„Investigativní“ žurnalistika v postkomunistickém vydání

Motto: „Zlo nelze potírat zlem.“

Naše doba je smutným časem duchovního úpadku. Proces rozkladu hodnot v evropské civilizaci souběžně sledoval vývoj vědy a vymoženosti technologií - ty usnadňovaly život a zvyšovaly životní úroveň milionů lidí. Pohodlí demoralizuje, lidé přestávají slyšet a přemýšlet.

Technologický úspěch vymožeností vědy vrcholí v evropské civilizaci prosazením se totalitních technologií v politice. Moci nad společností se chápou třetiřadé „talenty“ - lidská morální a intelektuální spodina. Výsledkem byl nacismus a komunismus.

Rovnováha mezi preferencí hmotných vymožeností a vírou v náboženské, filosofické a etické hodnoty života se převrátila. Vytratily se hodnoty, které držely biologického ďábla v nás v uměřenosti a pokoře. Vytratily se hodnoty, které po tisíciletí zajišťovaly setrvalost lidského rodu v čase. Kultura, která povznášela člověka nad hmotné biologické „já“, podlehla pudům.

Komunismus navršil společenskou krizi, začalo upadat i to, co nazývali hmotnou „kulturou“. „Nejlepší“ společenský řád, založený na materiálních „hodnotách“, neobstál v soutěži s hmotnou kulturou Západu.

Zločineckou vrstvu, kterou komunismus stvořil, ohrožovalo, že neobstál v soutěži vojenských a mocenských technologií. Ztratili schopnost vojensky vydírat okolní svět.

Politický proces, který v rozměrech Sovětské říše byl nazván „pádem komunismu“, v našich poměrech „sametovou revolucí“, nebyl revoluční změnou. Nedošlo k výměně „elit“ ovládajících společnost, změny technologie vládnutí byly formální.

Privatizace, ve své podstatě znamenala převod strategického majetku a strategicky rozhodujícího objemu majetku státu do rukou „právnických osob“ a „státních společností“. Konkrétní odpovědný vlastník je fakticky neidentifikovatelný. Společnosti jsou ovládány mocenskými uskupeními, jejichž základ tvoří bývalá „technologická elita“, která dříve ovládala komunistický stát.

Politická „pluralita“ byla vytvořena tak, že v samém počátku „revoluce“, zdroje pro investice do politiky měli jenom lidé a mocenské skupiny, které nám vládly v době komunismu politickým nástrojem a mechanismem jediné existující politické strany. V počátečním období sametové revoluce - díky monopolu ekonomických zdrojů, informací, připravených kádrů, obsazení státních úřadů, policie, soudů svými lidmi - zabránili ustavení se autentické pluralitní politické scény.

Po realizaci „svého“ způsobu privatizace, se kterým souběžně proběhlo ovládnutí médií, mají dnes ve svých rukách všechny mocenské páky, s nimiž mohou o něco složitější technologií manipulovat celou společnost - opět fakticky totalitním způsobem.

„Tržní hospodářství“ je prázdnou fikcí, když je možno, aby jedna mocenská skupina mohla podle své vůle ovlivňovat a řídit chování a jednání politických subjektů a orgánů státu. Monopolem ovládání rozhodujícího objemu majetku mohou po určitý čas beztrestně porušovat všechna pravidla. Společnost je nesvéprávná a demoralizovaná, neschopná si vynutit dodržování jakýchkoli civilizovaných norem.

Základním rozdílem mezi tím, co samo sebe nazývalo komunismem a jeho dnešní podobou, tu směle můžeme nazvat „postkomunismem“, rozdíl je prostý a výmluvný - je v zásadě tento: Za „legálního“ komunismu bylo možno ještě formálně dohledat odpovědnou osobu, či úřad. Po linii i spektru úředních institucí, i po linii státostrany - ještě šlo nalézt člověka, nebo úřad, který formálně nesl odpovědnost. Postkomunismus zdokonalil svou „pluralitně-totalitní“ technologii řízení „demokratickou“ vymožeností: v jakémkoli oboru činnosti již nelze dohledat osobu, či instituci, která by se k odpovědnosti hlásila. Komunismus se sametově-revoluční cestou přesublimoval v legální gangsterismus.

To, co nám politici, novináři, podnikavci, investigativci (jak si všichni říkají), na scéně předvádějí, je „standardní“ produkt nastavené technologie „přirozeného“ jednání a chování.

V časech státostrany bylo kvalifikací ke vstupu do úzkého kruhu vyvolených nečestné jednání a spoluúčast na zločinech. To byl princip, který tu tlupu svazoval dohromady. Plynule a „tvůrčím“ způsobem tuto zásadu rozvinuli „kormidelníci“ sametové revoluce.

Byla to úmyslná neochota zákonem stanovit jakákoli pravidla v privatizaci i u ostatních klíčových procesů „ přechodu“ z komunismu. Kdo neměl zábrany, chtěl se stát bohatým, postoupit v kariéře - ten využil možností jedinečné doby, stal se spoluviníkem a je vydíratelný. Jako poslanec Parlamentu v rozhodujícím období devadesátých let jsem měl příležitost technologii „úpravy“ aktérů, účastníků toho politického a společenského procesu k použitelnosti z přímého pohledu vidět.

Na samém počátku devadesátých let se ještě sem tam i v té lidské bídě dostal do politiky jedinec, který usiloval o skutečnou změnu. Veřejnosti ucpali oči i uši prázdnými kecy o sametovém splynutí duší, cestě k blahobytu přes privatizaci a ekonomickou reformu. Zaniklo pár varovných hlasů, které se i ve sněmovně ozvaly a žádaly důsledné potrestání zla. Tyto hlasy se díky „svobodným“ novinářům, „poctivě“ hledajícím pravdu, nedostaly ani za zdi sněmovny.

Veřejnost takové věci nezajímaly, ústředním problémem debat v hospodách i na veřejnosti nebylo to, co se skutečně na scéně i za ní odehrává; byly to platy poslanců, jejich požitky, a podobné „důležité“ věci…

První měsíce v Parlamentu jsem měl plat pět tisíc, do roku 1996 šestnáct tisíc. Do té doby jsem neměl ani svoji židli, natož kancelář, ve které bych ji mohl postavit. Až po roku 1996 se platy poslanců zvýšily nad třicet tisíc měsíčně - to již měli ve sněmovně své loutky.

V těch letech jsem se rozešel s většinou své rodiny, když mi sestra s mužem řekli, že všichni kradou a já taky. Odpověděl jsem, „znáte mne celý život, žádný z vás už nepřekročí práh mého domu“. Na vlastní kůži jsem zažil systematický a promyšlený tlak, jak mne zkorumpovat a dostat - i s pokusy o fyzickou likvidaci. Podporu jsem nemohl čekat nikde a u nikoho. To, co se označuje za veřejnost, si rádo říká „slušní lidé“ - jako celek odmítli přemýšletk, natož převzít na sebe jakoukoli odpovědnost.

S Vlastimilem Tlustým jsem byl šest let členem parlamentního zemědělského výboru, měl jsem příležitost jej poznat. Vlasta Tlustý byl za legálního komunismu členem jejich strany - chtěl dělat kariéru. Prvé devadesáté roky prosazoval v zemědělství správný způsob reformy: restituce a obnovu soukromých hospodářství - zemědělských farem. Když jsme prohráli, tak z toho vycouval - chtěl pokračovat v kariéře.

Samozřejmě se staral i o sebe, aby z toho něco měl. Proto mohl zůstat v politice. Byl použitelný a vydíratelný. Nezapomenu, jak vícekrát v zemědělském výboru napadl Josefa Luxe za jeho činnost na ministerstvu zemědělství. Většinou měl pravdu. Skončilo to vždy tak, že Pepino Lux s ním, obrazně řečeno, vytíral špinavou podlahu. Tlustý byl vydíratelný, dalo se na něj leccos vytáhnout, Josef Lux, co se týče intrik a hajzlovin, byl jednička. Uměl zneužít každou slabinu protivníka a nestyděl se ničeho. Až mi bývalo Tlustého líto.

S Vlastimilem Tlustým jsem se naposledy setkal v roce 1999 na sešlosti bývalých členů zemědělského výboru v Hluboké nad Vltavou. Nepodal jsem mu ruku a řekl, že šmejdům ruce nepodávám. Přesto si dosud myslím, že na rozdíl od ostatních „velikánů“, které vidím pohybovat se po politické scéně, by Vlastimil Tlustý měl vůli prosazovat rozumné a obecně prospěšné věci.

V současné mediálně předváděné kauze nepřekročil svůj stín. Nepochopil a asi není schopen si uvědomit, že s profesionálními padouchy není dobré soutěžit v jejich disciplíně. Opět s ním vytírají podlahu ti, kteří jsou horší než on sám.

S lidmi, kteří se dnes živí novinařinou, mám své zkušenosti - žádné pozitivní. Pro ty, kteří v branži přežili, platí doslovně postkomunisticko tržní „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Otec „investigativce“ Janka Kroupy Dan byl jedním z otců zakladatelů Občanské demokratické aliance. Byl jsem prvým venkovským členem ODA a jejím poslancem v Parlamentu. Dan hlásal konzervatismus, přesto mu nevadilo spojit se s kýmkoli, jen aby se udržel v politice. Když byla ODA likvidována, nebyl jsem již jejím členem, přijal Dan úlohu šéfa. Pro veřejnost, která nevěděla, o co jde, zastřešil svým jménem partičku banditů, kteří byli do ODA vstoupeni s profesionálním úkolem ji zlikvidovat. Vyneslo mu to, že v politice přežil o pár let déle, pak ho stejně zařízli.

Janek Kroupa chce žít, hraje roli „investigativce“. Kdyby měl i jen profesionální cit, co nesmí udělat, co není lidsky i profesně „estetické“. Kdyby měl přehled o tom, co a jak se na scéně i za ní hraje - nikdy by do takového případu nemohl vlézt, natož aby jej svým „tvůrčím“ způsobem rozvinul. Udělal, co si „kormidelníci“ přáli, posvinil to, čemu se v civilizovanějších zemích říká investigativní novinařina a zamazal sám sebe. Zvýšil svou „kvalifikaci“, jistě ještě dostane zakázky k rozvíjení svého talentu, než ho chlebodárci ušpiněného zaříznou.

Na závěr malou poznámečku: Vlastíkova kauza nebyl originál, jen napodobil případ z polovice devadesátých let, jistě i jemu známý. Metodiku, kterou dnes tolik skloňovaní „podnikatelé“ na nejmenovaném státním podniku dostali šéfa velice důležitého ústředního úřadu. Při jisté přátelské akci jej ožrali a opilému strčili do postele mladou kozatou krásku - všechno si nafilmovali. Potom mu dnešní ctihodný velkopodnikatel řekl, „jsi takhle veliký hovno, takhle malý hmyz“.

Jsme křehké, humánní duše, máme starosti s právy teploušů a našich romských bratrů, povinnosti a odpovědnost, ani jejich ani naše nás nezajímá, zlo již nejsme schopni rozeznat, natož se mu bránit.

Otevřený dopis ministru zemědělství

Ministerstvo zemědělství
Těšnov 17
Praha 1, 117 05
k rukám ministra Petra Gandaloviče


Pane ministře,

žil jsem svůj život poctivě a s vírou, že tak se chovat a jednat je správné. Nikdy jsem nepřistoupil na to, abych kvůli osobní výhodě nebo kariéře ustoupil od svých zásad. Protože jsem komunistický režim považoval za nemravný, nikdy jsem nešel a nezúčastnil se toho, co nazývali volbami. Ač jsem nebyl žádný veřejný disident, zjistil jsem po devadesátém roce, že si mne vedli ve svých záznamech nepřátel jako nepřítele jejich státu první katetorie.

Na konci osmdesátých let jsem sám, z vlastní vůle, šel do politiky, abych pomohl ten nemrvný zločinný systém vykořenit a změnit. Na jaře 1990 jsem se na kandidátce Občanského fóra dostal do České národní rady a spolu s Vámi jsem byl jedním ze zakladatelů Klubu demokratické pravice.

Jako člen Výboru pro životní prostředí a Zemědělské komise České národní rady jsem brzo zjistil, že tak zvaná „reforma“ lesního hospodářství je falešná hra. Hospodářské odvětví, jehož předmět „podnikání“ je les, má stoletý hospodářský cyklus a minimální ziskovost (1 až 4% za sto let). Má mimořádný význam pro stav a setrvalost životního prostředí a reformátoři jej chtěli „reformovat“ tak, že z celého procesu hospodaření s lesem vypadla dlouhodobá odpovědnost za setrvalost lesa. Celý princip a systém jejich reformy spočíval v tom, jak nekontrolovaně vytěžit (vykrást) z lesů zásoby dřeva, které ušetřily předchozí generace. Je smutné, musím to říct, že komunistický režim oproti tomu, co následovalo po roce 1990, hospodařil s lesem neporovnatelně odpovědněji.

Když jsem na přelomu roku 1990-91 pochopil, co se hraje a co znamená tak zvaná „reforma“ lesního hospodářství, že jde o cílený pokus o vykradení celého odvětví do rukou připravené skupiny, začal jsem o tom ve sněmovně mluvit a psát.

První interpelaci na vládu jsem ve sněmovně podal v roce 1991, kde jsem řekl, co se připravuje a jaké to bude mít důsledky na hospodaření s lesem.

Druhou interpelaci na způsob „hospodaření“ v českých lesích jsem podal v roce 1996 na premiéra Václava Klause. Řekl jsem ve sněmovně: „Pane, postavili jste pyramidu české politiky a ekonomie na hlavu, spadne to na nás.“. Je to absurdní, ale něco to vypovídá - po interpelaci za mnou přišel komunistický poslanec a řekl mi: „pane poslanče, vy se nebojíte?“. Jistě věděl, o čem mluví.

Na podzim roku 1994 jsem se stal cílem připravené a zinscenované havárie na dálnici u Velkého Meziříčí - tehdy jsem přežil náhodou. Policejní záznam nehody byl zapsán zcela jinak, než jak se nehoda stala. Auto, které mě rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. V tisku, kde se o každém poslaneckém drcnutí psalo týdny, nebylo čárky. Policie, i když jsem vyšetření nehody žádal, nic nevyšetřovala. Byl jsem poslanec, a přesto jsem neměl šanci. O dva roky později mne mezi sebe vzaly dva kamiony. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl ujet a zmizet. Do třetice jsem se před pěti lety probral na mlýně, kde hospodařím, s velikou boulí na temeni hlavy, s otřesem mozku a absolutní amnézií. Nepamatuji si, kde jsem k bouli mohl přijít, jen mi bylo divné, že bych se praštil přímo do temene hlavy.

Od samého počátku jsem věděl, že nemohu vyhrát, řekl jsem si: budeš svědek. Již sedmnáct roků připomínám a píši o tom, co „sametová - podnikatelská reforma“ v lesnictví znamenala. Byl a dosud to je jeden z největších zlodějských tunelů do hospodářství a společenské podstaty země. Viděl jsem celý průběh toho zločinného „podniku“, jeho hráče i kam šly peníze z něho získané.

V loňském roce jste, pane ministře, měl šanci věci změnit, doufám, že si pamatujete, jak jsem se Vás v květnu ve sněmovně zeptal: „dotáhnete to do konce?“.

Ustoupil jste banditům, kteří v tom kšeftu jednou, ti ocenili Vaši ústupnost tím, že rozjeli novou hru - tentokrát o Vaši ministerskou hlavu. Takové jsou zákony zločinu. Viděl jsem tyto hry, jejich cíle i výsledky v posametových dvou desetiletích opakovaně. Kdyby šlo jen o Vaši hlavu, čert ji vem, sám jste si na ty ďábelské vidle vlezl.

Jistě stejně dobře jako já víte, o co se hraje v současné mediální kampani kolem výběrových řízení a hospodaření ve Státních lesích. Víte, že jde o vytvoření vnějšího dojmu špatného hospodaření se Státními lesy a bezbřehou korupci. Víte, že dlouhodobě celou kampaň organizují ti, kdo ten stav zapříčinili. Vy jste jim uhnul a stal se spoluhráčem. Víte, že na konci té hry má být „privatizace“ strategické - lukrativní části státního lesa do „správných zločineckých rukou“. Dosáhnou-li toho, připomínám Vám, že Vaše hlava bude hozená do kýble s pomyjemi a oni sami ji tam hodí.

Pane ministře, co jsem viděl se po „sametové revoluci“ odehrát kolem odvětví lesního hospodářství byl nejen hospodářský zločin. V důsledcích i způsobu provedení to byla cíleně zorganizovaná vlastizrada. Pomocí peněz a prostředků vykradených ze státního lesa znovu obnovili svou moc pohrobci komunismu. Vy jste nedokázal řict ne, budete spoluvinen.

S pozdravem,

v Třeštici, 3. září 2008,

Čestmír Hofhanzl