Motto: „Jak se v tradici evropských pohádek a pověstí síly zla děsily symbolu kříže, tak se dnes dědicové mocenského komunismu obávají materiální nezávislosti církve na jejich státu.“
Tradice evropské tolerance, svobody a zvídavosti lidského ducha má své počátky v instituci proroků staré Judeie a v na ni navazujícím křesťanství. Největším plodem židovsko-antické civilisace bylo Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si před Bohem rovni a u posledního soudu bude Bůh soudit všechny jejich činy“. Od tohoto základního poselství a principu vedla stoletími cesta k osvobození lidského ducha. Víra a strach z Božího soudu udržovala člověka i jeho společnost v míře, bránila excesům zla.
Jedinečným fenoménem Západní křeťanské větvě po oddělení Východní - Byzantské větve křesťanství, byla její nezávislost na světské moci. Západní papežství bylo nejen institucí duchovní, ale zůstalo částečně i mocí světskou - zejména s funkcí kontrolní. Papež měl i své vojsko a dokázal tak uhájit svou tolikrát napadanou nezávislost na moci světské. Svou nezávislost si Západní církev dokázala uhájit přes všechny konflikty a vnitřní krize jdoucí napříč stoletími. Církev, její biskupové a kněží se (až na výjimky) nestali sluhy vládnoucích panovníků. Spory a herese uvnitř Západní církve se ve své většině týkaly principů věrouky.
Východní - Byzantská větev si nikdy takové postavení nevydobyla, patriarchové byli podřízenými „úředníky“ světských vládců, sloužili jim i v duchovní oblasti. Spory a herese uvnitř Byzanstké křesťanské větve se tak odvíjely od vnějších forem a symbolů náboženského obřadu.
Základy evropské civilizace jsou ukotveny v křesťanství, to vytvořilo prostor pro rozvoj vynalézavosti lidského ducha a evropského pojetí hodnot. I po ztrátě víry a náboženského pojímání světa zůstalo křesťanství a církev garantem dodržování morálních hodnot a jim odpovídajícího jednání v životě.
Jak odcházel a víra a strach z Božího soudu, otevřela se cesta k největšímu zlu - člověk zbožštil sám sebe. V evropské civilizaci to znamenalo cestu k totalitním ideologiím a totalitně organizovaným státům. Minulé století s německým fašismem, z Evropy do Ruska exportovanou mocenskou technologií komunismu, prokázalo neschopnost člověka udržet sama sebe v míře. Obě tyto totalitní ideologie a jejich vládci za svého největšího nepřítele považovali křesťanství a křesťanské nábořenství.
Komunismus spolu s fašismem, jak jsme je půl století zažili na vlastní kůži i duších, těžce poškodil hodnotový systém a pojímání světa nás všech. Poškodil i duše většiny sluhů Božích, kteří se v době komunismu věnovali kněžské službě. I mezi nimi církevní tajemníci a Státní bezpečnost vykonali svou práci zla.
Mé celoživostní přesvědčení a neschopnost dědiců komunismu v prvých sametových devadesátých létech ovládnout a kontrolovat vše a všechny mi dali příležitost doestat se do parlamentu. Z přímého pohledu a zkušenosti jsem mohl vidět a poznat technologii „postkomunistického parlamentarismu a demokracie“.
Ti, kdo od počátku devadesátých let rozhodovali o směrování „demokraticky sametové politiky“, nikdy neměli v úmyslu vydat církvi majetek, který by vydělával, nesl zisk a dal tak námoženskému a kulturnímu společenství k ní patřícímu skutečnou nezávislost na státu.
Připomínám - při „sametové“ technologii revoluce měli ekonomické zproje, které mohli vložit do ovládnutí médií a politiky, pouze ti, kdo zemi vládli před rokem 1989. Oni též drželi klíčová místa státní správy, policie, bankovnictví i soudnictví. Zásadní politické i ekonomické kroky rozhodovali lidé, kteří se po veřejné scéně nepohybovali a nebyli známí. V každé parlamentní „politické straně“ měli své klíčové figury, za kterými byla finanční podpora a měli přístup do médií.
Církvím byl bez větších problémů vydán majetek, nemovitosti a kostely ve zdevastovaném stavu. Nemovitosti, které potřebovaly opravy a péči. Bez vlastních zdrojů se církev stala jen správcem, který bude závislý na „dobročinnosti“ postkomunistického státu.
Smyslem a cílem komunistické privatisace bylo převést strategický majetek státu do společnosti, které ovládali, jejichž skutečný vlastník většinou není znám a nebou jsou to „bílí koně“. Posloužila k tomu kuponová privatizace, neexistence a nevymahatelnsto potřebných zákonů. Proto nešlo v kriticky významném období privatisovat banky - do rukou zahraničních vlastníků, které neovládali. I proto dodnes České státní lesy ovládá někdo jiný než stát a zisky ze státních lesů jdou jinam než do pokladny státu. I proto jsou většinovým způsobem hospodaření na zemědělské půdě nástupnické subjekty bývalých kolchozů, které mají nejasnou vlastnickou strukturu.
Vydání lesů a zemědělské půdy církvi by vznikl poměrně velký hospodářský subjekt, který by neovládali a který by nastavoval srovnání s „hospodařením“ jejich postkomunistických „privatisovaných“ společností. Tak jak to dnes již dělají v lesním hospodářství lesy patřící městům, obcím a šlechtické majetky.
Osm let jsem byl členem zemědělského výboru České národní rady a poslanecké sněmovny, do podrobností jsem mohl pozorovat průběh a směrování zemědělských restitucí, způsob a záměr „privatisace“ zpracovatelských podniků i blokování jejich návaznosti na prvovýrobce. Jedinečným modelem záměrů komunistické privatisace byla „jejich reforma“ lesního hospodářství.
Dlouholetý lidovecký předseda a ministr zemědělství Josef Lux okázale vyhlašoval, že „vše co bylo ukradeno musí být vráceno“. Ve skutečnosti on byl garantem pokračování kolchozního hospodáření a připravil půdu pro své následovníky - Fencla, Palase, Zgarbu, Mládka i Gandaloviče. Zvláště „nepěkně“ se on i jeho poslanci zachovali při prosazování i projednávání církevních restitucí. Na veřejnosti i v médiích vyhlašoval maximální požadavky vydání bývalého církevního majetku. Při projednávání ve sněmovně mlčeli jako ryby. V polovici devadesátých let jsem se pokoušel několika pracovníkům hospodářské správy Pražského arcibiskupství vysvětlit hru, která se s nimi hraje a nabízel pomoc. Neprojevili zájem, důvěřovali Josefu Luxovi.
Technologie podávání zákonů, jejichž schválení v účinné formě „kormidelníci“ v žádném případě nechtějí dopustit, je v zásadě taková: Vláda podá vládní návrh, který má některá znění, jež lze zpochybnit a napadout. To provede buď opozice, nebo i někdo z vládních poslanců. Pak někdo z poslanců, či skupina, předloží kompromisní návrh - ten odpovídá tomu, co „kormidelníci“ byli ochotni připustit. Nebo je postup opačný - poslanecká skupina předloží svůj návrh, který je záměrně maximalistický a vláda se nabídne předložit návrh „komromisní“, který opět odpovídá tomu, co si „řídící orgány“ přály.
V současné době předložený nývrh zákona „vyrovnání se“ s církvemi je záměrně špatný a napadnutelný. Postupné splácení „dluhu státu“ by na dlouhá léta závislost církve na státu neodstranilo - vždyť každá nová vláda by mohla tento závazek kdykoli zrušit. Mimo to čísla desítek a stovek miliard vyvolávají u „lidu“, který nemá žádný pojem o tom o co se hraje, v Čechách přirozenou závist a averzi. Vláda, která by měla skutečný poctivý zájem o vyrovníná se s církvemi by předložila jednoduchý návrh zákona, který by církvím vydal lesy a půdu - tedy majetek, který nese zisk a udělal by církev ve značné míře nezávislou na „dobročinnosti“ státu. Zároveň by funčně a užitečně propojil organismus církve s praktickým životem.
Všichni ti hlasatelé duchovního naplnění, odevzdání se „duchovnímu úkolu“, kteří hlásají, že církev nemá mít majetek, někdy z hlouposti, ale častěji záměrně lžou. Jsou to právě „hybatelé“ státu, v dnešní době a politicko-společenském klimatu ovládající scénu, kteří potřebují církev závislou, kdykoli zastrašitelnou, bezrannou. Proto se snaží jí i celé společnosti „vysvětlit“, že se má oddat pouze tomu „duchovnímu úkolu“ a že jen ten jí přísluší. Ve skutečnosti jim jde o udržení možnosti kdykoli mocensky vyřadit sebemenší autentickou a hlouběji založenou odchylku od jejich způsobu ovládání státu a společnosti. Materiální závislotí církve na jejich státu se tak dědicové komunismu chystají „tvůrčím způsobem“ rozvinout a pokud možno dokončit dílo svých přechůdců.
Poznal jsem Vlastimila Tlusného dost zblízka. Dobře ví, co dělá - pozná, v čem je problém. Jeho jednání v kauze návrhu zákona vyrovnání se s církvemi považuji za politicky účelové a intelektuálně nečestné.
čtvrtek 22. května 2008
pondělí 5. května 2008
Poezie postkomunismu IV.
Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“
Na Štědrý den v roce 2001 jsem se probral na mlýně, na posteli, na temeni jsem měl bouli jako slepičí vejce a dodnes nevím, kde jsem k ní přišel. Nic jsem si nepamatoval, jen mi bylo divné, že jestli jsem někde spadl, proč mám bouli zrovna na místě, jako kdyby mě někdo praštil topůrkem. Měl jsem otřes mozku a lízal jsem se toho dva měsíce.
Za necelých deset let od té doby, co jsem „byl vymeten“, jak správně ohlásil Mirin Sládek, jsem mezi náhonem a potokem v džungli a bažinách kolem třeštického mlýna udělal pět malých rybníků. Mimo základní díry vyrýpnuté bagrem, všecko ostatní je dílem mých rukou. Materiál a kameny jsem navážel na kolečku, protože s žádným strojem a mechanismem se do těch míst nedostanu. Zatloukl jsem stovky kůlů.
Údolí za potokem, kam se mechanizace typu tankové brigády nedostane, kosili na senáž kolchozníci takovým způsobem, že posečenou trávu a rákosí foukali do džungle a do potoka. Pomalu jsem tok a jeho okolí čistil, zpevňoval břeh kůly, vysazoval na zpevnění břehů olše, jasany a doubky. První roky jsem těleso náhonu i celé okolí potoka ručně kosil. Když začala růst tráva, denně jsem se - od jara do podzimu - tak tři, čtyři hodiny oháněl kosou. Teprve až narostl drn a břehy se zpevnily, jsem tam mohl pustit poloautomatické sekačky - ovce.
Před třemi roky jsem se dohodl se správou místní farmy kolchozu, že ohradím zamokřenou část údolí kolem potoka, kam se stroji stejně nemohou, a budu tam pást ovce. Dohoda pro kolchoz maximálně výhodná - oni berou dotace a já dělám práci. Za tři roky udělaly ovce ze zaplavované mokřiny pěknou louku a pastvinu. Skoro kilometr potoka po desítkách let opět meandruje esteticky krásnou zelení.
„Sametová revoluce“ svou podstatou znamenala inovaci komunistické mocenské technologie ovládání a využívání masy komunistických otroků. Trochu jim povolili uzdu, mohou si povyrazit i dopřát nějakou tu sprosťačinku, říkají tomu lidská práva. Mohou si v supermarketech nakoupit i k moři vyjet, ale museli za to zvýšit pracovní výkon. Rozhodující objem majetku, vliv v médiích, v politice i rozhodování o tom, co je „správné“, si ponechali bývalí parazité. Dnes sami sebe chápou jako „predátory“, jen žerou násobně víc, než když byli komunistickými parazity. Proto se asi stejné pojetí prosadilo i v ochraně přírody, kterou moderně nazýváme ekologií. Přednost a výhodu dostali predátoři, kteří jsou na konci potravního řetězce a žerou ty pod sebou.
Dokud jsem kolem rybníků nenatáhl elektrický ohradník, kupoval jsem na vánoce kapra. Vydra spolehlivě sklidila za mne. Hůř na tom je potok a ryby v něm. Zimu v potoce, ze kterého se stala krásná živá voda, nemá šanci přežít rybička větší než deset centimetrů. Vodoteče v okolní krajině jsou devastované a mrtvé. Když se sloví a zamrznou rybníky, chránění predátoři se sejdou tam, kde ještě něco je. V zimě živím celý kraj. Postkomunistický způsob ochrany přírody je podivný, chrání predátory a ochráncům nevadí, že jejich chráněnci nemají v krajině co žrát. Ten způsob bude mít jediný a přirozený důsledek - lidé vezmou zákon do svých rukou a nastaví novou, svoji rovnováhu.
Postkomunističtí „predátoři“ jsou na tom zatím lépe. Myslí si, že porušení společenské rovnováhy se jich netýká, i když žerou násobně víc, než žrali jejich „adaptovaní“ komunističtí vývojoví předchůdci. Dnešní pojetí ochrany přírody věrně odpovídá postkomunistickému pojetí společenské hierarchie. I na postkomunistické „predátory“ dojde. Přijde čas, kdy ti „žraní“ si začnou uvědomovat a chápat porušení společenské rovnováhy.
Prožil jsem většinu života v komunismu, dost dlouho jsem byl v politice v postkomunistickém čase. Nemám žádné iluze, že by staronoví parazito-predátoři byli schopni komunisticko-kapitalistický paradox pochopit a míru a rovnováhu sami hledat.
Nemám básnické střevo, neumím tragickou absurditu světa, ve kterém se dnes odvíjejí naše životy, zachytit a vystihnout veršem. Cítím ale, že nastává čas pro Francoise Villona postkomunismu. Pro básníka, který by drsným veršem zachytil a vyjádřil naši prolhanou, umazanou dobu a její velikány.
Na Štědrý den v roce 2001 jsem se probral na mlýně, na posteli, na temeni jsem měl bouli jako slepičí vejce a dodnes nevím, kde jsem k ní přišel. Nic jsem si nepamatoval, jen mi bylo divné, že jestli jsem někde spadl, proč mám bouli zrovna na místě, jako kdyby mě někdo praštil topůrkem. Měl jsem otřes mozku a lízal jsem se toho dva měsíce.
Za necelých deset let od té doby, co jsem „byl vymeten“, jak správně ohlásil Mirin Sládek, jsem mezi náhonem a potokem v džungli a bažinách kolem třeštického mlýna udělal pět malých rybníků. Mimo základní díry vyrýpnuté bagrem, všecko ostatní je dílem mých rukou. Materiál a kameny jsem navážel na kolečku, protože s žádným strojem a mechanismem se do těch míst nedostanu. Zatloukl jsem stovky kůlů.
Údolí za potokem, kam se mechanizace typu tankové brigády nedostane, kosili na senáž kolchozníci takovým způsobem, že posečenou trávu a rákosí foukali do džungle a do potoka. Pomalu jsem tok a jeho okolí čistil, zpevňoval břeh kůly, vysazoval na zpevnění břehů olše, jasany a doubky. První roky jsem těleso náhonu i celé okolí potoka ručně kosil. Když začala růst tráva, denně jsem se - od jara do podzimu - tak tři, čtyři hodiny oháněl kosou. Teprve až narostl drn a břehy se zpevnily, jsem tam mohl pustit poloautomatické sekačky - ovce.
Před třemi roky jsem se dohodl se správou místní farmy kolchozu, že ohradím zamokřenou část údolí kolem potoka, kam se stroji stejně nemohou, a budu tam pást ovce. Dohoda pro kolchoz maximálně výhodná - oni berou dotace a já dělám práci. Za tři roky udělaly ovce ze zaplavované mokřiny pěknou louku a pastvinu. Skoro kilometr potoka po desítkách let opět meandruje esteticky krásnou zelení.
„Sametová revoluce“ svou podstatou znamenala inovaci komunistické mocenské technologie ovládání a využívání masy komunistických otroků. Trochu jim povolili uzdu, mohou si povyrazit i dopřát nějakou tu sprosťačinku, říkají tomu lidská práva. Mohou si v supermarketech nakoupit i k moři vyjet, ale museli za to zvýšit pracovní výkon. Rozhodující objem majetku, vliv v médiích, v politice i rozhodování o tom, co je „správné“, si ponechali bývalí parazité. Dnes sami sebe chápou jako „predátory“, jen žerou násobně víc, než když byli komunistickými parazity. Proto se asi stejné pojetí prosadilo i v ochraně přírody, kterou moderně nazýváme ekologií. Přednost a výhodu dostali predátoři, kteří jsou na konci potravního řetězce a žerou ty pod sebou.
Dokud jsem kolem rybníků nenatáhl elektrický ohradník, kupoval jsem na vánoce kapra. Vydra spolehlivě sklidila za mne. Hůř na tom je potok a ryby v něm. Zimu v potoce, ze kterého se stala krásná živá voda, nemá šanci přežít rybička větší než deset centimetrů. Vodoteče v okolní krajině jsou devastované a mrtvé. Když se sloví a zamrznou rybníky, chránění predátoři se sejdou tam, kde ještě něco je. V zimě živím celý kraj. Postkomunistický způsob ochrany přírody je podivný, chrání predátory a ochráncům nevadí, že jejich chráněnci nemají v krajině co žrát. Ten způsob bude mít jediný a přirozený důsledek - lidé vezmou zákon do svých rukou a nastaví novou, svoji rovnováhu.
Postkomunističtí „predátoři“ jsou na tom zatím lépe. Myslí si, že porušení společenské rovnováhy se jich netýká, i když žerou násobně víc, než žrali jejich „adaptovaní“ komunističtí vývojoví předchůdci. Dnešní pojetí ochrany přírody věrně odpovídá postkomunistickému pojetí společenské hierarchie. I na postkomunistické „predátory“ dojde. Přijde čas, kdy ti „žraní“ si začnou uvědomovat a chápat porušení společenské rovnováhy.
Prožil jsem většinu života v komunismu, dost dlouho jsem byl v politice v postkomunistickém čase. Nemám žádné iluze, že by staronoví parazito-predátoři byli schopni komunisticko-kapitalistický paradox pochopit a míru a rovnováhu sami hledat.
Nemám básnické střevo, neumím tragickou absurditu světa, ve kterém se dnes odvíjejí naše životy, zachytit a vystihnout veršem. Cítím ale, že nastává čas pro Francoise Villona postkomunismu. Pro básníka, který by drsným veršem zachytil a vyjádřil naši prolhanou, umazanou dobu a její velikány.
Poezie postkomunismu III.
Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“
Rok a půl jsem dělal v Národním parku Šumava. Byl jsem u zakládání parku a znal celou tu hru, která se od jeho založení kolem tohoto strategicky jedinečného území hraje. Nakonec se ředitel parku Ivan Žlábek bál, co kde řeknu a napíšu. Chtěl přežít, tak dělal „kompromisy“, do kterých ho ti, kteří celou hru organizovali, přinutili. „Kompromisy“ využívali k rozehrávání další hry. Mediální kampaně, již více než patnáct let od vyhlášení parku stále podle potřeby vedené, nemají s pravdou a realitou nic společného. Tak, jako vždy a všude, jde i zde o to, že skuteční „kormidelníci“ postkomunismu mají o „správném využití území národního parku“ jinou představu. Podobně jako komunisté ve jménu „nejspravedlivějšího řádu“ sloužili zločinu, „ekologisté“ - ve jménu přírody - na Šumavě sloužili zločincům. To platí i pro „pravicového“ teatrologa Vladimíra Justa, který se roky proti šumavskému parku, ve jménu čisté přírody, mediálně angažoval. Po parku jsem ho prováděl a snažil se mu věci vysvětlit, věděl, co je. Ze své profese teatrologa by mohl být zasvěcen do teorie her.
V celé té po léta trvající kampani kolem Národního parku Šumava nešlo o přírodu, kůrovec byl záminkou k rozehrávání strategické mocenské hry o ovládnutí jedinečného území uprostřed Evropy. V komunismem rozložené zemi a ve společnosti, v níž lidé za ty desítky let zapomněli, co který fakt znamená a jaká je jeho váha, lze veřejně tvrdit cokoliv. Arbitrem „pravdy a správnosti“ zůstali ti, kteří zemi a společnost do stavu rozvratu přivedli. V hodnotovém a lidském marasmu, který po sobě zanechali, vždy najdou dostatek ochotných, kteří viditelnou špinavou práci - ve jménu nejvyšších idejí - udělají za ně.
Nakonec jsem na Šumavě dal sám výpověď a zažádal o předčasný odchod do důchodu. U toho, co se se šumavským parkem hrálo a do čeho jsem již neměl šanci promluvit, jsem být nemusel. Nikdo mé texty nezveřejnil, ředitel parku chtěl přežít a bál se, co kde řeknu.
Na podzim 1997 jsem za peníze, které jsem si coby poslanec vydělal, koupil mlýn v Třeštici u Telče. Poslední majitel a obyvatel mlýna se regulérně uchlastal v roce 1993. Před léty jsem si řekl, že chci, aby můj život skončil tak, jak jsem začínal. Navíc můj praděda byl mlynářem v Klikově na Lužnici, u rakouské hranice. Postkomunismus mi přece dal „lidské právo“ z vlastní vůle se udřít až do aleluja.
Moje drobná upracovaná maminka mi před čtyřiceti roky jednou řekla: „Víš, já jsem kdysi byla citlivé děvče, viděla jsem krásu a dokázala se z ní těšit, ale po té hrůze, kterou šel náš život, jsem si nedávno uvědomila, že už toho nejsem schopna.“
Nikdy jsem nedokázal dělat věci na rozkaz, nebo abych vydělal peníze. Od klukovských let jsem potřeboval mít pocit, že co dělám, má smysl. Komunismus mne osobně hluboce urazil, ti dobytkové - a nemohu jeho „budovatele“ jinak než dobytkem nazvat - si mysleli, že mne upraví ke svému obrazu. Myslím si, že i loupežný vrah, pokud ještě zůstává člověkem, někdy musí mít pocit, že něco hezkého udělal.
Moje osobní životní zkušenost je, že cokoliv jsem udělal a vybudoval v zaměstnání, i o co jsem se snažil po devadesátém roce v politice, ti, co přišli po mně, zničili. Dědictví komunismu je zde, skoro v každém z nás, stále přítomné.
Téměř v šedesáti letech jsem v džungli třeštického mlýna začal uskutečňovat své klukovské sny. Do reality posametového, „svobodného“ postkomunismu mne uvítala povzbuzující slova vševědoucích, statečných a vždy vše přeživších sousedů a spoluobčanů: „Vítáme emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my…“, „…zkrachovaný poslanec se přišel povalovat na mlýn…“ a „…to sis nakrad na ten mlýn“. S autorem posledního výroku, o dvacet let mladším, jsem vymetl hospodu.
Někdy lenost nebo láska k pivu může mít i tvůrčí aspekt - zachovat pro budoucnost krásu, která mohla v případě přičinlivé blbosti, kterou komunismus tak úspěšně pěstoval, zmizet v nenávratnu. Z džungle kolem třeštického mlýna vyčnívaly staleté stromy, které - jak jsem okolí pomalu čistil a dával do původního stavu - se objevovaly v plné kráse.
Nedlouho poté, co jsem se na mlýně usadil, se stromy, které přežily komunismus, málem staly obětí modernizované postkomunistické politiky - „majetek je moc a prostředek k ovládání“. Jihomoravští plynaři, kterým dnešní ministr kultury přihrál jako starosta Telče Šiškův mlýn k vybudování golfového střediska, plynofikovali okolní vísky. Akce mimo jakékoliv ekonomické uvažování, náklady, které se nikdy nemohou vrátit. Vísky o maximálně třiceti, čtyřiceti číslech, kde téměř ke každé chalupě patří kus lesa a málokdo z obyvatel bude mít peníze na topení plynem. Jediný smysl plynofikace byl mít okolí a jeho obyvatele závislé a na špagátu. Trasa plynového potrubí měla vést kolem dubové aleje těsně u pat stromů.
Na ducha doby ukazuje i postkomunistická historie mlýnského náhonu, kterým padesát let netekla voda a který jsem obnovil. Koupil jsem mlýn i s okolními pozemky, náhon je veden po hraně svahu údolí, kterým protéká Třešťský potok. Těleso náhonu, který je uprostřed mých pozemků, pokrývala neprostupná džungle. Brzy jsem zjistil, že formálně - podle platného zákona - mi náhon nepatří, není můj. Po sedmdesátém roce bylo vodní právo převedeno na stát, a tudíž pozemek náhonu mi nepatří, je státní. Ještě jako poslanec jsem zažádal o jeho převedení do mého vlastnictví, že jej koupím a chci obnovit. Opakované žádosti byly bez odpovědi. Nakonec jsem zajel na Povodí Moravy do Brna a řekl, že náhon obnovím a jestli mi bude někdo dělat potíže, budu se bránit se sekerou v ruce. Totéž jsem oficiálně sdělil odboru životního prostředí na okrese v Jihlavě s tím, že jsem biolog a vím, co dělám. Takzvaná „privatizace“ podniku Povodí z počátku devadesátých let byla stejným zločinem a stejnou loupeží jako „lesní reforma“, proti které jsem jako poslanec celé devadesáté roky vystupoval. Sametoví kormidelníci mi vraceli mé angažování se proti jejich „komunistické privatizaci“.
Pět let jsem na obnově náhonu pracoval. Byla to nepředstavitelná dřina, téměř všechno jsem dělat rukama. Pro ilustraci - náhon je čtyři sta metrů dlouhý, na několika místech byl protržený, a když jsem začal napouštět vodu, na mnoha místech tekl. Tři roky jsem postupně napouštěl vodu, kopal a likvidoval myší díry. V roce 2003 jím tekla voda a nebyl můj.
V té době Jaroslav Palas, ministr zemědělství za divadelní soubor s politickou značkou sociálních demokratů, v rámci boje o kořist odvolal ředitele Státních lesů, bílého koně v zelené uniformě, Jiřího Olivu. Byl jsem v té době požádán, jestli bych nenapsal článek o „reformě“ lesního hospodářství a o „hospodaření“ Státních lesů. Dostal jsem ujištění, že bude zveřejněn.
Napsal jsem článek o průběhu, smyslu a účelu takzvané reformy lesního hospodářství i o tom, kdo byli jejími hlavními aktéry. Popsal jsem největší posametový „tunel“, kterým do „správných“ kapes proteklo nejméně sto miliard a stále ještě protékají další. Textu jsem dal název „Lesní pych“ a poslal jej do časopisu Týden spolu s žádostí o potvrzení příjmu. Odpověď jsem nedostal a text zveřejněn nebyl. Po čtrnácti dnech jsem dal článek i s komentářem na internet. Během tří dnů jsem původní text dostal z Týdne zpět se sdělením „text nebyl vyžádán“. Po několika dalších dnech jsem dostal od právníka Povodí Moravy dopis s dotazem, zda ještě stále žádám vydání náhonu. Během tří týdnů jsem měl náhon převeden a zapsán do katastru nemovitostí. Jak jsem později zjistil, bylo příčinou náhlé horlivosti to, že Palas vyhazoval ředitele povodí. Protože v postkomunismu není nic náhodné, asi po zveřejnění mého textu na internetu to některému z menších kormidelníků sepnulo, domnívali se, že jedu s Palasem a náhon mi vydali.
Rok a půl jsem dělal v Národním parku Šumava. Byl jsem u zakládání parku a znal celou tu hru, která se od jeho založení kolem tohoto strategicky jedinečného území hraje. Nakonec se ředitel parku Ivan Žlábek bál, co kde řeknu a napíšu. Chtěl přežít, tak dělal „kompromisy“, do kterých ho ti, kteří celou hru organizovali, přinutili. „Kompromisy“ využívali k rozehrávání další hry. Mediální kampaně, již více než patnáct let od vyhlášení parku stále podle potřeby vedené, nemají s pravdou a realitou nic společného. Tak, jako vždy a všude, jde i zde o to, že skuteční „kormidelníci“ postkomunismu mají o „správném využití území národního parku“ jinou představu. Podobně jako komunisté ve jménu „nejspravedlivějšího řádu“ sloužili zločinu, „ekologisté“ - ve jménu přírody - na Šumavě sloužili zločincům. To platí i pro „pravicového“ teatrologa Vladimíra Justa, který se roky proti šumavskému parku, ve jménu čisté přírody, mediálně angažoval. Po parku jsem ho prováděl a snažil se mu věci vysvětlit, věděl, co je. Ze své profese teatrologa by mohl být zasvěcen do teorie her.
V celé té po léta trvající kampani kolem Národního parku Šumava nešlo o přírodu, kůrovec byl záminkou k rozehrávání strategické mocenské hry o ovládnutí jedinečného území uprostřed Evropy. V komunismem rozložené zemi a ve společnosti, v níž lidé za ty desítky let zapomněli, co který fakt znamená a jaká je jeho váha, lze veřejně tvrdit cokoliv. Arbitrem „pravdy a správnosti“ zůstali ti, kteří zemi a společnost do stavu rozvratu přivedli. V hodnotovém a lidském marasmu, který po sobě zanechali, vždy najdou dostatek ochotných, kteří viditelnou špinavou práci - ve jménu nejvyšších idejí - udělají za ně.
Nakonec jsem na Šumavě dal sám výpověď a zažádal o předčasný odchod do důchodu. U toho, co se se šumavským parkem hrálo a do čeho jsem již neměl šanci promluvit, jsem být nemusel. Nikdo mé texty nezveřejnil, ředitel parku chtěl přežít a bál se, co kde řeknu.
Na podzim 1997 jsem za peníze, které jsem si coby poslanec vydělal, koupil mlýn v Třeštici u Telče. Poslední majitel a obyvatel mlýna se regulérně uchlastal v roce 1993. Před léty jsem si řekl, že chci, aby můj život skončil tak, jak jsem začínal. Navíc můj praděda byl mlynářem v Klikově na Lužnici, u rakouské hranice. Postkomunismus mi přece dal „lidské právo“ z vlastní vůle se udřít až do aleluja.
Moje drobná upracovaná maminka mi před čtyřiceti roky jednou řekla: „Víš, já jsem kdysi byla citlivé děvče, viděla jsem krásu a dokázala se z ní těšit, ale po té hrůze, kterou šel náš život, jsem si nedávno uvědomila, že už toho nejsem schopna.“
Nikdy jsem nedokázal dělat věci na rozkaz, nebo abych vydělal peníze. Od klukovských let jsem potřeboval mít pocit, že co dělám, má smysl. Komunismus mne osobně hluboce urazil, ti dobytkové - a nemohu jeho „budovatele“ jinak než dobytkem nazvat - si mysleli, že mne upraví ke svému obrazu. Myslím si, že i loupežný vrah, pokud ještě zůstává člověkem, někdy musí mít pocit, že něco hezkého udělal.
Moje osobní životní zkušenost je, že cokoliv jsem udělal a vybudoval v zaměstnání, i o co jsem se snažil po devadesátém roce v politice, ti, co přišli po mně, zničili. Dědictví komunismu je zde, skoro v každém z nás, stále přítomné.
Téměř v šedesáti letech jsem v džungli třeštického mlýna začal uskutečňovat své klukovské sny. Do reality posametového, „svobodného“ postkomunismu mne uvítala povzbuzující slova vševědoucích, statečných a vždy vše přeživších sousedů a spoluobčanů: „Vítáme emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my…“, „…zkrachovaný poslanec se přišel povalovat na mlýn…“ a „…to sis nakrad na ten mlýn“. S autorem posledního výroku, o dvacet let mladším, jsem vymetl hospodu.
Někdy lenost nebo láska k pivu může mít i tvůrčí aspekt - zachovat pro budoucnost krásu, která mohla v případě přičinlivé blbosti, kterou komunismus tak úspěšně pěstoval, zmizet v nenávratnu. Z džungle kolem třeštického mlýna vyčnívaly staleté stromy, které - jak jsem okolí pomalu čistil a dával do původního stavu - se objevovaly v plné kráse.
Nedlouho poté, co jsem se na mlýně usadil, se stromy, které přežily komunismus, málem staly obětí modernizované postkomunistické politiky - „majetek je moc a prostředek k ovládání“. Jihomoravští plynaři, kterým dnešní ministr kultury přihrál jako starosta Telče Šiškův mlýn k vybudování golfového střediska, plynofikovali okolní vísky. Akce mimo jakékoliv ekonomické uvažování, náklady, které se nikdy nemohou vrátit. Vísky o maximálně třiceti, čtyřiceti číslech, kde téměř ke každé chalupě patří kus lesa a málokdo z obyvatel bude mít peníze na topení plynem. Jediný smysl plynofikace byl mít okolí a jeho obyvatele závislé a na špagátu. Trasa plynového potrubí měla vést kolem dubové aleje těsně u pat stromů.
Na ducha doby ukazuje i postkomunistická historie mlýnského náhonu, kterým padesát let netekla voda a který jsem obnovil. Koupil jsem mlýn i s okolními pozemky, náhon je veden po hraně svahu údolí, kterým protéká Třešťský potok. Těleso náhonu, který je uprostřed mých pozemků, pokrývala neprostupná džungle. Brzy jsem zjistil, že formálně - podle platného zákona - mi náhon nepatří, není můj. Po sedmdesátém roce bylo vodní právo převedeno na stát, a tudíž pozemek náhonu mi nepatří, je státní. Ještě jako poslanec jsem zažádal o jeho převedení do mého vlastnictví, že jej koupím a chci obnovit. Opakované žádosti byly bez odpovědi. Nakonec jsem zajel na Povodí Moravy do Brna a řekl, že náhon obnovím a jestli mi bude někdo dělat potíže, budu se bránit se sekerou v ruce. Totéž jsem oficiálně sdělil odboru životního prostředí na okrese v Jihlavě s tím, že jsem biolog a vím, co dělám. Takzvaná „privatizace“ podniku Povodí z počátku devadesátých let byla stejným zločinem a stejnou loupeží jako „lesní reforma“, proti které jsem jako poslanec celé devadesáté roky vystupoval. Sametoví kormidelníci mi vraceli mé angažování se proti jejich „komunistické privatizaci“.
Pět let jsem na obnově náhonu pracoval. Byla to nepředstavitelná dřina, téměř všechno jsem dělat rukama. Pro ilustraci - náhon je čtyři sta metrů dlouhý, na několika místech byl protržený, a když jsem začal napouštět vodu, na mnoha místech tekl. Tři roky jsem postupně napouštěl vodu, kopal a likvidoval myší díry. V roce 2003 jím tekla voda a nebyl můj.
V té době Jaroslav Palas, ministr zemědělství za divadelní soubor s politickou značkou sociálních demokratů, v rámci boje o kořist odvolal ředitele Státních lesů, bílého koně v zelené uniformě, Jiřího Olivu. Byl jsem v té době požádán, jestli bych nenapsal článek o „reformě“ lesního hospodářství a o „hospodaření“ Státních lesů. Dostal jsem ujištění, že bude zveřejněn.
Napsal jsem článek o průběhu, smyslu a účelu takzvané reformy lesního hospodářství i o tom, kdo byli jejími hlavními aktéry. Popsal jsem největší posametový „tunel“, kterým do „správných“ kapes proteklo nejméně sto miliard a stále ještě protékají další. Textu jsem dal název „Lesní pych“ a poslal jej do časopisu Týden spolu s žádostí o potvrzení příjmu. Odpověď jsem nedostal a text zveřejněn nebyl. Po čtrnácti dnech jsem dal článek i s komentářem na internet. Během tří dnů jsem původní text dostal z Týdne zpět se sdělením „text nebyl vyžádán“. Po několika dalších dnech jsem dostal od právníka Povodí Moravy dopis s dotazem, zda ještě stále žádám vydání náhonu. Během tří týdnů jsem měl náhon převeden a zapsán do katastru nemovitostí. Jak jsem později zjistil, bylo příčinou náhlé horlivosti to, že Palas vyhazoval ředitele povodí. Protože v postkomunismu není nic náhodné, asi po zveřejnění mého textu na internetu to některému z menších kormidelníků sepnulo, domnívali se, že jedu s Palasem a náhon mi vydali.
Poezie postkomunismu II.
Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“
V listopadu 1989 jsem vylezl v Telči na kašnu a vyzval lidi: „Kdo jste zde slušný člověk, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to teď, až přejdou city, znovu vylezou ty svině a vy budete zase jen nadávat doma v kuchyni!“ Zakládal jsem Občanské fórum v Jihlavě, v Telči i v nemocnici. Ve volbách 1990 jsem se dostal do České národní rady.
Své poslanecké kariéře vděčím za to, že jsem měl příležitost přímo, nezprostředkovaně vidět a zažít to, o čem byla „sametová revoluce“, jaký je skutečný stav těch, kteří si v naší zemi říkají „elita“, jaký je stav morálky české společnosti.
Opakovaně jsem ve sněmovně žádal potrestání lidí odpovědných za komunismus, za hospodářskou a morální devastaci země a společnosti. Argumentoval jsem: „Bez poctivého pokusu o spravedlnost nemá naše země budoucnost. Nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, možná horšího.“ Řekl jsem ve sněmovně: „Kladete základy zločineckému státu“. Popsal jsem, jak poběží vývoj, kdo bude elitou této země - tak, jak se to později skutečně stalo. Reakcí na mé apely a varování bylo ticho a výsměch. Na novinářské galerii, když jsem se přihlásil do debaty, si svobodní strážci demokracie povzdechli: „Už tam ten blbec zase jde!“
Na podzim 1994 mne na silnici cestou z Brna rozjel Ford Transit s přívěsem, v připravené skrumáži, auto za mnou jelo od Brna. Přežil jsem se zatraceným štěstím na jediném místě, které v autě zůstalo volné. Druhý den jsem zjistil, že policejní záznam nehody je zapsán zcela jinak, než se nehoda stala. Auto, které mne rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. Ač okolo každého poslaneckého škrábnutí byly vždy plné noviny, o mé nehodě nepsal žádný celostátní deník. O dva roky později, opět na dálnici, mne mezi sebe vzaly dva kamiony - úmysl byl jasný. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl zmizet, protože jsem věděl, že nemám šanci.
Bylo by dobré, kdyby si každý, kdo má kousek šedé kůry mozkové, pomalu začal uvědomovat, kteří jediní na začátku „sametové revoluce“ měli zdroje, které mohli investovat do politiky, ovládnutí médií, udržení pozic v policii, soudnictví a v aparátu státních úřadů. Že to byla mocenská nomenklatura „předvoje pracujících“. Při stavu demoralizace společnosti pak už jen záleželo na velikosti tlaku, investici, aby politická scéna a figurky, které se na ní pohybují, fungovaly „správně“.
Dnešní pan prezident prvé roky po roce devadesát mluvil o tom, že věci se mají dělat „správně a dobře“, nesmí být žádná ideologie a „třetí cesta“. Pak se ten pán stal pravičákem a dnes je i konzervativcem. Žádnému lotrovi odpovědnému za komunismus se nic skutečně nestalo. „Přirozeným“ během věcí je právo a soudnictví „objektivní a spravedlivé“, konkurzy vyhrávají „ti nejlepší“. Proti „správným“ zlodějům a vrahům nelze najít důkazy. Zločinci, kteří vyrostli v hodnotovém a pojmovém prostředí komunismu, se v sametové revoluci „dopracovali“ k ideálu.
Již není třeba hloupě a humpolácky dokazovat nebo nařizovat. Vyrobí-li se ve společnosti „správně“ řídký nihilismus, pak stačí zvýšit výkon čerpadla, jinak nastavit směrové klapky a společenskou tekutinu promixovat. A z těch pár zatvrdlíků, kteří nechtějí pochopit co je „správné a spravedlivé“, se udělají kverulanti. Ještě lépe je si jich nevšímat. Nikdo jejich argumenty nezveřejní - nejsou. Není je třeba ani zavírat, zbytečně to vyvolává pozornost - jako u Vladimíra Hučína. Budou-li příliš „agresivní“, stane se jim nehoda. Postkomunismus je „humánní“, dal většině „lidské právo“ hodnotově a morálně zdegenerovat na uspokojování fyziologických funkcí. Oproti komunismu je to „pokrok“, ten chtěl stejného výsledku dosáhnout přes pracovní tábory, šibenice, vězení nebo kulku.
Kontinuita „jejich“ pojetí práva, dialektického pojetí hodnot, morálky, ekonomie i způsobu politiky bezpečně zajistila společenské vrstvě, která sebe sama dříve nazývala „předvojem proletariátu“, vedoucí úlohu v posametové éře. Podle potřeby dnes sami sebe nazývají podnikateli, pravičáky, sociálními demokraty, komunisty a všichni jsou „demokraté“.
Neudělali jsme žádný zásadní krok k oddělení se a rozloučení s komunistickou minulostí, takže přirozeně a logicky pokračujeme v budování jejich způsobu „lepšího“ světa.
Na jaře 1998 mne ve sněmovně - od řečnického pultíku - slovně napadl bývalý cenzor, v technologickém přestavbovém týmu „republikán a ultrapravičák“ Miroslav Sládek. Nepamatuji si už původní příčinu, na mne neměl co vytahovat, a tak kontraverze proběhla standardně: odpověděl jsem mu a slušnými slovy ho poslal, kam patřil. To se zopakovalo. Po třetí „ultrapravicový cenzor“ došel za mluvítko, chvíli se rozhlížel po sněmovně, pousmál se svým laskavým způsobem a pravil téměř přesně to samé, čím se před léty se mnou rozloučil můj „normalizační“ gottwaldovský šéf: „Co já se tady budu s poslancem Hofhanzlem dohadovat, až ho vymetou - a brzy už ho vymetou - nikdo ho nezaměstná.“
Na konci roku 1998, po svém „vymetení“, jsem si zašel v Telči Pod kaštan na jedno pivo. Uvítal mne jeden místní tlučhuba slovy: „Vítám emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my.“ Došel jsem ke stolu a dotyčnému jsem odpověděl: „Jestli jsi malý hovno ty, tak takhle veliký. Já jsem pan Hofhanzl, bydlím tam v tom rohu, víš kde. Rval jsem se jako lev, vy dovedete jenom hloupě kecat!“ Otočil jsem se k hospodě a řekl jim: „Vy mi můžete něco políbit.“ Reakce byla jedinečně česká - všichni mi chtěli poručit rum.
V listopadu 1989 jsem vylezl v Telči na kašnu a vyzval lidi: „Kdo jste zde slušný člověk, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to teď, až přejdou city, znovu vylezou ty svině a vy budete zase jen nadávat doma v kuchyni!“ Zakládal jsem Občanské fórum v Jihlavě, v Telči i v nemocnici. Ve volbách 1990 jsem se dostal do České národní rady.
Své poslanecké kariéře vděčím za to, že jsem měl příležitost přímo, nezprostředkovaně vidět a zažít to, o čem byla „sametová revoluce“, jaký je skutečný stav těch, kteří si v naší zemi říkají „elita“, jaký je stav morálky české společnosti.
Opakovaně jsem ve sněmovně žádal potrestání lidí odpovědných za komunismus, za hospodářskou a morální devastaci země a společnosti. Argumentoval jsem: „Bez poctivého pokusu o spravedlnost nemá naše země budoucnost. Nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, možná horšího.“ Řekl jsem ve sněmovně: „Kladete základy zločineckému státu“. Popsal jsem, jak poběží vývoj, kdo bude elitou této země - tak, jak se to později skutečně stalo. Reakcí na mé apely a varování bylo ticho a výsměch. Na novinářské galerii, když jsem se přihlásil do debaty, si svobodní strážci demokracie povzdechli: „Už tam ten blbec zase jde!“
Na podzim 1994 mne na silnici cestou z Brna rozjel Ford Transit s přívěsem, v připravené skrumáži, auto za mnou jelo od Brna. Přežil jsem se zatraceným štěstím na jediném místě, které v autě zůstalo volné. Druhý den jsem zjistil, že policejní záznam nehody je zapsán zcela jinak, než se nehoda stala. Auto, které mne rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. Ač okolo každého poslaneckého škrábnutí byly vždy plné noviny, o mé nehodě nepsal žádný celostátní deník. O dva roky později, opět na dálnici, mne mezi sebe vzaly dva kamiony - úmysl byl jasný. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl zmizet, protože jsem věděl, že nemám šanci.
Bylo by dobré, kdyby si každý, kdo má kousek šedé kůry mozkové, pomalu začal uvědomovat, kteří jediní na začátku „sametové revoluce“ měli zdroje, které mohli investovat do politiky, ovládnutí médií, udržení pozic v policii, soudnictví a v aparátu státních úřadů. Že to byla mocenská nomenklatura „předvoje pracujících“. Při stavu demoralizace společnosti pak už jen záleželo na velikosti tlaku, investici, aby politická scéna a figurky, které se na ní pohybují, fungovaly „správně“.
Dnešní pan prezident prvé roky po roce devadesát mluvil o tom, že věci se mají dělat „správně a dobře“, nesmí být žádná ideologie a „třetí cesta“. Pak se ten pán stal pravičákem a dnes je i konzervativcem. Žádnému lotrovi odpovědnému za komunismus se nic skutečně nestalo. „Přirozeným“ během věcí je právo a soudnictví „objektivní a spravedlivé“, konkurzy vyhrávají „ti nejlepší“. Proti „správným“ zlodějům a vrahům nelze najít důkazy. Zločinci, kteří vyrostli v hodnotovém a pojmovém prostředí komunismu, se v sametové revoluci „dopracovali“ k ideálu.
Již není třeba hloupě a humpolácky dokazovat nebo nařizovat. Vyrobí-li se ve společnosti „správně“ řídký nihilismus, pak stačí zvýšit výkon čerpadla, jinak nastavit směrové klapky a společenskou tekutinu promixovat. A z těch pár zatvrdlíků, kteří nechtějí pochopit co je „správné a spravedlivé“, se udělají kverulanti. Ještě lépe je si jich nevšímat. Nikdo jejich argumenty nezveřejní - nejsou. Není je třeba ani zavírat, zbytečně to vyvolává pozornost - jako u Vladimíra Hučína. Budou-li příliš „agresivní“, stane se jim nehoda. Postkomunismus je „humánní“, dal většině „lidské právo“ hodnotově a morálně zdegenerovat na uspokojování fyziologických funkcí. Oproti komunismu je to „pokrok“, ten chtěl stejného výsledku dosáhnout přes pracovní tábory, šibenice, vězení nebo kulku.
Kontinuita „jejich“ pojetí práva, dialektického pojetí hodnot, morálky, ekonomie i způsobu politiky bezpečně zajistila společenské vrstvě, která sebe sama dříve nazývala „předvojem proletariátu“, vedoucí úlohu v posametové éře. Podle potřeby dnes sami sebe nazývají podnikateli, pravičáky, sociálními demokraty, komunisty a všichni jsou „demokraté“.
Neudělali jsme žádný zásadní krok k oddělení se a rozloučení s komunistickou minulostí, takže přirozeně a logicky pokračujeme v budování jejich způsobu „lepšího“ světa.
Na jaře 1998 mne ve sněmovně - od řečnického pultíku - slovně napadl bývalý cenzor, v technologickém přestavbovém týmu „republikán a ultrapravičák“ Miroslav Sládek. Nepamatuji si už původní příčinu, na mne neměl co vytahovat, a tak kontraverze proběhla standardně: odpověděl jsem mu a slušnými slovy ho poslal, kam patřil. To se zopakovalo. Po třetí „ultrapravicový cenzor“ došel za mluvítko, chvíli se rozhlížel po sněmovně, pousmál se svým laskavým způsobem a pravil téměř přesně to samé, čím se před léty se mnou rozloučil můj „normalizační“ gottwaldovský šéf: „Co já se tady budu s poslancem Hofhanzlem dohadovat, až ho vymetou - a brzy už ho vymetou - nikdo ho nezaměstná.“
Na konci roku 1998, po svém „vymetení“, jsem si zašel v Telči Pod kaštan na jedno pivo. Uvítal mne jeden místní tlučhuba slovy: „Vítám emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my.“ Došel jsem ke stolu a dotyčnému jsem odpověděl: „Jestli jsi malý hovno ty, tak takhle veliký. Já jsem pan Hofhanzl, bydlím tam v tom rohu, víš kde. Rval jsem se jako lev, vy dovedete jenom hloupě kecat!“ Otočil jsem se k hospodě a řekl jim: „Vy mi můžete něco políbit.“ Reakce byla jedinečně česká - všichni mi chtěli poručit rum.
Poezie postkomunismu I.
Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“
V lidské paměti zůstávají vepsány, někdy až vryty, vzpomínky na události, situace nebo slova při takových příležitostech vyslovená. Zkušenost, kterou člověk v dětství a mládí prošel, může tvarovat mysl, tříbit vnímání světa, vést k hlubšímu pochopení příčin a důsledků událostí.
U většiny lidí mohou takové zážitky působit opačně - vyvolávat mechanismus vymazání paměťové stopy na takovou zkušenost. Schopnost nepamatovat si, zapomínat, zdánlivě ulehčuje cestu životem. Problémem je, že při takovém způsobu myšlení zůstává člověku na celý život jen údiv nad tím, co a proč na nás stále odkudsi padá.
V paměti mi zůstala vryta vzpomínka na naši drobnou maminku, jak v zimě, ráno před pátou hodinou, vstávala do syrové tmy a chladu, aby nakrmila dobytek a podojila krávy. My děti jsme mohly ještě dvě hodiny zůstat pod teplou peřinou. Cítil jsem, jak je to těžké a nepříjemné. O pár let později mne to vedlo k uvažování, proč „tvrdá ruka dělnické třídy“ - či přesněji: několik lenochů a hlupáků - vybrala našeho tátu do „kvóty“ živnostníků, kteří naplnili pracovní tábory.
Máma byla silná povaha. Pocházela ze samoty Větrná, od Malše u Římova. Její otec - můj děda - zemřel na zánět slepého střeva, s takovými prkotinami se k doktorovi nechodilo. Když otce sebrali, máma zůstala s námi čtyřmi dětmi sama, do družstva stejně nešla. Dva roky jsme s ní sami hospodařili. Pamatuji si, jak říkala - když jsme zlobili a ona už nemohla - že od nás uteče. Museli jsme si navzájem pomáhat. Naučilo mne to pracovat a poznat hodnotu rodinné vzájemnosti.
Nejstarší sestru půl roku před maturitou vyhodili ze střední školy, my ostatní jsme žádný na střední školu nesměli. Ve čtrnácti letech jsem musel odejít z domova, aby o mně nevěděli, a pak jsem se do školy dostal. Když to soudruzi zjistili, žádali mé vyloučení.
Nespravedlnost, které jsem byl od nejútlejšího dětství svědkem, mě udělala citlivým na špatné jednání. Nebyl jsem, a dodnes nejsem, schopen takové jednání a lidi respektovat.
Ze střední školy jsem nedostal posudek na vysokou, i když jsem končil s vyznamenáním. Zajímavé je, že při závěrečných zkouškách na základní škole inspektor - a pak na střední ředitel školy - přikázali učitelům, že nesmím mít vyznamenání, musím dostat nějakou trojku. Lidé, které ten zvrhlý systém vytřídil do vedoucích pozic, měli nos na to poznat, kdo má svou hlavu. Základním principem trvání komunistického systému bylo v zárodku likvidovat možnost utváření se svéprávného, samostatně přemýšlejícího individua.
Nedostal jsem posudek na vysokou školu ani z vojny, když jsem končil základní vojenskou službu. S odstupem dalšího roku jsem bez posudku začal studovat dálkově vysokou školu zemědělskou. Po roce jsem přestoupil na přírodovědeckou fakultu, rovněž na dálkové studium. Po dalších dvou letech jsem svou cestu komunistickým školstvím završil přestupem na denní studium.
Studium vysoké školy jsem zakončil stejně jako předchozí dva stupně. Ač jsem měl poslední dva roky všechny zkoušky na výbornou, při obhajobě diplomové práce mě vedoucí katedry chtěl vyhodit, za záminku si vzal statistické hodnocení. Vlastním důvodem bylo, že jsem půl roku před tím na semináři katedry řekl, že to, co se na katedře dělá, není pravda. Když jsem panu docentovi odpověděl, že si přes prázdniny na práci něco dodělám a po prázdninách si ji podám jako doktorát, byla mi obhajoba bez dalšího schválena. I ve školství byla hustota třídícího síta nastavena tak, aby nikdo nepřečněl.
Bydleli jsme v té době ve Vysokých Tatrách, žena pracovala jako lékařka ve Vyšných Hágoch. Na Štrbském plese jsem chtěl nastoupit do Výzkumného ústavu humánní bioklimatologie. Po dvou dnech v práci jsem zjistil, že to, co tam dělají, je čistá fikce, a to jsem dělat nemínil.
Přestěhovali jsme se do Jablunkova, kde jsme se ženou nastoupili práci v plicním sanatoriu. Čtyři roky v Jablunkově byly nejefektivnějším obdobím mého života. Nechal jsem si posílat pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem většinu času studoval. Vyučil jsem se svému oboru tím, že jsem si sám zopakoval původní práce. Slušné přístrojové vybavení na pracovišti bylo, leč opět jsem přišel do konfliktu s duchem komunismu. Primář - předseda ROH - toužil stát se „v normalizaci“ ředitelem a hledal zásluhy. Běhal po fízlech, že jsem protistátní živel - nebyl jsem členem ROH. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mne přišli sebrat. Na policii jsem odmítl vypovídat a nepodepsal jsem protokol, který sepsali. Vyšetřování se táhlo pět roků a nakonec jsem skončil u Nejvyššího soudu na Pankráci. Soudci jsem řekl: „Souzen by měl být v této zemi někdo jiný, ne já.“ Moje stíhání zrušili pro nedostatek důkazů.
Přestěhovali jsme se do Gottwaldova, kde v nemocnici zakoupili moderní laboratoř pro funkční vyšetřování plic a srdce. Typ mi dal kamarád. Můj nový šéf udělal kariéru jako „normalizační“ kádr.
V gottwaldovském Zlíně jsem dostal školu života. Do důsledku jsem v tom městě i na pracovišti měl příležitost poznat a pochopit mocenskou technologii komunistického systému a režimu. Měl jsem příležitost vidět a na vlastní kůži prožít, kam až „nejhumánnější“ ideologie a řád dokáže dojít v „péči“ o zdraví člověka. Jací lidé se i v oboru zdravotnictví prosadí na vedoucí pozice.
Každý musel být do něčeho namočen, lékaři se museli naučit, kdy mohou adekvátně léčit a kdy ne, a nakonec spáchat svůj profesní a morální zločin. A to vše proto, aby byli použitelní a vydíratelní.
Vybudoval jsem i v těchto poměrech jednu z nejlepších laboratoří na vyšetřování funkce plic v Československu. S jedinou výjimkou - nikdy jsem nepodepsal nález, který neodpovídal pravdě. Nenechal jsem se přinutit, abych fungoval podle potřeby a požadavků „vše mohoucího“. Odborně ani pracovně nešlo na mne nic vytáhnout, ale prožil jsem si různé buzerace. Jedinečné bylo, když na mne šéf mezi dveřmi syčel: „Já si na tebe něco najdu!“ Z beznaděje - když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se mé děti nedostaly na studie - řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“ Kolegovi řekl: „Přece uznáš, že tady nemohu mít člověka, který chodí do práce rád, práce ho těší a nebojí se.“
Skončil jsem „standardně“ - nakonec jsem na šéfa vzal židli a poslal ho tam, kde začínají dolní končetiny. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel na mne: „Já jsem vedoucí!“ Odpověděl jsem: „Nechováte se tak, nejsem dobytek.“ Dal jsem výpověď, protože jsem věděl, že nemám šanci. A stejně tak jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.
Nechtěli mi dát posudek, bývalý šéf mi řekl: „Napiš si ho sám, napiš tam, jaký vztah máš k socialismu, jaký máš názor na vstup spřátelených armád…“. Odpověděl jsem: „Víte dobře, že bych nikdy nic takového neudělal. Vy mi ho napište i s tím, co jste teď řekl, a dáte mi kopii, ze zákona na to mám právo.“ Ubezpečil mě, že zajistí, aby mne nikdo v celém Československu nezaměstnal.
Dělal jsem správce lyžařské chaty na Portáši a pak tenisových kurtů v Gottwaldově. Bývalí kolegové se mi vyhýbali, báli se, aby je se mnou nikdo neviděl.
Přestěhovali jsme se na Vysočinu, koupili jsme v Telči starý dům ve zpustlé zahradě. Dostal jsem práci laboranta v jihlavské nemocnici. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní. Vyučil jsem se při opravách zedničině. Do „sametové revoluce“ jsem dům opravil a dal do pořádku zahradu.
V lidské paměti zůstávají vepsány, někdy až vryty, vzpomínky na události, situace nebo slova při takových příležitostech vyslovená. Zkušenost, kterou člověk v dětství a mládí prošel, může tvarovat mysl, tříbit vnímání světa, vést k hlubšímu pochopení příčin a důsledků událostí.
U většiny lidí mohou takové zážitky působit opačně - vyvolávat mechanismus vymazání paměťové stopy na takovou zkušenost. Schopnost nepamatovat si, zapomínat, zdánlivě ulehčuje cestu životem. Problémem je, že při takovém způsobu myšlení zůstává člověku na celý život jen údiv nad tím, co a proč na nás stále odkudsi padá.
V paměti mi zůstala vryta vzpomínka na naši drobnou maminku, jak v zimě, ráno před pátou hodinou, vstávala do syrové tmy a chladu, aby nakrmila dobytek a podojila krávy. My děti jsme mohly ještě dvě hodiny zůstat pod teplou peřinou. Cítil jsem, jak je to těžké a nepříjemné. O pár let později mne to vedlo k uvažování, proč „tvrdá ruka dělnické třídy“ - či přesněji: několik lenochů a hlupáků - vybrala našeho tátu do „kvóty“ živnostníků, kteří naplnili pracovní tábory.
Máma byla silná povaha. Pocházela ze samoty Větrná, od Malše u Římova. Její otec - můj děda - zemřel na zánět slepého střeva, s takovými prkotinami se k doktorovi nechodilo. Když otce sebrali, máma zůstala s námi čtyřmi dětmi sama, do družstva stejně nešla. Dva roky jsme s ní sami hospodařili. Pamatuji si, jak říkala - když jsme zlobili a ona už nemohla - že od nás uteče. Museli jsme si navzájem pomáhat. Naučilo mne to pracovat a poznat hodnotu rodinné vzájemnosti.
Nejstarší sestru půl roku před maturitou vyhodili ze střední školy, my ostatní jsme žádný na střední školu nesměli. Ve čtrnácti letech jsem musel odejít z domova, aby o mně nevěděli, a pak jsem se do školy dostal. Když to soudruzi zjistili, žádali mé vyloučení.
Nespravedlnost, které jsem byl od nejútlejšího dětství svědkem, mě udělala citlivým na špatné jednání. Nebyl jsem, a dodnes nejsem, schopen takové jednání a lidi respektovat.
Ze střední školy jsem nedostal posudek na vysokou, i když jsem končil s vyznamenáním. Zajímavé je, že při závěrečných zkouškách na základní škole inspektor - a pak na střední ředitel školy - přikázali učitelům, že nesmím mít vyznamenání, musím dostat nějakou trojku. Lidé, které ten zvrhlý systém vytřídil do vedoucích pozic, měli nos na to poznat, kdo má svou hlavu. Základním principem trvání komunistického systému bylo v zárodku likvidovat možnost utváření se svéprávného, samostatně přemýšlejícího individua.
Nedostal jsem posudek na vysokou školu ani z vojny, když jsem končil základní vojenskou službu. S odstupem dalšího roku jsem bez posudku začal studovat dálkově vysokou školu zemědělskou. Po roce jsem přestoupil na přírodovědeckou fakultu, rovněž na dálkové studium. Po dalších dvou letech jsem svou cestu komunistickým školstvím završil přestupem na denní studium.
Studium vysoké školy jsem zakončil stejně jako předchozí dva stupně. Ač jsem měl poslední dva roky všechny zkoušky na výbornou, při obhajobě diplomové práce mě vedoucí katedry chtěl vyhodit, za záminku si vzal statistické hodnocení. Vlastním důvodem bylo, že jsem půl roku před tím na semináři katedry řekl, že to, co se na katedře dělá, není pravda. Když jsem panu docentovi odpověděl, že si přes prázdniny na práci něco dodělám a po prázdninách si ji podám jako doktorát, byla mi obhajoba bez dalšího schválena. I ve školství byla hustota třídícího síta nastavena tak, aby nikdo nepřečněl.
Bydleli jsme v té době ve Vysokých Tatrách, žena pracovala jako lékařka ve Vyšných Hágoch. Na Štrbském plese jsem chtěl nastoupit do Výzkumného ústavu humánní bioklimatologie. Po dvou dnech v práci jsem zjistil, že to, co tam dělají, je čistá fikce, a to jsem dělat nemínil.
Přestěhovali jsme se do Jablunkova, kde jsme se ženou nastoupili práci v plicním sanatoriu. Čtyři roky v Jablunkově byly nejefektivnějším obdobím mého života. Nechal jsem si posílat pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem většinu času studoval. Vyučil jsem se svému oboru tím, že jsem si sám zopakoval původní práce. Slušné přístrojové vybavení na pracovišti bylo, leč opět jsem přišel do konfliktu s duchem komunismu. Primář - předseda ROH - toužil stát se „v normalizaci“ ředitelem a hledal zásluhy. Běhal po fízlech, že jsem protistátní živel - nebyl jsem členem ROH. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mne přišli sebrat. Na policii jsem odmítl vypovídat a nepodepsal jsem protokol, který sepsali. Vyšetřování se táhlo pět roků a nakonec jsem skončil u Nejvyššího soudu na Pankráci. Soudci jsem řekl: „Souzen by měl být v této zemi někdo jiný, ne já.“ Moje stíhání zrušili pro nedostatek důkazů.
Přestěhovali jsme se do Gottwaldova, kde v nemocnici zakoupili moderní laboratoř pro funkční vyšetřování plic a srdce. Typ mi dal kamarád. Můj nový šéf udělal kariéru jako „normalizační“ kádr.
V gottwaldovském Zlíně jsem dostal školu života. Do důsledku jsem v tom městě i na pracovišti měl příležitost poznat a pochopit mocenskou technologii komunistického systému a režimu. Měl jsem příležitost vidět a na vlastní kůži prožít, kam až „nejhumánnější“ ideologie a řád dokáže dojít v „péči“ o zdraví člověka. Jací lidé se i v oboru zdravotnictví prosadí na vedoucí pozice.
Každý musel být do něčeho namočen, lékaři se museli naučit, kdy mohou adekvátně léčit a kdy ne, a nakonec spáchat svůj profesní a morální zločin. A to vše proto, aby byli použitelní a vydíratelní.
Vybudoval jsem i v těchto poměrech jednu z nejlepších laboratoří na vyšetřování funkce plic v Československu. S jedinou výjimkou - nikdy jsem nepodepsal nález, který neodpovídal pravdě. Nenechal jsem se přinutit, abych fungoval podle potřeby a požadavků „vše mohoucího“. Odborně ani pracovně nešlo na mne nic vytáhnout, ale prožil jsem si různé buzerace. Jedinečné bylo, když na mne šéf mezi dveřmi syčel: „Já si na tebe něco najdu!“ Z beznaděje - když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se mé děti nedostaly na studie - řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“ Kolegovi řekl: „Přece uznáš, že tady nemohu mít člověka, který chodí do práce rád, práce ho těší a nebojí se.“
Skončil jsem „standardně“ - nakonec jsem na šéfa vzal židli a poslal ho tam, kde začínají dolní končetiny. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel na mne: „Já jsem vedoucí!“ Odpověděl jsem: „Nechováte se tak, nejsem dobytek.“ Dal jsem výpověď, protože jsem věděl, že nemám šanci. A stejně tak jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.
Nechtěli mi dát posudek, bývalý šéf mi řekl: „Napiš si ho sám, napiš tam, jaký vztah máš k socialismu, jaký máš názor na vstup spřátelených armád…“. Odpověděl jsem: „Víte dobře, že bych nikdy nic takového neudělal. Vy mi ho napište i s tím, co jste teď řekl, a dáte mi kopii, ze zákona na to mám právo.“ Ubezpečil mě, že zajistí, aby mne nikdo v celém Československu nezaměstnal.
Dělal jsem správce lyžařské chaty na Portáši a pak tenisových kurtů v Gottwaldově. Bývalí kolegové se mi vyhýbali, báli se, aby je se mnou nikdo neviděl.
Přestěhovali jsme se na Vysočinu, koupili jsme v Telči starý dům ve zpustlé zahradě. Dostal jsem práci laboranta v jihlavské nemocnici. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní. Vyučil jsem se při opravách zedničině. Do „sametové revoluce“ jsem dům opravil a dal do pořádku zahradu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)