Augiášův chlév

Motto: „Nevyčistili jsme Augiášův chlév, vpustili jsme do chléva řeku a nechali zavřená vrata. Naředili jsme sajrajt, hladina stoupá, již jsme v tom po ústa, utopíme se.“ (Úryvek z řeči, kterou jsem pronesl v debatě Poslanecké sněmovny k lustračnímu zákonu.)

Kdyby to šlo, stydím se za to, co předvádí „kulturní elita“ v médiích, ke zveřejnění záznamu udání, které měl učinit Milan Kundera v roce 1950. Je mi hanba, nejde o Kunderu, zveřejnění záznamu uvolnilo zábrany, pokřivenci a poserové hájí sami sebe.

Rozhovor Milana Uhdeho s Renatou Kalenskou v Lidových novinách je příkladem. To, že Uhde nechal rozhovor zveřejnit, nemohu hodnotit jinak, než že Milan Uhde ztratil schopnost rozlišovat, co které slovo znamená. Podal výpověď o sobě a „vzdělancích“ své doby.

Prožil jsem život v komunismu, nepřizpůsobil jsem se, stejně jako se nepřizpůsobily moji rodiče. Od doby, kdy jsem začal vnímat své okolí, více než padesát let žiji paralelní život. Poslední roky mi okořeňují následky komunismu - to, že jsme se nepokusili s tím zločinným systémem vyrovnat.

V neděli, 9. listopadu 2008 jsem se díval v televizi na záznam pořadu o holocaustu židů. Hitlerovi a nacismu vadili židé a jejich náboženství - byli výluční, nebyli použitelným materiálem pro choromyslné plány. Výlučnost židů ohrožovala šílený záměr udělat z lidského společenství jednoduchý stroj fungujících součástek. V rámci jednoduchosti a přímočarosti bezbožné nacistické ideologie byla ke konečnému řešení krátká cesta: celou sortu lidí vyvraždit, s ní i nebezpečný způsob myšlení. Samotní realisátoři i ostatní tím dostávali signál, že nebudou-li poslušní a použitelní, můžou následovat.

Komunismus byl ve své nejvnitřnější podstatě o tomtéž. Lenin se Stalinem to v ruských poměrech ukázali více než názorně. Nejdříve zničili a vyhladili ruskou elitu. Při její likvidaci k tomu použili židy, Lotyše a Baškiry, které, v duchu výše uvedeného, potkal po vykonání špinavé práce stejný osud. Technologie likvidace celých národů odpovídala ruským zvykům a podmínkám. Přestěhovali je do oblastí, kde většina pomřela, nebo vyvolali hladomor - bylo to efektivnější než německé plynové komory a spalovací pece.

V československých poměrech po válce nešlo budování nejlepšího ze světových řádů tak jednoduše a přímočaře. Přesto na rukách budovatelů lepších zítřků zůstalo dost krve a mnoho špíny. Dokonale zlikvidovali intelektuální a morální elitu země. Nahradili ji hlupáci a snaživci bez zábran. Z Československa udělali věrného vazala Východní říše. Morálně rozložili společnost, z vyspělé země udělali rozvojový stát.

Následníci a žáci komunistické „revoluční elity“ nás po létech, když ideologie vyčpěla, osvobodili od komunismu sametovou revolucí. Nevinnost a nedotknutelnost si zajistili listinou práv a svobod. Byl jsem při jejím schvalování. Pak si bez zábran rozkradli stát. Navzájem se mezi sebou provázali a zajistili korupcí. Virtuálními politickými stranami zastřešili „svou“ pluralitní demokracii. Jako zkušení sadaři „kontinuálně“ naštěpovali komunistické „právo“ na zakrslý stromek demokracie. Policii, soudce i úředníky sbormistři vyučili zpívat píseň „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Co a jak se v naší zemi i společnosti po roce 1990 odehrálo, bylo přirozené a logické. Neděláme-li nic ke skutečné změně, nemáme si na co stěžovat. Pro individuální lidskou existenci, i ve společenských procesech platí zákony fyziky. Stejně jako u fyzikálního systému energeticky i hmotově degradovaného, bez dodání energie a hmoty, jeho degradace dále pokračuje a prohlubuje se. Stejně, jedinec i společenství, bez vzchopení se, odstranění příčin rozkladného stavu a pochodu, dále upadá a stáváme se dobytkem.

Měl jsem příležitost pochopit, jak si je „bývalá-současná“ elita vědoma platnosti obecných zákonitostí. Když jsem v počátku devadesátých let podobně argumentoval ve sněmovně, nenávistně na mne syčeli. Mám celoživotní osobní zkušenost, že pokud se člověk nepoddal, přežil a dokonce dosáhl většiny věcí, které si umínil. Nakonec, si na něj nedovolili ani hajzli.

Nedostal jsem posudky a opakovaně nesměl na střední a tím spíše ani vysokou školu. Musel jsem odejít z domova, aby o mně nevěděli. S odstupem let jsem vystudoval. Nikdy jsem za komunistů nešel volit a ustál jsem si to. Převedl jsem přes čáru do Rakouska Vietnamce, kterého měli kolegové na koleji - chtěl utéct na Západ a nevěděli co s ním. Věděl jsem, že když to někdo vyzradí, zabijou ho.

Byl jsem žalovaný za napadení veřejného činitele. Spolupracovník, který toužil být ředitelem, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Dostal beze svědků po hubě, za hodinu mne přišli sebrat. Odmítl jsem podepsat protokol, který sepsali a řekl, že nevím, z čeho mne obviňují. Vyšetřovateli, když mi vyhrožoval s pěti lety vězení, jsem odpověděl, „vím, že když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je, ale nikdy to nezapomenu.“ Vždy jsem pak odpovídal - k tomu, co jsem řekl poprvé, nemám co dodávat. Věděl jsem, že v žádném případě nesmím dát najevo, že se něčeho bojím, nebo mi na něčem záleží. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu, zde jsem soudci odpověděl, „Celý svůj život jsem žil jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já“.

Mé jednání mělo přirozeně následky, měl jsem jistotu, že neudělám kariéru a měl vždy nejnižší plat. Nakonec jsem skončil jako nádeník. Důsledně jsem odmítl dělat profesní podvody a jednat nemorálně. V těch desetiletích jsem měl dost času, abych pochopil, jak komunismus a život v něm změnil u lidí schopnost vnímání „pachů“. Nesmrděli moji šéfové, začal jsem pro své okolí zapáchat já. Nepřizpůsobil jsem se „standardnímu“ smradu a rušil pohodu odéru, na který si většina zvykla.

V konci osmdesátých let jsem šel do politiky. Byla naděje na změnu a věděl jsem, že věci se nemění samy. Do parlamentu jsem se dostal díky tomu, že větry vyvolané atmosférickými poruchami, na krátký čas, rozehnaly mraky standardního smradu a tak jsem chvilku nebyl cítit.

Zkušenost, kterou jsem prošel v sametově revolučním parlamentu je nezaplatitelná penězi. Téměř nikdo nechtěl skutečnou změnu. Na standardní smrad si všichni tak zvykli, že bez něj se cítili sirotky. Úkolem „revolučních státníků“ bylo na čas přidávat do základního smradu esenci lesní vůně. Přes připravené scénáře se v okamžicích krizí ukazovaly za maskami skutečné tváře. Lesní vůně nepřeřvala základní smrad.

Žádný lidumil a obhájce nevinných a hodných agentů mne nepřesvědčí. Viděl jsem jednání těch lidí - v kritických situacích a v čase. Na všechno musí být dva, jeden, kdo mne do špatného chování nutí a druhý, který se podvolí a přijme to. Řekl jsem v parlamentní debatě: „Chápu a pochopím, každý můžeme někdy ve slabé chvilce selhat i upsat se ďáblovi. Nechápu ale, proč se nikdo z těch nevinných nezvedl z kolen a dodnes nezúčtoval s tím, kdo ho na kolena srazil. Kdyby se to stalo mně, nemilosrdně bych toho, kdo mne ponížil ve slabé chvilce, dnes zabil. Nemohl bych s tím ponížením žít.“ Nikdo mi neodpověděl, bylo ticho.

V naší zemi se zřejmě nikdo nestyděl a nestydí. Naopak, chtějí, abychom se styděli my, kdo takové věci a jednání připomínáme. Jsme nestoudní a drzí, že připomínáme standardní smrad, kterým páchne naše společnost. Naředění zvýšení hladiny sajrajtu po sametové revoluci v našem chlévě vyvolala vývojové adaptace, projevila se genetická variabilita stáda. Z talentů, které prokázaly schopnosti již na komunistické hluboké podestýlce, se dokonce vyvinuli obojživelníci. Vědci zaznamenali nový druh „komunisto-podnikatele“. Slabší jedinci klesají ke dnu, topí se, na hladině není místo pro všechny.

Jak v tom uzavřeném chlévě děláme všichni pod sebe, sajrajt se zahušťuje, plavání je obtížnější, zvyšuje se počet obětí. Obojživelníkům vysoká hladina sajrajtu nevadí, ke svému životu ji potřebují - usilovně drží vrata uzavřená, utěsňují škvíry ve vratech. Zajímavé je, jak se „kulturníci“ - svědomí národa, obětavě vlastním tělem pokoušejí ucpávat hrozící trhliny v naší fekální jímce.

Dvakrát se nevstupuje do stejné řeky špinavýma nohama

Motto: „Stará moudrost říká: náboženství, státy, lidské instituce se obnovují z původních idejí-kořenů. Platí to, jsou-li kořeny zdravé, odrážejí pravdy - pak lze na jejich podkladě vdechnout staré myšlence, instituci nový život.“

Ad Lidové noviny, úterý 4. listopadu 2008, Miroslav Macek - „Co s ODS? Zpět ke kořenům.“

Sloupek Lidových novin ze 4. listopadu mne přinutil zareagovat na prázdné, zavádějící „chumly“ slov, které naplňují český mediální prostor. Text Miroslava Macka k prohře ODS v krajských volbách je prázdným chumlem slov.

Dokladem schopnosti obrozovat se z původních kořenů je dva tisíce let stará historie křesťanství a jeho institucí. Ideje, na kterých křesťanství stojí, jsou obecně pravdivé. V hrubé, nelidské době, kdy byly vysloveny, to byl veliký objev, naděje pro slabé a ponížené. Ježíšova slova, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, dala naději nejubožejším. Slova „každý člověk je tvůj bližní, jednej s ním, jako bys přistupoval sám k sobě“ říkala: hledejme míru, jednejme jako lidé. Slova „Bůh otec váží naše činy a bude je soudit“ držela na uzdě běsy v lidské duši. Ježíš a zakladatelé křesťanství svým utrpením a obětí prokázali opravdovost svého přesvědčení a učení.

V křesťanství nebyly líbivé lži, že lidé jsou si rovni na tomto světě, nebyla by to pravda a odporovalo by to lidské přirozenosti. Křesťanství nepotřebovalo „listiny práv a svobod“, nejsou pravdivé a odporují lidské přirozenosti. Nebyly zapotřebí, jednání a život podle křesťanských zásad udržovaly míru vztahů mezi lidmi. Jedině kultura, v tom nejširším slova smyslu, může garantovat naše vzájemné vztahy a jejich dodržování. Žádná listina vyhlášená člověkem nebude platit, není-li pevně zakotvená v kultuře nebo Boží víře, nejlépe v obojím.

Každé „boží“ i lidské učení, byť sebepravdivější, stane-li se lidskou institucí, bývá zneužito. I křesťanské náboženství ve své historii prošlo epizodami a dobami svého zneužití. Vzroste-li význam a vliv jakékoli lidské instituce či učení, přitahuje lidi špatné a zlé. Pravdivé zásady v „kořenech“ náboženství, učení, pravdivý étos otců zakladatelů jsou jediným nosným pilířem návratu ke kořenům a nadějí následné obrody. Křesťanství takové základy mělo, proto bylo schopné návratu ke kořenům a trvá do dnešního času.

Nejde obrodit komunismus návratem k původním idejím, byla to lež, jeho základem bylo popření, zničení kultury. Stejně se nelze vracet ke kořenům a idejím „sametové revoluce“, jejím institucím, „osobnostem, vůdcům“. Sametová „revoluce“ byla smutná fraška, hlásané ideje byly lží, „státníci“ - tajtrlíci, nebo přímo řízení agenti.

Společenské procesy, které dějiny nazývají revolucí, znamenají hluboké změny společenského uspořádání, odstranění a výměnu privilegovaných vrstev. Mobilizaci nových talentů, radikální změnu organizace společnosti. To v žádném případě sametová „revoluce“ nebyla a takové změny nevyvolala. Společnost po několik generací ovládaná totalitním komunizmem byla ubitá a duchovně polomrtvá. Platí to pro společnost československou a násobně pro společnost „sovětsko-ruskou“.

Snad až na pár jedinců byli jedinými, kdo byli schopni registrovat krizi systému vládnutí, příslušníci elity tajné bezpečnosti, která již v sedmdesátých a osmdesátých létech držela v „sovětském“ systému moc. V „sovětském táboře socializmu“, mimo vládnoucí mocenské struktury, neexistovala alternativní společenská vrstva schopná se zorganizovat a vyvolat proces, který by mohl vést k revizi systému vládnutí, k tomu, co by bylo možné nazvat skutečným převratem - revolucí.

Čtyřicet let jsem měl příležitost pozorovat vývoj a degeneraci komunistického systému panování, postupující společenský rozklad. Československá společnost v konci osmdesátých let byla nehybná, duchovně polomrtvá, neexistovaly ani malé nezávislé skupinky s nekomunistickým programem. To, co se nazývalo „dissent“, nepovažuji za alternativní opoziční politické hnutí. Společenský „pohyb“, který v konci osmdesátých let vyústil v tzv. „sametovou revoluci“, vyvolali oni sami - vnitrostranické mocenské centrum, koordinované Státní bezpečností. Disent měli profízlovaný křížem krážem. Zvláště po tom, co jsem viděl se odvíjet v průběhu devadesátých let, tvrdím - nepřímo řídili a usměrňovali aktivity svých „odpůrců“.

Mne samotného přivedl do jihlavské „opoziční“ skupinky registrovaný agent Státní bezpečnosti. Občanské fórum v Jihlavě jsme zakládali v bytě agenta. V Telči tomu bylo stejně, tam jsem jim přebral při zakládání Občanského fóra iniciativu. Na počátku potřebovali lidi mého typu, aby se proces rozběhl, počítali s tím, že část z nás zdiskreditují a koupí. Nepoužitelné odstraní.

Byl jsem u zakládání Občanského fóra, viděl chaos, neschopnost a manipulace. Účastnil jsem se v parlamentu zakládání Meziparlamentního klubu demokratické pravice, potom i dělení Občanského fóra. Viděl jsem, jak se vedení větší části demokratické pravice chopil Václav Klaus a Josef Zieleniec.

Od počátku jsem byl členem Občanské demokratické aliance, ve které se sešla skupinka inteligentních, vzdělaných lidí. Jako venkovský prosťáček jsem nedovedl pochopit, proč otcové zakladatelé hlásají politickou „moudrost“ a slogan „co není zakázáno, je dovoleno“. Ve společnosti, která byla peleší lotrovskou mělo být i prosťáčkovi jasné, jaké důsledky takový politický přístup bude mít. Nechápal jsem v té době, jak vzdělaní, inteligentní lidé mohou v reálné společenské situaci něco takového vypustit z úst. Časem jsem pochopil, že i nás založili, byli jsme určeni na úvodní „nečistou“ práci. Cesta vymanění se z komunismu, dnes z postkomunismu, není tolik o inteligenci, nadání, vzdělání. Když je zle, nejsou téměř k ničemu. Není-li v situaci, kdy se zdá, že vše je marné, na svém místě charakter, morálka, přesvědčení - zvykově výchovou pevně ukotvené -, není nic, není, o co se opřít. Ani ke kořenům té malé party z ODA se není kam vracet.

Měl jsem příležitost poznat Miroslava Macka. Byl z federálních poslanců při zakládání klubu Meziparlamentní demokratické pravice nejaktivnější. Poté spoluorganizoval přechod většiny jeho členů do nově budované politické strany - Občanské demokratické strany. Macek byl inteligentní, bystrý, vnímavý a přizpůsobivý chlapec. Na komunismu mu vůbec nevadilo, že to byl systém nemravný. Sametová „revoluce“ byla pro něho příležitostí povznést se, udělat kariéru. Chopil se té příležitosti a byl hvězdou „pravicové“ politiky prvých sametových let. Chtěl vše najednou - kariéru, prachy, baby, přitom však do té „správné“ party nepatřil od počátku. Dostala jej tam až privatizace „Melantrichu“, která musice na jedné straně podrazila nohy, ale zároveň, protože byl ohebný, mu zajistila setrvání na scéně a použitelnost (byl vydíratelný - tedy použitelný k čemukoli; kdyby se cuknul, mohl být kdykoli odstraněn…). Jeho partnerem v privatizaci, kde šlo především o lukrativní budovy v centru Prahy, byl agent Státní bezpečnosti.

Od počátku byla Občanská demokratická strana budována jako postkomunistická „virtuální“ pravice, svědčí o tom „osobnosti“ jejích prvních vůdců a organizátorů. Václava Klause přivedl do Občanského fóra ve Špalíčku agent StB a KGB Karel Köcher. Celá další činnost a aktivity dnešního prezidenta ukazují, jaké zadání měl a čí zájmy zastupuje v „české“ politice. Josef Zieleniec byl vychován a vyrostl v Moskvě, oba jeho rodiče byli pracovníky Kominterny. Zieleniec byl organizátorem a strážcem „správné“ stavby a fungování ODS. Konflikt o čistotu financování mezi Klausem a Zieleniecem bylo fiktivním divadelním představením. Kdo jiný mohl lépe celou dobu znát financování strany než Pepa Zieleniec. A pak náhle procitnul?

Na počátku byli v ODS i lidé, které vynesla „převratová“ doba a kteří chtěli změnu. Prvým sítem byly volby 1992, nepoužitelní lidé se nedostali na kandidátku, na přední místa. Pak odešli federální poslanci. Proces „normalizace“ revolučního nástroje završil „Sarajevský atentát“. Vnitrostranický „puč“, to uměle vyvolané a sehrané divadlo. Tvrdím to na základě své zkušenosti: byl jsem v politice a měl možnost vnímat atmosféru okamžiku, poznal jsem aktéry. Celé to byl aktivní proces „bolševizace“ strany, odešli „menševici“ - lidé nepevní a nespolehliví. Peníze na založení Unie svobody dala Unionbanka, „ústav“, ve kterém skončilo několik rovněž vykradených menších bank. Šéfpučisté Pilip a Ruml dostali záruku trafiky.

Není se čeho dovolávat, česká společnost, natož politika posledních šedesáti let, nemá žádné kořeny, na kterých by se dala obnovit, natož postavit solidní, pevná stavba. Z houbového mycelia, na kterém ty desítky let rostou v české džungli prašivky mnoha druhů, nemůže vyrůst nic jiného, než zase jen jedovaté prašivky.

Co se dnes pohybuje po české parlamentní politické scéně, jsou virtuální přízraky, není to ani „levice“ ani „pravice“. Někdy to vypadá, jako bychom všichni žili a jednali jako přízraky. Jen chci doufat, že krizi, která se navršuje, nebudou „řešit“ již jen banditi, snad zde ještě jsou tolik vzývaní a citovaní „slušní lidé“.