní. Snažil se ovládnout duši člověka, upevnit vnímání světa – svých otroků, jen ke svým potřebám. V konci osmdesátých let jsem šel do politiky v bytostném přesvědčení, že se ten systém musí změnit. V té době se mohl dostat na určitou nepříliš dlouhou dobu do veřejné politiky i člověk, který za sebou nikoho neměl a měl poctivé úmysly. V zemi, ve které bych se za „normálních“ poměrů neměl ve volbách šanci dostat ani do obecního zastupitelstva, jsem se stal poslancem Parlamentu. Dostal jsem příležitost vidět absurdní drama technologie vládnutí, biologicky řečeno in vivo – uvnitř živého společenského organismu.

Dnes s odstupem již dvou desítek let se odvážím tvrdit, že dramaturgii sametového absurdního dramatu změny technologie vládnutí měl „předvoj pracujících podnikatelů“ promyšlenu téměř k dokonalosti. Do role prvního milovníka vybrali divadelního autora absurdních dramat Václava Havla. K jeho zkorumpování stačilo přiřknout mu roli režiséra „představení“. Nezapomenu na jeho vystoupení ve Sněmovně. V době, kdy jako statutárně nejvyšší funkcionář státu měl dohlížet na převzetí moci a její budoucí zajištění, vymýšleli na Hradě spolu s dalším divadelníkem Petrem Oslzlým uniformy hradní stráže. Slogany „Nejsme jako oni“, či „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ formálně zajišťovaly nedotknutelnost zločinců celé komunistické éry i všech, kdo využijí příležitosti.

„Kontinuita právního systému“ znamenala pokračování ve zneužívání a interpretaci práva ve smyslu jeho používání v éře technologie „třídního násilí“. Změna nastala jen v tom, že marxisticko-leninský „třídní přístup“ se změnil v „právo silnějšího“. Tento nový systém postkomunistického „práva silnějšího“ byl zajištěn soudcovskou definitivou, neodvolatelností soudců – pro všechny, kdo v soudním systému po desetiletí fungovali, kteří znali a měli zažité nepsané zásady a zvykové zákonitosti totalitního soudnictví a práva. „Kontinuita“ bez jasného vymezení se proti půl století trvajícímu dialektickému zneužívání práva byla srozumitelným signálem pro všechny, kdo v soudním systému fungovali: „Nic se nemění, pokračujme, jsme za to dobře placení a beztrestní“. Odborníci na dialektiku v „předvoji pracujících podnikatelů“ za půl století setrvačnost zvyků a zaběhlých schémat dobře pochopili, zvláště když jsou spojeny s výhodami. Začít dnes jako soudce skutečně hledat právo a spravedlnost, to znamená vzbouřit se proti zaběhlému korupčnímu systému – proti celé kastě. Samozřejmě, že „otcové kontinuity“, velikáni postkomunistického práva Pavel Rychetský, Otakar Motejl, nemluvě o Zdeňkovi Jičínském, věděli velmi dobře, co dělají.

Politická pluralita ve společnosti, ze které komunistický mlýnek udělal homogenizovaný prejt, kde neexistují hodnotami, časem i společnými zájmy spojené a upevněné společenské vrstvy, je virtuální fikcí. Viděl jsem a byl jsem účastníkem vzniku „politických stran“ v běhu „sametu“. Jedinou autentickou politickou stranou byli a doposud jsou komunisté – zájmové sdružení parazitů, kteří půl století zemi ovládali; byla jejich. Oni jediní měli a mají peníze na politiku a intaktní aparát. Přes formální statut vyvrženců, garantovali virtuální politické hry „předvoje pracujících podnikatelů“. Samet a kontinuita komunistů zajistily, že peníze na politiku i obsazení rozhodujících míst v úřadech, bankovnictví... zkrátka prakticky všech podstatných posic, měli lidé ovládající stát před sametem. Jejich lidé byli u založení všech popřevratových „politických stran“. Politické spektrum parlamentních stran tak, jak je ustavili, zaručovalo, že „svobodným“ Parlamentem neprojde nic, co by si nepřáli. Všechny aféry kolem financování politických stran v devadesátých letech byly jen ukázkou metodiky „výběru a výchovy“ politických subjektů i třídičkou talentů. Byla to technologie korupce a demoralisace aplikovaná na politiku. Dnes již tento způsob čištění scény není zapotřebí viditelně a exemplárně předvádět, síta spolehlivě fungují.

Průběh a výsledek letošních „voleb“ – překvapivé vítězství „pravice“ v těchto „volbách“ – by měl být upozorněním pro každého, kdo nechce vidět a přímé pojmenování příčin a souvislostí označuje za nekorektní, bez přímých důkazů, či za teorie spiknutí. Za zmínku samozřejmě stojní především úspěch nově etablovaných stran, zejména TOP 09, vytvořené Miroslavem Kalouskem a zastřešené mediální tváří Karla Schwarzenberga. Miroslav Kalousek byl od počátkové své politické kariéry spojen se skupinou Omnipol a miliardovými nákupy pro armádu přes prostředníky. Za TOP 09 byl zvolen do Poslanecké sněmovny „bílý“ kůň jednoho z největších tunelů devadesátých let, bývalý ředitel státních lesů, Jiří Oliva. Byl jsem ve Sněmovně téměř celá devadesátá léta a viděl i zákonem legalizované loupeže. Nejsem schopen zloděje považovat za pravičáky. „Stranu“ Věci veřejné, jejímž hlavním sponzorem a bosem je majitel detektivní agentury a mediální tváří kandidát tajné spolupráce Státní bezpečnosti v letech 1987 – 1989, se mi komentovat vůbec nechce. Je to ukázka kvalit, ukázka, co vše postkomunistická „demogratická“ politika obnáší. Detektivní agentura nepochybně bude mít v šuplíku mnoho užitečných informací. V Občanské demokratické straně síto kádrů a talentů pracuje již téměř dvacet roků. I původ nového předsedy Nečase, stejně jako to platilo u Mirka Topolánka, by mělo garantovat strategickou linii „předvoje pracujících podnikatelů“.

Nevěřím na to, že takováto „pravicová“ sestava je schopna udělat základní změny způsobu postkomunistické politiky – pracovali by sami proti sobě. Komunisté i jejich růžová varianta – sociální demokracie – budou čistí. Budou poukazovat na jejich nedůslednosti a lumpárny. Skončí to tak, že volič, který za dvacet let nepochopil nic z toho, co se stalo, jak se to stalo a jak se dělá postkomunistická politika, dá v příštích volbách hlas ještě horším.

V sametové revoluci bylo zneužito téměř vše, nejvíce však asi pojem lidských práv. Svobodný člověk, vyrostlý ve svobodné společnosti by nikdy na demagogii lidských práv neskočil. Ze života ve svobodě a při férových pravidlech by dobře věděl, že žádné právo není samozřejmostí. Vždy je spojeno s odpovědností i s povinnostmi. Právo i v svobodné společnosti má jen ten, kdo si je vymůže a podle toho žije. Ve společnosti, kde základní kriteria odpovědného života ve svobodě nejsou splněna a lidé podle nich nežijí, je terminologie „lidských práv“ demagogií a zneužitím nehrubšího zrna. V podstatě toto jsem řekl ve Sněmovně při debatě o Listině na počátku devadesátých let. Napadli mě komunisté, že jsem proti svobodě a lidským právům. Ti, kdo po půl století znali jen svá práva, pro něž jsme byli dobytek, se náhle stali největšími bojovníky za práva všech: velmi dobře věděli, jaký dialektický účel „Listina“ má. Stejný dialektický účel měly slogany nejvyššího privatizátora Václava Klause. „Nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník – vše musí být zprivatizováno.“. Ve společenství, kde byl půl století jediným vlastníkem všeho „ústřední výbor“ – virtuální realita předvoje pracujících, ve společnosti, kde z lidí padesát let všemi prostředky vytloukali a vymývali individuální vztah a odpovědnost k tomu, co dělají, kde smyslem života mělo být naplnění žaludků a to, kdo se s kým vyspí, kde se snažili z lidských duší vymýt to, čemu říkáme smysl pro krásu, a že něco má po nás zůstat, ve společnosti, kde jedinými připravenými byli straničtí správci majetku Ústředního výboru a zloději, kteří již v té době součástí systému, začali „privatizovat“. Tak do těchto podmínek přišel Václav Klaus s touto koncepcí. Nezapomenu, jak na dotaz, co mají lidé dělat, odpověděl: „Vydělávejte peníze“. Tomáš Ježek, ministr privatizace, pravil: „Nejlépe by bylo zhasnout. Vypracovávat nejdříve právní rámec by privatizaci jen zdržovalo.“. Na mé opakované žádosti a apely v zemědělském výboru sněmovny i na klubu ODA, kdy jsem dokládal, že „reforma“ lesního hospodářství je vypočítaná záměrná loupež, zbožný Pepíno Lux, jehož sloganem bylo „Vše co bylo ukradeno, musí být vráceno“, odpovídal: „Nerozumím tomu, co říkáte.“. Nikdo z těch „státníků“, jak se nechali v médiích titulovat, neměl na hledání odpovědných vlastníků, ani na nastavení systému, který by vedl k dlouhodobé odpovědnosti, zájem. Uvnitř systému jsem byl. Nikdo mě nepřesvědčí, že to byly jen vady a potíže revoluční doby – třísky, které lítaly při kácení stromu. Podobně, jako když duchovní otcové z „legendárního předvoje pracujících“ přirovnávaly miliony mrtvých k třískám při budování „nového světa“. Byl to systém, ve kterém největší výhody měli zasvěcení, kteří znali, jak se hra bude skutečně hrát – navzdory formálně jinak vyhlašovanému účelu a cíli. Od počátku bylo počítáno s tím, že ti, kteří se připojí a zneužijí neexistence pravidel, se tak spoluúčastí na zločinu stanou spojenci. Výsledkem manipulované a řízené „privatizace“ byl převod strategického majetku a strategicky významné části ostatního majetku do rukou těch, kteří jej Straně spravovali před jeho privatizací.

Sejměte si z očí růžové brýle, odsuňte formální schémata a použijte rozum. Podívejte se, kdo ovládá strategická odvětví a podniky. Dejte si námahu zjistit, jak „trh“ ve skutečnosti funguje, kdo dostává zakázky, kdo a jak je propojen se státem. Kdo a kde je autentický vlastník, kam jdou zisky z „podnikání“, kdo hradí ztráty.

Měl jsem příležitost vidět do podrobností procesu „tržní reformy a privatizace“ v zemědělství a lesnictví. Téměř veškerý zisk z prodeje dřeva ze státního lesa, z více než šestiny území státu, jde již dvacet let do kapes lidí a firem, kteří ten les nevlastní, kteří nenesou za jeho dlouhodobou existenci žádnou odpovědnost. Nejdou do rozpočtu státu, kterému formálně patří. Dnešním ředitelem „Státního podniku“ je Babišův člověk. „Výrobu potravin“ na půdě provádějí z větší části podniky typu bývalých kolchozů nebo právnických osob. Subjekty, u kterých ze samé podstaty dlouhodobou odpovědnost za půdu a prostředí, ve kterém výroba probíhá, nelze očekávat. Tento způsob „podnikání“ na půdě zůstal většinový především proto, že takovéto podniky se snáze ovládají – hospodařit však nikdy nebudou. Způsob dotací byl udělán tak, aby byl tento druh podniků držen při životě. Zpracovatelský průmysl, který je strategickým článkem, téměř monopolně ovládají podniky a lidé typu Babiše a Tomanů pocházející z lůna Strany. Přes halasně vyhlašovanou privatizaci a vyvzdorované restituce neměli reformátoři nikdy v úmyslu nastavit proces obnovy venkova na kořenech individuální odpovědnosti a vztahu k půdě. Všechny výhody měli ti, kdo venkov a zemědělství ovládali v komunistické éře – šéfové kolchozů, statků, partajní funkcionáři a úředníci. Šéfovali neexistujícím podnikům, měli vazby na úřady i peníze na investice. Bývalí vlastníci půdy – komunismem odchovaný plebs – neměli většinou odvahu postavit se na vlastní nohy. Ti, kdo se po létech odhodlali a poustili se do individuálního hospodaření, většinou začínali z ničeho.

Sametová reforma komunismu začala lží, ústředním hybným momentem se stala korupce a beztrestnost všech, kdo byli na správné straně a byli použitelní. Tento nepsaný a nevyhlášený signál vstoupil do povědomí celé společnosti. Rozdíl oproti době mých rodičů, kdy komunismus u nás začínal, vidím v tom, že v té době ještě některé maminky svým dětem říkaly, co se nemá dělat. Dnes, obávám se, jim říkají, jak se věci dělají. Hybná síla dějin posunula svět virtuálně – hubou, k humanitě a lidským právům. Ve skutečnosti jsou technologickými principy, které naše panoptikum ovládají a řídí, lež a korupce.

Tonoucí se stébla chytá

Dopis Karlu Schwarzenbergovi. Společnost, která ze základních hodnot, na nichž vyrostla naše civilizace – ze schopnosti lidí spolupracovat za vyššími cíli, z morálky, pravdy, nezištnosti, odpovědnosti – udělá nic neznamenající prázdný zvuk a pojem, je společnost určená ke zkáze.

Vážený pane Karle Schwarzenbergu,

přečetl jsem si v Lidových novinách dne 28. května 2010 v rubrice „Volby 2010" také Hodnotové desatero TOP 09.

Snad si ještě pamatujete poslance Občanské demokratické aliance Čestmíra Hofhanzla. Poslance České národní rady a Poslanecké sněmovny v období 1990 - 1998. Poslance, který se odmítal přizpůsobit politicky účelovým hrám, říkal, co si myslel a podle toho i jednal.

V roce 1995 jste byl přítomen projednávání předlohy zákona o lesích ve sněmovním Výboru pro životní prostředí. Byl jsem tehdy zpravodajem Sněmovny. Při odchodu z jednání jste mě zastavil a děkoval jste mi za to, co jsem se snažil pro kvalitu zákona udělat. Odpověděl jsem vám: „Děkuji, přál bych si jediné, aby mi bylo někdy uznáno, že jsem se vždycky snažil jednat v zájmu své země". Ocenil jsem vaši odpověď, Zněla: „Pane poslanče, řeknu Vám to upřímně - až po smrti, až po smrti".

Řeknu Vám stejně na rovinu, co si myslím o vašem angažmá ve volebně úspěšné straně TOP 09, kterou jste zaštítil. Hodnotové desatero a program, který v něm nastiňujete, jsou dokonalé. Z obsahového hlediska mu jako konservativně založený člověk nemohu nic vytknout. Má celoživotní zkušenost i zkušenost z poslaneckých let mi však nekompromisně říká - se špatnými lidmi nemohu dělat dobré věci. 
 
Nikdy nezapomenu jak ideály „pravdy a lásky" po roce 1989 uskutečňovali tajtrlíci, „reformní" komunisté, mocenská elita Státní bezpečnosti i zloději všech odstínů a ražení.  Každý soudný člověk by si to měl pomalu uvědomit. Neměli bychom zapomenout, kam to vedlo, jaký je výsledek. Více než bilionový státní dluh. Často zcela neprůhledná a neodpovědná vlastnická struktura „privatizovaného" státního majetku. Demoralizovaná a v nic nevěřící společnost.

Kvality místopředsedy Vaší strany Miroslava Kalouska poznám z doby mého poslancování, tomuto kandidátu na post ministra financí bych nesvěřil péči o mou králíkárnu.

Když jsem zjistil, že na kandidátce vaší strany byl také zvolen také Jiří Oliva, bývalý ředitel státního podniku Lesy České republiky, rozhodl jsem se Vám napsat, co si o tom myslím.

Jako lesník a vlastník rozsáhlého lesního majetku dobře víte, kdo Jiří Oliva je. Stejně dobře jako já víte, že Jiří Oliva byl „bílým koněm" největšího zlodějského tunelu počátku devadesátých let. Skupina lesníků kolem Jana Míčánka - Jiří Oliva byl jedním z nich - navrhla a zorganizovala „hospodaření" a řízení podniku Lesy České republiky tak aby možnost kontroly toků peněz v tomto státním podniku nebyla fakticky možná. Zisky z prodeje dřeva jdou jinam než do pokladny vlastníka tj. státu. Způsob „hospodaření" ve státním podniku Lesy ČR se stalo ideálním klientelistickým korupčním modelem. Z těchto peněz byly a mohou být korumpovány politické strany, média a výkonná moc.

Za komunistů jsme byli všichni - i státní lesy - vlastnictvím Ústředního výboru KSČ. Elita této partaje však ještě dodržovala základní zásady hospodářského zacházení s lesem, bylo tehdy respektováno, že les je součástí přírodního prostředí, ve kterém žijeme. Na samém počátku padesátých let podobnou koncepci „hospodaření" ve státním lese zrušili, když se stalo zřejmé, jak takovýto systém poškozuje les.


Po čtyřiceti letech vlády komunistické strany se, ve jménu pravdy, lásky, svobody a demokracie, odchovanci komunistického režimu vytvořili „tržní model" vyznačující se absolutní nezodpovědností a drancováním zdrojů lesa. Podobné konstatování - dnes je možné leccos co „za komunistů" možné nebylo - platí bohužel i pro jiné obory veřejné politiky.

Chci se Vás, pane poslanče Karle Schwarzenbergu zeptat. „Podnikal" byste s vlastním lesem stejně, jako se to již dvacet let děje v lese státním? Prodával byste dřevo z vlastního lesa tak, že firmy, které dřevo od Vás kupují, si dřevo samy těží, měří, udávají kvalitu a cenu - kontrolují tak samy svou poctivost?

Jestliže byste takto nikdy nepostupoval, pak nechápu jak na kandidátce strany, jejímž jste předsedou, mohl být zvolen do Poslanecké sněmovny reprezentant zlodějů docent na Katedře těžby dřeva Jiří Oliva.


Znám některé představitele strany TOP 09, kteří se na jejích kandidátkách prosadili do nové sněmovny. Je to podobná parta lidí jako Jiří Oliva. Mám např. také informaci, že na kandidátce Vaší strany v Libereckém kraji byl nynější člen okresního vedení TOP 09 - člověk, který za komunistického režimu pracoval jako kádrovák v Uranovém průmyslu.

Jsou snad za konzervativní pravici v naší postkomunistické zemi považováni také lidé, kteří ke svému dnešnímu majetku, ke svému dnešnímu postavení vesměs přišli způsoby odporujícími dobrým mravům; a se svým dnešním majetkem odpovídajícím způsobem „podnikají"? Nevěřím, že tento typ lidí je náhle schopen změnit svoji hodnotovou orientaci a stát se vzorem odpovědnosti, nezištnosti apod.

Vážně se obávám, že podivná „pravice", která „zvítězila" v letošních volbách do Poslanecké sněmovny, tohoto vítězství využije především k tomu, aby pojistila své postavení a zametala stopy. Její zájem ze samé podstaty svého vzniku i svého povznesení je zcela jiný nežli důraz na solidnost, mravnost a občanské ctnosti. Jak se potom zachová v dalších volbách znovu oklamaný a podvedený volič? Profitovat z toho budou moci komunisté, kteří bludný kruh společenského rozkladu uzavřeli, stejně jako jejich růžová varianta - sociální demokracie. Příležitost „udělat pořádek" by však mohli v příštích volbách dostat také extremisté z opačné strany politického spektra.

Vážený pane Karle Schwarzenbergu, připomínám Vám, svým jménem jste zaštítil hanbu českého lesnictví.

V Třeštici 8. června 2010

Čestmír Hofhanzl, ze svobodné vůle zemědělec v důchodu

Postkomunistická politická pluralita

Demokracie a politická pluralita v Evropě vyrostla ze staletí trvajícího vývoje strukturované společnosti. Společenské vrstvy přes hodnotové i hmotné rozdíly spojovalo a integrovalo křesťanské chápání světa a jeho hodnot. V Evropě nedošlo k zakonzervování kastovního systému. Společenské vrstvy se neprostupně neoddělily. To umožnilo postupný vývoj, civilizovanou soutěž o vliv a směřování společnosti. Na takovýchto základech vznikla demokracie, to čemu říkáme společenská pluralita.

Tovární výroba a s ní spojené soustředění mas, kulturně neintegrovaných, bez politických práv, vytvořilo ideální prostředí pro demagogy socialismu, fašismu a komunismu. Totalitarismy pak i díky evropské svobodě a toleranci vznikly uprostřed Evropy samotné.

Pojem beztřídní společnosti je prázdný zvuk, symbol uměle vytvořený a v reálném světě neexistující. Pro život, živou přírodu je základní vlastností pestrost forem tvarů struktur, které využívají prostor, naplňují možnosti prostředí, jež je obklopuje. Obrazem kvality života je nesmírné množství životních forem, druhů, v rostlinné i v živočišné říši. Tomu odpovídá i jejich organizace a uspořádání. 

Podobné tendence a zákonitosti platí i pro člověka, jeho způsob existence, vnitřní společenskou organizaci, kterou vytváří vůči okolnímu světu. Jen hlupák, který není schopen vidět vlastnosti a principy, kterými se život řídí, si mohl vymyslet a pokusit se realizovat své choré představy „beztřídní společnosti". Teoretická představa, že je možné „spáchat" unifikovanou společnost „šroubků, táhel a převodů" v reálném světě, skončila jediným možným způsobem: vnitřním rozkladem celé společnosti, duchovní deprivací individuálních „součástek". „Nejspravedlivější" společenská koncepce se tak říkajíc člověku „provalila bokem".

Co může bez problémů po miliony let fungovat u sociálního hmyzu - včel, mravenců, všekazů - u člověka s jeho komplikovanou nervovou soustavou a po generace předávanými zvykovými schématy fungovat nemůže. Taková násilná technologická redukce vedla během několika málo generací k úpadku na úroveň zvířat.

Ze „šroubků, táhel, převodů" se stal „plebs" - jedinci bez vlastní vůle a iniciativy. Přidělenou náplní života se plebsu stalo uspokojování živočišných funkcí a práce pro blaho „předvoje pracujících". Zamindrákovaný lidský jedinec, který nemohl užívat jemu daných schopností - tělesných i duševních - začal upadat a rozkládat se. Schopnosti, zkušenosti i civilizovaný způsob společenské existence najednou nebyly potřebné. Staly se „společensky nežádoucí" a pro „předvoj pracujících" nebezpečné. U člověka žijícího delší dobu v „beztřídní společnosti" se začaly projevovat způsoby chování, které v normální, ještě „nedokonalé" společnosti byly označovány jako asociální.

„Předvoj" proletariátu, který tu famosní představu beztřídní společnosti začal „uvádět v život" se sám neuvěřitelně rychlým tempem začal přeměňovat v novou třídu - „kastu" neprostupně oddělenou od plebsu. Pouhé dvě až tři generace panování „nejspravedlivějšího" řádu stačilo k tomu, aby lidé v „dokonale spravedlivé" společnosti začali ztrácet většinu kulturních a civilizačních návyků. Návyků, které udržují ve společenství vědomí sounáležitosti a spoluzodpovědnosti.

Ve stejné době „předvoj pracujících" a všichni, kdo se připojili, vyrostl a přeměnil se v regulérní parazitní zločineckou vládnoucí vrstvu. Vrstvu, která nic jiného než „vládnout" neumí, která si je navýsost vědomá, čemu za své postavení a privilegia vděčí. Tato „nová třída" si pro zajištění své kontinuity a trvání vychovává nástupce a před ničím se nezastaví.

Celý dospělý život jsem nebyl schopen přijmout roli, kterou mi „předvoj pracujících" ve své „nejspravedlivější" říši přidělil, tedy fungovat jako blbý šroubek. Nemohl jsem žít bez pocitu, že z vlastní vůle dělám něco, co má smysl, vidět, že něco pěkného pod mýma rukama roste. Hezky to řekla naše upracovaná maminka koncem šedesátých let: „to není život, nemá to žádnou poesii".

Od konce osmdesátých let jsem měl možnost vidět naši veřejnou „politiku" z přímého kontaktu. Neuvěřitelnou bídu osobností. Na obou místech, kde jsem se účastnil zakládání občanského fóra, se OF ve skutečnosti pokoušeli založit lidé v úvazku Státní bezpečnosti. V tom počátku je mohli i jeden či dva lidé, kteří by věděli, co chtějí, vytlačit. Jak šel čas, nebylo koho dát do funkcí a na úřady. Lidé, kteří by něco uměli a zároveň chtěli změnu prostě nebyli. Ve vedení úřadů tak zůstali ti, které tam dosadil komunismus. Celá tato společenská „kasta" etablovaná za komunismu zůstala až na výjimky ve svém postavení. Oni většinou nepřímo rozhodovali, kdo kam půjde a obsadí vedoucí místo. Tato skupina měla jako jediná zkušenosti, zdroje a peníze na politiku. Jakmile byla vyhlášena „pravda a láska" bylo rozhodnuto. Bylo jen otázkou času, kdy se téměř vše navrátí k bývalému „pořádku". Nové revoluční „vedení" státu a zákonodárných komor i národních výborů bylo vytvořeno dohodami mezi „pravdoláskovými" revolucionáři a pragmatickými kormidelníky „bývalé" moci.

Na konci osmdesátých let v komunistické poušti neexistovaly ani zárodky alternativních politických skupin, krystalizačních center politických stran se skutečným nekomunistickým politickým programem. Dožadování se lidských práv nebyla politika. Represivní složky komunistického režimu vytvářely a směřovaly aktivity disentu. Z nitra tohoto nepolitického hnutí infiltrovaného spolupracovníky Státní bezpečnosti nemohly vzejít osobnosti s jasným nekomunistickým programem.

Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 se příliš mnoho nezměnilo. Nebylo z čeho vybírat. Všichni jsme byli plebsem. Zdroje na politiku a na ovládnutí medií měli ve svých rukách svržení „zlí komunisté". I přesto se ve volebním období 1990 - 1992 podařilo prosadit změny, které nebyly v původních scénářích Sametové revoluce. Žádnou oporu však ti, kteří tyto změny prosazovali, ve struktuře postkomunistické společnosti neměli. Neexistovala a dodnes neexistuje žádná slušná nekomunistická společenská vrstva a politická struktura integrovaná společnými hodnotami a zájmy. Integrované společenství, jehož členové by věděli, že na politické scéně musí mít svého reprezentanta a musí jej odpovídajícím způsobem podporovat. Po volbách v červnu 1992 začal pozvolný postupně se zrychlující obrat k variantě původní komunistické mocenské technologie.

Skutečnou - autentickou politickou stranou na postkomunistické scéně České republiky byli pouze komunisté. Ti měli fungující aparát, zkušenosti a motivaci. Nebyla to živá ideologie, ale vůle k udržení pozic svých členů a milionů lidí na jejich způsob politiky navyklých.

Charakter autentické politické strany lze ještě přisoudit Československé straně lidové, která měla tisíce činovníků zvyklých přiživovat se z toho, co spadlo pod stůl komunistům. A pak tisíce malých lidí - zejména na Moravě - navyklých na jejich přímluvu.

Svými lidmi obsadili všechny potenciálně politicky nebezpečné značky: Republikánská strana, původní strana Zelených, Hnutí pro samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko.

Do parlamentu se dostali „Moravisté", o jejichž roli a účelu nemusíme mít žádných pochyb. Zakladatel a vůdce Boleslav Bárta byl agentem Státní bezpečnosti. Totéž platilo i pro její další členy a poslance. Žádných pochyb nemusíme mít také o další parlamentní straně - Republikánské straně Miroslava Sládka, zaměstnance komunistického cenzurního úřadu. Úkolem těchto stran v úvodní fázi postkomunistické pluralitní demokracie bylo matení pojmů a odvádění pozornosti od základních problémů. Do stejné kategorie patřila a stejné úkoly měla Zemědělská strana založená slušovickým ekonomem Františkem Trnkou. Byla to strana představitelů zemědělských družstev a státních statků.

Občanská demokratická aliance byla stranou na počáteční „špinavou práci" s privatizací. Několik nezasvěcených se však vymklo původnímu zadání a odmítlo se nechat řídit. Proto jsme si zasloužili potupný konec. V zemi neexistoval střední stav, který chtěla tato strana reprezentovat. Aféra s dluhem z roku 1992 byla od počátku připravená, stupňovala se s cílem nás „umravnit". Problém Kalvodova doktorátu ve druhé polovině roku 1997 byl dlouhodobě připraven. Statečný Jan bohužel spoluhrál. Chce to vědět okolnosti a historii celé té intriky. Pochopil jsem v těch letech, že intelektuální jedinečnost, předvídavost, či znalosti jsou téměř k ničemu, jestliže nositelé těchto kvalit a schopností nemají v základě svých osobností zvykově vestavěný smysl pro fair play a odvahu. Jen to jim může dát odolnost udržet si rovnou páteř, když zůstanou sami. Jen tehdy dovedou prohrát se ctí.

Občanskou demokratickou stranu zakládali na jaře roku 1991 lidé, kteří přišli na scénu a „k lizu" včas. Když se konstituování ODS chopili Josef Zieleniec a Václav Klaus bylo rozhodnuto. Oba tito „revolucionáři" byli připravenými kádry. Způsob privatizace pro budoucnost určil, že v zemi nevznikne solidní podnikatelský stav.
ODS se stala především politickým representantem nových zbohatlíků. Její základ tvoří lidé vzešlí z kádrů bývalé hospodářské a mocenské nomenklatury komunistického režimu. To především určuje chování této „pravice" na postkomunistické „pluralitní" politické scéně. ODS nemůže být autentickou pravicovou stranou, pakliže nepovažujeme zločineckými způsoby ustavenou společenskou vrstvu movitých a mocných za normální součást civilizované společnosti, která se chce označovat za demokratickou.

Sociální demokracie se nestala „levicovou" částí teoreticky pravolevého politického spektra kvůli svému historickému jménu, ale proto, že původní koncepce „kormidelníkům" nevyšla. Virtuální levicí se mělo stát Občanské hnutí. Základní rozdíl mezi ODS a ČSSD však není v ideových rozdílech jakými jejich členové a vedení nahlížejí na svět. Co je rozlišuje a co je rozděluje, je především fakt, že sociální demokraté přišli „k lizu" pozdě. Většina z nich vstoupila do politiky až tehdy, když základní gro majetku již bylo rozděleno. Přesněji řečeno rozkradeno. Svými vnitřními hodnotami se obě tyto strany zásadně neliší.

Pro postkomunistickou „pluralitní demokracii" je příznačné, že ač téměř všichni mají plná ústa ideálů a zásad, fakticky jde především o to, co kde kdo urve a sežere. Začalo to „pravdou a láskou" ale nakonec reálně stálo na hodnotách a zvycích, které ruský komunismus vestavěl do mentality svých poddaných, „kormidelníků" i plebsu.

Ve zdejší postkomunistické politice neplatí žádné tradiční představy a ideje pravolevého rozdělení společnosti. Političtí teoretici i praktičtí mocenští šíbři buď zapomněli anebo vědomě lžou. Pravolevá schémata platila v původní strukturované společnosti. Kde se existující společenské vrstvy chovaly konzistentně: dodržovaly v praktickém životě i v politice své hodnoty a podle toho i jednaly. V komunistické společnosti prošly komunistickým mlýnkem na maso i duše. Již tři generace vyrostly v prostředí, které z nás v převážné většině udělalo beztvarý plebs. A z předvoje pracujících se stala parazitující „kasta", pro kterou žádné tradiční pojmy a hodnoty neplatí.

Tradiční pojmy a hodnoty ztratily původní význam. Již více než půl století nade vším dominuje „dialektika". Pojmy a hodnoty mají takový význam a obsah, jaký se právě hodí. Co je dobré, správné, demokratické, humánní, ekonomické, ekologické apod. vyhlašuje ten, kdo ovládá media a drží moc. Postkomunistická demokracie a pluralita je virtuální fiktivní fenomén, něco jako stínové divadlo. Velikáni současné éry této postkomunistické demokracie a plurality jaksi zapomněli, že skutečná pluralita může existovat jen ve společnosti, ve které existují hodnotové i společensky vyhraněné vrstvy, které v civilizované politické soutěži prosazují své pojetí světa a řešení jeho věcných problémů - a to vše za podmínky základní shody celého společenství na podstatných pravdách.

Nic takového v naší společnosti prošlé komunismem neexistuje. Skutečností je reálná „pluralita" individuálního zmatku, který mají ve svých hlavách a citech miliony jednotlivců plebsu i vládnoucích parasitů. Tuto reálnou pluralitu cíleně a systematicky „spáchanou" komunismem nic vyššího neintegruje. Tuto pluralitu zmatku může spojovat jen nenávist anebo hněv a ty jak známo nic pozitivního neřeší. Jedinou „hodnotově vyhraněnou" společenskou skupinou je formující se hospodářsko-mocenská oligarchie. Ta je se svým sobectvím v praktickém slova smyslu „politickým národem". Oni dělají politiku, ovládají banky, média a hospodářství. Z vlastní vůle neudělají nic, čím by povzbudili vývoj ke vzniku hodnotově i mocensky strukturované společnosti.

Jen na počátku „reformního procesu" mocenské technologie komunistického panování vynesl vír změny na politickou scénu jedince - ideové nositele demokratické plurality. Pár takových lidí bylo v ODA, v ODS, v sociální demokracii Rudolf Battěk. Nikdo z nás neměl ve společnosti vyšlé z komunismu ideové a natož mocenské zázemí. Na dnešní politické scéně již není nikoho, kdo by autentickou pluralitu reprezentoval.
Politické subjekty - „strany" pohybující se dnes po scéně, jsou virtuální subjekty stínového divadla. Jejich režii obstarávají „manažeři" postkomunistické plurality. Představitelé těchto „politických stran" jsou stínovým obrazem, za autentické reprezentanty hodnotového a názorového proudu, reprezentanty klasické společenské vrstvy je může považovat jenom ignorant.

Nezbývá než doufat, že absurdní stínové divadlo, které již dvacet let na veřejné scéně předvádí „politický národ" pohrobků komunismu, probudí ze spánku, který měl být na „věčné časy", ty, z nichž omámení vyprchalo. Uvědomí si, že zakletí ještě nepominulo zcela. Začnou se pomalu chovat jako politický národ, jinak je nic lepšího nečeká.

Winston Churchill před desetiletími řekl: „Politika je pomalé a namáhavé rozbíjení velmi tvrdých kamenů jako to dělají kapky vody kapající na kámen.". Dokud si neuvědomíme, co se s naším světem stalo, nemůžeme ani začít hledat cestu ven.

Smutné konce pravdy a lásky

Motto: Spojení komunismu s pravdou a láskou vytvořilo totálně jedovatou směs.

Když František Palacký na pražském Žofínském ostrově v roce 1866 prohlásil, že „zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jediné generaci panovati měl …“, bylo to předvídavé tušení. Palacký nemohl vědět, jak mu čas dá za pravdu.

Naše generace dostaly příležitost ve společenském systému, který se nazval komunismem, své životy prožít a ochutnat jeho ovoce. Stali jsme se součástí zlořádu, který v různé míře poznamenal všechny.

Jako chlapec jsem si začal uvědomovat, že to nejdůležitější, čeho člověk může dosáhnout, je pochopení věcí kolem sebe – co a proč se děje, proč tak lidé jednají. Pohlíží-li člověk na svět z takového zorného úhlu, pomalu se začnou vynořovat kontury souvislostí. Schopnost kritické mysli časem vytvoří obranné schopnosti nadhledu. Celý život jsem byl pozorovatelem, nikomu a nikam jsem nepatřil – to je mé poznamenání komunismem.

V dětství a mládí jsem prožil rozklad vesnického společenství – na osudu svých rodičů i diskvalifikaci nás dětí. Počáteční komunismus byl drsný, blbý ale vcelku přímočarý. Kdo nebyl přímo natvrdlý, mohl zřetelně vidět, o co jde.

Jak čas běžel, erodovalo nadšení a víra „zakladatelské generace“ společenského zlořádu, zůstávalo jim vědomí výhod postavení, do kterých je ten zločinný systém vynesl. Ovládané obyvatelstvo si zvykalo, pomalu se stávalo plebsem, masou jedinců bez vlastní iniciativy a vůle rozhodovat o svém osudu.

Krize roku 1968 byla „krizí morálky“ vládnoucích, ještě existovala paměť, že svět může vypadat i jinak – může se řídit jinými hodnotami. Dvacet roků je doba jedné generace, je to doba, po kterou si společenství uchovává paměť.

Vojenský zásah v srpnu 1968 ukončil období vlády ideologie a víry. Sovětský komunismus dal zřetelně na vědomí všem, že smyslem je moc, udržení postavení a výhod. Ta doba byla historickým předělem, ve kterém v celém sovětském komunistickém bloku převzaly moc a vládu struktury tajné policie. Byl to výsledek přirozeného vývoje systému, tak jak byl vymyšlen a funkčně ustaven.

To, co vítězové této prvé přestavby – transformace komunismu nazvali „normalizací“, bylo ve skutečnosti odklonem společenské existence a jejích hodnot od tradičních zvyklostí a norem jak je společnost ještě chápala a trochu i respektovala.

Smyslem čistek uvnitř partaje i v zaměstnání byla informace: nemějte iluse, přizpůsobte se, nebo se stanete též plebsem. Plebsu byl vyslán signál, uděláš-li dostatečně velikou prasárnu, je to vstupenka mezi vyvolené.

Gustáv Husák, realizátor a garant „normalizace“, může být směle nazván geniálním padouchem. Sofistikovaně zlomil svým způsobem „normalizace“ páteř celé jedné generaci. Jeho technologie „normalizace“ vyškolila kádry pro perestrojku „pravdy a lásky“ devadesátých let.

Husák měl se sovětskou technologií lámání a úpravy lidské psychiky hlubokou osobní zkušenost: rodní soudruzi jej brzo po svém vítězství zavřeli a strčili jej do společné cely s Šaňo Machem, bývalým vůdcem Hlinkových gard, pro kterého Husák po válce nemilosrdně žádal trest smrti.

Na jaře 1969, když Gustáv Husák nastupoval k moci, zeptal se můj kamarád lékař Šaňa Macha, který ležel na jeho oddělení jako pacient, na Husáka. Mach zděšeně zvedl ruce a řekl: „Nič nepočujem, nič neviem, nič nebudem hovoriť, Husák je starý stalinist.“.

Měl jsem příležitost vidět lidský morální i profesní rozklad, který v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let Husákova technologie „normalizace“ navodila. Principem byla důsledně vyžadovaná a vymáhaná podlost. Udržet si postavení, nebo se ke kariéře dostat, bylo možné pouze za cenu podlosti – nejlépe pomáhalo rovnou někoho shodit. Prostě zachovat se nemorálně, udělat věci, které bylo možno označit za zločinné, něco, z čeho se nedalo vycouvat. Odvážím se tvrdit, že celá generace, která v té době nastoupila ke kariérám a do postavení, přijala toto zločinné a podvodné jednání za normální, stalo se jim to normou.

Zažil jsem to na vlastní kůži i duši a nepřijal to. V té době jsem si uvědomil, o co jde a rozloučil se s odbornou kariérou. Pamatoval jsem si slova naší mámy z padesátých let, slova, kterými reagovala na komentář mladičkého Jiřího Dienstbiera v rádiu, „proč to děláš, proč lžeš, což nemáš ruce, aby ses živil jinak?“.

„Normalizace“ se vepsala do mentality, do duší celé té generace, která ten způsob přijala a nevzepřela se. Ta část, která nastoupila do kariér a postavení, vnitřně přijala, že pravda není. Jsou jen určité pojmy, které označovaly pojem pravdy – ale kdysi v dávnověku. „Rozumný“ člověk je dnes nebere vážně. Tak se v té době téměř skokem změnilo chápání existenciálně důležitých pojmů a tedy i vnímání světa.

Proces kulturního vykořenění postihl téměř všechny, a proto za vzdor či odpor proti režimu bylo považováno i dožadování se lidských práv na režimu, který zřetelně a ze své podstaty byl zločinný. Byl to logický nesmysl, který se ve skutečnosti rovnal uznání zločinného způsobu vlády. Do budoucna tím režim a systém dostával platformu, na které mohl prodlužovat svou existenci. Ačkoli komunismus měl na svých rukách více krve a více milionů mrtvých než nacismus, nebyl jasně a nekompromisně odsouzen.

Kormidelníci tajných služeb a straničtí „intelektuálové“ si uvědomili chybu svých nacistických bratrů, kteří nedokázali včas změnit taktiku a prohráli ve válce. Pochopili využitelnost lidskoprávní a demokratické terminologie a formálně ji přijali za svou. Lidské společenské médium měli na půl století svého působení na politické, společenské i hospodářské scéně na takovou změnu připravené.

Nikdy nezapomenu na první schůzi „svobodně zvolené“ České národní rady, na její absurdní atmosféru. Všichni jsme se „měli rádi“, komunisté byli parlamentní stranou. „My jsme nebyli jako oni“. Prastará moudrost, že po zločinu má následovat trest, přestala platit. Ona tedy nepřestala platit, ale všichni se tvářili, jako by neplatila. Měl jsem intenzivní pocit, že se svět zbláznil – to čeho se účastním, nemůže být pravda.

V klíčové době, kdy šlo o převzetí a stabilizaci „nové moci“, byla po několik měsíců projednávána „Listina základních práv a svobod“. V klíčovém období byl projednáván formální papír, jehož vznosná prohlášení jsou jen obtížně vymahatelná a za jejichž nedodržování nehrozí sankce a trest. Zákony často neměly sankce. Byly také zrušeny některé zákony důležité pro odpovědné a právní fungování státu a roky je nenahradila žádná jiná norma. S odstupem času si dovolím jen drsně konstatovat: za vlastní blbost a zločinné jednání těch, kdo prošli bez trestu, neseme dlouhodobé následky.

Od prvopočátků jsem viděl a mohl sledovat „reformu“ jednoho celého odvětví – lesního hospodářství. „Reformu“, která bez bázně a hany popřela všechny staleté zkušenosti, odpovědného hospodaření s lesem. „Reformu“ zaměřenou na cílené vykradení zdrojů lesa do kapes zlodějů, kteří nemají za dlouhodobou existenci lesa žádnou odpovědnost. Jsem svědkem toho, jak cíleně až do dnešní doby bylo na úrovni státu a zákonodárných sborů blokováno vytvoření legislativních norem, které by daly zákonný rámec odpovědnému hospodaření s lesem.

Na příkladu této reformy jsem pochopil obludnost „tržní reformy“ komunistického hospodářství, realizovanou kádry vyškolenými na univerzitě Husákovské normalizace. Pochopil jsem hluboké opovržení, které chovají „komunističtí“ podnikatelé k většinovému plebsu. Jsou přesvědčeni, že mohou tvrdit jakoukoli hovadinu a většina to ani nezaregistruje, zaplatí si kohokoli a do parlamentu, do vlády nastrčí své gorily.

1. února 2010 jsem byl přítomen jednání Vrchního soudu v Olomouci, kde se projednávala žaloba Vladimíra Hučína na Tomáše Hradílka. Hradílek, poté co soudy včetně Ústavního zrušily všechna obvinění proti Hučínovi, napsal v článcích zveřejněných v Lidových novinách, že Hučín je gauner, terorista a obvinil jej z provedení výbuchů v Přerově. Žádné nové důkazy nepředložil.

Byl jsem přítomen většiny soudních řízení, ve kterých se dnešní státní moc od roku 2001 pokoušela dostat Vladimíra Hučína za katr. „Demokratičtí“ postkomunisté se tak, jak to dělali jejich vychovatelé před rokem 1989, pokusili kriminalizovat člověka, který vzal vážně to, co z titulu svého pracovního úvazku u Bezpečnostní informační služby měl dělat. Hučín nepřijal „dialektické“ zadání, že jako slouží demokratické tajné službě, ale dělá zcela opačně pro postkomunistickou nadstátní mafii. Smyslem jeho kriminalizace bylo exemplárně potrestat „anomálně“ se chovajícího jedince.

Všechna obvinění proti Hučínovi byla na vodě, trapně hloupě sestrojená. Kdyby v této zemi existovala svobodná média, měl by stát i soudní moc z ostudy kabát. Protože ještě nejde všechny zastrašit – veřejnost na soudy chodila – musela „demokratická“ moc z případu vycouvat.

Soudní líčení u olomouckého Vrchního soudu bylo pro historii jedinečnou ukázkou – co je a jak funguje postkomunistické „demokratické“ soudnictví. Výsledek soudu – rozsudek byl veřejnou fackou jedinci, který nepřijal „pravidla“ podvodné hry na demokracii. „Asociální“ jedinec Vladimír Hučín si dokonce tak dovolil, že přestože byl zbaven všech obvinění, dále trval na tom, aby soudy konaly tak jak mají konat – hledat spravedlnost a být garantem práva.

Tomáše Hradílka zastupoval u soudu advokát Tomáš Sokol, z jehož výroku, který jistě vstoupí do historie českého soudnictví, cituji: „Tomáš Hradílek má lidské právo na svůj svobodný názor“. Senát ve složení předseda JUDr. Vojtěch Brhel, JUDr. Radmila Baďurová a JUDr. Jaroslav Hikl dal Sokolovi za pravdu a Hučína odsoudil k náhradě soudních výdajů.

Přeložím-li usnesení soudu do lidové mluvy, senát olomouckého Vrchního soudu řekl: bez ohledu na poslání soudní instance i dohodnutá pravidla budeme rozhodovat tak, jak se nám bude hodit.

Tomáš Sokol se nám všem tím „lidským právem“ Tomáše Hradílka vysmál a nepřímo nás tak vyzval ke vzpouře. Řekl: ubozí plebejci, máte jediné právo a šanci, vzít klacek a vyhnat nás, ale na to jste poserové.

„Poetickým“ vyvrcholením soudního stání bylo, že Tomáš Hradílek v rámci své obhajoby přečetl osobní dopis, který mu 24. července 2007 poslal prezident republiky Václav Klaus. V tomto dopise mimo jiné stojí:

„ Včera jsem si přečetl Váš dopis v Lidových novinách o panu Hučínovi, za který Vám velmi děkuji. Jsem moc rád, že se to někdo takto odvážil říci nahlas, už to bylo více než zapotřebí. Aniž znám konkrétnosti, chápal jsem to přesně tak, jak jste to Vy popsal. K těmto věcem je třeba se postavit a Vy jste znovu dokázal, že to umíte. Ještě jednou Vám děkuji.“

To, co se odehrálo u olomouckého vrchního soudu, je logickým pokračováním vývoje „pravdy a lásky“, zločinný systém se vrací ke svým kořenům.

Oba „vítězové“ olomouckého soudního stání byli „hrdiny“ prvních scén absurdního dramatu „sametové revoluce“. Tomáš Hradílek byl prvním „svobodně instalovaným“ ministrem vnitra České republiky po volbách 1990. Vloudila se chybička, při výchově statečného disidenta vychovatelé ze Státní bezpečnosti jaksi nepostřehli, že chovatel akvarijních rybiček je slaboch. To, že „vnitro“ neřídil a ani nemohl řídit, jim jistě nevadilo. Horší bylo, že ministr silového ministerstva v revoluční době nedokázal na veřejnosti udržet tvář. Nebyl ani schopen přečíst bez třesoucího se hlasu text, který mu řídící orgány připravili. V tichosti jej ze scény stáhli a slibnou kariéru ukončili.

Chybičku napravil pražský prokurátor Tomáš Sokol, který na scénu vstoupil již na jaře 1990 silným prohlášením o zákazu komunistů. Zvláště dobrosrdečný výraz jeho tváře mohl na nezasvěcené působit dojmem, že by to mohl myslet vážně. Zasvěcení však dobře věděli, že tentokráte je to ten pravý muž. Sokol plnil úkoly „revolučního období“ na jedničku, příslušníci Státní bezpečnosti, kteří museli odejít z Federálního ministerstva vnitra, našli útočiště na ministerstvu českém. Hřímavým hlasem se ve sněmovně vykecal ze všeho a neudělal nic. Po odchodu z politiky se jeho talent i nadání teprve rozvinuly a uplatnil se v roli obhájce. Stačí se podívat na případy, které obhajoval a obhajuje. S klasikem je možno říct: „nic lidského mu není cizí“.

Dvacet let je dostatečná doba, aby šlo s odstupem říct, co se stalo. Co bylo ústředním motivem, jaké jsou následky kritérií nastavených řízenými nebo jen prostě hloupými „revolucionáři“ sametového období. Bylo to smutné divadlo, které se v naší zemi hrálo, a dramatický kus ještě neskončil. O tom, jak kormidelníci modernizovali svou mocenskou technologii, svědčí, že do role prvního milovníka-revolucionáře vybrali autora absurdních dramat. Vinu za to, co se za ta dvě desetiletí stalo s morálkou celé společnosti, za to, že jsme se ocitli vnitřními hodnotami mimo realitu světa, nenesou jen „kormidelníci“ a šášulín, který se realizoval ve svém největším absurdním dramatu. Vinu neseme v různé míře všichni – nevzbouřili jsme se a komedianty nevyhnali.

Když končil legální komunismus, neměli jsme sice ještě na papíře lidská práva, dalo se však ještě rozlišit, která barva je černá – i bílá byla někdy vidět. Dalo se poznat, kdo je hajzl. Všichni jsme byli všelijak přikrčení, ale nesmrděli jsme tolik. Po dvaceti letech „pravdy a lásky“ už nevíme, co jaký pojem, co jaké slovo znamená – a ještě každý to nevíme jinak. Celá naše země zasmrádla, smrdíme každý den víc. Kdo to bude uklízet? Půjde to vůbec?

Gustáv Husák v dvacetiletí „normalizace“ zlomil „páteř“ komunistické „elitě“ a ctižádostivcům. Václav Havel – v jejich zastoupení – dokonal dílo zkázy „pravdou a láskou“ i u plebsu. Jako citlivý intelektuál tomu dal „kulturní“ rozměr.