Postkomunistická ochrana přírody

Motto: „Jak se chová člověk ke zvířatům a živé přírodě, tak posléze jedná i ve vztahu k druhým lidem. Kritéria, podle nichž funguje hierarchie společenské pyramidy, se obrážejí v přístupu k živé přírodě.“

Je až překvapivé jak se vlastnosti, které byly kvalifikací pro vzestup po společenském žebříčku po nastolení nejpokrokovějšího společenského řádu, obrazily v chování se takové společnosti k přírodě.

V počátečním období nastolování komunismu, neměl předvoj pracujících na přírodu čas. Lovecké pudy si proletáři ukájeli pronásledováním a lovem třídních nepřátel.

Socializace venkova znamenala vyhubení selského stavu – statisíců hospodářů, kteří svým způsobem hospodaření na půdě udržovali pestrou krajinu. Různorodosti a množství hospodářů na půdě odpovídala pestrost a bohatství druhů drobné zvěře. Podobně tomu bylo s bohatstvím ryb a ostatní vodní zvířeny v potocích a na řekách.

Po likvidaci sedláků přišli na řadu tetřívci, sluky, koroptve a posléze zajíci. Potkal je stejný osud jako sedláky, kteří pro jejich bohatý výskyt vytvářeli předpoklady. Bažant se zdál, že vydrží všechno – smrtelnou ránu mu zasadilo spojování malých družstev ve velkoplošné kolchozy. Velkoplošná „výroba“ potravin, spolu s na hlavu uhozeným způsobem meliorací, měla za následek likvidaci malých vodotečí. Vypouštění všeho svinstva do potoků a řek zničilo život v potocích a řekách.

Předvoj pracujících během revoluční fáze dospěl, objevil v sobě dřímající pudy lovce a „predátora“. Jak je u „nobilit“ obvyklé, i velikáni proletářské revoluce našli zalíbení v lovu velké zvěře. Díky tomu se jelení a srnčí zvěře komunismus významněji nedotkl, chovali si je pro potěchu. Rozšířila se exotičtější zvěř – mufloni a daňci. Se škodami na porostech nebyl problém, vše patřilo eráru.

Zajímavé je, jak vrcholný komunismus svědčil černé zvěři – divokým prasatům. Podobně jako v lidské „nice“ prospívali a o kariérním žebříčku postupovali všeho schopní, morálně otužilí, všežraví proletáři. Tak dospívající komunismus poskytl ideální prostředí pro bystré, odolné, přizpůsobivé a všežravé prase divoké. Jeho počty v loveckých revírech se začaly blížit počtu jeho proletářských bratrů v lidské společenské nice. Drobnou zvěř, kterou nezlikvidovala socializace, úspěšně plení divoká prasata.

Drobné zvířectvo, broučci, květinky, trávy byly pod rozlišovací schopností budovatelů lepšího příští. Proletáři přetvářeli svět a ta verbež překážela v rozletu.

Na počátku osmdesátých let, krátce poté, co byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty, jsem se v Luhačovicích, kde měla správa sídlo, zajímal o místo. Pracovník, se kterým jsem na správě mluvil, vyjádřil skepsi ke smyslu své činnosti slovy: „Optimisti říkají, že na to, aby se zkurvilo všechno, nebudou peníze. Jsem pesimista, když jde o to něco zkurvit, na to budou peníze vždy.“.

Ve stejné době byl v Gottwaldově vypsán konkurs na místo ekologa v místním muzeu Jižní Moravy. U výběrové komise jsem mluvil, jak jsem považoval za správné. Na dotaz, jak bych jednal, když bych měl v místě prosadit ochranu nějakého území, jsem se nejdříve zeptal, jaké bodu mít pravomoci. Když řekli, že žádné, odpověděl jsem – ve slušnosti a mírnosti bych apeloval na zdravý rozum. Ve stejném smyslu jsem odpovídal na další dotazy. Za tři týdny jsem dostal dopis s oznámením, že jsem výběrové řízení vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány dostal přednost jiný uchazeč. Muzejním ekologem se stal synovec tajemníka okresního výboru KSČ.

Na jaře 1990 jsem se stal po volbách poslancem České národní rady, jako biolog jsem přirozeně směřoval do výboru pro životní prostředí. Měl jsem příležitost pozorovat sametově revoluční přístup k ochraně přírody z úrovně zákonodárného sboru. O orientaci a prioritách vedení životního prostředí na počátku „pravdy a lásky“ vypovídá, že první český ministr životního prostředí Bedřich Moldan byl kandidátem tajné spolupráce Státní bezpečnosti. Stejné platilo i pro prvého předsedu výboru pro životní prostředí v České národní radě, informátora resp. důvěrníka Vladimíra Laštůvku. Moldan chtěl být úspěšný, chtěl jezdit po světě – tak informoval. Laštůvka byl kariérista bez bázně a hany – plnil úkoly. Mnoho špičkových aktivistů v ochraně přírody z totalitní doby bylo ve stejných službách.

Na úplném počátku devadesátých let se díky ministru životního prostředí Ivanu Dejmalovi podařilo udělat slušnou základní legislativu životního prostředí. V poslaneckém výboru většina lidí měla dobrou vůli. Sněmovnou se to podařilo protlačit díky dobrým předlohám a též proto, že sněmovnu ten problém nezajímal. Kormidelníci v té době měli jiné priority. O dva tři roky později by prosazení takové legislativy nemělo šanci.

I Petr Pithart se v té době dokázal pochlapit, jako český premiér v březnu 1991 umožnil vyhlásit nařízením vlády Národní park Šumava. Na historii prvních roků Národního parku Šumava lze pochopit, jak se hrály „ideály ochrany přírody v postkomunistickém čase“. Vyhlášení národního parku nařízením vlády bylo proto, že zákon by v té době sněmovnou neprošel. V následujících mediálních konfliktech kolem parku v žádném případě nešlo o ideály a o přírodu. Dodnes je to konflikt o strategické území uprostřed Evropy a jeho jiné využití.

Prvým ředitelem parku byl Jiří Kec, důvěrník Státní bezpečnosti. Jeho náměstkem byl dnešní ředitel parku František Krejčí, v té době byl „zaníceným“ zastáncem bezzásahovosti do přírodních procesů. O ekologickém zaměření jeho „přírodomilné“ duše svědčí, že zároveň chystal privatizaci všech činností v Národním parku. Park by formálně byl státní institucí – všechny činnosti by v něm však vykonávala soukromá firma Parkservis. Čirou náhodou byl jejím majitelem páně náměstkův tchán. K privatizaci nedošlo, protože se o záměru dověděl tehdejší ministr životního prostředí František Benda – do záměru nezasvěcený. Benda, bez konsultace s nadřízeným nejvyšším „transformátorem“ Václavem Klausem, „tajného“ ředitele okamžitě z funkce odvolal.

Již dvě desítky let se kolem Šumavského národního parku odehrává „ochranářsko- odborná“ zpravodajská hra Po papíru i obrazovce poletují odborné termíny a z „pravdy“, z bojovníků čpí ideály jako odér z veřejných záchodků. Mediální divadlo je stejná fata morgana, jako přelud sametové revoluce. Ve společnosti, kde poznané pravdy platí, dané slovo nelze brát zpět a ještě pětkrát je obracet, by se nic takového nemohlo dít.

Ve společenství zblblém a demoralizovaném padesáti roky války a komunismu je možné tvrdit cokoli. Přes média, lze do „veřejného mínění“ nalít jakýkoli jedovatý utrejch. V hlavách milionů lidí bylo za ta desetiletí zpochybněno téměř vše. Jestli lidé snad v něco věří, stejně se za to nejsou ochotni postavit. Pár sveřepým jedincům, kteří ještě jsou schopni trvat na tom, že černá je černá, nedají slovo.

Podobně jako na hospodářské scéně se pod hesly „pravdy, lásky a tržního podnikání“ rozkradl stát. Na území národního parku ve jménu ideálu přírodních procesů byla zničena velká část plochy parku a proces stále pokračuje.

Byl jsem u vyhlášení Národního parku Šumava, celá devadesátá léta jsem dění kolem parku do podrobností sledoval. Na konci devadesátých let jsem rok a půl v parku pracoval. Poznal jsem aktéry sporů, sledoval rozehrávání mediálních kampaní, jejich pozadí, lidské kvality účastníků. Co jsem v těch létech viděl, mne vedlo k přemýšlení, co se vlastně stalo, proč se to stalo, kde jsou příčiny tak z přirozenosti vykloubeného přístupu k přírodě. Proč je ve jménu „pravd“, „vědeckých poznatků“ a „ideálů“ činěn prvý opak.

Devadesátá léta „pravdy a lásky“ byla školou života. Viděl jsem, co se stane, když se k „pravdě, lásce a všeobecnému splynutí duší“ přejde z institucionalizovaného násilí, sobectví, programové blbosti „kontinuálně“, prostým vyhlášením.

Výsledkem byl gigantický podvod, obrácení pojmů na ruby. Státníky se stali hlupáci a slaboši, kterým by hospodář nesvěřil do péče ani slepičí dvorek. Majetek si rozebrali podnikavci, kteří uměli podnikavě krást. Svobodu, svobodnou soutěž hlásali lidé, kteří by si ve svobodné, odpovědné společnosti ani nepískli.

Lásku k přírodě a návrat k přírodním procesům hlásali ve své většině lidé, kteří o komplexnosti přírody a jejích dějů neměli ponětí. Pojem „přírodní procesy“ bylo zaklínadlo, mystická slova, za které jde ukrýt libovolnou hajzlovinu. To, co se odehrálo ve všech sférách a odvětvích lidské činnosti, když se přijalo podvodné pojetí sametové revoluce, se odrazilo i v pojetí ochrany přírody.

Nesetkal jsem se v počátku devadesátých let s žádnou aktivitou „ochránců přírody“, která by se zajímala o pozemkové úpravy v krajině a prosazovala je. V té době byla neopakovatelná příležitost, při vyhlašované obnově vlastnických vztahů a restitucích, naléhat a prosadit obnovení přirozené kostry krajiny. Tu tvoří přirozené vodoteče, remízky, bývalá místa vlhkých luk, rybníky, ochranné stromové pásy atd. Nejen že by se tím chránila půda a vodní režim v krajině. Omezila by se nekontrolovatelná velikost výrobních ploch kolchozních polí. Obnovilo by se přírodní prostředí pro zvěř, rostlinné druhy, kterým hloupá bezcitná exploatace vzala prostředí k životu. Stovky miliard se rozkradly a prošustrovaly nenahraditelně. Milovníkům přírody to nevadilo.

„Reforma“ lesního hospodářství znamenala přímočarý, průhledný způsob vykradení lesů. To lze vidět prostým zdravým rozumem, bez specializovaného vzdělání. Při stoletém hospodářském cyklu má les celkovou výnosovost jen 3 až 4%. Čtyři ukradené stromy ze sta na konci stoletého cyklu znamenají, že zisk z lesa je nula. Jde se do podstaty lesa, nic se zpět do existence lesa nevrací. Již dvacet let se tak „hospodaří“, na ploše státního lesa. Nepoznal jsem za ty roky žádnou aktivitu „milovníků a ochránců“ přírody, kteří by se proti tomu zločinu vůči přírodě postavili. Navíc, roky byly Lesy České republiky, resp. mafie, která je ovládá, hlavním sponzorem „Svazu ochránců přírody“. Díky službám této mafii se stal předseda tohoto spolku „milovníků“ Libor Ambrozek v období 2002 - 2006 ministrem životního prostředí.

Mnoho z mediálně známých bojovníků za „pravdu přírody“ i „čistotu jejích procesů“ jsem měl příležitost blíže poznat. Při přímé konfrontaci s problémem mlčeli, nebo trapně blekotali, pak jsem četl nebo viděl nehoráznosti v médiích. Špičky těchto bojovníků za čistotu, ve své většině pracovaly na zakázku. Ochranářský plebs – pěšáci, kteří tvořili šedou masu bojovníků za čistotu - ve svatém nadšení odmítli přemýšlet a srovnat si fakta.

Učebnicovým příkladem byla akce záchrany přírodních procesů pod Trojmezím a Smrčinou u Plešného jezera. Chodil jsem mezi ty „milovníky“ téměř každý den, snažil jsem se je přesvědčit a vysvětlit, o co se ve skutečnosti hraje: Podívejte se na internetu, kdo pase krávy mezi hranicí parku a Lipnem. Téměř v celém území pasou krávy realitní kanceláře. Díky vám sežere kůrovec během několika let smrkové porosty v této oblasti. Následovat bude kampaň za zrušení parku v tomto území a začne kšeft.

Milovníci přírodních procesů se přivazovali ke stromům na Plešném jezeře v roce 1999 – v tom čase byl českým premiérem Miloš Zeman. O deset let později, na podzim 2009 vynesl tentýž Miloš Zeman své již nemladé tělo do kůrovcem sežraného lesa u téhož Plešného jezera, jako „bojovník“ proti kůrovci na Šumavě. Aby toho nebylo dost, na kandidátce strany milovníka stromů „Strany práv občanů“, má kandidovat Ivan Žlábek, ředitel národního parku v době objímání ještě živých stromů.

Velkým „přínosem“ komunismu do pokladnice lidského vědění a kultury byla vysoká produkce jedinců i institucí špičkově adaptovaných na příživnický způsob života. Jak komunismus dospíval, transformovali se parazité, kteří živné médium vysávali a usmrcovali pomalu na aktivní dravce. Proces sametové revoluce byl vyvrcholením vývojového procesu přeměny komunistického parazita na tisíce parazito-dravců. Ten nový druh se cítí a sám sebe považuje za „predátora“.

Sofistikovaný vývoj přeměny uvnitř společenské pyramidy se logicky obrazil v přístupu postkomunistických „predátorů“ k přírodě a pojetí její „ochrany“. Proto se noví predátoři nestarali o to, aby zvýšili úživnost krajiny pro své zvířecí bratry predátory. Byli zvyklí žrát, aniž se starali. Absolutní ochranu snadno dali svým zvířecím bratrům, kteří z přirozených zdrojů devastované krajiny nemají co žrát.

Tak se stali kormoráni, volavky, či vydry hospodářskými zvířaty. Po příznivou část roku se živí na hospodářských rybnících a vodách nebo u moře. Když přijde zima, rybníky zamrznou, hladoví predátoři se soustředí tam, kde ještě něco je a je volná voda. V potocích a říčkách nemá šanci přežít nic.

Obnovil jsem asi kilometr potoka, udělal z něj krásnou živou vodu. Postavil pět malých rybníků a obnovil čtyři sta metrů dlouhý náhon. Všechno bylo plné ryb, raků, škeblí – poslední tři roky honím v zimě ve dne vydry s vidlema. Na jaře není v potoce, v náhonu a v rybnících ani šupina, zmizeli raci a škeble.

V zemědělské krajině téměř dokonale likvidují drobnou zvěř kolchozní predátoři. Dochází už i na srnčí zvěř, kosící liště neuteče nic. O to, co přežije, se postarají lišky jestřábi a všežravý proletář prase divoké. Prase, zdá se, přežije i postkomunistické predátory a jejich natvrdlý způsob ochrany přírody.

Na nás potopa

Motto: „Hloupost a netečnost je věčná, ráda se tváří pokrokově, zvláště když směřuje k hlouposti větší. Chopí-li se vlády, není z ní úniku. Naději dává jen mimořádné morální a intelektuální vzepětí.“

Naše země uprostřed evropského kontinentu byla po staletí průsečíkem, ve kterém se stýkaly a utkávaly ideové podněty a proudy. Na našem území a v jeho blízkosti se odehrávaly mocenské konflikty, které rozhodovaly o směřování Evropy a jejích hodnotách. Po „Bílé Hoře“ na dlouhou dobu přestaly být české země subjektu dějin.

Vyhnání české šlechty, která se hlásila ke kališnictví, znamenalo, že země přišla o velkou část své politické i intelektuální elity. Politickým národem v těch časech byla šlechta – ztratili jsme aristokracii, která byla schopna cítit, hájit zájmy země a být jejím reprezentantem. Poznamenalo to český politický život do současnosti.

Faktická neexistence zemsky cítící aristokratické politické reprezentace v době „reformy“ Rakouské říše v roce 1848 znamenal, že bylo jen Rakousko – Uherské vyrovnání. České země, hospodářská základna Rakouské říše, nedosáhly podílu na moci a odpovědnosti. Tehdy se mohl položit základ k možné příští federalizaci středoevropského soustátí.

Česká politická reprezentace se podílela v průběhu první světové války na zničení Rakouské říše – soustátí, které integrovalo malé národy střední Evropy. Vznikem samostatného Československa jsme pomohli vytvořit ve středu Evropy prostor nestability a mocenského vakua. Co jsme vytýkali Rakousku, ač jsme na tom měli podíl, totiž že bylo jen Rakousko – Uherskem, jsme pak udělali v menších rozměrech v Československu. Založili jsme Československo na národnostní ideji, státu Čechů a Slováků s třímilionovou menšinou německou, menšinou polskou, Slováky s komplexem méněcenného národa a jeho menšinami. Politická reprezentace nového státu neměla mezi sebou část aristokratické reprezentace s jejím způsobem myšlení. Vystavěli jsme pohraniční opevnění proti nacistické hrozbě, měli jsme dobře vyzbrojenou armádu. Snad jsme to měli všechno jen jako hračku. Naši dědové a otcové se nepostavili nacistickému přepadení a nebránili svoji zemi a hodnoty. Byl přece „věk rozumu“, byli jsme zrazeni a nešli do ztraceného boje. Téměř bez výstřelu jsme se vzdali a odevzdali vojenskou výzbroj Hitlerovi – pomohli jsme nacisty vyzbrojit. Představitelé samostatného státu nevěděli, že čest a hrdost je výše, než rozum. Jen ty dávají v čase naději na důstojnou existenci.

V zahraničí i v domácím odboji se proslavili a bojovali jedinci. Většina se přizpůsobila a zvykla si. Představitelem zahraniční vlády se stal malý muž, který již v roce 1938 – 39 selhal, jako první reprezentant a úředník státu nevyzval národ k obraně. V polovině války jel „vyjednávat“ se Stalinem – mužíček, který za sebou neměl žádnou moc. Kavkazskému lidožroutovi jen předvedl, jek lehkou kořistí budeme. Po válce jsme vyhnali ze země tři milióny Němců – obyvatelstvo, které sídlilo na území po staletí. Ne, abychom po právu potrestali aktivní zločince a nejvíce vinné, ale všechny. Již tímto aktem jsme se stali součástí komunistické říše. „Únor“ byl dokončením toho, jak jsme se chovali za války a těsně po jejím skončení. Čtyřicet let komunizmu znamenalo opakující se likvidaci duchovních elit. Existence a trvání nablblého systému stálo na ubíjející hlouposti.

Byli „úspěšní“, lidé si zvykali, většina „nevědomky“ přijala jejich „hodnoty“, málokdo chápal, že své životy žijeme jako podvod. Jako by život nebyl jedinečný a jen jednou. Bez přemýšlení se lidé vyhýbali nepříjemnostem, dělali věci, na které by při normálním běhu života nepřistoupili. Kariéry dělali ctižádostivci a hlupáci, kteří absurditu a hlouposti dále rozvíjeli. Husáka a jeho squadru považuji za lidsky horší, než byli „vítězové“ Února. Únor byl po válce, v čase jejích následků, kdy krvavé ruce ještě neoschly. V roce 1968 jsme již měli zkušenost a byla možnost volby. Do služeb „obnovitelů pořádku“ se dala spodina již vyrostlá a vyprodukovaná komunismem. Svůj způsob „normalizace“ postavili na sofistikované a cílené demoralizaci společnosti. To je horší než jen přímá represe. Demoralizace poškozuje společenství více a na delší čas. Okupace Československa v roce 1968 znamenala kvalitativní posun způsobu ovládání a fungování Sovětské komunistické říše. Mobilizace tajných služeb a armády takového rozsahu znamenala předání mocenských pák do rukou tajné služby a armády. V tomto čase ideologové a partajní aparátčíci definitivně ztratili rozhodovací moc.

V sedmdesátých létech začíná příprava koncepce demokraticko – podnikatelsky se tvářícího komunismu, příprava na postkomunismus. V té době politickou rozhodovací moc získávají „šéfové“ bank, hospodářských podniků, kolchozů – koordinovaní tajnou policií. Měl jsem možnost pozorovat tento proces v sedmdesátých a počátku osmdesátých let ve „Slušovickém Gottwaldově“. Po devadesátém roce se obdobný proces ve velkém odehrál na úrovni celého státu.

Současnou část rozkladu hodnot české společnosti jsem měl příležitost pozorovat zevnitř politiky, díky své angažovanosti v běhu „sametové“ revoluce jako poslanec Parlamentu. Čtyřicet let, po dobu „vedoucí úlohy“, se neměl šanci do politiky dostat člověk, který nebyl „u nich“. I pro profesní kariéru to většinou nešlo bez stranické knížky. Po „listopadové revoluci“ byla šance dostat se do politiky s poctivými úmysly po dobu prvních dvou – třech roků. Pak spadla klec. Přechodná doba, kdy systém byl rozkolísán, netrvala dlouho, již od voleb 1992 se rozběhl proces „konsolidace“ postkomunistického systému do rukou stejných mocenských skupin lidí, kteří zemi ovládali po celou dobu komunismu. Základem pro „obnovení pořádku“ a normalizace „demokratickou formou“ byly tyto faktory a skutečnosti: Skutečná moc zůstala v rukou těch, kdo ji drželi před listopadem 1989. Oni jediní drželi ve svých rukách finanční zdroje, které mohli investovat do politiky a do korupce. Jediní měli organizační struktury a kontrolovali, aby se nevytvořilo nic nového. „Kontinuita“ právního systému byla znamením pro všechny informované, že se pokračuje a zároveň zaručovala, že se nebudou měnit základní pravidla.

Po čtyřiceti letech komunismu s jeho systematickým lámáním charakterů, kdy jen morální chování a jednání bylo politický zločin, neměla česká společnost morální a intelektuální elitu. Stejně jako v rozhodujícím čase devatenáctého století jsme neměli „zemsky“ cítící aristokracii. Na konci „legálního“ komunismu v naší zemi neexistovala aristokracie morální – cítící odpovědnost za svou zemi. Smutně parodickou postavu „světového státníka – humanisty“ při technologické modernizaci komunismu v podnikatelsko – mafiánskou „demokracií“ sehrál Václav Havel. Lepší krycí figuru pro svou zločineckou hru na revoluci nemohli kormidelníci najít. Havel mluvil o morálce a demokracii a jednal jinak. Za scénou i na scéně se dělo něco jiného. Když přišel do sněmovny, styděl jsem se – měl to být můj prezident. Bylo na něm vidět, že hraje roli. Komunisté i ostatní „zasvěcenci“ se mu otevřeně smáli. Při prezidentské volbě jsem mu svůj hlas nedal, zdržel jsem se hlasování.

Společenství, které bylo v posledních dvou desetiletích komunismu označováno jako „disent“, nebyla skutečná politická alternativa. Dožadování se „lidských práv“, zpívání přisprostlých písniček není svéprávná politika. Nejméně z polovice tvořili disent bývalí komunisté. Podobně, jako ve starém Rusku, bylo to společenství odpůrců režimů plné agentů tajné policie. Byla to jistým způsobem i „přípravka“ budoucích kádrů pro sametovou revoluci. Viděl jsem chování i jednání těchto odpůrců komunismu v sametové revoluci – většina posloužila. Kdo z nich přežil v politice dodnes, byl z „přípravky“.

Osm roků jsem byl členem zemědělského výboru sněmovny i výboru pro životní prostředí a viděl jsem, jak se hrála „reforma“ lesnictví, zemědělské restituce i „reforma“ zemědělství. Mohl jsem pozorovat, co znamenala a k čemu byla používána postkomunistická ochrana přírody. Nebyl jsem loutkou a figurkou, se svou zkušeností a selským rozumem jsem srovnával, co mi bylo předkládáno k věření a schvalování… Od podzimu 1990 jsem se postavil proti tak zvané reformě lesního hospodářství – když jsem pochopil, že ten neuvěřitelný podvod je proti všem zásadám odpovědného hospodaření s lesem. Podobnou „reformu“ se komunisté pokusili zavést na počátku svého panování v roce 1951. Po roce a půl byla „reforma“ tehdy zrušena – i „kočí“ a „holiči“, které udělali řediteli závodů, pochopili, že se poškozuje les a prosadili její zrušení. Po čtyřiceti letech komunismu „osvícení komunističtí podnikatelé“ ten „ruský“ způsob hospodaření s lesem prosadili a dosud trvá. Viděl jsem způsob a průběh té podivuhodné reformy odvětví, konkrétní osoby, které tu loupež rozehrály, kam šly naloupené peníze, jak se měnily varianty. Z peněz, vykradených ze státního lesa, byly financovány „politické strany“ a koupena média. Za těch již téměř dvacet let bylo vykradeno ze státního lesa na sto miliard – slušná část dnešního, již více než bilionového státního dluhu. Opakovaně jsem ve sněmovně řekl, co se v lesnictví děje. Stejně jsem to řekl na poradě ekonomických ministrů i ve vládě – za Klausova panování. Roky jsem o tématu psal: již dvacet let jdou peníze ze státního lesa do jiných kapes, než je kasa státu. Všichni, kdo v oboru pracují, to vědí a téměř všichni mlčeli. Teprve teď, kdy i obyčejným lesníkům začíná jít o existenci, se ozývá slabý šepot.

V zemědělství Josef Lux vykřikoval: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno!“, ve skutečnosti pro to neudělal vůbec nic. Bez přímé podpory výkonné moci neměli restituenti a lidé, kteří chtěli obnovit hospodaření na půdě, postavené na individuální iniciativě a odpovědnosti, velkou šanci. Všechny výhody měli šéfové kolchozů, kteří nechtěli změnu. Osm let v zemědělském výboru byla trpká zkušenost: komunističtí kolchozní revolucionáři chtěli pro sebe jen získat postavení jako „vlastníků“ na cizím majetku a tomu odpovídající příjmy. Zároveň chtěli odpovědnost za hospodaření a půdu ponechat státu. Tak se vcelku stalo. Kolchozní způsob výroby potravin (ano, oni nehospodaří, oni „vyrábí potraviny“...) je a bude závislý na velkých dotacích od státu. Žádnými příkazy není lze při takovémto způsobu výroby na půdě zajistit dlouhodobou odpovědnost za půdu. Stejně tak i citlivý přístup k přírodnímu prostředí, ve kterém výroba probíhá. Při každé výměně správců v těchto „podnikatelských výrobních celcích“, i jen při odúmrtí šéfa, hrozí úpadek a rozpad. Žádný z těchto statečných podnikatelů si nevychovává nástupce. Nemají dlouhodobou odpovědnost a hlídají si do samého konce svůj monopol.

Ochrana přírody má své specifické komunisticko – postkomunistické rysy. Na svém počátku, v sametové fázi, bylo „moderní a pokrokové“ vše, co začínalo na „eko“, ať to byla ekonomie či ekologie. Dalo se počítat s tím, že kolem každé aktivity či instituce, která začínala touto předponou, bude husté hejno agentů tajné policie. V „běžné“ lidské společenské hierarchii dostali největší výhody ti, kdo se dostali na vrchol společenské piramidy – bankéři, přerozdělovači a paraziti všech proveniencí. Stejné principy byly nastoleny v ochraně přírody a jejích druhů. Absolutní ochranu dostali vrcholoví predátoři. Lidští „predátoři“ tím snad chtěli stvrdit svoji superioritu. Zanícení plebejští ochránci přírody dosud nepochopili, jak je tento způsob ochrany slabší na hlavu. Krajina se změnila, má jen určitou kapacitu, tak „predátory“ podobně, jako u lidské potravní pyramidy, živí svou prací opět plebs. V krajině pomalu díky podnikatelství lidských predátorů i jejich zvířecích soukmenovců nezbude nic jiného živého. V Národním parku Šumava a jeho přírodě spáchali postkomunističtí ekologisti zločin blížící se rozměrům likvidace lesů na hřebenech pohraničních hor v osmdesátých letech – na tom se podíleli komunističtí šéfové lesů. Na Šumavě sloužili ekologisti ve zcela jiném triku, než je ochrana přírody. Specifikem celé sametové revoluce bylo, že za všemi vyhlašovanými „ideály“ byl většinou zcela jiný obsah.

Na zde uvedených třech příkladech lidské činnosti a práce, kterými jsem se zbýval ve víru „sametové revoluce“, obnovy svobody a rozumu, jsem pochopil hloubku hodnotové i profesní demoralizace, ke které došlo za šedesát let komunizmu i postkomunizmu. Mezi „elitou“, která se po roce 1989 vynořila na veřejné scéně, jsem fakticky nepoznal člověka, kterého bych si mohl vážit. Václav Havel se chopil příležitosti, zahrát si svou největší životní roličku v absurdním dramatu „humanizujícího se“ komunizmu. Že by měl vzít odpovědnost za zemi a její plebs ho ani nenapadlo. Odsuzuji ho za nemorálnost a neodpovědnost – věděl, co ty pojmy znamenají. To nemohu vyčítat Václavu Klausovi, ten vůbec neví, co to je. Takový člověk se nikdy neměl dostat na místo, které zastává.

Co se v naší zemi v posledních dvaceti letech odehrálo a stalo, bylo formou i obsahem absurdní divadlo. Za kulisami, vnější výpravou a deklamacemi herců byl úplně jiný obsah. Co se skutečně hrálo většina obecenstva doposud nechápe, sami na tom též nesou svoji vinu. Nechtít vidět a vědět je též spoluvina, zvláště, když obecným rysem českého charakteru a povahy je starat se jen o sebe a nepříjemným věcem a potížím se aktivně vyhýbat. Za ty roky se mi nestalo, když jsem o věcech mluvil, že bych dostal jinou odpověď než: „Co naděláš?“. Je to smutné, ale odvážím se tvrdit, že obecným „filosofickým“ úzusem je: „Po nás potopa.“. V reálném světě však ne po nás, ale na nás potopa. Vše děláme tak, aby přišla na nás, a zasloužíme si to. Je mi vyčítáno, že jen kritizuji a neříkám, jak z toho. Říkám to ale stále. Nejprve musím stát na svých nohách, mám žít a chovat se jako odpovědný člověk a vědět, že to bude bolet.