Posametová demokracie - dokonalý komunismus nebo virtuální perpetum mobile?

Motto: „Bůh není, morálka, odpovědnost - zapomenuté pojmy premediální historie. Máme ještě naději se vyhnout nárazu do zdi?“

Jsem exaktně vzdělaný biolog. Co jsem od dětství viděl odehrávat se ve světě kolem, mne dovedlo k poznání. Nade vším, co pozoruji či změřím, musí stát filozofie - metoda pomocí které změřené, viděné i pociťované mohu zařadit do uceleného systému.
To, čemu říkáme civilizace, je plodem kultury jako systému hodnot, které většina lidského společenství zvykově přijala, podle nich žije a jedná.

Posametová doba, tím co se v ní odehrálo, mi důrazně vtiskla do vědomí fakt, že bez obecně přijatého a žitého kulturního hodnotového systému, kterému říkáme morálka, neexistují civilizované normy i samo exaktní poznání. Bez morálky jsou ekonomie i právo prázdné, formální pojmové systémy - dialekticky, podle potřeby použitelné. Sám pojem „pravdy“ je bez morálky mlhovinovou kaší bez pevné struktury. Podle potřeby, později ze zvyku, lze relativizovat vše.

Sametoví „revolucionáři“ byli sami bez výjimky plody komunismu, jeho hodnot i pojetí světa. Nevadilo jim, že komunismus svými „idejemi“ i praxí popřel lidskou, kulturní podstatu člověka. Nevadilo jim, nebyli schopni domýšlet, že ta zmrzačená ideologie popírala zásadní podíl kultury na lidské existenci biologického druhu člověk. A už vůbec některým z těch podivných „revolucionářů“ nevadilo, že komunismus po desítky let systematicky pracoval na vyvrácení klíčových kulturních pojmů z mysli lidí, kterým vládl.

Společnost, která prošla půlstoletím komunismu, nebyla svéprávná. Kdyby svéprávná byla, vyhnala by sametové vůdce s jejich populistickými slogany, za kterými byla jen lež.

Slogan „nejsme jako oni“ neznamenal: „nebudeme se mstít a spravedlivě posoudíme vinu všech na tom, kam komunismus naši zemi a společnost dovedl“. Byl ve skutečnosti jen signálem pro všechny, kdo se na zneužití a zvěrstvu komunismu podíleli: „nikomu z vás se nic nestane, chvilku mlčte, pokračujeme“. Byl to jeden ze základních kamenů „posametové demokracie“.

Slogan „lidských práv“ neznamenal: „našim úmyslem a cílem je obnovit právní stát, vrátit klíčovým pojmům jejich původní význam; vrátíme státu, jeho institucím zastřešující a regulační funkci, aby dbal na dodržování pravidel, která si společnost sama dala; obnovíme kulturní funkci státu, která dbá na dodržování fair play způsobů a v případě potřeby chrání slabé“. Jedině takovým způsobem lze udržet míru a zajistit to, co někteří nazývají „lidskými právy“.

Člověk na tomto světě má jediné nezadatelné právo, které mu nelze vzít: jednou - dříve či později - zemře. Všechna ostatní „práva“ si musí ustát, vděčí za ně společenské kultuře, ve které žije.

Byl jsem členem parlamentu, který v době, kdy jsme měli konat základní legislativní i politické kroky k oddělení se naší společnosti i státu od totalitní a zločinecké minulosti, projednával „Listinu práv a svobod“. Cár papíru, který sami ti, kteří jeho kodifikaci iniciovali, nebrali vážně. Bylo to jenom divadlo, sloužící k odvedení pozornosti od toho, co měla politická instituce zákonodárné sněmovny v ten čas dělat.
Žádná lidská instituce nebo sepsaný seznam nezajistí dodržování toho, co nazýváme „lidskými právy“. Takové chování a jednání může garantovat jenom Bůh nebo kultura, která drží zvíře v člověku v míře, že se bude chovat lidsky. Řekl jsem to v ten čas ve sněmovně a byl jsem jediný.

Listina práv a svobod byla přijímána jen proto, aby byla okamžitě zneužita. Byl to druhý základní kámen „posametové demokracie“.

„Kontinuita právního systému“ neznamenala: „nemůžeme teď náhle změnit všechny zákonné normy, zhroutil by se stát, nic by nemohlo fungovat“, jak „tvůrci kontinuity“ v ten čas argumentovali. Slibovali: „Budeme postupně zákonné normy novelizovat a měnit“. Politický slogan „kontinuity právního systému“ byl svou vnitřní podstatou politickým poselstvím všem uživatelům a interpretům totalitního práva: „mění se vnější technologie politiky; právo bude používáno i interpretováno tak, jak tomu bylo v době kodifikace - podle potřeby a v zájmu silnějšího“. Svědčí pro to praxe, která se od počátku rozběhla. Byly zrušeny zákony, které se nehodily a roky je nenahradila jiná norma. V květnu 1990 byl zrušen zákon o socialistickém státním majetku a nenahradila jej žádná právní norma, podle které by bylo možno z hlediska obecného zájmu posuzovat přesuny majetku do „správných rukou“. Generálním prokurátorem České republiky v té době byl dnešní nejvyšší dohlížitel nad svéprávností, právem a spravedlností předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Jeden z otců právní kontinuity s totalitním zákonodárstvím.

Měl jsem příležitost do podrobností pozorovat, jak se „demokratizovalo“ a vytvářel se „právní rámec“ celého jednoho odvětví národního hospodářství. Odvětví, jehož dobrý stav je mimořádně významný pro všechny obyvatele státu. „Reformátoři“ lesního hospodářství od počátku prosazovali taková „pravidla“, která zajišťovala připravené a zasvěcené skupině legální vykrádání zdrojů lesa. Když jsem to v té době jednomu z reformátorů, pozdějšímu dlouholetému řediteli Lesů České republiky řekl, odpověděl mi ten bohatýr: „Děláme jen to, co na nás žádají nejvyšší představitelé státu“. Dnes je tento odborník na tunelování lesa docentem na lesnické fakultě. Máme perspektivu, že vychová další špičkové odborníky ve své specializaci. Reformátor Zdeněk Domes ve sněmovním výboru prohlásil: „Lesní hospodářství je překapitalizované, část zdrojů je třeba převést do jiných odvětví…“. Zdeněk Domes dnes rovněž přednáší na univerzitě.
Čtyři roky 1990 - 1994 blokovali novelizaci zákona o lesích, přestože již od jara 1991 bylo zřejmé, že se v důsledku restitucí u velké části lesů změní vlastník. Novela lesního zákona byla blokována úmyslně jen proto, aby nejasností mohli využívat pro své záměry.

Nový návrh lesního zákona, který předložili koncem roku 1994 byl připraven tak, aby mohli pokračovat. Vím, o čem mluvím, byl jsem sněmovním zpravodajem zákona. Když byly v zemědělském výboru mé návrhy na úpravu zákona zamítnuty, odstoupil jsem z místa zpravodaje se slovy: „Pokládám své místo zpravodaje zákona, nedám své jméno k paskvilu“. Celé zákony se po léta dělaly tak, aby je bylo možno zneužít.

Po krátkém období „chaosu“ prvých dvou-tří let po „sametu“ nebyl a dnes již vůbec není problém přesvědčit ve stranickém klubu poslance jak mluvit, zvedat ruku nebo mlčet. Ostatně, nic jiného mu nezbývá, alternativou by byla politická sebevražda. U klíčových věcí jdou dohody „napříč politickým spektrem“, rozhoduje se o nich mimo sféru struktur oficiální veřejné politiky. Základy sametové demokracie byly položeny tak, že stěžejní vnitřní i zahraniční politická rozhodnutí se dělají jinde než ve volených oficiálních politických strukturách. Např. poslance, který by v takových případech jednal jinak než mu bylo „doporučeno“, by nikdo nezveřejnil. To, co média předvádějí kolem „vzpurných“ poslanců, je dohodnuté, sehrané představení. Znám ty věci z vlastní zkušenosti, a to před deseti roky nebyl systém ještě zcela uzavřený. Dnes média předvádějí pimprlové divadlo.

Sametoví demokraté a jejich nesametoví kormidelníci nastavili příklad, že skutečné zločiny se trestat nebudou. Smyslem „sametové metody“ revoluce bylo získání času ke změně technologie ovládání společnosti a řízení státu přes prostředníky. Společenská vrstva lidí bez morálky, parazitů, jejichž počet komunismus zmnohonásobil, se chopila jedinečné příležitosti.

Zpočátku zneužívali pozic a informací ti, kteří u toho byli a věděli, co se hraje. Jak čas pokračoval, přizpůsobili se sametové technologii pojetí tvorby zákonů, podnikání, použití práva a nakonec i pojetí morálky všichni, kdo měli ctižádost a nechtěli zůstat outsidery. Ostatní rezignovali a dnes již většinou nejsou schopni ani ochotni rozlišovat, co se kolem odehrává.

K napsání tohoto textu mě přivedla zkušenost ze „semináře“ zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Výboru, jehož jsem byl v devadesátých letech osm roků členem. Na semináři předkládalo nové vedení státního podniku Lesy České republiky svou koncepci hospodaření. Jako hlavní oponent původní „reformy“ jsem dostal možnost ve výboru promluvit. Bylo nad mé síly sledovat argumentaci zástupců firem, které se již přes patnáct let v „tunelu“, který vede ze státních lesů, dobře živí. Fakticky co slovo, promítnutý graf či tabulka, to byla lež. Tito lidé a firmy mají již dlouhá léta veškerý prostor v médiích. O podstatě problému a souvislostech v těch pořadech nikdy není řečeno slova.

Po létech jsem, ke konci semináře, dostal příležitost se k dosavadnímu způsobu „hospodaření“ se státním lesem vyslovit. V základních faktech jsem shrnul specifiku hospodaření s lesem a co takzvaná reforma znamenala. Nakonec jsem řekl: „Všichni víte, že celý systém je podvodný, jste zvyklí se bát a mlčíte. Někteří si myslíte, že si také líznete. Nelíznete si. V podvodném systému vždy vyhraje největší podvodník a nakonec zůstává jediný. To čemu se říká reforma, byla profesní hanebnost…“. Reakce byla jedinečná. Jako bych vylezl na stůl, sundal si kalhoty a vystrčil na přítomné pozadí.

Uvědomil jsem si, jak si zase všichni pomalu zvykli. Tak, jak se před desetiletími většina přizpůsobila komunismu a přijala jeho kulturu, tak dnes se opět většina zařídila v podvodném podnikatelském systému. Vysloví-li se pravda a pojmenují se principy, na nichž systém funguje a kterému se přizpůsobili, dotkne se a urazí téměř všechny.

O týden později, 24. května, jsem byl přítomen veřejnému slyšení v Senátu na téma: „Nebezpečí kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava“. To, co se v jednací síni Senátu dělo, lze popsat dvěma slovy -„rej bláznů“. Až na řídkou výjimku, kdo vystoupil a promluvil, zneužíval tématu, kecal nebo z hrdla lhal. V roli ředitele parku seděl za předsednickým stolem Ing. František Krejčí, jmenovaný na toto místo ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem. Dotyčný František Krejčí na samém počátku po založení parku, kdy jeho ředitelem byl Ing. Kec (registrovaný důvěrník státní bezpečnosti), se v roli náměstka pokusil činnost parku privatizovat do společnosti Park servis. Instituce národního parku by se tak stala fakticky prázdnou slupkou.

Za „legálního komunismu“ ještě bylo možno obsah pojmu „morálka“ vnímat. Společnost se dělila na „my a oni“. Dělat kariéru mohl jen ten, kdo mezi ně patřil, měl výhody a neplatily pro něj některé zákazy. Byl „oni“, mohl jednat tak, aby mezi ně patřil. Určité jednání a vnější odraz některých důležitých pojmů bylo možno personifikovat k určité společenské vrstvě. Ten, kdo nebyl mezi nimi a jako oni nejednal, si mohl udržovat určitou osobní identitu.

Vnitřní společenské důsledky zneužitého sloganu „nejsme jako oni“ a to, že zlo a zločin zůstaly beztrestné, má strašlivý obecný morální dopad - z nás se stali „oni“. Tolerancí a mlčením ke zjevným zločinům jsme na sebe vzali jejich vinu. Stali jsme se spolupodílníky.

Celý průběh privatizace státního majetku, rozklad politické scény, specifické fungování práva i státní správy a podobné zaměření i funkce médií byly pak již jen přirozeným posloupným vývojem.

Staronová „elita“ posametové demokracie si je vědoma, čemu vděčí za své privilegované výsostné postavení. Proti době „legálního komunismu“ se leccos uvolnilo, lidé mají reálný větší pocit volnosti a dočkali se větší spotřeby. Zatím není potřeba z úrovně státu, při formální liberální ideologii, hrozit vězením nebo vyřazením „nepřizpůsobivých“. Případ Vladimíra Hučína však ukazuje, že i takové prostředky jsou v repertoáru.

V dnešním čase je nejvýznamnější mocenskou metodou posametových demokratů rozklad tradičních civilizačních hodnot ve společenství, jehož se stali „elitou“.
Viděl jsem, jací lidé z mých bývalých kolegů v politice udělali kariéru. Všichni, kdo o něčem byli, zmizeli v propadlišti. Nebyl problém je odstranit, neboť naše doba nemá světce a mučedníky. Většinová společnost by je stejně nepoznala, natož aby je podpořila a následovala je.

Mohl jsem po dosti dlouhou dobu porovnávat, co se dělo uvnitř politické scény a jaký obraz byl médii podáván navenek. Ve společenství, které rezignovalo na morální hodnoty, není problém prostřednictvím médií natvarovat většinovou společnost do jakékoli absurdity.

Sametová demokracie vyplnila nejsmělejší sny parazitů, které stvořil komunismus. Stali se bohatými a mocnými. Stali se jimi snadno, rychle a bez dlouhodobé práce. Zřekli se odpovědnosti, kterou takové postavení přináší, a navíc jsou si jisti, že se jim nikdy nemůže nic stát.

Demokracie je dlouhodobě možná jen ve společnosti, která většinově ctí hodnoty fair play a morálky, podle nich jedná a žije. Posametová doba povýšila morální rozklad o řád. Nejhmatatelnějším důsledkem sametového zlořádu je, že budeme-li i mít příležitost ke změně, nejsme schopni se dohodnout a shodnout na prioritách. Nemáme společné hodnoty.

Netrpíme ztrátou paměti? - Význam americké radarové základny na našem území

To, co vidím v posledním roce odehrávat se na veřejné a mediální scéně kolem americké radarové základny, mne přinutilo položit si několik otázek. Máme právo mít vlastní stát? Jsme schopni rozlišovat základní předpoklady svobodné, svéprávné existence? Připravíme se vlastní hloupostí a nestatečností opět o právo patřit mezi svobodné národy?

Všechny listiny práv a svobod a rovněž tak smlouvy jsou prázdným cárem papíru, nejsou-li podloženy ochotou k velkým obětem. V lidském světě má právo na důstojnou existenci jen ten, kdo si své místo a postavení uhájí.

V roce 1939 se naše země nebránila. Na vlastním území nebojovali naši otcové a dědové proti nacistické přesile, za vlastní stát. Naše zbabělost poskytla alibi vládám Anglie a Francie, se kterými jsme měli spojenecké smlouvy o vzájemné obraně. Do budoucna jsme poválečným sovětským pánům ukázali, co všechno si vůči nám budou moci dovolit. Sousední Poláci na koních proti tankům bránili svoji zemi proti nacistům i ruským armádám. Finové na lyžích déle než půl roku odolávali mnohonásobné ruské přesile. Svým hrdinstvím obě země vybojovaly, že po válce si sovětská komunistická moc i vlastní zrádci nikdy nedovolili je tak ponížit, jak se to stalo nám.

V únoru 1948 jsme byli pro komunisty snadnou obětí. Všechny krysy bez obav vylezly. Naše země se pro ně, pod patronátem sovětského vítěze, stala kořistí, na které čtyřicet let parazitovaly. Velmi málo lidí se jim skutečně bránilo.

Většinu života jsem prožil v komunismu. Již od dětství jsem měl příležitost pochopit příčiny i důsledky určitého chování a jednání. Mám celoživotní zkušenost se svými komunistickými šéfy i s tajnou bezpečností. Všichni si byli schopni uvědomit, že si na nepoddajného a hrdého člověka nemohou dovolit to, co dělali ostatním. Má zkušenost platí v odpovídajícím poměru i pro společenství a stát.

Od voleb 1990 jsem byl osm let poslancem parlamentu. Měl jsem příležitost vidět i pochopit, o čem byla ta podivná sametová revoluce - perestrojka. To nebyla revolta svobodných, svéprávných lidí, kteří se postavili totalitnímu režimu, lidí, kteří chtěli obnovit svobodné fair play poměry v naší vlasti. Byla to režírovaná přestavba technologického ovládání společnosti.

Komunistická ideologie i její techniky vládnutí byly neefektivní a mrtvé. Inteligentnější komunističtí technokraté si byli vědomi, že chtějí-li se udržet a přežít ve svých privilegovaných pozicích, musí změnit svou mocenskou základnu i technologii vládnutí.

Mocenskou základnou v komunistické etapě vlády „předvoje pracujících“ byl aparát strany a státu. Smyslem a cílem „sametové perestrojky“ byl převod základního objemu majetku státu do rukou - „vlastnictví“ technokratické společenské vrstvy, která řídila a ovládala komunistický stát v posledních dvou desetiletích jeho existence.

Dnes je důležité si uvědomit, že lidé, kteří ovládali komunistický stát, přešli do formálně demokratických poměrů se všemi svými zvyky, hodnotami i zahraničně-politickými vazbami na své dřívější „rukovoditele“. Tito lidé i dnes rozhodují o základní ekonomické, společenské i politické orientaci naší země. Od počátku „sametové anomálie“ oni jediní měli ekonomické zdroje a peníze, které mohli investovat do politiky i ovládnutí médií. Dnes vyrábějí veřejné mínění a agitace proti americkému radaru je toho ukázkou.

Spojené státy americké v minulém století třikrát svou vojenskou pomocí zachránili Evropu před sebezničením vlastní hloupostí. Bylo to v prvé i druhé světové válce. Potřetí Evropu zachránil Ronald Reagan tím, že uzbrojil Sovětský svaz svým projektem protiraketové obrany.

Radarová protiraketová základna na našem území je až teprve teď naší vstupenkou do společenství svobodných zemí. Všichni postkomunisté vědí, že až poté nastane v naší zemi skutečná změna. Změna, která ohrozí jejich politickou i ekonomickou hegemonii.

Měl by již konečně přicházet čas, kdy si lidé, kteří ještě nezapomněli co znamená pojem odpovědnost, začali uvědomovat svůj podíl odpovědnosti za svoji kulturu i stát.

„Socialismus s lidskou tváří“ roku 1968 i „sametová revoluce“ devadesátých let s následujícím komunistickým „tržním kapitalismem“ byly jen etapami měknutí a degenerace komunismu.

Zatím nejsme odpovědnou demokracií a svobodnou zemí. Umístění radarové základny protiraketové obrany na našem území znamená, že naše země se stane součástí obrany svobodného světa.

Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromážděn „Radar? Jen malá splátka za svobodu!“ na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR pořádaného Konzervativní stranou (www.konzervataivnistrana.cz).

Postkomunistická „reforma“ lesního hospodářství a syndrom „Krále Lávry“

Znalost písma, čísel i metod jednoduché matematiky nás řadí mezi gramotné národy. Všichni jsme na obecné škole absolvovali hodiny sčítání i odčítání. Tyto základní znalosti, spolu se zdravým selským rozumem, by měly postačit k posouzení věrohodnosti dnešního hospodaření se státními lesy.

Nedovolím si pochybovat o tom, co všichni víte - hospodářský cyklus lesa je sto let. Lesník stromy sází, pečuje o rostoucí les, vkládá do něj svou práci i peníze. Šedesát let trvá, než les začne přinášet nějaký zisk. Výnosovost lesa je malá, udává se mezi jedním až čtyřmi procenty vložených nákladů. Dovolím si připomenout, že tomu tak je ve stoletém cyklu. Přeloženo do praktických pojmů to znamená, že ukradne-li na konci stoletého cyklu zloděj nebo ten, kdo kupuje les na pni, vlastníkovi ze sto stromů čtyři, nemá vlastník žádný zisk.

Kdo ještě pamatuje co znamená pojem odpovědnost ví, že za setrvalost lesa, jeho obnovu a udržování je před zákonem odpovědný vlastník. V případě nedodržení povinností je ze zákona možno stíhat pouze jeho.

V lesnicky civilizovaném světě jsou tato přírodní povahou lesa daná fakta obecně akceptována. Po staletí z nich vychází lesní zákonodárství, podřizují se jim způsoby hospodaření i vlastnictví lesa.

Od voleb 1990 jsem byl poslancem České národní rady a později Poslanecké sněmovny. Jako člen výboru pro životní prostředí a zemědělského výboru jsem měl příležitost se seznámit s návrhy „reformy a transformace“ lesního hospodářství. Udivila mne prvá verze lesnické reformy. V té době existující lesní závody měly být přeměněny na akciové společnosti. Tyto společnosti měly les, který dosud spravovaly ústřednímu výboru strany, dostat do dlouhodobého nájmu. Lesní půda měla formálně zůstat ve vlastnictví státu. Smlouvy o nájmu měly být uzavírány na dobu třiceti let. Jeden státní lesník, který by kontroloval dodržování smluv, měl mít dohled nad dvaceti pěti až třiceti tisíci hektary lesa.

Tato koncepce byla ze samého svého principu nehorázná a v prostředí obecného morálního rozkladu a nezodpovědnosti nekontrolovatelná. Řekl jsem tehdy jejímu předkladateli Zdeňku Domesovi: „Vaše koncepce může posloužit jen nekontrolovatelnému vykradení lesa“. Odpověď „reformátora“ zněla: „Pane poslanče, vy nedůvěřujete lidem“.
Prvý návrh „reformy“ se nám ve sněmovně ještě podařilo zablokovat. Následně na to v zákonu o půdě byla prosazena restituce lesní půdy.

Prostřednictvím varianty kupónové privatizace lesních závodů a zorganizováním neprůhledného řízení a hospodaření státního podniku Lesy České republiky se, za tichého souhlasu politických špiček, podařilo reformátorům realizovat svůj plán „vykrádání lesa“ v lesích patřících státu.

Výnosovost lesního majetku, hospodářský cyklus přesahující generace a celospolečenský význam lesa, by měly nemilosrdně diktovat ekonomiku hospodaření s lesem. Pro dobré hospodaření je mimořádně důležitá dlouhodobá vlastnická odpovědnost, která rovněž má přesahovat generace. Práce v lese mají vykonávat malé místní, nejlépe rodinné firmy, které mají malou režii. Největší část zisku z prodeje dřeva by se měla vracet vlastníkovi, který je odpovědný za obnovu a setrvalost lesa. Ten, kdo kupuje dřevo, nesmí do lesa, natož aby si sám těžil, měřil a udával kvalitu. Vlastník, má-li mít zisk, musí dřevo prodávat na odvozním místě nebo z dřevoskladu, roztříděné podle kvality a tím i ceny.

Všechna tato neúprosná fakta jsem v počátku té podivné „reformy“ opakoval v zemědělském výboru, ve sněmovně, na poradě ekonomických ministrů i při zasedání vlády, kam jsem se jako poslanec vlámal. Moje argumenty opakovaně slyšel také tehdejší předseda vlády a dnešní prezident Václav Klaus. Václava Klause jsem v této věci ve sněmovně rovněž interpeloval.

Dosavadní „poreformní“ způsob hospodaření i prodeje dřeva na pni ze státního lesa, v postkomunistické zemi prolezlé korupcí, kde politická pravidla, ale i důležité hospodářské mechanizmy neurčují ti, kteří jsou formálně odpovědní, je prostě a přímo řečeno loupež, navíc „legalizovaná loupež“. Všichni lesníci, kteří ještě nerezignovali, to vědí.

Je dobré znát historii a vědět, že po každé válce nebo převratu v posledních staletích v Evropě, byly v příslušných zemích poškozeny a vyrabovány lesy. Stalo se tak po pruských válkách za Marie Terezie v Čechách, po Velké francouzské revoluci ve Francii a stejně tak v Rakousku v době rakousko - uherského vyrovnání. Podobný pokus o drancování lesů se odehrál také na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, po ustanovení Československé republiky v roce 1918. Tehdy tomu zabránil prvý ředitel Československých státních lesů a statků inženýr Opletal, velká osobnost československého lesnictví. K rabování lesů docházelo vždy, když došlo ke zpochybnění právního řádu.

Je dobré vědět, že podnětem k zakládání pracovních táborů v bolševickém Rusku po revoluci, byla potřeba otrocké práce na těžbu dřeva. Bolševický režim v prvých deseti letech své existence byl živen z peněz získaných vývozem dřeva. Rozdělení lesního hospodářství, po komunistickém puči v Československu, na část těžební a pěstební mělo tytéž důvody. Podobnost této komunistické reformy s reformou devadesátých let není náhodná.

Byl jsem svědkem „reformy“, znám reformátory a viděl jsem kam šly peníze reformou získané. Byl to a dosud je zdroj nekontrolovatelných „cash“ peněz na politiku a nejen na ni. V roce 1996 dostala ODA dvacet sedm milionů korun na volební kampaň od lesních akciových společností s podmínkou, abych již nebyl zvolen do parlamentu.

V bajce Karla Havlíčka Borovského „Král Lávra“ všichni věděli, že král má oslí uši, nikdo to neřekl a obdivovali královu krásu. Stejně dnes všichni, kdo pracují a podnikají v oboru les a dřevo vědí, že celý systém je podvodný. Nikdo to však veřejně neřekne. Jsou zvyklí bát se a mlčet. Bláhově doufají, že si také někde líznou. Ještě jim nedošlo, že v podvodném systému vždy vyhraje největší podvodník. Nepostaví-li se tomu, zůstane nakonec jen ten nejhorší.

To, co bylo po roce 1990 nazváno reformou lesnictví, byla hanebnost profesní, morální, ekonomická a především politická.