Václav Klaus a pád Topolánkovy vlády

V úterý 24. března 2009 vyjádřila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR nedůvěru vládě Mirka Topolánka. Dva dny poté ve čtvrtek 26. března předseda vlády Mirek Topolánek předal prezidentu republiky Václavu Klausovi demisi vlády. Po přijetí demise prezident nejmenoval nikoho předsedou nové vlády. Dal však politickým stranám ultimátum. Tak bylo možné označit čtyři současně jen velmi těžko splnitelné podmínky pro sestavení nové vlády:

Řešení musí být rychlé. Vyžaduje to jak složitá hospodářská situace, tak naše předsednictví Rady Evropské unie, které musí vykonávat plnohodnotná vláda.

Nepřipustím neřešení situace, tedy setrvávání v dnešním provizorním stavu, jak někteří spekulují, např. do konce našeho předsednictví Rady Evropské unie či do řádných nebo i předčasných voleb.

Jsem připraven jmenovat pouze takovou vládu, která bude založena na politické dohodě v Poslanecké sněmovně. Přeběhlictví jako metoda vzniku vlád pro mne osobně, ale i pro celou českou veřejnost nepřichází v úvahu. Tento způsob vytvoření minulé vlády nás přivedl do dnešní situace.

Pokud by mi Mirek Topolánek nebo někdo jiný byl schopen přinést nejméně 101 podpisů poslanců slibujících umožnění vzniku jeho budoucí vlády, dal bych mu k tomu příležitost.

Třetí a čtvrtá z uvedených podmínek - v podstatě pouhé populistické fráze - mohou jít nad rámec Ústavy ČR. „Prezident si nemůže klást podmínky, nemůže například vyloučit některé poslance. To jsou kroky, které před právem neobstojí." upozorňuje Vojtěch Cepl, že Ústava k tomu prezidentovi právo nedává.

Václav Klaus zde zřejmě nerespektuje zákaz imperativního mandátu ve smyslu čl. 26 Ústavy: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy.“ Proto např. není možné zbavit poslance mandátu na základě jeho vyloučení ze strany, za kterou byl zvolen. Stejně tak dohody, které by poslance zavazovaly hlasovat podle pokynů poslaneckého klubu nebo orgánů politické strany jsou vzhledem k ustanovení tohoto čl. 26 neplatné. Poslanec podle čl. 23, odst. 3 Ústavy mimo jiné „slibuje na svou čest, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Mirek Topolánek ve středu 25. března pozdě večer v ČT uvedl: „O roli Tlustého, Béma a Klause v této hře snad nikdo nepochybuje… Slavilo se na Mariánském náměstí na pražském magistrátu, slavilo se na Pražském hradě - do půl druhé ráno, jak jsem slyšel. Slavilo se podle mě v Kremlu a na ruské ambasádě a možná se trochu také slavilo v Lidovém domě.“

„Od toho loňského podzimu (tzn. od prohry ODS v senátních a krajských volbách) zcela otevřeně vystupuje proti mně a proti mé vládě. Zcela jednoznačně si nepřeje schválení Lisabonské smlouvy, zcela jednoznačně si nepřeje náš úspěch při řízení Evropy. V tomto smyslu neříkám, že to celé organizoval, ale zcela nepochybně byl jedním z hybatelů. V tomto smyslu je to sice nepříjemné, ale musím to vzít jako fakt.“, řekl Mirek Topolánek podle zpravodajství iHNed.

Zabránit jmenování Pavla Béma premiérem. To bylo podle Mirka Topolánka motivem jeho středečních prohlášení v televizi. „Všichni museli pochopit, že to, že jsem ho jmenoval v televizi, tak jedním z cílů tohoto poměrně nestandardního kroku, který samozřejmě vyvolá pnutí v ODS, bylo zamezit takovému řešení.“, řekl Mirek Topolánek v rozhovoru pro Lidové noviny ze soboty 28. března.

V rozhovoru pro deník Právo premiér Topolánek poukázal na obsah rozhovoru s Václavem Klausem z roku 1997: „Říká v něm, že česká ústava nezná pojmy jako úřednická vláda nebo vláda odborníků. Uvedl také, že by bylo tichým politickým převratem, pokud by taková vláda vládla do řádných voleb.“

V pondělí 30. března, přestože se již rýsovala shoda ČSSD a stran končící vládní koalice na konání předčasných voleb v září nebo v říjnu tohoto roku, prezident Václav Klaus vzkázal představitelům politických stran, aby vyjednávání o sestavení nové „úřednické vlády“ urychlili. Když však Klausova vláda v roce 1997 podala demisi, byla v ní měsíc, než vznikla vláda nová.

A Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Lidové noviny zveřejněném v úterý 31. března 2009:

„LN Stál za nedůvěrou mimo jiné Václav Klaus, jak tvrdí premiér?

Já nemám tak důkladné informace, jako má ministerský předseda, zejména pokud jde o nitro ODS, ale člověk si pokládá otázku cui bono - tedy komu prospělo vyslovení nedůvěry. Role prezidenta jest nyní rozhodující.

LN Mirek Topolánek řekl, že pád vlády byla těžká rána pro zemi a ve srovnání s ní byl rozpad Československa „fajnovou záležitostí“. Souhlasíte?

Samozřejmě nedělá dobrý dojem, že uprostřed předsednictví a ekonomické krize padne vláda a očividně se pak nikdo nehrne, aby tu odpovědnost přijal. To byla pro ostatní poněkud úžasná scéna. Podali jsme o sobě zprávu nestabilní země, kde jsou pochybné politické mravy. V chápání západní Evropy jsme se zase šťastně vrátili na východ.

Proč by měl Václav Klaus škodit své vlastní zemi?

Pan prezident má silné vlastní názory a bezpochyby je přesvědčen, že nejlépe by vládl této zemi jen on sám, což mu bohužel ústava neumožňuje. Mezi ním a vládou je spor o postoj k Lisabonské smlouvě a vůbec Evropské unii, takže usiluje o to, aby byla ustavena vláda, která bude sdílet jeho názor.

Takže sleduje prezident cíl pohřbít Lisabon?

Řekněme, že by mu to zajisté nevadilo.“

Zatímco 24. března Jiří Paroubek říkal, že kabinet může dál vládnout v demisi do konce českého předsednictví v EU, nyní musí Topolánkova vláda skončit 8. května. Zejména proto, že premiér a jeho ministři se „příliš bratříčkují s bruselskými papaláši“. Tak vysvětlil důvody prezidenta republiky Václava Klause v televizním pořadu Události a komentáře tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl.

Ještě 7. května se však v Praze uskuteční zakládající Summit k Východnímu partnerství. Tato nová iniciativa v rámci Evropské politiky je jednou z hlavních priorit českého předsednictví pokud jde o oblast vnějších vztahů Unie. Jde o vrcholnou schůzku EU 27 na úrovni hlav států a vlád zástupců Arménie, Azerbajdžánu, Gruzie, Moldavska, Ukrajiny a Běloruska.

A 8. května se rovněž v Praze bude konat summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“ za účasti představitelů zemí ležících na trase plánovaného plynovodu Nabucco, států Kaspického regionu, které patří mezi největší vývozce zemního plynu a ropy Azerbajdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu i zemí tranzitních jako je Gruzie a Turecko.

Současně bylo v neděli 5. dubna večer oznámeno, že předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval novým předsedou vlády Jana Fischera, dosavadního předsedu Českého statistického úřadu. Nový předseda vlády navrhne prezidentu republiky, aby jmenoval ostatní členy vlády z řad nestranických odborníků.

Česká strana sociálně demokratická měla doporučit novému předsedovi vlády kandidáty na ministra zahraničních věcí, ministra vnitra, ministra průmyslu a obchodu, ministra zemědělství, ministra pro evropské záležitosti, ministra práce a sociálních věcí a ministra pro místní rozvoj; strany dosavadní vládní koalice kandidáty na ministra obrany, ministra spravedlnosti, ministra financí, ministra životního prostředí, ministra dopravy, ministra školství, ministra kultury a ministra zdravotnictví.

Součástí této dohody mezi čtyřmi politickými stranami zastoupenými v Poslanecké sněmovně - s výjimkou KSČM - bylo i stanovení termínu předčasných voleb do 15. října. Volby se mají uskutečnit 9. a 10. října 2009.

Prezident republiky Václav Klaus jmenoval dne 9. dubna Jana Fischera předsedou vlády, ostatní ministři měli být podle dohody předsedů stran končící vládní koalice jmenováni za měsíc, a to dne 9. května. Novou úřednickou vládu však jmenuje Václav Klaus již 8. května odpoledne, tedy na státní svátek. Klaus to oznámil 24. dubna po jednání s designovaným premiérem Janem Fischerem. Kompletní seznam ministrů ještě nebyl hotov, Jan Fischer řekl, že by ho chtěl uzavřít do 30. dubna.

Václav Klaus po schůzce s Janem Fischerem naznačil, že by byl raději, kdyby byl seznam ministrů už hotov. „Jsem přesvědčen, že ta vláda musí být jmenována rychle, protože všichni vidíme, že vláda bez mandátu prostě svou funkci normálně vykonávat nemůže a naše země určitě zcela fungující vládu potřebuje.“, řekl. Znamená to, že Václav Klaus chtěl novou vládu jmenovat ještě před koncem dubna? To by ovšem znamenalo, že Mirek Topolánek by již nemohl vést ani Summit o Východním partnerství ani summit „Jižní koridor - nová hedvábná stezka“.

Rusko ústy svého ministra zahraničí Lavrova EU obviňuje, že si Východním partnerstvím buduje novou sféru vlivu na východě Evropy. Lavrov hovoří o postranních úmyslech, které směřují k tomu že se Unie chce v tomto směru rozšiřovat. Rusko bylo však fakticky doposud mezi postsovětskými státy Bruselem upřednostňováno. Východní partnerství do jisté míry ruší jeho exkluzivní postavení vůči unii. Ještě více než Východní partnerství ale Rusům vadí následný summit Jižního koridoru, který by měl otevřít cestu pro plyn ze Střední Asie přímo do Evropy.

Otázkou po vyslovení nedůvěry vládě bylo: bude se nyní prezident Václav Klaus chtít místo Mirka Topolánka také ujmout funkce předsedy Evropské rady? Na podzim minulého roku po krajských volbách prohlašoval: „Evropské předsednictví je nevýznamná věc. Je to taková hra na demokracii.“. Podle Václava Klause Evropu tradičně ovládají čtyři velké země, a to Německo, Británie, Francie a Itálie. Stejné země v září 1938 podepsaly také mnichovskou dohodu, v níž vyjádřily souhlas s Hitlerovým požadavkem na rozsáhlá pohraniční území Československa. Česká republika by si podle něj neměla hrát na to, že svým předsednictvím něco změní.

„Předsedu Evropské komise Barrosa jsem ubezpečil, že my předsednictví zvládneme a že jsem připraven v případě potřeby do toho nějak vstoupit.“ řekl v rozhlasovém rozhovoru v pondělí 6. dubna. Již 27. března oznámil stálý představitel Ruska při Evropské unii Vladimír Čižov, že Václav Klaus bude reprezentovat české předsednictví na summitu EU - Rusko 21. a 22. května v Chabarovsku. Summit EU-Korea povede český prezident Václav Klaus, summit se uskuteční 23. května v jihokorejském hlavním městě Soulu. Oznámili dne 21. dubna český premiér v demisi Mirek Topolánek a předseda jihokorejské vlády Hang Sung-su. Prezidentu Klausovi zřejmě připadne také předsednictví vrcholné schůzky s Čínou 20. května v Praze.

Summit EU-Japonsko 4. května v Praze bude řídit prezident Václav Klaus, na pracovní oběd bude přizván také designovaný premiér Jan Fischer, oznámil dne 25. dubna Hrad. Na tomto setkání by se mělo hovořit mimo jiné o klimatických změnách a systému emisních povolenek. Summitu v takzvaném trojkovém formátu se za unii zúčastní předseda Evropské komise José Barroso a vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana, Japonsko zastoupí premiér Taró Aso.

Václav Klaus může rovněž chtít řídit klíčové zasedání Evropské rady 18. a 19. června v Bruselu. Všech 27 členských států se zde musí shodnout na „irských garancích“. Irsko před konáním druhého referenda žádá od Evropské unie záruky stran vojenské neutrality, rodinné politiky, možného zavádění evropských daní a vlastního evropského komisaře. Potom by se ještě letos na podzim letošního roku mělo v Irsku konat opakované referendum. Výsledek tohoto referenda rozhodne o celkovém osudu Lisabonské smlouvy. V červnu se bude rovněž jednat o novém předsedovi Evropské komise a novém složení této komise. Má být také - po jednáních, které vedl jménem unie ministr životního prostředí Martin Bursík v Japonsku, Austrálii i v USA - dohodnuta evropská pozice pro klíčovou prosincovou konferenci v Kodani o klimatických změnách.

V této souvislosti je namístě položit otázku, nakolik za četnými aktivitami prezidenta republiky Václava Klause v oblasti klimatických změn nestojí také zájmy jemu blízké ruské ropné společnosti Lukoil. Šéf této firmy Vagit Alekperov je podle tajných služeb USA považován za jednoho z pěti nejvlivnějších miliardářů světa. Je považován za jednoho z nejbližších spolupracovníků Vladimíra Putina.

Pokud se ujme řízení předsednictví prezident Václav Klaus, vůbec poprvé se ocitne ve vedení EU člověk, který má zcela jiné názory než ostatní nejen na Lisabonskou smlouvu a další směřování unie, ale - i když se to zatím neodvážil sdělit explicitně - i na EU jako takovou, tedy de facto na její existenci. Ve svém projevu v Evropském parlamentu 19. února například odmítl existující institucionální uspořádání EU - Smlouvu o Evropské unii čili Maastrichtskou smlouvu, která vstoupila v platnost v listopadu 1993 a byla změněna a doplněna Amsterdamskou smlouvou k 1. květnu 1999 a Smlouvou z Nice k 1. únoru 2003.

Dne 27. listopadu 2008 v článku nazvaném „Proč se Klaus neptal, když se do unie hlásil?“ Daniela von Bethlenfalvy Vachová zaměstnaná jako poradkyně Ústavního výboru Evropského parlamentu píše: „Námitky vznášené dnes Václavem Klausem by byly nepochybně relevantní, kdyby s nimi přišel v době před vstupem Česka do Evropské unie. Ta totiž funguje již od samých začátků na principu sdílené suverenity. Jako premiér podepsal Václav Klaus žádost Česka o vstup do unie v roce 1995, proč své otázky nepředložil Ústavnímu soudu už tehdy?“ A dále: „vstupní smlouvy z roku 2004, které byly přijaty referendem, princip sdílené suverenity obsahují také.“. V Lisabonské smlouvě jde o něco úplně jiného: o roli a fungování Evropy v globalizovaném světě. Proto se má podle ní napříště o otázkách spojených s energetikou, dopravou, životním prostředím a bojem proti terorizmu spolurozhodovat na evropské úrovni. To ovšem neznamená, že by Česko ztratilo svou suverenitu. Rozhodovat přece nebude nějaký anonymní bruselský aparát, ale demokraticky zvolení reprezentanti jednotlivých členských států, tedy i Česka. Navíc pokud bude Česko „Lisabon“ ratifikovat, má podle něho právo z unie vystoupit, pokud by se principy sdílené suverenity dostaly do fatálního rozporu s jeho cíli a zájmy.

Václav Klaus tedy odmítá Evropskou unii samu o sobě jako největší zlo. EU je podle něho „reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie a její reálným produktem, spolkem, kde vládne nesvoboda“. Tento jeho postoj nepochybně souvisí s jeho dlouhodobou vstřícností k postsovětskému Rusku. Od poloviny 90. let Václav Klaus totiž zcela konzistentně hájí kremelské imperiální zájmy. Například v loňském roce v srpnu český prezident v podstatě jako jediný západní(?) státník podpořil vpád ruských vojsk do Gruzie.

Zcela se tak ztotožnil s jedním z principů v době války v Gruzii vyhlášené tzv. Medveděvovy doktríny: Ochrana životů a důstojnosti našich občanů, ať už se nacházejí kdekoliv, je pro nás nezpochybnitelnou prioritou. Naše zahraničně politická rozhodnutí budou založena na této potřebě. Budeme také bránit zájmy naší obchodní komunity v zahraničí. Mělo by být každému jasné, že odpovíme na každý agresivní akt namířený proti nám. Rusko bude tedy chránit zájmy Rusů ať jsou kdekoliv - i když žijí v Gruzii nebo v Estonsku. Případně i v českých Karlových Varech? Podobnost s Brežněvovou doktrínou o společné obraně socialismu v zemích Varšavské smlouvy - byla vyhlášena v červenci 1968 - jistě není náhodná.

Stejně jako v případě jiných zemí, existují oblasti, v nichž má Rusko privilegované zájmy. V těchto oblastech leží země, s nimiž sdílíme zvláštní historické vztahy a spojuje nás s nimi přátelství a dobré sousedství. Naši činnosti v těchto regionech budeme věnovat zvláštní pozornost a budeme s těmito zeměmi, našimi blízkými sousedy, budovat přátelské vztahy. Tak zní další z pěti bodů zmíněné Medveděvovy doktríny.

Před dvěma měsíci na tiskové konferenci po jednáních mezi delegacemi EU a Ruska dal ruský ministr zahraničí Lavrov jasně najevo, že podle Kremlu mezi země, v nichž má Rusko privilegované zájmy, patří jak Česko tak i další středoevropské země. Evropa se tak má vrátit do stavu z roku 1975, kdy byl podepsán Helsinský závěrečný akt. Západ tehdy nejen oficiálně uznal poválečné rozdělení Evropy, ale přijal i doktrínu o omezené suverenitě východoevropských moskevských satelitů. Současné ruské elity - odvolávající se stále na oběti a vítězství ve druhé světové válce - nemají dnes žádné pochybnosti o příslušnosti českých zemí k ruské sféře vlivu.

Pád Topolánkovy vlády - také přičiněním prezidenta republiky Václava Klause - a řešení vládní krize vytvořením nové „vlády složené z nestranických odborníků“ uprostřed půlročního období českého předsednictví EU určitě velmi oslabuje postavení České republiky pokud jde o schopnost prosazovat naše cíle a zájmy, a to nejen v rámci Evropské unie, ale i v širším kontextu mezinárodních vztahů. Vesměs se poukazuje také na skutečnost, že současná česká vládní krize negativně ovlivnila i postavení ostatních nových členských zemí Evropské unie z oblasti střední a východní Evropy jak ve vztahu k větším členským zemím EU na západě tak i pokud jde o schopnost čelit sílícím tradičním imperiálním ambicím Ruska.

Důsledků české vládní krize v době pražského předsednictví se však mohou obávat všechny malé a střední členské státy unie. Velké a silné země dostaly argument pro své požadavky na posílení jejich role v rozhodování právě na úkor zmíněných členských států. Vícerychlostní Evropa se tak může stát faktem. Je možno konstatovat, že velký obhájce naší národní suverenity prezident republiky Václav Klaus se svými posledními skutky usilovně snaží oslabit reálný vliv české politiky na dění v Evropě i ve světě. A zjevně mu není vůbec proti mysli vývoj, jehož výsledkem bude přeměna České republiky v jednoho ze satelitů Kremlu.

Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky: Prezident republiky - který je hlavou státu - není z výkonu své funkce odpovědný. Senát však může zřídit Dočasnou komisi, která by zkoumala, zda se prezident republiky Václav Klaus svým jednáním nedopouští velezrady, kterou se podle §96 zákona č182/1993 o ústavním soudu rozumí jeho jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Podle čl. 65 odst. 2 Ústavy: Prezident republiky může být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.

Podle §97 odst. 1 citovaného zákona „Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se prezident republiky dopustil velezrady. Řízení je zahájeno doporučením žaloby Ústavnímu soudu.“

Připomeňme, že v Senátu i v tomto volebním období působí obdobná Dočasná komise pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy.

V Liberci dne 30. dubna 2009

Čestmír Hofhanzl, poslanec v období 1990 - 1998

Josef Ježek, poslanec v období 1990 - 1996

Špinavá role „české“ politiky v procesu integrace Evropy

Motto: „Člověk, jednotlivec i společnost - roste i vyspívá, má-li pozitivní příklady. Dítě vyrostlé a vychovávané ve vlčí smečce se stává vlkem. Společnost po více generací vystavená demoralizaci komunizmem, přestává být společenstvím správných odpovědných lidí. Takovou společnost lehce ovládne jakýkoli lotr a demagog, zneužije její vlastní hlouposti proti bytostným zájmům celého společenství.“

Evropské hodnoty pojetí světa a vnímání role člověka vyrostly z principů, na nichž se ustavila Západní evropská civilizace. Podobný základ měla i Východní byzantská sestra. Obě křesťanské civilizace měly společné židovsko-řecko-římské kořeny. Přijetí křesťanství v již rozkládajícím se Římě, bylo největším „vynálezem“ římské civilizace. Díky křesťanství se v klášterních knihovnách zachovalo dědictví řecké filosofie a římského práva a cesta k budoucí evropské svobodě a vynalézavosti nebyla uzavřena.

Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si bez rozdílu původu a postavení rovni před Bohem“, otevřelo cestu ke svobodě. I nejponíženější otrok byl uznán člověkem. Dostal naději, že se svou přičinlivostí může povznést. Část Ježíšova poselství, že „Bůh sleduje a váží všechny naše činy, u posledního soudu je bude soudit“, bylo základním „morálním“ mementem, které - dokud byla víra živá, drželo ďábla lidské vynalézavosti v mezích a míře.

Po rozdělení Říma se vývoj společností, které integrovaly křesťanství, vyvíjel odlišně v Západní - římské a jinak ve Východní - byzantské části. Západní křesťanství, jeho institucionální hlava papežství si přes všechny dějinné zvraty udrželo duchovní nezávislost a odstup od světské moci. Zůstalo mocí duchovní, ale i nikdy neupadlo zcela do područí světských vládců. V Západní církvi věroučné spory a herese byly o principech víry a věrouky. To se odrazilo v pojetí a přístupu západní společnosti k praktickému světu. Západní člověk začal kriticky posuzovat a rozvažovat principy věcí i světa. Začal využívat získaného poznání. V praktickém životě se otevřela cesta Evropy, jejího vzestupu k pravdivé filozofii a ke vědě. Důsledkem byla i expanse evropských zemí a států do světa.

Ve Východnícírkvi se věroučné spory a herese týkaly vnějších forem a projevů církevního obřadu, nebyly o principech víry. Patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti na světských vládcích. I duchovní mocí byli jen formálně, svůj duchovní úřad vykonávali díky světskému panovníkovi, v jeho zájmu i k jeho potřebě. Východní společnost zůstala zakonzervovaná a stagnovala.

Moskevský kníže po úpadku moci Chanátu Zlaté hordy - Tatarů, kteří po několik století parazitovali na obrovských prostorách stepí, dnešního jihu Ruska, převzal jejich funkci i metody. Car svou stavbu pravoslavné - ruské velmoci završil vyhlášením Moskvy za „Třetí Řím“. Rusko a Rusové převzali metody a mentalitu Tatarů, pravoslaví sloužilo k udržování lidu v poddanosti a poddajnosti. I v praktickém necírkevním životě se myšlení nesoustřeďovalo na principy věcí. Soustřeďovalo se na schémata, která zakrývala skutečné úmysly. Zárukou daného slova, smlouvy , byla jen účinná hrozba nebo mocenská vymahatelnost.

Úpadek západních hodnot ve velkém nastupuje osvícenstvím. Imperativ „Jednej tak, jak bys jednal sám k sobě a abys obstál před Bohem u Posledního soudu“ byl osvíceným člověkem nahrazen formálními smlouvami a prohlášeními. Prohlášeními, která může garantovat jen velmi vrtkavá lidská moc. Ztrátou víry začíná úpadek Západní evropská civilizace. Dokladem nevěrohodnosti osvícenského zbožštění člověka je „Listina práv občana“ vyhlášená ve Francouzské revoluci. Již ti, kteří „Listinu“ vyhlásili, v jejím jménu gilotinovali své skutečné i jen domnělé odpůrce. Důsledkem ztráty opravdovosti a víry a jejich nahrazení formálními „listinami“, jsou v Evropě vymyšlené totalitní ideologie a podle těchto ideologií pak organizované totalitní státy. Tragické vyšinutí mělo za následek dvě světové války, které vyšly z evropské půdy. Tyto války dokonaly dílo demoralizace evropské společnosti.

Evropský duch se z té hrůzy dosud nedokázal vzpamatovat. Z myšlení Evropanů odešlo přesvědčení, že co konají, dělají v pravdě a mají tak na to svaté právo. Zůstala touha žít život v pohodlí a „chtěná víra“, že se to dá zajistit formálními smlouvami - bez odvahy vstupovat s přesvědčením o své pravdě do velkých rizik.

V Evropě vymyšlené totalitní technologie ovládání společnosti se staly smrtelným jedem pro vlastní organizmus evropského myšlení. Nacistický exces a jím vyvolaná světová válka otevřela cestu do středu Evropy Sovětsko-Ruské totalitní mocnosti. Totalitní komunizmus vymyšlený a zkonstruovaný Marxem v anglických knihovnách byl šitý na míru ruskému pojetí ovládání společnosti. Bytostně pragmatický asijský demagog a manipulátor Lenin vystihl „neomezené“ možnosti, které ta společenská technologie dává ke „zdokonalení“ způsobu „panování“ ruské mentalitě vlastní. Následující půlstoletí ukázalo, co se stane ve společnostech, které z historických a kulturních důvodů nemají obrané látky kritického myšlení. Co se stane, když do těchto společností je vnesen toxický virus komunizmus. Netřeba snad pádnějších důkazů než bylo Rusko, Čína, Kambodža či Kuba.

Československo, s přípravným obdobím šesti roků nacistické okupace, bylo součástí sovětské totalitní říše téměř půl století. Více než dvě generace vyrostly v nesvobodě, od nejranějšího dětství byly vychovávány bez pozitivních příkladů. Jejich mysl byla indoktrinována nepravdivými „ideály“ komunismu. Nejdříve fašisté a pak komunisté cíleně likvidovali společenskou elitu. V české, dlouhodobě (z různých důvodů...) ateismu nakloněné společnosti nezůstal žádný pevný bod, na kterém by se mohla udržet naděje, že existuje vyšší smysl naší lidské existence. Československo, zvláště česká část, má smutný primát mezi zeměmi sovětského bloku v počtu politických procesů a trestů smrti v období komunizace. Stejné platí pro nejvyšší počet členů komunistické strany v poměru k počtu obyvatel.

V přelomovém období technologické změny mocenského komunizmu konce osmdesátých a počátku devadesátých let nebyl problém odvést pozornost „lidu“ od zásadních problémů postkomunistické společnosti a doby. Stačilo do české „komunistické“ společnosti vyhlásit slogan, že všechno vyřeší „ekonomická reforma“. Českému „lidu“ to stačilo. V naší zemi nebyla, tak jako v Polsku, vážená katolická církev, která veřejnost oslovovala a trvala na tom, že život není jen o blahobytu a dovolené u moře. O stavu českých církevních činovníků i struktur církve vypovídá i moje osobní zkušenost. Již v lednu 1990 organizovala mé vyloučení z Občanského fóra, které jsem zakládal, evangelická farářka - registrovaná agentka Státní bezpečnosti proto, že jsem o těchto věcech veřejně mluvil.

Jedinou „zárukou“ toho, že se vlci a hyeny, kteří ve jménu „rodné“ strany půl století parazitovali na našich tělech i duších, změní v jehňátka, byla „Listina práv a svobod“. Bezcenný papír, ničím nezaručený. Absurdních debat kolem schvalování této listiny v Parlamentu jsem byl přítomen a vyslovil jsem své výhrady. „Filozof“ na Hradě esteticky kázal o etice a morálce, o hodnotách, podle kterých nikdy nejednal a kterými se neřídil ani ve státnické funkci.

Naše sametová revoluce byla smutná fraška, za estetickou fasádou se odehrával pragmatický převod strategického majetku a jeho objemu do rukou stejného typu lidí, jací „řídili“ naši zemi před rokem 1990. Peníze a zdroje na investice do politiky měli jenom ti samí lidé. Všechny mediální aféry s financováním politických stran byly připravené, sehrané, „svobodní“ novináři iniciativně spolupracovali. Smyslem těch kampaní nebyla „čistota“ financování politiky, byla to technologie úpravy politiky i „politiků“ k použitelnosti: nacvičování správných instinktů.

Přibližně do roku 1998 byli z veřejné scény odstraněni všichni, kdo tam podle „třídního klíče použitelnosti“ nepatřili. Viděl jsem to, zažil na vlastní kůži a měl tak příležitost celý proces v čase zasadit do kontextu. V naší zemi po půl století „panování“ nacistických a komunistických „pánů tvorstva“ neexistovala společenská vrstva ukotvená v jiných, vyšších hodnotách. Někteří, jako smutná postavička sametového prezidenta, o nich dovedli hezky psát i vyprávět, ve své osobnosti je však neměli.

Ve sněmovně, při projednávání klíčových zákonů a dokumentů důležitých pro zajištění vývoje k odpovědné demokracii, vždy seděli komunisté a jim blízcí padouši. Z druhé, tehdy početně větší části, bývalo přítomno minimum. „Svobodné“ občany venku zajímalo, za kolik je ve sněmovní kantýně whisky, účelově v médiích hrané kecy o imunitě, nebo podrazy rozehrávané cenzorem Sládkem. O podstatu toho, co se skutečně odehrává, se nezajímal téměř nikdo.

Tak zvaný, „Sarajevský“ atentát, zaranžovaný pokus o „svržení“ Václava Klause z vedení Občanské demokratické strany, byla připravená zpravodajská politická hra. Ve skutečnosti šlo o zásadní změnu kurzu politiky posametového období. Organizátory Občanské demokratické strany byli na samém počátku právě Josef Zielienec a Václav Klaus - oba sovětští kádrové. Zielienec vyrostl v Moskvě. To, co se dnes objevuje v médiích o identitě i stycích Václava Klause bylo známo - i novinářům - již v počátku devadesátých let. Sarajevský atentát byl vypočítaný proces „bolševizace“ strany ODS. Nepevné kádry se odhalily a odešly do Unie Svobody.

Následující „vládní krize“ zakončená „slavnou“ Havlovou řečí v Rudolfinu hru rozvinula. Šlo o definitivní vyřazení Občanské demokratické aliance z parlamentní scény. Organizátoři počítali s vítězstvím „Sociální demokracie“ v předčasných volbách.

Hlavním účelem šarády a následující „Opoziční smlouvy“ bylo, „prohlasovat“ společně v Parlamentu zákon o většinovém volebním systému. Nastavenými „pravidly“ redukovat počet parlamentních stran na dvě. Dva „divadelní soubory“ se dají jednoduše přes monopol v médiích a peníze ovládat a řídit. Šaráda nevyšla díky ústavním pravomocem Senátu a Ústavního soudu. Václav Klaus i Miloš Zeman v té „normalizační hře“ spolupracovali. Platí to i pro celé období po roce 1989 - oba pocházejí ze stejné líhně. Spory obou „státníků“ byly po celé období devadesátých let dohodnuté a hrané. Tak i „konflikt“ Josefa Zielience kolem financování ODS nebylo samozřejmě nic jiného než divadlo.

Po roce 2000 si „hybatelé“ přestali hrát na dodržování formálních zákonných postupů. Na přední místa volebních kandidátek se již nedostane nezávislý člověk. Ještě více to platí pro důležité úřady a státní instituce. Proto se Václav Klaus stal prezidentem po Václavu Havlovi. Změnil se divadelní žánr, tragikomedii vystřídal padoušský epos a tomu odpovídá tvář i talent hlavní postavy.

Jak režie hraje na jistotu, můžeme vidět z obou prezidentských „voleb“. V první „volbě“ byli oba hlavní kandidáti, Václav Klaus i Miloš Zeman, ze stejné stáje. Přednost dostal jistější a spolehlivější kůň - s tím druhým by bývala mohla být větší sranda. Ve druhé „volbě“, šlo o totéž - nebylo co vybírat. Jeden plnokrevník reprezentoval stáj KGB a druhý GRU; opět šli na jistotu.

Chybička se vloudila při výměně a „volbě“ nového principála „pravicového“ souboru ODS. Nový „leader“ Mirek Topolánek, ač dobrého původu, zdá se, že nebyl „stejné mysli“. Část ODS se spolu se svým šéfem začala chovat jinak než podle ústřední režie. Takový problém nikdy nehrozil u komunistů a jejich klonu, který se nazývá Sociální demokracie.

Osudným českým povahovým rysem je, že i v životě důležitých rozhodnutí nedokážeme být důslední, tak nakonec vždy skončíme tam, čemu jsme se mohli vyhnout. Ostravský chachar Topolánek pomohl Klause do funkce zvolit, ač mohl přesně očekávat, jak se bude ve funkci chovat a jaké to bude mít pro osud země důsledky. Neodvážím se domnívat, že i to byla dobře zahraná scéna.

Vyslovení nedůvěry vládě uprostřed našeho předsednictví Evropské unie má stejné schéma jako „vládní krize“ na konci podzimu 1997, hlavním aktérem je opět Václav Klaus. Změna je v tom, že z role oběti v tragikomedii, která maskovala vloupání, je dnes Václav Klaus v roli prvního milovníka. Ve skutečnosti je to náhončího hampejzu, do kterého nás chtějí všechny zavřít.

Smyslem a cílem té šarády je zabránit ratifikaci Lisabonské smlouvy, zpochybnit a oddálit instalaci radarové stanice protiraketového systému USA na našem území. Udělat z České republiky nedůvěryhodného partnera, který jako ruský Trojský kůň funguje uvnitř ustavujícího se společenství Evropské unie.

„Rozpad“ ruské koloniální mocnosti, Sovětského svazu, byl vynucenou změnou mocenské politické technologie. Dnešní navzájem informačně popropojovaný svět brání možnosti, aby příslušní vládci určitou část světa zcela zakonzervovali. Sovětské impérium v sedmdesátých a osmdesátých letech již neřídilo politbyro, moc již drželo ve svých rukách vedení tajných služeb. Jejich špičky věděly, že musí zorganizovat a provést změnu technologie ovládání nového společenského „stroje“ a impéria. Byli k tomu donuceni hospodářským úpadkem a především úpadkem své vojenské moci a technologií, která je celou dobu jistila. V průběhu toho procesu přišla ruská koloniální mocnost o velkou část území, nad kterým byla po půl století faktickým suverénem. Neprohráli ve válce, která by jim zničila zemi, aby věděli, jaká je cena. Stejně jako po první světové válce Německo neprohrálo dost, Hitler pak mohl válkou zdivočelé Němce a vrahy prošlé hrůzami zákopů zfanatizovat pro opakovaný pokus.

Rusko trpící mindrákem svého mocenského úpadku a velikosti, vedené kádry vyrostlými a vycvičenými v KGB, je dnes nebezpečnější než Sovětský svaz ovládaný komunizmem. Dnešní vládnoucí garnitura ruského státu se nevyhne žádnému použití násilí, pokud bude mít naději na úspěch. Použijí čehokoli, aby obnovili svoji moc a vliv - nic jiného neumějí. Byl jsem v Rusku jako pozorovatel OBSE průběhu voleb v letech 1993 a 1995 a měl možnost vidět a pocítit atmosféru té země. S Ruskem a jeho dnešními vládci nelze mít „korektní“ styky, nejsou-li tvrdě a důsledně zaručeny vojenskou mocí. Jedinou nadějí Evropy na udržení svéprávnosti, natož svobody, je její integrace a vybudování dostatečné vojenské síly. Jsme-li vůbec schopni si z toho, čím naše země prošla v posledních sedmdesáti letech, vyvodit zkušenost, máme jedinou naději: být součástí Evropy, přispívat k její odpovědné integraci a obranyschopnosti.

To, co se dnes děje na české politické scéně, je vlastizrada a Václav Klaus je hlavním aktérem.