Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Poznávání světa
Moji rodiče byli venkovští lidé, otec hostinský, řezník a k tomu měl ještě asi šest hektarů polí, tak jak to dříve na venkově bývalo. Po „vítězství pracujícího lidu“ mu nejdříve vzali řeznictví, potom hospodu a pak ho poslali do pracovního tábora. Máma zůstala se čtyřmi dětmi ve věku do sedmnácti roků sama. Do pracovního tábora poslali tátu proto, že sedláci se bránili, že půjdou do družstva až půjde Hofhanzl. Rodiče hospodařili soukromě do polovice šedesátých let. Do družstva šli, když už nic nezbývalo a byli staří. Přes všechnu dřinu, pronásledování a ponižování moje máma považovala život na vlastních nohách za lepší, než úděl družstevní nádenice.
Moji rodiče „nový“ způsob života nikdy nepřijali, nepřizpůsobili se „novým hodnotám“ a dožili svůj život tak, jak považovali za správné. Měl jsem jejich příklad. Od okamžiku, kdy jsem začal být schopen vnímat věci kolem, jsem pozoroval nespravedlnost, které byli vystaveni. Viděl jsem, jak se lidé měnili, přizpůsobovali se a přestávali mít svůj názor, až pomalu a nepozorovaně většina ztratila schopnost mít trvalejší názor a mínění.
Zkušenost dětských let ze mě udělala anomálii. Celoživotně se mi stalo nepsaným zákonem to, co máma ještě v devadesáti letech opakovala: „to se nedělá, takové věci se nedělají“. Co jsem považoval podle příkladu svých rodičů za nesprávné, jsem nedělal. Odmítl jsem se účastnit rituálů, kterými režim lidi ohýbal a udržoval v poddanství a použitelnosti. Poprvé jsem šel k volbám v roce 1990.
Mělo to přirozené následky. Nesměl jsem na střední školu a opakovaně jsem nedostal doporučení na vysokou školu. Časem jsem zjistil, že když se člověk nedá a nerezignuje, dají mu nakonec pokoj. Nepodlehl jsem a jak život šel, stal jsem se nakonec zaujatým pozorovatelem toho, co se s naší společností a zemí stalo.
Když tátu zavřeli do pracovního tábora, nikdo se ho nezastal. Ti, kteří se na něj před tím odvolávali, se nám začali vyhýbat. Matka s námi čtyřmi dětmi dva roky sama hospodařila. Spolu s bratrem jako kluci ve věku deseti a dvanácti let, jsme zaseli, sklidili, zorali pole a usušili seno na zimu pro dobytek. Jako desetiletý jsem jezdil sám orat. Máma mi pomohla zapřáhnout koně, naložit pluh na vůz a řekla „dej pozor“. Starší sestru čtyři měsíce před maturitou vyhodili ze školy. Každá klukovina v obci byla svedena na mě nebo mého bratra. Bylo to jako bychom byli postaveni mimo zákon. Vůči nám bylo vše dovoleno.
Jako děcko jsem pochopil, že komunismem ovládaná společnost funguje jako vlčí smečka. Kdo je ze smečky vyloučen, začne kulhat - může být sežrán.Většina se přizpůsobila a podle toho jednala.
Nevystěhovali nás jako kulaky a vesnické boháče díky tomu, že se našel statečný člověk, ředitel školy Kluzák, který se postavil proti. Tentýž učitel Kluzák, který na konci války zachránil Opařany před osudem podobným Lidicím. O něco později nová ředitelka školy na prosbu mámy, aby mladší sestru nechali jít na střední školu, protože je nadané děvče, odpověděla: „ať se radši fláká“.
Dosazený tajemník národního výboru, kterému se říkalo „krutihlav“, protože stále nervózně kroutil hlavou, se náhle vytratil z obce, když ho tam přišli hledat dva mladí Slováci, kterým v koncentráku umlátil tátu. Předseda národního výboru, skoro dvoumetrový bývalý nádeník, napsal mámě, když prosila, aby tátu pustili z pracovního tábora, protože má čtyři děti: „Jmenovaná je výkoná zemědělská sýla.“.
Jako děcko jsem viděl, jak se rozpadalo vesnické společenství. Do vedení obce byli dosazeni hlupáci a lenoši. Z nejlepších hospodářů a dříčů udělali týranou a pronásledovanou spodinu. Komunisté zkolchozněním venkova vykořenili a zničili společenskou vrstvu venkovských hospodářů, ze které v jejich dětech po generace vyrůstala a vycházela skutečná elita země.
Ze základní školy jsem nesměl jít na střední školu. Ve čtrnácti letech jsem musel jít z domova, aby o mně nevěděli. Na střední školu jsem se pak dostal bez posudku obce díky tomu, že tátův spoluvězeň znal krajského inspektora. Po čase, když domácí „elita“ zjistila, že studuji, žádali mé vyloučení ze školy. Učil jsem se dobře, škola byla sto kilometrů daleko, učitelé se mě zastali a domácí budovatelé lepších zítřků nebyli dost důslední. Ze školy mě nevyhodili.
Stejné se opakovalo, když jsem končil střední školu a žádal o posudek na vysokou. Dostal jsem umístěnku do družstva, posudek na vysokou školu jsem nedostal. Předsedkyně družstva, metráková dáma, když jsem ji žádal, aby mi napsala, že na umístěnce netrvají, mi s potěšením odpověděla: „Místo nemáme, ale už se těším, jak budeš rozhazovat hnůj.“. Jako devatenáctiletý kluk jsem jí tehdy řekl: „Nedostanete mě sem, jednou si pro vás přijdu.“. V té době jsem byl druhým nejlepším dorosteneckým skokanem o tyči. Kádrovák podniku, do kterého jsem nastoupil, řekl, že mě čtyři měsíce do vojny udrží.
Po dvou letech na vojně jsem znovu žádal o posudek ke studiu. Nedostal jsem posudek ani z vojny. Na rotě, kde jsem ty dva roky sloužil, měl její velitel všechno založeno na donášení vojáků. Nepřistoupil jsem na fungující způsoby a za všech okolností jsem si držel odstup.
Ve stejné době, kdy mi odmítli dát posudek ke studiu, jsem byl předvolán k plukovnímu politrukovi. Když jsem se zařadil, malý chlapík v civilu mě začal verbovat ke speciální vládní ochrance. Odpověděl jsem přímo: „Nerozumím tomu, vždycky jsem byl nespolehlivý, ani teď z vojny jsem nedostal posudek na vysokou školu. Kozel přece není dobrý zahradník.“. Sliboval, že mě nechají vystudovat. Poděkoval jsem a dovolil se odejít.
Bývalého velitele roty jsem potkal po několika letech v Brně. Zeptal jsem se ho: „Proč jste mi nedal posudek na školu, když jsme se přece už nikdy nemuseli vidět? Na školu jsem se stejně dostal.“.
V roce 1965 mě přijali na dálkové studium Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích bez posudku. Škola byla nově založena, neměli dost přihlášek ke studiu, tak přimhouřili oko. Po druhém semestru jsem požádal o přestup na Přírodovědeckou fakultu Karlovy university, dálkové studium biologie. Znovu jsem začal od prvého ročníku.
pondělí 3. prosince 2007
Moje cesta k sametu II.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Rok 1968 a doba normalizace
V zimě 1967-68 jsem přestoupil na denní studium. Byl jsem již ženatý, a abych mohl přestoupit na denní studium, přestěhovali jsme se z Českých Budějovic do Vysokých Tater. Žena byla vystudovaná lékařka a dostala místo s bytem v plicní léčebně ve Vyšných Hágoch. V roce 1968 jsem udělal zkoušky za dva roky studia. Zúčastnil jsem se všech demonstrací v Praze a viděl, jak je všechno povrchní. Věděl jsem, že kdyby zasáhla policie všichni utečou.
V noci na dvacátého prvního srpna mě přišla vzbudit žena, která měla lékařskou službu, a řekla: „Rusové jsou tady.“ Nad údolím mezi Vysokými a Nízkými Tatrami byl letecký most. Jedno letadlo mizelo nad obzorem u Rožmberka a nové se objevovalo nad Popradem.
Ráno jsem se rozloučil se ženou a řekl jí: „To je historie, chci ji vidět.“. V tom srpnové týdnu jsem stopem projel kolem ruských kolon celou zemí až do Prahy. Viděl jsem obsazování své země.
V letech „normalizace“ po sovětské invazi jsem pochopil to, jak systém funguje, jak inovuje svou mocenskou technologii.
Na katedře fakulty, kde jsem dělal diplomovou práci, mě těžce deprimovala prolhanost, která se skrývala za vnějším vědeckým nátěrem. Nesnášel jsem to a neuměl se přetvařovat. Nebyl jsem schopen dělat něco, co nebyla pravda a v co jsem nevěřil. Témata prací navrhoval vedoucí diplomové práce, student to zpracovával. Odborným vedoucím mé práce byl šéf katedry, který práce studentů publikoval. Brzo jsem zjistil, že to, co mám měřit a na čem to mám měřit, nelze věrohodně definovat. Na Ústavu akademie věd jsem prosil lidi, kteří v oboru dělali, aby mě podpořili a řekli to. Smáli se, i když věděli o čem to je a jaká je hodnověrnost prací, ale nikdo nebyl ochoten riskovat. Oni sami na fakultě habilitovali, schvalovaly se tam jejich vědecké hodnosti a tituly.
Na fakultním semináři, kde jsme přednášeli zatímní výsledky svých prací, jsem to řekl sám a stal se tak padouchem. Naši učitelé získali své tituly obhajobou prací podobně metodicky vedených. Ten poslední rok nebyl lehký, přesto jsem ho přežil a dostudoval. Byla to příležitost vidět, kdo se i na odborné scéně a na vysoké škole stává úspěšným. Platilo, že žádný ze šéfů si nevybere za spolupracovníka někoho, kdo by ho mohl přerůst a ohrozit.
V zimě 1970-71 jsme se přestěhovali z Tater do Jablůnkova, kde jsme dostali zaměstnání v plicní léčebně. Sedmdesáté roky byly asi nejefektivnějším a nejhezčím obdobím mého života. V těch deseti letech jsem položil základy svého všeobecného i odborného vzdělání a prochodil Slovensko křížem krážem. Mnoho jsem pochopil o světě, ve kterém běží náš život. Nechal jsem si posílat asi pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem studoval a dělal si kartotéku prací z oboru. Večer jsem četl, dělal si poznámky a výpisky z knih, které jsem četl. Od polovice šedesátých let jsem v Praze v antikvariátech hledal filosofii a historii. O víkendech a dovolené jsem se toulal po slovenských horách a lezl stěny v Tatrách.
Odloučený svět plicní léčebny byl jedinečnou společenskou sondou, co dělají pokřivené obecné poměry s izolovaným lidským vzorkem. Ředitel, lékař který své okolí převyšoval o pás, za dvacet pět let v tom prostředí ztratil lidské i odborné korekce. Žena, která nevylezla na strom, včetně pacientek, neměla šanci. Pronásledovaly ho bývalé milenky i vlastní žena. Odborně neměl vnitřní korekce, do čeho smí a nesmí jít, vždy vše prošlo. Nakonec neměl tu korekci sám u sebe a skoro ho to stálo život. Předsedou strany byl vrátný, jednonohý invalida, který o nohu přišel jako německý voják u Stalingradu. Ten z nich byl ještě nejsoudnější. Měl zkušenost, že svět se všelijak obrací. Lidé v tom kraji v prvých padesáti letech dvacátého století šestkrát změnili státní příslušnost. V domě, kde jsme bydleli, jsme měli dva sousedy údržbáře. Za války byli oba stíhači německé Luftwafe, navzájem si udělali co nejhorší mohli.
Nebyl jsem v ROH, odmítl jsem se účastnit všeho mimo pracovní povinnost. Primář, který chtěl využít normalizační doby ke svému vzestupu na ředitele, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mě přišli sebrat. Protokol, který na mě sepsali jsem odmítl podepsat s tím, že nevím z čeho mě obviňují. Stejné jsem opakoval při dalších vyšetřováních, která se táhla pět roků. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Zde jsem soudci odpověděl: „Celý život jsem žil jako čestný muž, souzen by zde měl být někdo jiný.“.
Mám celoživotní zkušenost, že na všechno musí být dva. Jeden, který mě nutí abych se podělal a druhý, který se podělá. Musím být čistý a nevydiratelný, vědět, že všechno mohu ztratit a nic se nestane. Nesmím se bát nebo musím dokázat strach přemoct. Život tak chodí, takové situace se stávají, že člověk všechno prohraje.
Kamarád mi dal tip, že v Gottwaldově koupili do nemocnice moderní vybavení funkční laboratoře. Napsal jsem tam a dostal odpověď, že místo je. Přestěhovali jsme se do Otrokovic, kde žena nastoupila na místo obvodní lékařky. Mladý lékař, který byl iniciátorem ustavení laboratoře, měl vyšší ambice. Měl vyhlédnuté místo v IKEM, takže potřeboval za sebe náhradu. Uváděl jsem do provozu jednu z nejlépe přístrojově vybavených laboratoří na funkční vyšetření plic v Československu.
Můj nový šéf byl prototypem garnitury „talentů“, jaké vynesla do postavení posrpnová „normalizace“. Včas vystihl, co nová doba žádá. Měl k tomu přirozený „talent“, který ještě umocnila operace výdutě cévy na mozku. Jak jsem měl brzy příležitost poznat, ten člověk neměl žádné zábrany, zcela u něj absentovalo vnímání pojmu morálky. Napodoboval v nemocnici způsoby a metody, kterými v té době populární František Čuba řídil slušovický kolchoz.
V Gottwaldově jsem měl příležitost pozorovat, jak se v „normalizaci“ měnila mocenská technologie režimu, jak se to odráželo v jednání lokálních mocenských špiček, na jakých principech a jakými metodami se dělaly kariéry.
František Čuba přijal v „normalizačním“ období do družstva lidi, kteří v roce 1968 neodhadli dobu. Vlezli do nesprávného kariérního vlaku, byli na nesprávné straně a v prověrkách přišli o svá místa. Čuba je přijal a dal jim místo. Jeden z nich mi jako pacient při vyšetřování řekl: „Pane doktore, dělám věci, které jsou protizákonné. Přistoupil jsem na to, již nemohu říct ne. Kdybych odmítl, sám Čuba mě potopí. Dostanu deset let.“. Podobné mi řekl o něco později jiný šéf slušovického provozu.
Systém výchovy a řízení „progresivního socialistického gigantu“ byl založen a fungoval na principu komplictví, každý musel být do něčeho namočen. Systematicky byli nuceni v případě potřeby jednat protizákonně nebo, když nebyli dostatečně spolehliví, mohli být kriminálně stíháni. Žádný z šéfů si nesměl být jistý svým postavením a místem. Všichni museli vědět, že jejich postavení, platy i život jsou závislé na libovůli předsedy Čuby. Byli kdykoli odvolatelní, žádný se to, co dělal, nesměl skutečně naučit, aby se nepokoušel trvat na poznané odborné pravdě. Kdykoli bylo třeba, museli být ochotni popřít, co dělali.
Způsob výchovy „úspěšný“ v progresivním kolchoze napodoboval můj šéf při řízení nemocničního oddělení a nemocnice. Lékaři se museli naučit, kdy a u koho smí adekvátně diagnosticky a léčebně postupovat a kdy nikoli. Každý z nich byl při určitých psychologicky vypočítaných situacích nucen k jednání eticky i odborně špatnému a zločinnému. Nechali se k tomu donutit a podle potřeby jim to bylo později připomenuto. Za dobu, kdy jsem na oddělení pracoval, asi dva-tři lékaři, když zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z nich mi po letech řekl: „Naučil jsem se v Gottwaldově, co nikdy jako lékař nesmím udělat.“.
Měl jsem, jako specializovaný odborník, proti svým kolegům výhodu v tom, že nebylo snadné mě podle potřeby přehazovat z místa na místo a rychle mě nahradit. Když na mně šéf žádal vyšetření s tím, jak má vyjít, dělal jsem, že nevím, co ode mě žádá. Jednou jsem udělal výsledek vyšetření, aby vyšlo jak si to šéf přál. Bylo mi pacienta líto. Zajistil jsem ale, aby doklad záznamu z přístroje odpovídal udaným výsledkům. Ta slabost mi byla při nejbližším konfliktu připomenuta. Okamžitě jsem žádal, aby mi bylo přesně řečeno, co jsem udělal.
Odborné práce a studie, které jsem dělal při normální práci a provozu a o kterých šéf nesměl vědět, že je dělám, pak publikoval pod svým jménem. Klíčový problém byl, že jsem věděl jak věci na pracovišti chodí a přitom jsem nebyl na špagátu a vydiratelný. Vždy, když už jsem si myslel, že ten člověk musí jít sedět, postoupil ve své kariéře.
Pracovně na mě nebylo co vytáhnout. Když nemohl na mě, začal pronásledovat lidi kolem mě na pracovišti, a ti neměli moji odolnost. Jen si chtěli udržet zaměstnání. Do práce jsem chodil se vztekem, každý den jsem mohl čekat nějaký podraz. Práce mě přestala bavit. Uvědomil jsem si, podobně jak mi to před lety řekla máma, že mě již nebaví ani toulky po horách a nevidím krásu. Jednoho dne na počátku září 1982 jsem se odpoledne po příchodu z práce převlékl do trenek a trička a uběhl čtyřicet kilometrů. Pak jsem si sedl a napsal výpověď. Žena byla v té době na mateřské se třetím potomkem. Zároveň jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.
Rok 1968 a doba normalizace
V zimě 1967-68 jsem přestoupil na denní studium. Byl jsem již ženatý, a abych mohl přestoupit na denní studium, přestěhovali jsme se z Českých Budějovic do Vysokých Tater. Žena byla vystudovaná lékařka a dostala místo s bytem v plicní léčebně ve Vyšných Hágoch. V roce 1968 jsem udělal zkoušky za dva roky studia. Zúčastnil jsem se všech demonstrací v Praze a viděl, jak je všechno povrchní. Věděl jsem, že kdyby zasáhla policie všichni utečou.
V noci na dvacátého prvního srpna mě přišla vzbudit žena, která měla lékařskou službu, a řekla: „Rusové jsou tady.“ Nad údolím mezi Vysokými a Nízkými Tatrami byl letecký most. Jedno letadlo mizelo nad obzorem u Rožmberka a nové se objevovalo nad Popradem.
Ráno jsem se rozloučil se ženou a řekl jí: „To je historie, chci ji vidět.“. V tom srpnové týdnu jsem stopem projel kolem ruských kolon celou zemí až do Prahy. Viděl jsem obsazování své země.
V letech „normalizace“ po sovětské invazi jsem pochopil to, jak systém funguje, jak inovuje svou mocenskou technologii.
Na katedře fakulty, kde jsem dělal diplomovou práci, mě těžce deprimovala prolhanost, která se skrývala za vnějším vědeckým nátěrem. Nesnášel jsem to a neuměl se přetvařovat. Nebyl jsem schopen dělat něco, co nebyla pravda a v co jsem nevěřil. Témata prací navrhoval vedoucí diplomové práce, student to zpracovával. Odborným vedoucím mé práce byl šéf katedry, který práce studentů publikoval. Brzo jsem zjistil, že to, co mám měřit a na čem to mám měřit, nelze věrohodně definovat. Na Ústavu akademie věd jsem prosil lidi, kteří v oboru dělali, aby mě podpořili a řekli to. Smáli se, i když věděli o čem to je a jaká je hodnověrnost prací, ale nikdo nebyl ochoten riskovat. Oni sami na fakultě habilitovali, schvalovaly se tam jejich vědecké hodnosti a tituly.
Na fakultním semináři, kde jsme přednášeli zatímní výsledky svých prací, jsem to řekl sám a stal se tak padouchem. Naši učitelé získali své tituly obhajobou prací podobně metodicky vedených. Ten poslední rok nebyl lehký, přesto jsem ho přežil a dostudoval. Byla to příležitost vidět, kdo se i na odborné scéně a na vysoké škole stává úspěšným. Platilo, že žádný ze šéfů si nevybere za spolupracovníka někoho, kdo by ho mohl přerůst a ohrozit.
V zimě 1970-71 jsme se přestěhovali z Tater do Jablůnkova, kde jsme dostali zaměstnání v plicní léčebně. Sedmdesáté roky byly asi nejefektivnějším a nejhezčím obdobím mého života. V těch deseti letech jsem položil základy svého všeobecného i odborného vzdělání a prochodil Slovensko křížem krážem. Mnoho jsem pochopil o světě, ve kterém běží náš život. Nechal jsem si posílat asi pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem studoval a dělal si kartotéku prací z oboru. Večer jsem četl, dělal si poznámky a výpisky z knih, které jsem četl. Od polovice šedesátých let jsem v Praze v antikvariátech hledal filosofii a historii. O víkendech a dovolené jsem se toulal po slovenských horách a lezl stěny v Tatrách.
Odloučený svět plicní léčebny byl jedinečnou společenskou sondou, co dělají pokřivené obecné poměry s izolovaným lidským vzorkem. Ředitel, lékař který své okolí převyšoval o pás, za dvacet pět let v tom prostředí ztratil lidské i odborné korekce. Žena, která nevylezla na strom, včetně pacientek, neměla šanci. Pronásledovaly ho bývalé milenky i vlastní žena. Odborně neměl vnitřní korekce, do čeho smí a nesmí jít, vždy vše prošlo. Nakonec neměl tu korekci sám u sebe a skoro ho to stálo život. Předsedou strany byl vrátný, jednonohý invalida, který o nohu přišel jako německý voják u Stalingradu. Ten z nich byl ještě nejsoudnější. Měl zkušenost, že svět se všelijak obrací. Lidé v tom kraji v prvých padesáti letech dvacátého století šestkrát změnili státní příslušnost. V domě, kde jsme bydleli, jsme měli dva sousedy údržbáře. Za války byli oba stíhači německé Luftwafe, navzájem si udělali co nejhorší mohli.
Nebyl jsem v ROH, odmítl jsem se účastnit všeho mimo pracovní povinnost. Primář, který chtěl využít normalizační doby ke svému vzestupu na ředitele, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mě přišli sebrat. Protokol, který na mě sepsali jsem odmítl podepsat s tím, že nevím z čeho mě obviňují. Stejné jsem opakoval při dalších vyšetřováních, která se táhla pět roků. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Zde jsem soudci odpověděl: „Celý život jsem žil jako čestný muž, souzen by zde měl být někdo jiný.“.
Mám celoživotní zkušenost, že na všechno musí být dva. Jeden, který mě nutí abych se podělal a druhý, který se podělá. Musím být čistý a nevydiratelný, vědět, že všechno mohu ztratit a nic se nestane. Nesmím se bát nebo musím dokázat strach přemoct. Život tak chodí, takové situace se stávají, že člověk všechno prohraje.
Kamarád mi dal tip, že v Gottwaldově koupili do nemocnice moderní vybavení funkční laboratoře. Napsal jsem tam a dostal odpověď, že místo je. Přestěhovali jsme se do Otrokovic, kde žena nastoupila na místo obvodní lékařky. Mladý lékař, který byl iniciátorem ustavení laboratoře, měl vyšší ambice. Měl vyhlédnuté místo v IKEM, takže potřeboval za sebe náhradu. Uváděl jsem do provozu jednu z nejlépe přístrojově vybavených laboratoří na funkční vyšetření plic v Československu.
Můj nový šéf byl prototypem garnitury „talentů“, jaké vynesla do postavení posrpnová „normalizace“. Včas vystihl, co nová doba žádá. Měl k tomu přirozený „talent“, který ještě umocnila operace výdutě cévy na mozku. Jak jsem měl brzy příležitost poznat, ten člověk neměl žádné zábrany, zcela u něj absentovalo vnímání pojmu morálky. Napodoboval v nemocnici způsoby a metody, kterými v té době populární František Čuba řídil slušovický kolchoz.
V Gottwaldově jsem měl příležitost pozorovat, jak se v „normalizaci“ měnila mocenská technologie režimu, jak se to odráželo v jednání lokálních mocenských špiček, na jakých principech a jakými metodami se dělaly kariéry.
František Čuba přijal v „normalizačním“ období do družstva lidi, kteří v roce 1968 neodhadli dobu. Vlezli do nesprávného kariérního vlaku, byli na nesprávné straně a v prověrkách přišli o svá místa. Čuba je přijal a dal jim místo. Jeden z nich mi jako pacient při vyšetřování řekl: „Pane doktore, dělám věci, které jsou protizákonné. Přistoupil jsem na to, již nemohu říct ne. Kdybych odmítl, sám Čuba mě potopí. Dostanu deset let.“. Podobné mi řekl o něco později jiný šéf slušovického provozu.
Systém výchovy a řízení „progresivního socialistického gigantu“ byl založen a fungoval na principu komplictví, každý musel být do něčeho namočen. Systematicky byli nuceni v případě potřeby jednat protizákonně nebo, když nebyli dostatečně spolehliví, mohli být kriminálně stíháni. Žádný z šéfů si nesměl být jistý svým postavením a místem. Všichni museli vědět, že jejich postavení, platy i život jsou závislé na libovůli předsedy Čuby. Byli kdykoli odvolatelní, žádný se to, co dělal, nesměl skutečně naučit, aby se nepokoušel trvat na poznané odborné pravdě. Kdykoli bylo třeba, museli být ochotni popřít, co dělali.
Způsob výchovy „úspěšný“ v progresivním kolchoze napodoboval můj šéf při řízení nemocničního oddělení a nemocnice. Lékaři se museli naučit, kdy a u koho smí adekvátně diagnosticky a léčebně postupovat a kdy nikoli. Každý z nich byl při určitých psychologicky vypočítaných situacích nucen k jednání eticky i odborně špatnému a zločinnému. Nechali se k tomu donutit a podle potřeby jim to bylo později připomenuto. Za dobu, kdy jsem na oddělení pracoval, asi dva-tři lékaři, když zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z nich mi po letech řekl: „Naučil jsem se v Gottwaldově, co nikdy jako lékař nesmím udělat.“.
Měl jsem, jako specializovaný odborník, proti svým kolegům výhodu v tom, že nebylo snadné mě podle potřeby přehazovat z místa na místo a rychle mě nahradit. Když na mně šéf žádal vyšetření s tím, jak má vyjít, dělal jsem, že nevím, co ode mě žádá. Jednou jsem udělal výsledek vyšetření, aby vyšlo jak si to šéf přál. Bylo mi pacienta líto. Zajistil jsem ale, aby doklad záznamu z přístroje odpovídal udaným výsledkům. Ta slabost mi byla při nejbližším konfliktu připomenuta. Okamžitě jsem žádal, aby mi bylo přesně řečeno, co jsem udělal.
Odborné práce a studie, které jsem dělal při normální práci a provozu a o kterých šéf nesměl vědět, že je dělám, pak publikoval pod svým jménem. Klíčový problém byl, že jsem věděl jak věci na pracovišti chodí a přitom jsem nebyl na špagátu a vydiratelný. Vždy, když už jsem si myslel, že ten člověk musí jít sedět, postoupil ve své kariéře.
Pracovně na mě nebylo co vytáhnout. Když nemohl na mě, začal pronásledovat lidi kolem mě na pracovišti, a ti neměli moji odolnost. Jen si chtěli udržet zaměstnání. Do práce jsem chodil se vztekem, každý den jsem mohl čekat nějaký podraz. Práce mě přestala bavit. Uvědomil jsem si, podobně jak mi to před lety řekla máma, že mě již nebaví ani toulky po horách a nevidím krásu. Jednoho dne na počátku září 1982 jsem se odpoledne po příchodu z práce převlékl do trenek a trička a uběhl čtyřicet kilometrů. Pak jsem si sedl a napsal výpověď. Žena byla v té době na mateřské se třetím potomkem. Zároveň jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.
Moje cesta k sametu III.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Zkušenosti ze zlínského Gottwaldova
Ve slušovickém Gottwaldově jsem jako v laboratorních podmínkách viděl, co znamenala „normalizace“ sedmdesátých let. V Gottwaldově se při normalizační výměně kádrů stali řediteli místních podniků kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti nebo jejich agenti. Mocenská „elita“ města a kraje se rozdělila na dvě zájmové skupiny. Členové obou měli legitimaci komunistické strany. Jedna skupina dosáhla svých postavení „legální“ cestou, vzestupem po kariérním žebříčku funkcí v aparátu strany nebo státní správy. Druhou skupinu tvořili ředitelé podniků a činovníci spojení svou kariérou se Státní bezpečností. Mezi oběma skupinami panovala nevraživost, často nastal ostrý konflikt o postavení a vliv na místní věci a dění. V druhé polovině sedmdesátých let již vládla slušovická skupina s přímou návazností na Státní bezpečnost.
Co jsem viděl odehrát se v sedmdesátých letech na úrovni gottwaldovské provincie, bylo odrazem celkového procesu, který po sovětském obsazení Československa proběhl uvnitř ideologicko - mocenského stroje komunistického aparátu ovládajícího celý sovětský prostor. Okupací Československa skončila doba ideologů. Kormidla moci se chopili Dzeržinského chlapci „zvláštního ražení“. Zvláštní kvality a metody sovětské tajné služby, založené Leninem a vybudované Dzeržinským, zdokonalil a uzpůsobil nové době Jurij Andropov. Technologická šelma, kterou stvořili zakladatelé ruského komunismu, požrala své tvůrce a nastoupila na jejich místo.
Co jsem na vlastní kůži okusil v sedmdesátých letech, byl přijímací rituál, kterým byl opracováván lidský materiál. Byl to způsob úpravy a ověřování, kdo je použitelný a je „hoden“ být přijat mezi vyvolené. Každý musel být namočen do zločinu, podle potřeby být použitelný k čemukoli a opakovaně to prokázat. S úžasem jsem při opakovaných konfliktech zjistil, že si můj šéf myslel, že musím mít někoho za zády. Hráli proti sobě navzájem, nevěřili, že někdo může mít zásady, které nepřekračuje.
Progresivní slušovický kolchoz směl na domácí půdě dělat věci, které jiní nesměli. Směrem ven za to platil aktivitami, které si na mezinárodní scéně nemohl dovolit ani komunistický stát. Kopaničářský kolchoz vyvážel do zahraničí zbraně teroristickým skupinám. Slušovická výstavba hotelů ve Vietnamu a výroba počítačů v kopaničářském družstvu, byly krycí firmou pro dovoz špičkových komponent výpočetní techniky. Prvky výpočetních technologií zakázané Kongresem USA vyvážet do zemí východního bloku, nakupovali „stavbařští experti“ na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Dováželi je do Československa pro sovětské rakety.
Přeměnu způsobů „předvoje pracujících“ obráží episoda z počátku osmdesátých let. Když po smrti Brežněva nastoupil na kremelský stolec Jurij Andropov, konala se ve Slušovicích veřejná stranická schůze. Předseda stranické organizace a „osobní šofér“ předsedy Čuby na ní přítomné slušovjany varoval: „Uvědomte si, všichni jsem na jedné lodi. Nebudeme-li jednotní, půjdeme ke dnu všichni.“.
Co se v „normalizační“ době odehrálo na scéně politické a společenské, se odrazilo i na scéně odborné. V lékařské společnosti Patofyziologie dýchání, jejímž jsem byl členem, se kolem poloviny sedmdesátých let vyměnilo vedení. Důsledkem kádrové změny byl úpadek kvality prací a seminářů společnosti. Ještě kolem poloviny sedmdesátých let byly prezentovány původní práce. Přednášeli je obvykle šéfové pracovišť, kteří ještě byli schopni pochopit co udělali jejich podřízení. V normalizačních čistkách se na vedoucí místa prodrali lidé, kteří nikdy nepracovali. Nahoru se dostali díky jiným než odborným a morálním kvalitám. V druhé polovině sedmdesátých let se semináře staly čtením rešerší z literatury. V přednášení se střídala skupinka, která ovládla společnost. Nebyly původní práce a normalizační šéfové kolem sebe nesnesli nikoho, kdo by svou práci byl schopen brát vážně a přemýšlet.
Můj šéf, když zjistil, že pracoviště je spojováno s mým jménem a ne s ním, rozpoutal kolem mne buzeraci. Dostal jsem zákaz studovat v práci, jezdit na semináře a publikovat. Co jsem zažil na vlastní kůži, se odehrálo obecně.
Pacifikace československých stranických heretiků hrubou vojenskou silou rozhodla dlouhodobý vnitřní konflikt mezi dvěma skupinami mocenských technologů.
Ideologové a partajní funkcionáři, i když sami již nevěřili, zůstávali formálními strážci idejí. Trvali na dodržování rituálů, protože jim děkovali za své postavení, ale realita byla již jinde. Místo toho, aby namazali některá mocenská kolečka a převody a vyměnili drhnoucí a již nefunkční, pokusili se problém řešit pneumatickým kladivem, kterým byla hrubá vojenská síla.
Uvedení vojenské a státně bezpečnostní mašinérie do akce takového rozměru, jako byla okupace Československa, se rovnalo předání moci vnitřní stranické opozici soustředěné kolem tajné bezpečnosti. Sedmdesátá a osmdesátá léta v samotném Rusku i jeho satelitech byla procesem a dobou definitivní ztráty vlivu stranického aparátu. Moc v těchto letech přešla do rukou formálně veřejně nepojmenovaných, a proto i neznámých a neodpovědných mocenských skupin, které koordinovala Státní bezpečnost.
Ozbrojená paže předvoje proletariátu sestrojená ke konání špinavé práce a službě ideologům se díky svým pravomocím a rozkladu ideologického systému dostala na vrchol mocenské pyramidy.
V sedmdesátých letech došlo k hluboké změně stavu a fungování mocenského aparátu, který na počátku dvacátého století sestrojili praotcové ruského komunismu. Proces byl projevem rozkladu systému, jeho směřování bylo zakódováno v genech zločinné ideologie. Centralizovaný parazit aparátu komunistické strany žil po desítky let svým vlastním životem. Soustřeďoval rozhodovací pravomoc stále do menšího množství rukou a jednoho centra. Stále více se ocital mimo realitu, život šel již svou cestou jinde. Tajné služby ustavené jako poslušná represivní složka na špinavou práci nemusely v zájmu efektivity dodržovat tuhá ideologická schémata. Bylo jen otázkou času, kdy své pány přerostou a nastoupí na jejich místo. Šéfové tajných služeb soustřeďovali ve svých rukou klíčové informace, vládli mocenskými prostředky. Jako poslušná podřízená složka se mohli chovat jen do té doby, dokud Stalin i jeho následovníci v pravidelných intervalech krvavě likvidovali šéfy této organizace. V okamžiku, kdy krvavý rituál přestal fungovat a platit, bylo rozhodnuto.
V postnormalizačních letech jsem se vícekrát zúčastnil mejdanu oslav, které každoročně pořádal můj šéf. Rádi předváděli svou velikost a utvrzovali se v ní. Účast pro podřízené „poddané“ byla povinná. Odporné bylo, jak při těchto seancích rádi vtipkovali o své rodné straně.
Účelem stranických čistek a normalizačních represí v zaměstnání byla výměna typů lidí ve stranickém aparátu i hospodářských funkcích. Demoralizující účinek okupace byl rozhodujícím způsobem navýšen „vstřícným“ gestem normalizačního generálního tajemníka Gustáva Husáka, „kdo odvolá, pokloní se a podrazí své přátele, je jedním z nás“. Normalizace vytvořila klasické demoralizující prostředí. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly položeny základy „sametovévarianty revoluce - perestrojky“.
Ztráta iluzí a morální rozklad v konci sedmdesátých let byly všeobecné. V té době mí vrstevníci, kteří mysleli na své povznesení a kariéru, vstoupili do komunistické strany a začali se podle toho i chovat. Kariéra primáře měla přednost před vlastní sebeúctou. Mí kamarádi, se kterými jsem lezl stěny v Tatrách a v zimě přecházel hřebeny slovenských hor, byli nádeníci a horníci. Viděl jsem je chovat se v extrémních situacích.
Zkušenosti ze zlínského Gottwaldova
Ve slušovickém Gottwaldově jsem jako v laboratorních podmínkách viděl, co znamenala „normalizace“ sedmdesátých let. V Gottwaldově se při normalizační výměně kádrů stali řediteli místních podniků kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti nebo jejich agenti. Mocenská „elita“ města a kraje se rozdělila na dvě zájmové skupiny. Členové obou měli legitimaci komunistické strany. Jedna skupina dosáhla svých postavení „legální“ cestou, vzestupem po kariérním žebříčku funkcí v aparátu strany nebo státní správy. Druhou skupinu tvořili ředitelé podniků a činovníci spojení svou kariérou se Státní bezpečností. Mezi oběma skupinami panovala nevraživost, často nastal ostrý konflikt o postavení a vliv na místní věci a dění. V druhé polovině sedmdesátých let již vládla slušovická skupina s přímou návazností na Státní bezpečnost.
Co jsem viděl odehrát se v sedmdesátých letech na úrovni gottwaldovské provincie, bylo odrazem celkového procesu, který po sovětském obsazení Československa proběhl uvnitř ideologicko - mocenského stroje komunistického aparátu ovládajícího celý sovětský prostor. Okupací Československa skončila doba ideologů. Kormidla moci se chopili Dzeržinského chlapci „zvláštního ražení“. Zvláštní kvality a metody sovětské tajné služby, založené Leninem a vybudované Dzeržinským, zdokonalil a uzpůsobil nové době Jurij Andropov. Technologická šelma, kterou stvořili zakladatelé ruského komunismu, požrala své tvůrce a nastoupila na jejich místo.
Co jsem na vlastní kůži okusil v sedmdesátých letech, byl přijímací rituál, kterým byl opracováván lidský materiál. Byl to způsob úpravy a ověřování, kdo je použitelný a je „hoden“ být přijat mezi vyvolené. Každý musel být namočen do zločinu, podle potřeby být použitelný k čemukoli a opakovaně to prokázat. S úžasem jsem při opakovaných konfliktech zjistil, že si můj šéf myslel, že musím mít někoho za zády. Hráli proti sobě navzájem, nevěřili, že někdo může mít zásady, které nepřekračuje.
Progresivní slušovický kolchoz směl na domácí půdě dělat věci, které jiní nesměli. Směrem ven za to platil aktivitami, které si na mezinárodní scéně nemohl dovolit ani komunistický stát. Kopaničářský kolchoz vyvážel do zahraničí zbraně teroristickým skupinám. Slušovická výstavba hotelů ve Vietnamu a výroba počítačů v kopaničářském družstvu, byly krycí firmou pro dovoz špičkových komponent výpočetní techniky. Prvky výpočetních technologií zakázané Kongresem USA vyvážet do zemí východního bloku, nakupovali „stavbařští experti“ na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Dováželi je do Československa pro sovětské rakety.
Přeměnu způsobů „předvoje pracujících“ obráží episoda z počátku osmdesátých let. Když po smrti Brežněva nastoupil na kremelský stolec Jurij Andropov, konala se ve Slušovicích veřejná stranická schůze. Předseda stranické organizace a „osobní šofér“ předsedy Čuby na ní přítomné slušovjany varoval: „Uvědomte si, všichni jsem na jedné lodi. Nebudeme-li jednotní, půjdeme ke dnu všichni.“.
Co se v „normalizační“ době odehrálo na scéně politické a společenské, se odrazilo i na scéně odborné. V lékařské společnosti Patofyziologie dýchání, jejímž jsem byl členem, se kolem poloviny sedmdesátých let vyměnilo vedení. Důsledkem kádrové změny byl úpadek kvality prací a seminářů společnosti. Ještě kolem poloviny sedmdesátých let byly prezentovány původní práce. Přednášeli je obvykle šéfové pracovišť, kteří ještě byli schopni pochopit co udělali jejich podřízení. V normalizačních čistkách se na vedoucí místa prodrali lidé, kteří nikdy nepracovali. Nahoru se dostali díky jiným než odborným a morálním kvalitám. V druhé polovině sedmdesátých let se semináře staly čtením rešerší z literatury. V přednášení se střídala skupinka, která ovládla společnost. Nebyly původní práce a normalizační šéfové kolem sebe nesnesli nikoho, kdo by svou práci byl schopen brát vážně a přemýšlet.
Můj šéf, když zjistil, že pracoviště je spojováno s mým jménem a ne s ním, rozpoutal kolem mne buzeraci. Dostal jsem zákaz studovat v práci, jezdit na semináře a publikovat. Co jsem zažil na vlastní kůži, se odehrálo obecně.
Pacifikace československých stranických heretiků hrubou vojenskou silou rozhodla dlouhodobý vnitřní konflikt mezi dvěma skupinami mocenských technologů.
Ideologové a partajní funkcionáři, i když sami již nevěřili, zůstávali formálními strážci idejí. Trvali na dodržování rituálů, protože jim děkovali za své postavení, ale realita byla již jinde. Místo toho, aby namazali některá mocenská kolečka a převody a vyměnili drhnoucí a již nefunkční, pokusili se problém řešit pneumatickým kladivem, kterým byla hrubá vojenská síla.
Uvedení vojenské a státně bezpečnostní mašinérie do akce takového rozměru, jako byla okupace Československa, se rovnalo předání moci vnitřní stranické opozici soustředěné kolem tajné bezpečnosti. Sedmdesátá a osmdesátá léta v samotném Rusku i jeho satelitech byla procesem a dobou definitivní ztráty vlivu stranického aparátu. Moc v těchto letech přešla do rukou formálně veřejně nepojmenovaných, a proto i neznámých a neodpovědných mocenských skupin, které koordinovala Státní bezpečnost.
Ozbrojená paže předvoje proletariátu sestrojená ke konání špinavé práce a službě ideologům se díky svým pravomocím a rozkladu ideologického systému dostala na vrchol mocenské pyramidy.
V sedmdesátých letech došlo k hluboké změně stavu a fungování mocenského aparátu, který na počátku dvacátého století sestrojili praotcové ruského komunismu. Proces byl projevem rozkladu systému, jeho směřování bylo zakódováno v genech zločinné ideologie. Centralizovaný parazit aparátu komunistické strany žil po desítky let svým vlastním životem. Soustřeďoval rozhodovací pravomoc stále do menšího množství rukou a jednoho centra. Stále více se ocital mimo realitu, život šel již svou cestou jinde. Tajné služby ustavené jako poslušná represivní složka na špinavou práci nemusely v zájmu efektivity dodržovat tuhá ideologická schémata. Bylo jen otázkou času, kdy své pány přerostou a nastoupí na jejich místo. Šéfové tajných služeb soustřeďovali ve svých rukou klíčové informace, vládli mocenskými prostředky. Jako poslušná podřízená složka se mohli chovat jen do té doby, dokud Stalin i jeho následovníci v pravidelných intervalech krvavě likvidovali šéfy této organizace. V okamžiku, kdy krvavý rituál přestal fungovat a platit, bylo rozhodnuto.
V postnormalizačních letech jsem se vícekrát zúčastnil mejdanu oslav, které každoročně pořádal můj šéf. Rádi předváděli svou velikost a utvrzovali se v ní. Účast pro podřízené „poddané“ byla povinná. Odporné bylo, jak při těchto seancích rádi vtipkovali o své rodné straně.
Účelem stranických čistek a normalizačních represí v zaměstnání byla výměna typů lidí ve stranickém aparátu i hospodářských funkcích. Demoralizující účinek okupace byl rozhodujícím způsobem navýšen „vstřícným“ gestem normalizačního generálního tajemníka Gustáva Husáka, „kdo odvolá, pokloní se a podrazí své přátele, je jedním z nás“. Normalizace vytvořila klasické demoralizující prostředí. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly položeny základy „sametovévarianty revoluce - perestrojky“.
Ztráta iluzí a morální rozklad v konci sedmdesátých let byly všeobecné. V té době mí vrstevníci, kteří mysleli na své povznesení a kariéru, vstoupili do komunistické strany a začali se podle toho i chovat. Kariéra primáře měla přednost před vlastní sebeúctou. Mí kamarádi, se kterými jsem lezl stěny v Tatrách a v zimě přecházel hřebeny slovenských hor, byli nádeníci a horníci. Viděl jsem je chovat se v extrémních situacích.
Moje cesta k sametu IV.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Odchod z Gottwaldova, osmdesátá léta
Když jsem v poslední den roku 1982 odcházel ze svého pracoviště, potkal jsem kolegu lékaře, který dělal šéfovi zástupce a byl u mnohých konfliktů. Viděl proč a jak jsem se choval a jednal. Jako lékař byl dobrým internistou, ale lidská onuce. Křičel na mě: „Jsi sobec, nemyslíš na svoje děti, jdeš se povalovat na Portáš.“. Nebyla to jeho slova a nebylo mu hanba opakovat, co slyšel od svého chlebodárce. Stejné mi řekl, v tom okamžiku již bývalý šéf, když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se moje děti nedostaly do školy a nikdo mě v celém Československu nezaměstnal. To vše se odehrávalo v situaci, kdy moje žena byla na mateřské dovolené a já věděl, že ke svému oboru se již nedostanu. Co si pak má člověk o lidech kolem sebe myslet.
Své ženě jsem před podáním výpovědi řekl, že zůstane na mateřské, protože já je uživím i kdybych měl kopat kanály. Dělal jsem přes zimu správce lyžařské chaty na Javorníkách, od jara pak správce tenisových kurtů v Gottwaldově. Smutné bylo, jak se mi bývalí spolupracovníci a známí vyhýbali, aby je nikdo neviděl, že se se mnou stýkají.
Krátká doba, po kterou jsem vydělával denní chléb tímto způsobem, mi poskytla další zkušenost, jak věci chodí. Na lyžích a zvláště na tenisových kurtech se scházela smetánka. Bylo to jedinečné místo pro získání kontaktů a informací. Na takovém místě se člověk mohl stát významným mafiánem a zařadit se mezi ty, kteří hýbali politikou a kšefty ve městě. Už v té době rozpadající se komunismus fungoval v paralelních strukturách.
Udělal jsem si řidičský průkaz na nákladní auto. Po tom, co jsem viděl v gottwaldovské nemocnici, tj. jak se dělá medicína, už jsem nechtěl ve zdravotnictví pracovat. Ve stejné době byl vypsán konkurs na místo ekologa v Muzeu Jižní Moravy, které sídlilo v Gottwaldově. Přišla s tím žena, která chtěla, abych se přihlásil. Věděl jsem, že to nemá smysl, ale abych se vyhnul výčitkám, přihlásil jsem se. Při pohovoru jsem mluvil jak mi zobák narostl a po pravdě odpovídal co jsem si myslel. Řekli mi, že do tří dnů dostanu vyrozumění, jak jsem uspěl. Za tři týdny mi oznámili, že jsem pohovor vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány byl vybrán jiný uchazeč. Byli alespoň slušní.
Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Žena dostala místo závodní lékařky s bytem v Třešti, já místo laboranta v biochemické laboratoři v jihlavské nemocnici.
Když člověk vícekrát změní místo svého pobytu a existuje na určitém místě několik let, vnímá změny místní mentality. Pro Zlín - Gottwaldov byl charakteristickým kariérismus a bezohlednost bez zábran. To město nemělo základy staleté kulturní tradice, která se předává zvykově díky místním rodům a rodinám, které v místě žily po generace. Město vyrostlo kolem Baťovy továrny a mělo pouze krátkou tradici podnikavosti a zbohatlictví. Tomu odpovídala mentalita zdejších lidí. Před komunismem drželo zpětnou vazbu to, že systém byl ještě otevřený. Práce, která se odvedla, musela mít hodnotu. Důkazem, že již v Baťově éře byl kulturní základ města nezdravý je jméno, které mu dali noví kariéristé, kteří nastoupili do pozic po „vítězství“ pracujícího lidu v roce 1948. Jméno Gottwaldov odráželo mentalitu „elity“ tohoto města, jak jsem ji poznal v sedmdesátých letech. Byl to bezohledný, zločinecký kariérismus a ničím neusměrněná víra, že všechno se dá zešvindlovat. Slušovický podnikatelský „zázrak“ vyrostl z této tradice.
Někdy v konci sedmdesátých let jsem odebíral krev na vyšetření vnitřního prostředí umírajícímu pacientovi, bývalému šéfovi gottwaldovské Státní bezpečnosti z počátku padesátých let. Selhávalo mu srdce, měl edém plic a již Kussmaulovo dýchání. Na prahu věčnosti ta bestie dokázala svým způsobem vtipkovat a sípal na mě: „Doktore máš ruce od krve.“.
Přestěhovali jsme se na Vysočinu, kde jsme nikoho neznali. V biochemické laboratoři jihlavské nemocnice jsem jako laborant dělal rutinní analýzy vzorků krve na vnitřní prostředí. Protože jsem problém znal, bylo mi okamžitě jasné, že výsledky, které měřím a dávám lékařům, nemají se skutečným stavem nic společného. Udělal jsem ze všech oddělení, která vyšetření požadovala, kontrolní odběry u deseti pacientů z každého oddělení. Krev jsem si od nich ve stejném čase odebral sám, změřil jsem hodnoty a porovnal je s výsledky získanými při „normálním“ postupu. Výsledky byly samozřejmě zcela jiné. Od té doby jsem si krev na vyšetření chodil odebírat sám. Nejtragičtější situace byla na pooperačním oddělení chirurgie, kde často šlo o akutní stavy. Chirurgové možná uměli něco uříznout, ale o tom, co se děje v organismu, neměli páru. Tam porovnání, které jsem udělal, mělo ten efekt, že vyšetření přestali požadovat.
Když jsem se trochu porozhlédl, nabídnul jsem, že když mě i s tím mizerným vybavením, které v nemocnici je, nechají pracovat, jsem během týdne schopen dělat na slušné úrovni základní funkční vyšetření. Výsledek byl nulový. Jeden se bál druhého a každý si hlídal svůj způsob „škrábání brambor“, svoji odbornou bídu.
Jihlava měla svou specifickou mentalitu a obecně rozšířený nihilismus, jazykem ulice řečeno „já na to, ty na to, my na to“ - já si dělám své, ty si děláš své a nebudeme si dělat problémy. Nemocnice byla nově postavená a na úrovni se tam nedělalo nic. Obrazem té mentality je obchodní dům na náměstí, architektonická obluda vražená do středu rozlehlého historického náměstí. Odsunem Němců po druhé světové válce ztratilo to město tradiční měšťanskou vrstvu a svou kulturní duši. I proto po roce 1948 místní Státní bezpečnost a soudci dávali tresty smrti nevinným. Každý hlupák a vychytralec tam mohl a doposud může dělat kariéru. Laťka nepsaného pravidla „co už se nedělá“ je nastavena nízko.
Na podzim 1984 jsem koupili v Telči ve velké zpustlé zahradě dům. Chtěl jsem už mít místo, které bude naše, kde budu stát nohama na své zemi. Žena mi po pátém stěhování řekla, že se stěhuje naposled a dodala: „Jestli se ještě někdy vzbouříš, půjdeš ty za prací. Já už se stěhovat nebudu.“. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní, což znamenalo, že dluhy musíme v nejbližší době splatit. Prvého dubna měla žena nastoupit na místo obvodní lékařky v Telči. Do té doby jsem musel udělat dům obyvatelným. Odpoledne na cestě z práce mi manželka u autobusu předala tašku s potravou a já jsem pokračoval na druhou směnu do Telče. Dělal jsem do půlnoci a pak zalehl v koutě na matraci. Ráno v šest jsem jel autobusem do Jihlavy do práce. Počátkem dubna jsme se přestěhovali. Pět let jsme se živili většinou tím, co jsme vypěstovali na zahradě. Za ten čas jsme splatili i dluhy. V Telči mě lidé před devadesátým rokem znali jako nádeníka, který opravoval dům nebo sušil seno pro ovce, které jsem měl ve starém ovocném sadu na kraji města.
Občas jsem zajel do Prahy na odborný seminář z oboru, který jsem již nedělal a bral jsem si na to dovolenou. Bývalí kolegové se mi vyhýbali. Můj bývalý šéf byl v té době státním internistou a diabetologem.
Někdy v roce 1985 jsem byl v Bratislavě na výstavě laboratorní techniky INCHEBA. Když jsem po nábřeží Dunaje odcházel z výstaviště, spatřil jsem proti sobě jít bývalého šéfa. Uviděli jsme se ve stejný okamžik, kolem nebyl nikdo. Zastavili jsme se proti sobě a on se mne zeptal co dělám. Chvíli jsem se na něho díval a pak odpověděl: „Podej, přidrž, počkej. Většina z toho co dělám je k ničemu.“. Bylo to k nevíře, když mi ten člověk řekl: „Škoda, že neděláte co jste uměl.“. Odvětil jsem: „Pane, každá doba si žádá určité typy lidí. Vy si v této době zasloužíte být profesorem a statním internistou, já si zasloužím podej a přidrž.“. Šel jsem dál.
Měl jsem z toho setkání mindrák. Uvědomil jsem si, že mi toho člověka bylo líto. Tehdy jsem se rozhodl, že mi už nesmí být žádné svině líto. Člověk by měl vždy trvat na tom, aby zločin a lidé, kteří se takových zločinů dopouštěli, byli po právu potrestáni. Jinak nemá nic smysl.
Na podzim 1986 se konal v Lékařském domě v Praze lékařský den na téma „Vyšetřovací metody pro plicní funkce a vnitřní prostředí“. Připravil jsem si diapozitivy o tom, jak vypadá běžná praxe. Přihlásil jsem se v diskusi a řekl: „Co bylo předneseno je stav současných znalostí, skutečnost je však jiná. Ukážu vám srovnání z mého pracoviště. Výsledky jaké změřím z běžně prováděných odběrů a jaké výsledky získám, provedu-li si odběry a měření sám.“ Promítl jsem diapozitivy a okomentoval je. Své vystoupení jsem uzavřel slovy: „Prošel jsem tři pracoviště a na všech to vypadalo podobně. Kdo věci rozumíte, víte, že je to obecný stav.“. Reakce byla výmluvná. Jako bych v lepší společnosti vylezl na stůl a sundal kalhoty. Následovalo ticho, nikdo neodpověděl.
Asi za tři měsíce jsem dostal od sekretáře odborné společnosti nabídku, zda bych si připravil přednášku na školící den společnosti na téma „Metody odběrů a vyšetření krve na stav vnitřního prostředí“. Přednášku jsem si připravil a přednesl. Na závěr jsem řekl: „Co jsem přednesl jsou zkušenosti, které mám. Člověk, který vyšetření provádí a interpretuje výsledky, musí mít hluboké znalosti dynamiky měřených veličin, zejména u patologických stavů. Obecně neutěšený stav v kvalitě těchto vyšetření, stav, kdy ti, kdo vyšetření provádějí, nevědí co naměřená hodnota vypovídá, je výsledkem obecného marasmu, ve kterém se nachází naše společnost. Dokud nebudou lidé vybíráni na vedoucí místa podle svých odborných a morálních kvalit, bude i to, co jsem zde přednesl, mlácením prázdné slámy.“. Měl jsem aplaus. Chodili mě poplácávat ti, kteří mě již několik let neznali a neviděli. Na chvíli přestali mít strach tam, kde se nebylo čeho bát. Přednáška byla mojí labutí písní rozloučení se s oborem.
Odchod z Gottwaldova, osmdesátá léta
Když jsem v poslední den roku 1982 odcházel ze svého pracoviště, potkal jsem kolegu lékaře, který dělal šéfovi zástupce a byl u mnohých konfliktů. Viděl proč a jak jsem se choval a jednal. Jako lékař byl dobrým internistou, ale lidská onuce. Křičel na mě: „Jsi sobec, nemyslíš na svoje děti, jdeš se povalovat na Portáš.“. Nebyla to jeho slova a nebylo mu hanba opakovat, co slyšel od svého chlebodárce. Stejné mi řekl, v tom okamžiku již bývalý šéf, když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se moje děti nedostaly do školy a nikdo mě v celém Československu nezaměstnal. To vše se odehrávalo v situaci, kdy moje žena byla na mateřské dovolené a já věděl, že ke svému oboru se již nedostanu. Co si pak má člověk o lidech kolem sebe myslet.
Své ženě jsem před podáním výpovědi řekl, že zůstane na mateřské, protože já je uživím i kdybych měl kopat kanály. Dělal jsem přes zimu správce lyžařské chaty na Javorníkách, od jara pak správce tenisových kurtů v Gottwaldově. Smutné bylo, jak se mi bývalí spolupracovníci a známí vyhýbali, aby je nikdo neviděl, že se se mnou stýkají.
Krátká doba, po kterou jsem vydělával denní chléb tímto způsobem, mi poskytla další zkušenost, jak věci chodí. Na lyžích a zvláště na tenisových kurtech se scházela smetánka. Bylo to jedinečné místo pro získání kontaktů a informací. Na takovém místě se člověk mohl stát významným mafiánem a zařadit se mezi ty, kteří hýbali politikou a kšefty ve městě. Už v té době rozpadající se komunismus fungoval v paralelních strukturách.
Udělal jsem si řidičský průkaz na nákladní auto. Po tom, co jsem viděl v gottwaldovské nemocnici, tj. jak se dělá medicína, už jsem nechtěl ve zdravotnictví pracovat. Ve stejné době byl vypsán konkurs na místo ekologa v Muzeu Jižní Moravy, které sídlilo v Gottwaldově. Přišla s tím žena, která chtěla, abych se přihlásil. Věděl jsem, že to nemá smysl, ale abych se vyhnul výčitkám, přihlásil jsem se. Při pohovoru jsem mluvil jak mi zobák narostl a po pravdě odpovídal co jsem si myslel. Řekli mi, že do tří dnů dostanu vyrozumění, jak jsem uspěl. Za tři týdny mi oznámili, že jsem pohovor vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány byl vybrán jiný uchazeč. Byli alespoň slušní.
Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Žena dostala místo závodní lékařky s bytem v Třešti, já místo laboranta v biochemické laboratoři v jihlavské nemocnici.
Když člověk vícekrát změní místo svého pobytu a existuje na určitém místě několik let, vnímá změny místní mentality. Pro Zlín - Gottwaldov byl charakteristickým kariérismus a bezohlednost bez zábran. To město nemělo základy staleté kulturní tradice, která se předává zvykově díky místním rodům a rodinám, které v místě žily po generace. Město vyrostlo kolem Baťovy továrny a mělo pouze krátkou tradici podnikavosti a zbohatlictví. Tomu odpovídala mentalita zdejších lidí. Před komunismem drželo zpětnou vazbu to, že systém byl ještě otevřený. Práce, která se odvedla, musela mít hodnotu. Důkazem, že již v Baťově éře byl kulturní základ města nezdravý je jméno, které mu dali noví kariéristé, kteří nastoupili do pozic po „vítězství“ pracujícího lidu v roce 1948. Jméno Gottwaldov odráželo mentalitu „elity“ tohoto města, jak jsem ji poznal v sedmdesátých letech. Byl to bezohledný, zločinecký kariérismus a ničím neusměrněná víra, že všechno se dá zešvindlovat. Slušovický podnikatelský „zázrak“ vyrostl z této tradice.
Někdy v konci sedmdesátých let jsem odebíral krev na vyšetření vnitřního prostředí umírajícímu pacientovi, bývalému šéfovi gottwaldovské Státní bezpečnosti z počátku padesátých let. Selhávalo mu srdce, měl edém plic a již Kussmaulovo dýchání. Na prahu věčnosti ta bestie dokázala svým způsobem vtipkovat a sípal na mě: „Doktore máš ruce od krve.“.
Přestěhovali jsme se na Vysočinu, kde jsme nikoho neznali. V biochemické laboratoři jihlavské nemocnice jsem jako laborant dělal rutinní analýzy vzorků krve na vnitřní prostředí. Protože jsem problém znal, bylo mi okamžitě jasné, že výsledky, které měřím a dávám lékařům, nemají se skutečným stavem nic společného. Udělal jsem ze všech oddělení, která vyšetření požadovala, kontrolní odběry u deseti pacientů z každého oddělení. Krev jsem si od nich ve stejném čase odebral sám, změřil jsem hodnoty a porovnal je s výsledky získanými při „normálním“ postupu. Výsledky byly samozřejmě zcela jiné. Od té doby jsem si krev na vyšetření chodil odebírat sám. Nejtragičtější situace byla na pooperačním oddělení chirurgie, kde často šlo o akutní stavy. Chirurgové možná uměli něco uříznout, ale o tom, co se děje v organismu, neměli páru. Tam porovnání, které jsem udělal, mělo ten efekt, že vyšetření přestali požadovat.
Když jsem se trochu porozhlédl, nabídnul jsem, že když mě i s tím mizerným vybavením, které v nemocnici je, nechají pracovat, jsem během týdne schopen dělat na slušné úrovni základní funkční vyšetření. Výsledek byl nulový. Jeden se bál druhého a každý si hlídal svůj způsob „škrábání brambor“, svoji odbornou bídu.
Jihlava měla svou specifickou mentalitu a obecně rozšířený nihilismus, jazykem ulice řečeno „já na to, ty na to, my na to“ - já si dělám své, ty si děláš své a nebudeme si dělat problémy. Nemocnice byla nově postavená a na úrovni se tam nedělalo nic. Obrazem té mentality je obchodní dům na náměstí, architektonická obluda vražená do středu rozlehlého historického náměstí. Odsunem Němců po druhé světové válce ztratilo to město tradiční měšťanskou vrstvu a svou kulturní duši. I proto po roce 1948 místní Státní bezpečnost a soudci dávali tresty smrti nevinným. Každý hlupák a vychytralec tam mohl a doposud může dělat kariéru. Laťka nepsaného pravidla „co už se nedělá“ je nastavena nízko.
Na podzim 1984 jsem koupili v Telči ve velké zpustlé zahradě dům. Chtěl jsem už mít místo, které bude naše, kde budu stát nohama na své zemi. Žena mi po pátém stěhování řekla, že se stěhuje naposled a dodala: „Jestli se ještě někdy vzbouříš, půjdeš ty za prací. Já už se stěhovat nebudu.“. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní, což znamenalo, že dluhy musíme v nejbližší době splatit. Prvého dubna měla žena nastoupit na místo obvodní lékařky v Telči. Do té doby jsem musel udělat dům obyvatelným. Odpoledne na cestě z práce mi manželka u autobusu předala tašku s potravou a já jsem pokračoval na druhou směnu do Telče. Dělal jsem do půlnoci a pak zalehl v koutě na matraci. Ráno v šest jsem jel autobusem do Jihlavy do práce. Počátkem dubna jsme se přestěhovali. Pět let jsme se živili většinou tím, co jsme vypěstovali na zahradě. Za ten čas jsme splatili i dluhy. V Telči mě lidé před devadesátým rokem znali jako nádeníka, který opravoval dům nebo sušil seno pro ovce, které jsem měl ve starém ovocném sadu na kraji města.
Občas jsem zajel do Prahy na odborný seminář z oboru, který jsem již nedělal a bral jsem si na to dovolenou. Bývalí kolegové se mi vyhýbali. Můj bývalý šéf byl v té době státním internistou a diabetologem.
Někdy v roce 1985 jsem byl v Bratislavě na výstavě laboratorní techniky INCHEBA. Když jsem po nábřeží Dunaje odcházel z výstaviště, spatřil jsem proti sobě jít bývalého šéfa. Uviděli jsme se ve stejný okamžik, kolem nebyl nikdo. Zastavili jsme se proti sobě a on se mne zeptal co dělám. Chvíli jsem se na něho díval a pak odpověděl: „Podej, přidrž, počkej. Většina z toho co dělám je k ničemu.“. Bylo to k nevíře, když mi ten člověk řekl: „Škoda, že neděláte co jste uměl.“. Odvětil jsem: „Pane, každá doba si žádá určité typy lidí. Vy si v této době zasloužíte být profesorem a statním internistou, já si zasloužím podej a přidrž.“. Šel jsem dál.
Měl jsem z toho setkání mindrák. Uvědomil jsem si, že mi toho člověka bylo líto. Tehdy jsem se rozhodl, že mi už nesmí být žádné svině líto. Člověk by měl vždy trvat na tom, aby zločin a lidé, kteří se takových zločinů dopouštěli, byli po právu potrestáni. Jinak nemá nic smysl.
Na podzim 1986 se konal v Lékařském domě v Praze lékařský den na téma „Vyšetřovací metody pro plicní funkce a vnitřní prostředí“. Připravil jsem si diapozitivy o tom, jak vypadá běžná praxe. Přihlásil jsem se v diskusi a řekl: „Co bylo předneseno je stav současných znalostí, skutečnost je však jiná. Ukážu vám srovnání z mého pracoviště. Výsledky jaké změřím z běžně prováděných odběrů a jaké výsledky získám, provedu-li si odběry a měření sám.“ Promítl jsem diapozitivy a okomentoval je. Své vystoupení jsem uzavřel slovy: „Prošel jsem tři pracoviště a na všech to vypadalo podobně. Kdo věci rozumíte, víte, že je to obecný stav.“. Reakce byla výmluvná. Jako bych v lepší společnosti vylezl na stůl a sundal kalhoty. Následovalo ticho, nikdo neodpověděl.
Asi za tři měsíce jsem dostal od sekretáře odborné společnosti nabídku, zda bych si připravil přednášku na školící den společnosti na téma „Metody odběrů a vyšetření krve na stav vnitřního prostředí“. Přednášku jsem si připravil a přednesl. Na závěr jsem řekl: „Co jsem přednesl jsou zkušenosti, které mám. Člověk, který vyšetření provádí a interpretuje výsledky, musí mít hluboké znalosti dynamiky měřených veličin, zejména u patologických stavů. Obecně neutěšený stav v kvalitě těchto vyšetření, stav, kdy ti, kdo vyšetření provádějí, nevědí co naměřená hodnota vypovídá, je výsledkem obecného marasmu, ve kterém se nachází naše společnost. Dokud nebudou lidé vybíráni na vedoucí místa podle svých odborných a morálních kvalit, bude i to, co jsem zde přednesl, mlácením prázdné slámy.“. Měl jsem aplaus. Chodili mě poplácávat ti, kteří mě již několik let neznali a neviděli. Na chvíli přestali mít strach tam, kde se nebylo čeho bát. Přednáška byla mojí labutí písní rozloučení se s oborem.
Moje cesta k sametu V.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Stav české společnosti na konci osmdesátých let
Komunistická „normalizace“ sedmdesátých let měla za následek hluboký úpadek mravů. Místo těch, kteří „selhali“ a nebyli již ochotni dostatečně věrně sloužit zločinnému systému, nastoupili lidé, kteří již nevěřili ničemu. Lidé, kteří neměli žádné zvykové zábrany a vystihli příležitost, kterou by při svých lidských kvalitách nikdy nedostali, nastoupili cestu ke kariérám. Režim ve svém rozkladu sáhl hlouběji do zdrojů lidské spodiny.
Odrazilo se to na stavu a úrovni těch, kteří na veřejnosti prezentovali komunistickou stranu a politiku. Stejné se stalo na scéně společenské, umělecké a vzdělanecké. Postihlo to i kruhy odborné.
Abychom nezapomněli, nejtvrdší negativní „kvalitativní“ výběr proběhl ve společenské vrstvě, která v tom období za scénou přebírala skutečné rozhodovací pravomoci. Byla to hospodářská, aparátnická a úřednická technokracie provázaná s bezpečnostními strukturami. V té době lidé a struktury z veřejného pohledu neviditelné, pokládali základy k přeměně komunistického systému. V normalizační době byly položeny základy „sametové varianty revoluce - perestrojky“ komunismu.
Úpadek odborný i mravní měl často rysy smutné absurdity a frašky. V gottwaldovské nemocnici byla koloritem postava primáře patologie. Starý pán denně již před polednem s velkou koženou brašnou obcházel odpadkové koše v areálu nemocnice a vybíral z nich papír do sběru pro své vnuky. V nemocnici bylo všeobecně známo, že pitevní zprávy se píší podle anamnézy v chorobopise, aby jí odpovídaly. Rozstřihla se kůže a sešila. Pitvalo se, když byl zvláštní zájem. Starý pán měl pověst erudovaného patologa. Potkávali jsme se v ústavní knihovně. Nezapomenu na jeho mírný a laskavý úsměv. Jednou, když jsem byl u ředitele nemocnice žádat o povolení jet na odborný seminář, ozvalo se zaklepání. Vešel pan primář s koženou brašnou a dovolil se ředitele, zda může z koše na odpadky vybrat vyhozený papír. Měl při tom svůj laskavý, mírný úsměv. Jednání starého pána mi připadalo jako svérázná pomsta těm, kterým se nedokázal postavit. Měl jsem nutkání, ale nenašel jsem odvahu se pana primáře zeptat, proč to dělá. Ke konci mého pracovního působení v gottwaldovské nemocnici odsunuli starého pána do důchodu. Místo měj nastoupil mladý primář, který přišel z olomoucké kliniky. Začal pitvat a dával najevo, že si do toho nenechá mluvit. Můj šéf si ho zavolal a řekl mu: „Kolego, v naší nemocnici jsou některé dobré zvyky. Vyplatí se je dodržovat.“. Přizpůsobil se.
Úpadek mravu postihl i ty, kteří v sedmdesátých i osmdesátých letech začali být označováni za odpůrce režimu, disidenty. Společenství lidí, kteří v normalizační době veřejně různými způsoby protestovali proti režimu. Universálním zaklínadlem se stalo dožadování se lidských práv. Znal a stýkal jsem se s některými lidmi z oficielního disentu od konce šedesátých let. Nebyl jsem schopen přijmout koncepci dožadování se práv na těch, kdo neměli žádné právo rozhodovat o mém osudu. Komunismus mě hluboce urazil. Ta ideologie si myslela, že člověk je svou podstatou dobytek a jediné o co jde, je uspokojit základní fyziologické potřeby lidské masy. O mém životě a osudu rozhodovali lidé, kteří na to neměli žádné právo a kterých jsem si nemohl vážit. Mými šéfy byli lidé, kterým jsem se musel vzepřít. Tito lidé nemohli být mým příkladem a většinou ode mě nechtěli ani poctivou práci.
Komunismus a lidé, které vynesl do panského postavení, mě urazili. Mysleli si, že ze mne udělají dobytek, jak se jim to u většiny lidí podařilo. Nemohl jsem na takových lidech žádat práva. Oni museli být ze svých pozic odstraněni. Já chtěl fair play způsoby.
Práva, kterých se normalizační disent dožadoval, jsem nepotřeboval. Na lidech, které jsem znal jako disidenty, mi vadilo, že nebyli lepší než ti, proti kterým protestovali. Moje životní zkušenost mi říkala, že mám-li si ustát a udržet svou tvář a postoj, musím být lidsky o mnoho lepší než ti, kteří se mne snaží ovládat. Metodika komunistického vládnutí byla postavena na tom, že každý byl něčím vydírán. Komunismus stál na lidských slabostech a nectnostech.
Můj šéf v Gottwaldově na mě při konfliktech syčel: „Já si na tebe něco najdu.“. Když jsem nereagoval ani na vyhrožování, že mi zařídí, aby se moje děti nedostaly do školy, mi nakonec řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“. Sám žádné děti neměl. Já jsem na své děti myslel, ale chtěl jsem, aby byly stejné nebo lepší než já. Budou-li toho schopny, aby si mě po letech vážily, jako si já vážím svých mrtvých rodičů za to, jak žili a jednali.
Henry Ford, zakladatel americké podnikatelské dynastie, napsal: „Vláda, proti které se postaví mravní cit lidu, je vláda ztracená.“. Od doby, kdy Ford tato slova napsal ve společenských poměrech amerického anglosaského smyslu pro fair play, uplynulo více než sto let. Ve Spojených státech snad toto pojetí politiky a veřejné správy ještě platí. V českých poměrech se bohužel proti komunistické vládě nemělo co postavit. Téměř tři generace komunistické vlády hluboce poškodily mravnost, nemluvě o smyslu pro férové jednání. Nelze dosáhnout skutečné změny společenských poměrů a způsobů politické vlády dožadováním se lidských práv. V nejlepším případě lze dosáhnout jen vylepšení technologie ovládání. Občas se využije cukr a bič z volské kůže se nahradí bičem z volského lejna.
Mí kamarádi z větší části emigrovali. Z těch, kteří zde zůstali, jsem polovinu našel po roce 1990 v registrech tajné bezpečnosti jako agenty. Důvodem obvykle bylo nepevné mravní přesvědčení, které by jim dalo udržet se rovnými. Chtěli žít pohodlně a dělat své kariéry. Měli své slabosti a nectnosti, nedokázali říct ne.
Dobře jsem poznal Egona Bondyho - Zbyňka Fišera, dlouholetého guru undergroundu. Bondy, veřejně známý svými drsňáckými texty, byl ve skutečnosti křehký intelektuál a slaboch. Z estébáků měl panickou hrůzu. Když měli přijít, třásl se strachy jako huspenina. Byl v registru tajné bezpečnosti od počátku padesátých let. Myslím, že si Bondyho pěstovali a on jim sloužil. V jeho obdivovatelích si registrovali pro ně rizikovou společenskou vrstvu mladých lidí. Bondy, aby mohl žít svým způsobem, si nechal přiklepnout psychiatrickou diagnózu. Přijal švindl s režimem a nakonec tím sám sebe zničil. Rozešel jsem se s Bondym dost pro něj typickým způsobem. V osmdesátých letech jsme se ženou našli Bondymu v Telči domek a občas jsem mu s něčím pomohl. Zakládal si na tom, že rukama nedělá. Jednou jsem mu vyprávěl, jak jsem kradl se svým synem balík slámy. Choval jsem ovce a na zimu se těžko sháněla sláma na podestýlku. Tak jsem se rozhodl, že ukradnu z pole JZD velký slisovaný balík. Nevěděl jsem, jak je těžký. Nikdy jsem se tak nenadřel jako při tomto lupu. V roce 1993 jsem potkal Bondyho v Telči a řekl mu. „Bondy, proč to děláš, je to zapotřebí?“. Bondy zklamán, že není středem obecného obdivu, dělal v té době zase věřícího komunistu. Bondy na mě začal křičet: „Vy nejste také žádný svatý, ukradl jste balík slámy.“.
Většinu oficielního disentu v postnormalizační době tvořili lidé z okraje společnosti. Valná část z nich se na okraji ocitla svou prohrou v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak zde byli lidé již odchovaní dobou a jejími hodnotami, kteří se odmítli zařadit a žili svým způsobem na okraji. V disentu bylo málo lidí, které bychom mohli považovat za solidní střední vrstvu, která ctí hodnoty, z nichž vyrostla evropská křesťanská civilizace. Málo bylo lidí, kteří se postavili proti, protože režim a systém byl nemravný.
Teprve tehdy, existuje-li ve společenství silná vrstva lidí s takovým přesvědčením a postaví se proti vládnoucím způsobům, až tehdy je naděje na pozitivní změnu. Nebylo problémem pro režim a jeho tajnou službu mít obec odpůrců režimu profízlovanou křížem krážem. Jak se také ukázalo po devadesátém roce.
Komunismus semlel společnost v beztvarou masu, vzal lidem ideály. Každý, kdo měl svou individualitu, se stával již pouhou svou existencí drhnoucím kamínkem v kolečkách jejich obludného politického stroje. Proto půl století systematicky hubili každý zárodek osobnosti, která by se mohla stát pro své okolí pozitivním příkladem. Komunisté a jimi řízené loutky, které se pohybovaly na veřejné scéně v jejich režii, svým jednáním dávali negativní příklad. Nastavovali „normy“, kterými se rozkládal pojmový svět hodnot, na kterých stála předkomunistická společnost. Lidé si zvykali, až si většina zvykla.
Příkladem hodným obdivu se stali vychytralci, kteří převlékali kabát, kdykoli se jim to hodilo. Takové jednání nebylo považováno za osobní hanbu a potupu. V konci osmdesátých let byla česká společnost těžce poznamenána takovým pojetím „občanských ctností“. Většina je vzala za své, protože „svět tak chodí“ a málokoho takové jednání pobuřovalo. Od doby, kdy jsem začal být schopen vnímat svět kolem, rozlišovat příčiny a následky, jsem při svých srážkách s realitou měl příležitost vidět reakce svého okolí. To, že jsem věci, které jsem považoval za nesprávné, nedělal, považovalo mé okolí za anomálii. Ač jsem své jednání žádným způsobem nevystavoval na odiv a nebyl jsem veřejně známým disidentem, byl jsem svému okolí nakonec nepříjemný. Mé chování dráždilo mé nadřízené a ti, když nemohli na mě, svou nepřízeň částečně přenášeli na mé spolupracovníky a lidi kolem. Místo toho, abych byl příkladem, že se člověk nemusí podělat a že je možné stát na svém, stal jsem se pro své okolí nepříjemnou morální výčitkou a vztyčeným prstem. Jak rádi by mě často někteří shodili a podrazili, jen aby se zavděčili. Neudělali to většinou proto, že nevěděli co udělám. Skoro celý život jsem věděl, že zůstanu sám.
Opakovaně se mě v průběhu let někdo ptal, jak můžu s takovou skepsí žít. Odpovídal jsem, že to není skepse, ale realita, ve které žijeme. Lhát si v základních věcech znamená nic nedělat a pak se divit, až celá ta hrůza spadne. Svéprávný člověk má vědět, kdy už má za zády zeď nebo propast a není kam couvnout.
Česká „komunistická“ společnost v konci osmdesátých let byla zapáchající, hnijící bažinou. Občas v hloubi společenského bahna zabublalo, hladina se rozčeřila a na povrch vyskočila bublina. Lidé a struktury, které ve jménu „nejspravedlivějšího“ společenského řádu ze společenství lidí ten marast umíchali, se již ani nesnažili moc cukat, aby nezapadli. Masa lidských atomů tvořících základ média společenské slatě byla za půl století promývání a pošlapávání od sebe oddělena tak, že je nespojovaly žádné společné hodnoty. Hodnoty, které jsou spojujícími stavebními prvky, na nichž se vytváří ostrůvky pevné země a na kterých může vyrůstat pocit sounáležitosti a odpovědnosti.
Jedinou společenskou skupinou drženou pohromadě spoluúčastí na zločinném zneužití neštěstí vlastní země byli ti, kdo po srpnové okupaci udělali kariéry. Ve dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let upevnili své postavení. Formálně rozhodující veřejné funkce nezaujali, rozhodovali ze svých pozic v pozadí. Nenesli veřejnou odpovědnost. Zdánlivě šedé myši, které nebyly chápány jako příčina neutěšeného stavu, se mohly navenek chovat téměř jako odpůrci komunismu, průkopníci soukromého vlastnictví i pluralitního pojetí politiky. Patologická sedlina vyprodukovaná rozpadajícím se komunismem byla v konci osmdesátých let jedinou vrstvou komunistického společenství, kterou spojoval společný zájem a vůle k moci. Je to smutné a tragické, že tito lidé byli hybnou silou přestavby komunismu.
„Nejspravedlivější“ společenský řád, kterým podle jeho ideologů a hlasatelů měl být komunismus, svou prolhaností a zločineckou praxí rozvrátil systém společenských hodnot. Hodnot a zvyklostí, které se utvářely po staletí a umožňovaly lidem spoluexistovat jako civilizované společenství. Zpochybnil a často ve svůj opak obrátil vnitřní obsah klíčových pojmů etiky, morálky, práva a spravedlnosti. Hybnou silou přestavby komunismu, kterou oni nazvali „sametovou revolucí“, se stali lidé a živly, které komunismus sám zplodil. Lidé, kteří by v civilizovaném právním státě byli chápání a bylo s nimi jednáno jako s kriminálními živly. Tato společenská subkultura připravená a vyškolená komunismem dostala v konci osmdesátých let svou příležitost. Jejich čas přicházel.
Budete a můžete mě napadat, že také já jsem byl účastníkem a pozorovatelem sametové revoluce. Podobně jako celý svůj život jsem se snažil jednat a nestranně soudit, co jsem viděl se odehrávat. Divadelní představení, které se v devadesátých letech kolem nás a s námi odehrálo, bylo předurčeno okolnostmi a kulisami, ve kterých se hrálo.
Stav české společnosti na konci osmdesátých let
Komunistická „normalizace“ sedmdesátých let měla za následek hluboký úpadek mravů. Místo těch, kteří „selhali“ a nebyli již ochotni dostatečně věrně sloužit zločinnému systému, nastoupili lidé, kteří již nevěřili ničemu. Lidé, kteří neměli žádné zvykové zábrany a vystihli příležitost, kterou by při svých lidských kvalitách nikdy nedostali, nastoupili cestu ke kariérám. Režim ve svém rozkladu sáhl hlouběji do zdrojů lidské spodiny.
Odrazilo se to na stavu a úrovni těch, kteří na veřejnosti prezentovali komunistickou stranu a politiku. Stejné se stalo na scéně společenské, umělecké a vzdělanecké. Postihlo to i kruhy odborné.
Abychom nezapomněli, nejtvrdší negativní „kvalitativní“ výběr proběhl ve společenské vrstvě, která v tom období za scénou přebírala skutečné rozhodovací pravomoci. Byla to hospodářská, aparátnická a úřednická technokracie provázaná s bezpečnostními strukturami. V té době lidé a struktury z veřejného pohledu neviditelné, pokládali základy k přeměně komunistického systému. V normalizační době byly položeny základy „sametové varianty revoluce - perestrojky“ komunismu.
Úpadek odborný i mravní měl často rysy smutné absurdity a frašky. V gottwaldovské nemocnici byla koloritem postava primáře patologie. Starý pán denně již před polednem s velkou koženou brašnou obcházel odpadkové koše v areálu nemocnice a vybíral z nich papír do sběru pro své vnuky. V nemocnici bylo všeobecně známo, že pitevní zprávy se píší podle anamnézy v chorobopise, aby jí odpovídaly. Rozstřihla se kůže a sešila. Pitvalo se, když byl zvláštní zájem. Starý pán měl pověst erudovaného patologa. Potkávali jsme se v ústavní knihovně. Nezapomenu na jeho mírný a laskavý úsměv. Jednou, když jsem byl u ředitele nemocnice žádat o povolení jet na odborný seminář, ozvalo se zaklepání. Vešel pan primář s koženou brašnou a dovolil se ředitele, zda může z koše na odpadky vybrat vyhozený papír. Měl při tom svůj laskavý, mírný úsměv. Jednání starého pána mi připadalo jako svérázná pomsta těm, kterým se nedokázal postavit. Měl jsem nutkání, ale nenašel jsem odvahu se pana primáře zeptat, proč to dělá. Ke konci mého pracovního působení v gottwaldovské nemocnici odsunuli starého pána do důchodu. Místo měj nastoupil mladý primář, který přišel z olomoucké kliniky. Začal pitvat a dával najevo, že si do toho nenechá mluvit. Můj šéf si ho zavolal a řekl mu: „Kolego, v naší nemocnici jsou některé dobré zvyky. Vyplatí se je dodržovat.“. Přizpůsobil se.
Úpadek mravu postihl i ty, kteří v sedmdesátých i osmdesátých letech začali být označováni za odpůrce režimu, disidenty. Společenství lidí, kteří v normalizační době veřejně různými způsoby protestovali proti režimu. Universálním zaklínadlem se stalo dožadování se lidských práv. Znal a stýkal jsem se s některými lidmi z oficielního disentu od konce šedesátých let. Nebyl jsem schopen přijmout koncepci dožadování se práv na těch, kdo neměli žádné právo rozhodovat o mém osudu. Komunismus mě hluboce urazil. Ta ideologie si myslela, že člověk je svou podstatou dobytek a jediné o co jde, je uspokojit základní fyziologické potřeby lidské masy. O mém životě a osudu rozhodovali lidé, kteří na to neměli žádné právo a kterých jsem si nemohl vážit. Mými šéfy byli lidé, kterým jsem se musel vzepřít. Tito lidé nemohli být mým příkladem a většinou ode mě nechtěli ani poctivou práci.
Komunismus a lidé, které vynesl do panského postavení, mě urazili. Mysleli si, že ze mne udělají dobytek, jak se jim to u většiny lidí podařilo. Nemohl jsem na takových lidech žádat práva. Oni museli být ze svých pozic odstraněni. Já chtěl fair play způsoby.
Práva, kterých se normalizační disent dožadoval, jsem nepotřeboval. Na lidech, které jsem znal jako disidenty, mi vadilo, že nebyli lepší než ti, proti kterým protestovali. Moje životní zkušenost mi říkala, že mám-li si ustát a udržet svou tvář a postoj, musím být lidsky o mnoho lepší než ti, kteří se mne snaží ovládat. Metodika komunistického vládnutí byla postavena na tom, že každý byl něčím vydírán. Komunismus stál na lidských slabostech a nectnostech.
Můj šéf v Gottwaldově na mě při konfliktech syčel: „Já si na tebe něco najdu.“. Když jsem nereagoval ani na vyhrožování, že mi zařídí, aby se moje děti nedostaly do školy, mi nakonec řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“. Sám žádné děti neměl. Já jsem na své děti myslel, ale chtěl jsem, aby byly stejné nebo lepší než já. Budou-li toho schopny, aby si mě po letech vážily, jako si já vážím svých mrtvých rodičů za to, jak žili a jednali.
Henry Ford, zakladatel americké podnikatelské dynastie, napsal: „Vláda, proti které se postaví mravní cit lidu, je vláda ztracená.“. Od doby, kdy Ford tato slova napsal ve společenských poměrech amerického anglosaského smyslu pro fair play, uplynulo více než sto let. Ve Spojených státech snad toto pojetí politiky a veřejné správy ještě platí. V českých poměrech se bohužel proti komunistické vládě nemělo co postavit. Téměř tři generace komunistické vlády hluboce poškodily mravnost, nemluvě o smyslu pro férové jednání. Nelze dosáhnout skutečné změny společenských poměrů a způsobů politické vlády dožadováním se lidských práv. V nejlepším případě lze dosáhnout jen vylepšení technologie ovládání. Občas se využije cukr a bič z volské kůže se nahradí bičem z volského lejna.
Mí kamarádi z větší části emigrovali. Z těch, kteří zde zůstali, jsem polovinu našel po roce 1990 v registrech tajné bezpečnosti jako agenty. Důvodem obvykle bylo nepevné mravní přesvědčení, které by jim dalo udržet se rovnými. Chtěli žít pohodlně a dělat své kariéry. Měli své slabosti a nectnosti, nedokázali říct ne.
Dobře jsem poznal Egona Bondyho - Zbyňka Fišera, dlouholetého guru undergroundu. Bondy, veřejně známý svými drsňáckými texty, byl ve skutečnosti křehký intelektuál a slaboch. Z estébáků měl panickou hrůzu. Když měli přijít, třásl se strachy jako huspenina. Byl v registru tajné bezpečnosti od počátku padesátých let. Myslím, že si Bondyho pěstovali a on jim sloužil. V jeho obdivovatelích si registrovali pro ně rizikovou společenskou vrstvu mladých lidí. Bondy, aby mohl žít svým způsobem, si nechal přiklepnout psychiatrickou diagnózu. Přijal švindl s režimem a nakonec tím sám sebe zničil. Rozešel jsem se s Bondym dost pro něj typickým způsobem. V osmdesátých letech jsme se ženou našli Bondymu v Telči domek a občas jsem mu s něčím pomohl. Zakládal si na tom, že rukama nedělá. Jednou jsem mu vyprávěl, jak jsem kradl se svým synem balík slámy. Choval jsem ovce a na zimu se těžko sháněla sláma na podestýlku. Tak jsem se rozhodl, že ukradnu z pole JZD velký slisovaný balík. Nevěděl jsem, jak je těžký. Nikdy jsem se tak nenadřel jako při tomto lupu. V roce 1993 jsem potkal Bondyho v Telči a řekl mu. „Bondy, proč to děláš, je to zapotřebí?“. Bondy zklamán, že není středem obecného obdivu, dělal v té době zase věřícího komunistu. Bondy na mě začal křičet: „Vy nejste také žádný svatý, ukradl jste balík slámy.“.
Většinu oficielního disentu v postnormalizační době tvořili lidé z okraje společnosti. Valná část z nich se na okraji ocitla svou prohrou v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak zde byli lidé již odchovaní dobou a jejími hodnotami, kteří se odmítli zařadit a žili svým způsobem na okraji. V disentu bylo málo lidí, které bychom mohli považovat za solidní střední vrstvu, která ctí hodnoty, z nichž vyrostla evropská křesťanská civilizace. Málo bylo lidí, kteří se postavili proti, protože režim a systém byl nemravný.
Teprve tehdy, existuje-li ve společenství silná vrstva lidí s takovým přesvědčením a postaví se proti vládnoucím způsobům, až tehdy je naděje na pozitivní změnu. Nebylo problémem pro režim a jeho tajnou službu mít obec odpůrců režimu profízlovanou křížem krážem. Jak se také ukázalo po devadesátém roce.
Komunismus semlel společnost v beztvarou masu, vzal lidem ideály. Každý, kdo měl svou individualitu, se stával již pouhou svou existencí drhnoucím kamínkem v kolečkách jejich obludného politického stroje. Proto půl století systematicky hubili každý zárodek osobnosti, která by se mohla stát pro své okolí pozitivním příkladem. Komunisté a jimi řízené loutky, které se pohybovaly na veřejné scéně v jejich režii, svým jednáním dávali negativní příklad. Nastavovali „normy“, kterými se rozkládal pojmový svět hodnot, na kterých stála předkomunistická společnost. Lidé si zvykali, až si většina zvykla.
Příkladem hodným obdivu se stali vychytralci, kteří převlékali kabát, kdykoli se jim to hodilo. Takové jednání nebylo považováno za osobní hanbu a potupu. V konci osmdesátých let byla česká společnost těžce poznamenána takovým pojetím „občanských ctností“. Většina je vzala za své, protože „svět tak chodí“ a málokoho takové jednání pobuřovalo. Od doby, kdy jsem začal být schopen vnímat svět kolem, rozlišovat příčiny a následky, jsem při svých srážkách s realitou měl příležitost vidět reakce svého okolí. To, že jsem věci, které jsem považoval za nesprávné, nedělal, považovalo mé okolí za anomálii. Ač jsem své jednání žádným způsobem nevystavoval na odiv a nebyl jsem veřejně známým disidentem, byl jsem svému okolí nakonec nepříjemný. Mé chování dráždilo mé nadřízené a ti, když nemohli na mě, svou nepřízeň částečně přenášeli na mé spolupracovníky a lidi kolem. Místo toho, abych byl příkladem, že se člověk nemusí podělat a že je možné stát na svém, stal jsem se pro své okolí nepříjemnou morální výčitkou a vztyčeným prstem. Jak rádi by mě často někteří shodili a podrazili, jen aby se zavděčili. Neudělali to většinou proto, že nevěděli co udělám. Skoro celý život jsem věděl, že zůstanu sám.
Opakovaně se mě v průběhu let někdo ptal, jak můžu s takovou skepsí žít. Odpovídal jsem, že to není skepse, ale realita, ve které žijeme. Lhát si v základních věcech znamená nic nedělat a pak se divit, až celá ta hrůza spadne. Svéprávný člověk má vědět, kdy už má za zády zeď nebo propast a není kam couvnout.
Česká „komunistická“ společnost v konci osmdesátých let byla zapáchající, hnijící bažinou. Občas v hloubi společenského bahna zabublalo, hladina se rozčeřila a na povrch vyskočila bublina. Lidé a struktury, které ve jménu „nejspravedlivějšího“ společenského řádu ze společenství lidí ten marast umíchali, se již ani nesnažili moc cukat, aby nezapadli. Masa lidských atomů tvořících základ média společenské slatě byla za půl století promývání a pošlapávání od sebe oddělena tak, že je nespojovaly žádné společné hodnoty. Hodnoty, které jsou spojujícími stavebními prvky, na nichž se vytváří ostrůvky pevné země a na kterých může vyrůstat pocit sounáležitosti a odpovědnosti.
Jedinou společenskou skupinou drženou pohromadě spoluúčastí na zločinném zneužití neštěstí vlastní země byli ti, kdo po srpnové okupaci udělali kariéry. Ve dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let upevnili své postavení. Formálně rozhodující veřejné funkce nezaujali, rozhodovali ze svých pozic v pozadí. Nenesli veřejnou odpovědnost. Zdánlivě šedé myši, které nebyly chápány jako příčina neutěšeného stavu, se mohly navenek chovat téměř jako odpůrci komunismu, průkopníci soukromého vlastnictví i pluralitního pojetí politiky. Patologická sedlina vyprodukovaná rozpadajícím se komunismem byla v konci osmdesátých let jedinou vrstvou komunistického společenství, kterou spojoval společný zájem a vůle k moci. Je to smutné a tragické, že tito lidé byli hybnou silou přestavby komunismu.
„Nejspravedlivější“ společenský řád, kterým podle jeho ideologů a hlasatelů měl být komunismus, svou prolhaností a zločineckou praxí rozvrátil systém společenských hodnot. Hodnot a zvyklostí, které se utvářely po staletí a umožňovaly lidem spoluexistovat jako civilizované společenství. Zpochybnil a často ve svůj opak obrátil vnitřní obsah klíčových pojmů etiky, morálky, práva a spravedlnosti. Hybnou silou přestavby komunismu, kterou oni nazvali „sametovou revolucí“, se stali lidé a živly, které komunismus sám zplodil. Lidé, kteří by v civilizovaném právním státě byli chápání a bylo s nimi jednáno jako s kriminálními živly. Tato společenská subkultura připravená a vyškolená komunismem dostala v konci osmdesátých let svou příležitost. Jejich čas přicházel.
Budete a můžete mě napadat, že také já jsem byl účastníkem a pozorovatelem sametové revoluce. Podobně jako celý svůj život jsem se snažil jednat a nestranně soudit, co jsem viděl se odehrávat. Divadelní představení, které se v devadesátých letech kolem nás a s námi odehrálo, bylo předurčeno okolnostmi a kulisami, ve kterých se hrálo.
středa 12. září 2007
Lež je hybnou silou postkomunistické politiky
Motto: „Klíčové pojmy, jako je pravda, statečnost, poctivost, hrdinství a na druhé straně zločin, vražda, krádež, vlastizrada, jsou stále méně určovány kritérii morálky. Veřejné elity postkomunistického světa vytvářejí umělá schémata pojmů a ta již nemají s kritérii pravdy a morálky nic společného.“
Ad Bohumil Doležal: „U Dunaje stejně jako u Vltavy“, Lidové noviny, sobota 18. 8. 2007.
„Politologická“ úvaha Bohumila Doležala o podobnosti politických scén v Maďarsku a České republice mne přiměla napsat názor na postkomunistickou politickou „pluralitu“.
Není pravda, co tvrdí Doležal, že „hybnou silou politiky v Čechách a stejně v Maďarsku je nenávist, která je pokračováním třídního boje jinými prostředky…“. Je to nepravdivé schéma odvádějící pozornost od skutečnosti politických a zpravodajských her, které se za scénou hrály a dodnes hrají.
Nejprve je nutno si uvědomit, co se ve společnosti a politice děje, když zaniká morálka, systém zvykových hodnot a tabu, které lidské společenství přijalo v průběhu staletí a díky nimž lidé přežili jako civilizované společenství. V takových dobách se na veřejné scéně začínají objevovat běsi, jako nedílná součást lidské povahy. Nacismus a komunismus urychlily hodnotový rozklad evropské křesťanské civilizace. Praktický komunismus hlásal rovnost všech na této zemi. Ve skutečnosti však vytvořil rigidní systém vládnoucí partajní elity. K zajištění svého trvání „na věčné časy“ zakladatelé komunismu vytvořili tajnou službu, která mohla vše. Smyslem i cílem existence a fungování politického stroje komunismu se stalo udržení privilegovaného postavení stranické věrchušky. Účelem politiky bylo udržení moci bez ohledu na pravdu a na důsledky takového počínání.
Šéfové komunismu zcentralizovali vše a všichni jsme se stali zaměstnanci státu. Bdělé oko tajné bezpečnosti i jiných institucí státu kontrolovalo naše jednání i život. Chtěli vytvořit „nového člověka“ takového, který bude myslet a chovat se, jak oni budou právě potřebovat. Šli až tam, kde myšlení a hodnotové ukotvení začíná vznikat - do dětské kolébky. Pokoušeli se ovládat výchovu dětí od narození.
Všude, kde komunismus po delší dobu vládnul, byl výsledkem hodnotový rozklad. Přestalo být špatným lhát, krást a myslet jen na své pohodlí. Na popravištích, ve vězeních a vyhnáním do emigrace zničili a odstranili přirozené elity.
Více než dvě generace prošly paranoidním mlýnem „výchovy komunistického člověka“. Výsledkem této „výchovy“ bylo poškození kulturní podstaty lidských bytostí. Dlouholetý život v komunistickém státě poničil v lidech to, co dělá člověka schopným z vlastní vůle pracovat, přemýšlet a ctít zájem bližního. Poznamenalo nás to v různé míře všechny.
Česká společnost vstoupila v konci osmdesátých let do „perestrojky“ komunismu jako nesvéprávná. Lidé, kteří pamatovali dobu předkomunistickou, byli starci. V komunistické zemi neexistovala žádná společenská vrstva, která by celým svým životem vyrostla v hodnotovém prostředí nepokřiveném komunistickou praxí.
Společenství, které po roce 1970 začalo být označováno jako disent, nebylo společenstvím skutečných ideových odpůrců komunismu. Většina z těch lidí byla původně členy komunistické strany a do opozice je postavila jejich prohra ve vnitrostranickém konfliktu.
Celé období sedmdesátých a osmdesátých let, s jeho disidenty, se stalo jen předstupněm k jiné politice. Na konci osmdesátých let neexistovala v Československu ani malá skupinka lidí, kteří by se programově připravovali politicky vystoupit na veřejnou scénu s nekomunistickým politickým programem. Politické strany podle jména nekomunistické, s nekomunistickým programem, začaly být zakládány až na konci roku 1989 a měly pár lidí. Lidová strana svou tradicí posledních čtyřiceti let byla jen odnoží své totalitní sestry.
Občanské fórum vyhlášené v listopadu 1989 bylo připraveným předstupněm budoucí „pluralitní“ postkomunistické politické scény. Jeho název i program vnukli „revolucionářům“ komunističtí technokraté, kteří jim formálně předávali moc. První šéfové Občanského fóra byli pečlivě vybráni. Zakládal jsem OF doma v Telči i v Jihlavě. Jak jsem zjistil později, na obou místech byli při jeho zakládání přítomni agenti Státní bezpečnosti. Od jara 1990 jsem měl možnost přímo sledovat vývoj OF i jednání jeho vrcholných představitelů na centrální úrovni. Účastnil jsem se zakládání Klubu demokratické pravice v České národní radě i Federálním shromáždění na podzim 1990. Stejně tak jsem byl přítomen roztržce a přeměně Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Viděl jsem výběr a jednání představitelů nových politických subjektů.
Od prosince 1989 jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Z bezprostřední blízkosti jsem měl možnost pozorovat, jak se začínala dělat pluralitní politika na nejvyšší úrovni. Viděl jsem, kdo se mohl stát předsedou strany, ministrem a jaká byla kritéria výběru. Mohl jsem porovnávat realitu a obraz, jaký podávala média veřejnosti, mediálně hrané šarády. Velikou zkušeností o metodách manipulování a řízení postkomunistické „pluralitní“ politiky byla pro mne zpravodajská mediální hra o dluhu ODA.
Sametová revoluce nebyla spontánním revolučním procesem. Byla cíleně, s připravenou základní strategií, vyvolána. Dnes je již dost dobře známo, co se dělo na Národní třídě. Statisíce na náměstích nebyly hrozbou pro „elitu“ minulého režimu. Bez vůdců to byla jen beztvará masa.
Lidé, kteří se i z poctivého úmyslu angažovali v občanských fórech, byli ve své většině bez jakékoli vize, neschopní kohokoli vést. Nebyli navyklí na dlouhodobou systematickou politickou práci. Osobnost s přehledem, vědomá si toho co se děje a o co jde, byla nesmírná vzácnost. V devadesátých letech jsem si trpce uvědomil neexistenci mravní, vzdělanecké, natož politické elity v naší zemi. I těch několik lidí, které jsem v parlamentu potkal a kteří o něčem byli, se v druhé polovici devadesátých let rozložilo. Snad je ani neurazilo, k čemu a jak byli zneužiti.
Stratégům perestrojky stačilo postavit do čela obnovovaných „demokratických“ institucí použitelné figurky. Jejich osobnosti měli léta zmapované, někteří byli pro určité role připraveni.
Komunistická strana v Čechách nebyla přejmenována z ryze českých, pragmatických důvodů. Na rozdíl od Polska a Maďarska chybělo v Čechách sedmdesátých a osmdesátých let období pragmatického přizpůsobování se komunistické ideologie společenské realitě. Kdyby v počátku devadesátého roku došlo k přejmenování komunistické strany, hrozilo, že zástupci přejmenovaného subjektu neprojdou volbami a nedostanou se do zastupitelských sborů. Voličstvo komunistů nebylo na takovou taktickou variantu připravené. V klíčové době změny politické strategie na počátku devadesátých let, v čase, který měl stále ještě rysy spontaneity, by ti, kteří celou hru vyvolali, byli ohroženi ztrátou pozic na jevišti veřejné, „formální“ parlamentní politické hry.
Slogany typu „nejsme jako oni“, „kontinuita právního systému“ a „lidská práva“ jistily, že rozhodující bankovní, hospodářské, bezpečnostní a soudní pozice zůstanou v rukou tzv. odborníků, u kterých byla jistota, že budou spolupracovat a držet linii perestrojky.
Viděl jsem tu scénu zblízka, zejména jednání klíčových herců v určitých situacích. Asi nejlepším příkladem byl „odborník, slušný člověk, který na nikoho nedonášel“, bývalý komunista a agent Státní bezpečnosti Josef Tošovský. V devadesátých letech v čele České národní banky garantoval, že přesun základního objemu strategického majetku státu a financí půjde do „správných“ rukou. Největší veřejně viditelnou kvalitou Josefa Tošovského bylo krásné, moudré mlčení. Nezapomenu na nadšení, s jakým Tošovského vítali ve sněmovně České národní rady tehdy stísnění komunisté.
Rozhodující pro budoucí politickou pluralitu, stav právního systému a fungování demokratických institucí, byl signál vyslaný představiteli nové „nekomunistické“ vlády, že nejsme jako oni, tudíž zločin, zneužití a vlastizrada se v „novém“ pluralitním státě trestat nebudou. Důsledkem humánního přístupu bylo i to, že jediný, kdo v samém počátku měl zdroje použitelné jako investice do politiky, byla technokratická státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu.
Tvrdím, že u zakládání většiny politických stran sametové revoluce byli lidé zaúkolovaní k ovládnutí subjektu nebo jeho kontrole. Zcela určitě to platí pro parlamentní politické strany. Všechny aféry kolem financování politických stran byly připravené a měly určitou mediální strategii. Aféry sloužily k „umravnění“, diskreditaci nebo připravovaly likvidaci nepohodlného subjektu. S objektivitou a snahou o čistotu financování politiky neměly nic společného.
Všem nevěřícím, kteří mě budou bez postranního úmyslu obviňovat z teorií spiknutí znovu připomínám: Metoda sametové revoluce zajistila, že to byla výhradně technokratická a státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu, kdo měl v rukou zdroje na financování politiky.
V letech 1991 až 1996 proběhla privatizace základního strategického objemu majetku státu do rukou této skupiny a do společností, které ovládala. Garantem strategie této privatizace byla „pravicová“ vláda Václava Klause. Ve stejné době proběhla základní etapa „konsolidace“ politické scény, ve které byli z politiky vyřazení lidé, kteří se nehodili. Sem patří i likvidace ODA jako parlamentní strany. V tom čase konsolidovali i svou moc nad médii a od té doby usměrňují co, kdo a jak bude psát i publikovat.
Ukončení základní etapy obnovy a konsolidace moci zahájila uměle vyvolaná vládní krize na konci roku 1997. Na této šarádě spolupracovali formální šéfové vládnoucí pravice, vůdci pučistů v ODS a stejně tak i opozice. Spoluhrál Václav Havel v roli prezidenta a také vnitřní likvidátoři ODA. Slušný, tichý agent Tošovský v roli předsedy přechodné vlády splnil poslední část svého úvazku na domácím dvorku převedením politického scénáře pluralitní hry z varianty A na variantu B. Bijec tunelářů a zlodějů Miloš Zeman pak završil privatizaci do stejných rukou jako ti, kteří to podle jeho veřejných prohlášení před ním tunelovali a rozkrádali. V mnohém byl ještě lepší, neboť některé z těch rukou patřily našim bývalým rudým bratrům. Nesplnil úkol obnovit a uzákonit vedoucí úlohu staronové vedoucí třídy proletářo-kapitalistů zákonem o většinovém volebním systému.
Do podrobností jsem viděl od samého počátku způsob takzvané reformy celého jednoho odvětví národního hospodářství. Na příkladu toho, co jsem viděl se odehrávat v lesním hospodářství, jsem pochopil cíle a souvislosti celého procesu perestrojky. Ta „reforma“ znamenala jen metodu vykradení zdrojů hospodářského odvětví do rukou „správné party“. Byly to, a doposud jsou, nekontrolovatelné „keš“ peníze na financování politiky, uplácení médií a na další „lidumilné a demokratické“ praktiky.
Na podzim 1996 se na Právnické fakultě konal politologický seminář s panelovou diskusí na téma „Většinový volební systém, jeho výhody“. Čtyři páni profesoři hlásali a diskusí mezi sebou vyzdvihovali výhody většinové volby. Výhody toho, že díky nastaveným kritériím při svobodné volbě projdou a do parlamentu se dostanou jenom dva politické subjekty, které dostanou nejvíce voličských hlasů.
V následné diskusi jsem se přihlásil a řekl jim: „Co to zde hlásáte? Vždyť dobře musíte vědět, že co funguje v anglosaských zemích a je dobrým kompromisem mezi vládou královskou a demokracií, neplatí a nebude platit v postkomunistické zemi. V anglosaských zemích politika vznikla z náboženství a rámec jí dal puritanismus se zásadou, že určité věci se nedělají. V postkomunistické zemi většinový systém bude znamenat vládu jedné patry banditů, kteří budou jenom střídat a pozměňovat varianty.“ Dále jsem vysvětlil, jak ve skutečnosti funguje vnitřní politická scéna v České republice, viděno zkušeností poslance parlamentu. Když jsem mluvil, díval jsem se do auditoria a viděl jsem, jak přítomní politologové usilovně přikyvovali mým argumentům. Žádný z nich však nikdy nic podobného nenapsal ani veřejně neřekl.
V loňském roce jsem na „Veřejném slyšení“ v Senátu vyslechl přednášku jednoho z těch slovutných profesorů přednášejícího dnes politologii na Karlově univerzitě. O přestávce jsem za ním šel a viděl, jak se snaží vyhnout rozhovoru se mnou. Počkal jsem a řekl mu: „Pane profesore, pamatujete se na mne?“ Přikývl a já jsem pokračoval: „Chci se zeptat, proč přednášíte takové věci, vždyť jistě víte, že to není pravda. Skutečnost je jiná, zde neplatí v literatuře a demokratické praxi používaná schémata.“ Ctihodný pán v tísni, aby se mne zbavil, odpověděl: „Co mám dělat, nějaké schéma si musím vytvořit a použít.“
V počátku devadesátých let jsem se dlouho pokoušel dostat článek o tom, co se děje v lesní transformaci a privatizaci, do renomovaného „seriózního“ týdeníku. Tehdejšího šéfredaktora jsem znal ještě z doby před devadesátým rokem. Neměl jsem šanci, nic mi nikdy nezveřejnili, ač jsem byl poslancem. Letos na jaře po výměně vedení státních Lesů České republiky vyšlo ve zmíněném listu několik článků a textů, ve kterých bylo popsáno to, co jsem patnáct let předtím neměl šanci zveřejnit. Doslovné pasáže.
Protože jsem nepříjemný a protivný patron, navštívil jsem před dvěma měsíci editora zmíněného listu. Opět bylo zřejmé, že mě nevidí rád a nemá čas. Řekl jsem: „Nebudu zdržovat, mám jenom dotaz. Ve vašem listu vyšlo několik pěkných článků o situaci ve státních lesích. Fakticky stejné texty, které jsem se snažil k vám prosadit před patnácti roky. Jsem tomu rád, jen by mne zajímalo, proč tehdy to nešlo a dnes ano.“ První odpověď byla: „Mysleli jsme si, že jedete se Žlábkem v obchodu se dřevem.“ Odpověděl jsem, že na Šumavě jsem jako zaměstnanec národního parku byl o roky později a je to tudíž hloupost. Jeho druhá odpověď byla: „Vaše texty byly nesrozumitelné, nebyl jste věrohodný.“
Úplně stejné odpovědi jsem dostával na počátku devadesátých let ve sněmovně, když jsem v konkrétních věcech říkal a argumentoval, co je lež a krádež. Také skoro nikdo „nerozuměl“ co říkám a myslím. Jedinečný v tom byl „státník“ Josef Lux. Pravdou je to, že nejvíc všem vadilo, že na mě neměli co vytáhnout.
Podobných příkladů jako ty dva, které jsem uvedl, bych mohl poskytnout mnoho. Všechny vypovídají o tom, jakých rozměrů dosáhla demoralizace společnosti. Totalitní komunistický stát a společenský prostor, do kterého nebyla zvenčí vložena pomoc demokratické energie, se jen dále morálně a společensky degradoval.
Jeden centralizovaný parazit komunismu se rozložil na segmenty lokálních, odvětvových či systémových parazitních center. Ty si již nemohou organizovat vyžírání celého prostoru zákazy, příkazy či vězením, nebo i regulovat a omezovat svou žravost. Žerou nekoordinovaně, konflikty o prostor, ve kterém parazitují, mezi sebou řeší jako mafie - dohodami o vymezení území, personálními uniemi a někdy střelbou. Jejich společným zájmem je, aby ti, na kterých žerou, to nevěděli. Proto v postkomunismu přímé násilí, které bylo za komunismu hlavním nástrojem řízení společnosti, nahradila všudypřítomná lež.
Nejsme demokracií, nemáme politickou pluralitu ani právní stát. Jsme přechodnou společností rozkládajícího se totalitního státu. Ta nemůže být setrvalým stavem. Máme před sebou dvě cesty. Návrat k ještě blbější totalitě nebo velmi pracnou a bolavou cestu ke svéprávnosti. Na této cestě si nejdříve musíme uvědomit, jaká je skutečná realita, ve které žijeme, a co je hodnotou života. Poté musíme něco skutečně začít dělat a denně nastavovat kůži. Na té cestě půjde o život.
Ad Bohumil Doležal: „U Dunaje stejně jako u Vltavy“, Lidové noviny, sobota 18. 8. 2007.
„Politologická“ úvaha Bohumila Doležala o podobnosti politických scén v Maďarsku a České republice mne přiměla napsat názor na postkomunistickou politickou „pluralitu“.
Není pravda, co tvrdí Doležal, že „hybnou silou politiky v Čechách a stejně v Maďarsku je nenávist, která je pokračováním třídního boje jinými prostředky…“. Je to nepravdivé schéma odvádějící pozornost od skutečnosti politických a zpravodajských her, které se za scénou hrály a dodnes hrají.
Nejprve je nutno si uvědomit, co se ve společnosti a politice děje, když zaniká morálka, systém zvykových hodnot a tabu, které lidské společenství přijalo v průběhu staletí a díky nimž lidé přežili jako civilizované společenství. V takových dobách se na veřejné scéně začínají objevovat běsi, jako nedílná součást lidské povahy. Nacismus a komunismus urychlily hodnotový rozklad evropské křesťanské civilizace. Praktický komunismus hlásal rovnost všech na této zemi. Ve skutečnosti však vytvořil rigidní systém vládnoucí partajní elity. K zajištění svého trvání „na věčné časy“ zakladatelé komunismu vytvořili tajnou službu, která mohla vše. Smyslem i cílem existence a fungování politického stroje komunismu se stalo udržení privilegovaného postavení stranické věrchušky. Účelem politiky bylo udržení moci bez ohledu na pravdu a na důsledky takového počínání.
Šéfové komunismu zcentralizovali vše a všichni jsme se stali zaměstnanci státu. Bdělé oko tajné bezpečnosti i jiných institucí státu kontrolovalo naše jednání i život. Chtěli vytvořit „nového člověka“ takového, který bude myslet a chovat se, jak oni budou právě potřebovat. Šli až tam, kde myšlení a hodnotové ukotvení začíná vznikat - do dětské kolébky. Pokoušeli se ovládat výchovu dětí od narození.
Všude, kde komunismus po delší dobu vládnul, byl výsledkem hodnotový rozklad. Přestalo být špatným lhát, krást a myslet jen na své pohodlí. Na popravištích, ve vězeních a vyhnáním do emigrace zničili a odstranili přirozené elity.
Více než dvě generace prošly paranoidním mlýnem „výchovy komunistického člověka“. Výsledkem této „výchovy“ bylo poškození kulturní podstaty lidských bytostí. Dlouholetý život v komunistickém státě poničil v lidech to, co dělá člověka schopným z vlastní vůle pracovat, přemýšlet a ctít zájem bližního. Poznamenalo nás to v různé míře všechny.
Česká společnost vstoupila v konci osmdesátých let do „perestrojky“ komunismu jako nesvéprávná. Lidé, kteří pamatovali dobu předkomunistickou, byli starci. V komunistické zemi neexistovala žádná společenská vrstva, která by celým svým životem vyrostla v hodnotovém prostředí nepokřiveném komunistickou praxí.
Společenství, které po roce 1970 začalo být označováno jako disent, nebylo společenstvím skutečných ideových odpůrců komunismu. Většina z těch lidí byla původně členy komunistické strany a do opozice je postavila jejich prohra ve vnitrostranickém konfliktu.
Celé období sedmdesátých a osmdesátých let, s jeho disidenty, se stalo jen předstupněm k jiné politice. Na konci osmdesátých let neexistovala v Československu ani malá skupinka lidí, kteří by se programově připravovali politicky vystoupit na veřejnou scénu s nekomunistickým politickým programem. Politické strany podle jména nekomunistické, s nekomunistickým programem, začaly být zakládány až na konci roku 1989 a měly pár lidí. Lidová strana svou tradicí posledních čtyřiceti let byla jen odnoží své totalitní sestry.
Občanské fórum vyhlášené v listopadu 1989 bylo připraveným předstupněm budoucí „pluralitní“ postkomunistické politické scény. Jeho název i program vnukli „revolucionářům“ komunističtí technokraté, kteří jim formálně předávali moc. První šéfové Občanského fóra byli pečlivě vybráni. Zakládal jsem OF doma v Telči i v Jihlavě. Jak jsem zjistil později, na obou místech byli při jeho zakládání přítomni agenti Státní bezpečnosti. Od jara 1990 jsem měl možnost přímo sledovat vývoj OF i jednání jeho vrcholných představitelů na centrální úrovni. Účastnil jsem se zakládání Klubu demokratické pravice v České národní radě i Federálním shromáždění na podzim 1990. Stejně tak jsem byl přítomen roztržce a přeměně Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Viděl jsem výběr a jednání představitelů nových politických subjektů.
Od prosince 1989 jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Z bezprostřední blízkosti jsem měl možnost pozorovat, jak se začínala dělat pluralitní politika na nejvyšší úrovni. Viděl jsem, kdo se mohl stát předsedou strany, ministrem a jaká byla kritéria výběru. Mohl jsem porovnávat realitu a obraz, jaký podávala média veřejnosti, mediálně hrané šarády. Velikou zkušeností o metodách manipulování a řízení postkomunistické „pluralitní“ politiky byla pro mne zpravodajská mediální hra o dluhu ODA.
Sametová revoluce nebyla spontánním revolučním procesem. Byla cíleně, s připravenou základní strategií, vyvolána. Dnes je již dost dobře známo, co se dělo na Národní třídě. Statisíce na náměstích nebyly hrozbou pro „elitu“ minulého režimu. Bez vůdců to byla jen beztvará masa.
Lidé, kteří se i z poctivého úmyslu angažovali v občanských fórech, byli ve své většině bez jakékoli vize, neschopní kohokoli vést. Nebyli navyklí na dlouhodobou systematickou politickou práci. Osobnost s přehledem, vědomá si toho co se děje a o co jde, byla nesmírná vzácnost. V devadesátých letech jsem si trpce uvědomil neexistenci mravní, vzdělanecké, natož politické elity v naší zemi. I těch několik lidí, které jsem v parlamentu potkal a kteří o něčem byli, se v druhé polovici devadesátých let rozložilo. Snad je ani neurazilo, k čemu a jak byli zneužiti.
Stratégům perestrojky stačilo postavit do čela obnovovaných „demokratických“ institucí použitelné figurky. Jejich osobnosti měli léta zmapované, někteří byli pro určité role připraveni.
Komunistická strana v Čechách nebyla přejmenována z ryze českých, pragmatických důvodů. Na rozdíl od Polska a Maďarska chybělo v Čechách sedmdesátých a osmdesátých let období pragmatického přizpůsobování se komunistické ideologie společenské realitě. Kdyby v počátku devadesátého roku došlo k přejmenování komunistické strany, hrozilo, že zástupci přejmenovaného subjektu neprojdou volbami a nedostanou se do zastupitelských sborů. Voličstvo komunistů nebylo na takovou taktickou variantu připravené. V klíčové době změny politické strategie na počátku devadesátých let, v čase, který měl stále ještě rysy spontaneity, by ti, kteří celou hru vyvolali, byli ohroženi ztrátou pozic na jevišti veřejné, „formální“ parlamentní politické hry.
Slogany typu „nejsme jako oni“, „kontinuita právního systému“ a „lidská práva“ jistily, že rozhodující bankovní, hospodářské, bezpečnostní a soudní pozice zůstanou v rukou tzv. odborníků, u kterých byla jistota, že budou spolupracovat a držet linii perestrojky.
Viděl jsem tu scénu zblízka, zejména jednání klíčových herců v určitých situacích. Asi nejlepším příkladem byl „odborník, slušný člověk, který na nikoho nedonášel“, bývalý komunista a agent Státní bezpečnosti Josef Tošovský. V devadesátých letech v čele České národní banky garantoval, že přesun základního objemu strategického majetku státu a financí půjde do „správných“ rukou. Největší veřejně viditelnou kvalitou Josefa Tošovského bylo krásné, moudré mlčení. Nezapomenu na nadšení, s jakým Tošovského vítali ve sněmovně České národní rady tehdy stísnění komunisté.
Rozhodující pro budoucí politickou pluralitu, stav právního systému a fungování demokratických institucí, byl signál vyslaný představiteli nové „nekomunistické“ vlády, že nejsme jako oni, tudíž zločin, zneužití a vlastizrada se v „novém“ pluralitním státě trestat nebudou. Důsledkem humánního přístupu bylo i to, že jediný, kdo v samém počátku měl zdroje použitelné jako investice do politiky, byla technokratická státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu.
Tvrdím, že u zakládání většiny politických stran sametové revoluce byli lidé zaúkolovaní k ovládnutí subjektu nebo jeho kontrole. Zcela určitě to platí pro parlamentní politické strany. Všechny aféry kolem financování politických stran byly připravené a měly určitou mediální strategii. Aféry sloužily k „umravnění“, diskreditaci nebo připravovaly likvidaci nepohodlného subjektu. S objektivitou a snahou o čistotu financování politiky neměly nic společného.
Všem nevěřícím, kteří mě budou bez postranního úmyslu obviňovat z teorií spiknutí znovu připomínám: Metoda sametové revoluce zajistila, že to byla výhradně technokratická a státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu, kdo měl v rukou zdroje na financování politiky.
V letech 1991 až 1996 proběhla privatizace základního strategického objemu majetku státu do rukou této skupiny a do společností, které ovládala. Garantem strategie této privatizace byla „pravicová“ vláda Václava Klause. Ve stejné době proběhla základní etapa „konsolidace“ politické scény, ve které byli z politiky vyřazení lidé, kteří se nehodili. Sem patří i likvidace ODA jako parlamentní strany. V tom čase konsolidovali i svou moc nad médii a od té doby usměrňují co, kdo a jak bude psát i publikovat.
Ukončení základní etapy obnovy a konsolidace moci zahájila uměle vyvolaná vládní krize na konci roku 1997. Na této šarádě spolupracovali formální šéfové vládnoucí pravice, vůdci pučistů v ODS a stejně tak i opozice. Spoluhrál Václav Havel v roli prezidenta a také vnitřní likvidátoři ODA. Slušný, tichý agent Tošovský v roli předsedy přechodné vlády splnil poslední část svého úvazku na domácím dvorku převedením politického scénáře pluralitní hry z varianty A na variantu B. Bijec tunelářů a zlodějů Miloš Zeman pak završil privatizaci do stejných rukou jako ti, kteří to podle jeho veřejných prohlášení před ním tunelovali a rozkrádali. V mnohém byl ještě lepší, neboť některé z těch rukou patřily našim bývalým rudým bratrům. Nesplnil úkol obnovit a uzákonit vedoucí úlohu staronové vedoucí třídy proletářo-kapitalistů zákonem o většinovém volebním systému.
Do podrobností jsem viděl od samého počátku způsob takzvané reformy celého jednoho odvětví národního hospodářství. Na příkladu toho, co jsem viděl se odehrávat v lesním hospodářství, jsem pochopil cíle a souvislosti celého procesu perestrojky. Ta „reforma“ znamenala jen metodu vykradení zdrojů hospodářského odvětví do rukou „správné party“. Byly to, a doposud jsou, nekontrolovatelné „keš“ peníze na financování politiky, uplácení médií a na další „lidumilné a demokratické“ praktiky.
Na podzim 1996 se na Právnické fakultě konal politologický seminář s panelovou diskusí na téma „Většinový volební systém, jeho výhody“. Čtyři páni profesoři hlásali a diskusí mezi sebou vyzdvihovali výhody většinové volby. Výhody toho, že díky nastaveným kritériím při svobodné volbě projdou a do parlamentu se dostanou jenom dva politické subjekty, které dostanou nejvíce voličských hlasů.
V následné diskusi jsem se přihlásil a řekl jim: „Co to zde hlásáte? Vždyť dobře musíte vědět, že co funguje v anglosaských zemích a je dobrým kompromisem mezi vládou královskou a demokracií, neplatí a nebude platit v postkomunistické zemi. V anglosaských zemích politika vznikla z náboženství a rámec jí dal puritanismus se zásadou, že určité věci se nedělají. V postkomunistické zemi většinový systém bude znamenat vládu jedné patry banditů, kteří budou jenom střídat a pozměňovat varianty.“ Dále jsem vysvětlil, jak ve skutečnosti funguje vnitřní politická scéna v České republice, viděno zkušeností poslance parlamentu. Když jsem mluvil, díval jsem se do auditoria a viděl jsem, jak přítomní politologové usilovně přikyvovali mým argumentům. Žádný z nich však nikdy nic podobného nenapsal ani veřejně neřekl.
V loňském roce jsem na „Veřejném slyšení“ v Senátu vyslechl přednášku jednoho z těch slovutných profesorů přednášejícího dnes politologii na Karlově univerzitě. O přestávce jsem za ním šel a viděl, jak se snaží vyhnout rozhovoru se mnou. Počkal jsem a řekl mu: „Pane profesore, pamatujete se na mne?“ Přikývl a já jsem pokračoval: „Chci se zeptat, proč přednášíte takové věci, vždyť jistě víte, že to není pravda. Skutečnost je jiná, zde neplatí v literatuře a demokratické praxi používaná schémata.“ Ctihodný pán v tísni, aby se mne zbavil, odpověděl: „Co mám dělat, nějaké schéma si musím vytvořit a použít.“
V počátku devadesátých let jsem se dlouho pokoušel dostat článek o tom, co se děje v lesní transformaci a privatizaci, do renomovaného „seriózního“ týdeníku. Tehdejšího šéfredaktora jsem znal ještě z doby před devadesátým rokem. Neměl jsem šanci, nic mi nikdy nezveřejnili, ač jsem byl poslancem. Letos na jaře po výměně vedení státních Lesů České republiky vyšlo ve zmíněném listu několik článků a textů, ve kterých bylo popsáno to, co jsem patnáct let předtím neměl šanci zveřejnit. Doslovné pasáže.
Protože jsem nepříjemný a protivný patron, navštívil jsem před dvěma měsíci editora zmíněného listu. Opět bylo zřejmé, že mě nevidí rád a nemá čas. Řekl jsem: „Nebudu zdržovat, mám jenom dotaz. Ve vašem listu vyšlo několik pěkných článků o situaci ve státních lesích. Fakticky stejné texty, které jsem se snažil k vám prosadit před patnácti roky. Jsem tomu rád, jen by mne zajímalo, proč tehdy to nešlo a dnes ano.“ První odpověď byla: „Mysleli jsme si, že jedete se Žlábkem v obchodu se dřevem.“ Odpověděl jsem, že na Šumavě jsem jako zaměstnanec národního parku byl o roky později a je to tudíž hloupost. Jeho druhá odpověď byla: „Vaše texty byly nesrozumitelné, nebyl jste věrohodný.“
Úplně stejné odpovědi jsem dostával na počátku devadesátých let ve sněmovně, když jsem v konkrétních věcech říkal a argumentoval, co je lež a krádež. Také skoro nikdo „nerozuměl“ co říkám a myslím. Jedinečný v tom byl „státník“ Josef Lux. Pravdou je to, že nejvíc všem vadilo, že na mě neměli co vytáhnout.
Podobných příkladů jako ty dva, které jsem uvedl, bych mohl poskytnout mnoho. Všechny vypovídají o tom, jakých rozměrů dosáhla demoralizace společnosti. Totalitní komunistický stát a společenský prostor, do kterého nebyla zvenčí vložena pomoc demokratické energie, se jen dále morálně a společensky degradoval.
Jeden centralizovaný parazit komunismu se rozložil na segmenty lokálních, odvětvových či systémových parazitních center. Ty si již nemohou organizovat vyžírání celého prostoru zákazy, příkazy či vězením, nebo i regulovat a omezovat svou žravost. Žerou nekoordinovaně, konflikty o prostor, ve kterém parazitují, mezi sebou řeší jako mafie - dohodami o vymezení území, personálními uniemi a někdy střelbou. Jejich společným zájmem je, aby ti, na kterých žerou, to nevěděli. Proto v postkomunismu přímé násilí, které bylo za komunismu hlavním nástrojem řízení společnosti, nahradila všudypřítomná lež.
Nejsme demokracií, nemáme politickou pluralitu ani právní stát. Jsme přechodnou společností rozkládajícího se totalitního státu. Ta nemůže být setrvalým stavem. Máme před sebou dvě cesty. Návrat k ještě blbější totalitě nebo velmi pracnou a bolavou cestu ke svéprávnosti. Na této cestě si nejdříve musíme uvědomit, jaká je skutečná realita, ve které žijeme, a co je hodnotou života. Poté musíme něco skutečně začít dělat a denně nastavovat kůži. Na té cestě půjde o život.
pátek 3. srpna 2007
Technologie postkomunistické politiky - hloubka kořenů jejich pojetí světa
Motto: „Společenství, v němž hrdost a osobní čest se stanou posměšně chápanými pojmy, se přizpůsobí všemu. Taková společnost nemá vlastní identitu, podrobí si ji každý bandita a nemravný systém.“
České země se po tisíc let své existence nacházely na pomezí evropského Západu a Východu. Síly a hodnoty, které se na našem území po staletí potýkaly a prosazovaly svůj vliv, se vepsaly do mentality obyvatelstva. V době, kdy převažoval kulturní a mocenský vliv Západu, přiklánělo se obyvatelstvo k hodnotám západním. V období převahy Východu, bez problémů se klonilo k mentalitě východní.
Evropský Západ za svou individualitu vděčí mimořádné souhře historických, náboženských, geografických, kulturních i mocenskopolitických okolností.
V době „temných staletí“ po rozpadu Římské říše díky klášterům a jejich knihovnám nezmizely zcela do zapomnění výdobytky myšlení proroků staré Judeje, řeckých a římských myslitelů. Jejich myšlenky byly živnou půdou pro křesťanské poselství vzešlé z půdy římské pohanské krutosti. Poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni a každý má jednat tak, jak by činil sám sobě.
Křesťanské náboženství dalo nejnižšímu člověku naději, že je člověkem. Pootevřelo cestu k pozvednutí se vlastní přičinlivostí, cestu k poznání i ke svobodě.
Fenoménem západní křesťanské větve po rozluce s východní byzantskou církví bylo, že římský papež byl nejen představitelem moci duchovní, ale zůstal i světským suverénem, kterého žádná světská moc nemohla udělat svým poníženým vazalem a sluhou. Papež měl své vojsko, které bylo schopné obhájit jeho suverenitu.
Šlechticem, feudálním suverénem se stal ten, kdo v době rozvratu, kdy Evropu pustošily loupeživé hordy, dokázal se svou družinou obhájit svoje území.
Prvorozenectví, podle kterého postavení a majetek po otci přebíral nejstarší syn, zajišťovalo kontinuitu moci a majetku, tradici i nárůst kultury. V „západní“ tradici začal platit nepsaný zvyk - zákon, že majetek a suverenita nad určitým územím jsou spojeny s odpovědností za stav majetku i obyvatelstva.
Větší území integrovala moc krále, který při vnějším ohrožení byl schopen se svými suverény shromáždit vojsko a území bránit.
Po staletí na území Západu musely tyto tři moci, přes vzájemné konflikty a různé zájmy, nakonec hledat cestu k dohodě a dohadovat se. Po celé dlouhé historické období žádný ze světských mocných nedosáhl takové moci, aby z ostatních udělal své poddané a otroky. Nikdo nemohl zneužít moc totálně.
Přes mnohá zakolísání si po celé historické období svou nezávislost udržela duchovní moc, instituce církve a papeže. Jedinečná byla schopnost křesťanské církve obrozovat se v dobách svého nejhlubšího úpadku z původních idejí. Příkladem byla doba Svatého Františka. V naší době tím bylo zvolení polského papeže Wojtyly.
Evropský Východ, především Rusko, měl odlišný vývoj. Síly, které na něj po staletí působily, se hluboce vepsaly do pojetí vlády i mentality obyvatelstva. Východní patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti ve světském postavení jako římští papežové. Byli a zůstali sluhy světské moci.
Věroučné spory v západní křesťanské větvi se vedly o principy věrouky. Ve východní byzantské církvi konflikty a hereze vznikaly kvůli formálnímu vedení chrámové liturgie.
Kyjevská Rus ve svých počátcích byla výběžkem středomořské civilizace městských států. Kolem přelomu tisíciletí přebrali moc v jejích městech vikingští Varjagové, kteří jako kupci a nájezdníci splouvali na jih Ruska po řekách z evropského severu. Varjagové vytvořili vládnoucí vojenskou vrstvu, která vládla místnímu „pravoslavnému národu“. Dobu Kyjevské Rusi ukončila expanze Tatarů chanátu Zlaté Hordy z oblasti Krymu.
Nové civilizační centrum se vytvořilo v oblasti dnešní Moskvy, Novgorodu a dalších měst. Vládci ruských měst zůstali vazaly Zlaté Hordy a odváděli jejím chánům daň.
Moskva a moskevský kníže dosáhli svého úředního postavení mimo jiné proto, že moskevský kníže vybíral a odváděl od ostatních knížat daně pro Zlatou Hordu. Monopol prostředníka s tatarskými pány se stal zdrojem budoucí velikosti a moci moskevského cara.
Vládce v Rusku byl absolutním pánem všeho a všech. Majetek, půdu, vesnice i s jejich obyvatelstvem svým vazalům a vojákům jen propůjčoval do správy. Kdykoli mohl své šlechtice a vazaly jejich postavení a majetku zbavit.
Prvorozenectví zavedl u svých potomků až moskevský kníže Ivan Kalita. Ve stejné době vyvraždil ostatní knížecí rody. Kdo přežil, nesměl mít potomstvo.
Ruský historik Ključevskij popisuje přijetí prvého anglického poselstva na Rusi takto: „Car se zeptal poselstva, jak vládne anglická královna. Po odpovědi, že anglická královna je první z Angličanů a vládne v zájmu anglického lidu, odmítl s poselstvem jednat, nepovažoval královnu za sobě rovnou“.
Carovi patřilo Rusko jako „votčina“, mohl s majetkem i lidmi dělat cokoli se mu zlíbilo. Nebyl odpovědný nikomu. Jedinečnou ukázkou ruského pojetí vlády byla „opričnina“ cara Ivana Hrozného.
Evropští humanisté, dnešní liberálové a socialisti nikdy nebyli schopni pochopit, že vymoženosti západního myšlení a vědy mohou mít a většinou mají v jiném kulturním prostředí zcela jiné, mnohdy opačné efekty.
Carevna Kateřina Veliká si dopisovala s francouzskými encyklopedisty a pod jejich vlivem jako první na světě zrušila v Rusku trest smrti. Byl nahrazen čtyřiceti ranami železnou tyčí. Odsouzený byl zbaven života daleko brutálnější torturou - přerazili ho na čtyřicet kusů. Odsouzence tloukli do chodidel, nikdo to nepřežil.
Petr Veliký se vydal na zkušenou do Evropy proto, že švédské vojenské sbory o síle několika tisíc mužů pochodovaly Ruskem. Kde se utkaly s ruským vojskem, porážely carovy sto až dvěstětisícové armády. Petr přivezl z Evropy holandské stavitele lodí, skotské plukovníky a děla. Zároveň vydal „ukaz“, v němž zakázal vlastnictví a šíření evropských filosofických spisů.
Po dlouhá staletí dokázala evropskou individuální svobodu myšlení a vynalézavost udržovat v určitých hranicích ta část Ježíšova křesťanského poselství, která říkala: „Čiň tak, jak bys činil sám sobě. Bůh shlíží na tvé činy a bude je soudit.“. V jiné kultuře, ruské, nebylo zpětné vazby náboženského a filozofického pohledu na svět a jednání člověka v něm. Vládci si toho byli vědomi a bránili své poddané před nákazou „škodlivými“ myšlenkami Západu.
Kdykoli v dějinách Západu byla potlačena část křesťanského morálního poselství, „měj míru, nechovej se zločinně“, následovala zvůle a tendence k totalitě. Zřetelně to můžeme pozorovat na evropských dějinách.
Nacismus, komunismus a světové války prvé poloviny dvacátého století byly projevem a důsledkem duchovní krize evropského myšlení a kultury.
Osvícenství se svou vírou ve schopnosti a nadřazenost člověka, opomenutím temných stránek lidské duše, porušilo věkovitou rovnováhu, kterou po staletí udržovala křesťanská víra. Listinu práv občana ve Francii jako první zneužili ti, kteří ji vyhlásili. Osvícenství otevřelo cestu k totalitním ideologiím a světovým válkám dvacátého století.
Je logickým trestem, že teorie o masách, nadřazenosti státu či rasy dovedl k absurdnosti a zrůdnosti malíř pokojů Adolf Hitler. A ten, stále ještě byl z evropského prostředí, své zrůdnosti a žraloctví otevřeně hlásal.
Logické a smutné je, že komunistické teorie zneuznaného grafomana Karla Marxe uvedli do děsivé praxe ruský syfilitik Lenin s kavkazským mafiánem Stalinem v zaostalém Rusku. O padesát let později pak v Kambodži studenti pařížské Sorbony Pol Pot a Heng Samrin.
Oproti „pravdomluvnosti“ Adolfa Hitlera, při svých vraždách milionů lidi, vyhlazování celých populací a ras hlásali svobodu a práva proletariátu či osvobozenecký boj. Osvobozovali ty miliony lidí od jejich tělesných stránek.
Tragické, ale asi logické je, že si ti lidé vyrostlí v jiné kultuře vybírali z výplodů evropského myšlení to nejhorší.
Československo a naše část evropského světa, přechodná zóna mezi Východem a Západem, po válce, která vzešla z evropské hlouposti, připadla do mocenské a kulturní sféry bolševického Ruska. Stali jsme se na čtyřicet let součástí komunismem ideologicky „zdokonaleného“ ruského Východu. Stalo se to navýsost hladce, bez ozbrojeného odporu a s širokou spoluprácí vnitřních zrádců.
Český komunismus a jeho vykonavatelé byli v provádění rozkazů a přání svých sovětských bratrů nejdůležitější. Zestátnili nás všechny, udělali závislými na své blahovůli, jen nás nechali si přikrádat. Ničeho se nemuseli bát, protože hrdých a statečných osobností, které nebyly ochotné žít v ponížení, bylo málo. Zažil jsem si to na příkladu rodičů a chování společenství rodné obce, když tátu zavřeli. Opakovaně pak, v průběhu celého života, na chování okolí, když jsem odmítal přijmout panující zvyky a přizpůsobit se.
Nejschopnějším na lámání charakterů, odborník specialista, byl poslední československý komunistický vládce Gustáv Husák. Z marasmu osmdesátých let jsme pak nastoupili „svou“ cestu ke svobodě, demokracii a privatizaci.
Jaksi se dnes zcela zapomnělo, že budovatelé a konstruktéři komunismu hlásali svou říši na věčné časy. Hitler byl skromnější, Německá říše měla být jen tisíciletá. Ústřední institucí, hybatelem strany a garantem věčnosti byla tajná služba. Základy k ní položili Vladimír Iljič s poetou Dzeržinským. Tak, jak byla ustavena, jaké měla funkce a pravomoci, stala se tato mocenská instituce garantem kontinuity nastoleného zlořádu. V posledních dvou desetiletích oficielního komunismu bylo šéfům této mocenské instituce jasné, že proletářský komunismus je rozkládající se mrtvola. Mocenský stroj strany i státu řídili již oni. Rozhodli se oživit upadající stroj a říši ze společenské a hospodářské technologie Západu. Tak, jak to dělali po staletí jejich ještě nekomunističtí předchůdci. Chtěli jen přenést hospodářskou technologii, technologii výroby a ovládání veřejného mínění i vnějších atributů „pluralitní“ politiky. Udělali zároveň vše, co bylo v jejich silách, aby do jejich hájemství a říše nepřešly ideje a prostředí, ze kterých ty technologie vyrostly a které udržovaly lidskou míru.
Alfou a omegou sametové revoluce byla „hospodářská reforma“ bez právního rámce, kontinuita právního systému, komunisti v parlamentu a monopol peněz na financování politik. Mužíčka na Hradě nechali pronášet estetické řeči o morálce, etice a gestikulovat pěstěnýma ručkama. Privatizace u strategických odvětví proběhla zcela ve smyslu „východního“ pojetí majetku a vlastnictví - šlo o kontinuitu moci. Odpovědnost k zemi, občanům a budoucnosti byla mimo. Nikdo ostatně tu otázku nekladl. Lid byl za padesát let zvyklý držet ústa, nemíchal se do veřejných věcí a přikrádal si. Desetiletí života v ponížení z myslí většiny vymyla smysl pro hrdost a čest. Stejně tak i zásadu, že bývají chvíle a doby, kdy nepostavím-li se na vlastní nohy a nepřiložím ruku ke společnému dílu, ztratím znovu na desítky let naději na změnu.
Oficielní odpůrci režimu - disidenti - žádali na komunistech lidská práva. Nežádali jasná pravidla pro všechny, potrestání zločinů a jejich pachatelů. Netrvali na tom, že úkolem státu má být garantování spravedlivých pravidel a poměrů.
Dostali jsme formální papír nazvaný „Listina práv a svobod“. Prázdná slova a prohlášení, jejichž obsah byl vyprázdněn v samém počátku, když ji schvalovali ti, kteří celou svou existenci postavili na popření těch vznešených prohlášení. Ti, kteří za to nebyli potrestáni a mohli pokračovat.
Když jsem všechny ty věci říkal na počátku devadesátých let ve sněmovně, provázel mě posměch nebo ticho. Na novinářské galerii pak povzdechy „svobodných“ mistrů zpravodajského pera, že „už tam ten blbec zase jde“.
Dnes mě - baču pasoucího ovce v Třeštici - uráží, kdo je v mé zemi médii vyhlašován za intelektuální elitu a osobnosti. Děsí mě hloupost jejich veřejných prohlášení a výzev. Poslední výzva „padesáti osobností“ je při mediální masáži, kterou obyvatelstvo denně dostává, výzvou k vlastizradě. Jako bychom neměli paměť, neviděli a nezažili, co se v naší zemi v druhé polovině dvacátého století pod vlivem ruského komunismu stalo.
Po léta mě chytráci napadají slovy „vždyť jsi tam byl a co jsi udělal, kritizuješ čeho ses účastnil a neříkáš jak z toho“. Když někdy dostanu do rukou reakce na mé texty, je z nich patrné, že i to málo těch, kteří snad o věcech přemýšlí, si dosud není vědomo, co se v naší zemi stalo.
To, co se dnes děje na veřejně předváděné politické scéně, co do vás cpou média, o čem je právní systém a soudnictví, jaká je funkce státní správy, je přirozeným chodem modernizovaného společenského stroje ovládaného technology, kteří vzešli z líhně „východního komunismu“. Komunismus přešel ve vládu mocenských a hospodářských mafií ovládajících média a politiku. Byli připraveni a proti nim nestála žádná společenská vrstva opřená o hodnoty a zásadu, že život má přece jen vyšší smysl.
Až toto pochopíte, budete se muset rozhodnout, zda zůstat kusem hadru nebo začít pracovat na změně a nejdříve sami na sobě.
České země se po tisíc let své existence nacházely na pomezí evropského Západu a Východu. Síly a hodnoty, které se na našem území po staletí potýkaly a prosazovaly svůj vliv, se vepsaly do mentality obyvatelstva. V době, kdy převažoval kulturní a mocenský vliv Západu, přiklánělo se obyvatelstvo k hodnotám západním. V období převahy Východu, bez problémů se klonilo k mentalitě východní.
Evropský Západ za svou individualitu vděčí mimořádné souhře historických, náboženských, geografických, kulturních i mocenskopolitických okolností.
V době „temných staletí“ po rozpadu Římské říše díky klášterům a jejich knihovnám nezmizely zcela do zapomnění výdobytky myšlení proroků staré Judeje, řeckých a římských myslitelů. Jejich myšlenky byly živnou půdou pro křesťanské poselství vzešlé z půdy římské pohanské krutosti. Poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni a každý má jednat tak, jak by činil sám sobě.
Křesťanské náboženství dalo nejnižšímu člověku naději, že je člověkem. Pootevřelo cestu k pozvednutí se vlastní přičinlivostí, cestu k poznání i ke svobodě.
Fenoménem západní křesťanské větve po rozluce s východní byzantskou církví bylo, že římský papež byl nejen představitelem moci duchovní, ale zůstal i světským suverénem, kterého žádná světská moc nemohla udělat svým poníženým vazalem a sluhou. Papež měl své vojsko, které bylo schopné obhájit jeho suverenitu.
Šlechticem, feudálním suverénem se stal ten, kdo v době rozvratu, kdy Evropu pustošily loupeživé hordy, dokázal se svou družinou obhájit svoje území.
Prvorozenectví, podle kterého postavení a majetek po otci přebíral nejstarší syn, zajišťovalo kontinuitu moci a majetku, tradici i nárůst kultury. V „západní“ tradici začal platit nepsaný zvyk - zákon, že majetek a suverenita nad určitým územím jsou spojeny s odpovědností za stav majetku i obyvatelstva.
Větší území integrovala moc krále, který při vnějším ohrožení byl schopen se svými suverény shromáždit vojsko a území bránit.
Po staletí na území Západu musely tyto tři moci, přes vzájemné konflikty a různé zájmy, nakonec hledat cestu k dohodě a dohadovat se. Po celé dlouhé historické období žádný ze světských mocných nedosáhl takové moci, aby z ostatních udělal své poddané a otroky. Nikdo nemohl zneužít moc totálně.
Přes mnohá zakolísání si po celé historické období svou nezávislost udržela duchovní moc, instituce církve a papeže. Jedinečná byla schopnost křesťanské církve obrozovat se v dobách svého nejhlubšího úpadku z původních idejí. Příkladem byla doba Svatého Františka. V naší době tím bylo zvolení polského papeže Wojtyly.
Evropský Východ, především Rusko, měl odlišný vývoj. Síly, které na něj po staletí působily, se hluboce vepsaly do pojetí vlády i mentality obyvatelstva. Východní patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti ve světském postavení jako římští papežové. Byli a zůstali sluhy světské moci.
Věroučné spory v západní křesťanské větvi se vedly o principy věrouky. Ve východní byzantské církvi konflikty a hereze vznikaly kvůli formálnímu vedení chrámové liturgie.
Kyjevská Rus ve svých počátcích byla výběžkem středomořské civilizace městských států. Kolem přelomu tisíciletí přebrali moc v jejích městech vikingští Varjagové, kteří jako kupci a nájezdníci splouvali na jih Ruska po řekách z evropského severu. Varjagové vytvořili vládnoucí vojenskou vrstvu, která vládla místnímu „pravoslavnému národu“. Dobu Kyjevské Rusi ukončila expanze Tatarů chanátu Zlaté Hordy z oblasti Krymu.
Nové civilizační centrum se vytvořilo v oblasti dnešní Moskvy, Novgorodu a dalších měst. Vládci ruských měst zůstali vazaly Zlaté Hordy a odváděli jejím chánům daň.
Moskva a moskevský kníže dosáhli svého úředního postavení mimo jiné proto, že moskevský kníže vybíral a odváděl od ostatních knížat daně pro Zlatou Hordu. Monopol prostředníka s tatarskými pány se stal zdrojem budoucí velikosti a moci moskevského cara.
Vládce v Rusku byl absolutním pánem všeho a všech. Majetek, půdu, vesnice i s jejich obyvatelstvem svým vazalům a vojákům jen propůjčoval do správy. Kdykoli mohl své šlechtice a vazaly jejich postavení a majetku zbavit.
Prvorozenectví zavedl u svých potomků až moskevský kníže Ivan Kalita. Ve stejné době vyvraždil ostatní knížecí rody. Kdo přežil, nesměl mít potomstvo.
Ruský historik Ključevskij popisuje přijetí prvého anglického poselstva na Rusi takto: „Car se zeptal poselstva, jak vládne anglická královna. Po odpovědi, že anglická královna je první z Angličanů a vládne v zájmu anglického lidu, odmítl s poselstvem jednat, nepovažoval královnu za sobě rovnou“.
Carovi patřilo Rusko jako „votčina“, mohl s majetkem i lidmi dělat cokoli se mu zlíbilo. Nebyl odpovědný nikomu. Jedinečnou ukázkou ruského pojetí vlády byla „opričnina“ cara Ivana Hrozného.
Evropští humanisté, dnešní liberálové a socialisti nikdy nebyli schopni pochopit, že vymoženosti západního myšlení a vědy mohou mít a většinou mají v jiném kulturním prostředí zcela jiné, mnohdy opačné efekty.
Carevna Kateřina Veliká si dopisovala s francouzskými encyklopedisty a pod jejich vlivem jako první na světě zrušila v Rusku trest smrti. Byl nahrazen čtyřiceti ranami železnou tyčí. Odsouzený byl zbaven života daleko brutálnější torturou - přerazili ho na čtyřicet kusů. Odsouzence tloukli do chodidel, nikdo to nepřežil.
Petr Veliký se vydal na zkušenou do Evropy proto, že švédské vojenské sbory o síle několika tisíc mužů pochodovaly Ruskem. Kde se utkaly s ruským vojskem, porážely carovy sto až dvěstětisícové armády. Petr přivezl z Evropy holandské stavitele lodí, skotské plukovníky a děla. Zároveň vydal „ukaz“, v němž zakázal vlastnictví a šíření evropských filosofických spisů.
Po dlouhá staletí dokázala evropskou individuální svobodu myšlení a vynalézavost udržovat v určitých hranicích ta část Ježíšova křesťanského poselství, která říkala: „Čiň tak, jak bys činil sám sobě. Bůh shlíží na tvé činy a bude je soudit.“. V jiné kultuře, ruské, nebylo zpětné vazby náboženského a filozofického pohledu na svět a jednání člověka v něm. Vládci si toho byli vědomi a bránili své poddané před nákazou „škodlivými“ myšlenkami Západu.
Kdykoli v dějinách Západu byla potlačena část křesťanského morálního poselství, „měj míru, nechovej se zločinně“, následovala zvůle a tendence k totalitě. Zřetelně to můžeme pozorovat na evropských dějinách.
Nacismus, komunismus a světové války prvé poloviny dvacátého století byly projevem a důsledkem duchovní krize evropského myšlení a kultury.
Osvícenství se svou vírou ve schopnosti a nadřazenost člověka, opomenutím temných stránek lidské duše, porušilo věkovitou rovnováhu, kterou po staletí udržovala křesťanská víra. Listinu práv občana ve Francii jako první zneužili ti, kteří ji vyhlásili. Osvícenství otevřelo cestu k totalitním ideologiím a světovým válkám dvacátého století.
Je logickým trestem, že teorie o masách, nadřazenosti státu či rasy dovedl k absurdnosti a zrůdnosti malíř pokojů Adolf Hitler. A ten, stále ještě byl z evropského prostředí, své zrůdnosti a žraloctví otevřeně hlásal.
Logické a smutné je, že komunistické teorie zneuznaného grafomana Karla Marxe uvedli do děsivé praxe ruský syfilitik Lenin s kavkazským mafiánem Stalinem v zaostalém Rusku. O padesát let později pak v Kambodži studenti pařížské Sorbony Pol Pot a Heng Samrin.
Oproti „pravdomluvnosti“ Adolfa Hitlera, při svých vraždách milionů lidi, vyhlazování celých populací a ras hlásali svobodu a práva proletariátu či osvobozenecký boj. Osvobozovali ty miliony lidí od jejich tělesných stránek.
Tragické, ale asi logické je, že si ti lidé vyrostlí v jiné kultuře vybírali z výplodů evropského myšlení to nejhorší.
Československo a naše část evropského světa, přechodná zóna mezi Východem a Západem, po válce, která vzešla z evropské hlouposti, připadla do mocenské a kulturní sféry bolševického Ruska. Stali jsme se na čtyřicet let součástí komunismem ideologicky „zdokonaleného“ ruského Východu. Stalo se to navýsost hladce, bez ozbrojeného odporu a s širokou spoluprácí vnitřních zrádců.
Český komunismus a jeho vykonavatelé byli v provádění rozkazů a přání svých sovětských bratrů nejdůležitější. Zestátnili nás všechny, udělali závislými na své blahovůli, jen nás nechali si přikrádat. Ničeho se nemuseli bát, protože hrdých a statečných osobností, které nebyly ochotné žít v ponížení, bylo málo. Zažil jsem si to na příkladu rodičů a chování společenství rodné obce, když tátu zavřeli. Opakovaně pak, v průběhu celého života, na chování okolí, když jsem odmítal přijmout panující zvyky a přizpůsobit se.
Nejschopnějším na lámání charakterů, odborník specialista, byl poslední československý komunistický vládce Gustáv Husák. Z marasmu osmdesátých let jsme pak nastoupili „svou“ cestu ke svobodě, demokracii a privatizaci.
Jaksi se dnes zcela zapomnělo, že budovatelé a konstruktéři komunismu hlásali svou říši na věčné časy. Hitler byl skromnější, Německá říše měla být jen tisíciletá. Ústřední institucí, hybatelem strany a garantem věčnosti byla tajná služba. Základy k ní položili Vladimír Iljič s poetou Dzeržinským. Tak, jak byla ustavena, jaké měla funkce a pravomoci, stala se tato mocenská instituce garantem kontinuity nastoleného zlořádu. V posledních dvou desetiletích oficielního komunismu bylo šéfům této mocenské instituce jasné, že proletářský komunismus je rozkládající se mrtvola. Mocenský stroj strany i státu řídili již oni. Rozhodli se oživit upadající stroj a říši ze společenské a hospodářské technologie Západu. Tak, jak to dělali po staletí jejich ještě nekomunističtí předchůdci. Chtěli jen přenést hospodářskou technologii, technologii výroby a ovládání veřejného mínění i vnějších atributů „pluralitní“ politiky. Udělali zároveň vše, co bylo v jejich silách, aby do jejich hájemství a říše nepřešly ideje a prostředí, ze kterých ty technologie vyrostly a které udržovaly lidskou míru.
Alfou a omegou sametové revoluce byla „hospodářská reforma“ bez právního rámce, kontinuita právního systému, komunisti v parlamentu a monopol peněz na financování politik. Mužíčka na Hradě nechali pronášet estetické řeči o morálce, etice a gestikulovat pěstěnýma ručkama. Privatizace u strategických odvětví proběhla zcela ve smyslu „východního“ pojetí majetku a vlastnictví - šlo o kontinuitu moci. Odpovědnost k zemi, občanům a budoucnosti byla mimo. Nikdo ostatně tu otázku nekladl. Lid byl za padesát let zvyklý držet ústa, nemíchal se do veřejných věcí a přikrádal si. Desetiletí života v ponížení z myslí většiny vymyla smysl pro hrdost a čest. Stejně tak i zásadu, že bývají chvíle a doby, kdy nepostavím-li se na vlastní nohy a nepřiložím ruku ke společnému dílu, ztratím znovu na desítky let naději na změnu.
Oficielní odpůrci režimu - disidenti - žádali na komunistech lidská práva. Nežádali jasná pravidla pro všechny, potrestání zločinů a jejich pachatelů. Netrvali na tom, že úkolem státu má být garantování spravedlivých pravidel a poměrů.
Dostali jsme formální papír nazvaný „Listina práv a svobod“. Prázdná slova a prohlášení, jejichž obsah byl vyprázdněn v samém počátku, když ji schvalovali ti, kteří celou svou existenci postavili na popření těch vznešených prohlášení. Ti, kteří za to nebyli potrestáni a mohli pokračovat.
Když jsem všechny ty věci říkal na počátku devadesátých let ve sněmovně, provázel mě posměch nebo ticho. Na novinářské galerii pak povzdechy „svobodných“ mistrů zpravodajského pera, že „už tam ten blbec zase jde“.
Dnes mě - baču pasoucího ovce v Třeštici - uráží, kdo je v mé zemi médii vyhlašován za intelektuální elitu a osobnosti. Děsí mě hloupost jejich veřejných prohlášení a výzev. Poslední výzva „padesáti osobností“ je při mediální masáži, kterou obyvatelstvo denně dostává, výzvou k vlastizradě. Jako bychom neměli paměť, neviděli a nezažili, co se v naší zemi v druhé polovině dvacátého století pod vlivem ruského komunismu stalo.
Po léta mě chytráci napadají slovy „vždyť jsi tam byl a co jsi udělal, kritizuješ čeho ses účastnil a neříkáš jak z toho“. Když někdy dostanu do rukou reakce na mé texty, je z nich patrné, že i to málo těch, kteří snad o věcech přemýšlí, si dosud není vědomo, co se v naší zemi stalo.
To, co se dnes děje na veřejně předváděné politické scéně, co do vás cpou média, o čem je právní systém a soudnictví, jaká je funkce státní správy, je přirozeným chodem modernizovaného společenského stroje ovládaného technology, kteří vzešli z líhně „východního komunismu“. Komunismus přešel ve vládu mocenských a hospodářských mafií ovládajících média a politiku. Byli připraveni a proti nim nestála žádná společenská vrstva opřená o hodnoty a zásadu, že život má přece jen vyšší smysl.
Až toto pochopíte, budete se muset rozhodnout, zda zůstat kusem hadru nebo začít pracovat na změně a nejdříve sami na sobě.
pondělí 2. července 2007
Étos a řád komunistické reformy a privatizace
Motto: „Étos a řád vzniká trváním na hodnotách, na jejich žití i za nejtěžších podmínek. Cestu k řádu otevírají velké osobnosti svým příkladem.“
Ad Tomáš Ježek: „Kam se poděl reformní étos“ - Lidové noviny, 7. června 2007.
Omlouvám se, že reaguji na zveřejněný text se zpožděním.
Připletl jsem se na přelomu osmdesátých a devadesátých let do sametové perestrojky komunismu. Měl jsem možnost zblízka a zevnitř vidět „étos a hodnoty“ revolucionářů a reformátorů. Do politiky mě přivedl étos, který v mé paměti a povaze jako mentální dar zanechali moji rodiče, kteří ještě podle řádu žili.
Tomáš Ježek byl předním komunistickým reformátorem, měl jejich „étos a hodnoty“. Pomáhal otevírat cestu postkomunistickému „zlořádu“. I on byl svou povahou a některými vlastnostmi intelektuálním plodem komunistického prostředí a jeho pokřivených hodnot. Jeho cesta k řádu bez problémů vedla přes členství v komunistické straně.
Tomáš přeložil knihy liberálně konzervativního ekonoma Hayeka. V tichu a pohodlí pracovny zapomněl, že teorie liberálního ekonoma vyrostla na půdě definované a ohraničené zvykovými pravidly civilizace, ve které platilo, že za určitou hranici se i v podnikání nesmí. V takové civilizaci po určitou dobu mohly liberální teorie platit a fungovat.
Ve společnosti morálně zničené komunismem „liberální“ ekonomický přístup a postupy byly přímou cestou ke zneužití. O české společnosti na konci osmdesátých let platilo rčení Tomáše Akvinského o „peleši lotrovské“. V komunismem prošlé společnosti „formálně“ prosazovaný politický a ekonomický liberalismus znamenal cílenou podporu lotrům. Lidé, kteří po desítky let zneužívali komunismu, bez problému a strachu mohli pokračovat. Formálně hlásaná „rovnost před zákonem“ při privatizaci, u soudů či před úřady byla fikcí. Byla to lež, nikdo důsledně nenarušil a neodstranil nerovnost, kterou mravně, existenčně i hmotně nastolil komunismus. Rovnost v nerovnosti byla nerovností. Všechny výhody společenského postavení, pozic ve státních úřadech, přístupu ke zdrojům kapitálu a informacím měla společenská vrstva, která svého postavení dosáhla díky přijetí „hodnot a pravidel“ komunismu. Půl století měla tato společenská skupina čas na to, aby své hodnoty a postavení zvykově přijala jako dědičné. Tomáš Ježek, chtěl-li dělat skutečnou poctivou reformu, to měl vědět.
Byl jsem členem Občanské demokratické aliance, tak jako Tomáš Ježek, a parlamentním poslancem. Měl jsem příležitost vidět „věrohodnou“ tvář otce privatizace zblízka, i rozpornost člověka, který se za tou tváří skrýval. Opakovaně jsem se jej snažil, ve věcech kterým jsem rozuměl a dobře je poznal, přesvědčit, jaké budou důsledky jejich „státnických“ činů a postupů.
Člověk, který mluví o řádu, by nikdy nesouhlasil s větou „…nejlépe by bylo zhasnout…, právní rámec by brzdil privatizaci“. Majetku se ve tmě bez civilizovaných pravidel museli zmocnit ti, které na roli zlodějů komunismus nejlépe připravil.
K podstatě člověka patří, nedrží-li jej v míře civilizovaná zvyková pravidla nebo zákony, že zneužívá i krade. Je přirozené, že při obrovské změně majetkových poměrů jakou znamenala postkomunistická privatizace, se výskyt jednotlivých excesů dal předpokládat. Zásadní rozdíl je však v tom, že postkomunistická privatizace byla jako exces nastavena.
Smyslem a cílem sametové privatizace byla především kontinuita moci. Liberální přístup byl formální a byl liberální proto, aby realita nebyla zřejmá a viditelná. Nemohli veřejně nastavit pravidla tak, aby klíčový strategický majetek státu podle zákona přešel do rukou těch, kterým před rokem 1989 patřil jako majetek ÚV KSČ. Proto taková pravidla vyhlášena a zákonem kodifikována nebyla. Strategický majetek státu přešel do jejich rukou fakticky mechanizmem loupeže. Způsob a metoda ve svých důsledcích poznamenaly dnešní držitele toho majetku, skutečné držitele moci v našem státě. Zloděj má jedinou odpovědnost, a to odpovědnost k sobě, aby nebyl lapen a najevo nevyšel jeho zločin a aby ho nestihla spravedlnost.
Co se dnes odehrává na politické scéně, jaká je funkce médií, jak pracuje policie, o čem je právo a čemu slouží ve své většině státní správa, bylo určeno v samém počátku nepoctivé a podvodné „reformy“. Zadání vložené „reformátory“ v počátku devadesátých let do „společenského stroje“ vybralo a vytřídilo společenskou „elitu“. Okolnosti, za kterých a jak vznikla, určily její program. Ti lidé se nepostaví sami proti sobě. Nevezmou na sebe obecnou odpovědnost za svou společnost a stát, neboť v čase by to znamenalo sebezáhubu.
Zmíním se o cestě, po které jsem viděl kráčet reformátora Tomáše Ježka k „řádu“. Skoro pět roků jsem byl předsedou kontrolní rady Fondu životního prostředí. Do funkce mě, přes odpor parlamentních kolegů, jmenoval tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal. Ivan věděl, že mě nikdo neuplatí. Členem rady byl ze své funkce ministra privatizace Tomáš Ježek. Ač jsem byl předsedou kontrolního orgánu instituce, která peníze na předložené projekty uvolňovala a rozdělovala, dozvěděl jsem se o úmyslu z Fondu národního majetku uvolnit 6,1 miliard korun na program ozdravení ovzduší - plynofikace až v okamžiku předložení zákona ve sněmovně. Protestoval jsem u Tomáše Ježka, že bez celkové politiky cen topných médií to budou jen peníze darované plynařům.
V zimě 1990-1991 jsem pochopil, že navrhovaná „reforma“ lesního hospodářství je ve skutečnosti metodou „legálního“ vykradení kapitálu uloženého ve dřevě lesů. Pokoušel jsem se opakovaně Tomáši Ježkovi vysvětlit, jaké to bude mít pro hospodaření s lesem důsledky. Na zasedání vlády, kam jsem se jako poslanec vlámal, Tomáš Ježek koncepci podpořil a mimo jiné řekl: „Když babičky, které dostaly les v restituci budou potřebovat motyčky, tak si je koupí“.
Protestoval jsem proti privatizaci lesních závodů na lesní akciové společnosti kupónovou privatizací. V odvětví lesního hospodářství byla nejjednodušší cesta ke vzniku malého a středního podnikatelského stavu vykonávajícího práce v lese a těžbu dřeva.
V roce 1993 jsem byl přítomen oficielnímu předávání privatizačních projektů lesních akciových společností do kupónové privatizace. Postavil jsem se tvrzení ing. Domese, který projekty předával, že „v lesním hospodářství je konkurenční tržní prostředí a podniká v něm více než osm tisíc firem“. Řekl jsem Tomáši Ježkovi: „Lžou, opsali z živnostenských rejstříků na okresech, kdo si zapsal motorovou pilu. Skutečnost je taková, že lesní hospodářství bude ovládat jedna monopolní skupina“. Později několikrát, když jsem Tomáše potkal, vtipkoval: „Čestmíre, stromy jsou zelený.“.
Zajímavý byl přestup Tomáše Ježka z ODA do ODS. V zimě 1992 -1993, v době mediálních kampaní proti ODA, v čase, kdy ODA měla asi tři sta členů v celé republice, jsme zjistili, že v České Lípě, kde měl Tomáš poslaneckou kancelář, máme dva kluby. Oficielní klub ODA měl šest členů. Pak byl ještě klub Tomáše Ježka, který měl přes sto členů. Místní podnikatel zaplatil svým zaměstnancům legitimace a stranické příspěvky. Padla na nás hrůza, kdy to média vytáhnou a začnou nás mazat. Pepa Reichman s Liborem Kudláčkem jeli v tajnosti klub likvidovat.
Jak česká média fungují, věc se na stránky novin dostala až mnohem později, při naší konečné likvidaci. Novinářka milující otevřenou tvář reformátora, nebo na zakázku, v celostránkovém článku popsala skutečnost zcela opačně.
„Smutek“ Tomáše Ježka ze ztráty étosu tolik let po sametové revoluci mi dovolil s odstupem let zamyslet se nad tím, čeho jsem byl v počátku devadesátých let svědkem.
Tomáš Ježek je nepopiratelně ekonomicky vzdělaný člověk, expert ve svém oboru, je ale také ukázkou, jak komunismus takové lidi poškodil mentálně a morálně.
Když chtěli dělat svůj obor, postupovat po stupních kariéry a prosazovat své odborné koncepce, přestali a museli přestat vidět souvislosti a prostředí, ve kterém se pohybují. Tomáš měl své nastudované ekonomické teorie jako hračku a chtěl tu hračku vidět fungovat. Funkční ztráta zraku, jako průvodní jev komunistického expertství způsobila, že v jedinečné době, kdy mohl skutečně něco vykonat, získaná slepota způsobila, že se stal mouřenínem na nečistou práci.
Před léty jsem na jednom pracovišti, kterým jsem na své cestě životem prošel, pochopil jak důsledně komunismus svým vnitřním zadáním třídil a vybíral lidi do vedoucích postavení. U svého šéfa jsem měl jistotu, že vše, co půjde, zneužije. Kolegům lékařům jsem říkal: „Chcete-li navrhnout jakékoli zlepšení, v prvé řadě uvažujte, zda se váš návrh nedá zneužit. Bude-li taková možnost, mlčte, zneužije to.“.
Po roce 1990 jsem totéž ve velkém viděl odehrávat se na úrovni celé společnosti a státu. „Reforma, demokratizace a privatizace“ bez důsledného postupu proti zločineckým základům komunistické společnosti, nemohla být ničím jiným než jen inovací a modernizací původní zločinecké technologie ovládání a formování společnosti.
Tomáš Ježek na ekonomickém poli, podobně jako Václav Havel na společenské a etické scéně, neschopností chápat věci v celé jejich souvislosti, svým sobectvím, se kterým se chtěli udržet ve vrcholných pozicích, otevírali cestu „zlořádu“. Připravovali cestu pro horší.
U Tomáše je podivné, že dosud nic nepochopil. Jinak by se nemohl podivovat nad „ztrátou reformního étosu“ či nad tím, že bývalý přítel Václav Klaus mu nepodepsal profesuru.
Budete-li na mě někteří chtít plivat, máte dobrý důvod. Všechny tyto věci jsem říkal ve sněmovně již na počátku devadesátých let
Ad Tomáš Ježek: „Kam se poděl reformní étos“ - Lidové noviny, 7. června 2007.
Omlouvám se, že reaguji na zveřejněný text se zpožděním.
Připletl jsem se na přelomu osmdesátých a devadesátých let do sametové perestrojky komunismu. Měl jsem možnost zblízka a zevnitř vidět „étos a hodnoty“ revolucionářů a reformátorů. Do politiky mě přivedl étos, který v mé paměti a povaze jako mentální dar zanechali moji rodiče, kteří ještě podle řádu žili.
Tomáš Ježek byl předním komunistickým reformátorem, měl jejich „étos a hodnoty“. Pomáhal otevírat cestu postkomunistickému „zlořádu“. I on byl svou povahou a některými vlastnostmi intelektuálním plodem komunistického prostředí a jeho pokřivených hodnot. Jeho cesta k řádu bez problémů vedla přes členství v komunistické straně.
Tomáš přeložil knihy liberálně konzervativního ekonoma Hayeka. V tichu a pohodlí pracovny zapomněl, že teorie liberálního ekonoma vyrostla na půdě definované a ohraničené zvykovými pravidly civilizace, ve které platilo, že za určitou hranici se i v podnikání nesmí. V takové civilizaci po určitou dobu mohly liberální teorie platit a fungovat.
Ve společnosti morálně zničené komunismem „liberální“ ekonomický přístup a postupy byly přímou cestou ke zneužití. O české společnosti na konci osmdesátých let platilo rčení Tomáše Akvinského o „peleši lotrovské“. V komunismem prošlé společnosti „formálně“ prosazovaný politický a ekonomický liberalismus znamenal cílenou podporu lotrům. Lidé, kteří po desítky let zneužívali komunismu, bez problému a strachu mohli pokračovat. Formálně hlásaná „rovnost před zákonem“ při privatizaci, u soudů či před úřady byla fikcí. Byla to lež, nikdo důsledně nenarušil a neodstranil nerovnost, kterou mravně, existenčně i hmotně nastolil komunismus. Rovnost v nerovnosti byla nerovností. Všechny výhody společenského postavení, pozic ve státních úřadech, přístupu ke zdrojům kapitálu a informacím měla společenská vrstva, která svého postavení dosáhla díky přijetí „hodnot a pravidel“ komunismu. Půl století měla tato společenská skupina čas na to, aby své hodnoty a postavení zvykově přijala jako dědičné. Tomáš Ježek, chtěl-li dělat skutečnou poctivou reformu, to měl vědět.
Byl jsem členem Občanské demokratické aliance, tak jako Tomáš Ježek, a parlamentním poslancem. Měl jsem příležitost vidět „věrohodnou“ tvář otce privatizace zblízka, i rozpornost člověka, který se za tou tváří skrýval. Opakovaně jsem se jej snažil, ve věcech kterým jsem rozuměl a dobře je poznal, přesvědčit, jaké budou důsledky jejich „státnických“ činů a postupů.
Člověk, který mluví o řádu, by nikdy nesouhlasil s větou „…nejlépe by bylo zhasnout…, právní rámec by brzdil privatizaci“. Majetku se ve tmě bez civilizovaných pravidel museli zmocnit ti, které na roli zlodějů komunismus nejlépe připravil.
K podstatě člověka patří, nedrží-li jej v míře civilizovaná zvyková pravidla nebo zákony, že zneužívá i krade. Je přirozené, že při obrovské změně majetkových poměrů jakou znamenala postkomunistická privatizace, se výskyt jednotlivých excesů dal předpokládat. Zásadní rozdíl je však v tom, že postkomunistická privatizace byla jako exces nastavena.
Smyslem a cílem sametové privatizace byla především kontinuita moci. Liberální přístup byl formální a byl liberální proto, aby realita nebyla zřejmá a viditelná. Nemohli veřejně nastavit pravidla tak, aby klíčový strategický majetek státu podle zákona přešel do rukou těch, kterým před rokem 1989 patřil jako majetek ÚV KSČ. Proto taková pravidla vyhlášena a zákonem kodifikována nebyla. Strategický majetek státu přešel do jejich rukou fakticky mechanizmem loupeže. Způsob a metoda ve svých důsledcích poznamenaly dnešní držitele toho majetku, skutečné držitele moci v našem státě. Zloděj má jedinou odpovědnost, a to odpovědnost k sobě, aby nebyl lapen a najevo nevyšel jeho zločin a aby ho nestihla spravedlnost.
Co se dnes odehrává na politické scéně, jaká je funkce médií, jak pracuje policie, o čem je právo a čemu slouží ve své většině státní správa, bylo určeno v samém počátku nepoctivé a podvodné „reformy“. Zadání vložené „reformátory“ v počátku devadesátých let do „společenského stroje“ vybralo a vytřídilo společenskou „elitu“. Okolnosti, za kterých a jak vznikla, určily její program. Ti lidé se nepostaví sami proti sobě. Nevezmou na sebe obecnou odpovědnost za svou společnost a stát, neboť v čase by to znamenalo sebezáhubu.
Zmíním se o cestě, po které jsem viděl kráčet reformátora Tomáše Ježka k „řádu“. Skoro pět roků jsem byl předsedou kontrolní rady Fondu životního prostředí. Do funkce mě, přes odpor parlamentních kolegů, jmenoval tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal. Ivan věděl, že mě nikdo neuplatí. Členem rady byl ze své funkce ministra privatizace Tomáš Ježek. Ač jsem byl předsedou kontrolního orgánu instituce, která peníze na předložené projekty uvolňovala a rozdělovala, dozvěděl jsem se o úmyslu z Fondu národního majetku uvolnit 6,1 miliard korun na program ozdravení ovzduší - plynofikace až v okamžiku předložení zákona ve sněmovně. Protestoval jsem u Tomáše Ježka, že bez celkové politiky cen topných médií to budou jen peníze darované plynařům.
V zimě 1990-1991 jsem pochopil, že navrhovaná „reforma“ lesního hospodářství je ve skutečnosti metodou „legálního“ vykradení kapitálu uloženého ve dřevě lesů. Pokoušel jsem se opakovaně Tomáši Ježkovi vysvětlit, jaké to bude mít pro hospodaření s lesem důsledky. Na zasedání vlády, kam jsem se jako poslanec vlámal, Tomáš Ježek koncepci podpořil a mimo jiné řekl: „Když babičky, které dostaly les v restituci budou potřebovat motyčky, tak si je koupí“.
Protestoval jsem proti privatizaci lesních závodů na lesní akciové společnosti kupónovou privatizací. V odvětví lesního hospodářství byla nejjednodušší cesta ke vzniku malého a středního podnikatelského stavu vykonávajícího práce v lese a těžbu dřeva.
V roce 1993 jsem byl přítomen oficielnímu předávání privatizačních projektů lesních akciových společností do kupónové privatizace. Postavil jsem se tvrzení ing. Domese, který projekty předával, že „v lesním hospodářství je konkurenční tržní prostředí a podniká v něm více než osm tisíc firem“. Řekl jsem Tomáši Ježkovi: „Lžou, opsali z živnostenských rejstříků na okresech, kdo si zapsal motorovou pilu. Skutečnost je taková, že lesní hospodářství bude ovládat jedna monopolní skupina“. Později několikrát, když jsem Tomáše potkal, vtipkoval: „Čestmíre, stromy jsou zelený.“.
Zajímavý byl přestup Tomáše Ježka z ODA do ODS. V zimě 1992 -1993, v době mediálních kampaní proti ODA, v čase, kdy ODA měla asi tři sta členů v celé republice, jsme zjistili, že v České Lípě, kde měl Tomáš poslaneckou kancelář, máme dva kluby. Oficielní klub ODA měl šest členů. Pak byl ještě klub Tomáše Ježka, který měl přes sto členů. Místní podnikatel zaplatil svým zaměstnancům legitimace a stranické příspěvky. Padla na nás hrůza, kdy to média vytáhnou a začnou nás mazat. Pepa Reichman s Liborem Kudláčkem jeli v tajnosti klub likvidovat.
Jak česká média fungují, věc se na stránky novin dostala až mnohem později, při naší konečné likvidaci. Novinářka milující otevřenou tvář reformátora, nebo na zakázku, v celostránkovém článku popsala skutečnost zcela opačně.
„Smutek“ Tomáše Ježka ze ztráty étosu tolik let po sametové revoluci mi dovolil s odstupem let zamyslet se nad tím, čeho jsem byl v počátku devadesátých let svědkem.
Tomáš Ježek je nepopiratelně ekonomicky vzdělaný člověk, expert ve svém oboru, je ale také ukázkou, jak komunismus takové lidi poškodil mentálně a morálně.
Když chtěli dělat svůj obor, postupovat po stupních kariéry a prosazovat své odborné koncepce, přestali a museli přestat vidět souvislosti a prostředí, ve kterém se pohybují. Tomáš měl své nastudované ekonomické teorie jako hračku a chtěl tu hračku vidět fungovat. Funkční ztráta zraku, jako průvodní jev komunistického expertství způsobila, že v jedinečné době, kdy mohl skutečně něco vykonat, získaná slepota způsobila, že se stal mouřenínem na nečistou práci.
Před léty jsem na jednom pracovišti, kterým jsem na své cestě životem prošel, pochopil jak důsledně komunismus svým vnitřním zadáním třídil a vybíral lidi do vedoucích postavení. U svého šéfa jsem měl jistotu, že vše, co půjde, zneužije. Kolegům lékařům jsem říkal: „Chcete-li navrhnout jakékoli zlepšení, v prvé řadě uvažujte, zda se váš návrh nedá zneužit. Bude-li taková možnost, mlčte, zneužije to.“.
Po roce 1990 jsem totéž ve velkém viděl odehrávat se na úrovni celé společnosti a státu. „Reforma, demokratizace a privatizace“ bez důsledného postupu proti zločineckým základům komunistické společnosti, nemohla být ničím jiným než jen inovací a modernizací původní zločinecké technologie ovládání a formování společnosti.
Tomáš Ježek na ekonomickém poli, podobně jako Václav Havel na společenské a etické scéně, neschopností chápat věci v celé jejich souvislosti, svým sobectvím, se kterým se chtěli udržet ve vrcholných pozicích, otevírali cestu „zlořádu“. Připravovali cestu pro horší.
U Tomáše je podivné, že dosud nic nepochopil. Jinak by se nemohl podivovat nad „ztrátou reformního étosu“ či nad tím, že bývalý přítel Václav Klaus mu nepodepsal profesuru.
Budete-li na mě někteří chtít plivat, máte dobrý důvod. Všechny tyto věci jsem říkal ve sněmovně již na počátku devadesátých let
čtvrtek 31. května 2007
Posametová demokracie - dokonalý komunismus nebo virtuální perpetum mobile?
Motto: „Bůh není, morálka, odpovědnost - zapomenuté pojmy premediální historie. Máme ještě naději se vyhnout nárazu do zdi?“
Jsem exaktně vzdělaný biolog. Co jsem od dětství viděl odehrávat se ve světě kolem, mne dovedlo k poznání. Nade vším, co pozoruji či změřím, musí stát filozofie - metoda pomocí které změřené, viděné i pociťované mohu zařadit do uceleného systému.
To, čemu říkáme civilizace, je plodem kultury jako systému hodnot, které většina lidského společenství zvykově přijala, podle nich žije a jedná.
Posametová doba, tím co se v ní odehrálo, mi důrazně vtiskla do vědomí fakt, že bez obecně přijatého a žitého kulturního hodnotového systému, kterému říkáme morálka, neexistují civilizované normy i samo exaktní poznání. Bez morálky jsou ekonomie i právo prázdné, formální pojmové systémy - dialekticky, podle potřeby použitelné. Sám pojem „pravdy“ je bez morálky mlhovinovou kaší bez pevné struktury. Podle potřeby, později ze zvyku, lze relativizovat vše.
Sametoví „revolucionáři“ byli sami bez výjimky plody komunismu, jeho hodnot i pojetí světa. Nevadilo jim, že komunismus svými „idejemi“ i praxí popřel lidskou, kulturní podstatu člověka. Nevadilo jim, nebyli schopni domýšlet, že ta zmrzačená ideologie popírala zásadní podíl kultury na lidské existenci biologického druhu člověk. A už vůbec některým z těch podivných „revolucionářů“ nevadilo, že komunismus po desítky let systematicky pracoval na vyvrácení klíčových kulturních pojmů z mysli lidí, kterým vládl.
Společnost, která prošla půlstoletím komunismu, nebyla svéprávná. Kdyby svéprávná byla, vyhnala by sametové vůdce s jejich populistickými slogany, za kterými byla jen lež.
Slogan „nejsme jako oni“ neznamenal: „nebudeme se mstít a spravedlivě posoudíme vinu všech na tom, kam komunismus naši zemi a společnost dovedl“. Byl ve skutečnosti jen signálem pro všechny, kdo se na zneužití a zvěrstvu komunismu podíleli: „nikomu z vás se nic nestane, chvilku mlčte, pokračujeme“. Byl to jeden ze základních kamenů „posametové demokracie“.
Slogan „lidských práv“ neznamenal: „našim úmyslem a cílem je obnovit právní stát, vrátit klíčovým pojmům jejich původní význam; vrátíme státu, jeho institucím zastřešující a regulační funkci, aby dbal na dodržování pravidel, která si společnost sama dala; obnovíme kulturní funkci státu, která dbá na dodržování fair play způsobů a v případě potřeby chrání slabé“. Jedině takovým způsobem lze udržet míru a zajistit to, co někteří nazývají „lidskými právy“.
Člověk na tomto světě má jediné nezadatelné právo, které mu nelze vzít: jednou - dříve či později - zemře. Všechna ostatní „práva“ si musí ustát, vděčí za ně společenské kultuře, ve které žije.
Byl jsem členem parlamentu, který v době, kdy jsme měli konat základní legislativní i politické kroky k oddělení se naší společnosti i státu od totalitní a zločinecké minulosti, projednával „Listinu práv a svobod“. Cár papíru, který sami ti, kteří jeho kodifikaci iniciovali, nebrali vážně. Bylo to jenom divadlo, sloužící k odvedení pozornosti od toho, co měla politická instituce zákonodárné sněmovny v ten čas dělat.
Žádná lidská instituce nebo sepsaný seznam nezajistí dodržování toho, co nazýváme „lidskými právy“. Takové chování a jednání může garantovat jenom Bůh nebo kultura, která drží zvíře v člověku v míře, že se bude chovat lidsky. Řekl jsem to v ten čas ve sněmovně a byl jsem jediný.
Listina práv a svobod byla přijímána jen proto, aby byla okamžitě zneužita. Byl to druhý základní kámen „posametové demokracie“.
„Kontinuita právního systému“ neznamenala: „nemůžeme teď náhle změnit všechny zákonné normy, zhroutil by se stát, nic by nemohlo fungovat“, jak „tvůrci kontinuity“ v ten čas argumentovali. Slibovali: „Budeme postupně zákonné normy novelizovat a měnit“. Politický slogan „kontinuity právního systému“ byl svou vnitřní podstatou politickým poselstvím všem uživatelům a interpretům totalitního práva: „mění se vnější technologie politiky; právo bude používáno i interpretováno tak, jak tomu bylo v době kodifikace - podle potřeby a v zájmu silnějšího“. Svědčí pro to praxe, která se od počátku rozběhla. Byly zrušeny zákony, které se nehodily a roky je nenahradila jiná norma. V květnu 1990 byl zrušen zákon o socialistickém státním majetku a nenahradila jej žádná právní norma, podle které by bylo možno z hlediska obecného zájmu posuzovat přesuny majetku do „správných rukou“. Generálním prokurátorem České republiky v té době byl dnešní nejvyšší dohlížitel nad svéprávností, právem a spravedlností předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Jeden z otců právní kontinuity s totalitním zákonodárstvím.
Měl jsem příležitost do podrobností pozorovat, jak se „demokratizovalo“ a vytvářel se „právní rámec“ celého jednoho odvětví národního hospodářství. Odvětví, jehož dobrý stav je mimořádně významný pro všechny obyvatele státu. „Reformátoři“ lesního hospodářství od počátku prosazovali taková „pravidla“, která zajišťovala připravené a zasvěcené skupině legální vykrádání zdrojů lesa. Když jsem to v té době jednomu z reformátorů, pozdějšímu dlouholetému řediteli Lesů České republiky řekl, odpověděl mi ten bohatýr: „Děláme jen to, co na nás žádají nejvyšší představitelé státu“. Dnes je tento odborník na tunelování lesa docentem na lesnické fakultě. Máme perspektivu, že vychová další špičkové odborníky ve své specializaci. Reformátor Zdeněk Domes ve sněmovním výboru prohlásil: „Lesní hospodářství je překapitalizované, část zdrojů je třeba převést do jiných odvětví…“. Zdeněk Domes dnes rovněž přednáší na univerzitě.
Čtyři roky 1990 - 1994 blokovali novelizaci zákona o lesích, přestože již od jara 1991 bylo zřejmé, že se v důsledku restitucí u velké části lesů změní vlastník. Novela lesního zákona byla blokována úmyslně jen proto, aby nejasností mohli využívat pro své záměry.
Nový návrh lesního zákona, který předložili koncem roku 1994 byl připraven tak, aby mohli pokračovat. Vím, o čem mluvím, byl jsem sněmovním zpravodajem zákona. Když byly v zemědělském výboru mé návrhy na úpravu zákona zamítnuty, odstoupil jsem z místa zpravodaje se slovy: „Pokládám své místo zpravodaje zákona, nedám své jméno k paskvilu“. Celé zákony se po léta dělaly tak, aby je bylo možno zneužít.
Po krátkém období „chaosu“ prvých dvou-tří let po „sametu“ nebyl a dnes již vůbec není problém přesvědčit ve stranickém klubu poslance jak mluvit, zvedat ruku nebo mlčet. Ostatně, nic jiného mu nezbývá, alternativou by byla politická sebevražda. U klíčových věcí jdou dohody „napříč politickým spektrem“, rozhoduje se o nich mimo sféru struktur oficiální veřejné politiky. Základy sametové demokracie byly položeny tak, že stěžejní vnitřní i zahraniční politická rozhodnutí se dělají jinde než ve volených oficiálních politických strukturách. Např. poslance, který by v takových případech jednal jinak než mu bylo „doporučeno“, by nikdo nezveřejnil. To, co média předvádějí kolem „vzpurných“ poslanců, je dohodnuté, sehrané představení. Znám ty věci z vlastní zkušenosti, a to před deseti roky nebyl systém ještě zcela uzavřený. Dnes média předvádějí pimprlové divadlo.
Sametoví demokraté a jejich nesametoví kormidelníci nastavili příklad, že skutečné zločiny se trestat nebudou. Smyslem „sametové metody“ revoluce bylo získání času ke změně technologie ovládání společnosti a řízení státu přes prostředníky. Společenská vrstva lidí bez morálky, parazitů, jejichž počet komunismus zmnohonásobil, se chopila jedinečné příležitosti.
Zpočátku zneužívali pozic a informací ti, kteří u toho byli a věděli, co se hraje. Jak čas pokračoval, přizpůsobili se sametové technologii pojetí tvorby zákonů, podnikání, použití práva a nakonec i pojetí morálky všichni, kdo měli ctižádost a nechtěli zůstat outsidery. Ostatní rezignovali a dnes již většinou nejsou schopni ani ochotni rozlišovat, co se kolem odehrává.
K napsání tohoto textu mě přivedla zkušenost ze „semináře“ zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Výboru, jehož jsem byl v devadesátých letech osm roků členem. Na semináři předkládalo nové vedení státního podniku Lesy České republiky svou koncepci hospodaření. Jako hlavní oponent původní „reformy“ jsem dostal možnost ve výboru promluvit. Bylo nad mé síly sledovat argumentaci zástupců firem, které se již přes patnáct let v „tunelu“, který vede ze státních lesů, dobře živí. Fakticky co slovo, promítnutý graf či tabulka, to byla lež. Tito lidé a firmy mají již dlouhá léta veškerý prostor v médiích. O podstatě problému a souvislostech v těch pořadech nikdy není řečeno slova.
Po létech jsem, ke konci semináře, dostal příležitost se k dosavadnímu způsobu „hospodaření“ se státním lesem vyslovit. V základních faktech jsem shrnul specifiku hospodaření s lesem a co takzvaná reforma znamenala. Nakonec jsem řekl: „Všichni víte, že celý systém je podvodný, jste zvyklí se bát a mlčíte. Někteří si myslíte, že si také líznete. Nelíznete si. V podvodném systému vždy vyhraje největší podvodník a nakonec zůstává jediný. To čemu se říká reforma, byla profesní hanebnost…“. Reakce byla jedinečná. Jako bych vylezl na stůl, sundal si kalhoty a vystrčil na přítomné pozadí.
Uvědomil jsem si, jak si zase všichni pomalu zvykli. Tak, jak se před desetiletími většina přizpůsobila komunismu a přijala jeho kulturu, tak dnes se opět většina zařídila v podvodném podnikatelském systému. Vysloví-li se pravda a pojmenují se principy, na nichž systém funguje a kterému se přizpůsobili, dotkne se a urazí téměř všechny.
O týden později, 24. května, jsem byl přítomen veřejnému slyšení v Senátu na téma: „Nebezpečí kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava“. To, co se v jednací síni Senátu dělo, lze popsat dvěma slovy -„rej bláznů“. Až na řídkou výjimku, kdo vystoupil a promluvil, zneužíval tématu, kecal nebo z hrdla lhal. V roli ředitele parku seděl za předsednickým stolem Ing. František Krejčí, jmenovaný na toto místo ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem. Dotyčný František Krejčí na samém počátku po založení parku, kdy jeho ředitelem byl Ing. Kec (registrovaný důvěrník státní bezpečnosti), se v roli náměstka pokusil činnost parku privatizovat do společnosti Park servis. Instituce národního parku by se tak stala fakticky prázdnou slupkou.
Za „legálního komunismu“ ještě bylo možno obsah pojmu „morálka“ vnímat. Společnost se dělila na „my a oni“. Dělat kariéru mohl jen ten, kdo mezi ně patřil, měl výhody a neplatily pro něj některé zákazy. Byl „oni“, mohl jednat tak, aby mezi ně patřil. Určité jednání a vnější odraz některých důležitých pojmů bylo možno personifikovat k určité společenské vrstvě. Ten, kdo nebyl mezi nimi a jako oni nejednal, si mohl udržovat určitou osobní identitu.
Vnitřní společenské důsledky zneužitého sloganu „nejsme jako oni“ a to, že zlo a zločin zůstaly beztrestné, má strašlivý obecný morální dopad - z nás se stali „oni“. Tolerancí a mlčením ke zjevným zločinům jsme na sebe vzali jejich vinu. Stali jsme se spolupodílníky.
Celý průběh privatizace státního majetku, rozklad politické scény, specifické fungování práva i státní správy a podobné zaměření i funkce médií byly pak již jen přirozeným posloupným vývojem.
Staronová „elita“ posametové demokracie si je vědoma, čemu vděčí za své privilegované výsostné postavení. Proti době „legálního komunismu“ se leccos uvolnilo, lidé mají reálný větší pocit volnosti a dočkali se větší spotřeby. Zatím není potřeba z úrovně státu, při formální liberální ideologii, hrozit vězením nebo vyřazením „nepřizpůsobivých“. Případ Vladimíra Hučína však ukazuje, že i takové prostředky jsou v repertoáru.
V dnešním čase je nejvýznamnější mocenskou metodou posametových demokratů rozklad tradičních civilizačních hodnot ve společenství, jehož se stali „elitou“.
Viděl jsem, jací lidé z mých bývalých kolegů v politice udělali kariéru. Všichni, kdo o něčem byli, zmizeli v propadlišti. Nebyl problém je odstranit, neboť naše doba nemá světce a mučedníky. Většinová společnost by je stejně nepoznala, natož aby je podpořila a následovala je.
Mohl jsem po dosti dlouhou dobu porovnávat, co se dělo uvnitř politické scény a jaký obraz byl médii podáván navenek. Ve společenství, které rezignovalo na morální hodnoty, není problém prostřednictvím médií natvarovat většinovou společnost do jakékoli absurdity.
Sametová demokracie vyplnila nejsmělejší sny parazitů, které stvořil komunismus. Stali se bohatými a mocnými. Stali se jimi snadno, rychle a bez dlouhodobé práce. Zřekli se odpovědnosti, kterou takové postavení přináší, a navíc jsou si jisti, že se jim nikdy nemůže nic stát.
Demokracie je dlouhodobě možná jen ve společnosti, která většinově ctí hodnoty fair play a morálky, podle nich jedná a žije. Posametová doba povýšila morální rozklad o řád. Nejhmatatelnějším důsledkem sametového zlořádu je, že budeme-li i mít příležitost ke změně, nejsme schopni se dohodnout a shodnout na prioritách. Nemáme společné hodnoty.
Jsem exaktně vzdělaný biolog. Co jsem od dětství viděl odehrávat se ve světě kolem, mne dovedlo k poznání. Nade vším, co pozoruji či změřím, musí stát filozofie - metoda pomocí které změřené, viděné i pociťované mohu zařadit do uceleného systému.
To, čemu říkáme civilizace, je plodem kultury jako systému hodnot, které většina lidského společenství zvykově přijala, podle nich žije a jedná.
Posametová doba, tím co se v ní odehrálo, mi důrazně vtiskla do vědomí fakt, že bez obecně přijatého a žitého kulturního hodnotového systému, kterému říkáme morálka, neexistují civilizované normy i samo exaktní poznání. Bez morálky jsou ekonomie i právo prázdné, formální pojmové systémy - dialekticky, podle potřeby použitelné. Sám pojem „pravdy“ je bez morálky mlhovinovou kaší bez pevné struktury. Podle potřeby, později ze zvyku, lze relativizovat vše.
Sametoví „revolucionáři“ byli sami bez výjimky plody komunismu, jeho hodnot i pojetí světa. Nevadilo jim, že komunismus svými „idejemi“ i praxí popřel lidskou, kulturní podstatu člověka. Nevadilo jim, nebyli schopni domýšlet, že ta zmrzačená ideologie popírala zásadní podíl kultury na lidské existenci biologického druhu člověk. A už vůbec některým z těch podivných „revolucionářů“ nevadilo, že komunismus po desítky let systematicky pracoval na vyvrácení klíčových kulturních pojmů z mysli lidí, kterým vládl.
Společnost, která prošla půlstoletím komunismu, nebyla svéprávná. Kdyby svéprávná byla, vyhnala by sametové vůdce s jejich populistickými slogany, za kterými byla jen lež.
Slogan „nejsme jako oni“ neznamenal: „nebudeme se mstít a spravedlivě posoudíme vinu všech na tom, kam komunismus naši zemi a společnost dovedl“. Byl ve skutečnosti jen signálem pro všechny, kdo se na zneužití a zvěrstvu komunismu podíleli: „nikomu z vás se nic nestane, chvilku mlčte, pokračujeme“. Byl to jeden ze základních kamenů „posametové demokracie“.
Slogan „lidských práv“ neznamenal: „našim úmyslem a cílem je obnovit právní stát, vrátit klíčovým pojmům jejich původní význam; vrátíme státu, jeho institucím zastřešující a regulační funkci, aby dbal na dodržování pravidel, která si společnost sama dala; obnovíme kulturní funkci státu, která dbá na dodržování fair play způsobů a v případě potřeby chrání slabé“. Jedině takovým způsobem lze udržet míru a zajistit to, co někteří nazývají „lidskými právy“.
Člověk na tomto světě má jediné nezadatelné právo, které mu nelze vzít: jednou - dříve či později - zemře. Všechna ostatní „práva“ si musí ustát, vděčí za ně společenské kultuře, ve které žije.
Byl jsem členem parlamentu, který v době, kdy jsme měli konat základní legislativní i politické kroky k oddělení se naší společnosti i státu od totalitní a zločinecké minulosti, projednával „Listinu práv a svobod“. Cár papíru, který sami ti, kteří jeho kodifikaci iniciovali, nebrali vážně. Bylo to jenom divadlo, sloužící k odvedení pozornosti od toho, co měla politická instituce zákonodárné sněmovny v ten čas dělat.
Žádná lidská instituce nebo sepsaný seznam nezajistí dodržování toho, co nazýváme „lidskými právy“. Takové chování a jednání může garantovat jenom Bůh nebo kultura, která drží zvíře v člověku v míře, že se bude chovat lidsky. Řekl jsem to v ten čas ve sněmovně a byl jsem jediný.
Listina práv a svobod byla přijímána jen proto, aby byla okamžitě zneužita. Byl to druhý základní kámen „posametové demokracie“.
„Kontinuita právního systému“ neznamenala: „nemůžeme teď náhle změnit všechny zákonné normy, zhroutil by se stát, nic by nemohlo fungovat“, jak „tvůrci kontinuity“ v ten čas argumentovali. Slibovali: „Budeme postupně zákonné normy novelizovat a měnit“. Politický slogan „kontinuity právního systému“ byl svou vnitřní podstatou politickým poselstvím všem uživatelům a interpretům totalitního práva: „mění se vnější technologie politiky; právo bude používáno i interpretováno tak, jak tomu bylo v době kodifikace - podle potřeby a v zájmu silnějšího“. Svědčí pro to praxe, která se od počátku rozběhla. Byly zrušeny zákony, které se nehodily a roky je nenahradila jiná norma. V květnu 1990 byl zrušen zákon o socialistickém státním majetku a nenahradila jej žádná právní norma, podle které by bylo možno z hlediska obecného zájmu posuzovat přesuny majetku do „správných rukou“. Generálním prokurátorem České republiky v té době byl dnešní nejvyšší dohlížitel nad svéprávností, právem a spravedlností předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Jeden z otců právní kontinuity s totalitním zákonodárstvím.
Měl jsem příležitost do podrobností pozorovat, jak se „demokratizovalo“ a vytvářel se „právní rámec“ celého jednoho odvětví národního hospodářství. Odvětví, jehož dobrý stav je mimořádně významný pro všechny obyvatele státu. „Reformátoři“ lesního hospodářství od počátku prosazovali taková „pravidla“, která zajišťovala připravené a zasvěcené skupině legální vykrádání zdrojů lesa. Když jsem to v té době jednomu z reformátorů, pozdějšímu dlouholetému řediteli Lesů České republiky řekl, odpověděl mi ten bohatýr: „Děláme jen to, co na nás žádají nejvyšší představitelé státu“. Dnes je tento odborník na tunelování lesa docentem na lesnické fakultě. Máme perspektivu, že vychová další špičkové odborníky ve své specializaci. Reformátor Zdeněk Domes ve sněmovním výboru prohlásil: „Lesní hospodářství je překapitalizované, část zdrojů je třeba převést do jiných odvětví…“. Zdeněk Domes dnes rovněž přednáší na univerzitě.
Čtyři roky 1990 - 1994 blokovali novelizaci zákona o lesích, přestože již od jara 1991 bylo zřejmé, že se v důsledku restitucí u velké části lesů změní vlastník. Novela lesního zákona byla blokována úmyslně jen proto, aby nejasností mohli využívat pro své záměry.
Nový návrh lesního zákona, který předložili koncem roku 1994 byl připraven tak, aby mohli pokračovat. Vím, o čem mluvím, byl jsem sněmovním zpravodajem zákona. Když byly v zemědělském výboru mé návrhy na úpravu zákona zamítnuty, odstoupil jsem z místa zpravodaje se slovy: „Pokládám své místo zpravodaje zákona, nedám své jméno k paskvilu“. Celé zákony se po léta dělaly tak, aby je bylo možno zneužít.
Po krátkém období „chaosu“ prvých dvou-tří let po „sametu“ nebyl a dnes již vůbec není problém přesvědčit ve stranickém klubu poslance jak mluvit, zvedat ruku nebo mlčet. Ostatně, nic jiného mu nezbývá, alternativou by byla politická sebevražda. U klíčových věcí jdou dohody „napříč politickým spektrem“, rozhoduje se o nich mimo sféru struktur oficiální veřejné politiky. Základy sametové demokracie byly položeny tak, že stěžejní vnitřní i zahraniční politická rozhodnutí se dělají jinde než ve volených oficiálních politických strukturách. Např. poslance, který by v takových případech jednal jinak než mu bylo „doporučeno“, by nikdo nezveřejnil. To, co média předvádějí kolem „vzpurných“ poslanců, je dohodnuté, sehrané představení. Znám ty věci z vlastní zkušenosti, a to před deseti roky nebyl systém ještě zcela uzavřený. Dnes média předvádějí pimprlové divadlo.
Sametoví demokraté a jejich nesametoví kormidelníci nastavili příklad, že skutečné zločiny se trestat nebudou. Smyslem „sametové metody“ revoluce bylo získání času ke změně technologie ovládání společnosti a řízení státu přes prostředníky. Společenská vrstva lidí bez morálky, parazitů, jejichž počet komunismus zmnohonásobil, se chopila jedinečné příležitosti.
Zpočátku zneužívali pozic a informací ti, kteří u toho byli a věděli, co se hraje. Jak čas pokračoval, přizpůsobili se sametové technologii pojetí tvorby zákonů, podnikání, použití práva a nakonec i pojetí morálky všichni, kdo měli ctižádost a nechtěli zůstat outsidery. Ostatní rezignovali a dnes již většinou nejsou schopni ani ochotni rozlišovat, co se kolem odehrává.
K napsání tohoto textu mě přivedla zkušenost ze „semináře“ zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Výboru, jehož jsem byl v devadesátých letech osm roků členem. Na semináři předkládalo nové vedení státního podniku Lesy České republiky svou koncepci hospodaření. Jako hlavní oponent původní „reformy“ jsem dostal možnost ve výboru promluvit. Bylo nad mé síly sledovat argumentaci zástupců firem, které se již přes patnáct let v „tunelu“, který vede ze státních lesů, dobře živí. Fakticky co slovo, promítnutý graf či tabulka, to byla lež. Tito lidé a firmy mají již dlouhá léta veškerý prostor v médiích. O podstatě problému a souvislostech v těch pořadech nikdy není řečeno slova.
Po létech jsem, ke konci semináře, dostal příležitost se k dosavadnímu způsobu „hospodaření“ se státním lesem vyslovit. V základních faktech jsem shrnul specifiku hospodaření s lesem a co takzvaná reforma znamenala. Nakonec jsem řekl: „Všichni víte, že celý systém je podvodný, jste zvyklí se bát a mlčíte. Někteří si myslíte, že si také líznete. Nelíznete si. V podvodném systému vždy vyhraje největší podvodník a nakonec zůstává jediný. To čemu se říká reforma, byla profesní hanebnost…“. Reakce byla jedinečná. Jako bych vylezl na stůl, sundal si kalhoty a vystrčil na přítomné pozadí.
Uvědomil jsem si, jak si zase všichni pomalu zvykli. Tak, jak se před desetiletími většina přizpůsobila komunismu a přijala jeho kulturu, tak dnes se opět většina zařídila v podvodném podnikatelském systému. Vysloví-li se pravda a pojmenují se principy, na nichž systém funguje a kterému se přizpůsobili, dotkne se a urazí téměř všechny.
O týden později, 24. května, jsem byl přítomen veřejnému slyšení v Senátu na téma: „Nebezpečí kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava“. To, co se v jednací síni Senátu dělo, lze popsat dvěma slovy -„rej bláznů“. Až na řídkou výjimku, kdo vystoupil a promluvil, zneužíval tématu, kecal nebo z hrdla lhal. V roli ředitele parku seděl za předsednickým stolem Ing. František Krejčí, jmenovaný na toto místo ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem. Dotyčný František Krejčí na samém počátku po založení parku, kdy jeho ředitelem byl Ing. Kec (registrovaný důvěrník státní bezpečnosti), se v roli náměstka pokusil činnost parku privatizovat do společnosti Park servis. Instituce národního parku by se tak stala fakticky prázdnou slupkou.
Za „legálního komunismu“ ještě bylo možno obsah pojmu „morálka“ vnímat. Společnost se dělila na „my a oni“. Dělat kariéru mohl jen ten, kdo mezi ně patřil, měl výhody a neplatily pro něj některé zákazy. Byl „oni“, mohl jednat tak, aby mezi ně patřil. Určité jednání a vnější odraz některých důležitých pojmů bylo možno personifikovat k určité společenské vrstvě. Ten, kdo nebyl mezi nimi a jako oni nejednal, si mohl udržovat určitou osobní identitu.
Vnitřní společenské důsledky zneužitého sloganu „nejsme jako oni“ a to, že zlo a zločin zůstaly beztrestné, má strašlivý obecný morální dopad - z nás se stali „oni“. Tolerancí a mlčením ke zjevným zločinům jsme na sebe vzali jejich vinu. Stali jsme se spolupodílníky.
Celý průběh privatizace státního majetku, rozklad politické scény, specifické fungování práva i státní správy a podobné zaměření i funkce médií byly pak již jen přirozeným posloupným vývojem.
Staronová „elita“ posametové demokracie si je vědoma, čemu vděčí za své privilegované výsostné postavení. Proti době „legálního komunismu“ se leccos uvolnilo, lidé mají reálný větší pocit volnosti a dočkali se větší spotřeby. Zatím není potřeba z úrovně státu, při formální liberální ideologii, hrozit vězením nebo vyřazením „nepřizpůsobivých“. Případ Vladimíra Hučína však ukazuje, že i takové prostředky jsou v repertoáru.
V dnešním čase je nejvýznamnější mocenskou metodou posametových demokratů rozklad tradičních civilizačních hodnot ve společenství, jehož se stali „elitou“.
Viděl jsem, jací lidé z mých bývalých kolegů v politice udělali kariéru. Všichni, kdo o něčem byli, zmizeli v propadlišti. Nebyl problém je odstranit, neboť naše doba nemá světce a mučedníky. Většinová společnost by je stejně nepoznala, natož aby je podpořila a následovala je.
Mohl jsem po dosti dlouhou dobu porovnávat, co se dělo uvnitř politické scény a jaký obraz byl médii podáván navenek. Ve společenství, které rezignovalo na morální hodnoty, není problém prostřednictvím médií natvarovat většinovou společnost do jakékoli absurdity.
Sametová demokracie vyplnila nejsmělejší sny parazitů, které stvořil komunismus. Stali se bohatými a mocnými. Stali se jimi snadno, rychle a bez dlouhodobé práce. Zřekli se odpovědnosti, kterou takové postavení přináší, a navíc jsou si jisti, že se jim nikdy nemůže nic stát.
Demokracie je dlouhodobě možná jen ve společnosti, která většinově ctí hodnoty fair play a morálky, podle nich jedná a žije. Posametová doba povýšila morální rozklad o řád. Nejhmatatelnějším důsledkem sametového zlořádu je, že budeme-li i mít příležitost ke změně, nejsme schopni se dohodnout a shodnout na prioritách. Nemáme společné hodnoty.
pátek 18. května 2007
Netrpíme ztrátou paměti? - Význam americké radarové základny na našem území
To, co vidím v posledním roce odehrávat se na veřejné a mediální scéně kolem americké radarové základny, mne přinutilo položit si několik otázek. Máme právo mít vlastní stát? Jsme schopni rozlišovat základní předpoklady svobodné, svéprávné existence? Připravíme se vlastní hloupostí a nestatečností opět o právo patřit mezi svobodné národy?
Všechny listiny práv a svobod a rovněž tak smlouvy jsou prázdným cárem papíru, nejsou-li podloženy ochotou k velkým obětem. V lidském světě má právo na důstojnou existenci jen ten, kdo si své místo a postavení uhájí.
V roce 1939 se naše země nebránila. Na vlastním území nebojovali naši otcové a dědové proti nacistické přesile, za vlastní stát. Naše zbabělost poskytla alibi vládám Anglie a Francie, se kterými jsme měli spojenecké smlouvy o vzájemné obraně. Do budoucna jsme poválečným sovětským pánům ukázali, co všechno si vůči nám budou moci dovolit. Sousední Poláci na koních proti tankům bránili svoji zemi proti nacistům i ruským armádám. Finové na lyžích déle než půl roku odolávali mnohonásobné ruské přesile. Svým hrdinstvím obě země vybojovaly, že po válce si sovětská komunistická moc i vlastní zrádci nikdy nedovolili je tak ponížit, jak se to stalo nám.
V únoru 1948 jsme byli pro komunisty snadnou obětí. Všechny krysy bez obav vylezly. Naše země se pro ně, pod patronátem sovětského vítěze, stala kořistí, na které čtyřicet let parazitovaly. Velmi málo lidí se jim skutečně bránilo.
Většinu života jsem prožil v komunismu. Již od dětství jsem měl příležitost pochopit příčiny i důsledky určitého chování a jednání. Mám celoživotní zkušenost se svými komunistickými šéfy i s tajnou bezpečností. Všichni si byli schopni uvědomit, že si na nepoddajného a hrdého člověka nemohou dovolit to, co dělali ostatním. Má zkušenost platí v odpovídajícím poměru i pro společenství a stát.
Od voleb 1990 jsem byl osm let poslancem parlamentu. Měl jsem příležitost vidět i pochopit, o čem byla ta podivná sametová revoluce - perestrojka. To nebyla revolta svobodných, svéprávných lidí, kteří se postavili totalitnímu režimu, lidí, kteří chtěli obnovit svobodné fair play poměry v naší vlasti. Byla to režírovaná přestavba technologického ovládání společnosti.
Komunistická ideologie i její techniky vládnutí byly neefektivní a mrtvé. Inteligentnější komunističtí technokraté si byli vědomi, že chtějí-li se udržet a přežít ve svých privilegovaných pozicích, musí změnit svou mocenskou základnu i technologii vládnutí.
Mocenskou základnou v komunistické etapě vlády „předvoje pracujících“ byl aparát strany a státu. Smyslem a cílem „sametové perestrojky“ byl převod základního objemu majetku státu do rukou - „vlastnictví“ technokratické společenské vrstvy, která řídila a ovládala komunistický stát v posledních dvou desetiletích jeho existence.
Dnes je důležité si uvědomit, že lidé, kteří ovládali komunistický stát, přešli do formálně demokratických poměrů se všemi svými zvyky, hodnotami i zahraničně-politickými vazbami na své dřívější „rukovoditele“. Tito lidé i dnes rozhodují o základní ekonomické, společenské i politické orientaci naší země. Od počátku „sametové anomálie“ oni jediní měli ekonomické zdroje a peníze, které mohli investovat do politiky i ovládnutí médií. Dnes vyrábějí veřejné mínění a agitace proti americkému radaru je toho ukázkou.
Spojené státy americké v minulém století třikrát svou vojenskou pomocí zachránili Evropu před sebezničením vlastní hloupostí. Bylo to v prvé i druhé světové válce. Potřetí Evropu zachránil Ronald Reagan tím, že uzbrojil Sovětský svaz svým projektem protiraketové obrany.
Radarová protiraketová základna na našem území je až teprve teď naší vstupenkou do společenství svobodných zemí. Všichni postkomunisté vědí, že až poté nastane v naší zemi skutečná změna. Změna, která ohrozí jejich politickou i ekonomickou hegemonii.
Měl by již konečně přicházet čas, kdy si lidé, kteří ještě nezapomněli co znamená pojem odpovědnost, začali uvědomovat svůj podíl odpovědnosti za svoji kulturu i stát.
„Socialismus s lidskou tváří“ roku 1968 i „sametová revoluce“ devadesátých let s následujícím komunistickým „tržním kapitalismem“ byly jen etapami měknutí a degenerace komunismu.
Zatím nejsme odpovědnou demokracií a svobodnou zemí. Umístění radarové základny protiraketové obrany na našem území znamená, že naše země se stane součástí obrany svobodného světa.
Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromážděn „Radar? Jen malá splátka za svobodu!“ na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR pořádaného Konzervativní stranou (www.konzervataivnistrana.cz).
Všechny listiny práv a svobod a rovněž tak smlouvy jsou prázdným cárem papíru, nejsou-li podloženy ochotou k velkým obětem. V lidském světě má právo na důstojnou existenci jen ten, kdo si své místo a postavení uhájí.
V roce 1939 se naše země nebránila. Na vlastním území nebojovali naši otcové a dědové proti nacistické přesile, za vlastní stát. Naše zbabělost poskytla alibi vládám Anglie a Francie, se kterými jsme měli spojenecké smlouvy o vzájemné obraně. Do budoucna jsme poválečným sovětským pánům ukázali, co všechno si vůči nám budou moci dovolit. Sousední Poláci na koních proti tankům bránili svoji zemi proti nacistům i ruským armádám. Finové na lyžích déle než půl roku odolávali mnohonásobné ruské přesile. Svým hrdinstvím obě země vybojovaly, že po válce si sovětská komunistická moc i vlastní zrádci nikdy nedovolili je tak ponížit, jak se to stalo nám.
V únoru 1948 jsme byli pro komunisty snadnou obětí. Všechny krysy bez obav vylezly. Naše země se pro ně, pod patronátem sovětského vítěze, stala kořistí, na které čtyřicet let parazitovaly. Velmi málo lidí se jim skutečně bránilo.
Většinu života jsem prožil v komunismu. Již od dětství jsem měl příležitost pochopit příčiny i důsledky určitého chování a jednání. Mám celoživotní zkušenost se svými komunistickými šéfy i s tajnou bezpečností. Všichni si byli schopni uvědomit, že si na nepoddajného a hrdého člověka nemohou dovolit to, co dělali ostatním. Má zkušenost platí v odpovídajícím poměru i pro společenství a stát.
Od voleb 1990 jsem byl osm let poslancem parlamentu. Měl jsem příležitost vidět i pochopit, o čem byla ta podivná sametová revoluce - perestrojka. To nebyla revolta svobodných, svéprávných lidí, kteří se postavili totalitnímu režimu, lidí, kteří chtěli obnovit svobodné fair play poměry v naší vlasti. Byla to režírovaná přestavba technologického ovládání společnosti.
Komunistická ideologie i její techniky vládnutí byly neefektivní a mrtvé. Inteligentnější komunističtí technokraté si byli vědomi, že chtějí-li se udržet a přežít ve svých privilegovaných pozicích, musí změnit svou mocenskou základnu i technologii vládnutí.
Mocenskou základnou v komunistické etapě vlády „předvoje pracujících“ byl aparát strany a státu. Smyslem a cílem „sametové perestrojky“ byl převod základního objemu majetku státu do rukou - „vlastnictví“ technokratické společenské vrstvy, která řídila a ovládala komunistický stát v posledních dvou desetiletích jeho existence.
Dnes je důležité si uvědomit, že lidé, kteří ovládali komunistický stát, přešli do formálně demokratických poměrů se všemi svými zvyky, hodnotami i zahraničně-politickými vazbami na své dřívější „rukovoditele“. Tito lidé i dnes rozhodují o základní ekonomické, společenské i politické orientaci naší země. Od počátku „sametové anomálie“ oni jediní měli ekonomické zdroje a peníze, které mohli investovat do politiky i ovládnutí médií. Dnes vyrábějí veřejné mínění a agitace proti americkému radaru je toho ukázkou.
Spojené státy americké v minulém století třikrát svou vojenskou pomocí zachránili Evropu před sebezničením vlastní hloupostí. Bylo to v prvé i druhé světové válce. Potřetí Evropu zachránil Ronald Reagan tím, že uzbrojil Sovětský svaz svým projektem protiraketové obrany.
Radarová protiraketová základna na našem území je až teprve teď naší vstupenkou do společenství svobodných zemí. Všichni postkomunisté vědí, že až poté nastane v naší zemi skutečná změna. Změna, která ohrozí jejich politickou i ekonomickou hegemonii.
Měl by již konečně přicházet čas, kdy si lidé, kteří ještě nezapomněli co znamená pojem odpovědnost, začali uvědomovat svůj podíl odpovědnosti za svoji kulturu i stát.
„Socialismus s lidskou tváří“ roku 1968 i „sametová revoluce“ devadesátých let s následujícím komunistickým „tržním kapitalismem“ byly jen etapami měknutí a degenerace komunismu.
Zatím nejsme odpovědnou demokracií a svobodnou zemí. Umístění radarové základny protiraketové obrany na našem území znamená, že naše země se stane součástí obrany svobodného světa.
Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromážděn „Radar? Jen malá splátka za svobodu!“ na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR pořádaného Konzervativní stranou (www.konzervataivnistrana.cz).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)