Postkomunistická volební demokracie

Motto: „Dvanáct rozčilených hlasů na sebe křičelo a všechny si byly podobné. Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasete na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti.“ (George Orwell, Farma zvířat)

Strukturovaná společnost v Evropě vyrostla z křesťanských kořenů, základní normou bylo, že všichni jsme lidé a ze svých činů se budeme před Bohem odpovídat. Nezávislost duchovní moci na moci světské se, přes všechny úpadky a selhání v běhu staletí, udržela a zachovala. Díky tomu se evropské myšlení až do dnešní „moderní“ doby nestalo jen lidsky účelové. Evropský člověk a jeho civilizace to dokázala i proto, že v evropském prostoru téměř dvacet století nikdy nepřevládla jen jediná moc. Mocenský systém, který by vše podrobil jen svému účelovému zájmu a postupně vše zneužil. Po staletí v Evropě vznikaly a fungovaly státy a mocenská centra a byly nuceny vedle sebe spoluexistovat. Přes konflikty, války, vraždění se musely dohadovat a nakonec uznat právo toho druhého na existenci.

Král se o moc dělil s feudály, když vyrostla a zesílila města, i ona si vybojovala svůj podíl na rozhodování. Uvnitř měst měly své zájmy řemeslnické cechy a měšťanské spolky a prosazovaly svůj vliv na rozhodování o veřejných věcech. V Evropě se během staletí vytvořila strukturovaná společnost, vznikaly společenské vrstvy, které měly své vnitřní hodnoty, dokázaly je formulovat a společně prosazovat. Existence společenských vrstev s pevnými vnitřními hodnotami a zájmy utvořila základ pro vznik politiky v moderním slova smyslu. K prosazování svých zájmů a představ si vytvořily organizační nástroje, které byly nazvány politickými stranami. Kdykoli se v „moderní“ době prosadila v organizaci státu tuhá účelová centralizace, soustředění veřejné moci do jedněch rukou, bylo důsledkem potlačení až úplná likvidace této strukturované, spoluodpovědné vícevrstevné společnosti. Po prvotním úspěchu centralizace vždy následovalo zneužití, společenský rozklad a katastrofa.

Mocenský vzestup Francie po centralizaci královské moci, prosazené kardinálem Richelieu, skončil Francouzskou revolucí. Důsledky té centralizace si Francie ve veřejném životě nese dodnes. Bismarckovo podrobení Německa pruským způsobům a vládě vyústilo do Vilémova Německa a světové války, nakonec v Hitlerův nacismus s jeho světovou katastrofou. V Rusku strukturovaná společnost začala vznikat až na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V samém zárodku její prvé výhonky definitivně zlikvidoval Leninův a Stalinův komunismus.

Na českém území byl postupný přirozený vývoj nejdříve narušen husitskou vzpourou, o dvě století později Bílou horou. Vyhnání a vyloučení z veřejného života velké části domácí šlechty poznamenalo českou scénu do dnešních dnů. Dovezená cizí šlechta se se svou novou zemí zcela neztotožnila ani za dvě-tři století. Nedokázala se ve veřejném prostoru chovat a jednat jako domácí rodová šlechta. I proto hospodářsky nejrozvinutější české země Rakouské monarchie nezískaly podíl na dělbě moci a bylo jen Rakousko – Uherské vyrovnání.

V české politice v době rozpadu a dělení Rakouska, při vzniku Československého státu, téměř zcela chyběla aristokratická část politického myšlení. Československá, dnes i česká politika jsou tím poznamenány – jsme plebejská společnost. To, co dnes předvádějí postkomunističtí „státníci“, je i toho plodem.

Vzdání se nacistickému Německu bez boje je dokladem neexistence zemské politické elity, která by svou existenci ztotožnila se svou zemí a bránila ji za všech okolností. Stejné se ukázalo při uchopení moci komunisty. Na odpor se postavili jen jedinci – skutečná elita. Ta však nebyla na předních příčkách veřejného života. Příkladem je rodina Mašínova, dnes je osud synů Josefa Mašína dalším dokladem přízemního českého plebejství. České myšlení je schopné chápat hodnoty jako vlastenectví, obětavost a hrdinství jen v dialektické podobě komunistických „práv občana“. Hodnoty jako je čest, hrdost a morálka se po více než půlstoletém vyplachování mozků v atmosféře komunismu a postkomunismu staly prázdnými pojmy.

Nejdůležitějším předpokladem dlouhodobého „úspěchu“ komunismu byla likvidace autentické lidské a společenské elity. Zakladatelé nejvyššího a „konečného“ uspořádání lidských věcí a společenského „pořádku“ si byli vědomi základního předpokladu trvání svého „neřádu“. Z myšlení všech „součástek“ dokonalé společnosti musí být odstraněno nevypočitatelné fluidum schopnosti abstraktního a kritického myšlení. To platilo i pro „elitní“ kádry komunistické rasy, která „stroj komunismu“ měla řídit. I oni měli hranice, které nesměli překročit. Čtyřicet let byly celé dvě generace (a částečně až čtyři...) uzavřeny uvnitř společenského stroje, jehož hlavním zadáním bylo z vložené suroviny lidí umlít směs, ze které lze libovolně uplácat, co si konstruktéři a kormidelníci budou právě přát. Z toho, co jsem viděl se odehrávat v Sametové revoluci a následujících letech, musím přiznat, že ničivý „génius“ těch banditů byl úspěšný.

Politický systém, který si říká demokratický, stojí na otevřené soutěži dvou nebo více ideových, mocenských nebo zájmových skupin, které soutěží o velikost svého vlivu na rozhodování o směrování společnosti a o hospodářských věcech. Rozhodčím je veřejnost, či hlas voliče ve volbách. Žádný z těchto základních předpokladů ve společnosti, která dlouhodobě prošla komunismem a byla jím natvarována, neplatí. Komunismus je mocenský systém, ve kterém vše, co kdokoli směl dělat, sloužilo zájmům zajištění „panování“ party, která sama sebe nazvala „předvojem“ pracující třídy. V takové „společnosti“ neexistovala jiná, organisovaná společenská vrstva spojená společnými hodnotami a zájmy. „Sametový“ způsob revoluce zajistil, že se neměly šanci vytvořit předpoklady pro utvoření se základů alternativních, ideových a hospodářských společenských vrstev a skupin, schopných vstoupit do reálné soutěže o moc a rozhodování. Ve veřejné sféře téměř kompletně, v úřadech, institucích, policii a na soudech přetrvaly struktury, které v nich rozhodovaly před listopadem 1989. Jedinci, kteří se do těchto úřadů a institucí dostali po „revoluční změně“, neměli šanci chod těch úřadů a institucí výrazněji změnit. Finanční a hospodářská sféra zůstala kompletně v rukách struktur a lidí, kteří je ovládali v době před „převratem“. Prostředky na investice do politiky měla právě a pouze tato společenská a mocenská skupina.

Následná privatizace většinově směrovala majetek do rukou lidí a struktur s bývalým režimem fyzicky, ideově i technologicky svázaných. Kdo si chtěl v tom procesu „pomoct“, musel se okolnostem přizpůsobit a stát se de facto jedním z nich. Takový vývoj podpořil i základní signál, který sametoví „revolucionáři a státníci“ vyslali v samém počátku k pohrobkům „komunistické“ veřejnosti. Signál zněl: nemějte strach, zločin a zneužití se nebude v naší demokracii trestat. Formálně to bylo zajištěné kontinuitou právního řádu, neexistencí sankcí v nově vyhlašovaných zákonech, blokováním potřebných zákonů i úmyslnou nečinností při vymáhání a trestání nejen hospodářských přestupků proti zákonu. Důsledkem politicko-kriminálního nastavení principů demokratizace, privatizace, „volnosti, rovnosti, bratrství“ bylo, že většina těch, kdo využili doby a „pomohli si“, se stala spoluvinnými.

V české společnosti neexistuje vyjma restituentů společenská vrstva, v komunistickém žargonu třída, která by ke svému postavení, majetku a hodnotám dospěla dlouhodobou prací, poctivým, kulturním způsobem. Existují pouze rozptýlení, osamělí jedinci, kteří nemají naději se organizovaně prosadit a oslovit veřejnost. V současnosti působí na české politické scéně jediná mocenská skupina svázaná společnými „hodnotami“. U většiny je to společná minulost v bývalém režimu a flagrantní zneužití doby, kterou sami nazvali Sametovou revolucí. Dobře vědí, že jejich jednání bylo nejen politicky zločinné, ale mnoho jejich aktivit a činů bylo a je kriminálně stíhatelných a trestných. V postkomunistické „demokracii“ můžeme jedině tuto společnou třídu nazvat „politickým národem“. Oni rozhodují o tom, co je správné, co je právo, kdo bude volen a bude na scéně fiktivně rozhodovat. Nás všechny ostatní můžeme nazvat Orwelovým „plebs“. Stejně jako ve vizionářské předpovědi budoucího totalitně řízeného světa „Rok 1984“ smí dnešní plebs chlastat pivo, do sytosti mezi sebou souložit a má-li na to, jezdit na dovolenou. Z „telescreenu“ je krmen zprávami o aférách a úspěších vlády. Je s ním zacházeno jako s hloupým dobytkem, pravdivých a objektivních informací a komentářů se mu nedostane.

Oproti Orwelově vizi se technologie manipulace a ovládání plebsu modernizovala. Již nevládne jen jedna strana „vítězů“ dávné revoluce. Dnes jsou na scéně dvě hlavní „vedoucí strany“, které fiktivně „soutěží“ o přízeň plebsu. Strana dávných „vítězů“ revoluce jistí ideje a pořádek. Dvě malé strany jsou přežitkem z éry „velkého skoku“, zvaným sametový. V přechodné éře velkého skoku „velký bratr“ geniálně reformoval „nejlepší ze všech pořádků“. V jeho průběhu byla provedena generační výměna kormidelníků. Demokracie a pluralita je v postkomunismu fikcí, jen jedna společenská „třída“ má zdroje, které může investovat do politiky. Ovládá rozhodující hospodářské instituce, státní správu, policii i soudnictví. Drží ve svých rukách a úkoluje média a tisk. Oni jediní mají společné „hodnoty a ideje“: „za všech okolností si udržet moc, nedovolit zpochybnění svého postavení i majetku“. Pohromadě je drží vědomí, že zpochybnění jejich vedoucí úlohy, postavení a „pravd“ by otevíralo přímou cestu k jejich odstavení od moci, majetku a u mnohých k soudu a do vězení.

V dnešní „moderní“ době je zpochybněno téměř vše, následkem komunismu byly rozbity tradiční společenské vazby. Vládnoucí skupina nemusí být příliš početná. Stačí, když svými zavázanými lidmi obsadí rozhodující pozice, ovládne média, vytvoří systém existenčních a zločineckých závislostí. Pak může natvarovat společenské médium jak je libo. Třeba k rezignaci, nevíře v pozitivní činnost a starání se jen o sebe sama, jak jsme toho dnes svědky. Ovládaný plebs, kterému říkají „demokratický volič“, byl zvyklý, že soudruzi z „předvoje pracujících“ rozhodovali za něj. Dosud si neuvědomil, že „pánové-soudruzi“ to dělají stejně, jen technologie je složitější a méně průhledná. „Demokratický volič“ se ze zvyku brání pochopit a uvidět, jaká je skutečnost a jak systém funguje. Nechá se rozeštvat, jeho pozornost je odváděna k banalitám a hloupostem. Ještě nepřišel čas, aby si ti, kdo již nechtějí být plebsem, začali pod tlakem tvrdé reality uvědomovat celou tu hrůzu podvodu, který je s nimi hrán, jaké jsou a budou důsledky té fingované demokracie.

Byl jsem v sametové politice „velkého skoku“, téměř celá devadesátá léta jsem měl příležitost cítit, vidět a uvědomit si realitu té podivné plurality. „Plurality“, v jejímž základu byl jen jeden „politický národ“ pohrobků komunizmu, kteří drželi ve svých rukou vše. Společnost byla nesvéprávná masa otroků, které oni sami vypěstovali. Na počátku „velkého skoku“ bylo vyplaveno do politiky pár lidí, kteří chtěli změnu – bylo nás málo. Za sebou jsme neměli nikoho, pomalu nás zlikvidovali. Kdo se nechal zdiskreditovat a přidal se, toho nechali přežít a používají takové lidi jako onuci. Nejsvobodnější volby byly na jaře 1990. V chaosu změny se měl šanci dostat na kandidátku a být zvolen jedinec, který měl vůli k změně. „Strážci pořádku“ ještě nedrželi vše pevně ve svých rukách. Volby v roce 1992 již zahájily proces „obnovení pořádku“. V Občanské demokratické straně Václav Klaus s Josefem Zielenicem již ovládli a usměrnili výběr kandidátů a rozhodli, kdo bude zvolen. Ještě nebyla zkonsolidována média a důsledkem bylo vypadnutí nové „plánované levice“ ze hry. Do parlamentu neprošlo Občanské hnutí. „Volič“ ještě správně nemyslel a ještě volil. Dostala příležitost „riziková“ značka Sociální demokracie, do které byli vloženy „lídři“ padlého Občanského hnutí – Miloš Zeman, Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský a další.

Přes několikaletou masivní diskreditační kampaň se mezi léty 1992 až 96 nepodařilo ještě zlikvidovat a vyřadit Občanskou demokratickou alianci. Svou úlohu splnili „moravisti“ a „zemědělci“ a bylo připraveno jejich stažení z oběhu. Ještě ve volbách 1996 postkomunistický „volič“ nevybral správně, jak předpokládal scénář. Do sněmovny se dostala ODA, navíc ještě nás pár, které neměli v pařátech a neřídili. „Vládní krize“ v roce 1997 byla připravena a sehrána „řídícími orgány“ Velkého skoku proto, že „ruka voliče“ nesplnila zadání voleb 1996. Tím zadáním bylo, aby na parlamentní scéně zůstaly již jen maximálně čtyři divadelní soubory. Tak zvaný „Sarajevský atentát“, pokus o svržení Václava Klause, byl absurdním divadlem. Ve skutečnosti to byl sehraný proces „bolševizace“ ODS, který měl odkrýt nepevné kádry. Ty pak „odešly“ do Unie svobody. Spolu s následným vyslovením nedůvěry Klausově vládě „koaličními“ partnery to byla jedinečná parodie „pluralitní politiky“. Vládnoucí pravicová koalice se samolikvidovala, sama si pod sebou uřízla větev. „Slavný“ Havlův projev v Rudolfinu to smutné divadlo završení „normalizace“ korunoval. Václav Havel spolupracoval, nezapomenu na režii, jak se komunisti smáli a komentovali scény.

Ústavní zákon o Zkrácení volebního období v zimě 1997-8 byl přesně o tomtéž, co se odehrálo v posledních měsících tohoto roku. „Zdravé síly“ postkomunistické demokracie se z něho těšily. V únoru 1998 jsem ve sněmovně většinovým „demokratům“ řekl, co se stane. O 11 let později se to skutečně stalo. Opoziční smlouva dvou „bratrů ve zbrani“, Václava Klause a Miloše Zemana, měla „zákonem“ uzavřít éru Velkého skoku. „Společnými demokratickými silami“ chtěli odhlasovat zákon, podle jehož pravidel by „z vůle občana“, rukou „předvoje podnikatelů a pracujících“, zůstaly na scéně pouze dva divadelní soubory. „Úctyhodný“ záměr kormidelníků nevyšel díky dvěma institucím, které se nám podařilo na počátku devadesátých let vestavět do českého ústavního pořádku – Senátu a Ústavního soudu. Po tomto neúspěchu kormidelníci změnili taktiku i technologii. Rezignovali na formální dodržování demokratických postupů a zákonných norem. Nastoupili na cestu daleko důslednějšího obsazování klíčových postů v ústavních institucích i ve správě státu svými zavázanými lidmi. Proto se stal prezidentem Václav Klaus, v „sociální demokracii“ vystoupal na nejvyšší post Jiří Paroubek. Týž Paroubek, kterého kormidelníci do té nebezpečné značky vložili na samém počátku Velkého skoku. Mohl bych jmenovat další.

Na scéně se odehrává divadlo, které stále více připomíná rej šašků a bláznů, jak se scénář stále více vzdaluje od reality. Divadelní „kus“ postkomunistické demokracie se blíží do parodicko-tragického finále. Velký režisér i spoluhrající komparz namíchali do postkomunisticko demokratické šlichty příliš mnoho vzájemně neslučitelných ingrediencí. Demokracie je demokracií a může tak fungovat, když pro všechny složky a skupiny společenského systému platí stejné základní hodnoty (a to ještě ne jakékoli...) a jsou je ochotny bez stálého vynucování násilím dodržovat. Bez všeobecně přijaté ochoty dodržovat nepsaná pravidla fair play se takový systém zákonitě stane chaosem. Mateřský komunismus byl vládou násilí. Jedna parta vnutila svou vůli všem ostatním a tvrdě vymáhala dodržování svých i blbých nařízení. Byla to peleš lotrovská, ve které i vládnoucí lotři museli držet vnitřní hranice. Základním signálem „postkomunistické demokracie“ bylo, že lotři dostávají svobodu, schopnější bude ten, kdo si bez zábran více trhne. Zločiny minulé i budoucí se trestat nebudou. Sám komunismus byl vládou zločinecké galerky, která svým příkladem vychovala tisíce dalších učňů. Všichni tito talenti dostali svobodu ke svému rozletu. O něco dříve narození by si ještě mohli pamatovat, jak Václav Klaus dával za příklad talentu a podnikavosti Viktora Koženého.

Měl jsem příležitost v počátku devadesátých let vidět, jak se učitelé zločinu vzájemně propojují se svými talentovanými žáky. Politickou, podnikatelskou i společenskou „elitou“ postkomunistické „demokracie“ se stala galerka, jednají a chovají se tak, jak umí. Když jsem v roce 1991 ve sněmovně řekl: „Kladete základy zločineckého státu...“ a zdůvodnil, proč si to myslím, bylo mi odpovědí mrazivé mlčení. Dovedu si představit nenávistné reakce na tento můj text. Skutečnost je taková, v přírodě v obecnosti i v přírodě lidského společenství neexistuje perpetuum mobile, i když se to někdy zdá. Čas postkomunistické demokracie se navršuje, nejvyšší účetní již sečítá položky na obou stranách účetní listiny.

Šumavský národní park – kruh se uzavírá

Motto: „Ode dneška příčinou hynutí lesů jsou imise. Kůrovec nebyl, není a nebude.“ (Prohlášení ministra „Lesů…vod a strání“ Františka Kaliny na jednání o kůrovcové kalamitě v Krušných horách v osmdesátých letech v Teplicích.)

Mediální kampaň z posledních dnů o kůrovcové kalamitě v Národním parku Šumava, politická prohlášení hejtmana Jihočeského a Západočeského kraje naznačují, že se blíží závěrečná fáze „boje“ o strategické území Šumavského parku. To, kam to mediální divadlo směřuje, dokládá návrh plzeňského radního, bývalého senátora Petra Smutného. Navrhuje redukci velikosti národního parku.

Měl jsem příležitost být svědkem téměř celé zákeřné hry o území, které bylo 15. března 1991 vyhlášeno na Šumavě Národním parkem. Od léta 1990 jsem jako člen výboru pro životní prostředí a zemědělské komise, později výboru České národní rady, sledoval směrování a hlavní viditelné aktéry politické a hospodářské „reformy“ exploatace lesů. Stejně jsem viděl chovat se a jednat profesionální ochránce přírody i ekologické „nadšence“, kteří měli dávat korekce proti jen exploatačnímu záměru využívání lesa a přírody.

Národní park Šumava byl vyhlášen Nařízením vlády a bylo to tak proto, že čas spěchal. Zájmy, které kolem území budoucího parku byly, ohrožovaly průchodnost schválení Národního parku sněmovnou České národní rady ve formě zákona. Šumavský park byl pro budoucí vládce české postkomunistické politické scény, jejich mocenské i hospodářské kormidelníky nechtěným dítětem. Park se stal skutečností a dosud existuje jen díky tomu, že v čase jeho vyhlášení neměly zájmové party ještě vše ve svých pařátech.

Okamžitě po vyhlášení parku nastoupila takováto taktika: dostat do vedení ovladatelné lidi a zpochybnit odpovědné fungování instituce parku. Prvým ředitelem se stal Ing. Jiří Kec, fořt ze Srní vedený v registru Státní bezpečnosti v kategorii „důvěrník“. Náměstkem se stal Ing. František Krejčí „ekologický aktivista“, dnešní ředitel Národního parku. Krejčí v té době prosazoval přístup – ponechat území parku působení přírodních procesů, bez zasahování člověka. O „rozsahu idejí“ zastánce přírodních procesů Františka Krejčího svědčí, že zároveň chtěl všechny činnosti v parku privatizovat. Park měl být formálně státní institucí, ale všechny činnosti v něm měla vykonávat soukromá společnost Parkservis. Vlastníkem Parkservisu byl Krejčího tchán. K podepsání připravené smlouvy s Parkservisem nedošlo jen díky náhodě, kterou se o ní dověděl tehdejší ministr životního prostředí František Benda. Benda bezprostředně Kece i Krejčího z funkcí odvolal.

Od devadesátého roku jsem se angažoval proti „reformě a transformaci“ lesního hospodářství. Pochopil jsem, že navrhovaná „reforma“ je jen bezskrupulosním prostředkem, jak se dostat ke zdrojům lesa, jak bez odpovědnosti a hrozby postihu les vydrancovat. Viděl jsem celý průběh „reformy“ a privatizaci lesních závodů v kuponové privatizaci. Šlo o nastavení systému vykrádání státního lesa do jiných kapes než je kasa státu.

Nezapomenu na „lesní reformátory“ Mičánka, Domese, Olivu, Rybníčka – jak se smáli, když byl ohlašován bezzásahový režim péče v Národním parku. Všichni ti pánové byli lesníci, věděli jak a no co odešly smrkové lesy v Krušných a Jizerských horách, v Krkonoších a Beskydech. Znali, jak funguje lýkožrout smrkový ve smrkových monokulturách – zvláště ve vyšších polohách, při oslabení porostů i jinými faktory. Více než dvě století je dobře známo působení přírodního činitele lýkožrouta smrkového. Na přírodním modelu lýkožrouta smrkového čas nemilosrdně prokázal, jak se nevyplatí nemluvit pravdu a veřejně zatloukat nepříjemná fakta, která mohou ohrožovat postavení a kariéru čičmundů odpovědných za resort. Dodnes, a trvá to již desítky let, se veřejně celá pravda, jak to bylo s „uhynutím“ lesů na našich horách, neřekla.

Jakmile se přestane v lese důsledně sledovat výskyt lýkožrouta a odstraňovat napadené stromy, dojde k dynamickému, později explozivnímu namnožení populace brouka a likvidaci vzrostlého lesa. Lýkožrout smrkový je přírodní činitel, který má od Pána Boha v popisu práce ukončovat životní cyklus smrkového lesa. Plní své poslání i v kulturní krajině osídlené člověkem. Chce-li člověk smrkový les v krajině udržet, musí do takového lesa vkládat svou práci a invenci – příroda má jiná zadání. V kulturním lese platí totéž, co platí pro kulturní a civilizovanou společnost: přestane-li člověk svou inteligencí a odpovědností udržovat svou úroveň, přestane-li uchovávat společenskou kulturu, chopí se svého „úkolu a údělu“ příroda. Výsledkem bude úpadek, degenerace, rozpad civilizované společnosti a vrátíme se ke svým přírodním kořenům.

Je iluzí idiotů, nebo nevzdělaných hlupáku, myslet si, že uprostřed kulturní, člověkem pozměněné přírody lze obnovit a udržet kousek území, který by se vyvíjel a fungoval výhradně podle pravidel a „zákonů“ přírody. Změnili jsme svět a krajinu tak, že se k něčemu takovému můžeme jen blížit, poctivě přitom musíme hlídat hranice a dělat kompromisy. Jinak výsledkem bude opak toho, co si milovníci přírodních procesů přáli. Zvláště koná-li se takový experiment ve zkažené postkomunistické společnosti lidí.

Ivan Žlábek, kterého jmenoval ředitelem parku František Benda, zastavil rozklad instituce správy národního parku a dal jí organizaci a řád. Žlábek začal důsledně řešit ústřední problém celého území. Tím bylo právě napadení smrkových porostů lýkožroutem smrkovým. Lesní porosty šumavského parku nejsou původní přírodní lesy. Ve své většině jsou to zanedbané kulturní smrčiny, již asi ve třetí-čtvrté generaci. Svého, pro oko veřejnosti pozoruhodného, vzhledu nabyla Šumava díky svým krajinným tvarům, původnímu osídlení s extensivním hospodařením a půl stoleté izolaci v hraničním pásmu. Původní dřevinná skladba šumavského lesa až do nadmořských výšek nad tisíc metrů byly smíšené porosty listnáčů a jehličnanů, podle charakteru místa a expozice. Mluvit o původním přírodním lese je demagogie, nebo hloupá záměrná lež. V letech 1983-84 byly v oblasti Šumavy a Bavorska následkem větrných smrští velké polomy. Na české straně v pohraničním pásmu nebyly polomy řádně vytěženy a vyklizeny, vzniklo zde velké kůrovcové ložisko, ze kterého se kůrovec šířil.

Na Bavorské straně byl v počátku osmdesátých let vyhlášen Národní park, jeho ředitel Biebelritter hlásal přírodní procesy a ponechání mrtvých stromů na místě. Tehdejší bavorský ministerský předseda Stoiber z „politických“ důvodů koncepci odkývl. Schválil ji z pragmatického politického důvodu – v lesích bavorských soukromých vlastníků bylo po vichřici velké množství padlého dřeva. Aby nedošlo k poklesu cen dřeva na trhu, nevadilo bohatému bavorskému státu, že v lesích parku shnijí statisíce kubíků. Nešlo vůbec o bezzásahovost samu o sobě a přírodní procesy, byl to výsledek „módního“ experimentu s pragmatickým politickým kalkulem. Po roce 1990 se z kůrovcového ložiska na bavorské straně lýkožrout šířil na českou stranu do té doby, než mu smrkové lesy na bavorské straně parku definitivně padly za oběť. Jako poslední byly sežrány smrkové porosty na Roklanu.

Politici, kteří po devadesátém roce na vládní i správní úrovni měli odpovědnost za český stát i jeho hospodářství, mají politickou vinu, že od samého počátku tvrdě nevymáhali na německé straně vytvoření ochranného pásma, aby kůrovec z jejich ložiska neničil les na české straně. Bohužel lidem, kteří v těchto letech řídili českou politiku, to vyhovovalo, neboť to umožňovalo rozehrávat a vést mediální hry proti samotné existenci chráněného území. Je výsměchem, když dnes Václav Klaus a Miloš Zeman bojují za Šumavu a její lesy. Německé straně ten stav nevadil, pomáhal odvést pozornost od problémů na své straně území, oslaboval českou stranu v území, které bylo původně osídleno němci. Navíc je v přírodních charakteristikách území bavorského parku a české Šumavy velký rozdíl. Bavorská strana se rozkládá na k jihu ukloněné teplejší expozici, smrkových kultur tam bylo jen asi tři tisíce hektarů, je tam poměrně více kultur smíšeného lesa. Na české straně bylo smrkových kultur více než třicet tisíc hektarů, na převážně severní expozici. Rozměry zasaženého a postiženého území jsou nesrovnatelné.

Nikdy se v českých zemích nenapsalo po pravdě, jak se na bavorské straně razantně a důsledně, v územích parku, která nebyla „odepsána“, postupovalo a postupuje proti lýkožroutovi. Zvláště v části, o kterou byl bavorský park rozšířen v devadesátých letech. V roce 1999 jsem byl v bavorském parku na jednání správy s amatérskými ochránci přírody. Na závěr diskuze jsem se neudržel a řekl: „Jestliže nemáte zkušenost s lýkožroutem smrkovým, můžete se přijet podívat. Smrkové lesy na našich horách odešly následkem kůrovcových kalamit. Dnes přišel čas Šumavy, nepotřebujeme to opakovat.“. Po skončení jednání za mnou přišel ředitel parku pan Sinner a řekl mi: „Pane sekretáři, já to vím, ale nemohu to veřejně říct.“.

Ivan Žlábek, přes všechno, co pro udržení existence parku udělal, nedovedl překročit svůj stín. Kompromisy, které kvůli tlakům na něho činěným dělal, umožňovaly rozehrávat protivné straně další hry ke zpochybňování parku a diskreditaci jeho správy. Takovým kompromisem bylo vybrání a vyčlenění asi 137 přírodně významných území, která byla prohlášena za bezzásahové první zóny. Takovýto „kompromis byl vymyšlen, aby správa mohla v okolních územích zasahovat a kůrovcové degradaci porostů bránit. Byla to iluze, nešlo to a jít nemohlo. Přes tento systém byly jen, prostřednictvím ekologistů, na správu parku rozehrávány další útoky. Ivan Žlábek se neodhodlal důsledně se postavit za koncepci, o které věděl, že je jediná možná. Z hlediska stavu území jediná možná koncepce byla: nehrát si na to, co není pravda a otevřeně říct, jaký je skutečný stav území, tedy že je to ve své podstatě spustlá kulturní krajina, která je přesto jedinečná, že cesta k obnově odolnějších přírodních porostů nebude jednoduchá a lze k ní dojít jen postupně, v procesu, který bude trvat desítky let. Dosáhnout z hlediska lidského věku stavu, blížícího se přirozeným porostům, je možné jen tak, že člověk svými zásahy aktivně pomůže. Udělá to tak, že zdroje, které z území získá postupným odtěžením smrkových monokultur, bude zpětně investovat do území parku vnášením listnáčů do míst, kde byly původní a kam patří. „Příroda“ by to možná udělala, ale za stovky let. Není pravděpodobné, že demoralizovaná postkomunistická společnost jí takovou šanci dá. Ivan Žlábek se o tento přístup pokoušel, byl za to od „ekologistů“ napadán. Plnou váhou se za něj však nikdy nedokázal postavit. Ústupky, které dělal, byly vždy použity proti němu, správě parku a jeho existenci.

Po léta jsem mohl sledovat realitu, jak se v parku i kolem něho odvíjela a porovnávat ji s mediálním obrazem, který byl předkládán veřejnosti. V lepším případě to byly polopravdy, ve své většině záměrné hajzloviny, které se skutečností neměly nic společného. Mohl bych uvést mnoho příkladů: nebyla to neznalost nebo hloupost, ti lidé byli honorováni za to, že lhali. Byl jsem u několika televizních natáčení, týkajících se problematiky Národního parku. Když jsem vysílané pořady potom viděl na obrazovce, byly sestaveny a sestříhány tak, že vyznění bylo zcela jiné, než jak natáčení probíhalo. Platí to především pro pořad „Nedej se“ Pavla Bezoušky, ještě horší byly pořady točené „pronásledovatelem nacistů“ Motlem. Většinu „velikánů“ bojujících za přírodní procesy v národním parku jsem měl čest osobně poznat. Některé z nich jsem po parku provázel, snažil se jim věci ukázat a vysvětlit. Všichni věděli a mohli vědět, jaká je skutečnost. V přímé konfrontaci byli nejistí, své „pravdy“, postaveni přímo k problému, se ani neodvážili tvrdit... Pak jsem si přečetl jejich texty. V roce 1999, v den, kdy bylo zatmění slunce, jsem s Ing. Zatloukalem provázel po Trojmezné Jaromíra Bláhu s doktorem Krahulcem. V té přízračné atmosféře jsme se zastavili u kůrovcem zničeného odkorněného horského smrku. Tento strom byl jedinečné dílo přírody, kmen jen pět, šest metrů dlouhý, při bázi více než metr a půl v průměru, přes dvě sta let starý kužel krásného dřeva. Zázrak, který příroda vytvořila v nesmírně těžkých životních podmínkách. Řekl jsem „milovníkům přírodních procesů“, že kdyby skutečně chtěli pro přírodu něco udělat, tak postaví tento umělecký přírodní zázrak před správu Národního parku, nebo na náměstí ve Vimperku, aby lidé viděli, co příroda dokáže. „Sto let pak může tento kmen přesvědčovat lidi o významu ochrany přírody, ale pro vaši blbost tady shnije.“

Lidé, které jsem po roce 1990 viděl vydávat se za ekology a ekologické aktivisty, ve mně vytvořili k pojmu ekologie averzi. A to jsem přitom původně profesně ekologický fyziolog. S nad jen jediný z posametových ministrů životního prostředí obstál v soudu času: Ivan Dejmal. Za ministrování Ivana byl vyhlášen Šumavský park, byly udělány a schváleny základní zákony a normy pro ochranu přírody. Ivan se nepropůjčil ke kšeftům, které by poškodily to, co hlásal a prosazoval. Udělal-li chybu, snažil se jí napravit. Františka Bendu rehabilitovalo to, jak v počátcích zabránil rozehrání hry s Parkservisem. Epizoda ministrování Jiřího Skalického dokládá, jaký význam postkomunističtí kormidelníci území „zablokovanému“ existencí Národního parku přikládali. Miloš Kužvart neudělal nic, čím by si mohl politicky uškodit. Libor Ambrozek sloužil a pro svou kariéru plnil vše, k čemu jej chlebodárci úkolovali. Při projednávání zákona „O prodeji státní půdy“ předložil ve sněmovně „kompromisní“ pozměňovací návrh, kterým byla otevřena první „díra“ do území parku. Ambrozek se, jako předseda Svazu ochránců přírody, na útocích „ekologistů“ proti parku a jeho správě přímo podílel. O čistotě úmyslů a idejí „ochranářů“ nemůže být lepšího svědectví než to, že hlavními sponzory Svazu ochránců přírody byli titíž lidé, kteří vládli a profitovali ze státních Lesů české republiky. Ambrozek jmenoval Františka Krejčího náměstkem ředitele Státního fondu životního prostředí a z tohoto místa „milovník přírodních procesů“ zahájil novou cestu zpět na místo, kam jej „kormidelníci“ posadili na samém počátku Sametové revoluce. S Martinem Bursíkem jsem jako poslanec na počátku devadesátých let byl u počátků parku. Když jsem se dověděl, že Krejčí má být jmenován ředitelem národního parku, pokoušel jsem se k Bursíkovi dostat a vysvětlit mu, co to bude znamenat. Vyhýbal se mi jako čert kříži. Martin Bursík má spoluúčast na hře, která se kolem parku odehrává.

V roce 1999, když ekologisti pořádali blokádu kácení kůrovcem napadených stromů na Trojmezí a u Plešného jezera, jsem řekl Žlábkovi, že je buď necháme vyvést policií, nebo vojáky, jinak z parku odcházím, protože u toho, co se dále stane, nemusím být. Téměř každý večer jsem na Plešné jezdil a snažil se „ekologické nadšence“ přesvědčit, o čem je ta hra a čemu slouží. Říkal jsem jim: najděte si a podívejte se na mapu území mezi hranicí parku a Lipnem, kdo má v pronájmu pozemky v tom území, kdo tam pase krávy. V obchodních rejstřících najdete, že krávy pasou realitní kanceláře. Sloužíte k tomu, aby lýkožrout ničil porosty a mohla být zahájena politická kampaň na téma „jak selhala ochrana přírody při péči o svěřené území“. Bude zahájen proces zrušení Národního parku v této části území a ceny pozemků nad Lipnem násobně vzrostou. Nepochybuji o tom, že organizátoři blokády její účel dobře znali a byli za to honorováni. Mohl bych takových příkladů uvést mnoho, nikdo je však nechtěl nikdy slyšet.

Za nějaký rok, jednou jistě, bude historie prvních dvou desítek let území, které bylo na počátku devadesátých let, v čase, kdy „pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí“, vyhlášeno Národním parkem, popsána v celém svém obludném kontextu. Komunismus zdevastoval kořeny, na kterých stojí civilizovaná společnost, změnil vnitřní obsah nejdůležitějších pojmů v individuální lidské mysli a poškodil společenskou duši. Postkomunismus dovedl dílo „otců zakladatelů“ k dokonalosti, ve jménu velikých slov a idejí zneužil téměř vše. Co je nejhorší, zničil obyčejnou malou solidnost, víru obyčejného člověka v to, že všechno není a nemůže být sviňárna.