Dlouhá, přímá cesta k plzeňské „porodnici“ magistrů a doktorů

Motto: „Dítě vychované a vyrostlé ve vlčí smečce se stane vlčetem. Člověk bez pozitivních podnětů a příkladů upadá a chátrá. Společnost, po několik generací vedená jako dobytek, se tak začne i chovat“. 


Život mi poskytl příležitost od dětství do zralého věku pozorovat a sledovat, jak komunisty zpozdile a hloupě vedený stát tvaroval a měnil lidi ke svému obrazu. Rodiče mi svým příkladem a jednáním vtiskli do paměti vzorec postojů, jednání a chování, co je správné a co je špatné, co člověk má a co nikdy nesmí dělat. V dětské duši zůstala zapsaná nespravedlnost, nesmyslné týrání, kterému byli táta s mámou vystaveni, když z nich udělali vesnické boháče a za jejich domnělé bohatství je „po zásluze“ trestali. Když tátu zavřeli a máma zůstala se čtyřmi dětmi sama na všechno, stále nám opakovala: „Takové věci se nedělají“. Viděl jsem, že vždycky žili poctivě, přijal jsem jejich smysl pro férové jednání a jejich neústupnost. To, co se odehrávalo po celá desetiletí v mojí zemi, jsem nikdy nepovažoval za normální.

Po vítězství dělnické třídy se elitou v našem městečku stali obecní blbí a místní lenoši, předsedou národního výboru pologramotný nádeník, tajemníkem bývalé zločinecké kápo v koncentračním táboře, ředitelkou obecné školy žena – zlá a bezohledná bestie. Světlou výjimkou byl ředitel měšťanské školy, pan řídící Kluzák, na kterého si asi netroufli. Díky panu řídícímu Kluzákovi nebyla naše rodina vystěhována. Když tátu, pro výstrahu ostatním, poslali do pracovního tábora, na národním výboře se Kluzák postavil proti našemu vystěhování a několik dalších se též vzmužilo. Ve svém dětství jsem však viděl, jak několik budižkničemů a hlupáků rozložilo a rozeštvalo celé vesnické společenství. Z nejlepších hospodářů udělali bezprávné nádeníky. Nesplnitelnými dodávkami či přidělováním polí na opačné straně katastru je utýrali, až nakonec šli do družstva.

Moji nejstarší sestru vyhodili ze školy před maturitou. Když jsem dělal závěrečné zkoušky na základní škole, krajský inspektor dohlížel na to, abych nedostal vyznamenání. Posudek na střední školu jsem nedostal, jediná možnost byla učňovská zemědělská škola. Když končila mladší sestra, nesměla na střední školu ani ona. Ředitelka školy, učitelka ruštiny, naší mámě na prosbu: „Je to nadané děvče, je škoda, aby se flákala.“, odpověděla: „Ať se radši fláká.“. Ty osobní věci píši proto, že to, co se stalo nám a přímo jsem zažil, se stalo v tisících dalších rodin. Každému, kdo v počátcích „nejhumánnějšího“ společenského řádu v místním společenství nějak vynikal. Budovatelé zářných zítřků museli všechny srazit na svou úroveň, zastrašit, udělat poddajnými a použitelnými. V patnácti letech jsem musel odejít z domova, aby o mně nevěděli. Na střední školu jsem se dostal díky známosti tátova spoluvězně s krajským inspektorem. Když domácí „budovatelé“ zjistili, že studuji, žádali mé vyloučení. Učitelé se mě zastali, třídní učitel mi dokonce vymohl stipendium. To byla druhá polovice padesátých let, někteří učitelé dokázali, že nejsou ještě tak zkažení. Při maturitě se opakovalo podobné, co na základní škole. Zástupce ředitele, předseda stranické organizace, při maturitních zkouškách nutil zkoušející, že nesmím dostat vyznamenání.

Posudek na vysokou školu jsem nedostal. Nedostal jsem ho ani z vojny. Čtyřikrát jsem žádal na vysokou školu, nikdy mi posudek nedali. To už byla šedesátá léta. V roce 1965 mne přijali bez posudku na dálkové studium Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích – neměli dost uchazečů, tak přimhouřili oko. Po prvním roce studia jsem žádal o přestup na Přírodovědnou fakultu Karlovy univerzity. Začal jsem znovu od prvního ročníku dálkové studium biologie. V zimě 1967 – 68 jsem přestoupil na denní studium, v tom svobodnějším roce jsem složil zkoušky za dva roky studia. Realita vnitřních poměrů a vztahů na fakultě mne brzy vyvedla z iluzí. Měl jsem možnost pozorovat své vzdělanecké idoly zblízka. Realita se především ukázala při práci na diplomové práci. Vedoucím mé práce i prací tří kolegyň z ročníku byl šéf katedry. Když jsme na semináři katedry měli první referát o výsledcích svých prací, vedoucí katedry sepsul vše, co přednesly mé kolegyně a ještě řekl, proč takové hovadiny dělají. Ty chuděrky dělaly jen to, co jim nakázal. Přednesl jsem své výsledky a pak jsem řekl, co mám dělat dále, dělat nebudu, to bych si musel vymýšlet. Celý pokusný systém nelze exaktně definovat, přístroje, na kterých to mám měřit, reagují na něco zcela jiného, než by měly registrovat. Co jsem řekl, byla herese, vědecké hodnosti šéfa katedry i asistentů byly získány na takových pracích. Stal jsem se padouchem. Když jsem žádal na fyziologickém ústavu akademie známé pracovníky, aby mě podpořili, že to sami vědí, smáli se. Nikdo však nebyl ochoten: své práce obhajovali a habilitovali se na fakultě. Zbylý rok a půl studia jsem byl trpěn. Musel jsem si v odborné literatuře najít problém a zpracovat ho. V té době jsem se nejvíc naučil. Při obhajobě mne bývalý šéf mé práce s formální záminkou chtěl vyhodit. Když mi řekl, že mi to nemůže dát, odpověděl jsem: „Dodělám si přes prázdniny nějaké věci a podám si práci na doktorát.“. Dostal jsem bez zaváhání odpověď: „Stačí Vám to za tři?“ Kývnul jsem, měl jsem toho již plné zuby. Ze své zkušenosti mohu říct, v konci šedesátých let fungovaly vysoké školy již standardně v komunistickém stylu. Většina šéfů dbala na to, aby je nikdo nepřerostl. Na fakultě zůstávali absolventi, kteří nemohli své učitele přerůst a ohrozit.

Zkušenost celého profesního života je stejná: ač jsem nikdy netoužil „dělat kariéru“, vždy jsem po určité době narazil na nepřekročitelný strop. Příčinou vždy bylo, že jsem odmítnul dělat tak, jak si šéfové přáli – dávat výsledky, které nebyly pravda. A to jsem dvacet let pracoval ve zdravotnictví. Výsledky mých nálezů a vyšetření se nijak nestýkaly s politikou: rozhodovaly „jen“ o diagnóze pacienta, kterého jsem vyšetřil (dělal jsem vyšetřování funkce plic a srdce). Nikdy jsem se nenechal přinutit, abych udělal výsledek, který by neodpovídal pravdě, podle účelové potřeby. Měl jsem příležitost vidět a pochopit, kam až dokáže dojít komunistická praxe ve zdravotnictví a „péči“ o pacienta.

Více než deset let před „sametem“ jsem přičichnul k metodě diskreditace a vydírání via neexistující titul: metodě tak úspěšně používané v době „sametu“. Skončil jsem fakultu s titulem promovaný biolog. Můj šéf v Gottwaldově mi fakticky nařídil, abych popisy nálezů vyšetření podepisoval „dr.“. Já na to blbec přistoupil. Okamžitě jsem, protože jsem si byl zatraceně vědom, jak komunistický systém funguje na vydírání, napsal práci a podal jí k obhajobě. Výsledků jsem měl bohatě. Na cesty do školy jsem si bral dovolenou, aby to pán „velkomožný“ nevěděl. Samozřejmě, za jeden nebo dva roky, když jsem odmítnul dávat podvodné výsledky, pán „velkomožný“ na mě vyrukoval, že jsem podvodník – používám titul, který nemám. Vysmál jsem se mu a přinesl diplom. Nakonec jsem stejně skončil jako nádeník. Věděl jsem všechno, co se na oddělení děje a k čemu se moji kolegové nechali přinutit a čím pak byli vydíráni. Na mne nebylo možno vytáhnout žádný hřích, ve svém oboru jsem byl jedním nejlepších odborníků v zemi a nebál jsem se. Přesto jsem věděl, že nemám šanci. Můj šéf byl v té době státním internistou a státním diabetologem a mířil výš. Chodil na mne vyřvávat do laboratoře: „Jak to, že studuješ a nepracuješ?“. Měl jsem zakázáno jezdit na odborné semináře, navštěvovat ústavní knihovnu. Práce, které jsem udělal, publikoval pod svým jménem, ač o oboru neměl ponětí. Nakonec jsem na něj vzal židli. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel: „Já jsem vedoucí.“. Odpověděl jsem: „Chováte se jako dobytek.“. Dal jsem výpověď sám, už mě nebavilo ani chodit na hory a přestal jsem vidět krásu kolem sebe. „Sluníčko zlaté“ mě ujistilo, že mi zajistí, aby mne nikdo v Československu nezaměstnal.

Můj vstup do politiky na konci osmdesátých let byl zcela logický: celý život jsem s tím „lidumilým“ nablblým systémem měl nevyřízené účty. Nikomu jsem se nechtěl mstít, vždy jsem žádal jen spravedlnost a obnovu civilizovaných poměrů. Dnes jsem rád, že jsem měl příležitost, zevnitř, jako poslanec Parlamentu, pozorovat a sledovat „revolučně sametovou“ stabilizaci: ukotvení způsobů a principů komunismu ve formálně demokratických poměrech. „Právní kontinuita“ znamenala a zajišťovala nepřerušené pokračování zločinného zneužívání práva – dialektickou interpretaci právních pravidel, jejich zneužívání podle potřeby. Byl to i základní signál pro vykladače práva, že se pokračuje. I proto jsou dnes nejznámějšími a nejúspěšnějšími advokáty bývalí agenti státní bezpečnosti. „Listina práv“ byla především formálním nástrojem k zajištění bezpečnosti zločinů komunismu i zločinného jednání jako takového. Nezapomenu na debilní debaty o konkrétních formulacích této listiny, které se odehrávaly asi dva měsíce na konci roku 1990 ve výborech a pak i v plénu České národní rady. Ani slova o morálních základech lidského chování, o „zajištění“ civilizovaného morálního jednání nepsanými zvykovými zákony a tradicemi. Téměř nikomu nevadilo, že hlavními obhájci a bojovníky za „Listinu“ byli komunisti. Za celé ty roky, dodnes, ani náznak toho, že by „demokratický“ stát, soudy, „svobodný“ tisk veřejně a poctivě prokázaly, jak neochvějně právo a spravedlnost hledají. Privatizace, svou nejvnitřnější podstatou nebyla hledáním nejlepšího, odpovědného vlastníka. Její způsob, ve své většině neprůhledný, manipulovaný, bez důsledně vymahatelného právního rámce, byl ve své většině tak nastaven úmyslně. Spoluúčast na krádeži, tedy zneužití procesu privatizace k vlastnímu obohacení, dělala takové lidi spoluvinnými. Pro budoucnost se stávali pilíři a obhájci postkomunistického systému.

Nový sametově reformovaný podnikatelsko-pluralitní „komunistický“ společenský systém vše založil a postavil na pojmové, názvoslovné terminologii. Kormidelníci a režiséři té „epochálně revoluční“ konzervace moci a vlády společenské spodiny přijali geniálně padoušsky za své formální politické i společenské názvosloví demokraticky spravované a i vnitřně tak žijící a fungující společnosti a státu. Obsah a vnitřní náplň těch pojmů od jejich formy oddělili, zamkli na petlici a do své říše a hájemství za žádnou cenu nevpustili. Netřeba pochybovat o tom, kde se vyučili. Ruští vládci po staletí od Evropy přejímali vymoženosti evropských technologií, ale nikdy nedovolili, aby do jejich říše vstoupil evropský duch, ze kterého ty technologie rostly. Car Ivan dovezl do Moskvy dceru posledního byzantského císaře Sofii Palaiologovnu, vzal si jí za ženu a prohlásil Moskvu třetím Římem. Kateřina Veliká si dopisovala s encyklopedisty. Jako první na světě zakázala v Rusku trest smrti a nahradila jej čtyřiceti ranami železnou tyčí. Petr Veliký dovezl do Ruska holandské stavitele lodí a skotské plukovníky a zároveň zakázal vlastnit a vydávat v Rusku spisy evropských kazatelů a filosofů. Němci poslali do Ruska v zavřeném vagonu Lenina s komunistickou technologií moci.

Kágébáčtí a sametoví revolucionáři přenesli na rodnou Rus a do postsovětského prostoru formální pojmosloví lidských práv, politické plurality a svobodné konkurence. Podrželi si monopol řízení politiky, výroby veřejného mínění, strategický majetek i jeho objem. Celý ten komunisticko–demokraticko–tržní systém funguje více méně podle klasických principů „duble thinku“, jak je již více než před šedesáti roky popsal George Orwell. Na počátku svého způsobu budování „dokonalé společnosti“ se pokusili zbořit a zničit přirozeně vzniklou společenskou i vzdělaneckou hierarchii, která se utvářela staletí. Proto zrušili a zakázali společenské i akademické tituly. Ze společnosti se pokusili vyrobit jednobarevné, šedivé stádo dobytka – to byl celý smysl jejich tehdejší „reformy“. „Vytvořili“ svoji hierarchii tajemníků zastřešenou tajemníkem Generálním. Principem a „schopností“, podle které se stoupalo v hierarchii tajemníků, byl talent a umění být stále větší svině. Čas nemilosrdně prokázal, že na principech a talentech komunistické věrouky a praxe nemůže společenství lidí dlouhodobě žít, natož prosperovat. Proto součástí sametové „reformy“ komunismu byla i formální obnova hierarchie titulů. O tom, že „sametově revoluční“ vzdělaneckou reformou od počátku byl jen „duble think“ režisérů „reformy“ svědčí vše, co se na tomto úseku společenské scény od počátku „revoluce“ událo.

Nikoho z revolucionářů ani nenapadlo, aby hned na počátku poslali na studia na renomované univerzity a učiliště v demokratickém světě stovky mladých lidí. Až když již začínali mít věci v pazourech „kormidelníci“, začali tam posílat své pečlivě prověřené, po kariéře toužící mladíky. Stejně to dělala nejméně již v sedmdesátých letech Státní bezpečnost. Zákonem byly založeny nové vysoké školy pomalu v každé větší vsi – v místech bez intelektuální tradice. Do těchto škol se většinou uchýlili nejvíce profláknutí komunističtí učitelé a profesoři. Aféry s neoprávněně používanými tituly některých poslanců v devadesátých letech byly jen způsobem diskreditace veřejné politiky. Hlavní důvod byl, citlivky mi prominou, aby to hovno jménem „pluralitní politika“ hodně smrdělo. V žádném případě nešlo o ukázání na zneužití a vyřazení podvodníků. Ve většině případů to bylo připravené a sehrané divadlo.

Obnovení formální hierarchie vzdělání, podložené titulem, současně se zákonem vyžadovanou kvalifikací na určitý úřad nebo funkci, nebylo vedeno snahou o zvýšení kvalifikace a úrovně práce institucí a úřadů – stejně, jako byl systém od počátku dialekticky formálně nastaven s tím, že nejde o obsah, ale jen o vnější dojem. Nezáleží na tom, co bude za titulem, jaký obsah, jaký člověk. To bylo „zakládací listinou“ a principem pro všechny „porodnice“ magistrů a doktorů – nejen plzeňské. Tvrdím, současná, na veřejnost se provalivší aféra „Plzeňských práv“, není vedlejší produkt „revolučního procesu“. Je to jeho integrální součást a součást vypočítaná. Téměř všichni, kdo tak postupovali a příležitost využili a zneužili, učitelé i „doktoři“, jsou dnes spoluvinní. Budou tak jednou z opor postkomunistického systému. Tak, jako zloději z privatizace.

O Marku Bendovi a jeho využití v „kauze“ porodny titulů mohu jen konstatovat, že je vůl. Neměl morálku již jako poslanecký elév v samém počátku devadesátých let. Je zároveň dokladem toho, jak delší pobyt v určitém prostředí může zbavit člověka soudnosti i pudu sebezáchovy.

Dvacet let sametu – 1989 až 2009

Motto: „Na lži se nedá stavět nic pozitivního a trvalého, v jejích následcích se lze jenom utopit.“

Komunizmus je nemravná představa role a místa člověka v tomto světě. Jako filozofický systém byl komunizmus zkaženým plodem svobody myšlení. Když přestaly být živé a platit zpětné vazby křesťanské morálky, otevřela se cesta k Marxům, Leninům, Hitlerům i Česko – Slovenským Gottwaldům, Husákům a Klausům.

Podle věrozvěstů komunismu je základní motivací a potřebou člověka uspokojování jeho biologických potřeb. To je vše, co žádá člověk ke svému životu a existenci. Aby si vládci komunistické říše zajistili „věčné“ trvání své „dokonalé“ organizace lidských věcí, nadvládu nad člověkem – pokusili se „biologickým strojům“, za které člověka považovali, vzít duši. Pokusili se zničit a vykořenit náboženství, vše, co člověka pozdvihovalo z jeho biologické funkčnosti. Pokusili se vzít životu to, co mu dávalo vyšší smysl a udržovalo lidský rod v čase.

Nedílnou součástí toho nelidského systému bylo systémově uplatňované násilí, to zajišťovalo jeho trvání. Svobodu myšlení se provozovatelé lidumilného řádu pokusili potlačit a lidi schopné svobodně myslet vyhubit. Plodem komunistické praxe byl mravní, společenský i hospodářský úpadek. Výsledkem „ideálního“ způsobu řešení všech problémů lidské společnosti a světa byl tristní úpadek společností, ve kterých komunismus dlouhodoběji panoval. Ten lidumilný řád po sobě všude zanechal milióny mrtvých a morálně rozvrácenou společnost.

Z pudu sebezáchovy se dědicové a kormidelníci komunismu pokusili o „sametovou“ opravu svého neřádu. Dobře věděli, že v dnešním malém, vzájemně propojeném světě, nemohou svou říši od podnětů okolního světa izolovat. Sametově „revoluční“ reforma se neměla v žádném případě dotknout základních principů, ze kterých ta zločinná ideologie vycházela, ani zásad, podle kterých byl systém v praxi provozován. Smyslem a cílem „reformy“ byl pokus o zvýšení hospodářské výkonnosti „společenského stroje“, který ovládali. Chtěli dát vyšší motivaci svým soukmenovcům, i motivovat plebs k větší pracovitosti.

Pravidla nejen právního prostředí byla nastavována tak, aby si informovaní a trénovaní soukmenovci v privatizaci rozkradli, co šlo. Základním signálem sametové revoluce bylo nepsané a nevyslovené vyhlášení, že zločin a zneužití se v běhu „sametové reformy“ nebude trestat. Součástí toho signálu bylo i vypuštění zločinců z věznic. Plebsu, většině z nás pohrobků komunismu, dali „Listinu práv a svobod“. „Papír“, který v prostředí, ze kterého za čtyřicet let komunismus a v následujících letech jeho reformátoři vymyli z individuální paměti i společenské mentality pojem morálních norem, tedy co se nedělá a co za určitých okolností udělat musím. „Papír“, který v prostředí, jehož základní normou je dialektika a relativizmus, bude podle potřeby využit a zneužit silnějšími a mocnějšími. Ta vznešená prohlášení budou platit, jen když se to bude hodit.

Společnosti, která vyrostla z komunismu, která ve své většině přijala komunistické „hodnoty“, stačil příslib zvýšení životní úrovně. Shovívavost, že nebudou biti přímo po hubě a v hospodě si budou moci vyprávět, co hrdlo a uvadlá mysl ráčí. Velmi málo lidí žádalo záruky. Potrestání zločinců, odstavení od moci a vlivu těch, kdo komunismus tvořili, na poměrech parazitovali. Minimum bylo těch, kteří žádali zákonné, systémové záruky – obnovu společenského étosu.

Sametový průběh „reformy“ si „revolucionáři“ pojistili zhýčkaným, polovzdělaným synkem předkomunistické nobility. Václav Havel sehrál roli nejvyššího „estéta, moralisty a mravokárce“. Pro nezasvěcené hrál svoji roli věrohodně. Nevěděl a nechtěl vědět, to patřilo k roli, že součástí světa je i peklo, že zlo, má-li být udrženo v míře, musí být nekompromisně trestáno. Zvláště, když půl století bylo ono samo normou. Tak, jako „Listina práv“, byly pojistkou komunistické společenské reformy krásné, prázdné kecy.

Na investici do politiky měli zdroje a peníze jen oni, lidé, kteří před sametovým „přeskokem“ totalitní variantu nejlepšího ze všech lidských pořádků řídili a spravovali. Oni a jejich lidé měli nejlepší pozici na startovní čáře k privatizaci státního majetku. Drželi rozhodující místa v „pluralitní“ politice, státní správě, policii, soudnictví. Ve všech oborech řízení a organizace společnosti ani na okamžik je nevypustili ze svých spárů. Tak byla v samém počátku „pravdy a lásky“ nastavena cesta k „vítězství lži a nenávisti“.

Všichni ti zločinci nenesli žádné riziko, stačilo se přátelsky tvářit, nějaký čas necenit zuby a postupně měli vše nazpět ve svých rukách a kapsách. „Proti nim“ stál politicky negramotný plebs, který více, než dvě generace oni sami vychovávali k pasivitě, nezájmu o veřejné věci, k nevíře ve vyšší smysl lidské existence. V syrové skutečnosti: proti té účelově technologické změně „modernizace“ totalitního vládnutí a řízení biologických lidských robotů nestál nikdo. Téměř ani jedinci nedokázali překročit svůj stín a alespoň pojmenovat, co se děje. Mravní nihilizmus rozložil všechny.

Heslem privatizace byl slogan: „nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník“, vše musí být zprivatizováno. Ve skutečnosti privatizaci nastavili tak, že strategický majetek a rozhodující objem celkového majetku „vlastní“ dnes podivné společnosti, jejichž skutečný vlastník není znám. Oficiálními vlastníky těch společností jsou lepí mladíci s nakadeřenými vlasy – „bílí koně“, jejichž fiktivní majetek je udáván v miliardách. Opakuje se fenomén, který v počátcích ruského komunismu, na počátku dvacátých let minulého století, skvěle popsali ruští satirikové Ilf a Petrov v románu Zlaté tele. Tehdy se jim říkalo „sitz předseda“.

Špatná práce úřadů se přičítá korupci a zkaženosti úředníků. Měl jsem příležitost vidět, jak se systém ustavoval a rozbíhal. Na počátku většina úředníků chtěla a byla ochotna pracovat poctivě. Kdo se chtěl na svém místě udržet, musel se přizpůsobit nastaveným „normám“. Šlendrián a korupce byly nastaveny od shora. Na svém místě přežil ten, kdo se přizpůsobil nepsaným normám „sametové revoluční dialektiky“ – co, kdy, jak a komu.

„Pluralitní demokratická“ politika v postkomunistické zemi, kde půl století byla společnost ostře rozdělena na vládnoucí rasu a plebs, kde vládnoucí rasa nebyla rozehnána a odstavena od moci a zdrojů, je fikcí. Jediným viditelným rozdílem v postkomunistické variantě „panování“ je to, že dřívější „předvoj pracujících“ dnes můžeme nazvat „politickým národem“. Stejní lidé, stejná společenská vrstva, která dělala totalitní politiku za komunistů, se profesionálně zabývá a zaměstnává politikou v postkomunistické fázi „pluralitně –totalitní“ změny technologie panování.

V původní „tradiční“ formě komunistického panování, mohli být vládnoucí předvojoví kormidelníci ještě relativně „křišťálovými“ charaktery, nemuseli se přetvařovat a tolik lhát. Dnešní „totalitní demokraté“ každou buňkou svého lidského stroje žijí a fungují rozpolcenou existenci. Dělají „jako“ co dělat nesmí a nechtějí. Dělají, „jako“ že se dohadují, jednají v zájmu státu, veřejnosti – to je i plebsu. Přitom vědí, že zájem jejich kasty to není. Vědí, že každé skutečné řešení problému otevírá cestu k jejich odstranění od moci a ztrátu privilegií.

Nejviditelnějším plodem dvacetiletí sametové reformy komunismu je zhmotnění lži, na které stála celá existence komunismu. Ve zlé – totalitní fázi vývoje „nejlepšího ze všech řádů“ prováděli všechny své intriky a hajzloviny kormidelníci za oponou. Navenek plebsu vysílali jen nákazy, zákazy a příkazy. Plebs dlouho nevěděl, co a jak se děje, obával se „Strany“ jako Peruna Hromovládného. Jak se blbosti vršily, začínal mít plebs z projevů „geniality“ předvoje pracujících srandu. O tom, proč je „genialita“ stále zjevnější a roste, nepřemýšlel a nevěděl. Neměl mu to ani kdo říct. Mravně ta zlá totalita více rozkládala její tvůrce, správce, instalatéry, všechny, kdo na ní parazitovali. Výsledkem jejich mravního rozkladu byla geniální koncepce „pravdy a lásky“.

Nemravnost totalitního komunismu se do mentality plebsu zapsala a projevila tak, že zůstal na úrovni dítěte, které vyrostlo ve špatné rodině. Proto měl tak spontánní radost z divadla sametu: netušil, že svět je složitější. Nevěděl, co je odpovědnost, z čeho roste trvalý úspěch a jistota. I proto se tak rychle zklamal a ztratil víru ve vše.

Sametová pluralizace znamenala, že to, co se odehrávalo ve zlé totalitě za zdmi Ústředního výboru a sekretariátů, se dnes jako divadelní kus předvádí ve Sněmovně, nebo na obrazovce Telescreenu. Hraje se to jako divadelní představení, scénář a režie jsou, stejně jako za zlého dřevního komunismu, mimo scénu – mimo prkna, která znamenají svět. Skutečná rozhodnutí, to, čemu se říká politika, dělá pár mafiánů někde v kanceláři nebo na golfovém hřišti. Odpovědnost nenesou žádnou, jsou za scénou, veřejně neznámí – snadno se jim „rozhoduje a řídí“. Bůh není a tak ani toho se netřeba bát. Proto tak lehce bez zábran rozkradli, co ještě nezničili jejich totalitní bratranci. Plebsu dali veřejně příklad, že krást se vyplatí – i on nebude víc pracovat. S lehkým srdcem zadlužují stát, jako by vše mělo nakonec vyřešit vesmírné perpetum mobile.

Výdobytkem dvacetiletí „pravdy a lásky“ je zhmotnění „lži a nenávisti“. Před dvaceti lety byl náš totalitní svět jednoduchý, bylo možno jej rozdělit na „my“ a „oni“. Nepřítel a původce zla byl lehce identifikovatelný, problémy se daly svést na komunisty. Sametová lež bez vyúčtování zla převedla vinu na nás. Politika, státní aparát, hospodářské zdroje, média, soudnictví i školství zůstaly v rukách stejné „kasty“ biologických strojů, které o nás pečovaly za zlé totality. Plebs se dnes stal občanem, formálně spoluodpovědným za všechna svinstva a lži, která se za „pravdy a lásky“ stala. Neomlouvá nás, že nic nevíme, nechceme vědět, poštve nás proti sobě každý lotr a blb. Děláme a myslíme si, že se nás to netýká.

Vedlejším, ale nejviditelnějším plodem a výdobytkem sametové lži „pravdy a lásky“ je povýšení morálního rozkladu a marasmu o další řád. „Reformátoři“ vpustili do Augiášova chléva řeku a nechali zavřená vrata, topíme se v tom sajrajtu přirozeně, nemohlo být jinak. Nic na tom nezmění zatloukání i oslavování „svobody“.

Postkomunistická volební demokracie

Motto: „Dvanáct rozčilených hlasů na sebe křičelo a všechny si byly podobné. Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasete na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti.“ (George Orwell, Farma zvířat)

Strukturovaná společnost v Evropě vyrostla z křesťanských kořenů, základní normou bylo, že všichni jsme lidé a ze svých činů se budeme před Bohem odpovídat. Nezávislost duchovní moci na moci světské se, přes všechny úpadky a selhání v běhu staletí, udržela a zachovala. Díky tomu se evropské myšlení až do dnešní „moderní“ doby nestalo jen lidsky účelové. Evropský člověk a jeho civilizace to dokázala i proto, že v evropském prostoru téměř dvacet století nikdy nepřevládla jen jediná moc. Mocenský systém, který by vše podrobil jen svému účelovému zájmu a postupně vše zneužil. Po staletí v Evropě vznikaly a fungovaly státy a mocenská centra a byly nuceny vedle sebe spoluexistovat. Přes konflikty, války, vraždění se musely dohadovat a nakonec uznat právo toho druhého na existenci.

Král se o moc dělil s feudály, když vyrostla a zesílila města, i ona si vybojovala svůj podíl na rozhodování. Uvnitř měst měly své zájmy řemeslnické cechy a měšťanské spolky a prosazovaly svůj vliv na rozhodování o veřejných věcech. V Evropě se během staletí vytvořila strukturovaná společnost, vznikaly společenské vrstvy, které měly své vnitřní hodnoty, dokázaly je formulovat a společně prosazovat. Existence společenských vrstev s pevnými vnitřními hodnotami a zájmy utvořila základ pro vznik politiky v moderním slova smyslu. K prosazování svých zájmů a představ si vytvořily organizační nástroje, které byly nazvány politickými stranami. Kdykoli se v „moderní“ době prosadila v organizaci státu tuhá účelová centralizace, soustředění veřejné moci do jedněch rukou, bylo důsledkem potlačení až úplná likvidace této strukturované, spoluodpovědné vícevrstevné společnosti. Po prvotním úspěchu centralizace vždy následovalo zneužití, společenský rozklad a katastrofa.

Mocenský vzestup Francie po centralizaci královské moci, prosazené kardinálem Richelieu, skončil Francouzskou revolucí. Důsledky té centralizace si Francie ve veřejném životě nese dodnes. Bismarckovo podrobení Německa pruským způsobům a vládě vyústilo do Vilémova Německa a světové války, nakonec v Hitlerův nacismus s jeho světovou katastrofou. V Rusku strukturovaná společnost začala vznikat až na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V samém zárodku její prvé výhonky definitivně zlikvidoval Leninův a Stalinův komunismus.

Na českém území byl postupný přirozený vývoj nejdříve narušen husitskou vzpourou, o dvě století později Bílou horou. Vyhnání a vyloučení z veřejného života velké části domácí šlechty poznamenalo českou scénu do dnešních dnů. Dovezená cizí šlechta se se svou novou zemí zcela neztotožnila ani za dvě-tři století. Nedokázala se ve veřejném prostoru chovat a jednat jako domácí rodová šlechta. I proto hospodářsky nejrozvinutější české země Rakouské monarchie nezískaly podíl na dělbě moci a bylo jen Rakousko – Uherské vyrovnání.

V české politice v době rozpadu a dělení Rakouska, při vzniku Československého státu, téměř zcela chyběla aristokratická část politického myšlení. Československá, dnes i česká politika jsou tím poznamenány – jsme plebejská společnost. To, co dnes předvádějí postkomunističtí „státníci“, je i toho plodem.

Vzdání se nacistickému Německu bez boje je dokladem neexistence zemské politické elity, která by svou existenci ztotožnila se svou zemí a bránila ji za všech okolností. Stejné se ukázalo při uchopení moci komunisty. Na odpor se postavili jen jedinci – skutečná elita. Ta však nebyla na předních příčkách veřejného života. Příkladem je rodina Mašínova, dnes je osud synů Josefa Mašína dalším dokladem přízemního českého plebejství. České myšlení je schopné chápat hodnoty jako vlastenectví, obětavost a hrdinství jen v dialektické podobě komunistických „práv občana“. Hodnoty jako je čest, hrdost a morálka se po více než půlstoletém vyplachování mozků v atmosféře komunismu a postkomunismu staly prázdnými pojmy.

Nejdůležitějším předpokladem dlouhodobého „úspěchu“ komunismu byla likvidace autentické lidské a společenské elity. Zakladatelé nejvyššího a „konečného“ uspořádání lidských věcí a společenského „pořádku“ si byli vědomi základního předpokladu trvání svého „neřádu“. Z myšlení všech „součástek“ dokonalé společnosti musí být odstraněno nevypočitatelné fluidum schopnosti abstraktního a kritického myšlení. To platilo i pro „elitní“ kádry komunistické rasy, která „stroj komunismu“ měla řídit. I oni měli hranice, které nesměli překročit. Čtyřicet let byly celé dvě generace (a částečně až čtyři...) uzavřeny uvnitř společenského stroje, jehož hlavním zadáním bylo z vložené suroviny lidí umlít směs, ze které lze libovolně uplácat, co si konstruktéři a kormidelníci budou právě přát. Z toho, co jsem viděl se odehrávat v Sametové revoluci a následujících letech, musím přiznat, že ničivý „génius“ těch banditů byl úspěšný.

Politický systém, který si říká demokratický, stojí na otevřené soutěži dvou nebo více ideových, mocenských nebo zájmových skupin, které soutěží o velikost svého vlivu na rozhodování o směrování společnosti a o hospodářských věcech. Rozhodčím je veřejnost, či hlas voliče ve volbách. Žádný z těchto základních předpokladů ve společnosti, která dlouhodobě prošla komunismem a byla jím natvarována, neplatí. Komunismus je mocenský systém, ve kterém vše, co kdokoli směl dělat, sloužilo zájmům zajištění „panování“ party, která sama sebe nazvala „předvojem“ pracující třídy. V takové „společnosti“ neexistovala jiná, organisovaná společenská vrstva spojená společnými hodnotami a zájmy. „Sametový“ způsob revoluce zajistil, že se neměly šanci vytvořit předpoklady pro utvoření se základů alternativních, ideových a hospodářských společenských vrstev a skupin, schopných vstoupit do reálné soutěže o moc a rozhodování. Ve veřejné sféře téměř kompletně, v úřadech, institucích, policii a na soudech přetrvaly struktury, které v nich rozhodovaly před listopadem 1989. Jedinci, kteří se do těchto úřadů a institucí dostali po „revoluční změně“, neměli šanci chod těch úřadů a institucí výrazněji změnit. Finanční a hospodářská sféra zůstala kompletně v rukách struktur a lidí, kteří je ovládali v době před „převratem“. Prostředky na investice do politiky měla právě a pouze tato společenská a mocenská skupina.

Následná privatizace většinově směrovala majetek do rukou lidí a struktur s bývalým režimem fyzicky, ideově i technologicky svázaných. Kdo si chtěl v tom procesu „pomoct“, musel se okolnostem přizpůsobit a stát se de facto jedním z nich. Takový vývoj podpořil i základní signál, který sametoví „revolucionáři a státníci“ vyslali v samém počátku k pohrobkům „komunistické“ veřejnosti. Signál zněl: nemějte strach, zločin a zneužití se nebude v naší demokracii trestat. Formálně to bylo zajištěné kontinuitou právního řádu, neexistencí sankcí v nově vyhlašovaných zákonech, blokováním potřebných zákonů i úmyslnou nečinností při vymáhání a trestání nejen hospodářských přestupků proti zákonu. Důsledkem politicko-kriminálního nastavení principů demokratizace, privatizace, „volnosti, rovnosti, bratrství“ bylo, že většina těch, kdo využili doby a „pomohli si“, se stala spoluvinnými.

V české společnosti neexistuje vyjma restituentů společenská vrstva, v komunistickém žargonu třída, která by ke svému postavení, majetku a hodnotám dospěla dlouhodobou prací, poctivým, kulturním způsobem. Existují pouze rozptýlení, osamělí jedinci, kteří nemají naději se organizovaně prosadit a oslovit veřejnost. V současnosti působí na české politické scéně jediná mocenská skupina svázaná společnými „hodnotami“. U většiny je to společná minulost v bývalém režimu a flagrantní zneužití doby, kterou sami nazvali Sametovou revolucí. Dobře vědí, že jejich jednání bylo nejen politicky zločinné, ale mnoho jejich aktivit a činů bylo a je kriminálně stíhatelných a trestných. V postkomunistické „demokracii“ můžeme jedině tuto společnou třídu nazvat „politickým národem“. Oni rozhodují o tom, co je správné, co je právo, kdo bude volen a bude na scéně fiktivně rozhodovat. Nás všechny ostatní můžeme nazvat Orwelovým „plebs“. Stejně jako ve vizionářské předpovědi budoucího totalitně řízeného světa „Rok 1984“ smí dnešní plebs chlastat pivo, do sytosti mezi sebou souložit a má-li na to, jezdit na dovolenou. Z „telescreenu“ je krmen zprávami o aférách a úspěších vlády. Je s ním zacházeno jako s hloupým dobytkem, pravdivých a objektivních informací a komentářů se mu nedostane.

Oproti Orwelově vizi se technologie manipulace a ovládání plebsu modernizovala. Již nevládne jen jedna strana „vítězů“ dávné revoluce. Dnes jsou na scéně dvě hlavní „vedoucí strany“, které fiktivně „soutěží“ o přízeň plebsu. Strana dávných „vítězů“ revoluce jistí ideje a pořádek. Dvě malé strany jsou přežitkem z éry „velkého skoku“, zvaným sametový. V přechodné éře velkého skoku „velký bratr“ geniálně reformoval „nejlepší ze všech pořádků“. V jeho průběhu byla provedena generační výměna kormidelníků. Demokracie a pluralita je v postkomunismu fikcí, jen jedna společenská „třída“ má zdroje, které může investovat do politiky. Ovládá rozhodující hospodářské instituce, státní správu, policii i soudnictví. Drží ve svých rukách a úkoluje média a tisk. Oni jediní mají společné „hodnoty a ideje“: „za všech okolností si udržet moc, nedovolit zpochybnění svého postavení i majetku“. Pohromadě je drží vědomí, že zpochybnění jejich vedoucí úlohy, postavení a „pravd“ by otevíralo přímou cestu k jejich odstavení od moci, majetku a u mnohých k soudu a do vězení.

V dnešní „moderní“ době je zpochybněno téměř vše, následkem komunismu byly rozbity tradiční společenské vazby. Vládnoucí skupina nemusí být příliš početná. Stačí, když svými zavázanými lidmi obsadí rozhodující pozice, ovládne média, vytvoří systém existenčních a zločineckých závislostí. Pak může natvarovat společenské médium jak je libo. Třeba k rezignaci, nevíře v pozitivní činnost a starání se jen o sebe sama, jak jsme toho dnes svědky. Ovládaný plebs, kterému říkají „demokratický volič“, byl zvyklý, že soudruzi z „předvoje pracujících“ rozhodovali za něj. Dosud si neuvědomil, že „pánové-soudruzi“ to dělají stejně, jen technologie je složitější a méně průhledná. „Demokratický volič“ se ze zvyku brání pochopit a uvidět, jaká je skutečnost a jak systém funguje. Nechá se rozeštvat, jeho pozornost je odváděna k banalitám a hloupostem. Ještě nepřišel čas, aby si ti, kdo již nechtějí být plebsem, začali pod tlakem tvrdé reality uvědomovat celou tu hrůzu podvodu, který je s nimi hrán, jaké jsou a budou důsledky té fingované demokracie.

Byl jsem v sametové politice „velkého skoku“, téměř celá devadesátá léta jsem měl příležitost cítit, vidět a uvědomit si realitu té podivné plurality. „Plurality“, v jejímž základu byl jen jeden „politický národ“ pohrobků komunizmu, kteří drželi ve svých rukou vše. Společnost byla nesvéprávná masa otroků, které oni sami vypěstovali. Na počátku „velkého skoku“ bylo vyplaveno do politiky pár lidí, kteří chtěli změnu – bylo nás málo. Za sebou jsme neměli nikoho, pomalu nás zlikvidovali. Kdo se nechal zdiskreditovat a přidal se, toho nechali přežít a používají takové lidi jako onuci. Nejsvobodnější volby byly na jaře 1990. V chaosu změny se měl šanci dostat na kandidátku a být zvolen jedinec, který měl vůli k změně. „Strážci pořádku“ ještě nedrželi vše pevně ve svých rukách. Volby v roce 1992 již zahájily proces „obnovení pořádku“. V Občanské demokratické straně Václav Klaus s Josefem Zielenicem již ovládli a usměrnili výběr kandidátů a rozhodli, kdo bude zvolen. Ještě nebyla zkonsolidována média a důsledkem bylo vypadnutí nové „plánované levice“ ze hry. Do parlamentu neprošlo Občanské hnutí. „Volič“ ještě správně nemyslel a ještě volil. Dostala příležitost „riziková“ značka Sociální demokracie, do které byli vloženy „lídři“ padlého Občanského hnutí – Miloš Zeman, Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský a další.

Přes několikaletou masivní diskreditační kampaň se mezi léty 1992 až 96 nepodařilo ještě zlikvidovat a vyřadit Občanskou demokratickou alianci. Svou úlohu splnili „moravisti“ a „zemědělci“ a bylo připraveno jejich stažení z oběhu. Ještě ve volbách 1996 postkomunistický „volič“ nevybral správně, jak předpokládal scénář. Do sněmovny se dostala ODA, navíc ještě nás pár, které neměli v pařátech a neřídili. „Vládní krize“ v roce 1997 byla připravena a sehrána „řídícími orgány“ Velkého skoku proto, že „ruka voliče“ nesplnila zadání voleb 1996. Tím zadáním bylo, aby na parlamentní scéně zůstaly již jen maximálně čtyři divadelní soubory. Tak zvaný „Sarajevský atentát“, pokus o svržení Václava Klause, byl absurdním divadlem. Ve skutečnosti to byl sehraný proces „bolševizace“ ODS, který měl odkrýt nepevné kádry. Ty pak „odešly“ do Unie svobody. Spolu s následným vyslovením nedůvěry Klausově vládě „koaličními“ partnery to byla jedinečná parodie „pluralitní politiky“. Vládnoucí pravicová koalice se samolikvidovala, sama si pod sebou uřízla větev. „Slavný“ Havlův projev v Rudolfinu to smutné divadlo završení „normalizace“ korunoval. Václav Havel spolupracoval, nezapomenu na režii, jak se komunisti smáli a komentovali scény.

Ústavní zákon o Zkrácení volebního období v zimě 1997-8 byl přesně o tomtéž, co se odehrálo v posledních měsících tohoto roku. „Zdravé síly“ postkomunistické demokracie se z něho těšily. V únoru 1998 jsem ve sněmovně většinovým „demokratům“ řekl, co se stane. O 11 let později se to skutečně stalo. Opoziční smlouva dvou „bratrů ve zbrani“, Václava Klause a Miloše Zemana, měla „zákonem“ uzavřít éru Velkého skoku. „Společnými demokratickými silami“ chtěli odhlasovat zákon, podle jehož pravidel by „z vůle občana“, rukou „předvoje podnikatelů a pracujících“, zůstaly na scéně pouze dva divadelní soubory. „Úctyhodný“ záměr kormidelníků nevyšel díky dvěma institucím, které se nám podařilo na počátku devadesátých let vestavět do českého ústavního pořádku – Senátu a Ústavního soudu. Po tomto neúspěchu kormidelníci změnili taktiku i technologii. Rezignovali na formální dodržování demokratických postupů a zákonných norem. Nastoupili na cestu daleko důslednějšího obsazování klíčových postů v ústavních institucích i ve správě státu svými zavázanými lidmi. Proto se stal prezidentem Václav Klaus, v „sociální demokracii“ vystoupal na nejvyšší post Jiří Paroubek. Týž Paroubek, kterého kormidelníci do té nebezpečné značky vložili na samém počátku Velkého skoku. Mohl bych jmenovat další.

Na scéně se odehrává divadlo, které stále více připomíná rej šašků a bláznů, jak se scénář stále více vzdaluje od reality. Divadelní „kus“ postkomunistické demokracie se blíží do parodicko-tragického finále. Velký režisér i spoluhrající komparz namíchali do postkomunisticko demokratické šlichty příliš mnoho vzájemně neslučitelných ingrediencí. Demokracie je demokracií a může tak fungovat, když pro všechny složky a skupiny společenského systému platí stejné základní hodnoty (a to ještě ne jakékoli...) a jsou je ochotny bez stálého vynucování násilím dodržovat. Bez všeobecně přijaté ochoty dodržovat nepsaná pravidla fair play se takový systém zákonitě stane chaosem. Mateřský komunismus byl vládou násilí. Jedna parta vnutila svou vůli všem ostatním a tvrdě vymáhala dodržování svých i blbých nařízení. Byla to peleš lotrovská, ve které i vládnoucí lotři museli držet vnitřní hranice. Základním signálem „postkomunistické demokracie“ bylo, že lotři dostávají svobodu, schopnější bude ten, kdo si bez zábran více trhne. Zločiny minulé i budoucí se trestat nebudou. Sám komunismus byl vládou zločinecké galerky, která svým příkladem vychovala tisíce dalších učňů. Všichni tito talenti dostali svobodu ke svému rozletu. O něco dříve narození by si ještě mohli pamatovat, jak Václav Klaus dával za příklad talentu a podnikavosti Viktora Koženého.

Měl jsem příležitost v počátku devadesátých let vidět, jak se učitelé zločinu vzájemně propojují se svými talentovanými žáky. Politickou, podnikatelskou i společenskou „elitou“ postkomunistické „demokracie“ se stala galerka, jednají a chovají se tak, jak umí. Když jsem v roce 1991 ve sněmovně řekl: „Kladete základy zločineckého státu...“ a zdůvodnil, proč si to myslím, bylo mi odpovědí mrazivé mlčení. Dovedu si představit nenávistné reakce na tento můj text. Skutečnost je taková, v přírodě v obecnosti i v přírodě lidského společenství neexistuje perpetuum mobile, i když se to někdy zdá. Čas postkomunistické demokracie se navršuje, nejvyšší účetní již sečítá položky na obou stranách účetní listiny.

Šumavský národní park – kruh se uzavírá

Motto: „Ode dneška příčinou hynutí lesů jsou imise. Kůrovec nebyl, není a nebude.“ (Prohlášení ministra „Lesů…vod a strání“ Františka Kaliny na jednání o kůrovcové kalamitě v Krušných horách v osmdesátých letech v Teplicích.)

Mediální kampaň z posledních dnů o kůrovcové kalamitě v Národním parku Šumava, politická prohlášení hejtmana Jihočeského a Západočeského kraje naznačují, že se blíží závěrečná fáze „boje“ o strategické území Šumavského parku. To, kam to mediální divadlo směřuje, dokládá návrh plzeňského radního, bývalého senátora Petra Smutného. Navrhuje redukci velikosti národního parku.

Měl jsem příležitost být svědkem téměř celé zákeřné hry o území, které bylo 15. března 1991 vyhlášeno na Šumavě Národním parkem. Od léta 1990 jsem jako člen výboru pro životní prostředí a zemědělské komise, později výboru České národní rady, sledoval směrování a hlavní viditelné aktéry politické a hospodářské „reformy“ exploatace lesů. Stejně jsem viděl chovat se a jednat profesionální ochránce přírody i ekologické „nadšence“, kteří měli dávat korekce proti jen exploatačnímu záměru využívání lesa a přírody.

Národní park Šumava byl vyhlášen Nařízením vlády a bylo to tak proto, že čas spěchal. Zájmy, které kolem území budoucího parku byly, ohrožovaly průchodnost schválení Národního parku sněmovnou České národní rady ve formě zákona. Šumavský park byl pro budoucí vládce české postkomunistické politické scény, jejich mocenské i hospodářské kormidelníky nechtěným dítětem. Park se stal skutečností a dosud existuje jen díky tomu, že v čase jeho vyhlášení neměly zájmové party ještě vše ve svých pařátech.

Okamžitě po vyhlášení parku nastoupila takováto taktika: dostat do vedení ovladatelné lidi a zpochybnit odpovědné fungování instituce parku. Prvým ředitelem se stal Ing. Jiří Kec, fořt ze Srní vedený v registru Státní bezpečnosti v kategorii „důvěrník“. Náměstkem se stal Ing. František Krejčí „ekologický aktivista“, dnešní ředitel Národního parku. Krejčí v té době prosazoval přístup – ponechat území parku působení přírodních procesů, bez zasahování člověka. O „rozsahu idejí“ zastánce přírodních procesů Františka Krejčího svědčí, že zároveň chtěl všechny činnosti v parku privatizovat. Park měl být formálně státní institucí, ale všechny činnosti v něm měla vykonávat soukromá společnost Parkservis. Vlastníkem Parkservisu byl Krejčího tchán. K podepsání připravené smlouvy s Parkservisem nedošlo jen díky náhodě, kterou se o ní dověděl tehdejší ministr životního prostředí František Benda. Benda bezprostředně Kece i Krejčího z funkcí odvolal.

Od devadesátého roku jsem se angažoval proti „reformě a transformaci“ lesního hospodářství. Pochopil jsem, že navrhovaná „reforma“ je jen bezskrupulosním prostředkem, jak se dostat ke zdrojům lesa, jak bez odpovědnosti a hrozby postihu les vydrancovat. Viděl jsem celý průběh „reformy“ a privatizaci lesních závodů v kuponové privatizaci. Šlo o nastavení systému vykrádání státního lesa do jiných kapes než je kasa státu.

Nezapomenu na „lesní reformátory“ Mičánka, Domese, Olivu, Rybníčka – jak se smáli, když byl ohlašován bezzásahový režim péče v Národním parku. Všichni ti pánové byli lesníci, věděli jak a no co odešly smrkové lesy v Krušných a Jizerských horách, v Krkonoších a Beskydech. Znali, jak funguje lýkožrout smrkový ve smrkových monokulturách – zvláště ve vyšších polohách, při oslabení porostů i jinými faktory. Více než dvě století je dobře známo působení přírodního činitele lýkožrouta smrkového. Na přírodním modelu lýkožrouta smrkového čas nemilosrdně prokázal, jak se nevyplatí nemluvit pravdu a veřejně zatloukat nepříjemná fakta, která mohou ohrožovat postavení a kariéru čičmundů odpovědných za resort. Dodnes, a trvá to již desítky let, se veřejně celá pravda, jak to bylo s „uhynutím“ lesů na našich horách, neřekla.

Jakmile se přestane v lese důsledně sledovat výskyt lýkožrouta a odstraňovat napadené stromy, dojde k dynamickému, později explozivnímu namnožení populace brouka a likvidaci vzrostlého lesa. Lýkožrout smrkový je přírodní činitel, který má od Pána Boha v popisu práce ukončovat životní cyklus smrkového lesa. Plní své poslání i v kulturní krajině osídlené člověkem. Chce-li člověk smrkový les v krajině udržet, musí do takového lesa vkládat svou práci a invenci – příroda má jiná zadání. V kulturním lese platí totéž, co platí pro kulturní a civilizovanou společnost: přestane-li člověk svou inteligencí a odpovědností udržovat svou úroveň, přestane-li uchovávat společenskou kulturu, chopí se svého „úkolu a údělu“ příroda. Výsledkem bude úpadek, degenerace, rozpad civilizované společnosti a vrátíme se ke svým přírodním kořenům.

Je iluzí idiotů, nebo nevzdělaných hlupáku, myslet si, že uprostřed kulturní, člověkem pozměněné přírody lze obnovit a udržet kousek území, který by se vyvíjel a fungoval výhradně podle pravidel a „zákonů“ přírody. Změnili jsme svět a krajinu tak, že se k něčemu takovému můžeme jen blížit, poctivě přitom musíme hlídat hranice a dělat kompromisy. Jinak výsledkem bude opak toho, co si milovníci přírodních procesů přáli. Zvláště koná-li se takový experiment ve zkažené postkomunistické společnosti lidí.

Ivan Žlábek, kterého jmenoval ředitelem parku František Benda, zastavil rozklad instituce správy národního parku a dal jí organizaci a řád. Žlábek začal důsledně řešit ústřední problém celého území. Tím bylo právě napadení smrkových porostů lýkožroutem smrkovým. Lesní porosty šumavského parku nejsou původní přírodní lesy. Ve své většině jsou to zanedbané kulturní smrčiny, již asi ve třetí-čtvrté generaci. Svého, pro oko veřejnosti pozoruhodného, vzhledu nabyla Šumava díky svým krajinným tvarům, původnímu osídlení s extensivním hospodařením a půl stoleté izolaci v hraničním pásmu. Původní dřevinná skladba šumavského lesa až do nadmořských výšek nad tisíc metrů byly smíšené porosty listnáčů a jehličnanů, podle charakteru místa a expozice. Mluvit o původním přírodním lese je demagogie, nebo hloupá záměrná lež. V letech 1983-84 byly v oblasti Šumavy a Bavorska následkem větrných smrští velké polomy. Na české straně v pohraničním pásmu nebyly polomy řádně vytěženy a vyklizeny, vzniklo zde velké kůrovcové ložisko, ze kterého se kůrovec šířil.

Na Bavorské straně byl v počátku osmdesátých let vyhlášen Národní park, jeho ředitel Biebelritter hlásal přírodní procesy a ponechání mrtvých stromů na místě. Tehdejší bavorský ministerský předseda Stoiber z „politických“ důvodů koncepci odkývl. Schválil ji z pragmatického politického důvodu – v lesích bavorských soukromých vlastníků bylo po vichřici velké množství padlého dřeva. Aby nedošlo k poklesu cen dřeva na trhu, nevadilo bohatému bavorskému státu, že v lesích parku shnijí statisíce kubíků. Nešlo vůbec o bezzásahovost samu o sobě a přírodní procesy, byl to výsledek „módního“ experimentu s pragmatickým politickým kalkulem. Po roce 1990 se z kůrovcového ložiska na bavorské straně lýkožrout šířil na českou stranu do té doby, než mu smrkové lesy na bavorské straně parku definitivně padly za oběť. Jako poslední byly sežrány smrkové porosty na Roklanu.

Politici, kteří po devadesátém roce na vládní i správní úrovni měli odpovědnost za český stát i jeho hospodářství, mají politickou vinu, že od samého počátku tvrdě nevymáhali na německé straně vytvoření ochranného pásma, aby kůrovec z jejich ložiska neničil les na české straně. Bohužel lidem, kteří v těchto letech řídili českou politiku, to vyhovovalo, neboť to umožňovalo rozehrávat a vést mediální hry proti samotné existenci chráněného území. Je výsměchem, když dnes Václav Klaus a Miloš Zeman bojují za Šumavu a její lesy. Německé straně ten stav nevadil, pomáhal odvést pozornost od problémů na své straně území, oslaboval českou stranu v území, které bylo původně osídleno němci. Navíc je v přírodních charakteristikách území bavorského parku a české Šumavy velký rozdíl. Bavorská strana se rozkládá na k jihu ukloněné teplejší expozici, smrkových kultur tam bylo jen asi tři tisíce hektarů, je tam poměrně více kultur smíšeného lesa. Na české straně bylo smrkových kultur více než třicet tisíc hektarů, na převážně severní expozici. Rozměry zasaženého a postiženého území jsou nesrovnatelné.

Nikdy se v českých zemích nenapsalo po pravdě, jak se na bavorské straně razantně a důsledně, v územích parku, která nebyla „odepsána“, postupovalo a postupuje proti lýkožroutovi. Zvláště v části, o kterou byl bavorský park rozšířen v devadesátých letech. V roce 1999 jsem byl v bavorském parku na jednání správy s amatérskými ochránci přírody. Na závěr diskuze jsem se neudržel a řekl: „Jestliže nemáte zkušenost s lýkožroutem smrkovým, můžete se přijet podívat. Smrkové lesy na našich horách odešly následkem kůrovcových kalamit. Dnes přišel čas Šumavy, nepotřebujeme to opakovat.“. Po skončení jednání za mnou přišel ředitel parku pan Sinner a řekl mi: „Pane sekretáři, já to vím, ale nemohu to veřejně říct.“.

Ivan Žlábek, přes všechno, co pro udržení existence parku udělal, nedovedl překročit svůj stín. Kompromisy, které kvůli tlakům na něho činěným dělal, umožňovaly rozehrávat protivné straně další hry ke zpochybňování parku a diskreditaci jeho správy. Takovým kompromisem bylo vybrání a vyčlenění asi 137 přírodně významných území, která byla prohlášena za bezzásahové první zóny. Takovýto „kompromis byl vymyšlen, aby správa mohla v okolních územích zasahovat a kůrovcové degradaci porostů bránit. Byla to iluze, nešlo to a jít nemohlo. Přes tento systém byly jen, prostřednictvím ekologistů, na správu parku rozehrávány další útoky. Ivan Žlábek se neodhodlal důsledně se postavit za koncepci, o které věděl, že je jediná možná. Z hlediska stavu území jediná možná koncepce byla: nehrát si na to, co není pravda a otevřeně říct, jaký je skutečný stav území, tedy že je to ve své podstatě spustlá kulturní krajina, která je přesto jedinečná, že cesta k obnově odolnějších přírodních porostů nebude jednoduchá a lze k ní dojít jen postupně, v procesu, který bude trvat desítky let. Dosáhnout z hlediska lidského věku stavu, blížícího se přirozeným porostům, je možné jen tak, že člověk svými zásahy aktivně pomůže. Udělá to tak, že zdroje, které z území získá postupným odtěžením smrkových monokultur, bude zpětně investovat do území parku vnášením listnáčů do míst, kde byly původní a kam patří. „Příroda“ by to možná udělala, ale za stovky let. Není pravděpodobné, že demoralizovaná postkomunistická společnost jí takovou šanci dá. Ivan Žlábek se o tento přístup pokoušel, byl za to od „ekologistů“ napadán. Plnou váhou se za něj však nikdy nedokázal postavit. Ústupky, které dělal, byly vždy použity proti němu, správě parku a jeho existenci.

Po léta jsem mohl sledovat realitu, jak se v parku i kolem něho odvíjela a porovnávat ji s mediálním obrazem, který byl předkládán veřejnosti. V lepším případě to byly polopravdy, ve své většině záměrné hajzloviny, které se skutečností neměly nic společného. Mohl bych uvést mnoho příkladů: nebyla to neznalost nebo hloupost, ti lidé byli honorováni za to, že lhali. Byl jsem u několika televizních natáčení, týkajících se problematiky Národního parku. Když jsem vysílané pořady potom viděl na obrazovce, byly sestaveny a sestříhány tak, že vyznění bylo zcela jiné, než jak natáčení probíhalo. Platí to především pro pořad „Nedej se“ Pavla Bezoušky, ještě horší byly pořady točené „pronásledovatelem nacistů“ Motlem. Většinu „velikánů“ bojujících za přírodní procesy v národním parku jsem měl čest osobně poznat. Některé z nich jsem po parku provázel, snažil se jim věci ukázat a vysvětlit. Všichni věděli a mohli vědět, jaká je skutečnost. V přímé konfrontaci byli nejistí, své „pravdy“, postaveni přímo k problému, se ani neodvážili tvrdit... Pak jsem si přečetl jejich texty. V roce 1999, v den, kdy bylo zatmění slunce, jsem s Ing. Zatloukalem provázel po Trojmezné Jaromíra Bláhu s doktorem Krahulcem. V té přízračné atmosféře jsme se zastavili u kůrovcem zničeného odkorněného horského smrku. Tento strom byl jedinečné dílo přírody, kmen jen pět, šest metrů dlouhý, při bázi více než metr a půl v průměru, přes dvě sta let starý kužel krásného dřeva. Zázrak, který příroda vytvořila v nesmírně těžkých životních podmínkách. Řekl jsem „milovníkům přírodních procesů“, že kdyby skutečně chtěli pro přírodu něco udělat, tak postaví tento umělecký přírodní zázrak před správu Národního parku, nebo na náměstí ve Vimperku, aby lidé viděli, co příroda dokáže. „Sto let pak může tento kmen přesvědčovat lidi o významu ochrany přírody, ale pro vaši blbost tady shnije.“

Lidé, které jsem po roce 1990 viděl vydávat se za ekology a ekologické aktivisty, ve mně vytvořili k pojmu ekologie averzi. A to jsem přitom původně profesně ekologický fyziolog. S nad jen jediný z posametových ministrů životního prostředí obstál v soudu času: Ivan Dejmal. Za ministrování Ivana byl vyhlášen Šumavský park, byly udělány a schváleny základní zákony a normy pro ochranu přírody. Ivan se nepropůjčil ke kšeftům, které by poškodily to, co hlásal a prosazoval. Udělal-li chybu, snažil se jí napravit. Františka Bendu rehabilitovalo to, jak v počátcích zabránil rozehrání hry s Parkservisem. Epizoda ministrování Jiřího Skalického dokládá, jaký význam postkomunističtí kormidelníci území „zablokovanému“ existencí Národního parku přikládali. Miloš Kužvart neudělal nic, čím by si mohl politicky uškodit. Libor Ambrozek sloužil a pro svou kariéru plnil vše, k čemu jej chlebodárci úkolovali. Při projednávání zákona „O prodeji státní půdy“ předložil ve sněmovně „kompromisní“ pozměňovací návrh, kterým byla otevřena první „díra“ do území parku. Ambrozek se, jako předseda Svazu ochránců přírody, na útocích „ekologistů“ proti parku a jeho správě přímo podílel. O čistotě úmyslů a idejí „ochranářů“ nemůže být lepšího svědectví než to, že hlavními sponzory Svazu ochránců přírody byli titíž lidé, kteří vládli a profitovali ze státních Lesů české republiky. Ambrozek jmenoval Františka Krejčího náměstkem ředitele Státního fondu životního prostředí a z tohoto místa „milovník přírodních procesů“ zahájil novou cestu zpět na místo, kam jej „kormidelníci“ posadili na samém počátku Sametové revoluce. S Martinem Bursíkem jsem jako poslanec na počátku devadesátých let byl u počátků parku. Když jsem se dověděl, že Krejčí má být jmenován ředitelem národního parku, pokoušel jsem se k Bursíkovi dostat a vysvětlit mu, co to bude znamenat. Vyhýbal se mi jako čert kříži. Martin Bursík má spoluúčast na hře, která se kolem parku odehrává.

V roce 1999, když ekologisti pořádali blokádu kácení kůrovcem napadených stromů na Trojmezí a u Plešného jezera, jsem řekl Žlábkovi, že je buď necháme vyvést policií, nebo vojáky, jinak z parku odcházím, protože u toho, co se dále stane, nemusím být. Téměř každý večer jsem na Plešné jezdil a snažil se „ekologické nadšence“ přesvědčit, o čem je ta hra a čemu slouží. Říkal jsem jim: najděte si a podívejte se na mapu území mezi hranicí parku a Lipnem, kdo má v pronájmu pozemky v tom území, kdo tam pase krávy. V obchodních rejstřících najdete, že krávy pasou realitní kanceláře. Sloužíte k tomu, aby lýkožrout ničil porosty a mohla být zahájena politická kampaň na téma „jak selhala ochrana přírody při péči o svěřené území“. Bude zahájen proces zrušení Národního parku v této části území a ceny pozemků nad Lipnem násobně vzrostou. Nepochybuji o tom, že organizátoři blokády její účel dobře znali a byli za to honorováni. Mohl bych takových příkladů uvést mnoho, nikdo je však nechtěl nikdy slyšet.

Za nějaký rok, jednou jistě, bude historie prvních dvou desítek let území, které bylo na počátku devadesátých let, v čase, kdy „pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí“, vyhlášeno Národním parkem, popsána v celém svém obludném kontextu. Komunismus zdevastoval kořeny, na kterých stojí civilizovaná společnost, změnil vnitřní obsah nejdůležitějších pojmů v individuální lidské mysli a poškodil společenskou duši. Postkomunismus dovedl dílo „otců zakladatelů“ k dokonalosti, ve jménu velikých slov a idejí zneužil téměř vše. Co je nejhorší, zničil obyčejnou malou solidnost, víru obyčejného člověka v to, že všechno není a nemůže být sviňárna.

Pravda vítězí – heslo na české prezidentské standartě

Motto: „Nejdéle v člověku zůstává, co bylo nejhlouběji“.

V knize „Na úsvitě radikalismu“ zachycuje její autor, J. Dali, úsek anglických dějin, ve kterém proběhl rozhodující konflikt o tiskové svobody v Anglii. Citátem, který jsem použil, okomentoval Dali umírání a smrt strážce pokladu, člověka bez morálních zásad a sprosťáka. Když umíral, do samého konce klel a sprostě nadával.

Nepíše se mi lehce, že i čeští buditelé rádi používali velká a vznešená slova. Obsahu těch slov však neodpovídala realita, sami jejich autoři své ideje nenaplňovali. Velkým slovům a idejím neodpovídal stav společenského a politického života v novém Československém státě po rozbití Rakouska. A to mezi otci zakladateli státu bylo ještě několik mužů, kteří v sobě nesli hodnoty solidního devatenáctého století. Čeští političtí reprezentanti v Rakousko-Uherské monarchii často protestovali proti převažujícímu vlivu zájmů německé a uherské reprezentace. Později sami, pod hesly svéprávnosti a rovnoprávnosti, udělali ve svém novém státě totéž. Základy státu Čechů a Slováků položili na národnostním principu. V české části státu byla třetina obyvatel německé národnosti, významná byla polská menšina. Ve slovenské části byla významná menšina maďarská i menšiny polská, rusínská a německá. Při krizi nového evropského uspořádání na konci třicátých let nestvrdila česká politická elita svou opravdovost a svéprávnost vlastní krví. Do války za hranice či bojovat v místním odboji šli pouze jedinci. Většina se přikrčila a přizpůsobila.

Po válce jednala česká politická „elita“ – přes velká slova –jako východní barbaři. Ne že bychom spravedlivě potrestali viníky a aktéry zločinů války i pomstili své mrtvé. Vyhnali jsme celé německé etnikum. Nezvítězila pravda, rozhodla momentální pomyslná výhodnost. Politická „elita“ vyslala do české společnosti signál a návod: jednejte jako luza. Co zůstalo po Němcích, rozkradli. „Odměnu“ jsme sklidili okamžitě – v podobě komunistického „Únorového“ puče. Každý hajzl se bez obav přidal na stranu, kde cítil, že něco trhne. Opět to bylo pod hesly velikých slov, ideálů, práv proletariátu, majetkové rovnosti. S pravdou a jejím vítězstvím to nemělo nic společného. „Demokratičtí vůdcové“ vyhnáním Němců dali návod spodině, která se jmenovala komunisté, jak zbavit práv všechny, kdo nepatřili do jejich klanu.

Čtyřicet let se za komunismu v základních věcech veřejně lhalo, za ty čtyři desítky let se v obecném povědomí změnil vnitřní obsah klíčových pojmů lidské komunikace a existence. Heslo na prezidentské standardě nemá žádný vnitřní obsah, je to jen estetický obrazec.

Na komunismu bylo obludné to, jak se jeho aktivisté a činovníci „upsali ďáblovi“ – co nesloužilo jejich moci, zájmům a slabomyslným představám, to zakazovali a chtěli vyhubit. Jejich největším nepřítelem se stalo pravdivé, morální chování a jednání. Největším nepřítelem té prolhané ideologie a politického systému se stala pravda sama. Po celou dobu komunismu v naší zemi, s jeho základy ukotvenými ve lži, jsme měli na prezidentské standardě frázi „pravda vítězí“.

A právě pojem pravdy je příkladem toho, jak se pozvolna vyplavuje a mizí vnitřní obsah pojmů, jak se často se mohou obrátit ve svůj opak (přesněji – objektivně se na obsahu pojmů nic nemění, to jen jistí lidé je chtějí orwellovsky vyprázdnit a naplnit libovolným obsahem...). Nezapomenu na reakci sněmovny, tedy zejména novinářské galerie a svých poslaneckých kolegů, v prvních dvou-třech letech po devadesátém roce na má vystoupení v Poslanecké sněmovně. Když jsem žádal vyrovnání s minulostí, argumentoval, že bez toho nemáme budoucnost a nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, apeloval na hledání objektivní pravdy, reakce novinářské galerie byla prostá – když jsem se přihlásil do rozpravy, prohlásil vždy některý z mistrů pera, „už tam ten blbec zase jde“. Cítil jsem, že většina sněmovny nechce slyšet, co říkám. Po čase mi někteří kolegové přiznávali, že nechápali, o čem jsem mluvil. Za nejděsivější dnes s odstupem času pokládám to, že vždy, když jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, ať v rozpravě, v debatách, v osobních rozhovorech... v různém prostředí, i při různé intelektuální úrovni partnerů, dostal jsem vždy jedinou odpověď: „Objektivní pravda neexistuje, každý má svou pravdu.“. Bez rozdílu, od vysoce postavených osob, „vzdělanců“, až po hospodu.

Tvrdím, že po půl století existence „pod hladinou komunismu“ se v celé populaci, s výjimkou snad jedinců, vnímání obsahu pojmů změnilo, změnilo se tak reálné vnímání a pojetí světa. Společenství, která dlouhodobě prošla komunismem, byla ve stádiu utváření se nové společenské „kulturní rasy“ komunistického člověka. Postiženi byli všichni, jedinci a celé společenské skupiny se lišily jen v hloubce postižení fenoménem „komunistické kultury“.

To, co se v konci osmdesátých let začalo odehrávat v „sovětském bloku“, bylo vynucenou změnou technologie manipulace a řízení společenského stroje. Byl to pokus o zvýšení jeho výkonnosti. V informačně a obchodně propojeném světě nešlo kulturně-rasový okrsek komunistického světa, tedy jeho obyvatelstvo, od okolního světa zcela izolovat. „Revoluce“ se neměla týkat „rasové elity“ nového komunistického člověka, tato „elita“ chtěla jen inovovat podle potřeby obsah pojmů jejich „stávající kultury“. Etablovaná „elitní“ společenská vrstva, se chtěla jen v klidu a pohodě stát kapitalisty, liberály, demokraty, podnikateli, sociality a podobně, aniž by cokoli zásadně změnila na svých způsobech a zvycích. Co se odehrálo po „listopadové revoluci“ 1989 v Československu a následně v České republice, pod vznosnými hesly, velkými slovy o lidských právech, svobodě, pluralitě, právu a spravedlnosti, byla lež. Odvážím se tvrdit, že Sametová revoluce byla, co se týče viny jejích organizátorů a aktivních aktérů nejméně stejný zločin, jako Únorový převrat v roce 1948.

Komunistický převrat proběhl po válce, v akutním ohrožení „Sovětskou“ vojenskou mocí. Sametová revoluce byl pečlivě vykalkulovaný podvod, který měl zajistit udržení pozic a rozhodujících mocenských pák v rukou „elitní rasy“ komunistického člověka. Velkolepý podvod pokračování technologicky vylepšeného „starého komunistického řádu“ v postkomunistické podobě, jsme přitom provedli vlastníma rukama, bez cizího vojenského nátlaku. Vinu v různé míře neseme téměř všichni, zde neplatí, že nevědomost hříchu nečiní. Základní vinu mají ti, kdo si pragmaticky spočítali otrocký stav myslí poddané rasy komunistického člověka, oni sami ji v předchozích desetiletích vyšlechtili. Stranická a hospodářsko–správní technologická „elita“ komunistického režimu bez bázně a hany zneužila svého informačního monopolu, mocenských, správních a hospodářských pozic. Žádného z těch velikánů a „vlastenců“ ani nenapadlo, aby vzali zodpovědnost za svůj zotročený „lid“ a pomohli mu postavit se na své nohy. Proto jsme „nebyli jako oni“, proto jsme měli takovou starost o „lidská práva“ – listinu práv a svobod, proto byla tak důležitá „kontinuita právního systému“, proto „zákony od samého počátku neměly sankce a právo bylo nevymahatelné, proto nebyla zakázána komunistická strana a zůstala v parlamentu, proto měly peníze a zdroje k investici do politiky jen struktury spojené s bývalým režimem, proto privatizace proběhla tak, aby strategický majetek a celkový objem majetku šel v největší míře do rukou lidí a struktur spojených s bývalou komunistickou mocí, proto i média ovládli stejní lidé a struktury.

Vinu nese i většina „bojovníků“ proti totalitnímu režimu. Ti lepší klouzali po povrchu, protestovali proti věcem, které nebyly podstatou režimu, nešli na kořeny systému. Většině stačilo, aby dostali větší či menší trafiku a připojili se. Dnes oslavují své „zásluhy“ a pomáhají udržovat nový režim. Ti horší byli do dsissentu komunistickou mocí a jejími tajnými službami přímo vloženi – to je sedlina pravdy a lásky. Viděl jsem jich dost. Skutečných odpůrců toho nemravného systému a režimu, kteří si byli vědomi o co jde a nezadali si, bylo minimum.

Průměrný občan nezabývající se politikou, dříve ho nazývali „pracující člověk“ – někteří z nich rádi sami sobě říkají „slušní lidé“, se na výsledku sametového podvodu podíleli nemalou měrou. V čase změny, kdy postkomunistický režim nebyl upevněn, sametoví revolucionáři formálně vyzvali „lid“ ke spoluúčasti. To byla příležitost vývoj skutečně ovlivnit. Formální výzvou ke spoluodpovědnosti a spoluúčasti přenesli kormidelníci část odpovědnosti za následující vývoj a stav na své poddané. Přirozeně předpokládali, že reakce bude minimální – však k ní také dají minimální příležitost. Mlčení a neúčast dosud nesvéprávné masy komunistických poddaných vykládá dnešní postkomunistický režim jako legitimizaci svou a svých postupů. Formálně jsme pluralitní a právní stát, formálně jsme svéprávní. Již neplatí, že nevědomost hříchu nečiní, i když dosáhnout sluchu lze opět již jen vzpourou.

Původní komunistický režim a stát, dnes označovaný jako totalitní, na sebe bez bázně a hany převzal rozhodování o všem. Udělal se vlastníkem všeho. Ti hlupáci se pokusili ovládat i způsob myšlení svých poddaných, prostě aby mysleli „správně jak potřebovali“. Své výsostné postavení si formálně legalizovali opakováním aktu „voleb“, které volbou nebyly. Při volbě jednoho, kdy nebyla alternativa, zůstávala odpovědnost na nich. Z tohoto pohledu byl původní totalitní komunizmus ještě relativně průhledný a „odpovědný“. Společnost bylo lze rozdělit na „my a oni“. Sametová revoluce v žádném případě nebyla demokratickou revolucí, resp. restaurací, tedy procesem, ve kterém se společnost vracela ke svéprávnosti, ke kořenům individuální morálky, k odpovědnosti. Sametovou revoluci můžeme v její podstatě označit jako dobu přechodu, ve které rasa komunistických „kormidelníků“ dosáhla věku dospělosti a technologické dokonalosti řízení svého pašaliku.

Přímočarý mocenský komunismus měl v očích svých řídících kádrů přece jen jednu konstrukční vadu – oni sami byli vidět. Při katastrofálním selhání systému, ke kterému muselo dojít, a následné vzpouře hrozila zpětná vazba fyzické likvidace viditelných prominentů. Hrozilo to, co se stalo v Rumunsku Ceausescovi. V postkomunismu dosáhli konstruktéři systému a jeho provozovatelé technologické dokonalosti. Děje odehrávající se na veřejné a politické scéně jsou pouhým loutkovým divadlem. „Politické strany“ nemají s autentickou politikou nic společného, připodobnil bych ty subjekty k virtuálním stájím, ve kterých jsou chována stáda „bílých koní“. Nejsou to však závodní oři, ani solidní plemeno tažných pracovních koňů. Pár se jich používá do kočáru, pár do zápřahu pohřebního vozu, základ stáda je užíván pro lidové veselice. Všechna ta hovádka jsou dobře živena, protože nakonec skončí u koňského řezníka na salám. Skutečná politika se dělá jinde, rozhodují lidé a „chovatelé“, kteří stáje udržují a platí – „přetransformovaná“ elita a rasa komunistických kormidelníků v pozadí. Stejné platí pro „elitu“ hospodářské a finanční sféry. Všichni ti mladí, lepí miliardáři, generální ředitelé, top manageři... jsou též bílýmí koňmi. Mají k tomu univerzální kvalifikaci. A až začne systém haprovat, hrozí jim též koňský řezník.

Obávám se, že komunistická varianta společenské kulturní degenerace nemohla vyústit v nic jiného, než v to, čeho jsme nyní svědky. Systematicky vymazali z lidského povědomí to, co nazýváme morálkou, tedy zpětné vazby, které s menšími či většími karamboly dokázaly držet biologického ďábla v člověku po dlouhá staletí v míře. „Pravda vítězí“ jen v případě původního významu toho slova, tedy když za slovem pravda je skutečný obsah toho pojmu. Má šanci zvítězit, stojí-li za ním bohabojné, statečné, usilovné společenství, které je odhodláno pro své přesvědčení a věc trpět, položit život – přesto, že ví, jak je cíl obtížný a není jistota, že jej bude dosaženo. To ale v žádném případě neplatí pro současnou postkomunistickou společnost. Na základě toho, co jsem v běhu života mohl pozorovat a vidět, zvláště v politice devadesátých let, jen smutně konstatuji, že nejhlouběji v naší společenské duši je lež – budeme si lhát i na smrtelné posteli. Dokud se z tohoto postižení lží nevymaníme, nemáme budoucnost.

S vědou, lidskými právy – bez Boha a morálky vzhůru do šklebících se výšin

Motto: „V duchu křesťanského náboženského pojetí měl člověk žít tak, aby u Posledního soudu nepřevážily špatné a zlé činy – za ně byl trest utrpení v pekle.“

V našem světě bez Boha zůstala jedincům, kteří ještě jsou schopni domýšlet důsledky svého jednání, jen křehká opora morálky. Jemná síť abstraktních pojmů, kterou v průběhu staletí člověk objevil na obranu před sebou samým. Jednej vždy tak, aby ses za sebe na konci svého života nemusel stydět.

Když byla v naší křesťanské civilizaci vyslovena představa – moudrost – že smyslem života je hledání štěstí, i ta křehká opora morálky byla zpochybněna.

My, narození v období let kolem druhé světové války, jsme v čase, kdy jsme začali registrovat svět a brát rozum, svobodnou společnost nezažili. Nebylo nám přáno zakusit na vlastní kůži dobu, kdy ještě nebylo zakázáno myslet a ctít hodnoty jiné než povolené. Oproti těm, co následovali po nás, jsme ale ještě mohli mít příklad svých rodičů, kteří v takové době vyrostli. Ta skutečnost se dnes odsouvá do pozadí jako nevýznamná a nedůležitá.

Tvrzení, že děti nemohou za své rodiče, odvádí pozornost od skutečnosti, že člověk, až na výjimky, je determinován prostředím, v němž vyrostl, a které tvarovalo jeho ducha. Ve své většině jsme jako biologické stroje, které setrvačně jednají a pracují podle „softwaru“, který byl do nás v nejcitlivější době vývoje naší duše vložen učením. Není to nutné, nejsme striktně determinováni, máme svobodu – přesto však v praxi, ve většině situací jednáme podle schémat, která do naší psychiky uložilo prostředí, v němž jsme vyrostli. Přemýšlet a držet mysl ve stálé pohotovosti je obtížné, jen velmi málo osobností se rozhoduje a řídí své jednání rozumem pod kontrolou morálky. Fráze, že děti nemohou za rodiče je špatně položená, je užívána proto, abychom nemuseli přemýšlet, co a proč jsme dělali a děláme. Vyhovuje to téměř všem.

Socialismus, nacismus, komunismus, stejně i listina práv občana – to vše bylo vedlejším produktem vědy, povýšením rozumu nad zvykově zažité a ověřené „zákony Boží“. Pokud má znalost historie sahá, cokoli člověk vymyslel, bylo vždy nejdříve zneužito. Po každém objevu či vynálezu trvalo dlouho, než díky pudu sebezáchovy byla nalezena míra. Kapitalismus i svobodný trh byly pozitivním hnacím motorem „vývoje“ do té doby, dokud platila nepsaná pravidla křesťanské morálky – co se nedělá a nesmí dělat.

Dostojevský v Bratrech Karamazových symbolicky vystihl na levobočkovi Smerďakovovi kam „domyslí“ a dokoná svou svobodu myšlení blbec. O tom byl nacismus, komunismus, dnes Paroubek, Rath a další, kteří předvádějí postkomunistický socialismus.

Padesát let byla, nejdříve za války nacisty, pak komunisty, v naší zemi systematicky likvidována morální a intelektuální elita. Měl jsem příležitost v běhu svého života ten proces likvidace elity zažít a vidět; pozorovat, jak se vyvíjela a zdokonalovala technologie vymývání mozků, jak byly vylepšovány metody, které vyřazovaly samostatně myslícího člověka z perspektivy se společensky a profesně prosadit. Od počátku komunismu to byl proces cílený, systematický. „Budovatelé“ komunismu věděli, že připustí-li ve své „nejspravedlivější“ společenské stavbě existenci morálky a rozumu, začíná jejich konec. V průběhu let se jen pozměňovaly a zdokonalovaly metody, cíl zůstával stejný. Po určitém čase začala sama společnost fungovat tak, že vyřazovala každou jinakost a výjimečnost.

Společnost po padesáti letech totalitního zacházení, kdy jsme se všichni dostali do role součástky, byla vnitřně rozvrácená. V nejlepším případě byla ve své většině reprezentována polovzdělanci, neschopnými a neochotnými na něčem stát a riskovat svou existenci za své přesvědčení a poznání. Jediní, kdo zde měli nějaké „přesvědčení“ byla morální spodina vypěstovaná a privilegovaná komunistickým režimem. Ti měli jediné a jasné „přesvědčení“, že si své privilegované postavení chtějí a musí jakýmkoliv způsobem udržet.

Znal jsem disidenty, lidi, kteří byli označování jako odpůrci režimu; jejich velká část byla nejdříve členy komunistické strany. Bylo mezi nimi málo lidí, kteří se postavili režimu z přesvědčení, že ten systém je nemravný a popírá hodnoty, na nichž vyrostla křesťanská civilizace. Nebyl jsem schopen považovat koncerty alternativní hudby či dožadování se lidských práv za odpor proti režimu a skutečnou alternativní politiku. Mně mé právo, spíše povinnost žít a chovat se jako člověk vzít nemohli. Mohli mi vzít perspektivu odborné i společenské kariéry, udělat ze mne nádeníka, zavřít mne, třeba mne zabít, ale právo chovat se jako člověk mi vzít nemohli. To bych je zabíjel. Vše, co dělali, mohli dělat proto, že většina přijala jejich hodnoty a způsoby.

Sametová revoluce, přímé pokračování perestrojky, byl jejich „převratem“. To tvrdím bez jakýchkoli teorií spiknutí, z jejichž šíření jsem tak často, z hlouposti nebo účelově, osočován. Pokud tedy za spiknutí nepovažujeme to, když fakticky celá společnost díky vlastnímu vnitřnímu rozkladu, ztrátě hodnot, hlouposti, lenosti, neschopnosti a neochotě vzít na sebe odpovědnost a otrocké mentalitě... když tedy taková společnost odmítne chopit se šance skutečně začít měnit způsoby a poměry ve své zemi k normálu. Takto chápáno byla „sametová revoluce“ opravdu spiknutím – spiknutím dědiců komunizmu s novými kariéristy a s otrockou masou.

Nezapomenu, jak jsem první měsíce po listopadu 1989 chodil prosit lidi, které jsem znal: pojďte něco dělat, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to, tak až přejdou city, ty svině znovu vylezou a vy budete opět jen nadávat doma v kuchyni a v hospodě. Úspěch fakticky žádný. Už v lednu se mne pod vedením agentky státní bezpečnosti pokoušeli vyloučit z Občanského fora, které jsem zakládal.

Nezapomenu na první schůzi České národní rady na počátku července 1990. Připadalo mi to – jako by se svět zbláznil, všichni se měli rádi, komunismus jako by nebyl a komunisté seděli ve Sněmovně. Měl jsem pocit, že mne šálí smysly, věděl jsem, že život takový není. Předsedou výboru, jehož jsem se stal členem, výboru pro životní prostředí, se stal Vladimír Laštůvka, předlistopadový disident a agent státní bezpečnosti již před rokem 1968. Ládík řídil náš výbor pevnou rukou, na jeho způsobech jsem měl příležitost pochopit technologii „demokratické“ postkomunistické politiky. Jednali jsme pomalu od nevidím do nevidím – o kravinách. Vladimír byl zjevně zaúkolován nás zaměstnat. Když byl vylustrován, vyvolal jsem ve výboru hlasování o důvěře, obešel jsem si členy výboru a situaci připravil. Laštůvku jsme hlasováním z vedení výboru odvolali, vedení Sněmovny s tím pak už nemohlo nic dělat. Konečný výsledek byl ten, že já jsem s likvidací ODA v politice skončil a Vladimír Laštůvka se stal sociálním demokratem a dotáhl to až na předsedu zahraničního výboru Poslanecké sněmovny.

O čem způsob sametové revoluce je jedinečně napovědělo projednávání Listiny práv a svobod v době, kdy se měl zajišťovat a stabilizovat nový „demokratický“ režim, tedy v době, kdy se měly klást základy demokratických institucí a zákonů. Zákonodárný sbor dva měsíce tlachal o prázdných, formálních prohlášeních. Největšími bojovníky za tato „vznešená“, nevymahatelná prohlášení byli komunisté, kteří ve své historii nikdy nic takového nedodržovali. Pobouřil jsem Sněmovnu, když jsem řekl, že projednáváme lež, která bude zneužita.

Na podzim 1990 jsem se začal zajímat o tak zvanou „reformu“ lesního hospodářství a brzo zjistil, že je to podivná „reforma“. Též jsem přišel na to, že za reformou jsou lidé, které jsem poznal před léty v Gottwaldově jako průkopníky „slušovického podnikání“. Principem té geniální reformy bylo, že v lese budou „hospodařit“ subjekty – akciové společnosti, kterým sice les nebude patřit, ale budou tam těžit dřevo a obchodovat s ním. Kontrola fiktivní, dlouhodobá odpovědnost žádná – to vše zrovna u lesa, který má hospodářský cyklus sto roků a mimořádný význam pro udržení celkového stavu přírodního prostředí. Roky jsem proti této „reformě“ ve Sněmovně mluvil, psal a vysvětloval co znamená: výsledek téměř nula. Na postkomunistické „reformě“, která popřela všechny zkušenosti a exaktní znalosti o dlouhodobě odpovědném hospodaření s lesem, jsem v průběhu let pochopil, co se stalo s celou společností za posledních sto let. K jaké dokonalosti duchovního rozvratu a nihilizmu dovedl komunismus ty společnosti, kterým dlouhodobě panoval. Podivuhodné až obludné je, do jaké hloubky a podrobností pochopili a znali komunističtí „kormidelníci“ a jejich následovníci, postkomunističtí „manageři“, svůj plebs. Jak dobře věděli, co si mohou dovolit, a že bez mrknutí oka mohou tvrdit, že jedna a jedna je libovolně deset i padesát. Vysloví-li tu moudrost „expert“, tak tomu tak je a bude; expertem přitom mohu udělat libovolného člověka, kterého zrovna náhodně odchytím na ulici. Není-li morálka, není ani věda, neplatí totiž, že jedna a jedna jsou dvě. Až na pár nepoučitelných bláznů to všichni „pochopili“. Maximálně, z taktických důvodů, jiný gang peroucí se o kořist občas použije jiné číslo, ale dvě to nebudou nikdy.

Stejné, co jsem do podrobností viděl se odehrát kolem „reformy“ a „hospodaření“ se státním lesem, se v „porevolučním“ čase odehrálo kolem nově založeného Národního parku Šumava. Byl jsem na jaře 1991 u jeho vyhlášení, celé devadesáté roky jsem sledoval virtuální divadlo a hry, které se kolem území šumavského parku odehrávaly. Nejdříve z pozice poslance parlamentu a pak i zaměstnance Národního parku. Území Šumavy se podařilo vyhlásit národním parkem na jaře 1991 ještě v době, kdy politicko-lupičská zájmová sdružení nebyla dostatečně silná. Vše, co se od té doby na mediální scéně odehrávalo ve jménu „ochrany přírody a přírodních procesů“, či „zájmů“ obcí v parku, mělo jediný cíl: zvrátit rozhodnutí o vyhlášení národního parku. O čistotu přírodních procesů a jejich ochranu nešlo v žádném případě. Prvním ředitelem parku se stal Ing. Kec, fořt ze Srní, v registru StB vedený v kategorii důvěrník. Jeho řídícím orgánem v parku byl dnešní ředitel Šumavského parku František Krejčí, který mu dělal náměstka. Dokladem o skutečných úmyslech těchto dvou bojovníků za čistotu přírodních procesů je návrh smlouvy o privatizaci činností v Národním parku. Park měl zůstat jen formální státní institucí, všechny činnosti v něm měla vykonávat soukromá společnost Park servis, jejímž vlastníkem byl tchán dnešního pana ředitele. Podpisu smlouvy zcela náhodou shodou okolností zabránil tehdejší ministr František Benda – byl to jeho asi jediný statečný čin. Ten tehdy okamžitě odvolal Krejčího a pak i Kece.

„Statečnému boji“ ekologistů za čistotu přírodních procesů a „ochranu“ lýkožrouta smrkového v šumavském parku v devadesátých letech předcházela zkáza horských lesů na Krušných, Krkonošských, Jizerských horách a v Beskydech. Zkáza způsobená komunistickým šlendriánem, potřebou peněz za dřevo, neochotou důsledně postupovat podle již nejméně dvě staletí známých zásad ochrany lesa proti kůrovci. Imise v ovzduší a další i přírodní faktory byly pouze jednou částí příčin, které vyvolaly oslabení lesů a začátek té pohromy. Kdyby se důsledně lesnicky postupovalo, lesy by na našich horách zůstaly. V osmdesátých letech si tehdejší ministr zemědělství, „lesů, vod a strání“, jak se tehdy říkalo, svolal na ministerstvo aktiv šéfů lesních závodů a na jeho závěr tehdy prohlásil, „kůrovec nebyl, není a nebude“. Vše se svedlo na znečištění ovzduší, čtyřicet let se v naší zemi neřekla pravda, jak to tehdy bylo a dosud nikdo nenesl odpovědnost. Iniciátoři té zločinné hry s „čistotou“ přírodních procesů a „ochranou“ přírody, to všechno věděli, jejich úmyslem bylo od počátku vyvolat podobnou katastrofu ve smrkových lesích na Šumavě. Byl to způsob, jak se do území parku dostat se zájmy, které representovali. Byl jsem jako poslanec u některých scén té zločinné hry a nezapomenu, jak se zasvěcení aktéři smáli, když byla vyhlašována bezzásahovost v parku. To se nedá zapomenout.

Ve sporu o Šumavu šlo o strategické území ve středu Evropy, v Evropě se v tomto čase nevede válka tankovými brigádami, na strategická místa se umístí aktivity a lidé, kteří zastupují určité mocenské zájmy. Proto jsou Karlovy Vary fakticky ruské. Stejně tak šlo na Šumavě o lukrativní území vlastnicky nerozdělené a neobsazené, vyhlášení parku zablokovalo cestu přílivu „zlatokopů“ na toto rýžoviště. Podívejte se na mapu, najděte si, kdo v oblasti mezi Lipnem a hranicí území Parku má v nájmu zemědělské pozemky a „podniká“ v zemědělství. Najdete realitní kanceláře. Nepochybuji o tom, že lidé, kteří organizovali „boj“ za ochranu přírodních procesů v Národním praku dobře věděli, v jakém dresu hrají. Ostatní i ověnčení vědeckými tituly se chovali a jednali v duchu doby, omezení polovzdělaností, absencí morálky, či vydíratelností. Do této skupiny patří zástupci přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Pokud si pamatuji, žádný z nich nebyl schopen komplexního pohledu na to, co se ve skutečnosti kolem šumavské přírody odehrává, jako biologovi mi byla hamba. Jiní, jako například profesor Dalibor Povolný, který byl registrovaným agentem StB, byli dostiženi svou minulostí a byli vydíráni. Myslím v roce 1998 či 99 jsem s ním šel v Brně na vyhlašování „Ropáka“. Cestou jsme narazili na sídlo jedné z realitních kanceláří, která pase krávy pod Trojmezím. Připomněl jsem mu to a zeptal se, proč děláš, to co děláš, vždyť jako přírodovědec dobře víš, jaká je pravda. Zrudl, jako červená řepa, zakoktal se a neodpověděl – vícekrát jsme spolu nemluvili.

Pro polovzdělané intelektuály a novináře byl „boj“ za čistotu přírodních procesů módou, která některé i slušně živila. O žádném z nich nebylo možno říci, co napsal v sedmdesátých létech devatenáctého století Jacob Burckhardt v knize „Úvahy o světových dějinách“: „člověk musí být v jednom úzkém oboru hluboce vzdělán a znát svůj obor do jemných podrobností, zároveň má mít široký všeobecný rozhled. Hluboké poznání úzkého problému dává pochopení, že věci nejsou tak jednoduché. Široký obecný rozhled umožňuje člověku zařadit věci do souvislostí.“. Jedinečný byl v tomto ohledu divadelní teoretik a kritik Vladimír Just, který ve svých bojových textech, bez ohledu na pravdu, používal vše, co se hodilo. Stejně zatloukl, co se nehodilo, nemluvě o tom, co nevěděl. Bez problémů argumentoval tím, co nebylo, či zjevnou nepravdou.

V sametové revoluci využili její iniciátoři a kormidelníci hlubokého úpadku mravnosti, solidnosti a otrockého stavu společnosti, které navodil komunismus. Viděl jsem tu úděsnou intelektuální a morální bídu, nejen politiky, celého veřejného života, jakou nesmírnou vzácností byla osobnost s rozhledem, ochotná na sebe vzít odpovědnost, schopná jednat s pohledem do budoucnosti, ochotná jít do rizika a nastavit vlastní kůži. V tom postkomunistickém sajrajtu nebyl problém, aby se „leaderem“ a státníkem stal naprogramovaný ješitný narcis, tlučhuba, vychytralý český Pepík, věřící družstevník i hospodský čtvrté cenové skupiny. Filosofující estét tu elitní sešlost logický zastřešil.

Po devadesátém roce jsme měli neopakující se příležitost navodit a začít základní kroky ke změně; stal se opak. Základním sdělením sametové revoluce byl signál, že zneužití a zločin se nebudou v „novém“ režimu trestat. Chce to jen patřit do správné party a lumpárna musí být dostatečně velká. Na venkově a v zemědělství byla příležitost, která se vyskytuje v řádu staletí: začít pozemkové úpravy krajiny, obnovit přirozenou kostru krajiny, kterou tvoří vodoteče, znovuobnovit to, co kolchoznictví a nablblá „zemědělská velkovýroba“ zničila, vrátit krajině její schopnost zadržovat vodu a postupně ji uvolňovat a tomu uzpůsobit i hospodaření v krajině, vykonat základní kroky k tomu, aby došlo k obnovení institutu hospodáře na půdě, aby se tento způsob stal v zemědělství většinový, neboť jen tak lze zajistit dlouhodobost produkce na půdě. O podnikání na půdě může mluvit jen blbec. Neudělalo se nic, dnešní záplavy při každém větším dešti jsou jedním z důsledků a dokladů zhůvěřilosti sametových státníků. Byl jsem osm let členem zemědělského výboru Sněmovny, na problém jsme opakovaně poukazovali – bez šance. Smyslem a cílem géniů, kteří řídili a ovládali zemědělství, bylo udržet si svá postavení. Zachovat dosavadní způsob „exploatace“ půdy, po „novu“ mu říkat podnikání. Získat západní strojní technologie a po nich potopa. Nikdo a nic nepřinutí takto zorganizované a ustavené celky, jejich šéfy, či správce, aby se k půdě a krajině, kterou „exploatují“, chovali jako hospodáři s ohledem na budoucnost.

To, co se v současné době odehrává ve státních lesích je nekontrolovatelné rabování jejich podstaty, přičemž peníze z prodeje dřeva nejdou ani do státního rozpočtu, ale do kapes mafie, kterou je stát ovládán. To je přímým důsledkem toho, že ve společnosti bez Boha a morálky přestalo platit, že jedna a jedna jsou dvě. Tisíckrát ověřenou zkušenost, vědeckou pravdu je dnes možné bez mrknutí oka třeba i pochopit a pak popřít a obrátit v opak – po překročení určité hranice se takové nakládání s realitou stane „normou“. Tak se stalo „normální“, že popletení, polovzdělaní „ochránci přírody“ ve jménu vysokých ideálů sloužili na Šumavě banditům. Korupčníci jsou v čele boje proti korupci. Je to „normální“ proto, že největšími bojovníky za Listinu práv a svobod na počátku této „druhé normalizace“ byli ve Sněmovně komunisté. V takové společnosti a státě by bylo „nenormální“, kdyby na nejvyšším postu státní správy nebyl „státník“ reprezentující takovéto „normy“.

Jako hledači štěstí, kterými jsme téměř všichni, máme jedinou jistotu: lejno (slušně řečeno), které se na nás z výšin šklebí a každý den narůstá tím víc, čím déle budeme hledat jen své štěstíčko a nechtít vidět skutečnost. Zákony přírody, či Boží jsou neúprosné – ono spadne a tentokráte na nás na všechny.

Postkomunistická demokracie - virtuální pluralita

Motto: „Schopnost abstrakce, z příčin a souvislostí odvozovat následky, je vzácná rostlinka - v půdě zarostlé buření hlouposti a zločinu se jí nedaří. Člověk přijímá myšlenková schémata, která jej od raného dětství obklopují, zapisují se do jeho mysli a zvyků. Se skutečností a pravdou nemusí mít plody takového myšlení nic společného. Společnost vystavená po dlouhý čas prostředí bez pozitivních příkladů a vzorů tak může být snadno ovládnuta zločinným systémem, který s ní pak může libovolně manipulovat…“

Chceme-li popsat dnešní postkomunistickou „pluralitní“ politiku, musíme se vrátit ke kořenům, ze kterých vyrostla. Člověk jako jedinec je ve svém jednání, zvycích a vzorcích chování v reakci na okolní svět v obrovské míře ovlivněn rodinným a společenským prostředím, ve kterém se odvíjel jeho život. Potažmo je takto ovlivněna společnost jako celek. Tři generace v naší zemi vyrostly v prostředí, jehož hodnoty, preference, chápání a pojetí klíčových pojmů a hodnot určoval komunismus a jeho velikáni. V naší ateistické zemi nezůstala žádná oáza skutečných hodnot a myšlení, kam by se dalo uchýlit a kde by mohla přežít společenská vrstva, jejíž mysl by nepodlehla devastaci komunismem.

Ve vlastní rodině jsem měl příležitost pochopit, jak prostředí komunizmu pokřivilo a demoralizovalo společenskou vrstvu, která se „hlásila ke křesťanství pod vnější záštitou lidové strany“. Ty lidi nedrželo pohromadě společenství víry a sdílení pevných hodnot. Bylo to společenství malých lidí, pro které byl kostel formální oázou, ve které se mohli scházet. S hodnotami a vírou to většinou nemělo nic společného. Venku tito lidé „hráli“ podle stejných pravidel jako ostatní. Ta pravidla se odvíjela od „hodnot“, které nastavil komunizmus. Ve vnějším světě tak jednali bez výčitek, jak to bylo výhodné. V kostele si své hříchy „odmodlili“ - resp. si to mysleli (nechci však v žádném případě zpochybňovat opravdovou upřímnou lítost... ale to nelze nepřenechat Tomu, který vidí zcela jasně naše činy i s jejich skutečnými motivy...). Ta dvojí morálka demoralizovala dvojnásobně.

Rodin, které dokázaly svým potomkům předat a vtisknout pevný morální, hodnotový řád, bylo poskrovnu. Jedinci vyrostlí v takovém rodinném prostředí se stali „sociálně nepřizpůsobivými“. To proto, že nebyli ochotni se „sociálně vhodným“ způsobem chovat a jednat. Takoví lidé se dříve či později stali nepřijatelnými pro všechny ve svém okolí - byli morální výčitkou.

Od konce šedesátých let jsem mohl pozorovat, kdo se stal „disidentem“ - odpůrcem režimu. Většinou to byli bývalí komunisté, lidé, které mocenský mechanismus vyřadil ze hry. V tom prostředí bylo minimum lidí, kteří se systému postavili proto, že v oné ideologii a v tom sysému rozpoznali nemravnost a rozhodli se proti ní vystoupit… Komunismus popíral kulturní proces, kterým se člověk vymanil ze svého původního živočišného stavu. Komunistická „beztřídní“ společnost měla být obnovením původního ideálního „zlatého věku“ lidstva. Smutný stav společnosti i kritiků režimu na konci šedesátých a v počátku sedmdesátých let byl „přirozený“, těžko tomu mohlo být jinak. Skuteční odpůrci komunizmu byli mrtví, nebo dožívali na společenské periferii či v zahraničí. Nikdo je neznal, stejně by je málokdo chápal. V té době již dvacet let neměla možnost se vyprofilovat, natož prosadit, skutečná osobnost. Normalizace sedmdesátých let vyzvedla z pokladnice negativních lidských typů na politický i společenský piedestal další, ještě větší lidské zrůdy. Jejich příklad a zklamání z předchozích let se v té době hluboko vepsalo do společenské duše.

Dobu normalizace sedmdesátých a počátku osmdesátých let jsem prožil v baťovském Zlíně -Gottwaldově. To město mělo specifický genius loci. Baťa udělal z provinčního kopaničářského městečka centrálu své vznikající světové ševcovské říše. Pracoval a stavěl na panenské louce, v rozletu mu nebránily žádné tradice ani kulturní zábrany; mohl všechno. Technologicky se v jeho rukou soustředilo vše, všichni v tom místě podléhali jeho vůli a byli na něm závislí. Baťův způsob kapitalismu byl fakticky počátkem cesty ke komunismu z opačné strany. Podřízení se všeho a všech jen ekonomii nakonec dovede člověka a jeho společenství spolehlivě do stavu, kterému se v našich časech říkalo komunismus. Stejně spolehlivě, jako když to pár idiotů lidem nadiktuje a do toho „blaženého stavu“ je násilím nakopou. Baťa do toho místa vnesl žádnou kulturní „slabostí“ nekontrolovaný kariérismus a ctižádostivost a to vše dal do vínku zde vyrostlým „talentům“. Jak to tak bývá, Baťové samotní tímto až tak postižení nebyli, ale to je jiné téma.

Ta jednoduchá „kultura“ kariérismu a ctižádostivosti, kterou batismus po sobě zanechal, nebrzděná žádnou kulturní zábranou (že se prostě některé věci nedělají), přinesla za komunismu své ovoce. Již samo přejmenování města na Gottwaldov, v počátku komunistické éry, bylo plodem „étosu“ místního prostředí. Měl jsem příležitost poznat komunistickou elitu toho města a srovnat její jednání s tím, co jsem viděl během své životní cesty komunistickým Československem.


V předstihu téměř dvaceti let jsem viděl, jak se ve zlínském Gottwaldově odehrává to, co se s odstupem odehrálo, zpočátku pod jménem Sametové revoluce, v devadesátých letech v celé zemi. Během normalizace počátku sedmdesátých let se řediteli Gottwaldovských podniků stali kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti a agenti té „státotvorné“ organizace a začali progresivně podnikat. Slušovický kolchoz se stal technologickou dílnou a laboratoří, ve které probíhal trénink kádrů a ověřovaly se technologie „moderního“ komunistického podnikání. Každý, pro budoucí kapitalizaci komunistického „podnikání“ perspektivní kádr, byl systematicky ohýbán a namáčen do kriminálního jednání. Museli přijmout absolutní podřízenost předsedovi, až nakonec již neměli jinou volbu.

Zažil jsem pokus o tu „výchovu“ na vlastní kůži na zdravotnickém pracovišti v nemocnici. Nikdy jsem se nenechal přinutit udělat něco, čím bych mohl být vydírán. Na varování, že na mne udělají kruhový hon, jsem tehdy odpověděl: budu se bránit, umím to, nejsem zajíc. Odešel jsem s ujištěním, že mne nikdo v celém Československu nezaměstná.

V osmdesátých letech bylo již ve vládnoucí partaji rozhodování v rukách mocenského centra kolem tajné bezpečnosti, se kterým spolupracovaly hospodářské špičky. Skutečná nekomunistická politická opozice neexistovala; dožadování se lidských práv totiž ve skutečnosti není žádnou politikou.

Jak bylo již v tradici carského Ruska, měla modernizovaná komunistická tajná služba disent profízlovaný křížem krážem. Ukázalo se to po devadesátém roce, kdy si mnohé aktivity „odpůrců režimu“ tajná služba fakticky vytvářela a řídila. V českých poměrech to nebyl velký problém, na každého se dalo něco vytáhnout, hrdinství se v našich krajích nenosí. Šíbrům, kteří již v osmdesátých letech rozhodovali o mocenských věcech státu, museli být „revolucionáři“ k smíchu. Jim bylo již tehdy jasné, že technologii politiky musí změnit. Nás potřebovali jen k tomu, abychom jim pomohli v přechodné době přetlačit vnitrostranické mocenské oponenty. Kormidelníci přitom museli mít zvláštní smysl pro humor, když jako nejvyššího „revolucionáře“ připravili divadelníka - autora absurdních dramat. Viděl jsem toho pána hrát „státnické“ role s přesvědčením - zaslepen svojí důležitostí vůbec netušil, v jakém kusu vystupuje. Celá naše sametová revoluce byla divadlo a mnoho jejích aktérů si myslelo, že je to doopravdy. Tím přesvědčením bylo postiženo zvláště hlediště. Za čtyřicet let komunismu všichni zapomněli, jak skutečný život vypadá. Největším „úspěchem“ komunistické výchovy bylo, že většina přijala pojetí své existence „jako že pracují a celým životem se prošvindlují“. Málokdo se zamýšlel nad tím, jaké důsledky bude mít takové jednání a přístup. Ozval-li se kritický hlas, nikdo ho neslyšel a slyšet nechtěl. Po půl století vlády komunistického „bezvědomí“ lidé nedokázali rozlišit věci zásadní a nedůležité od krávovin.

Sametová technologie zajistila, že ekonomické zdroje, organizační aparát státních úřadů, policie a soudů zůstal obsazen a v rukou těch, kdo v nich rozhodovali před „revolucí“. „Pluralitní“ politická scéna, tak jak byla v samém počátku sestavena díky „sametu“, zajišťovala, že se nic radikálně nezmění. Politické tance v „pluralitním“ parlamentu byly virtuálními kreacemi, které nic zásadního změnit nemohly, natož změnu kurzu. Určitý větší vliv na směrování politiky a jištění demokratického vývoje jsme měli jen asi rok a půl - od přelomu roku 1990-91. Politická chyba způsobená obyčejnou nenažraností - rozdělení si „Vánočních“ odměn v předsednictvu České národní rady tak, jak to fungovalo za komunistů - vyvolala politickou krizi, kterou jsme využili jako členové nedávno ustaveného klubu Demokratické pravice v rámci Občanského fóra. Trvali jsme na odvolání předsednictva ČNR, které bylo výsledkem dohod s komunisty z jara 1990. Do nového vedení ČNR se dostali v lednu 1991 lidé, kteří nebyli zcela řízeni a chtěli skutečnou změnu. V následujícím čase do voleb 1992 byla napsána Česká Ústava, v ní byla prosazena druhá parlamentní komora Senát a Ústavní soud v dnešní podobě. To, že tato Ústava byla schválena, považuji dodnes za malý zázrak a vysvětluji si to tím, že oči všech byly upřeny jinam - na dělení státu. Díky kontrolním pravomocem, které tyto dvě ústavní instituce dostaly, se nepodařilo postkomunistům získat absolutní vliv a moc již v letech 1992-3.

Ve stejné době, tedy na konci zimy 1990-91 se do ustavující se Občanské demokratické strany prosadili Václav Klaus a Josef Zielienec - oba již v té době se zřejmými vazbami na Moskvu. Postkomunistická „pluralita“ od samého počátku byla specifická tím, že ve vedení nejsilnější strany stáli „pravičáci“, kteří své demokratické cítění a způsoby získali v zemi bývalého „velkého bratra“. Jejich prvým úkolem také bylo očistit ODS od nevhodných „živlů“ a udělat z ní poslušný nástroj: bolševizovat ji. Začalo to odstraněním federálních poslanců z politiky, pak následovali lidé, které vyplavila na veřejnou scénu „převratová“ euforie a kteří nepatřili mezi od počátku zaúkolované. U vzniku všech významnějších „politických stran“ byli lidé zaúkolovaní k jejich ovládnutí, případně likvidaci. To nebyl veliký problém, protože otrockou mentalitu a neschopnost aktivně pracovat pro zajištění své svéprávnosti zabudoval komunismus do české společnosti spolehlivě. Podle toho také drtivá většina „nezaúkolovaných“ zůstala zcela pasivní a ti, kteří se alespoň zpočátku snažili, dříve či později vycouvali či byli vytlačeni. Pár skutečných proreformních osobností nemělo dostatek odhodlání, trpělivosti a pocitu odpovědnosti. To byly vnitřní důvody neúspěchu. Ten vnější je prostý - přesila byla veliká, neměli dost sil. Peníze na investici do politiky měli jen lidé a instituce spojené s „předpřevratovou“ mocí a jejich dědici. Všechny mediální kampaně kolem financování politických stran v devadesátých létech byly připravené a pečlivě organizované politicko-mocenské mediální hry. Jejich jediným účelem bylo „umravnění“ nebo řízená likvidace rizikových nebo již nepotřebných subjektů. Zblízka a do podrobností jsem zažil a mohl pozorovat pro veřejnost pořádané mediální divadlo kolem dluhu Občanské demokratické aliance. Od přípravy scény, přes výběr herců, mediální dávkování, až po konečnou likvidaci ODA. Vím dobře o čem mluvím.

Privatizace bez jasných vymahatelných pravidel, bez vůle dát jí jasný zákonný rámec a nekompromisně trestat přešlapy, tato privatizace byla takto připravena zcela cíleně. Celý ten způsob rozkradení, „vytunelování“, byl tak připraven. Nebyly to náhodné kolize a karamboly, které lze při procesu tak velkého rozsahu považovat při jisté dávce doré vůle za „normální“. Nebylo náhodou, že ministrem privatizace se stal můj stranický kolega Jiří Skalický, jehož otec byl důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Šéfem Fondu národního majetku Roman Češka, v osmdesátých letech přichycený při krádeži automobilu, po celou dobu své famózní kariéry řízený. Kuponová privatizace, fondy, vykradené banky... to byly „jen“ různé způsoby převodu peněz a majetku do správných rukou a kapes. Přístup byl důsledně systémový, všechny výhody při této „metodě“ privatizace měli ti, kdo znali tajemství a cíl technologické změny vládnutí, které se říkalo Sametová revoluce. K nim se připojili lidé, kteří neměli skrupule a zábrany a stali se spojenci - nejméně od toho okamžiku byli vydíratelní. Způsob, jakým privatizace proběhla, v rámci kterého se většina nových velkých „vlastníků“ nedomohla majetku a postavení dlouhodobou, poctivou prací, determinuje jejich přístup k politice i pojetí zákonů na desetiletí. V počátku devadesátých let jsem v poslanecké sněmovně promluvil o tom, co kolem nás probíhá a čeho se účastníme, jaké to bude mít důsledky pro českou politiku, celou společnost, její hodnoty a fungování státu. Řekl jsem tehdy: „Kladete základy zločineckému státu, na desítky let tím bude naše společnost poznamenaná…“.

Viděl jsem způsob „privatizace“ médií, i to, kdo a za jaké peníze v nich získal vliv. Mohl jsem srovnávat, co se uvnitř scény skutečně dělo, porovnávat fakta s jejich mediálním obrazem. Mediální „obraz“ byl svou podstatou a obsahem vyléván, jako pomyje na hlavy „lidu“. Ne aby byli informováni a poznali pravdu, ale aby ztratili schopnost rozlišovat odstíny barev i samotné barvy a neznali skutečnou realitu. Účelem bylo, aby i oni - pozorovatelé byli umazáni tím, že přeberou podstatné interpretace vykladačů takto tvořené „reality“. Člověku se pak velmi těžko přiznává, že padl do nastražené pasti a jeho myšlení se podstatnou část dospělého života potácelo od nesmyslu k banalitě a zpět a skutečně důležité děje šly zcela mimo něj. Přiznat si, že jsem byl hlupákem, je výrazný intelektuální výkon vyžadující velkou dávku odvahy. Tvůrci virtuální reality správně předpokládají, že té je v naší zemi nedostatek. Kde by se vzal příklad?

Devadesátá léta nemilosrdně odhalila skutečný stav české společnosti i těch, kdo se cítili nebo byli vyhlašováni za elitu: postiženi komunismem jsme všichni. Většina není vůbec schopna rozlišovat, co jaký pojem znamená - kdy se lže, co je samotný pojem pravda. Mnozí pak nejen že nejsou schopni, ale o žádné takové rozlišování ani nestojí. Bláhově se domnívají, že oni jsou těmi pragmatiky života, kteří na to vyzrají a nenechají se žádnými takovými „od skutečného života odtažitými problémy“ rozptylovat. Počínaje těmi, kteří vědomě lžou, přes skeptiky a agnostiky až k lidem zcela lhostejným či některých náročnějších myšlenkových pochodů zcela neschopným - výsledek je podobný: zapomnění, že morálku je třeba chápat ve smyslu Desatera, tedy že určité věci nedělám a ani je ve svém okolí netrpím. Koktejl těchto postojů se však vrátí jako bumerang - bumerang, který se vrátí s tím drtivější silou, čím dál se jej pokoušíme zahodit.

Jsem vděčný za příležitost vidět vlastníma očima co se ve skutečnosti v devadesátých letech v naší zemi odehrálo. Viděl jsem jednání „státníků“, „osobností“, „velikánů“. Tak je média titulovala. Stejně tak jsem pozoroval chování a reakce „obyčejných“ lidí. Byla to zkušenost zatraceně těžká a téměř nesdělitelná. Neviděl jsem žádného státníka, který by se skutečně přihlásil k odpovědnosti za svou zemi. Ti „lepší“ pracovali na své nové kariéře. Ti horší sloužili od počátku v dresu bývalé moci a Velkého bratra z Východu. To dnes může být viditelné i pro poloslepého. Nejhorší pro mě bylo pozorovat, jak se i těch několik málo skutečně proreformních osobností, které různými nestandardními cestami překonaly intelektuální blokádu a dokázaly čerpat ze skutečně hodnotných zdrojů a i proto jim docházely podstatné souvislosti, začalo rozkládat a nakonec rozložilo. A to zdaleka nešlo o život.

Subjekty, které se dnes pohybují po parlamentní politické scéně a říkají si politické strany, nejsou autentické politické strany. Jsou to jen divadelní soubory, které podle režie a pokynů primášů předvádějí své kreace. O choreografii, o tom zda předváděný kus bude fraška, či tragédie, se rozhoduje mimo prostor veřejné politiky. Rozhodují o tom lidé veřejně neznámí a také veřejně nikomu neodpovědní. Ty, ať udělají cokoli, nelze hnát k odpovědnosti. Maximálně se davu předloží nějaký mouřenín, čičmunda, na kterého se vše svede a dav jej rituálně pomočí. A jede se dál.

To čemu se říkalo demokracie a tak i fungovalo, vyrostlo z kořenů, které sahají až do Staré Judeje a křesťanství. Že i moc má své hranice, které se nesmí překročit, určité věci se nedělají, a ač můžu téměř vše - nedělám to, mám odpovědnost i v čase. Život a jeho hodnoty nejsou jen jako, jsou doopravdy. Postkomunistická „demokracie“ je však přímým pokračováním totalitní technologie komunismu. Dokonce si myslím, že dnešní mocenští technologové získali nové jistoty. Za „dřevního“ komunismu byli identifikovatelní a tak jim při selhání systému a karambolech hrozilo, že ponesou následky. „Humanisace a demokratisace“ technologie jim umožnila odsunout se do pozadí, být za scénou, mít stejnou, ne-li větší moc a nic neriskovat. Aby však systém fungoval setrvale, musí navíc mlžit. Tak rozkládají hodnoty společnosti tak, že se s každým novým „kusem“ zdá, že hůř už to nejde. Pod každým dnem však zatím číhalo dno další.

Tak, jako jsme za komunismu jako pracovali, uzavírali závazky a bojovali za mír, tak jsme jako udělali revoluci, jako jsme komunismus porazili. Absurdní tragédie, které jako šéfoval dramatik Václav, však nebyla jako, byla doopravdy. V čele našeho státu jsou zločinci bez jakékoli zpětné vazby. Za to, co dělali za komunismu, se jim nic nestalo. „Revolučně“ obnovili svou moc a rozkradli stát a jsou přesvědčeni, že mohou vše a nic se jim nemůže stát ani dnes.

Dvacet let se stále dokola systematicky odvádí pozornost od základních, principiálních věcí a hodnot. Systém a lidé, kteří měli na svědomí tisíce mrtvých, devastaci celé společnosti, strana, v jejímž jménu a pod jejíž firmou to prováděli, zůstala na scéně. Společenská vrstva, kterou ten zločinný systém vytvořil se „přetransformovala“ v manažery, podnikatele, demokraty. Obsah a hodnoty, ve kterých vyrostli, v nich zůstaly. Kryti sametovými listinami práv se nelítostní pragmatici moci a zločinu přeskupili a ovládli rozhodující objem majetku, čímž upevnili své mocenské pozice. Netvrdil bych to, kdybych neviděl, jak se ten „nový pluralitní a svobodný“ systém utvářel, jak politika fungovala, jak byli předsedové a „osobnosti“ vyráběni. Nepochybuji o tom, že si většinu malých „politických stran“ před každými volbami zakládají sami, aby preventivně bránili vzniku životaschopného subjektu. Stejně tak nepochybuji o tom, že základem tzv. ultrapravice jsou frekventanti policejní akademie a vypalování domů, kde žijí cikánské rodiny, jsou organisované provokace.

Je mi vyčítáno, že jen kritizuji a neříkám, jak z té situace ven a co jsem sám dělal. Stav, do kterého jsme dospěli, však není řešitelný žádným jednoduchým návodem. Totální moc nad společností se odosobnila, příčinu a viníka již nelze spojovat s jedním jménem, subjektem či institucí. Komunismus a technologie zestádnění vyvolali proces, ve kterém klíčové pojmy ztratily svůj původní obsah. Kdo drží moc, což v rámci potkomunistické technologie znamnená totéž co ovládnutí médií, může dialekticky podle potřeby významy pojmů měnit a obracet je v opak. Život není peříčko, za vše se dříve nebo později platí. Žili jsme celý komunismus jako, drtivá většina se přizpůsobila a přijala jejich „hodnoty“. Udělali jsme jako revoluci, která zajistila pokračování jejich způsobů. Dnes jsme jako demokrati, jako demokraticky volíme, aniž máme skutečnou alternativu. Naše každodenní žitá realita je nenormální. Ten pocit zná každý, kdo pobýval nějakou delší dobu v civilisovaném zahraničí a vrátil se - opět na delší dobu - zpět domů. Ten pocit je třeba transformovat v racionální úvahu. Teprve pak začne klíčit naděje na vysvobození z pasti postkomunismu.