Kterak z Čunka dělati čuně až posléze všechny počuniti

Motto: „Hlas volajícího na poušti dnes zní - přeskoč, přelez, nepodlez, některé věci se nedělají“.

To, co se v dobách „osvícené“ vlády předvoje pracujícího lidu odehrávalo za zdmi sekretariátů a přípravek budoucích kádrů, dnes, v etapě „demokratického budování“ lepšího příští, se odehrává na veřejné scéně.

Déle než rok se táhnoucí, mediálně dávkovaná a udržovaná aféra s „úplatkem“ lidoveckého předsedy a ministra Jiřího Čunka je příkladem toho, jak se dělá „moderní“ komunisticko-podnikatelská politika.

V textu „Komunismus není mrtev“ jsem popsal výchovu kádrů k „odpovědnosti“, jak ji praktikoval předseda Čuba ve „Slušovické přípravce“. Můj šéf na oddělení gottwaldovské nemocnice, kde jsem byl zaměstnán deset let, napodoboval metody slušovického výcviku. Ve zdravotnictví ty metody měly svá specifika a důsledky.

Nový mladý lékař po nástupu na pracoviště byl po nějaký čas ponechán v klidu. Pak nastoupilo období, kdy nevěděl, co a proč se kolem něho bude dít. Cokoli udělá, bude zpochybněno. Malicherné buzerace byly střídány úsměvem a tykáním šéfa, které bylo bez přechodu následováno omlácením chorobopisu o hlavu. Celý smysl byl v znejistění mladého adepta medicíny a snaze učinit ho poddajným. Učili se, že i když jejich diagnóza je správná a oni sami to ví, musí přijmout jiné rozhodnutí šéfa. Učili se, kdy smí a kdy ne správně rozhodnout. Když určili správný terapeutický postup, byli přinuceni přijmout postup, který pacienta fakticky poškozoval. Při přijímání pacientů na oddělení byli nuceni, aby nepřijímali těžké a rizikové případy, případně aby takové pacienty posílali na jiná oddělení. Těm, kteří se takovému postupu podvolili, se občas stalo, že někdo zemřel a pozůstalí je za to činili odpovědnými. Šéf a cvičitel je nechal nějaký čas podusit a pak je z toho vytáhnul. Za to mu museli prokazovat vděčnost. Poslední stádium byla u starého nebo těžce nemocného pacienta věta „postel bude zítra prázdná“.

Kdo prošel těmito stádii výchovy a zůstal, uspěl. Byl vydíratelný a použitelný. Jeho jednání mu bylo podle potřeby připomenuto.

Opakovaně jsem svým kolegům říkal: „Nedělejte to, už nikdy nebudete moci říct ne“. Pokud se pamatuji, tři z nich, kteří zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z psychiatrie, odkud dal výpověď a odmítl se vrátit.

Pracoval jsem a vedl laboratoř. Nebylo tak jednoduché se mnou manipulovat a rychle mne dát jinam nebo nahradit. Dlouhou dobu, když na mně byl žádán výsledek podle potřeby, jsem dělal, že nevím co se ode mně chce. Pracovně mi nebylo co vytknout. Nakonec jsem na svého šéfa vzal židli a řekl mu, že urážet hrdého člověka je trestné. Odešel jsem sám, protože jsem věděl, že nemám šanci.

Měj jsem mimo jiné příležitost pozorovat, jak byl prostřednictvím fingovaného onemocnění a péče ze svého postu odstraněn okresní tajemník a velitel policie.

Co píši připadá nemožné a nepochopitelné, byl to ale přirozený důsledek vývoje totalitního mocenského systému, jehož jediným smyslem existence se nakonec stalo udržení postavení a moci. Proto již otcové komunismu hlásali, že jimi budovaný nový společenský řád je konečným stádiem vývoje lidské společnosti. K tomu bylo třeba převychovat a vytvořit „nového člověka“, tak nás usilovně „vychovávali a tvořili“.

Na jedné straně „tvořili a budovali“ masu plebsu, kterou potřebovali jako termití dělníky, aby točili koly ekonomiky a zajišťovali svou prací materiální existenci jejich „dokonalého“ společenského systému, na straně druhé „budovali a tvořili“ své nástupce, kteří ten „dokonalý“ společenský systém budou na věčné časy řídit. Proto museli ničit morálku a paměť u všech.

Aby „kormidelníci a manažeři“ neměli tendenci podléhat „staré a zaostalé“ sentimentalitě morálky, jejíž pojem se ještě nepodařilo zcela vykořenit, musel být každý perspektivní kádr namočen do zločinu. Pro takové speciální použití se jim pojem zločinu stále ještě hodil.

Do svého projektu dokonalé lidské společnosti jeho architekti i pozdější provozovatelé jaksi zapomněli započítat, že příroda a Bůh v ní postavili člověka o krapet složitějšího, nežli je termit. „Dokonalá“ stavba společenského systému, která u termití pospolitosti funguje miliony let, u člověka nechtěla fungovat. Důsledky padesátiletého experimentu jsou však tragické.

Na jedné straně zde existuje masa vykořeněného většinového plebsu s těžce poškozeným morálním hodnotovým systémem a zmatením ve významu pojmů, masa nesvéprávná, bez praktických zkušeností a návyků samostatného a odpovědného jednání, na straně druhé se vyprofilovala cíleně konstruovaná zločinecká vrstva vychovaná k tomu, aby parazitovala na většině a upravovala ji ke své potřebě.

V dnešní „moderní“ postkomunistické terminologii je možné říct, že manažerská elita předvoje pracujícího lidu si byla vědoma krize jejich „dokonalého“ společenského systému. Věděli panáčci, že chtějí-li si moc a svá postavení udržet - a to chtěli, musí ten „dokonalý“ systém modernizovat. V tom byl celý smysl a účel „sametové revoluce“. Cílem té podivné revoluce nebyla autentická demokracie, ale šlo o modernizaci systému, který sám sebou prokázal, že je špatný a nelidský.

Již v sedmdesátých letech všeobecně patrný vojensko-mocenský, hospodářský a vnitřní technologický úpadek přinutil mocenské stratégy uvažovat a připravovat se na hlubokou technologickou změnu řízení a ovládání svého teritoria. Moderní technologie a monopol ovládání médií dávají neuvěřitelné možnosti i nepříliš velké organizované skupině.

Byl jsem v politice od konce osmdesátých let a viděl vnitřní lidskou bídu. Lidé s rozhledem a odpovědností, vědomí si toho co se odehrává a ochotní se obětovat pro změnu, fakticky neexistovali. Všichni jsme byli v různě hluboké míře poznamenáni komunismem, byli jsme a jsme plebs. I těch několik, kteří po rozumu věděli co je co a o co se hraje, neměli do svých osobností vestavěny hranice, od kterých se nesmí nikdy ustoupit. Když přišel skutečný tlak, nebyl nikdo.

Hra na pluralitní politiku byla jen virtuálním tancem, protože peníze na financování politických stran měli jen „oni“. U zakládání politických stran měli své lidi. Do jejich vedení a do médií se dostali jen ti, o které „jaksi“ byl zájem. Všechny aféry s financováním politických stran byly připraveny a podle potřeby dávkovány. Měl jsem příležitost pozorovat vznik a strategické dávkování aféry kolem „dluhu“ Občanské demokratické aliance, až po její konečnou likvidaci. Dnes vím, že i náš lepý předseda Jan Kalvoda byl použit a aféra s doktorským titulem byla dlouhodobě připravována. Oproti Čunkovi z toho statečný Jenda vyvázl bez dlouhodobého umazání, i když i v tomto případě bylo co umazat.

V dnešní aféře kolem Jiřího Čunka vůbec nejde o osobu tohoto pána, natož o morální čistotu veřejných politických činovníků. Účelem a cílem „počunění“ Čunka je „demokratický“ způsob vymazání lidové strany z parlamentního zastoupení „svobodnou“ rukou „morálně“ rozhořčeného voliče v „nezmanipulovatelných“ volbách.

Základním signálem sametové varianty „revoluce“ bylo, že „naše“ zločiny a zneužití se nebudou trestat. Od toho se odvíjelo vše, co dodnes následuje. Celý systém dnešní „postkomunistické demokracie“ je založen a stojí na korupci, vzájemném provázání jeho aktérů a institucí na tomto „státotvorném“ principu. Podle politické, konkurenční či obyčejné zločinecké potřeby se na veřejnost vytahují a rozehrávají jednotlivé kauzy.

Lidová strana za komunistů svou formální existencí navenek umožňovala státostraně vytvářet dojem politické tolerance. Za tuto službu jejím činovníkům spadla občas pod stůl nějaká drobotinka, např. si pomohli dostat děti do školy.

Josef Lux po sametu tu tradici rozvinul. Lidovecká ministerstva se stala „úžerným údělem“ pro jejich stranu a lidi. Samozřejmě, že dnešní vládce financí Miroslav Kalousek tak fungoval. Venkovský beskydský ogar Čunek do „Stolice“ jezdil a staral se. Všeobecně to tak fungovalo. Politicky mocnější hráči to dělali násobně víc. Jejich „kormidelníci“ si současně systematicky sbírali materiál na všechny. Tvrdím, že díky této „vytěžitelnosti“ dostal Jiří Čunek podporu při své kandidatuře na předsedu lidové strany. Dnes již, chtě - nechtě, je jejich člověkem a hraje svou roli při veřejné „diskreditaci“ značky KDU - ČSL. Je to stejná role, jaká byla přidělena a kterou sehrál Jan Kalvoda při likvidaci ODA.

Na komunismu, a pro postkomunismus to platí o řád výš, je „epochální“ způsob, kterým pojmů morálky užívají a zneužívají přímo „zplozenci pekla“ k nastolení koncentrovaného zla. Dialektická metoda a způsob myšlení je univerzálním nástrojem, pomocí kterého je možno zneužít vše. Obracet věci i pojmy v jejich opak.

Cesta k dnešní „demokratické a pluralitní“ virtuální realitě začala hesly a pojmy „sametová revoluce“, „nejsme jako oni“, „listinami práv“ - bez povinností a odpovědnosti - a zákony, v nichž nebyly obsaženy sankce.

Nepochopil bych syrovost skutečnosti do takových důsledků, kdybych si nepamatoval posměch a nenávistné syčení, když jsem o těch věcech a důsledcích v počátku devadesátých let hovořil ve sněmovně.

„Filosof“ na Hradě, který v té době zamlžoval realitu, nese krvavou vinu za dnešní morální rozklad, zpochybnění obsahu základních pojmů a faktickou gangsterizaci politického, společenského a „podnikatelského“ prostředí naší země.

To je skutečná realita. Vidím z ní jedinou možnou cestu - začít se chovat a žít podle hodnot a zásad, které jsem použil v „Mottu“.

Budete považováni za nebezpečné blázny a neuděláte kariéry. Jednání a chování budete muset poměřovat těmito kritérii. Každá slabost a nedůslednost bude použita k vašemu zpochybnění a proti vám. Budete vztyčeným prstem, který uráží své okolí. Zažil jsem to, a přesto si myslím, že stojí za to nebýt špinavý.

Zloděj křičí „Chyťte zloděje!“

Motto: Od starého reakčního „modli se a pracuj“ šla naše cesta přes prvorepublikové „pravda vítězí“ ke „spojení proletářů všech zemí“. Dnes je zásadou českých 'státníků' „vrána vráně oči nevyklove“.

V neděli 29. června 2008 jsem na televizní obrazovce v pořadu „168 hodin“ s úžasem sledoval, co mladičká televizní reportérka předložila veřejnosti k věření o aféře s prodejem dřeva ze Státních lesů. Většina záběrů na obrazovce byla natočena v úterý 24. června na jednání Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Jednání výboru jsem byl přítomen, „problém“ obchodování se státním dřevem znám od samého počátku jeho „sametového“ vzniku.

Svět není spravedlivý, opak by odporoval nedokonalé přirozenosti člověka. Každý, kdo používá hlavu k přemýšlení, to musí vědět. Dokud bylo širší veřejností vnímáno a bráno vážně benediktinské „modli se a pracuj“, stála naše civilisace na realitě, na pravdě. Modlitba člověka podstatně podporovala ve víře v Dobro a odolnosti vůči zlu, které je součástí světa. Pracovitost byla nadějí, že může i vlastními silami přispět ke svému povznesení a umenšení zla.

Prvorepublikové heslo „pravda vítězí“ bylo jalovou proklamací. Pravda to nebyla. Pravda zde na zemi nikdy nevítězí sama od sebe. Zvláště když již chybí prý staré a zaostalé „modli se a pracuj“. Jako národní společenství a stát jsme se nepostavili a nebojovali proti Hitlerovi a nacismu - nepracovali jsme pro naši pravdu. Téměř bez odporu jsme pak „vplynuli“ do spojení všeho sovětského plebsu - bylo to přirozeným důsledkem ztráty „staré morálky“.

Sovětský komunismus stvořil z ctižádostivců a podnikavců zločince, jimž žádné vnitřní zábrany ani ideje nenastavovaly hranici, za kterou nelze jít. Udělali z nás otrockou masu bez víry a vlastního přesvědčení, materiál, ze kterého komunismem stvoření zločinci mohou plácat své virtuální stavby.

Život mi dal příležitost pozorovat kolem sebe, jak jsme se měnili a jak se měnil i náš pojmový svět. Zůstal jsem „zaostalý“, v pojmové a hodnotovém světě, který nám dětem do paměti vtiskla naše máma stálým opakováním „přeskoč, přelez, nepodlez“ a „takové věci se nedělají“. Byl jsem, podle komunistů, „sociálně nepřizpůsobivý“. To, jaký „dar“, nebo „nectnost“ jsem si uchoval, mi ale ukázala až „sametová obroda“ společnosti v devadesátých letech.

V konci osmdesátých let jsem věděl, že se něco musí stát, ten rozklad sám i způsob jakým se děl již páchli na sto honů. Stejně to věděla komunismem a jeho hodnotami vypěstovaná morální spodina „podnikavců“ ve státní bezpečnosti, hospodářské sféře i státním aparátu. Také chtěli změnu, připravovali se na ni a - pochopitelně - jejich představy o změně odpovídaly jejich hodnotám a vidění světa.

V listopadu 1989 jsem všeho nechal a angažoval se v politice. Chtěl jsem skutečnou změnu a věděl, že sama nepřijde, že pravda sama nezvítězí. V samém začátku jsem si řekl „budeš jednat tak, jak považuješ za správné a pravdivé“. Až po létech jsem si začal uvědomovat, jak jsem svému politickému okolí (a nejen jemu) musel připadat „mimo mísu“. Všichni měli svou životní zkušenost s komunismem a v různé míře přijali jeho hodnoty. Jedinečně to v polovině devadesátých let vyjádřil dnešní úspěšný ministr kultury Václav Jehlička: „Čestmír nemá v politice co dělat, mohl se do ní dostat jen díky zmatkům na počátku.“. V dlouhodobější perspektivě však byla má „nerozumnost a hloupost“ darem a klíčem, který v reakcích na mé otázky nebo jednání často odkrýval to, co bylo za oponou.

O co v sametové revoluci a „privatizaci“ šlo jsem do všech důsledků pochopil na tzv. reformě lesního hospodářství. Její počátky, aktéry, průběh a cíl jsem sledoval a viděl do podrobností. Pro přehlednost - les pokrývá třetinu území státu, dnes po restitucích stále více než polovinu této plochy spravují Státní lesy, tj. více než šestinu plochy státu. Hospodářský cyklus lesa trvá sto roků, výnosnost lesa je malá, udává se 1 až 4 %. Znamená to, že když na konci stoletého cyklu ukradne zloděj vlastníkovi čtyři stromy ze sta, nemá za sto let vlastník z lesa žádný výnos a zisk. Princip „reformy“ byl v tom, a ten stav panuje dodnes, že kupec dřeva si sám poráží stromy, sám udává množství a kvalitu dřeva. Ve smlouvě na zakázku je cena placená státu dána odhadem. Všichni zúčastnění se mezi sebou znají, vedení Státních lesů bylo propojeno s politickými i podnikatelskými „špičkami“ od samého počátku.

Někdy na přelomu let 1990 a 1991 jsem autoru „reformní“ koncepce Zdeňku Domesovi na jeho první návrh dát všechny lesy do třicetiletého nájmu akciovým společnostem ve výboru České národní rady řekl: „Váš návrh je udělán pro nekontrolovatelné vykradení lesů.“. Starostlivě vyhlížející stařeček Zdeněk Domes mi odpověděl „pane poslanče, vy nedůvěřujete lidem“. O dva roky později ten pán nejen že byl ekonomem podniku Státních ledů, ale byl i v představenstvu Forestinvest s.r.o. Dnes již legendární „podnikatel“ ve dřevě Honza Mičánek v únoru 1991 v oboře Březka řečnil při předkládání „reformní koncepce“: „…čtyřicet tisíc lesníků trpělo pod komunismem a poškozovalo les. Dnes, ve svobodném státě, budou les s láskou pěstovat.“. Zarazil jsem ho slovy „…pane inženýre, nejsem na tyto vaše kecy zvědavý, chci slyšet návrh odpovědné koncepce s jasnými kontrolními vazbami, jinak budou krást jako za komunistů.“. Dnes je ten pán příkladem jedinečného talentu parazita na státním lese. První ředitel Státního podniku Lesy České republiky a člen „reformní“ skupiny Jiří Oliva mi na mé konstatování „vaše koncepce hospodaření ve státním lese je udělána tak, aby se mohlo krást ve velkém“ odpověděl: „Děláme jen to, co od nás žádají nejvyšší představitelé vlády…“.

Dvakrát jsem se jako poslanec „vlámal“ do jednání vlády, když měli na programu lesnictví a kuponovou privatisaci lesních závodů. Postavil jsem se návrhu, který schvalovali a řekl proč. Vláda této země schválila koncepci hospodaření s lesem cíleně založenou na vykrádání nejen státního lesa - všichni to věděli. Po celé dlouhé roky udával Státní podnik Lesy České republiky roční zisk kolem třista milionů korun. Připomínám - z více jak šestiny území státu. Žádnému ministru financí ani poslanci to nepřipadalo podivné a nevadilo. Stejně tak to nevadilo „hlídacím psům“ demokracie a svobodného podnikání v médiích. To, co se občas v médiích objeví, jsou čtvrtpravdy a většinou ještě obrácené naruby. Mé texty, zejména k této problematice, již dlouhá léta nemají šanci být v „demokratickém a svobodném“ tisku zveřejněny. Je to ale „logické a přirozené“. Po celá devadesátá léta jsem měl příležitost vidět, kam šly peníze získané z toho podivného obchodu a podnikání a jak se měnily společnosti, které na něm profitovaly. Máme formálně Státní podnik LČR, zisky z více než šestiny území státu jdou však již více než patnáct let do jiné kapsy, než je pokladna státu. Jsou to nekontrolovatelné cash peníze. Viděl jsem, jak za tyto peníze byla „konsolidována“ média, byly a jsou placeny politické strany. Ne vláda, ale ti, kdo z toho zdroje žijí, určují, kdo bude ve vedení slepičky nesoucí zlatá - dřevěná vajíčka, která se jmenuje Státní lesy.

Lesníci však učinili pokus změnit a zprůhlednit hospodaření státního podniku. Pro lesníka, který ještě není zcela zkažený, je jistě těžké dělat to, o čem profesně ví, že je špatné a lesu škodí. Tento pokus učinilo vedení Státních lesů na jaře loňského roku. Aby ji legitimizovali, předložili svou koncepci v dubnu 2007 v Zemědělském výboru Poslanecké sněmovny. Po létech jsem dostal, ve výboru, jehož jsem byl osm let členem, příležitost promluvit. Na konci své řeči jsem řekl „…všichni víte, že celá koncepce hospodaření a prodeje dřeva je podvodná. Jste zvyklí se bát a pak si též myslíte, že si líznete. Vyvedu váz z omylu - nelíznete si. V podvodném systému totiž vyhraje vždy největší podvodník, který nakonec zůstává sám… Tak zvaná reforma lesního hospodářství byla hanebnost a vy to víte.“. Ministru zemědělství Petru Gandalovičovi jsem řekl „…doufám, že to už dokážeš dotáhnout do konce a změnit.“. Nedotáhl, podlehl tlaku a postupně odvolal vedení, které na veřejném fóru parlamentního výboru jasně přesvědčilo. Ti, kterým ustoupil, jej nedávno obvinili a zažalovali, že zakázky na těžbu dřeva po vichřici Ema nebyly rozděleny podle zákona a přijatých pravidel.

V jednom se snad ministr Gandalovič poučil. Jistě ví, že v tom jedou všichni a využil prostřednictví Zemědělského výboru Sněmovny. Na zdrojích z „dřevěného businessu“ jsou všechny divadelní soubory pohybující se po parlamentní politické scéně závislé a tedy na nich zainteresované. Jistě budou mít snahu „dohodnout kompromis“. Ve výboru se odehrálo předem dohodnuté divadlo. „Protivné“ strany si zařečnily, žádný ze stěžovatelů ani poslanců se však slovem nedotknul podstaty problému. Požádal jsem o slovo a divil se, jak „skoro rád“ mi předseda výboru poslanec Papež slovo udělil. Řekl jsem „…všichni jistě znáte hospodářské i přírodní zákonitosti, v jejichž rámci při odpovědném přístupu k lesu může hospodaření v lese a jeho využívání probíhat. Mám otázku. Již téměř dvacet let se zde hrají virtuální hry kolem lesa a jeho zdrojů, ve kterých není zlomku pravdy. Kdy se v této zemi začnou respektovat a dodržovat staleté zásady hospodaření s lesem? Dožiji se toho?“. Tím debata skončila, tak jako před více než rokem. Za to, co jsem veřejně řekl, mi přišli dva poslanci poděkovat. Žádný z nich totiž to, co je jeho povinností, neudělá - skončil by.

Vedení výboru se odešlo s ministrem Gandalovičem poradit. Usnesli se a odhlasovali, že spor předají k posouzení Úřadu pro hospodářskou soutěž. Pro dokreslení problému: Již první dlouholetý ministr - předseda tohoto „ctihodného“ úřadu Bělehrádek,… tedy abych byl přesný - jeho žena byla podílníkem a spolumajitelem s.r.o. Ekobena, které mělo pronajato 5 tisíc hektarů státního lesa…

Na počátku devadesátých let jsem ve své řeči o tom, jaké důsledky bude mít pro naši zemi nepotrestání komunistického zla, sněmovně řekl: „…kladete základy zločineckého státu…“ a vysvětlil, proč si to myslím. Varoval jsem před tím, co jsem tušil. Dnes, s odstupem let, na základě toho, co vidím odehrávat se na veřejné politické a hospodářské scéně, jak fungují média, právo, policie… mohu jen konstatovat: stalo se, jsme zločinecký stát.