Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Poznávání světa
Moji rodiče byli venkovští lidé, otec hostinský, řezník a k tomu měl ještě asi šest hektarů polí, tak jak to dříve na venkově bývalo. Po „vítězství pracujícího lidu“ mu nejdříve vzali řeznictví, potom hospodu a pak ho poslali do pracovního tábora. Máma zůstala se čtyřmi dětmi ve věku do sedmnácti roků sama. Do pracovního tábora poslali tátu proto, že sedláci se bránili, že půjdou do družstva až půjde Hofhanzl. Rodiče hospodařili soukromě do polovice šedesátých let. Do družstva šli, když už nic nezbývalo a byli staří. Přes všechnu dřinu, pronásledování a ponižování moje máma považovala život na vlastních nohách za lepší, než úděl družstevní nádenice.
Moji rodiče „nový“ způsob života nikdy nepřijali, nepřizpůsobili se „novým hodnotám“ a dožili svůj život tak, jak považovali za správné. Měl jsem jejich příklad. Od okamžiku, kdy jsem začal být schopen vnímat věci kolem, jsem pozoroval nespravedlnost, které byli vystaveni. Viděl jsem, jak se lidé měnili, přizpůsobovali se a přestávali mít svůj názor, až pomalu a nepozorovaně většina ztratila schopnost mít trvalejší názor a mínění.
Zkušenost dětských let ze mě udělala anomálii. Celoživotně se mi stalo nepsaným zákonem to, co máma ještě v devadesáti letech opakovala: „to se nedělá, takové věci se nedělají“. Co jsem považoval podle příkladu svých rodičů za nesprávné, jsem nedělal. Odmítl jsem se účastnit rituálů, kterými režim lidi ohýbal a udržoval v poddanství a použitelnosti. Poprvé jsem šel k volbám v roce 1990.
Mělo to přirozené následky. Nesměl jsem na střední školu a opakovaně jsem nedostal doporučení na vysokou školu. Časem jsem zjistil, že když se člověk nedá a nerezignuje, dají mu nakonec pokoj. Nepodlehl jsem a jak život šel, stal jsem se nakonec zaujatým pozorovatelem toho, co se s naší společností a zemí stalo.
Když tátu zavřeli do pracovního tábora, nikdo se ho nezastal. Ti, kteří se na něj před tím odvolávali, se nám začali vyhýbat. Matka s námi čtyřmi dětmi dva roky sama hospodařila. Spolu s bratrem jako kluci ve věku deseti a dvanácti let, jsme zaseli, sklidili, zorali pole a usušili seno na zimu pro dobytek. Jako desetiletý jsem jezdil sám orat. Máma mi pomohla zapřáhnout koně, naložit pluh na vůz a řekla „dej pozor“. Starší sestru čtyři měsíce před maturitou vyhodili ze školy. Každá klukovina v obci byla svedena na mě nebo mého bratra. Bylo to jako bychom byli postaveni mimo zákon. Vůči nám bylo vše dovoleno.
Jako děcko jsem pochopil, že komunismem ovládaná společnost funguje jako vlčí smečka. Kdo je ze smečky vyloučen, začne kulhat - může být sežrán.Většina se přizpůsobila a podle toho jednala.
Nevystěhovali nás jako kulaky a vesnické boháče díky tomu, že se našel statečný člověk, ředitel školy Kluzák, který se postavil proti. Tentýž učitel Kluzák, který na konci války zachránil Opařany před osudem podobným Lidicím. O něco později nová ředitelka školy na prosbu mámy, aby mladší sestru nechali jít na střední školu, protože je nadané děvče, odpověděla: „ať se radši fláká“.
Dosazený tajemník národního výboru, kterému se říkalo „krutihlav“, protože stále nervózně kroutil hlavou, se náhle vytratil z obce, když ho tam přišli hledat dva mladí Slováci, kterým v koncentráku umlátil tátu. Předseda národního výboru, skoro dvoumetrový bývalý nádeník, napsal mámě, když prosila, aby tátu pustili z pracovního tábora, protože má čtyři děti: „Jmenovaná je výkoná zemědělská sýla.“.
Jako děcko jsem viděl, jak se rozpadalo vesnické společenství. Do vedení obce byli dosazeni hlupáci a lenoši. Z nejlepších hospodářů a dříčů udělali týranou a pronásledovanou spodinu. Komunisté zkolchozněním venkova vykořenili a zničili společenskou vrstvu venkovských hospodářů, ze které v jejich dětech po generace vyrůstala a vycházela skutečná elita země.
Ze základní školy jsem nesměl jít na střední školu. Ve čtrnácti letech jsem musel jít z domova, aby o mně nevěděli. Na střední školu jsem se pak dostal bez posudku obce díky tomu, že tátův spoluvězeň znal krajského inspektora. Po čase, když domácí „elita“ zjistila, že studuji, žádali mé vyloučení ze školy. Učil jsem se dobře, škola byla sto kilometrů daleko, učitelé se mě zastali a domácí budovatelé lepších zítřků nebyli dost důslední. Ze školy mě nevyhodili.
Stejné se opakovalo, když jsem končil střední školu a žádal o posudek na vysokou. Dostal jsem umístěnku do družstva, posudek na vysokou školu jsem nedostal. Předsedkyně družstva, metráková dáma, když jsem ji žádal, aby mi napsala, že na umístěnce netrvají, mi s potěšením odpověděla: „Místo nemáme, ale už se těším, jak budeš rozhazovat hnůj.“. Jako devatenáctiletý kluk jsem jí tehdy řekl: „Nedostanete mě sem, jednou si pro vás přijdu.“. V té době jsem byl druhým nejlepším dorosteneckým skokanem o tyči. Kádrovák podniku, do kterého jsem nastoupil, řekl, že mě čtyři měsíce do vojny udrží.
Po dvou letech na vojně jsem znovu žádal o posudek ke studiu. Nedostal jsem posudek ani z vojny. Na rotě, kde jsem ty dva roky sloužil, měl její velitel všechno založeno na donášení vojáků. Nepřistoupil jsem na fungující způsoby a za všech okolností jsem si držel odstup.
Ve stejné době, kdy mi odmítli dát posudek ke studiu, jsem byl předvolán k plukovnímu politrukovi. Když jsem se zařadil, malý chlapík v civilu mě začal verbovat ke speciální vládní ochrance. Odpověděl jsem přímo: „Nerozumím tomu, vždycky jsem byl nespolehlivý, ani teď z vojny jsem nedostal posudek na vysokou školu. Kozel přece není dobrý zahradník.“. Sliboval, že mě nechají vystudovat. Poděkoval jsem a dovolil se odejít.
Bývalého velitele roty jsem potkal po několika letech v Brně. Zeptal jsem se ho: „Proč jste mi nedal posudek na školu, když jsme se přece už nikdy nemuseli vidět? Na školu jsem se stejně dostal.“.
V roce 1965 mě přijali na dálkové studium Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích bez posudku. Škola byla nově založena, neměli dost přihlášek ke studiu, tak přimhouřili oko. Po druhém semestru jsem požádal o přestup na Přírodovědeckou fakultu Karlovy university, dálkové studium biologie. Znovu jsem začal od prvého ročníku.
pondělí 3. prosince 2007
Moje cesta k sametu II.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Rok 1968 a doba normalizace
V zimě 1967-68 jsem přestoupil na denní studium. Byl jsem již ženatý, a abych mohl přestoupit na denní studium, přestěhovali jsme se z Českých Budějovic do Vysokých Tater. Žena byla vystudovaná lékařka a dostala místo s bytem v plicní léčebně ve Vyšných Hágoch. V roce 1968 jsem udělal zkoušky za dva roky studia. Zúčastnil jsem se všech demonstrací v Praze a viděl, jak je všechno povrchní. Věděl jsem, že kdyby zasáhla policie všichni utečou.
V noci na dvacátého prvního srpna mě přišla vzbudit žena, která měla lékařskou službu, a řekla: „Rusové jsou tady.“ Nad údolím mezi Vysokými a Nízkými Tatrami byl letecký most. Jedno letadlo mizelo nad obzorem u Rožmberka a nové se objevovalo nad Popradem.
Ráno jsem se rozloučil se ženou a řekl jí: „To je historie, chci ji vidět.“. V tom srpnové týdnu jsem stopem projel kolem ruských kolon celou zemí až do Prahy. Viděl jsem obsazování své země.
V letech „normalizace“ po sovětské invazi jsem pochopil to, jak systém funguje, jak inovuje svou mocenskou technologii.
Na katedře fakulty, kde jsem dělal diplomovou práci, mě těžce deprimovala prolhanost, která se skrývala za vnějším vědeckým nátěrem. Nesnášel jsem to a neuměl se přetvařovat. Nebyl jsem schopen dělat něco, co nebyla pravda a v co jsem nevěřil. Témata prací navrhoval vedoucí diplomové práce, student to zpracovával. Odborným vedoucím mé práce byl šéf katedry, který práce studentů publikoval. Brzo jsem zjistil, že to, co mám měřit a na čem to mám měřit, nelze věrohodně definovat. Na Ústavu akademie věd jsem prosil lidi, kteří v oboru dělali, aby mě podpořili a řekli to. Smáli se, i když věděli o čem to je a jaká je hodnověrnost prací, ale nikdo nebyl ochoten riskovat. Oni sami na fakultě habilitovali, schvalovaly se tam jejich vědecké hodnosti a tituly.
Na fakultním semináři, kde jsme přednášeli zatímní výsledky svých prací, jsem to řekl sám a stal se tak padouchem. Naši učitelé získali své tituly obhajobou prací podobně metodicky vedených. Ten poslední rok nebyl lehký, přesto jsem ho přežil a dostudoval. Byla to příležitost vidět, kdo se i na odborné scéně a na vysoké škole stává úspěšným. Platilo, že žádný ze šéfů si nevybere za spolupracovníka někoho, kdo by ho mohl přerůst a ohrozit.
V zimě 1970-71 jsme se přestěhovali z Tater do Jablůnkova, kde jsme dostali zaměstnání v plicní léčebně. Sedmdesáté roky byly asi nejefektivnějším a nejhezčím obdobím mého života. V těch deseti letech jsem položil základy svého všeobecného i odborného vzdělání a prochodil Slovensko křížem krážem. Mnoho jsem pochopil o světě, ve kterém běží náš život. Nechal jsem si posílat asi pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem studoval a dělal si kartotéku prací z oboru. Večer jsem četl, dělal si poznámky a výpisky z knih, které jsem četl. Od polovice šedesátých let jsem v Praze v antikvariátech hledal filosofii a historii. O víkendech a dovolené jsem se toulal po slovenských horách a lezl stěny v Tatrách.
Odloučený svět plicní léčebny byl jedinečnou společenskou sondou, co dělají pokřivené obecné poměry s izolovaným lidským vzorkem. Ředitel, lékař který své okolí převyšoval o pás, za dvacet pět let v tom prostředí ztratil lidské i odborné korekce. Žena, která nevylezla na strom, včetně pacientek, neměla šanci. Pronásledovaly ho bývalé milenky i vlastní žena. Odborně neměl vnitřní korekce, do čeho smí a nesmí jít, vždy vše prošlo. Nakonec neměl tu korekci sám u sebe a skoro ho to stálo život. Předsedou strany byl vrátný, jednonohý invalida, který o nohu přišel jako německý voják u Stalingradu. Ten z nich byl ještě nejsoudnější. Měl zkušenost, že svět se všelijak obrací. Lidé v tom kraji v prvých padesáti letech dvacátého století šestkrát změnili státní příslušnost. V domě, kde jsme bydleli, jsme měli dva sousedy údržbáře. Za války byli oba stíhači německé Luftwafe, navzájem si udělali co nejhorší mohli.
Nebyl jsem v ROH, odmítl jsem se účastnit všeho mimo pracovní povinnost. Primář, který chtěl využít normalizační doby ke svému vzestupu na ředitele, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mě přišli sebrat. Protokol, který na mě sepsali jsem odmítl podepsat s tím, že nevím z čeho mě obviňují. Stejné jsem opakoval při dalších vyšetřováních, která se táhla pět roků. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Zde jsem soudci odpověděl: „Celý život jsem žil jako čestný muž, souzen by zde měl být někdo jiný.“.
Mám celoživotní zkušenost, že na všechno musí být dva. Jeden, který mě nutí abych se podělal a druhý, který se podělá. Musím být čistý a nevydiratelný, vědět, že všechno mohu ztratit a nic se nestane. Nesmím se bát nebo musím dokázat strach přemoct. Život tak chodí, takové situace se stávají, že člověk všechno prohraje.
Kamarád mi dal tip, že v Gottwaldově koupili do nemocnice moderní vybavení funkční laboratoře. Napsal jsem tam a dostal odpověď, že místo je. Přestěhovali jsme se do Otrokovic, kde žena nastoupila na místo obvodní lékařky. Mladý lékař, který byl iniciátorem ustavení laboratoře, měl vyšší ambice. Měl vyhlédnuté místo v IKEM, takže potřeboval za sebe náhradu. Uváděl jsem do provozu jednu z nejlépe přístrojově vybavených laboratoří na funkční vyšetření plic v Československu.
Můj nový šéf byl prototypem garnitury „talentů“, jaké vynesla do postavení posrpnová „normalizace“. Včas vystihl, co nová doba žádá. Měl k tomu přirozený „talent“, který ještě umocnila operace výdutě cévy na mozku. Jak jsem měl brzy příležitost poznat, ten člověk neměl žádné zábrany, zcela u něj absentovalo vnímání pojmu morálky. Napodoboval v nemocnici způsoby a metody, kterými v té době populární František Čuba řídil slušovický kolchoz.
V Gottwaldově jsem měl příležitost pozorovat, jak se v „normalizaci“ měnila mocenská technologie režimu, jak se to odráželo v jednání lokálních mocenských špiček, na jakých principech a jakými metodami se dělaly kariéry.
František Čuba přijal v „normalizačním“ období do družstva lidi, kteří v roce 1968 neodhadli dobu. Vlezli do nesprávného kariérního vlaku, byli na nesprávné straně a v prověrkách přišli o svá místa. Čuba je přijal a dal jim místo. Jeden z nich mi jako pacient při vyšetřování řekl: „Pane doktore, dělám věci, které jsou protizákonné. Přistoupil jsem na to, již nemohu říct ne. Kdybych odmítl, sám Čuba mě potopí. Dostanu deset let.“. Podobné mi řekl o něco později jiný šéf slušovického provozu.
Systém výchovy a řízení „progresivního socialistického gigantu“ byl založen a fungoval na principu komplictví, každý musel být do něčeho namočen. Systematicky byli nuceni v případě potřeby jednat protizákonně nebo, když nebyli dostatečně spolehliví, mohli být kriminálně stíháni. Žádný z šéfů si nesměl být jistý svým postavením a místem. Všichni museli vědět, že jejich postavení, platy i život jsou závislé na libovůli předsedy Čuby. Byli kdykoli odvolatelní, žádný se to, co dělal, nesměl skutečně naučit, aby se nepokoušel trvat na poznané odborné pravdě. Kdykoli bylo třeba, museli být ochotni popřít, co dělali.
Způsob výchovy „úspěšný“ v progresivním kolchoze napodoboval můj šéf při řízení nemocničního oddělení a nemocnice. Lékaři se museli naučit, kdy a u koho smí adekvátně diagnosticky a léčebně postupovat a kdy nikoli. Každý z nich byl při určitých psychologicky vypočítaných situacích nucen k jednání eticky i odborně špatnému a zločinnému. Nechali se k tomu donutit a podle potřeby jim to bylo později připomenuto. Za dobu, kdy jsem na oddělení pracoval, asi dva-tři lékaři, když zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z nich mi po letech řekl: „Naučil jsem se v Gottwaldově, co nikdy jako lékař nesmím udělat.“.
Měl jsem, jako specializovaný odborník, proti svým kolegům výhodu v tom, že nebylo snadné mě podle potřeby přehazovat z místa na místo a rychle mě nahradit. Když na mně šéf žádal vyšetření s tím, jak má vyjít, dělal jsem, že nevím, co ode mě žádá. Jednou jsem udělal výsledek vyšetření, aby vyšlo jak si to šéf přál. Bylo mi pacienta líto. Zajistil jsem ale, aby doklad záznamu z přístroje odpovídal udaným výsledkům. Ta slabost mi byla při nejbližším konfliktu připomenuta. Okamžitě jsem žádal, aby mi bylo přesně řečeno, co jsem udělal.
Odborné práce a studie, které jsem dělal při normální práci a provozu a o kterých šéf nesměl vědět, že je dělám, pak publikoval pod svým jménem. Klíčový problém byl, že jsem věděl jak věci na pracovišti chodí a přitom jsem nebyl na špagátu a vydiratelný. Vždy, když už jsem si myslel, že ten člověk musí jít sedět, postoupil ve své kariéře.
Pracovně na mě nebylo co vytáhnout. Když nemohl na mě, začal pronásledovat lidi kolem mě na pracovišti, a ti neměli moji odolnost. Jen si chtěli udržet zaměstnání. Do práce jsem chodil se vztekem, každý den jsem mohl čekat nějaký podraz. Práce mě přestala bavit. Uvědomil jsem si, podobně jak mi to před lety řekla máma, že mě již nebaví ani toulky po horách a nevidím krásu. Jednoho dne na počátku září 1982 jsem se odpoledne po příchodu z práce převlékl do trenek a trička a uběhl čtyřicet kilometrů. Pak jsem si sedl a napsal výpověď. Žena byla v té době na mateřské se třetím potomkem. Zároveň jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.
Rok 1968 a doba normalizace
V zimě 1967-68 jsem přestoupil na denní studium. Byl jsem již ženatý, a abych mohl přestoupit na denní studium, přestěhovali jsme se z Českých Budějovic do Vysokých Tater. Žena byla vystudovaná lékařka a dostala místo s bytem v plicní léčebně ve Vyšných Hágoch. V roce 1968 jsem udělal zkoušky za dva roky studia. Zúčastnil jsem se všech demonstrací v Praze a viděl, jak je všechno povrchní. Věděl jsem, že kdyby zasáhla policie všichni utečou.
V noci na dvacátého prvního srpna mě přišla vzbudit žena, která měla lékařskou službu, a řekla: „Rusové jsou tady.“ Nad údolím mezi Vysokými a Nízkými Tatrami byl letecký most. Jedno letadlo mizelo nad obzorem u Rožmberka a nové se objevovalo nad Popradem.
Ráno jsem se rozloučil se ženou a řekl jí: „To je historie, chci ji vidět.“. V tom srpnové týdnu jsem stopem projel kolem ruských kolon celou zemí až do Prahy. Viděl jsem obsazování své země.
V letech „normalizace“ po sovětské invazi jsem pochopil to, jak systém funguje, jak inovuje svou mocenskou technologii.
Na katedře fakulty, kde jsem dělal diplomovou práci, mě těžce deprimovala prolhanost, která se skrývala za vnějším vědeckým nátěrem. Nesnášel jsem to a neuměl se přetvařovat. Nebyl jsem schopen dělat něco, co nebyla pravda a v co jsem nevěřil. Témata prací navrhoval vedoucí diplomové práce, student to zpracovával. Odborným vedoucím mé práce byl šéf katedry, který práce studentů publikoval. Brzo jsem zjistil, že to, co mám měřit a na čem to mám měřit, nelze věrohodně definovat. Na Ústavu akademie věd jsem prosil lidi, kteří v oboru dělali, aby mě podpořili a řekli to. Smáli se, i když věděli o čem to je a jaká je hodnověrnost prací, ale nikdo nebyl ochoten riskovat. Oni sami na fakultě habilitovali, schvalovaly se tam jejich vědecké hodnosti a tituly.
Na fakultním semináři, kde jsme přednášeli zatímní výsledky svých prací, jsem to řekl sám a stal se tak padouchem. Naši učitelé získali své tituly obhajobou prací podobně metodicky vedených. Ten poslední rok nebyl lehký, přesto jsem ho přežil a dostudoval. Byla to příležitost vidět, kdo se i na odborné scéně a na vysoké škole stává úspěšným. Platilo, že žádný ze šéfů si nevybere za spolupracovníka někoho, kdo by ho mohl přerůst a ohrozit.
V zimě 1970-71 jsme se přestěhovali z Tater do Jablůnkova, kde jsme dostali zaměstnání v plicní léčebně. Sedmdesáté roky byly asi nejefektivnějším a nejhezčím obdobím mého života. V těch deseti letech jsem položil základy svého všeobecného i odborného vzdělání a prochodil Slovensko křížem krážem. Mnoho jsem pochopil o světě, ve kterém běží náš život. Nechal jsem si posílat asi pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem studoval a dělal si kartotéku prací z oboru. Večer jsem četl, dělal si poznámky a výpisky z knih, které jsem četl. Od polovice šedesátých let jsem v Praze v antikvariátech hledal filosofii a historii. O víkendech a dovolené jsem se toulal po slovenských horách a lezl stěny v Tatrách.
Odloučený svět plicní léčebny byl jedinečnou společenskou sondou, co dělají pokřivené obecné poměry s izolovaným lidským vzorkem. Ředitel, lékař který své okolí převyšoval o pás, za dvacet pět let v tom prostředí ztratil lidské i odborné korekce. Žena, která nevylezla na strom, včetně pacientek, neměla šanci. Pronásledovaly ho bývalé milenky i vlastní žena. Odborně neměl vnitřní korekce, do čeho smí a nesmí jít, vždy vše prošlo. Nakonec neměl tu korekci sám u sebe a skoro ho to stálo život. Předsedou strany byl vrátný, jednonohý invalida, který o nohu přišel jako německý voják u Stalingradu. Ten z nich byl ještě nejsoudnější. Měl zkušenost, že svět se všelijak obrací. Lidé v tom kraji v prvých padesáti letech dvacátého století šestkrát změnili státní příslušnost. V domě, kde jsme bydleli, jsme měli dva sousedy údržbáře. Za války byli oba stíhači německé Luftwafe, navzájem si udělali co nejhorší mohli.
Nebyl jsem v ROH, odmítl jsem se účastnit všeho mimo pracovní povinnost. Primář, který chtěl využít normalizační doby ke svému vzestupu na ředitele, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mě přišli sebrat. Protokol, který na mě sepsali jsem odmítl podepsat s tím, že nevím z čeho mě obviňují. Stejné jsem opakoval při dalších vyšetřováních, která se táhla pět roků. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Zde jsem soudci odpověděl: „Celý život jsem žil jako čestný muž, souzen by zde měl být někdo jiný.“.
Mám celoživotní zkušenost, že na všechno musí být dva. Jeden, který mě nutí abych se podělal a druhý, který se podělá. Musím být čistý a nevydiratelný, vědět, že všechno mohu ztratit a nic se nestane. Nesmím se bát nebo musím dokázat strach přemoct. Život tak chodí, takové situace se stávají, že člověk všechno prohraje.
Kamarád mi dal tip, že v Gottwaldově koupili do nemocnice moderní vybavení funkční laboratoře. Napsal jsem tam a dostal odpověď, že místo je. Přestěhovali jsme se do Otrokovic, kde žena nastoupila na místo obvodní lékařky. Mladý lékař, který byl iniciátorem ustavení laboratoře, měl vyšší ambice. Měl vyhlédnuté místo v IKEM, takže potřeboval za sebe náhradu. Uváděl jsem do provozu jednu z nejlépe přístrojově vybavených laboratoří na funkční vyšetření plic v Československu.
Můj nový šéf byl prototypem garnitury „talentů“, jaké vynesla do postavení posrpnová „normalizace“. Včas vystihl, co nová doba žádá. Měl k tomu přirozený „talent“, který ještě umocnila operace výdutě cévy na mozku. Jak jsem měl brzy příležitost poznat, ten člověk neměl žádné zábrany, zcela u něj absentovalo vnímání pojmu morálky. Napodoboval v nemocnici způsoby a metody, kterými v té době populární František Čuba řídil slušovický kolchoz.
V Gottwaldově jsem měl příležitost pozorovat, jak se v „normalizaci“ měnila mocenská technologie režimu, jak se to odráželo v jednání lokálních mocenských špiček, na jakých principech a jakými metodami se dělaly kariéry.
František Čuba přijal v „normalizačním“ období do družstva lidi, kteří v roce 1968 neodhadli dobu. Vlezli do nesprávného kariérního vlaku, byli na nesprávné straně a v prověrkách přišli o svá místa. Čuba je přijal a dal jim místo. Jeden z nich mi jako pacient při vyšetřování řekl: „Pane doktore, dělám věci, které jsou protizákonné. Přistoupil jsem na to, již nemohu říct ne. Kdybych odmítl, sám Čuba mě potopí. Dostanu deset let.“. Podobné mi řekl o něco později jiný šéf slušovického provozu.
Systém výchovy a řízení „progresivního socialistického gigantu“ byl založen a fungoval na principu komplictví, každý musel být do něčeho namočen. Systematicky byli nuceni v případě potřeby jednat protizákonně nebo, když nebyli dostatečně spolehliví, mohli být kriminálně stíháni. Žádný z šéfů si nesměl být jistý svým postavením a místem. Všichni museli vědět, že jejich postavení, platy i život jsou závislé na libovůli předsedy Čuby. Byli kdykoli odvolatelní, žádný se to, co dělal, nesměl skutečně naučit, aby se nepokoušel trvat na poznané odborné pravdě. Kdykoli bylo třeba, museli být ochotni popřít, co dělali.
Způsob výchovy „úspěšný“ v progresivním kolchoze napodoboval můj šéf při řízení nemocničního oddělení a nemocnice. Lékaři se museli naučit, kdy a u koho smí adekvátně diagnosticky a léčebně postupovat a kdy nikoli. Každý z nich byl při určitých psychologicky vypočítaných situacích nucen k jednání eticky i odborně špatnému a zločinnému. Nechali se k tomu donutit a podle potřeby jim to bylo později připomenuto. Za dobu, kdy jsem na oddělení pracoval, asi dva-tři lékaři, když zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z nich mi po letech řekl: „Naučil jsem se v Gottwaldově, co nikdy jako lékař nesmím udělat.“.
Měl jsem, jako specializovaný odborník, proti svým kolegům výhodu v tom, že nebylo snadné mě podle potřeby přehazovat z místa na místo a rychle mě nahradit. Když na mně šéf žádal vyšetření s tím, jak má vyjít, dělal jsem, že nevím, co ode mě žádá. Jednou jsem udělal výsledek vyšetření, aby vyšlo jak si to šéf přál. Bylo mi pacienta líto. Zajistil jsem ale, aby doklad záznamu z přístroje odpovídal udaným výsledkům. Ta slabost mi byla při nejbližším konfliktu připomenuta. Okamžitě jsem žádal, aby mi bylo přesně řečeno, co jsem udělal.
Odborné práce a studie, které jsem dělal při normální práci a provozu a o kterých šéf nesměl vědět, že je dělám, pak publikoval pod svým jménem. Klíčový problém byl, že jsem věděl jak věci na pracovišti chodí a přitom jsem nebyl na špagátu a vydiratelný. Vždy, když už jsem si myslel, že ten člověk musí jít sedět, postoupil ve své kariéře.
Pracovně na mě nebylo co vytáhnout. Když nemohl na mě, začal pronásledovat lidi kolem mě na pracovišti, a ti neměli moji odolnost. Jen si chtěli udržet zaměstnání. Do práce jsem chodil se vztekem, každý den jsem mohl čekat nějaký podraz. Práce mě přestala bavit. Uvědomil jsem si, podobně jak mi to před lety řekla máma, že mě již nebaví ani toulky po horách a nevidím krásu. Jednoho dne na počátku září 1982 jsem se odpoledne po příchodu z práce převlékl do trenek a trička a uběhl čtyřicet kilometrů. Pak jsem si sedl a napsal výpověď. Žena byla v té době na mateřské se třetím potomkem. Zároveň jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.
Moje cesta k sametu III.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Zkušenosti ze zlínského Gottwaldova
Ve slušovickém Gottwaldově jsem jako v laboratorních podmínkách viděl, co znamenala „normalizace“ sedmdesátých let. V Gottwaldově se při normalizační výměně kádrů stali řediteli místních podniků kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti nebo jejich agenti. Mocenská „elita“ města a kraje se rozdělila na dvě zájmové skupiny. Členové obou měli legitimaci komunistické strany. Jedna skupina dosáhla svých postavení „legální“ cestou, vzestupem po kariérním žebříčku funkcí v aparátu strany nebo státní správy. Druhou skupinu tvořili ředitelé podniků a činovníci spojení svou kariérou se Státní bezpečností. Mezi oběma skupinami panovala nevraživost, často nastal ostrý konflikt o postavení a vliv na místní věci a dění. V druhé polovině sedmdesátých let již vládla slušovická skupina s přímou návazností na Státní bezpečnost.
Co jsem viděl odehrát se v sedmdesátých letech na úrovni gottwaldovské provincie, bylo odrazem celkového procesu, který po sovětském obsazení Československa proběhl uvnitř ideologicko - mocenského stroje komunistického aparátu ovládajícího celý sovětský prostor. Okupací Československa skončila doba ideologů. Kormidla moci se chopili Dzeržinského chlapci „zvláštního ražení“. Zvláštní kvality a metody sovětské tajné služby, založené Leninem a vybudované Dzeržinským, zdokonalil a uzpůsobil nové době Jurij Andropov. Technologická šelma, kterou stvořili zakladatelé ruského komunismu, požrala své tvůrce a nastoupila na jejich místo.
Co jsem na vlastní kůži okusil v sedmdesátých letech, byl přijímací rituál, kterým byl opracováván lidský materiál. Byl to způsob úpravy a ověřování, kdo je použitelný a je „hoden“ být přijat mezi vyvolené. Každý musel být namočen do zločinu, podle potřeby být použitelný k čemukoli a opakovaně to prokázat. S úžasem jsem při opakovaných konfliktech zjistil, že si můj šéf myslel, že musím mít někoho za zády. Hráli proti sobě navzájem, nevěřili, že někdo může mít zásady, které nepřekračuje.
Progresivní slušovický kolchoz směl na domácí půdě dělat věci, které jiní nesměli. Směrem ven za to platil aktivitami, které si na mezinárodní scéně nemohl dovolit ani komunistický stát. Kopaničářský kolchoz vyvážel do zahraničí zbraně teroristickým skupinám. Slušovická výstavba hotelů ve Vietnamu a výroba počítačů v kopaničářském družstvu, byly krycí firmou pro dovoz špičkových komponent výpočetní techniky. Prvky výpočetních technologií zakázané Kongresem USA vyvážet do zemí východního bloku, nakupovali „stavbařští experti“ na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Dováželi je do Československa pro sovětské rakety.
Přeměnu způsobů „předvoje pracujících“ obráží episoda z počátku osmdesátých let. Když po smrti Brežněva nastoupil na kremelský stolec Jurij Andropov, konala se ve Slušovicích veřejná stranická schůze. Předseda stranické organizace a „osobní šofér“ předsedy Čuby na ní přítomné slušovjany varoval: „Uvědomte si, všichni jsem na jedné lodi. Nebudeme-li jednotní, půjdeme ke dnu všichni.“.
Co se v „normalizační“ době odehrálo na scéně politické a společenské, se odrazilo i na scéně odborné. V lékařské společnosti Patofyziologie dýchání, jejímž jsem byl členem, se kolem poloviny sedmdesátých let vyměnilo vedení. Důsledkem kádrové změny byl úpadek kvality prací a seminářů společnosti. Ještě kolem poloviny sedmdesátých let byly prezentovány původní práce. Přednášeli je obvykle šéfové pracovišť, kteří ještě byli schopni pochopit co udělali jejich podřízení. V normalizačních čistkách se na vedoucí místa prodrali lidé, kteří nikdy nepracovali. Nahoru se dostali díky jiným než odborným a morálním kvalitám. V druhé polovině sedmdesátých let se semináře staly čtením rešerší z literatury. V přednášení se střídala skupinka, která ovládla společnost. Nebyly původní práce a normalizační šéfové kolem sebe nesnesli nikoho, kdo by svou práci byl schopen brát vážně a přemýšlet.
Můj šéf, když zjistil, že pracoviště je spojováno s mým jménem a ne s ním, rozpoutal kolem mne buzeraci. Dostal jsem zákaz studovat v práci, jezdit na semináře a publikovat. Co jsem zažil na vlastní kůži, se odehrálo obecně.
Pacifikace československých stranických heretiků hrubou vojenskou silou rozhodla dlouhodobý vnitřní konflikt mezi dvěma skupinami mocenských technologů.
Ideologové a partajní funkcionáři, i když sami již nevěřili, zůstávali formálními strážci idejí. Trvali na dodržování rituálů, protože jim děkovali za své postavení, ale realita byla již jinde. Místo toho, aby namazali některá mocenská kolečka a převody a vyměnili drhnoucí a již nefunkční, pokusili se problém řešit pneumatickým kladivem, kterým byla hrubá vojenská síla.
Uvedení vojenské a státně bezpečnostní mašinérie do akce takového rozměru, jako byla okupace Československa, se rovnalo předání moci vnitřní stranické opozici soustředěné kolem tajné bezpečnosti. Sedmdesátá a osmdesátá léta v samotném Rusku i jeho satelitech byla procesem a dobou definitivní ztráty vlivu stranického aparátu. Moc v těchto letech přešla do rukou formálně veřejně nepojmenovaných, a proto i neznámých a neodpovědných mocenských skupin, které koordinovala Státní bezpečnost.
Ozbrojená paže předvoje proletariátu sestrojená ke konání špinavé práce a službě ideologům se díky svým pravomocím a rozkladu ideologického systému dostala na vrchol mocenské pyramidy.
V sedmdesátých letech došlo k hluboké změně stavu a fungování mocenského aparátu, který na počátku dvacátého století sestrojili praotcové ruského komunismu. Proces byl projevem rozkladu systému, jeho směřování bylo zakódováno v genech zločinné ideologie. Centralizovaný parazit aparátu komunistické strany žil po desítky let svým vlastním životem. Soustřeďoval rozhodovací pravomoc stále do menšího množství rukou a jednoho centra. Stále více se ocital mimo realitu, život šel již svou cestou jinde. Tajné služby ustavené jako poslušná represivní složka na špinavou práci nemusely v zájmu efektivity dodržovat tuhá ideologická schémata. Bylo jen otázkou času, kdy své pány přerostou a nastoupí na jejich místo. Šéfové tajných služeb soustřeďovali ve svých rukou klíčové informace, vládli mocenskými prostředky. Jako poslušná podřízená složka se mohli chovat jen do té doby, dokud Stalin i jeho následovníci v pravidelných intervalech krvavě likvidovali šéfy této organizace. V okamžiku, kdy krvavý rituál přestal fungovat a platit, bylo rozhodnuto.
V postnormalizačních letech jsem se vícekrát zúčastnil mejdanu oslav, které každoročně pořádal můj šéf. Rádi předváděli svou velikost a utvrzovali se v ní. Účast pro podřízené „poddané“ byla povinná. Odporné bylo, jak při těchto seancích rádi vtipkovali o své rodné straně.
Účelem stranických čistek a normalizačních represí v zaměstnání byla výměna typů lidí ve stranickém aparátu i hospodářských funkcích. Demoralizující účinek okupace byl rozhodujícím způsobem navýšen „vstřícným“ gestem normalizačního generálního tajemníka Gustáva Husáka, „kdo odvolá, pokloní se a podrazí své přátele, je jedním z nás“. Normalizace vytvořila klasické demoralizující prostředí. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly položeny základy „sametovévarianty revoluce - perestrojky“.
Ztráta iluzí a morální rozklad v konci sedmdesátých let byly všeobecné. V té době mí vrstevníci, kteří mysleli na své povznesení a kariéru, vstoupili do komunistické strany a začali se podle toho i chovat. Kariéra primáře měla přednost před vlastní sebeúctou. Mí kamarádi, se kterými jsem lezl stěny v Tatrách a v zimě přecházel hřebeny slovenských hor, byli nádeníci a horníci. Viděl jsem je chovat se v extrémních situacích.
Zkušenosti ze zlínského Gottwaldova
Ve slušovickém Gottwaldově jsem jako v laboratorních podmínkách viděl, co znamenala „normalizace“ sedmdesátých let. V Gottwaldově se při normalizační výměně kádrů stali řediteli místních podniků kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti nebo jejich agenti. Mocenská „elita“ města a kraje se rozdělila na dvě zájmové skupiny. Členové obou měli legitimaci komunistické strany. Jedna skupina dosáhla svých postavení „legální“ cestou, vzestupem po kariérním žebříčku funkcí v aparátu strany nebo státní správy. Druhou skupinu tvořili ředitelé podniků a činovníci spojení svou kariérou se Státní bezpečností. Mezi oběma skupinami panovala nevraživost, často nastal ostrý konflikt o postavení a vliv na místní věci a dění. V druhé polovině sedmdesátých let již vládla slušovická skupina s přímou návazností na Státní bezpečnost.
Co jsem viděl odehrát se v sedmdesátých letech na úrovni gottwaldovské provincie, bylo odrazem celkového procesu, který po sovětském obsazení Československa proběhl uvnitř ideologicko - mocenského stroje komunistického aparátu ovládajícího celý sovětský prostor. Okupací Československa skončila doba ideologů. Kormidla moci se chopili Dzeržinského chlapci „zvláštního ražení“. Zvláštní kvality a metody sovětské tajné služby, založené Leninem a vybudované Dzeržinským, zdokonalil a uzpůsobil nové době Jurij Andropov. Technologická šelma, kterou stvořili zakladatelé ruského komunismu, požrala své tvůrce a nastoupila na jejich místo.
Co jsem na vlastní kůži okusil v sedmdesátých letech, byl přijímací rituál, kterým byl opracováván lidský materiál. Byl to způsob úpravy a ověřování, kdo je použitelný a je „hoden“ být přijat mezi vyvolené. Každý musel být namočen do zločinu, podle potřeby být použitelný k čemukoli a opakovaně to prokázat. S úžasem jsem při opakovaných konfliktech zjistil, že si můj šéf myslel, že musím mít někoho za zády. Hráli proti sobě navzájem, nevěřili, že někdo může mít zásady, které nepřekračuje.
Progresivní slušovický kolchoz směl na domácí půdě dělat věci, které jiní nesměli. Směrem ven za to platil aktivitami, které si na mezinárodní scéně nemohl dovolit ani komunistický stát. Kopaničářský kolchoz vyvážel do zahraničí zbraně teroristickým skupinám. Slušovická výstavba hotelů ve Vietnamu a výroba počítačů v kopaničářském družstvu, byly krycí firmou pro dovoz špičkových komponent výpočetní techniky. Prvky výpočetních technologií zakázané Kongresem USA vyvážet do zemí východního bloku, nakupovali „stavbařští experti“ na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Dováželi je do Československa pro sovětské rakety.
Přeměnu způsobů „předvoje pracujících“ obráží episoda z počátku osmdesátých let. Když po smrti Brežněva nastoupil na kremelský stolec Jurij Andropov, konala se ve Slušovicích veřejná stranická schůze. Předseda stranické organizace a „osobní šofér“ předsedy Čuby na ní přítomné slušovjany varoval: „Uvědomte si, všichni jsem na jedné lodi. Nebudeme-li jednotní, půjdeme ke dnu všichni.“.
Co se v „normalizační“ době odehrálo na scéně politické a společenské, se odrazilo i na scéně odborné. V lékařské společnosti Patofyziologie dýchání, jejímž jsem byl členem, se kolem poloviny sedmdesátých let vyměnilo vedení. Důsledkem kádrové změny byl úpadek kvality prací a seminářů společnosti. Ještě kolem poloviny sedmdesátých let byly prezentovány původní práce. Přednášeli je obvykle šéfové pracovišť, kteří ještě byli schopni pochopit co udělali jejich podřízení. V normalizačních čistkách se na vedoucí místa prodrali lidé, kteří nikdy nepracovali. Nahoru se dostali díky jiným než odborným a morálním kvalitám. V druhé polovině sedmdesátých let se semináře staly čtením rešerší z literatury. V přednášení se střídala skupinka, která ovládla společnost. Nebyly původní práce a normalizační šéfové kolem sebe nesnesli nikoho, kdo by svou práci byl schopen brát vážně a přemýšlet.
Můj šéf, když zjistil, že pracoviště je spojováno s mým jménem a ne s ním, rozpoutal kolem mne buzeraci. Dostal jsem zákaz studovat v práci, jezdit na semináře a publikovat. Co jsem zažil na vlastní kůži, se odehrálo obecně.
Pacifikace československých stranických heretiků hrubou vojenskou silou rozhodla dlouhodobý vnitřní konflikt mezi dvěma skupinami mocenských technologů.
Ideologové a partajní funkcionáři, i když sami již nevěřili, zůstávali formálními strážci idejí. Trvali na dodržování rituálů, protože jim děkovali za své postavení, ale realita byla již jinde. Místo toho, aby namazali některá mocenská kolečka a převody a vyměnili drhnoucí a již nefunkční, pokusili se problém řešit pneumatickým kladivem, kterým byla hrubá vojenská síla.
Uvedení vojenské a státně bezpečnostní mašinérie do akce takového rozměru, jako byla okupace Československa, se rovnalo předání moci vnitřní stranické opozici soustředěné kolem tajné bezpečnosti. Sedmdesátá a osmdesátá léta v samotném Rusku i jeho satelitech byla procesem a dobou definitivní ztráty vlivu stranického aparátu. Moc v těchto letech přešla do rukou formálně veřejně nepojmenovaných, a proto i neznámých a neodpovědných mocenských skupin, které koordinovala Státní bezpečnost.
Ozbrojená paže předvoje proletariátu sestrojená ke konání špinavé práce a službě ideologům se díky svým pravomocím a rozkladu ideologického systému dostala na vrchol mocenské pyramidy.
V sedmdesátých letech došlo k hluboké změně stavu a fungování mocenského aparátu, který na počátku dvacátého století sestrojili praotcové ruského komunismu. Proces byl projevem rozkladu systému, jeho směřování bylo zakódováno v genech zločinné ideologie. Centralizovaný parazit aparátu komunistické strany žil po desítky let svým vlastním životem. Soustřeďoval rozhodovací pravomoc stále do menšího množství rukou a jednoho centra. Stále více se ocital mimo realitu, život šel již svou cestou jinde. Tajné služby ustavené jako poslušná represivní složka na špinavou práci nemusely v zájmu efektivity dodržovat tuhá ideologická schémata. Bylo jen otázkou času, kdy své pány přerostou a nastoupí na jejich místo. Šéfové tajných služeb soustřeďovali ve svých rukou klíčové informace, vládli mocenskými prostředky. Jako poslušná podřízená složka se mohli chovat jen do té doby, dokud Stalin i jeho následovníci v pravidelných intervalech krvavě likvidovali šéfy této organizace. V okamžiku, kdy krvavý rituál přestal fungovat a platit, bylo rozhodnuto.
V postnormalizačních letech jsem se vícekrát zúčastnil mejdanu oslav, které každoročně pořádal můj šéf. Rádi předváděli svou velikost a utvrzovali se v ní. Účast pro podřízené „poddané“ byla povinná. Odporné bylo, jak při těchto seancích rádi vtipkovali o své rodné straně.
Účelem stranických čistek a normalizačních represí v zaměstnání byla výměna typů lidí ve stranickém aparátu i hospodářských funkcích. Demoralizující účinek okupace byl rozhodujícím způsobem navýšen „vstřícným“ gestem normalizačního generálního tajemníka Gustáva Husáka, „kdo odvolá, pokloní se a podrazí své přátele, je jedním z nás“. Normalizace vytvořila klasické demoralizující prostředí. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly položeny základy „sametovévarianty revoluce - perestrojky“.
Ztráta iluzí a morální rozklad v konci sedmdesátých let byly všeobecné. V té době mí vrstevníci, kteří mysleli na své povznesení a kariéru, vstoupili do komunistické strany a začali se podle toho i chovat. Kariéra primáře měla přednost před vlastní sebeúctou. Mí kamarádi, se kterými jsem lezl stěny v Tatrách a v zimě přecházel hřebeny slovenských hor, byli nádeníci a horníci. Viděl jsem je chovat se v extrémních situacích.
Moje cesta k sametu IV.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Odchod z Gottwaldova, osmdesátá léta
Když jsem v poslední den roku 1982 odcházel ze svého pracoviště, potkal jsem kolegu lékaře, který dělal šéfovi zástupce a byl u mnohých konfliktů. Viděl proč a jak jsem se choval a jednal. Jako lékař byl dobrým internistou, ale lidská onuce. Křičel na mě: „Jsi sobec, nemyslíš na svoje děti, jdeš se povalovat na Portáš.“. Nebyla to jeho slova a nebylo mu hanba opakovat, co slyšel od svého chlebodárce. Stejné mi řekl, v tom okamžiku již bývalý šéf, když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se moje děti nedostaly do školy a nikdo mě v celém Československu nezaměstnal. To vše se odehrávalo v situaci, kdy moje žena byla na mateřské dovolené a já věděl, že ke svému oboru se již nedostanu. Co si pak má člověk o lidech kolem sebe myslet.
Své ženě jsem před podáním výpovědi řekl, že zůstane na mateřské, protože já je uživím i kdybych měl kopat kanály. Dělal jsem přes zimu správce lyžařské chaty na Javorníkách, od jara pak správce tenisových kurtů v Gottwaldově. Smutné bylo, jak se mi bývalí spolupracovníci a známí vyhýbali, aby je nikdo neviděl, že se se mnou stýkají.
Krátká doba, po kterou jsem vydělával denní chléb tímto způsobem, mi poskytla další zkušenost, jak věci chodí. Na lyžích a zvláště na tenisových kurtech se scházela smetánka. Bylo to jedinečné místo pro získání kontaktů a informací. Na takovém místě se člověk mohl stát významným mafiánem a zařadit se mezi ty, kteří hýbali politikou a kšefty ve městě. Už v té době rozpadající se komunismus fungoval v paralelních strukturách.
Udělal jsem si řidičský průkaz na nákladní auto. Po tom, co jsem viděl v gottwaldovské nemocnici, tj. jak se dělá medicína, už jsem nechtěl ve zdravotnictví pracovat. Ve stejné době byl vypsán konkurs na místo ekologa v Muzeu Jižní Moravy, které sídlilo v Gottwaldově. Přišla s tím žena, která chtěla, abych se přihlásil. Věděl jsem, že to nemá smysl, ale abych se vyhnul výčitkám, přihlásil jsem se. Při pohovoru jsem mluvil jak mi zobák narostl a po pravdě odpovídal co jsem si myslel. Řekli mi, že do tří dnů dostanu vyrozumění, jak jsem uspěl. Za tři týdny mi oznámili, že jsem pohovor vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány byl vybrán jiný uchazeč. Byli alespoň slušní.
Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Žena dostala místo závodní lékařky s bytem v Třešti, já místo laboranta v biochemické laboratoři v jihlavské nemocnici.
Když člověk vícekrát změní místo svého pobytu a existuje na určitém místě několik let, vnímá změny místní mentality. Pro Zlín - Gottwaldov byl charakteristickým kariérismus a bezohlednost bez zábran. To město nemělo základy staleté kulturní tradice, která se předává zvykově díky místním rodům a rodinám, které v místě žily po generace. Město vyrostlo kolem Baťovy továrny a mělo pouze krátkou tradici podnikavosti a zbohatlictví. Tomu odpovídala mentalita zdejších lidí. Před komunismem drželo zpětnou vazbu to, že systém byl ještě otevřený. Práce, která se odvedla, musela mít hodnotu. Důkazem, že již v Baťově éře byl kulturní základ města nezdravý je jméno, které mu dali noví kariéristé, kteří nastoupili do pozic po „vítězství“ pracujícího lidu v roce 1948. Jméno Gottwaldov odráželo mentalitu „elity“ tohoto města, jak jsem ji poznal v sedmdesátých letech. Byl to bezohledný, zločinecký kariérismus a ničím neusměrněná víra, že všechno se dá zešvindlovat. Slušovický podnikatelský „zázrak“ vyrostl z této tradice.
Někdy v konci sedmdesátých let jsem odebíral krev na vyšetření vnitřního prostředí umírajícímu pacientovi, bývalému šéfovi gottwaldovské Státní bezpečnosti z počátku padesátých let. Selhávalo mu srdce, měl edém plic a již Kussmaulovo dýchání. Na prahu věčnosti ta bestie dokázala svým způsobem vtipkovat a sípal na mě: „Doktore máš ruce od krve.“.
Přestěhovali jsme se na Vysočinu, kde jsme nikoho neznali. V biochemické laboratoři jihlavské nemocnice jsem jako laborant dělal rutinní analýzy vzorků krve na vnitřní prostředí. Protože jsem problém znal, bylo mi okamžitě jasné, že výsledky, které měřím a dávám lékařům, nemají se skutečným stavem nic společného. Udělal jsem ze všech oddělení, která vyšetření požadovala, kontrolní odběry u deseti pacientů z každého oddělení. Krev jsem si od nich ve stejném čase odebral sám, změřil jsem hodnoty a porovnal je s výsledky získanými při „normálním“ postupu. Výsledky byly samozřejmě zcela jiné. Od té doby jsem si krev na vyšetření chodil odebírat sám. Nejtragičtější situace byla na pooperačním oddělení chirurgie, kde často šlo o akutní stavy. Chirurgové možná uměli něco uříznout, ale o tom, co se děje v organismu, neměli páru. Tam porovnání, které jsem udělal, mělo ten efekt, že vyšetření přestali požadovat.
Když jsem se trochu porozhlédl, nabídnul jsem, že když mě i s tím mizerným vybavením, které v nemocnici je, nechají pracovat, jsem během týdne schopen dělat na slušné úrovni základní funkční vyšetření. Výsledek byl nulový. Jeden se bál druhého a každý si hlídal svůj způsob „škrábání brambor“, svoji odbornou bídu.
Jihlava měla svou specifickou mentalitu a obecně rozšířený nihilismus, jazykem ulice řečeno „já na to, ty na to, my na to“ - já si dělám své, ty si děláš své a nebudeme si dělat problémy. Nemocnice byla nově postavená a na úrovni se tam nedělalo nic. Obrazem té mentality je obchodní dům na náměstí, architektonická obluda vražená do středu rozlehlého historického náměstí. Odsunem Němců po druhé světové válce ztratilo to město tradiční měšťanskou vrstvu a svou kulturní duši. I proto po roce 1948 místní Státní bezpečnost a soudci dávali tresty smrti nevinným. Každý hlupák a vychytralec tam mohl a doposud může dělat kariéru. Laťka nepsaného pravidla „co už se nedělá“ je nastavena nízko.
Na podzim 1984 jsem koupili v Telči ve velké zpustlé zahradě dům. Chtěl jsem už mít místo, které bude naše, kde budu stát nohama na své zemi. Žena mi po pátém stěhování řekla, že se stěhuje naposled a dodala: „Jestli se ještě někdy vzbouříš, půjdeš ty za prací. Já už se stěhovat nebudu.“. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní, což znamenalo, že dluhy musíme v nejbližší době splatit. Prvého dubna měla žena nastoupit na místo obvodní lékařky v Telči. Do té doby jsem musel udělat dům obyvatelným. Odpoledne na cestě z práce mi manželka u autobusu předala tašku s potravou a já jsem pokračoval na druhou směnu do Telče. Dělal jsem do půlnoci a pak zalehl v koutě na matraci. Ráno v šest jsem jel autobusem do Jihlavy do práce. Počátkem dubna jsme se přestěhovali. Pět let jsme se živili většinou tím, co jsme vypěstovali na zahradě. Za ten čas jsme splatili i dluhy. V Telči mě lidé před devadesátým rokem znali jako nádeníka, který opravoval dům nebo sušil seno pro ovce, které jsem měl ve starém ovocném sadu na kraji města.
Občas jsem zajel do Prahy na odborný seminář z oboru, který jsem již nedělal a bral jsem si na to dovolenou. Bývalí kolegové se mi vyhýbali. Můj bývalý šéf byl v té době státním internistou a diabetologem.
Někdy v roce 1985 jsem byl v Bratislavě na výstavě laboratorní techniky INCHEBA. Když jsem po nábřeží Dunaje odcházel z výstaviště, spatřil jsem proti sobě jít bývalého šéfa. Uviděli jsme se ve stejný okamžik, kolem nebyl nikdo. Zastavili jsme se proti sobě a on se mne zeptal co dělám. Chvíli jsem se na něho díval a pak odpověděl: „Podej, přidrž, počkej. Většina z toho co dělám je k ničemu.“. Bylo to k nevíře, když mi ten člověk řekl: „Škoda, že neděláte co jste uměl.“. Odvětil jsem: „Pane, každá doba si žádá určité typy lidí. Vy si v této době zasloužíte být profesorem a statním internistou, já si zasloužím podej a přidrž.“. Šel jsem dál.
Měl jsem z toho setkání mindrák. Uvědomil jsem si, že mi toho člověka bylo líto. Tehdy jsem se rozhodl, že mi už nesmí být žádné svině líto. Člověk by měl vždy trvat na tom, aby zločin a lidé, kteří se takových zločinů dopouštěli, byli po právu potrestáni. Jinak nemá nic smysl.
Na podzim 1986 se konal v Lékařském domě v Praze lékařský den na téma „Vyšetřovací metody pro plicní funkce a vnitřní prostředí“. Připravil jsem si diapozitivy o tom, jak vypadá běžná praxe. Přihlásil jsem se v diskusi a řekl: „Co bylo předneseno je stav současných znalostí, skutečnost je však jiná. Ukážu vám srovnání z mého pracoviště. Výsledky jaké změřím z běžně prováděných odběrů a jaké výsledky získám, provedu-li si odběry a měření sám.“ Promítl jsem diapozitivy a okomentoval je. Své vystoupení jsem uzavřel slovy: „Prošel jsem tři pracoviště a na všech to vypadalo podobně. Kdo věci rozumíte, víte, že je to obecný stav.“. Reakce byla výmluvná. Jako bych v lepší společnosti vylezl na stůl a sundal kalhoty. Následovalo ticho, nikdo neodpověděl.
Asi za tři měsíce jsem dostal od sekretáře odborné společnosti nabídku, zda bych si připravil přednášku na školící den společnosti na téma „Metody odběrů a vyšetření krve na stav vnitřního prostředí“. Přednášku jsem si připravil a přednesl. Na závěr jsem řekl: „Co jsem přednesl jsou zkušenosti, které mám. Člověk, který vyšetření provádí a interpretuje výsledky, musí mít hluboké znalosti dynamiky měřených veličin, zejména u patologických stavů. Obecně neutěšený stav v kvalitě těchto vyšetření, stav, kdy ti, kdo vyšetření provádějí, nevědí co naměřená hodnota vypovídá, je výsledkem obecného marasmu, ve kterém se nachází naše společnost. Dokud nebudou lidé vybíráni na vedoucí místa podle svých odborných a morálních kvalit, bude i to, co jsem zde přednesl, mlácením prázdné slámy.“. Měl jsem aplaus. Chodili mě poplácávat ti, kteří mě již několik let neznali a neviděli. Na chvíli přestali mít strach tam, kde se nebylo čeho bát. Přednáška byla mojí labutí písní rozloučení se s oborem.
Odchod z Gottwaldova, osmdesátá léta
Když jsem v poslední den roku 1982 odcházel ze svého pracoviště, potkal jsem kolegu lékaře, který dělal šéfovi zástupce a byl u mnohých konfliktů. Viděl proč a jak jsem se choval a jednal. Jako lékař byl dobrým internistou, ale lidská onuce. Křičel na mě: „Jsi sobec, nemyslíš na svoje děti, jdeš se povalovat na Portáš.“. Nebyla to jeho slova a nebylo mu hanba opakovat, co slyšel od svého chlebodárce. Stejné mi řekl, v tom okamžiku již bývalý šéf, když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se moje děti nedostaly do školy a nikdo mě v celém Československu nezaměstnal. To vše se odehrávalo v situaci, kdy moje žena byla na mateřské dovolené a já věděl, že ke svému oboru se již nedostanu. Co si pak má člověk o lidech kolem sebe myslet.
Své ženě jsem před podáním výpovědi řekl, že zůstane na mateřské, protože já je uživím i kdybych měl kopat kanály. Dělal jsem přes zimu správce lyžařské chaty na Javorníkách, od jara pak správce tenisových kurtů v Gottwaldově. Smutné bylo, jak se mi bývalí spolupracovníci a známí vyhýbali, aby je nikdo neviděl, že se se mnou stýkají.
Krátká doba, po kterou jsem vydělával denní chléb tímto způsobem, mi poskytla další zkušenost, jak věci chodí. Na lyžích a zvláště na tenisových kurtech se scházela smetánka. Bylo to jedinečné místo pro získání kontaktů a informací. Na takovém místě se člověk mohl stát významným mafiánem a zařadit se mezi ty, kteří hýbali politikou a kšefty ve městě. Už v té době rozpadající se komunismus fungoval v paralelních strukturách.
Udělal jsem si řidičský průkaz na nákladní auto. Po tom, co jsem viděl v gottwaldovské nemocnici, tj. jak se dělá medicína, už jsem nechtěl ve zdravotnictví pracovat. Ve stejné době byl vypsán konkurs na místo ekologa v Muzeu Jižní Moravy, které sídlilo v Gottwaldově. Přišla s tím žena, která chtěla, abych se přihlásil. Věděl jsem, že to nemá smysl, ale abych se vyhnul výčitkám, přihlásil jsem se. Při pohovoru jsem mluvil jak mi zobák narostl a po pravdě odpovídal co jsem si myslel. Řekli mi, že do tří dnů dostanu vyrozumění, jak jsem uspěl. Za tři týdny mi oznámili, že jsem pohovor vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány byl vybrán jiný uchazeč. Byli alespoň slušní.
Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Žena dostala místo závodní lékařky s bytem v Třešti, já místo laboranta v biochemické laboratoři v jihlavské nemocnici.
Když člověk vícekrát změní místo svého pobytu a existuje na určitém místě několik let, vnímá změny místní mentality. Pro Zlín - Gottwaldov byl charakteristickým kariérismus a bezohlednost bez zábran. To město nemělo základy staleté kulturní tradice, která se předává zvykově díky místním rodům a rodinám, které v místě žily po generace. Město vyrostlo kolem Baťovy továrny a mělo pouze krátkou tradici podnikavosti a zbohatlictví. Tomu odpovídala mentalita zdejších lidí. Před komunismem drželo zpětnou vazbu to, že systém byl ještě otevřený. Práce, která se odvedla, musela mít hodnotu. Důkazem, že již v Baťově éře byl kulturní základ města nezdravý je jméno, které mu dali noví kariéristé, kteří nastoupili do pozic po „vítězství“ pracujícího lidu v roce 1948. Jméno Gottwaldov odráželo mentalitu „elity“ tohoto města, jak jsem ji poznal v sedmdesátých letech. Byl to bezohledný, zločinecký kariérismus a ničím neusměrněná víra, že všechno se dá zešvindlovat. Slušovický podnikatelský „zázrak“ vyrostl z této tradice.
Někdy v konci sedmdesátých let jsem odebíral krev na vyšetření vnitřního prostředí umírajícímu pacientovi, bývalému šéfovi gottwaldovské Státní bezpečnosti z počátku padesátých let. Selhávalo mu srdce, měl edém plic a již Kussmaulovo dýchání. Na prahu věčnosti ta bestie dokázala svým způsobem vtipkovat a sípal na mě: „Doktore máš ruce od krve.“.
Přestěhovali jsme se na Vysočinu, kde jsme nikoho neznali. V biochemické laboratoři jihlavské nemocnice jsem jako laborant dělal rutinní analýzy vzorků krve na vnitřní prostředí. Protože jsem problém znal, bylo mi okamžitě jasné, že výsledky, které měřím a dávám lékařům, nemají se skutečným stavem nic společného. Udělal jsem ze všech oddělení, která vyšetření požadovala, kontrolní odběry u deseti pacientů z každého oddělení. Krev jsem si od nich ve stejném čase odebral sám, změřil jsem hodnoty a porovnal je s výsledky získanými při „normálním“ postupu. Výsledky byly samozřejmě zcela jiné. Od té doby jsem si krev na vyšetření chodil odebírat sám. Nejtragičtější situace byla na pooperačním oddělení chirurgie, kde často šlo o akutní stavy. Chirurgové možná uměli něco uříznout, ale o tom, co se děje v organismu, neměli páru. Tam porovnání, které jsem udělal, mělo ten efekt, že vyšetření přestali požadovat.
Když jsem se trochu porozhlédl, nabídnul jsem, že když mě i s tím mizerným vybavením, které v nemocnici je, nechají pracovat, jsem během týdne schopen dělat na slušné úrovni základní funkční vyšetření. Výsledek byl nulový. Jeden se bál druhého a každý si hlídal svůj způsob „škrábání brambor“, svoji odbornou bídu.
Jihlava měla svou specifickou mentalitu a obecně rozšířený nihilismus, jazykem ulice řečeno „já na to, ty na to, my na to“ - já si dělám své, ty si děláš své a nebudeme si dělat problémy. Nemocnice byla nově postavená a na úrovni se tam nedělalo nic. Obrazem té mentality je obchodní dům na náměstí, architektonická obluda vražená do středu rozlehlého historického náměstí. Odsunem Němců po druhé světové válce ztratilo to město tradiční měšťanskou vrstvu a svou kulturní duši. I proto po roce 1948 místní Státní bezpečnost a soudci dávali tresty smrti nevinným. Každý hlupák a vychytralec tam mohl a doposud může dělat kariéru. Laťka nepsaného pravidla „co už se nedělá“ je nastavena nízko.
Na podzim 1984 jsem koupili v Telči ve velké zpustlé zahradě dům. Chtěl jsem už mít místo, které bude naše, kde budu stát nohama na své zemi. Žena mi po pátém stěhování řekla, že se stěhuje naposled a dodala: „Jestli se ještě někdy vzbouříš, půjdeš ty za prací. Já už se stěhovat nebudu.“. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní, což znamenalo, že dluhy musíme v nejbližší době splatit. Prvého dubna měla žena nastoupit na místo obvodní lékařky v Telči. Do té doby jsem musel udělat dům obyvatelným. Odpoledne na cestě z práce mi manželka u autobusu předala tašku s potravou a já jsem pokračoval na druhou směnu do Telče. Dělal jsem do půlnoci a pak zalehl v koutě na matraci. Ráno v šest jsem jel autobusem do Jihlavy do práce. Počátkem dubna jsme se přestěhovali. Pět let jsme se živili většinou tím, co jsme vypěstovali na zahradě. Za ten čas jsme splatili i dluhy. V Telči mě lidé před devadesátým rokem znali jako nádeníka, který opravoval dům nebo sušil seno pro ovce, které jsem měl ve starém ovocném sadu na kraji města.
Občas jsem zajel do Prahy na odborný seminář z oboru, který jsem již nedělal a bral jsem si na to dovolenou. Bývalí kolegové se mi vyhýbali. Můj bývalý šéf byl v té době státním internistou a diabetologem.
Někdy v roce 1985 jsem byl v Bratislavě na výstavě laboratorní techniky INCHEBA. Když jsem po nábřeží Dunaje odcházel z výstaviště, spatřil jsem proti sobě jít bývalého šéfa. Uviděli jsme se ve stejný okamžik, kolem nebyl nikdo. Zastavili jsme se proti sobě a on se mne zeptal co dělám. Chvíli jsem se na něho díval a pak odpověděl: „Podej, přidrž, počkej. Většina z toho co dělám je k ničemu.“. Bylo to k nevíře, když mi ten člověk řekl: „Škoda, že neděláte co jste uměl.“. Odvětil jsem: „Pane, každá doba si žádá určité typy lidí. Vy si v této době zasloužíte být profesorem a statním internistou, já si zasloužím podej a přidrž.“. Šel jsem dál.
Měl jsem z toho setkání mindrák. Uvědomil jsem si, že mi toho člověka bylo líto. Tehdy jsem se rozhodl, že mi už nesmí být žádné svině líto. Člověk by měl vždy trvat na tom, aby zločin a lidé, kteří se takových zločinů dopouštěli, byli po právu potrestáni. Jinak nemá nic smysl.
Na podzim 1986 se konal v Lékařském domě v Praze lékařský den na téma „Vyšetřovací metody pro plicní funkce a vnitřní prostředí“. Připravil jsem si diapozitivy o tom, jak vypadá běžná praxe. Přihlásil jsem se v diskusi a řekl: „Co bylo předneseno je stav současných znalostí, skutečnost je však jiná. Ukážu vám srovnání z mého pracoviště. Výsledky jaké změřím z běžně prováděných odběrů a jaké výsledky získám, provedu-li si odběry a měření sám.“ Promítl jsem diapozitivy a okomentoval je. Své vystoupení jsem uzavřel slovy: „Prošel jsem tři pracoviště a na všech to vypadalo podobně. Kdo věci rozumíte, víte, že je to obecný stav.“. Reakce byla výmluvná. Jako bych v lepší společnosti vylezl na stůl a sundal kalhoty. Následovalo ticho, nikdo neodpověděl.
Asi za tři měsíce jsem dostal od sekretáře odborné společnosti nabídku, zda bych si připravil přednášku na školící den společnosti na téma „Metody odběrů a vyšetření krve na stav vnitřního prostředí“. Přednášku jsem si připravil a přednesl. Na závěr jsem řekl: „Co jsem přednesl jsou zkušenosti, které mám. Člověk, který vyšetření provádí a interpretuje výsledky, musí mít hluboké znalosti dynamiky měřených veličin, zejména u patologických stavů. Obecně neutěšený stav v kvalitě těchto vyšetření, stav, kdy ti, kdo vyšetření provádějí, nevědí co naměřená hodnota vypovídá, je výsledkem obecného marasmu, ve kterém se nachází naše společnost. Dokud nebudou lidé vybíráni na vedoucí místa podle svých odborných a morálních kvalit, bude i to, co jsem zde přednesl, mlácením prázdné slámy.“. Měl jsem aplaus. Chodili mě poplácávat ti, kteří mě již několik let neznali a neviděli. Na chvíli přestali mít strach tam, kde se nebylo čeho bát. Přednáška byla mojí labutí písní rozloučení se s oborem.
Moje cesta k sametu V.
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“ To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Stav české společnosti na konci osmdesátých let
Komunistická „normalizace“ sedmdesátých let měla za následek hluboký úpadek mravů. Místo těch, kteří „selhali“ a nebyli již ochotni dostatečně věrně sloužit zločinnému systému, nastoupili lidé, kteří již nevěřili ničemu. Lidé, kteří neměli žádné zvykové zábrany a vystihli příležitost, kterou by při svých lidských kvalitách nikdy nedostali, nastoupili cestu ke kariérám. Režim ve svém rozkladu sáhl hlouběji do zdrojů lidské spodiny.
Odrazilo se to na stavu a úrovni těch, kteří na veřejnosti prezentovali komunistickou stranu a politiku. Stejné se stalo na scéně společenské, umělecké a vzdělanecké. Postihlo to i kruhy odborné.
Abychom nezapomněli, nejtvrdší negativní „kvalitativní“ výběr proběhl ve společenské vrstvě, která v tom období za scénou přebírala skutečné rozhodovací pravomoci. Byla to hospodářská, aparátnická a úřednická technokracie provázaná s bezpečnostními strukturami. V té době lidé a struktury z veřejného pohledu neviditelné, pokládali základy k přeměně komunistického systému. V normalizační době byly položeny základy „sametové varianty revoluce - perestrojky“ komunismu.
Úpadek odborný i mravní měl často rysy smutné absurdity a frašky. V gottwaldovské nemocnici byla koloritem postava primáře patologie. Starý pán denně již před polednem s velkou koženou brašnou obcházel odpadkové koše v areálu nemocnice a vybíral z nich papír do sběru pro své vnuky. V nemocnici bylo všeobecně známo, že pitevní zprávy se píší podle anamnézy v chorobopise, aby jí odpovídaly. Rozstřihla se kůže a sešila. Pitvalo se, když byl zvláštní zájem. Starý pán měl pověst erudovaného patologa. Potkávali jsme se v ústavní knihovně. Nezapomenu na jeho mírný a laskavý úsměv. Jednou, když jsem byl u ředitele nemocnice žádat o povolení jet na odborný seminář, ozvalo se zaklepání. Vešel pan primář s koženou brašnou a dovolil se ředitele, zda může z koše na odpadky vybrat vyhozený papír. Měl při tom svůj laskavý, mírný úsměv. Jednání starého pána mi připadalo jako svérázná pomsta těm, kterým se nedokázal postavit. Měl jsem nutkání, ale nenašel jsem odvahu se pana primáře zeptat, proč to dělá. Ke konci mého pracovního působení v gottwaldovské nemocnici odsunuli starého pána do důchodu. Místo měj nastoupil mladý primář, který přišel z olomoucké kliniky. Začal pitvat a dával najevo, že si do toho nenechá mluvit. Můj šéf si ho zavolal a řekl mu: „Kolego, v naší nemocnici jsou některé dobré zvyky. Vyplatí se je dodržovat.“. Přizpůsobil se.
Úpadek mravu postihl i ty, kteří v sedmdesátých i osmdesátých letech začali být označováni za odpůrce režimu, disidenty. Společenství lidí, kteří v normalizační době veřejně různými způsoby protestovali proti režimu. Universálním zaklínadlem se stalo dožadování se lidských práv. Znal a stýkal jsem se s některými lidmi z oficielního disentu od konce šedesátých let. Nebyl jsem schopen přijmout koncepci dožadování se práv na těch, kdo neměli žádné právo rozhodovat o mém osudu. Komunismus mě hluboce urazil. Ta ideologie si myslela, že člověk je svou podstatou dobytek a jediné o co jde, je uspokojit základní fyziologické potřeby lidské masy. O mém životě a osudu rozhodovali lidé, kteří na to neměli žádné právo a kterých jsem si nemohl vážit. Mými šéfy byli lidé, kterým jsem se musel vzepřít. Tito lidé nemohli být mým příkladem a většinou ode mě nechtěli ani poctivou práci.
Komunismus a lidé, které vynesl do panského postavení, mě urazili. Mysleli si, že ze mne udělají dobytek, jak se jim to u většiny lidí podařilo. Nemohl jsem na takových lidech žádat práva. Oni museli být ze svých pozic odstraněni. Já chtěl fair play způsoby.
Práva, kterých se normalizační disent dožadoval, jsem nepotřeboval. Na lidech, které jsem znal jako disidenty, mi vadilo, že nebyli lepší než ti, proti kterým protestovali. Moje životní zkušenost mi říkala, že mám-li si ustát a udržet svou tvář a postoj, musím být lidsky o mnoho lepší než ti, kteří se mne snaží ovládat. Metodika komunistického vládnutí byla postavena na tom, že každý byl něčím vydírán. Komunismus stál na lidských slabostech a nectnostech.
Můj šéf v Gottwaldově na mě při konfliktech syčel: „Já si na tebe něco najdu.“. Když jsem nereagoval ani na vyhrožování, že mi zařídí, aby se moje děti nedostaly do školy, mi nakonec řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“. Sám žádné děti neměl. Já jsem na své děti myslel, ale chtěl jsem, aby byly stejné nebo lepší než já. Budou-li toho schopny, aby si mě po letech vážily, jako si já vážím svých mrtvých rodičů za to, jak žili a jednali.
Henry Ford, zakladatel americké podnikatelské dynastie, napsal: „Vláda, proti které se postaví mravní cit lidu, je vláda ztracená.“. Od doby, kdy Ford tato slova napsal ve společenských poměrech amerického anglosaského smyslu pro fair play, uplynulo více než sto let. Ve Spojených státech snad toto pojetí politiky a veřejné správy ještě platí. V českých poměrech se bohužel proti komunistické vládě nemělo co postavit. Téměř tři generace komunistické vlády hluboce poškodily mravnost, nemluvě o smyslu pro férové jednání. Nelze dosáhnout skutečné změny společenských poměrů a způsobů politické vlády dožadováním se lidských práv. V nejlepším případě lze dosáhnout jen vylepšení technologie ovládání. Občas se využije cukr a bič z volské kůže se nahradí bičem z volského lejna.
Mí kamarádi z větší části emigrovali. Z těch, kteří zde zůstali, jsem polovinu našel po roce 1990 v registrech tajné bezpečnosti jako agenty. Důvodem obvykle bylo nepevné mravní přesvědčení, které by jim dalo udržet se rovnými. Chtěli žít pohodlně a dělat své kariéry. Měli své slabosti a nectnosti, nedokázali říct ne.
Dobře jsem poznal Egona Bondyho - Zbyňka Fišera, dlouholetého guru undergroundu. Bondy, veřejně známý svými drsňáckými texty, byl ve skutečnosti křehký intelektuál a slaboch. Z estébáků měl panickou hrůzu. Když měli přijít, třásl se strachy jako huspenina. Byl v registru tajné bezpečnosti od počátku padesátých let. Myslím, že si Bondyho pěstovali a on jim sloužil. V jeho obdivovatelích si registrovali pro ně rizikovou společenskou vrstvu mladých lidí. Bondy, aby mohl žít svým způsobem, si nechal přiklepnout psychiatrickou diagnózu. Přijal švindl s režimem a nakonec tím sám sebe zničil. Rozešel jsem se s Bondym dost pro něj typickým způsobem. V osmdesátých letech jsme se ženou našli Bondymu v Telči domek a občas jsem mu s něčím pomohl. Zakládal si na tom, že rukama nedělá. Jednou jsem mu vyprávěl, jak jsem kradl se svým synem balík slámy. Choval jsem ovce a na zimu se těžko sháněla sláma na podestýlku. Tak jsem se rozhodl, že ukradnu z pole JZD velký slisovaný balík. Nevěděl jsem, jak je těžký. Nikdy jsem se tak nenadřel jako při tomto lupu. V roce 1993 jsem potkal Bondyho v Telči a řekl mu. „Bondy, proč to děláš, je to zapotřebí?“. Bondy zklamán, že není středem obecného obdivu, dělal v té době zase věřícího komunistu. Bondy na mě začal křičet: „Vy nejste také žádný svatý, ukradl jste balík slámy.“.
Většinu oficielního disentu v postnormalizační době tvořili lidé z okraje společnosti. Valná část z nich se na okraji ocitla svou prohrou v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak zde byli lidé již odchovaní dobou a jejími hodnotami, kteří se odmítli zařadit a žili svým způsobem na okraji. V disentu bylo málo lidí, které bychom mohli považovat za solidní střední vrstvu, která ctí hodnoty, z nichž vyrostla evropská křesťanská civilizace. Málo bylo lidí, kteří se postavili proti, protože režim a systém byl nemravný.
Teprve tehdy, existuje-li ve společenství silná vrstva lidí s takovým přesvědčením a postaví se proti vládnoucím způsobům, až tehdy je naděje na pozitivní změnu. Nebylo problémem pro režim a jeho tajnou službu mít obec odpůrců režimu profízlovanou křížem krážem. Jak se také ukázalo po devadesátém roce.
Komunismus semlel společnost v beztvarou masu, vzal lidem ideály. Každý, kdo měl svou individualitu, se stával již pouhou svou existencí drhnoucím kamínkem v kolečkách jejich obludného politického stroje. Proto půl století systematicky hubili každý zárodek osobnosti, která by se mohla stát pro své okolí pozitivním příkladem. Komunisté a jimi řízené loutky, které se pohybovaly na veřejné scéně v jejich režii, svým jednáním dávali negativní příklad. Nastavovali „normy“, kterými se rozkládal pojmový svět hodnot, na kterých stála předkomunistická společnost. Lidé si zvykali, až si většina zvykla.
Příkladem hodným obdivu se stali vychytralci, kteří převlékali kabát, kdykoli se jim to hodilo. Takové jednání nebylo považováno za osobní hanbu a potupu. V konci osmdesátých let byla česká společnost těžce poznamenána takovým pojetím „občanských ctností“. Většina je vzala za své, protože „svět tak chodí“ a málokoho takové jednání pobuřovalo. Od doby, kdy jsem začal být schopen vnímat svět kolem, rozlišovat příčiny a následky, jsem při svých srážkách s realitou měl příležitost vidět reakce svého okolí. To, že jsem věci, které jsem považoval za nesprávné, nedělal, považovalo mé okolí za anomálii. Ač jsem své jednání žádným způsobem nevystavoval na odiv a nebyl jsem veřejně známým disidentem, byl jsem svému okolí nakonec nepříjemný. Mé chování dráždilo mé nadřízené a ti, když nemohli na mě, svou nepřízeň částečně přenášeli na mé spolupracovníky a lidi kolem. Místo toho, abych byl příkladem, že se člověk nemusí podělat a že je možné stát na svém, stal jsem se pro své okolí nepříjemnou morální výčitkou a vztyčeným prstem. Jak rádi by mě často někteří shodili a podrazili, jen aby se zavděčili. Neudělali to většinou proto, že nevěděli co udělám. Skoro celý život jsem věděl, že zůstanu sám.
Opakovaně se mě v průběhu let někdo ptal, jak můžu s takovou skepsí žít. Odpovídal jsem, že to není skepse, ale realita, ve které žijeme. Lhát si v základních věcech znamená nic nedělat a pak se divit, až celá ta hrůza spadne. Svéprávný člověk má vědět, kdy už má za zády zeď nebo propast a není kam couvnout.
Česká „komunistická“ společnost v konci osmdesátých let byla zapáchající, hnijící bažinou. Občas v hloubi společenského bahna zabublalo, hladina se rozčeřila a na povrch vyskočila bublina. Lidé a struktury, které ve jménu „nejspravedlivějšího“ společenského řádu ze společenství lidí ten marast umíchali, se již ani nesnažili moc cukat, aby nezapadli. Masa lidských atomů tvořících základ média společenské slatě byla za půl století promývání a pošlapávání od sebe oddělena tak, že je nespojovaly žádné společné hodnoty. Hodnoty, které jsou spojujícími stavebními prvky, na nichž se vytváří ostrůvky pevné země a na kterých může vyrůstat pocit sounáležitosti a odpovědnosti.
Jedinou společenskou skupinou drženou pohromadě spoluúčastí na zločinném zneužití neštěstí vlastní země byli ti, kdo po srpnové okupaci udělali kariéry. Ve dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let upevnili své postavení. Formálně rozhodující veřejné funkce nezaujali, rozhodovali ze svých pozic v pozadí. Nenesli veřejnou odpovědnost. Zdánlivě šedé myši, které nebyly chápány jako příčina neutěšeného stavu, se mohly navenek chovat téměř jako odpůrci komunismu, průkopníci soukromého vlastnictví i pluralitního pojetí politiky. Patologická sedlina vyprodukovaná rozpadajícím se komunismem byla v konci osmdesátých let jedinou vrstvou komunistického společenství, kterou spojoval společný zájem a vůle k moci. Je to smutné a tragické, že tito lidé byli hybnou silou přestavby komunismu.
„Nejspravedlivější“ společenský řád, kterým podle jeho ideologů a hlasatelů měl být komunismus, svou prolhaností a zločineckou praxí rozvrátil systém společenských hodnot. Hodnot a zvyklostí, které se utvářely po staletí a umožňovaly lidem spoluexistovat jako civilizované společenství. Zpochybnil a často ve svůj opak obrátil vnitřní obsah klíčových pojmů etiky, morálky, práva a spravedlnosti. Hybnou silou přestavby komunismu, kterou oni nazvali „sametovou revolucí“, se stali lidé a živly, které komunismus sám zplodil. Lidé, kteří by v civilizovaném právním státě byli chápání a bylo s nimi jednáno jako s kriminálními živly. Tato společenská subkultura připravená a vyškolená komunismem dostala v konci osmdesátých let svou příležitost. Jejich čas přicházel.
Budete a můžete mě napadat, že také já jsem byl účastníkem a pozorovatelem sametové revoluce. Podobně jako celý svůj život jsem se snažil jednat a nestranně soudit, co jsem viděl se odehrávat. Divadelní představení, které se v devadesátých letech kolem nás a s námi odehrálo, bylo předurčeno okolnostmi a kulisami, ve kterých se hrálo.
Stav české společnosti na konci osmdesátých let
Komunistická „normalizace“ sedmdesátých let měla za následek hluboký úpadek mravů. Místo těch, kteří „selhali“ a nebyli již ochotni dostatečně věrně sloužit zločinnému systému, nastoupili lidé, kteří již nevěřili ničemu. Lidé, kteří neměli žádné zvykové zábrany a vystihli příležitost, kterou by při svých lidských kvalitách nikdy nedostali, nastoupili cestu ke kariérám. Režim ve svém rozkladu sáhl hlouběji do zdrojů lidské spodiny.
Odrazilo se to na stavu a úrovni těch, kteří na veřejnosti prezentovali komunistickou stranu a politiku. Stejné se stalo na scéně společenské, umělecké a vzdělanecké. Postihlo to i kruhy odborné.
Abychom nezapomněli, nejtvrdší negativní „kvalitativní“ výběr proběhl ve společenské vrstvě, která v tom období za scénou přebírala skutečné rozhodovací pravomoci. Byla to hospodářská, aparátnická a úřednická technokracie provázaná s bezpečnostními strukturami. V té době lidé a struktury z veřejného pohledu neviditelné, pokládali základy k přeměně komunistického systému. V normalizační době byly položeny základy „sametové varianty revoluce - perestrojky“ komunismu.
Úpadek odborný i mravní měl často rysy smutné absurdity a frašky. V gottwaldovské nemocnici byla koloritem postava primáře patologie. Starý pán denně již před polednem s velkou koženou brašnou obcházel odpadkové koše v areálu nemocnice a vybíral z nich papír do sběru pro své vnuky. V nemocnici bylo všeobecně známo, že pitevní zprávy se píší podle anamnézy v chorobopise, aby jí odpovídaly. Rozstřihla se kůže a sešila. Pitvalo se, když byl zvláštní zájem. Starý pán měl pověst erudovaného patologa. Potkávali jsme se v ústavní knihovně. Nezapomenu na jeho mírný a laskavý úsměv. Jednou, když jsem byl u ředitele nemocnice žádat o povolení jet na odborný seminář, ozvalo se zaklepání. Vešel pan primář s koženou brašnou a dovolil se ředitele, zda může z koše na odpadky vybrat vyhozený papír. Měl při tom svůj laskavý, mírný úsměv. Jednání starého pána mi připadalo jako svérázná pomsta těm, kterým se nedokázal postavit. Měl jsem nutkání, ale nenašel jsem odvahu se pana primáře zeptat, proč to dělá. Ke konci mého pracovního působení v gottwaldovské nemocnici odsunuli starého pána do důchodu. Místo měj nastoupil mladý primář, který přišel z olomoucké kliniky. Začal pitvat a dával najevo, že si do toho nenechá mluvit. Můj šéf si ho zavolal a řekl mu: „Kolego, v naší nemocnici jsou některé dobré zvyky. Vyplatí se je dodržovat.“. Přizpůsobil se.
Úpadek mravu postihl i ty, kteří v sedmdesátých i osmdesátých letech začali být označováni za odpůrce režimu, disidenty. Společenství lidí, kteří v normalizační době veřejně různými způsoby protestovali proti režimu. Universálním zaklínadlem se stalo dožadování se lidských práv. Znal a stýkal jsem se s některými lidmi z oficielního disentu od konce šedesátých let. Nebyl jsem schopen přijmout koncepci dožadování se práv na těch, kdo neměli žádné právo rozhodovat o mém osudu. Komunismus mě hluboce urazil. Ta ideologie si myslela, že člověk je svou podstatou dobytek a jediné o co jde, je uspokojit základní fyziologické potřeby lidské masy. O mém životě a osudu rozhodovali lidé, kteří na to neměli žádné právo a kterých jsem si nemohl vážit. Mými šéfy byli lidé, kterým jsem se musel vzepřít. Tito lidé nemohli být mým příkladem a většinou ode mě nechtěli ani poctivou práci.
Komunismus a lidé, které vynesl do panského postavení, mě urazili. Mysleli si, že ze mne udělají dobytek, jak se jim to u většiny lidí podařilo. Nemohl jsem na takových lidech žádat práva. Oni museli být ze svých pozic odstraněni. Já chtěl fair play způsoby.
Práva, kterých se normalizační disent dožadoval, jsem nepotřeboval. Na lidech, které jsem znal jako disidenty, mi vadilo, že nebyli lepší než ti, proti kterým protestovali. Moje životní zkušenost mi říkala, že mám-li si ustát a udržet svou tvář a postoj, musím být lidsky o mnoho lepší než ti, kteří se mne snaží ovládat. Metodika komunistického vládnutí byla postavena na tom, že každý byl něčím vydírán. Komunismus stál na lidských slabostech a nectnostech.
Můj šéf v Gottwaldově na mě při konfliktech syčel: „Já si na tebe něco najdu.“. Když jsem nereagoval ani na vyhrožování, že mi zařídí, aby se moje děti nedostaly do školy, mi nakonec řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“. Sám žádné děti neměl. Já jsem na své děti myslel, ale chtěl jsem, aby byly stejné nebo lepší než já. Budou-li toho schopny, aby si mě po letech vážily, jako si já vážím svých mrtvých rodičů za to, jak žili a jednali.
Henry Ford, zakladatel americké podnikatelské dynastie, napsal: „Vláda, proti které se postaví mravní cit lidu, je vláda ztracená.“. Od doby, kdy Ford tato slova napsal ve společenských poměrech amerického anglosaského smyslu pro fair play, uplynulo více než sto let. Ve Spojených státech snad toto pojetí politiky a veřejné správy ještě platí. V českých poměrech se bohužel proti komunistické vládě nemělo co postavit. Téměř tři generace komunistické vlády hluboce poškodily mravnost, nemluvě o smyslu pro férové jednání. Nelze dosáhnout skutečné změny společenských poměrů a způsobů politické vlády dožadováním se lidských práv. V nejlepším případě lze dosáhnout jen vylepšení technologie ovládání. Občas se využije cukr a bič z volské kůže se nahradí bičem z volského lejna.
Mí kamarádi z větší části emigrovali. Z těch, kteří zde zůstali, jsem polovinu našel po roce 1990 v registrech tajné bezpečnosti jako agenty. Důvodem obvykle bylo nepevné mravní přesvědčení, které by jim dalo udržet se rovnými. Chtěli žít pohodlně a dělat své kariéry. Měli své slabosti a nectnosti, nedokázali říct ne.
Dobře jsem poznal Egona Bondyho - Zbyňka Fišera, dlouholetého guru undergroundu. Bondy, veřejně známý svými drsňáckými texty, byl ve skutečnosti křehký intelektuál a slaboch. Z estébáků měl panickou hrůzu. Když měli přijít, třásl se strachy jako huspenina. Byl v registru tajné bezpečnosti od počátku padesátých let. Myslím, že si Bondyho pěstovali a on jim sloužil. V jeho obdivovatelích si registrovali pro ně rizikovou společenskou vrstvu mladých lidí. Bondy, aby mohl žít svým způsobem, si nechal přiklepnout psychiatrickou diagnózu. Přijal švindl s režimem a nakonec tím sám sebe zničil. Rozešel jsem se s Bondym dost pro něj typickým způsobem. V osmdesátých letech jsme se ženou našli Bondymu v Telči domek a občas jsem mu s něčím pomohl. Zakládal si na tom, že rukama nedělá. Jednou jsem mu vyprávěl, jak jsem kradl se svým synem balík slámy. Choval jsem ovce a na zimu se těžko sháněla sláma na podestýlku. Tak jsem se rozhodl, že ukradnu z pole JZD velký slisovaný balík. Nevěděl jsem, jak je těžký. Nikdy jsem se tak nenadřel jako při tomto lupu. V roce 1993 jsem potkal Bondyho v Telči a řekl mu. „Bondy, proč to děláš, je to zapotřebí?“. Bondy zklamán, že není středem obecného obdivu, dělal v té době zase věřícího komunistu. Bondy na mě začal křičet: „Vy nejste také žádný svatý, ukradl jste balík slámy.“.
Většinu oficielního disentu v postnormalizační době tvořili lidé z okraje společnosti. Valná část z nich se na okraji ocitla svou prohrou v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak zde byli lidé již odchovaní dobou a jejími hodnotami, kteří se odmítli zařadit a žili svým způsobem na okraji. V disentu bylo málo lidí, které bychom mohli považovat za solidní střední vrstvu, která ctí hodnoty, z nichž vyrostla evropská křesťanská civilizace. Málo bylo lidí, kteří se postavili proti, protože režim a systém byl nemravný.
Teprve tehdy, existuje-li ve společenství silná vrstva lidí s takovým přesvědčením a postaví se proti vládnoucím způsobům, až tehdy je naděje na pozitivní změnu. Nebylo problémem pro režim a jeho tajnou službu mít obec odpůrců režimu profízlovanou křížem krážem. Jak se také ukázalo po devadesátém roce.
Komunismus semlel společnost v beztvarou masu, vzal lidem ideály. Každý, kdo měl svou individualitu, se stával již pouhou svou existencí drhnoucím kamínkem v kolečkách jejich obludného politického stroje. Proto půl století systematicky hubili každý zárodek osobnosti, která by se mohla stát pro své okolí pozitivním příkladem. Komunisté a jimi řízené loutky, které se pohybovaly na veřejné scéně v jejich režii, svým jednáním dávali negativní příklad. Nastavovali „normy“, kterými se rozkládal pojmový svět hodnot, na kterých stála předkomunistická společnost. Lidé si zvykali, až si většina zvykla.
Příkladem hodným obdivu se stali vychytralci, kteří převlékali kabát, kdykoli se jim to hodilo. Takové jednání nebylo považováno za osobní hanbu a potupu. V konci osmdesátých let byla česká společnost těžce poznamenána takovým pojetím „občanských ctností“. Většina je vzala za své, protože „svět tak chodí“ a málokoho takové jednání pobuřovalo. Od doby, kdy jsem začal být schopen vnímat svět kolem, rozlišovat příčiny a následky, jsem při svých srážkách s realitou měl příležitost vidět reakce svého okolí. To, že jsem věci, které jsem považoval za nesprávné, nedělal, považovalo mé okolí za anomálii. Ač jsem své jednání žádným způsobem nevystavoval na odiv a nebyl jsem veřejně známým disidentem, byl jsem svému okolí nakonec nepříjemný. Mé chování dráždilo mé nadřízené a ti, když nemohli na mě, svou nepřízeň částečně přenášeli na mé spolupracovníky a lidi kolem. Místo toho, abych byl příkladem, že se člověk nemusí podělat a že je možné stát na svém, stal jsem se pro své okolí nepříjemnou morální výčitkou a vztyčeným prstem. Jak rádi by mě často někteří shodili a podrazili, jen aby se zavděčili. Neudělali to většinou proto, že nevěděli co udělám. Skoro celý život jsem věděl, že zůstanu sám.
Opakovaně se mě v průběhu let někdo ptal, jak můžu s takovou skepsí žít. Odpovídal jsem, že to není skepse, ale realita, ve které žijeme. Lhát si v základních věcech znamená nic nedělat a pak se divit, až celá ta hrůza spadne. Svéprávný člověk má vědět, kdy už má za zády zeď nebo propast a není kam couvnout.
Česká „komunistická“ společnost v konci osmdesátých let byla zapáchající, hnijící bažinou. Občas v hloubi společenského bahna zabublalo, hladina se rozčeřila a na povrch vyskočila bublina. Lidé a struktury, které ve jménu „nejspravedlivějšího“ společenského řádu ze společenství lidí ten marast umíchali, se již ani nesnažili moc cukat, aby nezapadli. Masa lidských atomů tvořících základ média společenské slatě byla za půl století promývání a pošlapávání od sebe oddělena tak, že je nespojovaly žádné společné hodnoty. Hodnoty, které jsou spojujícími stavebními prvky, na nichž se vytváří ostrůvky pevné země a na kterých může vyrůstat pocit sounáležitosti a odpovědnosti.
Jedinou společenskou skupinou drženou pohromadě spoluúčastí na zločinném zneužití neštěstí vlastní země byli ti, kdo po srpnové okupaci udělali kariéry. Ve dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let upevnili své postavení. Formálně rozhodující veřejné funkce nezaujali, rozhodovali ze svých pozic v pozadí. Nenesli veřejnou odpovědnost. Zdánlivě šedé myši, které nebyly chápány jako příčina neutěšeného stavu, se mohly navenek chovat téměř jako odpůrci komunismu, průkopníci soukromého vlastnictví i pluralitního pojetí politiky. Patologická sedlina vyprodukovaná rozpadajícím se komunismem byla v konci osmdesátých let jedinou vrstvou komunistického společenství, kterou spojoval společný zájem a vůle k moci. Je to smutné a tragické, že tito lidé byli hybnou silou přestavby komunismu.
„Nejspravedlivější“ společenský řád, kterým podle jeho ideologů a hlasatelů měl být komunismus, svou prolhaností a zločineckou praxí rozvrátil systém společenských hodnot. Hodnot a zvyklostí, které se utvářely po staletí a umožňovaly lidem spoluexistovat jako civilizované společenství. Zpochybnil a často ve svůj opak obrátil vnitřní obsah klíčových pojmů etiky, morálky, práva a spravedlnosti. Hybnou silou přestavby komunismu, kterou oni nazvali „sametovou revolucí“, se stali lidé a živly, které komunismus sám zplodil. Lidé, kteří by v civilizovaném právním státě byli chápání a bylo s nimi jednáno jako s kriminálními živly. Tato společenská subkultura připravená a vyškolená komunismem dostala v konci osmdesátých let svou příležitost. Jejich čas přicházel.
Budete a můžete mě napadat, že také já jsem byl účastníkem a pozorovatelem sametové revoluce. Podobně jako celý svůj život jsem se snažil jednat a nestranně soudit, co jsem viděl se odehrávat. Divadelní představení, které se v devadesátých letech kolem nás a s námi odehrálo, bylo předurčeno okolnostmi a kulisami, ve kterých se hrálo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)