Česká komunistická demokracie

Motto: Smutná realita symbiózy lži, zbabělosti a zla s hloupostí.

Na prezidentské standartě státu máme napsánu lež, hezčími slovy řečeno polopravdu: „Pravda vítězí!“. Otcové tohoto sloganu nedořekli, kdy pravda může zvítězit – jen tehdy, stojí-li za ní odhodlané bohabojné společenství statečných lidí. Podle běhu lidských věcí následovali to, co na standartě vyřčeno nebylo. Nepostavili jsme se Hitlerovi, nebojovali jsme za svou svébytnost, za svůj stát. Edvard Beneš, hlava státu se vznešeným heslem na standartě, svůj lid v boji za pravdu nevedl. Rezignoval a utekl. Uprostřed války pak jel bez dohody se spojenci vyjednávat se Stalinem. Vůkol dal najevo, že o pravdu nejde. Že jde o zájmy. Uprostřed války nás prodal tam, kde cítil více síly.

Po válce nechal vyhnat více než tři miliony Němců. Obyvatele země, kteří v ní sídlili po staletí a mezi kterými byli nacisty jen někteří. Tak společenství ctící pravdu a trvající na ní nejedná. Většina neprotestovala. Mnozí si po Němcích nakradli. Udělali jsme padoušství. Vyhnáním Němců jsme se také přihlásili ke komunismu. Politické strany, které vítěz ponechal na scéně, souhlasily se zákazem nejsilnější prvorepublikové strany – Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Vznikla Národní fronta. Před Vítězným únorem nekomunističtí politikové odstoupili z vlády. Odpor proti komunistickému puči neorganizovali.

Sebranka českých komunistů se stala nejvěrnějšími sluhy Stalinových pochopů. Z nás ze všech udělali zaměstnance komunistického státu. V Československu nesměl zůstat soukromý holič, soukromý švec. V zemědělství vykořenili a plošně vyhubili vrstvu vlastníků – hospodářů na půdě. Společenství, jehož děti odcházející do měst dávaly základ společenské morálky a pracovitosti celé zemi.

V Československu bylo vykonáno nejvíce politických vražd ve jménu komunismu. Tento „lidově demokratický“ stát měl (per capita) nejvíce politických vězňů. Na počet obyvatel měla naše země také nejvíce členů komunistické strany. Toto vše bylo vykonáno našima rukama, bylo to dílo našich banditů. V roce 1968 předvoj dělnické třídy – českoslovenští komunisté vyhlásili socialismus s lidskou tváří. Podobně jako si jejich předchůdci napsali na prezidentskou standartu „Pravda vítězí!“. V té době nastávala v sovětské „říši zla“ krize proletářského komunismu. Straničtí funkcionáři řídící obludný totalitní stroj nezvládali situaci. Ideologie přestávala fungovat. Bylo nezbytné vyměnit hesla a technologii řízení modernizovat. Československý komunismus s lidskou tváří – jako by komunismus mohl mít lidskou tvář – byl úvodní signálem k ideovému a mocenskému přezbrojení – překabátění „sovětského tábora míru a socialismu.“

Mobilizace vojenského komplexu a zvláštních služeb Sovětského svazu byla účelová, říše nebyla vojensko-mocensky ohrožena. Organizační model byl ohrožen ideologicky. Vojenská akce znamenala předání rozhodujících pravomocí z rukou stranických aparátčíků do rukou vojáků. Ti pak zprostředkovali předání moci do rukou náčelníků zvláštních služeb režimu.

Českoslovenští tajtrlíci na čele předvoje místního pracujícího lidu, slouhové moskevských náčelníků, otevřeli cestu ještě většímu zlu. Nechali se odvézt do Moskvy a podřídili se. Vyjma Františka Kriegla podepsali svou pohanu. Pokořili a ponížili tím celou společnost. Na budoucích dvacet let nastavili nové normy.

Moskevští modernizátoři technologie zla vybrali za našeho gubernátora dokonalý typ aparátčíka. Gustáv Husák prošel mocenským mlýnem, přípravkou, která tvarovala velikány řídícího stroje nejlepšího ze světových řádů. Husák prohrál v prvním kole mocenské rvačky, když soudruzi nastupovali do kariér. Skončil ve vězení se Šaňo Machem, vůdcem Hlinkových gard. Husák dokonale poznal sovětskou technologii moci a kágébáčtí „rukovoditelé“ si prověřili jeho. Generálním tajemníkem komunistické strany, tedy normalizátorem československé satrapie se stal právě díky dokonalému pochopení sovětských mocenských praktik.

Zažil jsem normalizaci sedmdesátých let, proletářská ideologie, kterou dvě desetiletí oblbovali plebs, byla mrtvá. Po promenádě tanků v ulicích, po eskadrách letadel na obloze i tlupách pěšáků v každém lese mohl na proletářskou solidaritu již věřit jen blbec. Po pacifikaci hereze s lidskou tváří proběhlo v následné normalizaci v českých zemích již několikáté třídění talentů na podrazáctví. Po okupaci i kariéra ve stranickém aparátu nesla riziko možné odpovědnosti, kdo chtěl přežít na výnosném místě, musel se zdiskreditovat, ponížit a zradit své přátele. To byla minimální cena za udržení se. Zkušenost již prokázala, že o žádné ideje nejde. Na kariéru v aparátu strany nastupovaly podřadné talenty. Normalizátoři již ani nikoho svébytného do řídícího soustrojí nepotřebovali, stačily jim figurky, se kterými se dá podle potřeby posunovat. Skuteční šíbři obsazovali místa technokratů. Do jejich rukou se začala soustřeďovat moc.

Vstupenkou do nově se profilující nomenklatury byla stranická legitimace jako formální přihláška, úvazek. Důležitější byla příslušnost ke Státní bezpečnosti, či spolupráce s ní.

Smyslem normalizačních čistek bylo ponížit co největší počet lidí, ukázat jim, že si své postavení musí zasloužit. Zažil jsem tu dobu. Mohl jsem pozorovat, jak se lidé rozpadají. Kariéry v tom čase nastupovali lidé hanební, společnost si zvykala. To, co se odehrálo na společenské scéně, s odstupem krátké doby proběhlo i ve sféře profesní, odborné. Pozoroval jsem tento proces v oboru, který je s morálním cítěním s lidskými hodnotami v těsném dotyku – v medicíně. Šéfy se v té době stali lidé průměrní až podprůměrní – rozhodně žádní lumeni. V zájmu své dominance pak „stlačovali“ okolí na svoji úroveň.

Dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let bylo dobou sovětizace české společnosti. Ideologický tlak postupně ochabl, ani aparátčíci již nebrali své teorie vážně, pouze navenek ideovou čistotu vymáhali. Společnost se pomalu blížila ideálu – již od dvaceti let jsme se začínali těšit na důchod. Osobitou kapitolu, odraz sovětizace společnosti představuje policejně sledovaný disent. Odpůrci moci neprotestovali proti tomu, že režim byl politicky i lidsky nemravný. Nebyl to skutečný politický disent. Nebyli to odpůrci režimu, kteří by trvali na tom, že jsou lidé, že mají právo rozhodovat o svém životě a podílet se na rozhodování o směrování společnosti. Pouze prosili „pána“, aby se na ně někdy i usmál a nechal je, aby si občas zaskotačili. To bylo podstatou požadavku na lidská práva.

Nebyl jsem schopen se s tímto způsobem protestu ztotožnit. Nepotřeboval jsem lidská práva. Právo být lidskou bytostí a chovat se jako člověk mi přece ten vládnoucí dobytek nemohl vzít. Chtěl jsem fair play jednání, mít odpovědnost za svůj život, mít vliv na to, co se děje kolem. Kromě toho, znal jsem osobnosti disentu: nebyli lepší než „oni“. Většina z těchto lidí měla mnoho slabostí a nectností a byli tudíž vydíratelní. Po Sametové revoluci jsem své známé a kamarády našel v registračních protokolech Státní bezpečnosti jako spolupracovníky. Nedokázali říci ne.

Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století byla přípravou na modernizaci sovětského systému. Základem pro tuto opravu a transformaci byla hlubší hodnotová a mravní desintegrace lidského společenství. Společenství, které ve čtyřicátých letech George Orwell nazval plebsem. Sovětská perestrojka odstartovala v období hluboké krize sovětské a ruské identity. Její průběh byl na ruské poměry a zvyklosti klidný a mírný. Nebyly to statisíce a miliony mrtvých, jak bývalo v takových dobách změny v Rusku zvykem. Jedinou integrovanou organizovanou silou v celé říši zůstaly tajné služby. Tato struktura byla z podstaty své tradice fungování naučena jednat neviditelně a z pozadí. Energie změny byla u této vrstvy odvedena k rozkradení majetku strany – státu. Kmenoví příslušníci tajných služeb se stali prostředníky při převodu majetku do rukou tajných služeb. Bílí koně – oligarchové se stali přechodnými vlastníky majetku strany-státu při jeho převodu do vlastnictví-správy tajných služeb. Ty v té funkci stranu-stát nahradily.

V československé sovětské gubernii byl průběh vlastnické modernizace komplikovanější. Proto dostal název Sametová revoluce. V Československu i v ostatních guberniích Sovětského Ruska v evropském prostoru bylo nebezpečí, že obyvatelstvo by mohlo změnu technologie vzít příliš vážně. Tradice vlastnictví a vlastnické odpovědnosti byla v těchto zemích z evropské tradice podstatně jiná než v Rusku. Tam za cara všichni patřili svému vládci a prakticky veškerý majetek jim byl jen propůjčen. V sovětských evropských guberniích navíc hrozilo, že se obyvatelstvo bude chtít vyrovnat se zločiny komunismu a pokusí se komunismus a jeho nositele odstranit z veřejné scény. Že učiní vážný pokus připravit o politický vliv společenskou vrstvu svázanou celou svou existencí s komunistickým systémem.

Terminus technicus „sametová revoluce“ nebyl plodem náhodného hnutí mysli nepolitických intelektuálů. Těm ani nic tak hlubokého a vážného z hlavy vypadnout nemohlo. Pojem i jeho obsah vzešel z hlav nemilosrdných pragmatiků moci. Pragmatiků totalitní politiky – oni znali a chápali historický rozdíl pojetí majetku v západní křesťanské Evropě a pojetí ruského. V Evropě římského pojetí křesťanství se od počátků víry i majetek chápal jako individuální závazek, odpovědnost. Ve východním byzantsko-ruském pojetí křesťanství byla víra udržována a potvrzována formálním opakováním obřadu. Pojem vlastnictví byl chápán jako zdroj moci, výhod, privilegium. Po celou historickou periodu patřilo obyvatelstvo i majetek světskému vládci, panovníkovi. Panovník svým věrným majetek jen propůjčoval. Pojem vlastnictví má zkrátka již z historických příčin pro komunismus, zvláště pak pro jeho východní ruskou větev, zásadně jiný význam, než jaký měl a doposud snad i má na Západě. Podobné platí pro význam pojmu lidská práva. Pojetí práv v Západní římské Evropě je ve srovnání s pojetím lidských práv v Ruské komunistické civilizaci významně odlišné.

V západní civilizaci bylo pojetí člověka, mezilidských vztahů definováno v Ježíšově poselství: „Všichni lidé jsou si před Bohem rovni.“ S druhým člověkem máme jednat jako se svým bližním. Jako bychom se chovali k sobě... Bůh na nás shlíží a bude nás soudit (zde není prostor pro diskusi na téma rozlišení mezi vhodnou bázní a nevhodným strachem...). V západním křesťanském civilizačním okruhu byla „Listina práv občana“ vyhlášená lidskou institucí zástupná; rušila naši povinnost, odpovědnost k Bohu. Lidské chování k druhému člověku měla garantovat a vymáhat lidská instituce, pověřený úřad, tedy člověk nepodléhající božské ideji, člověk se zlobou a s ďáblem, kterého v sobě ukrývá.
Důkazem neúčinnosti takového pojetí bylo chování revolucionářů po vyhlášení Prohlášení lidských a občanských práv za Francouzské revoluce. Ti, kdo prohlášení vyhlásili, v jejím jménu guillotinovali své odpůrce a bývalé druhy.

Ve východním byzantinsko-ruském pojetí člověk patřil svému pánovi, vládci. Tomu odpovídalo pojetí jeho práv. Nejlépe pojetí definoval ruský car Ivan v odpovědi anglickému poselstvu na Rusi, když s ním odmítl jednat. Nepovažoval totiž anglickou královnu za sobě rovnou. Ivanovi patřilo Rusko jako „Votčina“, mohl s Ruskem a jeho obyvateli dělat, co se mu zamanulo. Anglická královna byla jen první z Angličanů. Spravovala svou zemi – Anglii v zájmu a ve prospěch svých poddaných. Východní pojetí práv platilo v předperestrojkové době pro plebs v celé říši reálného socialismu. Nebyl tedy velký problém v rámci perestrojky, modernizace proletářsko-komunistické doktríny, upravit formálně pojem vlastnictví a lidských práv.

Univerzálně užívaným nástrojem řízení tábora míru a socialismu byla metoda dialektického materialismu. Pojmy, tedy jejich formální znaky – slova, měly takový význam, jaký se právě hodil. Za několik generací takového používání pojmů, slov, řeči, písma prostoupilo toto pojetí sdělování a komunikace celou společností. Přesný konkrétní význam slov se vytratil. Zůstal formální znak v podobě písma nebo zvuku. Obsah, význam slova či zvuku nemusel být v takovém pokřivení žádný a často mohl být i opačný, než obsah skutečný.

V civilizaci Západu se po dlouhá staletí dokázala udržovat určitá rovnováha moci světské s mocí duchovní. Mocenská hierarchie světská nikdy na delší dobu nedokázala ovládnout a podrobit si hierarchii duchovní. Totéž platilo i opačně. V křesťanské civilizaci lidský duch dosáhl toho, že na dlouhou historickou periodu nebylo možno v dosahu této civilizace lhát totálně. Pojmy a jejich formální znaky, slova, si po celá staletí svůj obsah udržovaly. Lidský duch – člověk se byl schopen učit, poznávat. Udržovala se kultura. Společenství nekončilo ve slepé uličce totálního zblbnutí a vraždění.
To mohlo platit, pokud byly pojmy zla a dobra náležitě reflektované, tedy mmj. nerelativizované. V lidské mysli se udržovala víra ve „Vyšší princip“ nad námi. Když však víra v boží spravedlnost počala mizet, začal se lidský hodnotový svět rozpadat. Vnitřní rozklad Evropské civilizace se rozvíjel s tím, jak rostlo exaktní poznání. Porušila se rovnováha mezi vírou v rozum, pokorou a vírou v Boží prozřetelnost. Mizela skepse, že nejsme pány svých vášní, že rozum nedokáže zvládnout zlo, ďábla, který si také dělá nárok na lidskou duši a je mistrem ve využívání všeho, co v ní je narušené. Hmotné úspěchy vynálezů a vzrůst blahobytu oslnily člověka, který se počal domnívat, že může všechno, že je pánem Všehomíra. Budete jako bohové...

V době, kdy evropská civilizace začala ovládat svět, měla již ve svém organismu zárodky zkázy. Francouzská revoluce v letech 1789 – 1799 odstartovala proces myšlení, který vedl posléze k formulaci totalitních ideologií komunismu a nacionálního socialismu. Produktem těchto ideologií byl vznik totalitních režimů států a excesy globálních konfliktů. Do takových rozměrů vyústila ztráta korekce lidského rozumu Božím okem. Obě světové války i Sovětská říše míru a socialismu byly plodem rozmachu lidského rozumu. Rozumu, který po staletí držela na uzdě část Ježíšova poselství o Božím oku, které vidí všechny naše činy a podle nich nás bude u Posledního soudu hodnotit. Rozum se urval z řetězu. Zážitek hrůz světových válek, které obě vzešly z prostoru Evropské civilizace, poškodil vitalitu a ducha Evropanů. Smyslem života milionů se stalo dosažení blahobytu, tedy prosté pohodlí. Nevyburcovalo to nejlepší evropské mozky k přemýšlení, k hledání příčin tohoto velkého civilizačního selhání.

Výsledkem druhé světové války byla porážka jedné varianty evropského socialismu – nacismu. Evropa za to zaplatila destrukcí materiálních zdrojů, podlomením vitality své civilizace, která ztratila svůj křesťanský základ a zdroj. Vítězem války byl totalitarismus komunistický, jeho východní sovětská varianta. Ruské samoděržaví přejalo v podobě Leninovy bolševické vlády „moderní“ značku evropského totalitního komunismu. Důsledkem války bylo posunutí hranic Stalinova impéria do středu Evropy.

Československo se za vlády komunistů řízených z Moskvy posunulo ze sféry západní římské civilizace do sféry vlivu východní ruské civilizace a jejích způsobů. Totalitarismus nacistický-německý měl ještě jisté evropské rysy. Nacisté na obsazených územích především likvidovali své odpůrce, elitu politickou a mravní. Sovětský ruský totalitarismus šel na samé kořeny individuální svéprávnosti – všichni se museli stát zaměstnanci státu, patřili státu celou svou existencí. Komunisté se pokusili vykořenit v lidském jedinci elementární lidské návyky, schopnost dokázat se starat sám o sebe, o svoji rodinu i o společenství. Již více než půl století běží v naší zemi negativní výběr. Po každé krizi se systém obrozuje ze stále horších lidí. Za příklad jsou dáváni lidé zbabělí a proradní – ti postupují na společenském žebříčku. Obrazem i odrazem kvality jejich „výběru“ byly na konci legálního komunismu i opoziční elity. Byl to způsob i obsah protirežimních akcí a protestů. Hudební produkce, mejdany, dožadování se lidských práv. Na konci osmdesátých let zde, v komunismem hodnotově pošlapané společnosti, neexistovala ani malá skupinka lidsky pevných, odhodlaných osobností, kteří by trvali na tom, že jsou lidmi, tedy které lidsky uráží, jak s nimi režim zachází a jedná a chtějí fair play a svůj podíl na rozhodování.

V různé míře jsme se všichni nechali natlačit do podoby spodiny. Na každého šlo něco vytáhnout, každý měl své temné místo. Disent byl profízlován křížem krážem. „Nejhumánnější“ řád v lidských dějinách byl založen a fungoval na zneužívání lidské slabosti a lidských nectností. Život v komunismu byl jako divadelní role v absurdní frašce. Pravidla si ve svých pomatených myslích vymýšleli skřeti. Režie divadelního kusu byla podřízena jedinému účelu: udržení si privilegovaného postavení a moci na věčné časy. Tu velikou myšlenku si na samém počátku vymyslel již praotec Lenin a k její realizaci svůj obludný mocenský stroj sestrojili. Moc a privilegia byl nejvyšší princip jejich snažení. Generace lidí, ze kterých vytvarovali bájný Orwellův plebs, přinutili a nacvičili žít své životy jen „jako“. Zapomněli jsme, že život je jedinečný, je jen jednou a opravit a opakovat se nedá. Svůj smysl pro kontinuitu principu moci a privilegií prokázali autoři a kormidelníci Sametové revoluce v průběhu celého procesu modernizace technologie řízení tábora míru a socialismu. V naší gubernii s lidskou tváří o tom vypovídá zmíněný název celé akce – termín šitý na míru místní mentalitě a útlocitu. Stejně citlivě si za symbol celé té absurdní frašky vybrali autora absurdních dramat. Správně předpokládali, že svoji roli uchopí jako tu největší divadelní příležitost života. Sehraje ji oduševněle, s entuziasmem a nebude mít žádný problém s tím, co dělá.

Základní kroky a slogany Sametové revoluce předurčily, jaký obsah bude posametová komunistická demokracie mít. Již slogan „Nejsme jako oni“ určil, kdo se stane nejbohatší, politicky i společensky nejvlivnější skupinou, tedy že to bude předvoj proletariátu. Po Únoru předvoj proletariátu nemilosrdně zlikvidoval společenskou a podnikatelskou elitu země. My jsme nebyli jako oni. Jejich potomci a všichni další, kdo se odhodlali převzít jejich způsob života a jejich „hodnoty“, tvořili na konci legálního komunismu vládnoucí vrstvu země. Zůstali ve svých pozicích, ve svých úřadech se všemi svými vzájemnými vazbami a na svých způsobech nic nezměnili. Právní kontinuita byl signál pro ně pro všechny, že se nic nemění, že se pokračuje. Pro jistotu, aby nezapochybovali, dostali soudci vysoké platy. Agenti StB se stali věhlasnými advokáty.

Zločinecká organizace Komunistická strana Československa, která měla odpovědnost za všechny zločiny konané v jejím jméně, nebyla zakázána. Zločinci měli lidské právo to činit, nelze trestat přesvědčení. Nezapomenu na první schůzi České národní rady na počátku léta 1990, kdy jsem měl intenzivní pocit: „Svět se zbláznil!“ Všichni dělali, jako by se nic nestalo a na konci roku 1990 byli největšími bojovníky za schválení Listiny základních práv a svobod právě komunisté. Náhle prozřeli. Řekl jsem Sněmovně, co si o tom myslím. Jeden z komunistů mě obvinil, že jsem proti lidským právům.
Snažil jsem se v prvních dvou sametových létech jak ve Sněmovně, tak i mimo sněmovní sál apelovat, abychom hledali pravdu. Standardně mně byl odpovědí posměch. Někdy otázka: co je to ta pravda, i s odpovědí – jediná pravda není, každý má svoji pravdu. Nikdy nebyla odpověď jiná – od sněmovního sálu až po hospodu čtvrté cenové skupiny.

Moudro o vítězství lásky nad zlobou a nenávistí, stejně jako o vítězství pravdy, byl vykalkulovanou podlostí. Kormidelníci organizující perestrojku znali mentalitu duší svého plebsu. Místo octa a odéru, kterým byla cítit atmosféra upadajícího komunismu, dali občanům čekatelům sladké lízátko krásných slov. Věděli, jak dokonale vyhubili morální a intelektuální elitu, a že nebude téměř nikdo, kdo by skutečnost pojmenoval, stejně jako prakticky nikdo, kdo by naslouchal a dokázal jít sám příkladem.
Užil jsem si posměchu, když jsem ve Sněmovně tyto věci říkal. Zvláště, když jsem upozorňoval, že změna může nastat jediným způsobem, tedy když sami svým jednáním nastavíme příklad. Ten posměch se mi do paměti zadřel hluboce.

Na nejlepším řádu uspořádání lidských věcí, jak komunisté svou zločineckou organizaci a zločinnou ideologii nazývali, bylo nejzvrhlejší to, že vzali životu pozitivní podněty a příklady. Světlá budoucnost byla budována na zneužívání lidských slabostí, na lži a na podvodech. Již po tři generace jsou dáváni za vzor a za příklad lidé hanební, vypočítaví, nemorální. 

Plodem systematické destrukce společenské morálky a kulturního povědomí byl sám způsob sametové revoluce. Slogan „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ byla vyslovená perverze. Společenská masa již nevěděla, co tato slova a tyto pojmy znamenají. Během svého života je slyšeli používat, ale ve skutečnosti se dělo něco jiného. Ti, kteří je vypustili na počátku Sametové revoluce do prostoru, se nám s chutí vysmáli. Vše, co se následovně začalo odvíjet a co se stalo, bylo přirozené a logické. Mechanismus kulturní destrukce po malé opravě a adaptaci pokračoval vyjetou stopou.

V podivném pomateném revolučním stroji jsem strávil dost času. Prožil jsem dost, abych pochopil, co bylo podstatou. V konstrukčních principech, ve výběru a výcviku obslužného personálu i ve výrobním sortimentu se nic nezměnilo. Ba naopak, je to celé ještě obludnější lež a podvod.

Prvním veřejným principálem byl autor absurdních dramat V. H., který s námi sehrál svoji vrcholnou životní roli a hrál ji s entusiasmem. Snad si ani nedokázal uvědomit, co hraje a v čem hraje, vyrostl v tom a byl takový. Připravil scénu pro druhé dějství, které bylo smyslem a důvodem k celé velkolepé produkci porážky komunismu. Bylo jím převedení majetku státu do rukou dceřiných organizací – nástupnických organizací zvláštních služeb tábora míru a socialismu, které se v ještě průhlednějším světě nazývaly tajné služby.

Režie této části hry byla svěřena ekonomickému přízraku, ve zkratce nazývaném V. K. Smyslem privatizace bylo převedení strategického majetku do rukou společností, jejichž konkrétní vlastník není znám anebo je to nastrčený bílý kůň. V tomto smyslu proběhla privatizace úspěšně.

Demokratický politický a hospodářský systém tak, jak vznikl a na jistý čas se na Západě stabilizoval, mohl existovat a fungovat jen ve společnosti, kde se určité věci nedělaly a nepřekračovaly. Nebyl na to zapotřebí zákon. V Západní civilizaci vytvořilo základy pro demokratické uspořádání židovství, řecká antická civilizace a křesťanství jako jejich syntéza.

Co nedokázal zničit a vykořenit ještě poměrně přímočaře prolhaný a násilný komunismus, to Sametová revoluce dokonala – modernizace komunistické technologie proběhla. Politická pluralita je fikcí. To, co vidíte na scéně, nejsou autentické politické strany, položili pouze základy k pluralitě banditů. Soukromé vlastnictví, fungující trh, právo hledající a udržující spravedlnost mohou existovat jen ve společenství, kde platí nepsané zákony, kterým se říká morálka. Způsob Sametové revoluce to vše popřel, zamazal a pošpinil nás všechny.

Zvolení Miloše Zemana prezidentem, principálem závěrečného dějství hry na komunistickou demokracii, uzavírá kruh tohoto velkolepého padoušství. O stavu komunistické demokracie vypovídá to, že ze seznamu předložených kandidátů si „svobodní občané“ vybrali prokazatelně největšího lháře.

Bez vyrovnání se zlem jsou smyslem medicíny platy lékařů

Motto: Po desítky let, v systému nastaveném na zneužití a zlo, se uvnitř každého z nás zlo hromadilo. Společenství lidí, které necítí potřebu a nutnost se s ním vyrovnat, bude následky své mravní slabosti dostiženo.

Po liberalizaci poměrů, když povolilo sevření a tlak, kterým komunistický násilnický režim svůj plebs udržoval v poslušnosti, se projevily důsledky dlouhodobého ponížení – poškození morálky všech. Vypuklo sobectví a neodpovědnost.

V bývalé Jugoslávii držel po téměř padesát let Josip Broz Tito v uzavřeném kotli výbušnou směs národů lišících se svými kulturami a se vzájemnými historickými reminiscencemi. Když odešel, morálně poškozená Evropa nepřevzala za tuto část kontinentu odpovědnost. Místo toho, aby pomalu a opatrně odpouštěla z jugoslávského kotle přetlak páry, sundala z kotle víko. Výsledkem bylo téměř deset let vzájemného vraždění: nenávist a reminiscence na dalších sto let. V době válek jsem jezdil do nových nezávislých zemí jako pozorovatel OBSE na volby. Tu hrůzu jsem měl možnost vidět a její příčiny pochopit.

V naší zemi se v méně drastické podobě odehrál podobný proces. Společenská vrstva, která komunismus vybudovala a téměř tři generace na zemi a společnosti parazitovala, zorganizovala revoluci „Pravdy a lásky“. Slogany „Pravda a láska“, „Lidská práva“, či „Nejsme jako oni“ znamenaly uvolnění sevření, kterým byl plebs po několik desetiletí udržován v poslušnosti.

Povolení sevření  – „lidská práva“ a pocit volnosti v přechodné době plebsu na čas stačil. Většina populace, po více než dvě generace chovaná jako pracovní síla, nebyla zvyklá cítit odpovědnost a chovat se podle toho. V nejdůležitější době, když se dalo něco změnit, většina nezaregistrovala, co se skutečně děje.

Strůjci revoluce „Pravdy a lásky“ neměli na skutečné změně, tedy na tom, aby převrat šel na kořeny zločinného režimu, žádný zájem. Neměli žádný zájem potrestat viníky hospodářského úpadku země i mravního marasmu, který prostoupil celou společností. Nechtěli dát příklad a jasný signál do budoucnosti, že zneužití moci a zločiny se budou v naší zemi trestat. Museli by totiž potrestat sami sebe.

Za vnějším liberalismem, „Pravdou a láskou“ a „Lidskými právy“ běžel nemilosrdný proces zpětného přesunu moci opět do rukou komunistické nomenklatury, která stát ovládala v posledních dvaceti letech „zlého“ komunismu. Privatizace byla směrována tak, aby informovaní měli všechny výhody. Tento proces buď neměl pravidla žádná, anebo platila pravidla taková, která se dala zneužít. Při porušení těchto pravidel nebylo možné se dovolat ničeho – sankce nebyly vůbec, nebo nebyly ani teoreticky vymahatelné, nebo byla nulová jejich praktická vymahatelnost. Ti z „nových lidí“, kteří neměli zábrany, využili této příležitosti a utrhli kořist pro sebe. Stali se ve své většině spojenci organizátorů té velkolepé historické loupeže. Stačilo, aby přijali nepsaná pravidla tohoto zločinného spiknutí. Pro toho, kdo tak neučinil a nezařadil se, začal platit zákon – najednou byl stíhaným... Dokonce i policie a soudy začaly v takovýchto případech fungovat.

Exemplárním příkladem v naší gubernii byl privatizátor Poldi Kladno Vladimír Stehlík. Do procesu privatizace vstoupil v holportu s „kormidelníky“. Agent Státní bezpečnosti Stehlík byl v mládí horolezcem. I proto mu odvaha nechyběla. Jak byl zvyklý spoléhat se sám na sebe, začal se chovat jako svobodný zloděj. A to se mu stalo osudným. Média a orgány činné v trestním řízení se začaly činit. O něco později máme příklad v zemi bývalého Velkého Bratra v osobě a případu Michaila Chodorkovského. Našeho mafiána Františka Mrázka musel odstranit nájemný vrah. Věděl příliš mnoho a stal se nevypočitatelným.

V naší zemi vyrostly a žily téměř tři generace jako poloviční otroci. Vnitřně máme zažité dialektické pojetí významu slov a pojmů. Nebyl proto velký problém podvodnou revoluci realizovat a dovést do „úspěšného“ konce. Velké většině stačil pocit odvázání od kůlu. Co dělají „páni nahoře“, to se jich netýkalo. Ti snaživější, když viděli, jak se krade, si snažili také přikrást. Dnes nadávají a ze všech sil se naží nevidět, co se skutečně stalo. Přichází čas, kdy si začínají uvědomovat, že doba individuálního přihrávání si skončila. Nikdo je nenaučil, nikdo jim nedal osobní příklad, že zlepšení svého postavení, uznání své práce i jejího ohodnocení lze též dosáhnout nápravou poměrů, obnovou smyslu pro fair play. Je to postup obtížný, vyžadující úsilí a odříkání, ale zaručující nezpochybnitelný výsledek s perspektivou. Oni mysleli pouze na svůj krátkodobý hmotný prospěch – jak je 50 let totality dobře naučilo... I díky jejich přístupu tak nyní budou žrát už jen ti velcí, kteří jsou spojeni se strůjci systému.

Dvacet let jsem pracoval ve zdravotnictví. Po delší čas ve třech zdravotnických zařízeních v různých krajích. Měl jsem možnost vidět a porovnávat odbornou úroveň, vnitřní poměry, pojetí medicíny i to, jak je ovlivňovaly společenské poměry i postupující vnitřní rozklad komunistického systému.

Na prvním pracovišti v plicní léčebně jsem poznal, jaké odborné i mezilidské poměry se v pokřivených poměrech nastavených komunistickým režimem vytvoří na izolovaném pracovišti bez akutní medicíny, kde nutnost řešení kritických stavů vytváří přece jen jistou zpětnou vazbu. Ústav ovládaly malicherné osobní půtky a nevraživosti. Získal jsem tam základy odborné kvalifikace v oboru. Čas jsem využil ke studiu.

Na druhém pracovišti v okresní nemocnici – dnes je to nemocnice krajská – jsem uvedl do provozu a deset let vedl laboratoř funkčního vyšetřování plic. Tehdy to byla jedna z asi deseti moderně vybavených laboratoří v Československu. Na tomto pracovišti jsem měl příležitost poznat a pochopit k čemu se vyvinulo „socialistické zdravotnictví“, co se stane, když se vlády nad společností chopí úchylná ideologie, kde v konečném stádiu dozrávání – degenerace se nejdůležitějším kvalifikovaným předpokladem stane loajalita, tedy přesněji řečeno aktivní vykonávání všech svinstev, a do jakých rozměrů takovýto vývoj dospěje ve zdravotnictví.

Můj tehdejší  šéf položil základy své kariéry včasným pochopením „pomýlení“ obrodného procesu v roce 1968. Normalizoval poměry ve zdravotnictví v okolním kraji – kam jeho moc dosahovala, kde se stal se neomezeným pánem. V nemocnici i na oddělení praktikoval výchovu kádrů, podobnou způsobu jakým vychovával nové kádry předseda slušovického kolchozu František Čuba. Ve zdravotnictví, kde „výrobním materiálem“, na němž se výrobní proces realizuje, je nemocný člověk, tato „výchova“ nabyla obludného rozsahu a rozměru.

Ve Slušovicích se každý vedoucí pracovník musel stát součástí podvodného systému. Dělali věci, které byly podvodné a nezákonné. Každý byl opakovaně diskreditován a do něčeho namočen – až si zvykl. Měl-li někdo pochybnosti, Čuba mu nemilosrdně připomněl, co dělá. Dva vedoucí slušovických podniků mi jako pacienti při vyšetřování řekli, na čem pracují a jak celý ten „pokrokový podnikatelský systém“ funguje. Řekli: „Už nemohu říct ne, vzepřu-li se, Čuba na mně všechno hodí a dostanu patnáct let.“. Ve Slušovicích mohli dělat věci, které nikdo jiný nesměl. Mohli tak činit proto, že se zabývali činnostmi, které si komunistický stát oficiálně nemohl dovolit. Tento kolchoz na pasekách také vyvážel zbraně teroristickým skupinám, nebo dovážel pro sovětské „bratry“ komponenty špičkových počítačových technologií do raket. Experti, kteří oficiálně stavěli hotely ve Vietnamu, nakupovali tento materiál v Hongkongu a na Tajwanu. Proto zde zemědělské družstvo vyrábělo počítače.

Lékaři v nemocnici se podle podobné „technologie“ museli naučit, kdy a u koho smějí stanovit správnou diagnózu, kdy a u koho mohou adekvátně léčebně postupovat, koho smí a koho nesmí přijmout na oddělení, koho mohou léčit a u koho musí urychlit odchod do věčných lovišť. Smyslem tohoto výcviku bylo zvyknout si a v případě potřeby pak považovat za normální postupy i jednání odporující profesní etice i obecné morálce.

Tehdy jsem si myslel, že se jedná o konání psychicky poškozeného člověka, který patří na uzavřené psychiatrické oddělení. Dnes – po tom, co jsem viděl v devadesátých letech v nejvyšších kruzích i na veřejné scéně celého státu – tvrdím, že si tak budoucí kormidelníci pragmaticky zkoušeli, co všechno se dá s lidmi dělat, do čeho je lze možné postupně namočit tak, aby to začali považovat za normální.

Za dobu, kdy jsem tam pracoval, zděšeně utekli tři kolegové, když pochopili, co se po nich žádá. Ostatní se přizpůsobili. Jeden z těch, co odešli, mi po letech řekl: „Naučil jsem se tam, co nikdy lékař nesmí udělat.“. Pro druhého bylo hranicí, když byl posazen k lůžku a bylo mu nařízeno dát do infuse velkou dávku dolzinu a pak ještě adrenalin, tělo se bránilo odchodu na onen svět. Svoje profesní a morální dilema řešil ulehnutím na psychiatrii, odtud dal výpověď a odmítl se již na pracoviště vrátit.

Několik prvních roků  jsem měl na tomto pracovišti výlučné postavení. Zaváděl jsem nové moderní pracoviště a nebyla za mě náhrada. I na mě ale přišla řada. Na buzerace jsem nereagoval. Žádal jsem, aby mi bylo prokázáno, co nedělám dobře. Když na mně byly požadovány výsledky podle potřeby, dělal jsem, že nevím, co se po mě požaduje. Odpovídal jsem: změřil jsem to, co uvádím ve vyšetření, vyšetřím pacienta před vámi. Odborné práce jsem musel dělat tak, aby „pán velkomožný“ o tom nevěděl. Pak je však publikoval pod svým jménem, přestože o daném oboru neměl ani ponětí. Dostal jsem zákaz studovat, navštěvovat ústavní knihovnu, jezdit na celostátní semináře odborné společnosti, publikovat.

Dokladem, jak normalizace zasáhla i specializovanou odbornou komunitu, byl i vývoj v odborné lékařské společnosti, jejímž jsem byl členem. Do roku 1975 se na seminářích ještě přednášely původní nové práce. Přednášeli je sice šéfové pracovišť, kteří sami často tyto práce nedělali, ale byli ještě schopni porozumět tomu, o čem práce a dané téma je. Po roce 1975 však již šéfy pracovišť byli ve své většině lidé, kteří udělali normalizační kariéru. Tito šéfové pod sebou již nesnesli schopného člověka, který by na ně pracoval. Báli se, že by je ohrožoval. Nikdy sami odborně nepracovali a nebyli ani schopni přednést to, co za ně udělal někdo jiný. Semináře se staly čtením rešerší z odborné literatury, které si mezi sebou dělilo pár lidí z vedení společnosti.

Na svého šéfa jsem nakonec vzal židli. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel: „Já jsem vedoucí!“. Řekl jsem mu: „Nechováte se tak. Až budete jednat jako šéf, budu vás respektovat i pracovat pro vás. Chováte se jako dobytek!“. Dal jsem výpověď sám, „Slunéčko všemohoucí“ bylo již profesorem, státním internistou a diabetologem. Odborně, pracovně, ani občansky na mě nebylo co vytáhnout. Bylo však jen otázkou času, kdy na mě něco vyrobí. Dostalo se mi ujištění, že mě v celém Československu nikdo nezaměstná.

Dělal jsem správce chaty, pak tenisových kurtů, žena lékařka byla na mateřské  s třetím potomkem. Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Začal jsem pracovat jako laborant v Jihlavské nemocnici. Dělal jsem vyšetření krevních plynů a vnitřního prostředí. Zjistil jsem, že tak, jak se odběry a vyšetření provádí, neodpovídá žádný výsledek stavu pacienta. Udělal jsem si kontrolní odběry a srovnání ze všech oddělení, která tato vyšetření dělala. Ukázal jsem výsledky lékařům – reakce prakticky žádná. Od té doby jsem si chodil dělat odběry sám, abych za svoji práci ručil.

Nedlouho potom pořádala lékařská odborná společnost, jejímž jsem byl ještě členem, celostátní seminář k problematice vyšetření vnitřního prostředí. Vystoupil jsem v diskusi a řekl: „Byla zde přednesena současná úroveň znalostí o problematice. Mám dotaz, zda přednášející vědí, jaká je skutečná praxe, úroveň vyšetření, a kolik lékařů umí výsledky interpretovat. Ukážu vám, jak to fungovalo v naší nemocnici.“ Promítl jsem diapozitivy s výsledky srovnání, které jsem udělal a řekl: „Je to prakticky obecný stav ve většině nemocnic. Každý, kdo se o problém zajímá, to ví.“. Následovalo ticho, nikdo nediskutoval. Bylo to, jako bych ve slušné společnosti vylezl na stůl, sundal kalhoty a vystrčil na ctihodnou společnost holou řiť.

Mé „rouhání“ mělo tehdy pozitivní efekt. Za několik měsíců jsem od sekretáře odborné společnosti dostal nabídku, zda bych si nepřipravil přednášku o metodice vyšetřování a interpretacích výsledků. Udělal jsem to. Na závěr přednášky jsem řekl: „Vyšetření se provádí již na mnoha pracovištích, ale téměř nikde tak, jak by se dělat mělo. U dynamických veličin to znamená, že výsledky často neodpovídají skutečnosti. Příčinou je obecný mravní rozklad – to, jak a jací lidé se dostávají na vedoucí místa a to i v odborné sféře. Dokud v tomto nedojde ke změně i mé povídání bylo mlácením prázdné slámy.“. Měl jsem aplaus. Lidé, kteří se mi již několik let vyhýbali, mě chodili poplácávat. Blížil se konec osmdesátých let, přestávali se bát.

Na jaře 1990 jsem se dostal na kandidátce Občanského fóra do sněmovny České  národní rady. Do politiky jsem se dostal díky tomu, že zaběhlý systém přestal v přechodné době fungovat.

Dostal jsem tak příležitost vidět, co se v naší zemi pod slogany „Pravdy a lásky“ odehrálo i na „poli zdravotnickém“. V zimě 1989-1990 se v Jihlavě u Nové nemocnice začaly budovat základy pro „III. etapu výstavby nemocnice“, jak bylo naplánováno dlouho před tím v období legálního komunismu. Hlavním důvodem bylo zajištění práce pro místní Pozemní stavby – tehdy největší stavební podnik ve městě. Stavělo se podle původního megalomanského projektu. V roce 1991 jsem jako poslanec zorganizoval sešlost přednostů okresních úřadů s řediteli nemocnic. Na Vysočině je pět nemocnic ve vzdálenosti dvacet až třicet kilometrů od sebe. Navrhoval jsem, aby se dohodli, na co se bude ta která nemocnice specializovat s cílem soustředit odborníky a investice. Nepochodil jsem. Na ničem se nedohodli. V Jihlavě se v dalších letech mimo zmíněné dostavby Nové nemocnice provedla rekonstrukce za stovky milionů chirurgie a interny ve Staré nemocnici. V Havlíčkově Brodě, dvacet pět kilometrů od Jihlavy, se za více než miliardu postavila zcela nová nemocnice.

V polovině devadesátých let za mnou začal chodit ředitel nemocnice v Jihlavě, abych jim pomohl sehnat šest set milionů na stavbu nové budovy chirurgie – starou chirurgii právě renovovali. Odpověděl jsem mu: „Zbytečně vyhazujete stamiliony oknem, v tom nejedu.“. Peníze stejně získali.

Ředitel, bývalý důstojník vojenské posádky, se ke svému místu dostal přes členství v Rotary klubu. V Jihlavě se členem této úctyhodné křesťanské organizace stal každý, kdo myslel na kariéru a budoucnost. Dokud jsem byl poslancem, dostával jsem od tohoto křesťanského majora a ředitele při každé příležitosti dopis s přáním zdraví a úspěchů. Když jsem v Poslanecké sněmovně skončil, zavládlo ve vedení nemocnice upřímné zděšení, abych se nechtěl vrátit na svoje původní pracoviště. Nevěděli, že do původní řeky se znovu lézt nikdy nepokouším.

Od počátku Sametu jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Za ODA jsem byl i poslancem ve Sněmovně. Od roku 1991 jsme se pokoušeli iniciovat reformu zdravotnictví, přes tehdejšího premiéra Václava Klause však neprošlo nic.

Na podzim roku 1991 jsem šel přes Staroměstské náměstí v době, kdy zde televizní režisér Fairaisl natáčel pořad o zdravotnictví. Zastavil jsem se a poslouchal. Neudržel jsem se a na kameru řekl: „Stav zdravotnictví je následkem obecného mravního úpadku, který nastavil minulý režim. Když člověk ztratí morálku, v nemocnici otupí k lidskému neštěstí a bolesti – nejhůře ho to mravně poznamená.“ Řekl jsem, jaká je konkrétně moje zkušenost ze zdravotnictví.

Stal jsem se „padouchem“. Mluvil jsem příliš otevřeně. Nic jsem neodvolal. Za rok po volbách 1992 přišla do Poslanecké sněmovny žádost o moje zbavení poslanecké imunity. Při projednávání této žádosti 3. ledna 1993 jsem vystoupil a řekl: „Udělal jsem toto a toto. Příliš otevřeně jsem řekl, čeho jsem byl svědkem. Na svém tvrzení trvám. K soudu půjdu, i když vím, že zůstanu sám, stejně, jako jsem byl sám před léty.“. Pro moje zbavení imunity bylo v celé sněmovně jen šest hlasů včetně hlasu mého. Věděl jsem tehdy, že bych soud prohrál. V českých poměrech by mi nikdo nešel svědčit. Byl jsem připraven žádat u soudu svoje okamžité zatčení a uvěznění.

Je třeba si po dvaceti letech po Sametové revoluci říci na rovinu: Na konci osmdesátých let byli ve vrcholných funkcích – platí to obecně – v naprosté většině lidé, kteří začali svoji kariéru v období normalisace na začátku sedmdesátých let. V medicíně jsem to měl možnost vidět. V prestižních oborech se mohl stát primářem resp. vedoucím pracoviště jen člověk z politického hlediska použitelný a ve Straně dobře zapsaný, pro Stranu přijatelný.

Sametový způsob změny režimu znamenal, že téměř nikdo, tedy ani v oboru zdravotnictví ve vyšších kruzích lékařské elity, neprahnul po skutečné reformě, po zásadních změnách přístupů. V době, kdy se mohly provést zásadní reformy, se neudělalo nic. Ten, kdo měl „nahoře“ protekci a uměl v tom chodit, vybavil pracoviště drahými moderními vyšetřovacími přístroji, a pomohl sám sobě. Hledání smyslu účelu a míry fungování medicíny, podíl a účast pacienta na odpovědnosti za své zdraví – nic z toho nikoho z technologů sametové modernizace komunismu nikdy nezajímalo. Stejně tak málokoho z „medicimanů“ zajímal budoucí vývoj a osud oboru, kterým se živili. To se stane, když v historicky klíčové době nemá daný obor osobnosti, které by viděli dále, než za mísu šošovice. Ohromilo mě, když se věhlasný profesor Pafko nechal napsat do dozorčí rady Komerční banky.

Na počátku devadesátých let byla jedinečná a neopakovatelná příležitost provést základní reformy, nastavit i spoluúčast pacientů, vytvořit prostředí, ve kterém by lidé cítili odpovědnost za své zdraví a spolupodíleli se na základech léčení. V té době ještě lidé byli ochotni se uskrovnit, byli schopni mnohé pochopit.

Co se však stalo: v Sametové revoluci – v hospodářské sféře i na společenském jevišti – se prosadilo sobectví a kariérismus bez bázně a hany. Totéž platí i v medicíně. V prvním státním rozpočtu České republiky, který jsme schvalovali na podzim 1990, činil podíl určený na zdravotnictví třicet tři a půl miliardy. Přes inflační růst i násobné zvětšení objemu celkové sumy rozpočtu o něčem vypovídá skutečnost, že dnešní suma určená na zdravotnictví činí kolem dvě stě padesáti miliard. Množství zdravotních pojišťoven na počátku devadesátých let nesloužilo svobodě pojištěnců, ale stejně jako množství bank mělo sloužit a také posloužilo k vyvedení peněz do správných rukou.

Od konce Druhé  světové války je v naší zemi zvykem. že kdykoliv o něco šlo, chovali se příslušníci „elity“, která nás na veřejné scéně zastupovala, jako krátkozrací sobci, kteří nakonec končili jako tajtrlíci. Pro velikány sametové revoluce to platí násobně. Uvolnili síly, které půjdou jen těžko zastavit.

Dnešní medicína je odrazem toho, jak po roce 1989 dala elita vyrostlá z normalizačních kádrů sedmdesátých let svým „étosem“ příklad lékařské mladší generaci.

Přirozeným důsledkem „Pravdy a lásky“ i „Lidských práv“ ve společnosti, kde nedošlo k základní změně principů, na nichž zločinný komunistický systém stál, bylo jen další uvolnění mravů. Liberalismus v peleši lotrovské znamená jasné vítězství těch nejhorších.

Čeká nás doba, kdy bude tak, jako jsme toho byli svědky v případě lékařské akce „Děkujeme, odcházíme“, vybuchovat jedna časovaná puma za druhou. Společnost vychovaná jako plebs, společnost bez individuální odpovědnosti, plná pocitů oklamání, bude přístupná hlasům krysařů. Všichni budou žádat. Individuální odpovědnosti je nikdo již tři generace neučil, nedal příklad. Ti, kdo vždy mysleli jen na své momentální blaho, se širšími úvahami nikdy nezdržovali a důsledky si nikdy nepřipustili. Když jsem někdy v roce 1991 ve sněmovně řekl, že „změna v naší zemi může začít jediným způsobem, že my sami, svým jednáním nastavíme pozitivní příklad“, většina poslanců se mi smála. Nyní by měl každému posměváčkovi, který má ochotu se alespoň trochu zamyslet, začít ten úsměv poněkud tuhnout. Ti, kteří myslet nedokážou, nemohou, nebo nechtějí, na tom budou ještě hůř – jako každý, kdo je něčím velmi nepříjemným překvapen.

Šumavský národní park – dvacet let postkomunistické ochrany přírody

Motto: „Nastaví-li se hodnoty a obsah pojmů účelově v zájmu morálně defektní společenské skupiny, duch zla a zmaru prostoupí celou společností. Poznamená všechny obory lidské činnosti, všechny společenské a profesní skupiny. Nepoznamenán nezůstane nikdo.“

Prožil jsem svůj život v době, kdy se rozkládalo křesťanské pojetí světa, které z Evropy a z území, jež tato kultura osídlila, vytvořilo během staletí úspěšné, svobodné a bohaté společnosti.

Křesťanství otevřelo svou ideou rovnosti lidí před Bohem, vyhlášenou v upadajícím antickém Římě, lidskému duchu cestu ke svobodě myšlení a následně i bádání. Zpětnou vazbu k výsledkům svobody myšlení tvořila víra. Víra v to, že Bůh vidí naše činy u „posledního soudu“ a bude nás soudit podle toho, jak jsme žili a jednali.

Křesťanská společenství si v běhu staletí a desítek generací vytvořila nepsaný morální a etický systém chování, který v denním životě strach z „Božího oka“ a z trestu nahrazoval. Díky etickému systému, zvykově i institucionálně ukotvenému, si evropské kulturní společenství i státy po staletí udržovaly kontinuitu vzestupu a růstu. Přes epizody úpadku válek, doby, kdy se vlády chopili zlotřilci – dával křesťanský základ evropského ducha hranice totálnímu zneužití a degeneraci.

Úpadek ducha nastal s úspěchy vědy, s tovární výrobou, se vzrůstem počtu městského proletariátu, s rostoucí životní úrovní. Projevem krize byla francouzská Revoluce. Základy k ní položil centralizací královské moci kardinál Richelieu. Centralizace měla za následek degeneraci odpovědnosti francouzské nobility. Plodem této Revoluce byly Listina práv občana. Kořeny komunismu jsou v právech bez odpovědnosti. Od idejí francouzské Revoluce vedla k nacionálnímu socialismu i komunismu přímá cesta.

Obě světové války ve dvacátém století, které vyšly z evropské půdy, byly projevem úpadku evropské soudnosti a uměřenosti. Zpupnost myšlení z vlastní vynalézavosti – moci rozumu povýšila člověka nad zpětnou vazbu kontroly „Božím okem“. Člověk zhlouplý materiální mocí zbožštil sám sebe. Světové války vyčerpaly materiální zdroje a zničily společenské struktury budované generacemi. Ukázaly evropskou neschopnost konstruktivně jednat s pohledem do budoucnosti. Mindrák z hrůz a nesmyslnosti druhé světové války pak u Evropanů způsobil ztrátu víry ve svou kulturu. Nesmyslný exces poškodil ducha evropského člověka, který ztratil víru, že život má vyšší smysl. Bez takové víry se však stáváme jen biologickým strojem, mechanismem schopným uvažovat jen v rozměrech kde si polepšit a kde si neuškodit.

Hrůzy války nevyvolaly proces přemýšlení o tom, co bylo příčinou. Demoralizace války otevřela cestu horší a hloupější ideologii zmaru než byl nacionální socialismus. Válka připravila půdu pro přijetí komunismu, který s Rudou armádou do naší části Evropy fyzicky vstoupil. Nacismus a fašismus měl ještě chyby evropského způsobu myšlení – své zrůdnosti otevřeně vyřvával do světa. Sovětský komunismus byl horší: navenek používal jazyka a pojmů, které v evropském pojetí znamenaly něco jiného, než co skutečně tento systém činil. Komunismus byl ve své zrůdnosti důslednější – zvrácenou pojmovou technologií ničil schopnost mezilidské komunikace.

Čtyřicet let působila komunistická „kultura“ na českou společnost poškozenou již tím, co komunismu předcházelo. Dvacet let postkomunismu nemilosrdně ukázalo hloubku našeho duchovního postižení. Projevilo se to na zejména jednání české elity v době, kdy byla naděje na změnu. O tom, co se stane, až vnitřně vyčpělý komunismus formálně skončí, vypovídaly aktivity i ideje oficiálního disentu i duchovně mrtvolný stav společnosti – plebsu. „Odpůrci“ komunismu žádali lidská práva. Nevyžadovali rovnost příležitostí – to, že jsme stejně tak lidé jako komunistické panstvo. Dva tisíce let po Ježíšově poselství v antickém Římě jsme se projevovali zase jen jako otroci. Zdejší „revoluce“ byla „sametová“ proto, že lež vstoupila do nás všech, stala se součástí naší mentality, naši páni a vládci ji měli z dialektiky své ideologie v popisu práce. Většina nás – biologických mechanických strojů – ji měla z duchovní lenosti. Přijali jsme život ve lži, chovali jsme se jako otroci. To, co se odehrálo v „posametové“ době na politické a společenské scéně během „transformace“, dodnes pokračuje. Mohlo se to stát jen ve společenství, které lež přijalo jako bytostnou součást své kultury. „Pravda a láska“ bez potrestání zla a bez vyrovnání se zločiny minulosti na společenské a politické scéně nad „lží a nenávistí“ nezvítězila. Naopak jistila vítězství zločinu a korupce.

I „posametové“ ideje ochrany přírody a „přírodních procesů“ vedly k přímému opaku. Na Šumavě k postupné devastaci celého území, které bylo vyhlášeno národním parkem. Co je však horší, správy území i řízení celého rezortu ochrany přírody se po dvaceti letech „sametové demokracie“ nyní ujímají lidé, jejichž jedinou ideou je „trhnout si“ pro sebe a „řídící orgány“ vše, co si momentálně zamanou.

Prvních osm let postkomunismu jsem byl poslancem a členem sněmovního Výboru pro životní prostředí. Měl jsem příležitost pozorovat, co se na vrcholné úrovni kolem ochrany přírody dělo, jakou roli kdo hrál i jaké bylo pozadí těchto „her a tanců“. Na samém počátku byly v oborech, jejichž označení začínalo na „eko“ (ať už to bylo v ekonomii či v ekologii), všude v popředí zaúkolované kádry Státní bezpečnosti. Patřil sem jak první český ministr životního prostředí Bedřich Moldan tak i první ředitel Šumavského národního parku Jiří Kec. „Porevoluční“ Strana Zelených byla profízlovaná celá. Na počátku devadesátých let se podařilo zásluhou ministra Ivana Dejmala a skupiny mladých právníků, které na ministerstvu shromáždil, připravit slušnou legislativu pro životní prostředí. Sněmovnou zákony prošly. Složení Výboru pro životní prostředí bylo reformě nakloněno. „Řídící orgány“ transformace měly v té době jiné starosti s udržením a upevněním moci a většinu poslanců České národní rady legislativa životního prostředí nezajímala.

Národní park Šumava byl vyhlášen 15. března 1991 usnesením Pithartovy vlády. Příslušný zákon by v té době už asi Sněmovnou neprošel. Toto vyhlášení příhraniční jádrové části Šumavy národním parkem – území původně osídlené převážně německým obyvatelstvem, pokryté lesy a padesát let téměř liduprázdné – bylo strategickým počinem. Akt vyhlášení chráněným územím na určitý čas zabránil tomu, co se odehrálo v postkomunistické době na území celého státu. Bylo tak zabráněno rozkradení území a jeho zdrojů a převedení strategicky významných částí a lukrativních míst do vlastnictví těch, kdo byli půl století pány Šumavy a jejích hvozdů. Území patřilo 50 let elitě komunistického režimu vojsku pohraniční stráže. Jeho náčelníci zde doslova rozhodovali o životě a smrti. Jenom nenapravitelný hlupák může ještě dnes pochybovat o tom, že na Šumavě na tyto lidi byla a doposud je navázána dnešní elita postkomunistických dědiců totalitního komunismu.

Statut národního parku mohl dát v době změny systému, v době, kdy se zakládají nové kariéry a dělají majetky, tomuto území čas. Mohl území Šumavy skutečně ochránit, udělat něco pro přírodu. To, co následovalo v dvou desetiletích od roku 1991 do letošního roku 2010, ukázalo neuvěřitelnou zhůvěřilost, v lepším případě hloupost na straně „milovníků přírodních procesů“. Dvacet let sporů o „přírodní procesy“ bylo uměle vyvolanou dávkovanou mocenskou hajzlovinou. Kdybychom byli kulturou věřící v Boží oko, musely by obě strany sporu mít strach z Božího soudu a z Božího trestu. Byl jsem u vyhlášení Národního parku Šumava. Celá devadesátá léta jsem dění okolo národního parku sledoval. Na konci devadesátých let jsem byl v Národním parku zaměstnán. V průběhu času jsem reprezentanty a aktivisty obou stran konfliktu o „čistotu přírodních procesů“ pozoroval. Nenažrané pohrobky mocenského komunismu i jejich protivníky bojující za ideály. U těch prvních jsem věděl, co od nich můžu čekat. Ti druzí a z nich ti nejvíce viditelní, lhali a sloužili něčemu jinému, než hlásali.

Nebylo náhodou, že náměstkem prvního ředitele Národního parku Jiřího Kece, důvěrníka Státní bezpečnosti, byl František Krejčí. Jiří Kec zde sloužil pouze jako bílý kůň. Zaúkolování Františka Krejčího se ukázalo tehdy, když předložil Jiřímu Kecovi k podpisu smlouvu o převodu všech činností Národního parku na soukromou společnost Parkservis. Vlastníkem této společnosti byl Krejčího tchán. K podpisu smlouvy nedošlo jen díky indiskreci, kterou se o tom dozvěděl tehdejší ministr životního prostředí, do celé věci nezasvěcený, František Benda. Ministr ředitele Národního parku Jiřího Kece i jeho náměstka Krejčího okamžitě odvolal. O zaúkolování a spolehlivosti ochránce přírodních procesů Františka Krejčího svědčí celá jeho další kariéra i skutečnost, že se ředitelem Národního parku Šumava nakonec stal. Nezapomenu, jak se po vyhlášení národního parku s bezzásadovým režimem s potěšením usmívali autoři „tržní“ reformy hospodaření ve státních lesích Zdeněk Domes, Jan Mičánek a Jiří Oliva. Dobře věděli, že tím byl vykonán první krok k navrácení území parku zpět do jejich pazourů. Jako profesní lesníci znali skutečnou příčinu odumírání lesů v Krušných horách, v Jizerských horách, v Krkonoších i v Beskydech. Imisemi zeslabené porosty zde sežral kůrovec a šlendrián. Třicet let se však veřejně neřeklo, jak to skutečně bylo. Tito „reformátoři“ věděli, že totéž se odehraje i na Šumavě. Jen se tomu musí trochu pomoci.

Všechny mediální kampaně o ochraně Šumavy a „čistotě přírodních procesů“ byly připravené a sehrané. Nedá se zapomenout na shromáždění lesníků svolaném reformátory hospodaření ve státních lesích v roce 1992 na ministerstvo zemědělství, kde lesnickou veřejnost seznámili se svým způsobem reformy. Nezapomenu na úvodní „estetickou“ přednášku zeleného lesního guru Igora Míchala o lesních ekosystémech. Lesníkům zde byl direktivně předložen nový „reformní“ způsob drancování lesa. Zelený estetik Igor Míchal zakrýval krasoslovně tu profesní lumpárnu vědeckým pojmoslovím o něčem zcela jiném. V roce 1999, v den, kdy bylo úplné zatmění slunce, jsem provázel po Trojmezné spolu s Ing. Zatloukalem v té atmosféře polotmy Igora Míchala, Jaromíra Bláhu a docenta Krahulce. Měli jsme těmto milovníkům přírody a jejích procesů ukázat rozsah napadení vrcholových smrčin lýkožroutem smrkovým. Zastavili jsme se u torza kmene odkorněného horského smrku, jehož život ukončil lýkožrout. Řekl jsem u tohoto zázraku přírody, kmene u báze téměř dva metry v průměru a jen asi pět metrů vysokého, kužele krásného horského stromu starého jistě dvě stě let: „Kdybyste skutečně chtěli pro přírodu něco udělat, ten strom by měl být snesen dolů a postaven na náměstí ve Vimperku. Desítky let by přesvědčoval lidi o kráse a zázracích, které příroda umí a o tom jak se k ní lidé mají chovat.“. Provázel jsem po parku i Vladimíra Justa. Nad Prameny Vltavy u bavorské hranice se rozčiloval u zbytků ohniště, které zde zůstalo po dřevorubcích, se dvěma ožehnutými stromky. Sto metrů od tohoto místa byla hranice a za ní na bavorské straně již jen suchá torza. Vůbec ho nezajímalo, když jsme mu říkali, že zelený les na naší straně již nebude existovat, nebude-li se zasahovat. Stejný osud potká i nejstarší a nejzachovalejší porosty kolem pramenů Vltavy a Černou horu. Ožil a začal pokřikovat až u třicet let starých kolejí po traktoru na kraji lesa. Na další trase, kde hranice první zóny vedla po lesní cestě, byla v jednom místě velká louže, kterou traktory objížděly ze strany první zóny. V obloučku byly dva pařezy. Začal křičet, že stromy byly v první zóně. Po dalších asi dvou metrech ležel na zemi zteřelý toaletní papír, jak tam někdo vykonal svou potřebu. Produkt metabolizmu tvora, který sem nepatřil, pod ním však už nebyl. Zavolal jsem pana Justa a otázal se ho: „Pane doktore, bylo pod tím papírem hovno?“ U tohoto praktického dotazu na místě, kde produkt člověčího metabolizmu mohl zasahovat do přírodních procesů, po pravdě řekl: „Ano, bylo tam hovno.“. Vladimír Just věděl, co se na Šumavě děje a o co tam jde. Jednal a psal však jinak. Když to bylo zapotřebí, tak lhal. Proč toto všechno dělal, nechť si každý vyloží podle svého naturelu.

V roce 1999 byl v zákoně o převodech a prodeji státní půdy úmyslně uchystaný „tunel“. U paragrafu týkajícího se území národních parků byl odkaz na zákon o ochraně přírody, kde chyběla kategorie „zvláštní pozemky“. V Národním parku Šumava činila tato kategorie pozemků asi jedenáct tisíc hektarů. Přišel jsem na to a podařilo se mi to dostat do medií. Couvli, ale díky lidoveckému poslanci Ambrozkovi, předsedovi Svazu ochránců přírody a pozdějšímu ministru životního prostředí, se v Poslanecké sněmovně podařilo odhlasovat pozměňovací návrh, kterým část pozemků z Národního parku vytrhli. Také v následujícím návrhu novely zákona o majetku obcí byl obsažen další pokus o vyčlenění území z Národního parku. Původní lesní majetek města Kašperské hory sahal od bavorské hranice napříč územím Národního parku a dělil jeho území na dvě části. V Kašperských Horách měl v té době bývalý reformátor lesního hospodářství Jan Mičánek koupenou pilu. V té době žádné noviny neuveřejnily text, ve kterém jsem napsal, o co v tomto případě jde. Jistě není bez zajímavosti, že nejaktivnějšími poslancem při prosazování této novely byl bývalý agent vojenské kontrarozvědky Evžen Snítilý (ČSSD). A také místopředseda Výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, také bývalý předseda Svazu měst a obcí Tom Zajíček (ODS). Tento dnešní poradce premiéra Petra Nečase byl tehdy také jedním ze dvou hlavních tvůrců postkomunistické reformy národních výborů, nazývané záměrně nepřesně reformou veřejné správy. Bojovníci za „čistotu přírodních procesů“ v daném případě žádnou ochranářskou aktivitu pro území národního parku neprojevili.

Šéf mladých ochránců přírody v devadesátých letech Jakub Patočka dostal ve druhé polovině tohoto období „trafiku“. Stal se šéfredaktorem Literárních novin, kde zveřejňoval dlouhé články o zvěrstvech, která soustavně páchá Správa Národního parku Šumava. Texty, ve kterých jsem reagoval zejména na články Vladimíra Justa, nezveřejnil. Když jsem se Jakuba Patočky přímo zeptal proč, odpověděl: „Váš text nezveřejním, protože s ním nesouhlasím.“.

Jak jsem již uvedl, všechny mediální kampaně k Šumavskému národnímu parku byly po celé dvacetiletí dobře připravené a dávkované podle potřeby. Korektní a zasvěcený text neměl žádnou naději na zveřejnění v žádném médiu s celostátní působností. Provázel jsem v roce 1999 po národním parku jednoho novináře z Mf DNES a ukazoval jsem mu, o co jde. Ptal jsem se ho při té příležitosti: „Proč píšete věci tak, jak je píšete, vždyť přece víte, že to není pravda.“ Odpověděl mi: „Co mám dělat, nic jiného neumím.“.

Akce přivazování se ekologických aktivistů ke stromům v roce 1999 v oblasti Plešného jezera a Trojmezí je klasickým příkladem organizace a pozadí zločinu boje za „ochranu čistoty přírodních procesů“. Původní kůrovcové ložisko bylo na západ od Trojmezí již od osmdesátých let. Odtud šíření lýkožrouta pokračovalo. Po vyhlášení sahala hranice národního parku až za Smrčinu. Předpolí této části území národního parku tvořilo území chráněné krajinné oblasti na jižním břehu Lipenské nádrže. Na samém počátku devadesátých let získaly velké pozemky v tomto předpolí národního parku do pronájmu realitní kanceláře. Za účelem zemědělské činnosti – pastvy dobytka. Existence národního parku v tomto území bránila zhodnocení těchto pozemků. Zrušení parku by znamenalo zmnohonásobení ceny těchto pozemků. To byl skutečný motiv boje za „čistotu přírodních procesů“, v tom spočívala vnitřní podstata ideálů ekologistů. Jezdil jsem v ten čas téměř každý večer na Plešné jezero. Snažil jsem se ochráncům přírody vysvětlit, o čem je hra. Říkal jsem jim, ať si si na internetu v obchodním rejstříku vyhledají, kdo a jaké firmy na území mezi Lipnem a parkem pasou dobytek. Říkal jsem jim rovnou, že dělají špinavou práci pro něco jiného a pro někoho jiného. Oni dnes nemohou říkat, že nevěděli.

Dnes je okolí Plešného jezera i Trojmezí kůrovcem asanováno. Přírodní proces proběhl do svého přirozeného konce. Napomohl tomu špinavý lidský záměr. Více než stoleté porosty mohly ještě padesát a více let vyprávět poutníkovi o kráse a jedinečnosti přírody. Pod jejich ochranou se mohl obnovovat nový les. Všichni, kteří v této nečisté hře aktivně účinkovali, ať už si byli vědomi, o co skutečně jde, či jen věřící ekologisté, nesou vinu za zkázu krásného koutu přírody. Nechci počítat miliardy, které to na Šumavě v tomto případě stálo. V budoucnu, až různé aktéry boje za „ochranu čistoty přírodních procesů“ překryje čas mlhou zapomnění, nemělo by se zapomenout na Jaromíra Bláhu z Hnutí Duha. Mocenská rošáda o ovládnutí území Národního parku Šumava udělala z nenápadného a ničím nevynikajícího absolventa veterinárního lékařství mediální postavu bojovníka za „čistotu přírodních procesů“. Herostratés podpálil Artemidin chrám v Efezu a vstoupil do dějin. Podobně Jaromír Bláha posloužil také k rozdmýchání a udržování kůrovcového „požáru“ na Šumavě. K tomuto účelu se skvěle hodil, protože si ani nebyl schopen uvědomit, co dělá. Větší vinu však nesou přírodovědci – profesoři Jihočeské univerzity, kteří si nechtěli poškodit kariéru. Vezli se proto na módním trendu „čistoty přírodních procesů“. Přestože znali cyklus a fungování lýkožrouta smrkového v ekosystému smrkového lesa a museli tak vědět, jaké budou důsledky. Nepochybně chápali i pozadí politického sporu: rvačku o kořist. Vědecká pravda musela jít přesto (nebo právě proto?) stranou.

Léta se u nás také hlásala polopravda, že Správa národního parku Bayerischer Wald na druhé straně státní hranice vždy dávala šanci přírodě a nezasahovala proti lýkožroutovi. Tento národní park je nejstarší v Německu, byl zřízen v roce 1970. Původní kůrovcové ložisko zde na bavorské straně Šumavy vzniklo po polomech na počátku osmdesátých let. Dne 14. října 1983 rozhodl Hans Eisenmann, bavorský ministr pro zemědělství, tehdy odpovědný za národní parky, ponechat polomy z tohoto roku v centrální části parku nezpracované. Podle jeho slov měl v národním parku vzniknout „prales pro naše děti a děti našich dětí“. Za autora tohoto rozhodnutí se však považuje Hans Biebelriether, ředitel národního parku Bayerischer Wald v letech 1979 – 1998. Rozhodnutí ministra Hanse Eisenmanna po vichřici z roku 1983 se opíralo o bavorský zákon o ochraně přírody z roku 1973, podle nějž národní park neslouží žádným hospodářským cílům. Tato formulace byla pro správu národního parku záštitou pro postupné ukončení hospodářského využívání dřeva. Toto využívání dřeva ovšem umožňovala zakládací listina Národního parku z roku 1970. Dvacet let po založení parku v červenci 1992 schválila bavorská vláda jako nejvyšší cíl ochrany národního parku toto: „Zajistit působení přírodních sil a nerušenou dynamiku přírodních společenstev.“. V pozadí tohoto rozhodnutí byla klesající poptávkou po surovém dřevě. Vláda také moderovala přizpůsobení se obyvatel měnícímu se obrazu lesa. Šlo o politické rozhodnutí poté, co byl v důsledku velikých polomů v lesích soukromých vlastníků na německých trzích přebytek dřeva. Bavorská vláda, aby ochránila soukromé vlastníky lesů před poklesem ceny dřeva, dala sežrat smrkové lesy v národním parku kůrovci, aby dřevo z tohoto státního lesa nešlo na trh. V bavorském národním parku bylo smrkových monokultur jen asi tři tisíce hektarů, na české straně přes třicet tisíc. Všude v okrajovém ochranném pásmu širokém 500 až 1000 metrů kolem odepsaného území „starého“ parku se však na německé straně od roku 1997 důsledně a nekompromisně zasahovalo. Národní park Bayerischer Wald byl v tomto roce rozšířen podle české hranice ve směru k Železné Rudě, přičemž jeho celková rozloha se více než zdvojnásobila. V této nové části se má postupovat proti kůrovci stejně jako v ochranné zóně prvé části parku. Původně stanovený časový horizont 2017 byl prodloužen do roku 2025. Téměř dvacet let bylo kůrovcové ložisko na bavorské straně Šumavy zdrojem šíření lýkožrouta na českou stranu, kde byl kůrovec použit v politickém boji o území Šumavy. Němcům zkáza na české straně Šumavy tehdy politicky příliš nevadila. Vyhlášení národního parku zablokovalo možnost původním vlastníkům, kterými byli do roku 1945 téměř stoprocentně Němci, domáhat se na českém státu vrácení svého pozemkového majetku. Zajděte si na Knížecí pláně, na starých stromech v místech původních usedlostí najdete cedulky, kdo na tom místě do roku 1945 žil a má své pozemkové vlastnictví zapsáno na katastrálním úřadu ve Vimperku.

O prvním řediteli Národního parku Šumava Jiřím Kecovi jsem se již zmínil. Druhým ředitelem se stal na přechodnou dobu vedoucí krajského úřadu ochrany přírody v Českých Budějovicích Ing. Miroslav Filip. Po devíti měsících z funkce odstoupil a uvolnil místo pro Ivana Žlábka, lesníka, lesního taxátora, v té době pracovníka ministerstva životního prostředí. Ivan Žlábek se vedení národního parku ujal odpovědně, do správy parku zavedl pořádek a organizaci. Přijal funkci jako úřad, ve kterém má plnit politické i odborné zadání. Nebyl však homo politicus s představou odborné vize, kterou chce parku vtisknout, i s vymezením hranice, za kterou už neustoupí. Této jeho slabiny využila protistrana. Nátlakovými akcemi ekologistů přes média se jej snažili diskreditovat a nutit k ústupkům. Ivan dělal kompromisy, o kterých věděl, že jsou špatné. Každý takovýto kompromis protistrana bezprostředně používala k rozehrávání dalších her o špatné správě národního parku. Nakonec ho utýrali. Po deseti letech ho ministr Libor Ambrozek odvolal. A Ivan pořád chtěl s „načalstvem“ vyjít.

Následoval taktický mezikrok. Novým ředitelem se stal Alois Pavličko, lovec motýlů, úředník ministerstva životního prostředí. Jeho kvalifikací bylo, že pocházel z Prachatic. A jeho instalatéři věděli, že bude dělat jen to, co oni budou chtít. Myslím, že ani nevěděl, k čemu byl použit.

Doposud poslední ředitel Národního parku Šumava František Krejčí zahájil strmou cestu k této vrcholné funkci v „ochraně přírody“ za ministrování Libora Ambrozka. V mezidobí, poté co jej v roce 2004 propustil František Benda, sloužil „řídícím orgánům“. Připravoval a organizoval mediální akce ekologistů proti Správě národního parku. Libor Ambrozek jmenoval Františka Krejčího nejdříve ekonomickým náměstkem Fondu životního prostředí a posléze ředitelem tohoto Fondu. Krejčí tak dostal „pod palec“ hlavní zdroj peněz na akce spojené s ekologickými projekty. Libor Ambrozek byl z „porevolučních“ ministrů životního prostředí nejvíce po vůli a byl „nejpoužitelnější“. Po dobu jeho šéfování Svazu ochránců přírody byl hlavním sponzorem tohoto spolku státní podnik Lesy České republiky.

S Františkem Krejčím na místě ředitele Národního parku Šumava a jmenováním místopředsedy Občanské demokratické strany Pavla Drobila do funkce ministra životního prostředí se uzavírá proces normalizace v území vyhlášeném před dvaceti lety národním parkem. Pavel Drobil – po několika měsících ve funkci – vyhlásil záměr bojovat proti kůrovcové kalamitě, a František Krejčí v této souvislosti rezignoval na svou funkci. Nový ředitel Národního parku má být jmenován k počátku roku 2011. Ministerstvo životního prostředí dostalo za úkol připravit návrh zákona o Národním parku Šumava.

Proč hovořím v souvislosti s poměry v Národním parku Šumava o normalizaci? Když se v roce 1997 schvaloval zákon o státním podniku, pokoušel jsem se prosadit, aby pro státní podnik Lesy ČR existoval speciální zákon s tím, že do dozorčí rady tohoto státního podniku by Poslanecká sněmovna volila dva poslance – jednoho vládního a jednoho opozičního. Chtěl jsem, aby bylo možné dostat se k informacím o „hospodaření“ ve státních lesích. Když jsem vypadl ze Sněmovny, měli „kormidelníci“ již své lidi všude a na všechno. Bylo to za vlády velkého bojovníka proti tunelářům Miloše Zemana. Ten je dnes v čele své Strany práv občanů předním bojovníkem za „záchranu“ Šumavy.

Mladý právník Pavel Drobil byl jmenován na jaře 2007 tehdejším ministrem zemědělství Petrem Gandalovičem předsedou Dozorčí rady státního podniku Lesy České republiky. Stalo se to potom, co byl za scénou zlomen zatím poslední pokus lesníků o změnu systému hospodaření a prodeje dřeva v tomto státním podniku. Politická reprezentace i média mlčely.

Není proto náhodou, že se právě Pavel Drobil, jenž prokázal svůj talent pro politické krytí „konsolidace“ situace ve státních lesích, stal po volebním vítězství postkomunistické „pravice“ ministrem životního prostředí. Pro bližší porozumění: první varianta reformy lesního hospodářství v roce 1990 měla dát všechny lesy do pronájmu akciovým společnostem na třicet let, nyní po dvaceti letech ministr zemědělství Ivan Fuksa předkládá návrh na přeměnu státního podniku Lesy České Republiky na akciovou společnost a akciemi obchodovatelnými na burze.

Na Šumavě bylo vyhlášením Národního parku Šumava na počátku devadesátých let zabráněno rozkradení území „do správných rukou“. Nevyšel ani tehdejší pokus Františka Krejčího o faktickou privatizaci prostřednictvím privatizace činností. Byla tedy použita nemilosrdná taktika zničení přírodních hodnot území, diskreditace ochrany přírody, rozložení a faktická destrukce Správy národního parku. K naplnění vize „Šumava do správných rukou“ byl použit každý korupčník a každý idiot. Nyní pod starostlivým dohledem a vedením „milovníka přírodních procesů“ Františka Krejčího se na území Národního parku kácí, kam oko pohlédne – lýkožrouta už nikdo nezastaví. V letošním roce hodlá dnešní „ekologické“ vedení Národního parku vytěžit okolo 600 000 m3 dřeva. Tedy asi 50krát více, než činil objem těžby kůrovcového dřeva v letech 2002 – 2004, tj. v době těsně předtím, než byl odvolán ekologisty tolik kritizovaný ředitel Národního parku lesník Ivan Žlábek. Dnes může být Národní park Šumava po právu označován jako největší dřevařská firma v regionu.

V šumavských obcích se staví monstra pro „bílé koně“ a „nobilitu“, na Modravě Bakalovo podzemní sídlo a kongresové centrum, v Srní bungalovy za deset milionů, na Borové Ladě obytná čtvrť pro lufťáky. Obnovení rozptýleného osídlení, které bylo přirozené a k Šumavě patřilo, se podařilo úspěšně zabránit.

Normalizace – dosažení stavu, kdy nová mocenská garnitura má situaci pevně v rukou – trvala po roce 1968 tři až pět roků. Normalizace po Sametové revoluci se v tomto případě završuje až po dvaceti letech. Nová vládnoucí vrstva navázala na staré otce, je však systematičtější a využívá moderních trendů, od počátku si vychovává nové nástupce. Jejich přípravu jsem mohl pozorovat již na počátku devadesátých let ve Sněmovně. Nepochybuji o tom, že ministr životního prostředí Pavel Drobil je produktem tohoto procesu.

Pro blíže nezasvěcené: k problému bude nový ministr hovořit zdánlivě rozumně. Dělat však budou, co uznají pro sebe za vhodné. Média budou mlčet, případně odvádět pozornost jinam. Firma Národního parku zatím na Šumavě zůstane. Za ní již bude vytvářena nová realita. Boží oko není, s ním postupně zahynula i morálka. Proč by to nedělali.

Kořeny korupce české postkomunistické demokratury

Motto: Otcové komunismu postavili svůj ideální společenský pořádek na principu násilí. Strana měla vždy pravdu. Kdo projevil i jen náznak pochybnosti, toho systém vyřadil. Negativní výběr uplatňovaný po několik generací vytřídil elitu, smyslem jejíž existence se stalo udržení moci a výhod z ní vyplývajících. Tuto novou elitu v rozletu využívání výhod omezoval asketický princip násilí. Platil i pro ně. Pohodlnější a změkčilejší vůdcové předvoje pracujících hledali nový, modernější princip, kterým by nahradili i pro ně samotné nepohodlné a nebezpečné násilí. Géniové moci při tom výběru neměli problém, měli své zkušenosti. Přímé násilí nahradila korupce a demoralisace.

V samém základu, u počátku „nejlepšího ze světových řádů“, byla spolu s násilím korupce i demoralisace přítomna. Ten, kdo plnil, co strana žádala, měl v počátečních revolučních letech zajištěnou potravu a větší naději na přežití. Nic nemohlo lépe demoralisovat vykonavatele vůle Strany, než hanebnosti, které z její vůle konali. Z korupce a demoralisace vytvořila Strana a její „rukovoditelé“ sofistikovaný systém, kterým aparát vlastního „stranického stroje“ ovládali. Podobně řídili i masu většinového plebsu – nás, otroky jejich dokonale „humánního“ způsobu vlády lidu a pro lid.

Strojníci řídili obludný společenský stroj podle zásad lidských slabostí a nectností. „Předvoj pracující inteligence“ pochopil výhody a prospěch, které mu podíl na fungování a zdokonalování technologie „ společenské výroby“ přináší. Rozvíjeli podlosti a padoušství, na kterých byl celý ten „humánní“ systém postaven. Zvykal si i plebs. Nejdříve se přikrčil, aby nebyl vidět a neprovokoval. Rychle zapomínal, co znamená čest, jednání dříve označované za slušné, morální. Pojem „iniciativa“ se stal synonymem něčeho špatného. Společenským územ se stalo, že jedinec, který jednal otevřeně, nezištně, byl považován za hlupáka, častěji za nebezpečného „kverulanta“. Téměř století záměrně a systematicky ničili morální a intelektuální elitu. Všude, kde se komunisté dostali k moci, snížili hranici povědomí a zábran – nepsaných zákonů o tom, co se nedělá – téměř k nicotě. Uvědomoval jsem si ty věci díky naší drobné mamince, která nám dětem na věci odehrávající se kolem nás vždy říkala: „To se nedělá, takové věci se nedělají.“. Nikdy jsem se proto nenechal přinutit dělat něco, co se podle naší maminky dělat nemá.

Problémem české postkomunistické společnosti nejsou špatné zákony, neexistence „legislativy“ (každý, kdo to slovo používá, by si měl uvědomit, že to znamená „moc zákonodárná“). Nejsou to ani hlupáci a gauneři, kteří se stali politickou, hospodářskou i společenskou elitou. I oni jsou jen následkem hlubokého mravního a hodnotového úpadku celé společnosti – důsledkem toho, kam až se většina společnosti nechala stlačit, co přijala za normální. Oslavovaný „protikomunistický disent“ se nechal svými vlastními prioritami, hodnotami i tím jak spoluhrál divadlo a definitivně a hlavně vstupem mezi vyvolené zkorumpovat. Pomohl obnovit základy „kontinuity“ civilizačního rozkladu, který komunismus započal. Sametový způsob převratu znamenal jen výměnu klíčového technologického prvku ovládání a manipulace společenskou masou. Prvek přímého násilí a diktátu nahradila humánní technologie korupce. Sametoví postkomunisté se „nebouřili“ proti komunismu proto, že systém byl celou svou podstatou nemravný. Nevzpírali se společenské technologii, která rozkládala individuální lidskou duši, základní hodnoty, na kterých civilizovaná společnost vyrůstala. Dožadování se „lidských práv“ ve skutečnosti také znamenalo žádost „předvoje nespokojených“ o přijetí mezi vyvolené. Nebyl to protest a vzpoura proti systému jako takovému, revoluce proti zkaženému způsobu vlády nad společností. To se pouze dvě skupinky bažící po podílu na moci a požitcích uvnitř stávajícího systému dohodli na „reformě“ – kompromisu. Přímé násilí nahradila korupce.

Diskutovat první pokus o „reformu“ původního způsobu komunistického vládnutí, pokus, který byl nazván „Pražským jarem“, dnes již není třeba. To byl především vnitřní spor totalitních komunistů. Vyřešilo jej násilí, které spáchali sami na sobě. „Disent“ sedmdesátých a osmdesátých let byl tak pokračováním původního vnitřního sporu komunistické „intelektuální nomenklatury“ o způsob technologie řízení a ovládání mas. Nešlo o odmítnutí celého nemravného systému. Tak daleko řídící orgány a vůdcové disentu neuvažovali a ani nechtěli jít. Pro mnohé z nich to bylo i v pravém orwellovském slova smyslu nemyslitelné – ani na to už neměli slovník.

Nemůže být lepšího dokladu toho, co tvrdím, než to, jak intelektuální reprezentanti – otcové idejí – Sametové revoluce Josef Škvorecký, Václav Havel, Ota Ulč, Vilém Hejl těsně před rokem 1989 neschválili vydat v nakladatelství Sixty Eigth Publishers v Torontu knihu Oty Rambouska o skupině bratří Mašínů – knihu o jedněch z mála, kteří vzali do rukou zbraně, použili je a díky své odvaze si dovolili i přežít.

Doba, kterou šel můj život, mi dala příležitost vidět, jak běží dějiny, jací „velikáni“ jimi rostou i „ideály“, kterými budují nový „lepší svět“. Zůstal jsem retardován na hodnotách vnímání světa, které do dětské duše vložila naše drobná venkovská maminka. Z úrovně své nemoderní zaostalosti jsem celá desetiletí hleděl na valící se pokrok kolem sebe, vážil a soudil jeho aktéry. Moje zaostalost byla ve skutečnosti dar, který mi dovolil vidět to, co ostatní již nevnímali. Nechápal jsem to, co bylo vydáváno za odpor proti komunistickému režimu, za skutečné odmítnutí politického systému. Lidé, které jsem jako odpůrce režimu poznal, nebyli lepší, než dobytek, který nám vládnul. Měli své velké slabosti. Byli proto vydíratelní, což se také později ukázalo. Své známé z disidentských kruhů jsem po „sametu“ většinou nalezl v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti. Ani dvacet let po Sametu bychom neměli zapomínat, že ten systém byl oprávněně označován jako totalitní. Snažil se ovládnout duši člověka, upevnit vnímání světa – svých otroků, jen ke svým potřebám. V konci osmdesátých let jsem šel do politiky v bytostném přesvědčení, že se ten systém musí změnit. V té době se mohl dostat na určitou nepříliš dlouhou dobu do veřejné politiky i člověk, který za sebou nikoho neměl a měl poctivé úmysly. V zemi, ve které bych se za „normálních“ poměrů neměl ve volbách šanci dostat ani do obecního zastupitelstva, jsem se stal poslancem Parlamentu. Dostal jsem příležitost vidět absurdní drama technologie vládnutí, biologicky řečeno in vivo – uvnitř živého společenského organismu.

Dnes s odstupem již dvou desítek let se odvážím tvrdit, že dramaturgii sametového absurdního dramatu změny technologie vládnutí měl „předvoj pracujících podnikatelů“ promyšlenu téměř k dokonalosti. Do role prvního milovníka vybrali divadelního autora absurdních dramat Václava Havla. K jeho zkorumpování stačilo přiřknout mu roli režiséra „představení“. Nezapomenu na jeho vystoupení ve Sněmovně. V době, kdy jako statutárně nejvyšší funkcionář státu měl dohlížet na převzetí moci a její budoucí zajištění, vymýšleli na Hradě spolu s dalším divadelníkem Petrem Oslzlým uniformy hradní stráže. Slogany „Nejsme jako oni“, či „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ formálně zajišťovaly nedotknutelnost zločinců celé komunistické éry i všech, kdo využijí příležitosti.

„Kontinuita právního systému“ znamenala pokračování ve zneužívání a interpretaci práva ve smyslu jeho používání v éře technologie „třídního násilí“. Změna nastala jen v tom, že marxisticko-leninský „třídní přístup“ se změnil v „právo silnějšího“. Tento nový systém postkomunistického „práva silnějšího“ byl zajištěn soudcovskou definitivou, neodvolatelností soudců – pro všechny, kdo v soudním systému po desetiletí fungovali, kteří znali a měli zažité nepsané zásady a zvykové zákonitosti totalitního soudnictví a práva. „Kontinuita“ bez jasného vymezení se proti půl století trvajícímu dialektickému zneužívání práva byla srozumitelným signálem pro všechny, kdo v soudním systému fungovali: „Nic se nemění, pokračujme, jsme za to dobře placení a beztrestní“. Odborníci na dialektiku v „předvoji pracujících podnikatelů“ za půl století setrvačnost zvyků a zaběhlých schémat dobře pochopili, zvláště když jsou spojeny s výhodami. Začít dnes jako soudce skutečně hledat právo a spravedlnost, to znamená vzbouřit se proti zaběhlému korupčnímu systému – proti celé kastě. Samozřejmě, že „otcové kontinuity“, velikáni postkomunistického práva Pavel Rychetský, Otakar Motejl, nemluvě o Zdeňkovi Jičínském, věděli velmi dobře, co dělají.

Politická pluralita ve společnosti, ze které komunistický mlýnek udělal homogenizovaný prejt, kde neexistují hodnotami, časem i společnými zájmy spojené a upevněné společenské vrstvy, je virtuální fikcí. Viděl jsem a byl jsem účastníkem vzniku „politických stran“ v běhu „sametu“. Jedinou autentickou politickou stranou byli a doposud jsou komunisté – zájmové sdružení parazitů, kteří půl století zemi ovládali; byla jejich. Oni jediní měli a mají peníze na politiku a intaktní aparát. Přes formální statut vyvrženců, garantovali virtuální politické hry „předvoje pracujících podnikatelů“. Samet a kontinuita komunistů zajistily, že peníze na politiku i obsazení rozhodujících míst v úřadech, bankovnictví... zkrátka prakticky všech podstatných posic, měli lidé ovládající stát před sametem. Jejich lidé byli u založení všech popřevratových „politických stran“. Politické spektrum parlamentních stran tak, jak je ustavili, zaručovalo, že „svobodným“ Parlamentem neprojde nic, co by si nepřáli. Všechny aféry kolem financování politických stran v devadesátých letech byly jen ukázkou metodiky „výběru a výchovy“ politických subjektů i třídičkou talentů. Byla to technologie korupce a demoralisace aplikovaná na politiku. Dnes již tento způsob čištění scény není zapotřebí viditelně a exemplárně předvádět, síta spolehlivě fungují.

Průběh a výsledek letošních „voleb“ – překvapivé vítězství „pravice“ v těchto „volbách“ – by měl být upozorněním pro každého, kdo nechce vidět a přímé pojmenování příčin a souvislostí označuje za nekorektní, bez přímých důkazů, či za teorie spiknutí. Za zmínku samozřejmě stojní především úspěch nově etablovaných stran, zejména TOP 09, vytvořené Miroslavem Kalouskem a zastřešené mediální tváří Karla Schwarzenberga. Miroslav Kalousek byl od počátkové své politické kariéry spojen se skupinou Omnipol a miliardovými nákupy pro armádu přes prostředníky. Za TOP 09 byl zvolen do Poslanecké sněmovny „bílý“ kůň jednoho z největších tunelů devadesátých let, bývalý ředitel státních lesů, Jiří Oliva. Byl jsem ve Sněmovně téměř celá devadesátá léta a viděl i zákonem legalizované loupeže. Nejsem schopen zloděje považovat za pravičáky. „Stranu“ Věci veřejné, jejímž hlavním sponzorem a bosem je majitel detektivní agentury a mediální tváří kandidát tajné spolupráce Státní bezpečnosti v letech 1987 – 1989, se mi komentovat vůbec nechce. Je to ukázka kvalit, ukázka, co vše postkomunistická „demogratická“ politika obnáší. Detektivní agentura nepochybně bude mít v šuplíku mnoho užitečných informací. V Občanské demokratické straně síto kádrů a talentů pracuje již téměř dvacet roků. I původ nového předsedy Nečase, stejně jako to platilo u Mirka Topolánka, by mělo garantovat strategickou linii „předvoje pracujících podnikatelů“.

Nevěřím na to, že takováto „pravicová“ sestava je schopna udělat základní změny způsobu postkomunistické politiky – pracovali by sami proti sobě. Komunisté i jejich růžová varianta – sociální demokracie – budou čistí. Budou poukazovat na jejich nedůslednosti a lumpárny. Skončí to tak, že volič, který za dvacet let nepochopil nic z toho, co se stalo, jak se to stalo a jak se dělá postkomunistická politika, dá v příštích volbách hlas ještě horším.

V sametové revoluci bylo zneužito téměř vše, nejvíce však asi pojem lidských práv. Svobodný člověk, vyrostlý ve svobodné společnosti by nikdy na demagogii lidských práv neskočil. Ze života ve svobodě a při férových pravidlech by dobře věděl, že žádné právo není samozřejmostí. Vždy je spojeno s odpovědností i s povinnostmi. Právo i v svobodné společnosti má jen ten, kdo si je vymůže a podle toho žije. Ve společnosti, kde základní kriteria odpovědného života ve svobodě nejsou splněna a lidé podle nich nežijí, je terminologie „lidských práv“ demagogií a zneužitím nehrubšího zrna. V podstatě toto jsem řekl ve Sněmovně při debatě o Listině na počátku devadesátých let. Napadli mě komunisté, že jsem proti svobodě a lidským právům. Ti, kdo po půl století znali jen svá práva, pro něž jsme byli dobytek, se náhle stali největšími bojovníky za práva všech: velmi dobře věděli, jaký dialektický účel „Listina“ má. Stejný dialektický účel měly slogany nejvyššího privatizátora Václava Klause. „Nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník – vše musí být zprivatizováno.“. Ve společenství, kde byl půl století jediným vlastníkem všeho „ústřední výbor“ – virtuální realita předvoje pracujících, ve společnosti, kde z lidí padesát let všemi prostředky vytloukali a vymývali individuální vztah a odpovědnost k tomu, co dělají, kde smyslem života mělo být naplnění žaludků a to, kdo se s kým vyspí, kde se snažili z lidských duší vymýt to, čemu říkáme smysl pro krásu, a že něco má po nás zůstat, ve společnosti, kde jedinými připravenými byli straničtí správci majetku Ústředního výboru a zloději, kteří již v té době součástí systému, začali „privatizovat“. Tak do těchto podmínek přišel Václav Klaus s touto koncepcí. Nezapomenu, jak na dotaz, co mají lidé dělat, odpověděl: „Vydělávejte peníze“. Tomáš Ježek, ministr privatizace, pravil: „Nejlépe by bylo zhasnout. Vypracovávat nejdříve právní rámec by privatizaci jen zdržovalo.“. Na mé opakované žádosti a apely v zemědělském výboru sněmovny i na klubu ODA, kdy jsem dokládal, že „reforma“ lesního hospodářství je vypočítaná záměrná loupež, zbožný Pepíno Lux, jehož sloganem bylo „Vše co bylo ukradeno, musí být vráceno“, odpovídal: „Nerozumím tomu, co říkáte.“. Nikdo z těch „státníků“, jak se nechali v médiích titulovat, neměl na hledání odpovědných vlastníků, ani na nastavení systému, který by vedl k dlouhodobé odpovědnosti, zájem. Uvnitř systému jsem byl. Nikdo mě nepřesvědčí, že to byly jen vady a potíže revoluční doby – třísky, které lítaly při kácení stromu. Podobně, jako když duchovní otcové z „legendárního předvoje pracujících“ přirovnávaly miliony mrtvých k třískám při budování „nového světa“. Byl to systém, ve kterém největší výhody měli zasvěcení, kteří znali, jak se hra bude skutečně hrát – navzdory formálně jinak vyhlašovanému účelu a cíli. Od počátku bylo počítáno s tím, že ti, kteří se připojí a zneužijí neexistence pravidel, se tak spoluúčastí na zločinu stanou spojenci. Výsledkem manipulované a řízené „privatizace“ byl převod strategického majetku a strategicky významné části ostatního majetku do rukou těch, kteří jej Straně spravovali před jeho privatizací.

Sejměte si z očí růžové brýle, odsuňte formální schémata a použijte rozum. Podívejte se, kdo ovládá strategická odvětví a podniky. Dejte si námahu zjistit, jak „trh“ ve skutečnosti funguje, kdo dostává zakázky, kdo a jak je propojen se státem. Kdo a kde je autentický vlastník, kam jdou zisky z „podnikání“, kdo hradí ztráty.

Měl jsem příležitost vidět do podrobností procesu „tržní reformy a privatizace“ v zemědělství a lesnictví. Téměř veškerý zisk z prodeje dřeva ze státního lesa, z více než šestiny území státu, jde již dvacet let do kapes lidí a firem, kteří ten les nevlastní, kteří nenesou za jeho dlouhodobou existenci žádnou odpovědnost. Nejdou do rozpočtu státu, kterému formálně patří. Dnešním ředitelem „Státního podniku“ je Babišův člověk. „Výrobu potravin“ na půdě provádějí z větší části podniky typu bývalých kolchozů nebo právnických osob. Subjekty, u kterých ze samé podstaty dlouhodobou odpovědnost za půdu a prostředí, ve kterém výroba probíhá, nelze očekávat. Tento způsob „podnikání“ na půdě zůstal většinový především proto, že takovéto podniky se snáze ovládají – hospodařit však nikdy nebudou. Způsob dotací byl udělán tak, aby byl tento druh podniků držen při životě. Zpracovatelský průmysl, který je strategickým článkem, téměř monopolně ovládají podniky a lidé typu Babiše a Tomanů pocházející z lůna Strany. Přes halasně vyhlašovanou privatizaci a vyvzdorované restituce neměli reformátoři nikdy v úmyslu nastavit proces obnovy venkova na kořenech individuální odpovědnosti a vztahu k půdě. Všechny výhody měli ti, kdo venkov a zemědělství ovládali v komunistické éře – šéfové kolchozů, statků, partajní funkcionáři a úředníci. Šéfovali neexistujícím podnikům, měli vazby na úřady i peníze na investice. Bývalí vlastníci půdy – komunismem odchovaný plebs – neměli většinou odvahu postavit se na vlastní nohy. Ti, kdo se po létech odhodlali a poustili se do individuálního hospodaření, většinou začínali z ničeho.

Sametová reforma komunismu začala lží, ústředním hybným momentem se stala korupce a beztrestnost všech, kdo byli na správné straně a byli použitelní. Tento nepsaný a nevyhlášený signál vstoupil do povědomí celé společnosti. Rozdíl oproti době mých rodičů, kdy komunismus u nás začínal, vidím v tom, že v té době ještě některé maminky svým dětem říkaly, co se nemá dělat. Dnes, obávám se, jim říkají, jak se věci dělají. Hybná síla dějin posunula svět virtuálně – hubou, k humanitě a lidským právům. Ve skutečnosti jsou technologickými principy, které naše panoptikum ovládají a řídí, lež a korupce.

Tonoucí se stébla chytá

Dopis Karlu Schwarzenbergovi. Společnost, která ze základních hodnot, na nichž vyrostla naše civilizace – ze schopnosti lidí spolupracovat za vyššími cíli, z morálky, pravdy, nezištnosti, odpovědnosti – udělá nic neznamenající prázdný zvuk a pojem, je společnost určená ke zkáze.

Vážený pane Karle Schwarzenbergu,

přečetl jsem si v Lidových novinách dne 28. května 2010 v rubrice „Volby 2010" také Hodnotové desatero TOP 09.

Snad si ještě pamatujete poslance Občanské demokratické aliance Čestmíra Hofhanzla. Poslance České národní rady a Poslanecké sněmovny v období 1990 - 1998. Poslance, který se odmítal přizpůsobit politicky účelovým hrám, říkal, co si myslel a podle toho i jednal.

V roce 1995 jste byl přítomen projednávání předlohy zákona o lesích ve sněmovním Výboru pro životní prostředí. Byl jsem tehdy zpravodajem Sněmovny. Při odchodu z jednání jste mě zastavil a děkoval jste mi za to, co jsem se snažil pro kvalitu zákona udělat. Odpověděl jsem vám: „Děkuji, přál bych si jediné, aby mi bylo někdy uznáno, že jsem se vždycky snažil jednat v zájmu své země". Ocenil jsem vaši odpověď, Zněla: „Pane poslanče, řeknu Vám to upřímně - až po smrti, až po smrti".

Řeknu Vám stejně na rovinu, co si myslím o vašem angažmá ve volebně úspěšné straně TOP 09, kterou jste zaštítil. Hodnotové desatero a program, který v něm nastiňujete, jsou dokonalé. Z obsahového hlediska mu jako konservativně založený člověk nemohu nic vytknout. Má celoživotní zkušenost i zkušenost z poslaneckých let mi však nekompromisně říká - se špatnými lidmi nemohu dělat dobré věci. 
 
Nikdy nezapomenu jak ideály „pravdy a lásky" po roce 1989 uskutečňovali tajtrlíci, „reformní" komunisté, mocenská elita Státní bezpečnosti i zloději všech odstínů a ražení.  Každý soudný člověk by si to měl pomalu uvědomit. Neměli bychom zapomenout, kam to vedlo, jaký je výsledek. Více než bilionový státní dluh. Často zcela neprůhledná a neodpovědná vlastnická struktura „privatizovaného" státního majetku. Demoralizovaná a v nic nevěřící společnost.

Kvality místopředsedy Vaší strany Miroslava Kalouska poznám z doby mého poslancování, tomuto kandidátu na post ministra financí bych nesvěřil péči o mou králíkárnu.

Když jsem zjistil, že na kandidátce vaší strany byl také zvolen také Jiří Oliva, bývalý ředitel státního podniku Lesy České republiky, rozhodl jsem se Vám napsat, co si o tom myslím.

Jako lesník a vlastník rozsáhlého lesního majetku dobře víte, kdo Jiří Oliva je. Stejně dobře jako já víte, že Jiří Oliva byl „bílým koněm" největšího zlodějského tunelu počátku devadesátých let. Skupina lesníků kolem Jana Míčánka - Jiří Oliva byl jedním z nich - navrhla a zorganizovala „hospodaření" a řízení podniku Lesy České republiky tak aby možnost kontroly toků peněz v tomto státním podniku nebyla fakticky možná. Zisky z prodeje dřeva jdou jinam než do pokladny vlastníka tj. státu. Způsob „hospodaření" ve státním podniku Lesy ČR se stalo ideálním klientelistickým korupčním modelem. Z těchto peněz byly a mohou být korumpovány politické strany, média a výkonná moc.

Za komunistů jsme byli všichni - i státní lesy - vlastnictvím Ústředního výboru KSČ. Elita této partaje však ještě dodržovala základní zásady hospodářského zacházení s lesem, bylo tehdy respektováno, že les je součástí přírodního prostředí, ve kterém žijeme. Na samém počátku padesátých let podobnou koncepci „hospodaření" ve státním lese zrušili, když se stalo zřejmé, jak takovýto systém poškozuje les.


Po čtyřiceti letech vlády komunistické strany se, ve jménu pravdy, lásky, svobody a demokracie, odchovanci komunistického režimu vytvořili „tržní model" vyznačující se absolutní nezodpovědností a drancováním zdrojů lesa. Podobné konstatování - dnes je možné leccos co „za komunistů" možné nebylo - platí bohužel i pro jiné obory veřejné politiky.

Chci se Vás, pane poslanče Karle Schwarzenbergu zeptat. „Podnikal" byste s vlastním lesem stejně, jako se to již dvacet let děje v lese státním? Prodával byste dřevo z vlastního lesa tak, že firmy, které dřevo od Vás kupují, si dřevo samy těží, měří, udávají kvalitu a cenu - kontrolují tak samy svou poctivost?

Jestliže byste takto nikdy nepostupoval, pak nechápu jak na kandidátce strany, jejímž jste předsedou, mohl být zvolen do Poslanecké sněmovny reprezentant zlodějů docent na Katedře těžby dřeva Jiří Oliva.


Znám některé představitele strany TOP 09, kteří se na jejích kandidátkách prosadili do nové sněmovny. Je to podobná parta lidí jako Jiří Oliva. Mám např. také informaci, že na kandidátce Vaší strany v Libereckém kraji byl nynější člen okresního vedení TOP 09 - člověk, který za komunistického režimu pracoval jako kádrovák v Uranovém průmyslu.

Jsou snad za konzervativní pravici v naší postkomunistické zemi považováni také lidé, kteří ke svému dnešnímu majetku, ke svému dnešnímu postavení vesměs přišli způsoby odporujícími dobrým mravům; a se svým dnešním majetkem odpovídajícím způsobem „podnikají"? Nevěřím, že tento typ lidí je náhle schopen změnit svoji hodnotovou orientaci a stát se vzorem odpovědnosti, nezištnosti apod.

Vážně se obávám, že podivná „pravice", která „zvítězila" v letošních volbách do Poslanecké sněmovny, tohoto vítězství využije především k tomu, aby pojistila své postavení a zametala stopy. Její zájem ze samé podstaty svého vzniku i svého povznesení je zcela jiný nežli důraz na solidnost, mravnost a občanské ctnosti. Jak se potom zachová v dalších volbách znovu oklamaný a podvedený volič? Profitovat z toho budou moci komunisté, kteří bludný kruh společenského rozkladu uzavřeli, stejně jako jejich růžová varianta - sociální demokracie. Příležitost „udělat pořádek" by však mohli v příštích volbách dostat také extremisté z opačné strany politického spektra.

Vážený pane Karle Schwarzenbergu, připomínám Vám, svým jménem jste zaštítil hanbu českého lesnictví.

V Třeštici 8. června 2010

Čestmír Hofhanzl, ze svobodné vůle zemědělec v důchodu